George Orwell
FARMA ZVÍŘAT
I.
Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.
Jakmile světlo v ložnici zhaslo, začal se z celé farmy ozývat podivný šramot. Celý den se mezi zvířaty povídalo, že starý Major, výstavní střední bílý kanec, několikrát oceněný ve své kategorii, měl v noci podivný sen, který chtěl vyprávět ostatním. Zvířata se tedy dohodla, že až pan Jones usne, sejdou se ve velké stodole. Starý Major (tak mu odjakživa říkal, ale na výstavy chodíval jako "Krasavec z Wellingdonu") byl po celé farmě vážen natolik, že každé zvíře rádo obětovalo hodinu spánku, aby vyslechlo, co má na srdci. Major už byl ve stodole, natažený na vyvýšeném místě, na slámě pod lucernou visící z trámu. Bylo mu dvanáct let, a ačkoli v poslední době značně ztloustl a přerůstaly mu nikdy nestříhané kly, vypadal moudře a velkodušně a stále vzbuzoval respekt.
Zvířata se pomalu scházela a uvelebovala se podle svého vkusu. První přišli psi Bára, Janina a Haryk, pak prasata, která se zabydlela ve slámě hned před Majorem. Slepice se posadily na okenní rámy, holubi v podkroví, ovce a krávy ulehly vedle prasat a začaly přežvykovat. Dva tažní koně, Boxer a Lupina, přišli současně a opatrně se uložili, aby neublížili menším zvířátkům ležícím v slámě. Lupina byla statná, mateřsky vyhlížející klisna středního věku a Boxer obrovský hřebec, který měl sílu dvou koní. Bílý pruh na nose mu dodával přihlouplý výraz - nebyl opravdu příliš inteligentní, ale požíval všeobecné úcty pro svůj čestný charakter a obrovskou výkonnost. Po koních přišla bílá koza Majka a osel Benjamin - nejstarší a nejmrzutější zvíře na statku. Málokdy mluvil, a když něco řekl, tak to byla nějaká cynická poznámka. Říkal například, že Bůh mu dal ocas, aby jím odháněl mouchy, ale raději by se obešel bez ocasu - a bez much. Na rozdíl od ostatních se nikdy nesmál. Když byl tázán proč, říkal, že tu nevidí nic k smíchu.
Boxer a Lupina se právě uvelebili, když se do stodoly vbatolilo hejno osiřelých káčátek, slabounce pípalo a bloudilo sem a tam, aby našlo bezpečný úkryt, kde by je nikdo nezašlápl. Lupina kolem nich vytvořila svou přední nohou jakýsi val, za kterým se kachňátka stulila a okamžitě usnula. Poslední přiklusala Molina, bláznivá bílá krasavice, která tahala bryčku pana Jonese. Rozložila se vpředu a začala pohazovat hřívou v naději, že si někdo všimne v ní vpletených rudých stužek. Pak ještě přiběhla kočka, chvilku se jako obvykle rozhlížela po nejteplejším místě a nakonec vklouzla mezi Lupinu a Boxera, kde po celou dobu předla, aniž by poslouchala.
Nyní zde již byla všechna zvířata s výjimkou Mojžíše, ochočeného havrana, který spal na zábradlí za zadními dveřmi farmy. Když Major viděl, že všichni se již pohodlně usadili a netrpělivě čekají, odkašlal si a začal:
"Soudruzi, jistě jste již slyšeli, jaký jsem měl včera podivný sen. Ale nejprve musím říci něco jiného. Již s vámi, soudruzi, dlouho nepobudu. Než však zemřu, musím vám předat, co jsem poznal. Mám za sebou dlouhý život, a když jsem lehával o samotě v chlévě, zbývalo mi hodně času k přemýšlení. Myslím, že mohu klidně prohlásit, že rozumím podstatě života na této zemi stejně dobře jako kterékoliv jiné zvíře. A o tom chci mluvit.
V čem je, soudruzi, podstata života? Jen se podívejte. Naše životy jsou bídné, upracované, krátké. Narodíme se, dostaneme nažrat jen tolik, abychom nechcípli, ti, kteří mohou, musí pracovat až do vyčerpání, a jakmile nám dojdou síly a už nejsme užiteční, je náš život krutě ukončen. Žádné zvíře v Anglii nezná štěstí a odpočinek. Žádné zvíře v Anglii není svobodné. Zvířecí život je bída a otroctví. Taková je pravda, soudruzi.
Ale je takový řád přírody? Je snad anglická půda tak chudá, že nezaručí slušný život těm, kdo ji obývají? Ne, soudruzi, tisíckrát ne! Půda Anglie je úrodná, podnebí je dobré, tady by našlo dost potravy mnohem víc zvířat, než tu žije dnes. Jenom naše farma by uživila tucet koní, dvacet krav, stovky ovcí! A všichni by mohli žít pohodlně a důstojně, jak se nám ani nezdá. Proč tedy žijeme v tak bídných podmínkách? Protože skoro všechen výtěžek naší práce nám kradou lidé! A tady, soudruzi, je odpověď na všechny naše problémy. Ta odpověď spočívá v jediném slovu - Člověk. Člověk je náš jediný opravdový nepřítel. Odstraňme Člověka a hlavní příčina hladu a přepracování zmizí!
Člověk je jediný tvor, který konzumuje, aniž by produkoval. Nedává mléko, nesnáší vejce, neutáhne pluh a neumí utíkat tak rychle, aby chytil zajíce! Přesto je pánem všech zvířat, nutí je pracovat a vrací jim jen tolik, aby je udržel při životě, a zbytek si nechává. Naše práce obdělává půdu, náš trus ji hnojí, přesto nikdo z nás nemá víc než svoji kůži. Vy krávy, které sedíte přede mnou, kolik tisíc litrů mléka jste daly za minulý rok. A co se s tím mlékem, kterým jste měly vykrmit svá pěkná telata, co se s ním stalo? Do poslední kapky steklo do hrdla nepřátel! A vy slepice, kolik vajec jste loni snesly a z kolika se mohla vylíhnou kuřátka? Většinu jich odnesli na trh, aby si Jones a jeho lidi vydělali. A ty, Lupino, kde máš ta čtyři hříbátka, co se ti narodila? Byla oporou a potěšením tvého stáří? Kdepak! Jakmile jim byl rok, všechna prodali a už je neuvidíš! Čtyřikrát jsi porodila, dřeš se na polích, ale dali ti za to někdy něco víc než trochu jídla a stáj?
Ale ani tyto ubohé životy nám nejsou souzeny prožít až do konce. Já osobně si nestěžuju, protože patřím k tem šťastnějším. Je mi dvanáct let a mám přes čtyři sta dětí. To je normální život vepře. Ale žádné zvíře nakonec neunikne krutému noži. Selátka, co tu sedíte přede mnou, vás vykrmují na maso a do roka budete všechna kvičet na řeznickém špalku. Tahle hrůza čeká na každého - na krávy, prasata, slepice, ovce, na všechny. Boxere, ve chvíli, kdy ti ochabnou svaly, zavolá Jones rasa, který ti podřízne krk a tvým masem nakrmí lovecké psy. A když zestárnou psi a ztratí zuby, Jones jim uváže kolem krku cihlu a utopí je v nejbližším rybníku.
Copak není úplně jasné, soudruzi, že toto zlo našeho života pochází z tyranie lidských bytostí? Produkty naší práce nám budou patřit pouze tehdy, zbavíme-li se Člověka! Mohli bychom získat svobodu a bohatství téměř ze dne na den! Co tedy musíme udělat? Ve dne v noci, tělem i duší pracovat na svržení lidské rasy. A to je moje poselství, soudruzi: REVOLUCE! Nevím, kdy přijde. Možná za týden, možná za sto let, ale vím tak jistě, jako vidím pod nohama tuhle slámu, že dříve či později zvítězí spravedlnost. A na to se soustřeďte, soudruzi. Zbývá vám už málo času! A především předejte toto mé poselství těm, kteří přijdou po vás, aby budoucí generace dovedly bitvu až do jejího vítězného konce.
Nezapomeňte, soudruzi, že ve své odhodlanosti nesmíte ochabnout. Nic vás nesmí zarazit. Neposlouchejte nikdy ty, kteří vám budou tvrdit, že člověk a zvíře mají společné zájmy, že prospěch jednoho je prospěchem druhého. To vše jsou lži! Člověk neuznává zájmy jiného tvora než sebe. A mezi námi zvířaty musí být dokonalá jednota a bojové soudružství. Všichni lidé jsou nepřátelé, všechna zvířata jsou si soudruhy!"
V tom momentě se strhl hluk. Zatímco Major mluvil, vylezly ze svých děr čtyři veliké krysy, seděly nyní na zadních nohách a poslouchaly, Náhle si jich všimli psi a krysy jen taktak stačily vletět zpátky do děr. Major zdvihl nohu a požádal o klid:
"Soudruzi! Ještě jednu věc si musíme vysvětlit. Jsou divoká zvířata jako krysy a králíci naše přátelé či nepřátelé? Hlasujme o tom. Vznáším shromáždění tuto otázku: Jsou krysy soudruzi?"
Hlasování bylo ihned provedeno a zdrcující většina souhlasila s tím, že krysy soudruzi jsou. Proti byli pouze tři psi a kočka, ale ta, jak vyšlo najevo, hlasovala pro i proti. Major pokračoval:
"Řeknu už jenom pár slov. Chtěl jsem ještě zopakovat, že naší povinností je uvědomovat si nepřátelství vůči Člověku a všemu, co činí. Každý, kdo chodí po dvou, je nepřítel! Každý, kdo chodí po čtyřech nebo létá je přítel. A pamatujte si, že ani v boji proti Člověku se mu nesmíme začít podobat. Dokonce zvítězíme-li nad Člověkem, nesmíme napodobovat jeho zvyky. Žádné zvíře nesmí nikdy bydlet v domě, spát v posteli, nosit šaty, pít alkohol, kouřit, používat peníze či obchodovat. Všechny lidské zvyky jsou špatné. A především: žádné zvíře nesmí nikdy tyranizovat jiné, slabé či silné, chytré či prosté. Všichni jsme si bratry. Žádné zvíře nesmí nikdy zabít jiné zvíře! Všechna zvířata jsou si rovna.
A nyní, soudruzi, vám povím, jaký jsem měl včera sen. Těžko jej popsat. Byl to sen o zemi, jak bude vypadat, až zmizí Člověk. Ale připomněl mi něco, co se mi dávno vytratilo z paměti. Víte, kdysi dávno, když jsem byl malé sele, zpívala mi moje matka a ostatní prasnice píseň, z níž znaly jen nápěv a první tři slova. V dětství jsem tu melodii uměl, později už jsem si na ni nedokázal vzpomenout. Ale včera se mi vrátila ve snu. A dokonce se mi vybavila i slova. Slova, která kdysi zvířata určitě zpívala, ale pak byla po generace zapomenuta. Tu píseň vám teď zazpívám, soudruzi. Jsem starý a můj hlas je hrubý. Ale až se naučíte melodii, můžete si ji zpívat sami a lépe. Jmenuje se Zvířata Anglie."
Starý Major si odkašlal a spustil. Jak řekl, jeho hlas byl hrubý, ale zpíval docela dobře a melodie byla strhující, něco mezi Clementine a La Cucuracha. Slova zněla:
Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,
my jsme všichni zvířata,
budoucnost jak zlato září
veselá a bohatá.
Jednou přijde slavná chvíle,
kdy bez lidí budem žít,
rodnou hroudu vlasti drahé
jen pro sebe budem mít.
Kde jsou zvonce, kde je chomout,
kde je postroj z našich zad?
Ostruhy a kruté biče
těch se každý zbaví rád.
Moře sena, moře zrní,
každý bude spokojen.
Jetel, oves, boby taky
budou naše v onen den.
Jasné slunce nad Anglií
čistší voda potoků,
vítr bude vonět jarem,
až shodíme jho otroků.
Přiložíme nohu k dílu
pro tu naši svobodu,
volněji se bude dýchat
zvířecímu národu.
Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,
my jsme všichni zvířata,
budoucnost jak zlato září
veselá a bohatá.
Píseň všechny neobyčejně rozrušila. Než ji Major stačil dokončit, zvířata už zpívala sama. Dokonce i ta nehloupější pochytila melodii a pár slov, a chytřejší - jako prasata a psi - znala celou písničku v mžiku zpaměti. Pak, po několika pokusech, se Zvířata Anglie rozezněla po farmě v nádherném unisonu. Krávy ji bučely, psi kňučeli, ovce bečely, koně ržáli, kachny kvákaly. Píseň se jim tak líbila, že si ji přezpívali pětkrát po sobě, a kdyby nebyli vyrušeni, zpívali by ji až do rána.
Hluk však probudil pana Jonese, který vyskočil z postele v domění, že na dvoře je liška. Popadl pušku, jež vždycky stála v koutě v ložnici, a vypálil do tmy několik kulek. Kulky se zaryly do zdi stodoly a shromáždění se rychle rozprchlo. Všichni spěchali na kutě - ptáci vyskočili na hřady, zvířata se uvelebila do slámy. Za chvíli celá farma spala.
II.
O tři dny později starý Major tiše ve spánku zemřel. Jeho ostatky zakopali na úpatí sadu.
Začínal březen. Následující tři měsíce se vyznačovaly tajnou aktivitou. Majorova řeč znamenala pro mnoho zvířat na farmě zbrusu nový pohled na život. Nevěděla, kdy bude ona Majorem předpovězená Revoluce provedena, a neměla důvod se domnívat, že ji ještě zažijí, ale věděla, že je nutné se na ni dobře připravit. Organizování a školení zvířat leželo pochopitelně na prasatech, která byla považována za nejchytřejší. Mezi nimi pak byli nejvíce uznáváni dva kanci, Kuliš a Napoleon, které si pan Jones krmil na prodej. Napoleon byl velký, poněkud divoce vypadající berkshirský kanec, na farmě jediný svého druhu. Mnoho nemluvil, ale za to, co řekl, se dovedl postavit. Kuliš byl mnohem živější, rychle mluvil, ale nepovažovali jej za tak charakterní prase jako Napoleona. Jinak byli na farmě kromě prasnic jen samí krmní vepříci. Mezi nimi vynikalo malé tlusté prase Pištík s velkými kulatými tvářemi, jiskrnýma očima, hbitými pohyby a pronikavým hlasem. Byl brilantní řečník, a když debatoval o nějakém obtížném bodu, měl svůj zvláštní způsob poskakování ze strany na stranu a přitom mrskal ocáskem, což z nějakých důvodů působilo velmi přesvědčivě. Ostatní zvířata říkala, že dovede udělat z černého bílé.
Tito tři shrnuli učení starého Majora do komplexního systému učení, kterému říkali animalismus. Několikrát týdně v noci, když pan Jones usnul, svolali do stodoly schůzi a vysvětlovali jeho principy ostatním. Zpočátku se setkávali s apatií a zabedněností. Některá zvířata mluvila o povinnosti být loajální k panu Jonesovi, kterého nazývala "pán", nebo dělala primitivní poznámky jako "pan Jones nás krmí, kdyby tady nebyl, chcípneme hlady". Jiná kladla otázky typu "proč nás má zajímat, co se stane po naší smrti?" nebo "jestli má dojít k revoluci v každém případě, co tedy záleží na tom, jestli pro to něco uděláme, nebo ne?" A prasata objasňovala, že právě takové úvahy animalismu naprosto odporují. Nejhloupěji ze všech se zeptala bílá klisna Molina: "A bude pořád cukr, i po revoluci?"
"Ne," řekl otevřeně Kuliš, "na farmě nemáme žádné prostředky na výrobu cukru. Mimo to - ty ten cukr nepotřebuješ. Dostaneš sena a ovsa, kolik budeš chtít." "A budu moci pořád nosit stužky ve hřívě?" opáčila Molina.
"Soudružko, ty tvoje stužky, které máš tak ráda, jsou znakem otroctví. Copak nemůžeš pochopit, že svoboda je mnohem cennější?!"
Molina přitakala, ale nevypadala moc přesvědčeně.
Nejtěžší boj musela prasata svádět s báchorkami, které šířil ochočený havran Mojžíš, Jonesův oblíbenec, lhář a vyzvědač, ale občas dobrý řečník. Tvrdil, že existuje záhadná země, která se jmenuje Cukrová hora, a do ní prý všechna zvířata po smrti odcházejí. Měla být někde nahoře na nebi, nad mraky, neděle tam byla celý týden a jetel kvetl celý rok. Zvířata Mojžíše neměla ráda, protože vyprávěl pohádky a nepracoval, ale některá věřila Mojžíšovi na slovo a prasata je musela těžce přemlouvat, že nic takového jako Cukrová hora neexistuje.
Nejoddanějšími žáky prasat byla dvojice tahounů Boxer a Lupina. Tihle dva zřídkakdy něco sami vymysleli, ale jak jednou uznali vepře za své učitele, přijímali všechno, co řekli, a pomocí nejprostších argumentů to předávali ostatním. Nevynechali ani jednu tajnou schůzi ve stodole a při zpěvu Zvířat Anglie, kterým shromáždění vždycky končila, udávali tón.
Revoluce se měla odbýt mnohem dřív a snadněji, než kdokoli předpokládal. Dříve býval Jones sice tvrdý pán, ale šikovný hospodář. Od té doby, co prohrál v soudní při peníze, to s ním šlo z kopce. Stal se zasmušilým a začal pít víc, než mu bylo zdrávo. Celé dny proseděl ve svém kuchyňském křesle, četl noviny, popíjel a občas hodil Mojžíšovi kůrku chleba, namočenou do piva. Jeho pomocníci zlenivěli a podváděli ho, pole zarostla plevelem, do stavení zatékalo, živé ploty potřebovaly přistřihnout a zvířata hladověla.
Nastal červen a blížila se senoseč. Večer před svatojánskou nocí, která připadala na sobotu, se pan Jones tak nezřízeně opil v hostinci U rudého lva, že se na farmu vrátil až v neděli v poledne. Jeho čeledíni podojili ráno krávy, ale pak šli na zajíce, aniž by se namáhali nakrmit ostatní zvířata. Jakmile se pan Jones vrátil, ulehl na pohovku v obývacím pokoji, přikryl si obličej novinami a okamžitě usnul, takže když přišel večer, zvířata byla stále o hladu. Tím však byla dovršena míra jejich trpělivosti, Jedna z krav vyrazila dveře kůlny, v níž byly zásoby, a všichni se začali krmit. Vtom se pan Jones probudil. Za chvíli přiběhl i se čtyřmi čeledíny a začali kolem sebe šlehat biči hlava nehlava. Ale zvířata byla příliš hladová. Ačkoliv podobný čin neplánovala, obrátila se jako na povel proti Jonesovi a jeho pomocníkům. Vyrazila proti svým trýznitelům, trkala do nich a kopala ze všech stran. Jonesovi s čeledíny se situace vymkla zcela z rukou. Nikdy předtím u zvířata podobné chování nepostřehli, a náhlý odpor tvorů, jež mohli doposud tlouct a týrat, je k smrti vyděsil. Zmohli se na chabý pokus o obranu a pak vzali nohy na ramena. Za okamžik už všech pět pádilo po vozové cestě, ústící na hlavní silnici a zvířata je vítězoslavně pronásledovala.
Paní Jonesová, která všechno viděla z okna své ložnice, sbalila v rychlosti do cestovní brašny pár věcí a zadní cestou opustila farmu. Mojžíš seskočil z bidélka a zlostně krákoraje, letěl za ní. Zvířata mezitím vyhnala Jonese a jeho kumpány až k silnici a přibouchla za nimi vrata s pěti závorami. Tak se stalo, že než si stačila uvědomit, co se děje, povstání úspěšně skončilo: Jones zmizel a farma byla jejich.
V první chvíli nemohla zvířata svému štěstí ani uvěřit. Nejprve všechna společně oběhla poklusem celou farmu, jako by se chtěla přesvědčit, že se zde už neskrývá žádný člověk, a potom běžela tryskem zpět k budovám, aby zahladila poslední stopy Jonesova nenáviděného režimu. Vylomila dveře kůlny na konci konírny a všechna udidla, nosní kruhy, řetězy a strašlivé nože, jimiž Jones kastroval vepře a ovce, naházela do studny. Uzdy, ohlávky, klapky na oči a ponižující pytlíky na píci letěly do ohně, v němž se na dvoře pálily odpadky. Nakonec se spálily biče. Při pohledu na hořící biče poskakovala všechny zvířata radostí. Kuliš hodil do plamene také stužky, jimiž byly ve sváteční dny zdobeny hřívy a ocasy koní.
Prohlásil při tom, že stužky nutno pokládat za část oděvu, což je znak lidí. "A všechna zvířata musí chodit nahá," dodal přísně.
Jakmile tuto větu uslyšel Boxer, sundal svůj malý slamák, jímž se v létě chránil před mouchami, a přidal jej do ohně.
Vše, co připomínalo pana Jonese, zničila zvířata nevídanou rychlostí. Napoleon je pak zavedl k zásobárně a dal každému dvojnásobnou porci zrní a psům po dvou sucharech. Po těchto hodech byla sedmkrát zazpívána píseň Zvířata Anglie a zvířata se odebrala na kutě. Tak dobře se jim ještě nespalo.
Druhý den se všichni probudili za svítání jako obyčejně. Náhle si však uvědomili tu nádhernou událost, která se stala včera, a vyběhli na pastvu. Kousek odtud byl pahorek, z něhož mohli přehlédnout celou farmu. Zvířata na něj vyběhla a v průzračném ranním světle se rozhlížela kolem. Všechno bylo jejich, vše, co viděla, bylo jejich! Z této myšlenky se jich zmocnilo takové vzrušení, že se bláznivě rozběhla dokolečka, vyskakovala do vzduchu, odrážela se mohutnými skoky, válela se v rose, nabírala plné tlamy sladké letní trávy, vykopávala drny z černé země a nasávala její sytou vůni. Pak se vydala na prohlídku farmy. V němém obdivu zírala na pole, louku, sad, rybník a malý háj. Zdálo se jim, že všechno vidí poprvé, a ještě pořád nemohla uvěřit, že jim to patří.
Pak se vydala v řadě zpět ke stavením farmy a mlčky se zastavila před vchodem do Jonesova domu. Také ten byl jejich, ale bála se do něj vstoupit.
Kuliš s Napoleonem nakonec vyrazili dveře rameny a zvířata vcházela po jednom, opatrně našlapujíce, aby nic nepoškodila. Po špičkách kráčela z pokoje do pokoje, mluvila tlumeným hlasem a při pohledu na neuvěřitelný luxus, na postele s péřovými pokrývkami, zrcadla, žíněné pohovky, bruselské koberce a obrázek královny Viktorie, pověšený nad krbovou římsou, je mrazilo v zádech.
Zvířata sestupovala zrovna po schodech, když zjistila, že Molina chybí. Vrátila se a našla ji v nejkrásnější ložnici. Z komody paní Jonesové sebrala kousek modré stuhy, přehodila si ji přes krk a teď se přihlouple zhlížela v zrcadle. Zvířata jí pořádně vyhubovala a vyšla z domu. Venku zakopala pár šunek, které předtím visely v kuchyni na háku. Kromě nich a soudku v síňce, který Boxer prokopl kopytem, se v domě ničeho nedotkla. Jednohlasně se usnesla, že budova má bát zachována jako muzeum. Všichni souhlasili, že v ní nikdy nesmí bydlet žádné zvíře.
Když se pak zvířata nasnídala, Kuliš a Napoleon je znovu svolali.
"Soudruzi," pravil Kuliš, "je již půl sedmé a máme před sebou dlouhý den. Musíme totiž začít sklízet seno. Přesto bych vám rád něco řekl."
Prasata se nyní přiznala, že se během uplynulých tří měsíců naučila ze starého slabikáře, který kdysi náležel dětem pana Jonese a který objevila na smetišti, číst a psát. Napoleon poslal pro hrnce s černou a bílou barvou a zavedl shromážděné k vratům s pěti závorami, jež oddělovala farmu od hlavní cesty. Pak Kuliš, který psal nejlépe, vzal mezi své dva paznehty štětec, zamazal nápis PANSKÁ FARMA a na jeho místo napsal FARMA ZVÍŘAT. Tak se ode dneška měl statek jmenovat. Potom se vrátili na dvůr. Kuliš s Napoleonem nechali přinést žebřík a opřeli jej o vrata stodoly. Vysvětlili zvířatům, že se jim po třech měsících intenzívního studia podařilo soustředit zásady animalismu do sedmi přikázání, která nyní napíšou na zeď. Tato přikázání jsou nezměnitelné zákony, jimiž se na farmě musí zvířata vždy řídit. S jistými potížemi (pro prase to není nic snadného) se Kuliš vyšplhal po žebříku a pustil se do práce, zatímco Pištík o pár příček níže držel plechovku s barvou. Přikázání psali na dehtovou zeď velkými bílými písmeny, která se dala přečíst ze vzdálenosti třiceti metrů, a zněla takto:
SEDM PŘIKÁZÁNÍ
1. Každý, kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel.
2. Každý, kdo chodí po čtyřech nohách nebo má křídla, je přítel.
3. Žádné zvíře nebude chodit oblečené.
4. Žádné zvíře nebude spát v posteli.
5. Žádné zvíře nebude pít alkohol.
6. Žádné zvíře nezabije jiné zvíře.
7. Všechna zvířata jsou si rovna.
Nápis byl velmi úhledný, a až na to, že místo pít napsal Kuliš -pýt-, a jedno -s- bylo vzhůru nohama, v něm nebyla jediná chyba. Kuliš pak přikázání přečetl všem nahlas. Zvířata přikyvovala v naprostém souhlasu a některá chytřejší se jim začala ihned učit nazpaměť.
"A nyní, soudruzi," volal Kuliš, odhazuje štětec, "vzhůru na senoseč! Učiňme otázkou cti mít sklizeno dříve, než míval Jones a jeho lidé."
V tom okamžiku začaly krávy, které vypadaly už nějakou dobu podivně, hlasitě bučet. Dvacet čtyři hodin je nikdo nepodojil a vemena jim téměř praskala. Po krátkém přemýšlení poslala prasata pro kýble a úspěšně krávy podojila - jejich kopyta na to byla jako stvořena. Před zvířaty se objevilo pět kyblíků plných pěnivého hustého mléka a všichni si je se zájmem prohlíželi.
"Co se stane se vším tím mlékem?" zeptal se někdo.
"Jones nám ho občas přidával do kaše," podotkla jedna slepice.
"Nestarejte se o mléko, soudruzi," vykřikl Napoleon a postavil se před kýble. "Něco s ním provedeme, ale senoseč je přednější. Soudruh Kuliš vás povede a jí přijdu za chviličku. Vpřed, soudruzi, seno čeká."
A tak se zvířata vyhrnula na louku, aby začala se sklizní, a když se večer vrátila, všimla si, že mléko zmizelo.
III.
Při senoseči se všichni pořádně nadřeli, ale nakonec dopadla mnohem lépe, než doufali. Práce byla někdy opravdu obtížná: nářadí vymysleli lidé a nikoli zvířata, a tak velká překážka spočívala v tom, že ani jedno zvíře nedokázalo používat nástroje, které vyžadovaly vzpřímený postoj. Prasata si však dovedla poradit s každou těžkostí. Koně znali každou píď pole a rozuměli tedy kosení a hrabání sena lépe než pan Jones a jeho čeledíni. Prasata sama sice žádnou práci nevykonávala, zato všechno řídila a dohlížela na ostatní. Bylo samozřejmé, že se svými znalostmi se ujala vedení. Boxer a Lupina se zapřáhli do žacího nebo pohrabovacího vozu (teď už nebylo zapotřebí ani udidel, ani otěží) a kráčeli vytrvale kolem role. Prase za nimi podle situace volalo: "Zpomal, soudruhu!" a "Hot, čehý, soudruhu!" I nejmenší zvířata pomáhala při obracení a svážení sena. Dokonce i slepice a kačeny pobíhaly sem a tam a snášely ho po jednotlivých stéblech v zobácích na kupky. Zvířata nakonec sklidila o dva dny rychleji, než obvykle trvalo Jonesovi a jeho lidem. A navíc - byla to největší úroda, jakou kdy viděla. Díky bdělosti slepic a kachen nepřišlo nazmar ani stéblo, a žádné zvíře si nepřisvojilo ani zrnko.
Celé léto klapala práce na farmě jako hodiny. Všechna zvířata byla šťastnější, než by si kdo mohl představit. Každé sousto píce bylo pro ně opravdovým potěšením, neboť vše pocházelo z jejich vlastní práce, nebyla to již almužna od nenáviděného pána. Když odešli neužiteční lidští příživníci, každý se mohl dosyta najíst. A ačkoli neměla žádné zkušenosti, získala mnohem více volného času. Objevila se samozřejmě spousta potíží: při sklizni obilí musela zvířata například sešlapávat klasy jako za dávných časů a vyfukovat plevy vlastním dechem, protože na farmě nebyla mlátička. Prasata svou chytrostí a Boxer mohutnými svaly však dokázali zdolat každou překážku. Boxer se stal předmětem obdivu všech. Pracoval pilně již za Jonese, ale nyní dřel za tři a někdy to vypadalo, že veškeré práce na farmě leží jen na jeho mocných bedrech. Celé dny tlačil a tahal a vždycky byl tam, kde byla práce nejtěžší. Domluvil se dokonce s kohoutem, že bude ráno buzen o půl hodiny dříve než ostatní a do budíčku vykoná nějakou dobrovolnou práci. Jeho odpověď na všechny problémy a potíže zněla: "Budu pracovat lépe a radostněji!", a tato slova se stala Boxerovým heslem.
Podle svých možností ale pracoval každý. Slepice a kachny uspořily sbíráním klasů 75 kilogramů obilí. Nikdo na farmě nekradl, nikdo si nestěžoval na příděly, žádné hádky, závist a žárlivost jako za starých časů. Jen Molině se nechtělo ráno vstávat, práci nechávala často nedokončenou a vymlouvala se, že má v kopytu kámen. Kočka se také chovala podivně, brzy si všimli, že jakmile byla někde nějaká práce, zmizela na celé hodiny a vracívala se jen k jídlu, jako by se nechumelilo. Pokaždé však přišla s tak dokonalou výmluvou a předla tak přítulně, že ji zvířata nemohla podezřívat z ničeho špatného. Starého osla Benjamina revoluce vůbec nezměnila. Dělal svoji práci pomalu a bez zájmu jako za Jonese, nikdy se nesnažil podvádět a zároveň nedělal žádnou práci navíc. O revoluci a jejích výsledcích se nikdy nevyjádřil. Když se ho ptali, zda je teď šťastnější než za Jonese, odpovídal: "Osli mají dlouhý život. Nikdo z vás ještě neviděl mrtvého osla," a zvířata se musela spokojit s tímto nejasným prohlášením.
O nedělích se nepracovalo. Snídali o hodinu později a pak se odbývala ceremonie, která se nikdy nesměla vynechat. Nejprve se vztyčovala vlajka. Kuliš našel v kůlně starý zelený ubrus paní Jonesové, na který bílou barvou nakreslil kopyto a roh. Tuhle vlajku pak každou neděli ráno vytahovali v zahradě u domu na stožár. "Vlajka je zelená," vysvětloval Kuliš, "jako zelená pole Anglie, zatímco kopyto a roh představují budoucí republiku zvířat, která vznikne, až bude celá lidská rasa poražena." Po vztyčení vlajky vpochodovala všechna zvířata do stodoly, aby se tu zúčastnila velkého shromáždění, zvaného "schůze". Zde se plánovala práce na příští týden, přijímala rezoluce a diskutovala. Rezoluce navrhovala výlučně prasata - ostatní zvířata se sice naučila volit, ale rezoluce si nikdy vymyslet nedovedla. Nejaktivněji si při diskusích počínali Kuliš a Napoleon, nikdy spolu ale nesouhlasili. Ať navrhl první cokoli, druhý mu zaručeně odporoval. A dokonce, když bylo rozhodnuto o malém přístřešku vzadu za sadem, který se měl stát útulkem zvířat odcházejících do důchodu, což byla sama o sobě záležitost nenapadnutelná, rozpoutala se vášnivá debata o důchodové hranici pro jednotlivé skupiny zvířat. Schůze vždy končily zpěvem Zvířat Anglie a odpoledne patřilo odpočinku. Vepři vydělili kůlnu na nářadí jako své velitelství. Tady po večerech studovali v knihách, které přinesli z domu - učili se, jak kovat, truhlařit a další potřebné věci.
Kuliš se ve volném čase také zabýval organizováním tzv. zvířecích rad. V tom byl neúnavný. Pro slepice založil ""Radu pro výrobu vajec"", pro krávy ""Ligu čistých ocasů"", pro krysy a zajíce ""Radu pro doškolování divokých soudruhů"" (účelem této rady bylo ochočit krysy a zajíce), ""Hnutí za bělejší vlnu"" pro ovce a kromě toho zorganizoval kursy čtení a psaní. Většina jeho projektů však ztroskotala. Například pokusy ochočit divoká zvířata ustaly skoro okamžitě. Krysy a zajíci se chovali pořád stejně, a když se s nimi jednalo laskavě, jen toho zneužívali.
Kočka se zpočátku velmi aktivně zapojila do ""Rady pro doškolování"". Jednoho dne byla viděna, jak sedí na střeše a rozpráví s vrabci, kteří byli téměř v jejím dosahu. Povídala něco v tom smyslu, že všechna zvířata jsou si nyní soudruhy a kterýkoli vrabec že k ní může přijít a sednout si na tlapku. Vrabce to však nepřesvědčilo.
Velmi úspěšné ale nebyly kursy čtení a psaní. Do podzimu byla všechna zvířata na farmě do jisté míry gramotná.
Prasata uměla číst i psát perfektně. Psi se naučili číst také poměrně brzy, ale zase neměli zájem o nic jiného než o sedm přikázání. Koza Majka uměla číst o něco lépe než psi a někdy po večerech předčítala ostatním z útržků novin, nalezených ve smetí. Benjamin si ve čtení nezadal s prasaty, ale svou schopnost nedával najevo. Říkal, že pokud ví, neexistuje nic, co by stálo za přečtení. Lupina se naučila celou abecedu, ale neuměla dávat slova dohromady, Boxer se nedostal dál než k písmenu D. Uměl nakreslit kopytem do prachu A, B, C, D a pak stál a zíral na písmena se klopenýma ušima, občas potřásl hřívou a marně se snažil rozpomenout, co přijde dál. Několikrát se mu podařilo naučit se E, F, G a H, ale když se to naučil, zjistil, že zapomněl A, B, C a D. Nakonec se spokojil s prvními čtyřmi písmeny a psával je jednou až dvakrát denně, aby si osvěžil paměť. Molina se odmítala naučit víc než M, O, L, I, N a A. Uměla jméno hezky poskládat z proutků, které ozdobila několika květy, a chodila pak v obdivu kolem svého výtvoru.
Ostatní zvířata na farmě se zarazila u písmene A. Vyšlo též najevo, že ta hloupější jako ovce, kačeny a slepice nejenže se nedovedla naučit ani písmenko, ale nedokázala si zpaměti vzpomenout ani na sedm přikázání. Po delším přemýšlení zkrátil Kuliš sedm přikázání do jednoduchého hesla "Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné". "Toto," podotkl, "obsahuje základní principy animalismu. Kdo si naše heslo osvojí, bude uchráněn před lidským vlivem." - Ptáci měli původně námitky, neboť se jim zdálo, že mají dvě nohy, ale Kuliš jim dokázal, že tomu tak není.
"Ptačí křídla, soudruzi, máte pro pohyb, nikoli k práci. Proto jsou považovány za nohy. Charakteristickým znakem člověka je ""ruka"" - nástroj, kterým člověk páchá všechna příkoří."
Ptáci Kulišovým dlouhým výrazům příliš nerozuměli, ale přijali vysvětlení, a tak se všechna hloupější zvířátka hned začala učit novou poučku nazpaměť. Heslo ČTYŘI NOHY DOBRÉ, DVĚ ŠPATNÉ bylo napsáno na zeď stodoly hned vedle sedmi přikázání a většími písmeny. Když se ho všichni naučili nazpaměť, ovcím se poučka velmi zalíbila a často, polehávajíce na pastvě, spustily všechny spontánně "Čtyři nohy dobré, dvě špatné!" Vydržely to celé hodiny, aniž by se unavily.
Napoleona Kulišovy rady a ligy nezajímaly. Prohlásil, že důležitější než práce pro dospělé je veď výchova mladých. Janina a Bára brzy po senoseči vrhly devět pěkných štěňat. Jakmile byla odkojena, odebral je Napoleon jejich matkám a řekl, že za jejich výchovu bude zodpovídat on sám. Vzal si je na půdu, kam se dalo vylézt jen přes kůlnu po žebříku, a tam je držel v úplném odloučení, takže brzy celá farma na jejich existenci zapomněla.
Tajemství, kam mizí mléko, se brzy vysvětlilo. Každý den se přidávalo do krmení pro prasata. Právě dozrávala raná jablka a tráva v zahradě byla plná padavčat. Zvířata pokládala za samozřejmé, že si je spravedlivě rozdělí mezi sebe, ale jednoho dne přišel rozkaz, že všechna budou sebrána a odnesena na komandaturu, kde budou k dispozici prasatům. Některá zvířata reptala, ale nic tím nezměnila. Všechna prasata s tím souhlasila, dokonce i Kuliš a Napoleon. Pištík byl pověřen, aby věc vysvětlil ostatním.
"Soudruzi," zvolal, "jistě si všichni uvědomujete, že my prasata to neděláme ze sobectví, či že to snad znamená nějaké privilegium. Mnoho z nás ve skutečnosti jablka ani mléko nesnáší. Já osobně je nesnáším. Jíme je jen proto, abychom si zachovali zdraví. Jablka, soudruzi, a to je dokázáno vědecky, obsahují látky naprosto potřebné pro vývoj prasete. My prasata pracujeme duševně. Celé zařízení této farmy závisí na nás. Ve dne v noci se staráme o vaše blaho. My ta jablka jíme a mléko pijeme pro ""vás""! Víte, co by se stalo, kdybychom my, prasata, nebyla schopna dostát svým povinnostem? Jones by přišel zpátky! Ano - Jones by se vrátil! A soudruzi," ječel Pištík téměř plačky a poskakoval sem tam, mrskaje ocáskem, "jistě nikdo nechcete, aby se Jones vrátil?"
Byla-li si zvířata něčím naprosto jista, pak tím, že nechtějí Jonese zpět. Když se na celý problém podívala z tohoto úhlu, neřekla už ani slovo. Bylo přece úplně jasné, že je v jejich zájmu, aby si prasata uchovala dobrou kondici. A tak se nakonec všichni bez řečí shodli, že mléko a padavky (a také celá úroda jablek) patří jen prasatům.
IV.
Než uběhlo léto, rozšířila se zpráva o událostech na Farmě zvířat téměř po celé zemi. Kuliš a Napoleon vysílali každý den hejno holubů, kteří měli za úkol vmísit se mezi zvířata na sousedních farmách, vyprávět jim o revoluci a učit je melodii Zvířat Anglie.
Pan Jones trávil většinu svého času ve výčepu u Rudého lva ve Willingdonu a stěžoval si každému, kdo byl ochoten ho poslouchat, ta tu šílenou nespravedlnost, která se mu stala, když ho banda zvířecích budižkničemů obrala o majetek. Ostatní farmáři s ním v podstatě sympatizovali, ale nikdo nebyl ochoten mu pomoci. Každý tiše přemýšlel, zda by Jonesův krach nemohl nějak využít ve svůj prospěch. Zvířata měla štěstí, že se oba statkáři, kteří sousedili s Farmou zvířat, neustále hádali. První přilehlý statek se jmenoval Liščín. Byla to obrovská zanedbaná staromódní farma s vyčerpanými pastvinami a přebujelým živým plotem, jejíž velká část už zarůstala lesem. Vlastníkem byl pan Pilkington, lehkomyslný farmář, který trávil většinu času na honitbě či rybolovem - podle ročního období. Druhá farma - Stračín - byla menší, ale podstatně lépe udržovaná. Její majitel pan Frederick byl šlachovitý mazaný chlapík, věčně zapletený do soudních pří, a měl pověst bezohledného obchodníka. Ti dva se tak nenáviděli, že se nikdy nedokázali na ničem dohodnout - ani když se věc týkala společného zájmu.
Nyní byli ale oba znepokojeni vývojem situace na Farmě zvířat a pečlivě dbali na to, aby se jejich vlastní zvířata nic nedozvěděla. Nejprve předstírali, že jim nápad, aby zvířata sama hospodařila, připadá k smíchu. Za čtrnáct dní bude po všem, říkali. Roznášeli fámy, že se zvířata na Panské farmě (nepřestali ji tak nazývat, název Farma zvířat odmítali připustit) neustále rvou a chcípají hlady. Za nějaký čas, když zvířata očividně hlady nepomřela, přišli Frederick a Pilkington s novou historkou: na statku se prý děje něco strašlivého, zvířata se navzájem požírají, mučí rozžhavenými podkovami a mají společné samičky. Tak to dopadá, když se poruší řád Přírody, říkali Frederick a Pilkington.
Jejich řečem však téměř nikdo nevěřil. Šířily se neurčité a zkreslené zvěsti o nádherné farmě, odkud byli vyhnáni lidé a kde jsou zvířata pány, a během toho roku proběhla venkovem vlna nepokojů. Vždy poslušní býci divočeli, ovce ničily živé ploty a spásaly jetel, krávy kopaly do díží s mlékem, koně se pří honech zastavovali před překážkami a shazovali jezdce. A navíc se všechna zvířata v okolí seznámila s melodií i slovy písně Zvířata Anglie. Píseň se šířila neobyčejnou rychlostí - když ji zaslechli lidé, nedokázali ovládat vztek. Předstírali však, že jim připadá směšná. Říkali, že nemohou pochopit, proč se zvířata tak snižují s zpívají takovou odrhovačku. Každé zvíře, které bylo při zpěvu přistiženo, dostalo na místě výprask. Přesto se píseň potlačit nepodařilo. Kosi ji prozpěvovali na živých plotech, holubi vrkali na jilmech, zaznívala v hlomozu kováren i melodii kostelních zvonů. Kdykoli ji lidé zaslechli, sevřelo se jim srdce strachy, neboť v ní cítili proroctví svého brzkého zániku.
Počátkem října, když bylo obilí sklizeno a částečně i vymláceno, přiletělo do dvora farmy ve velkém rozčilení hejno holubů. Jones, jeho čeledíni s půltuctem dalších z Liščína a Stračína prošli branou a blíží se po vozové cestě k farmě. Všichni mají hole, Jones rázuje první a třímá pušku. Je jasné, že chtějí statek získat zpátky.
Jejich útok však zvířata již dlouho očekávala a byla na něj dobře připravena. Kuliš, který někde našel a potom dlouho studoval knihu o taženích Julia Caesara, vedl obranné operace. Rychle vydal rozkazy a za okamžik stála všechna zvířata na stých místech.
Když se lidé přiblížili k farmě, spustil Kuliš první útok. Nad lidi vyletělo pětatřicet holubů a z výšky na ně kálelo. Zatímco se muži potýkali s ptáky, vyrazily zpoza křoví husy a začaly je zlomyslně štípat do lýtek. To byl ale jen malý bojový manévr, který měl vnést mezi nepřátele zmatek. Tento útok byl lehce odražen holemi. Vzápětí Kuliš zavelel znovu. Majka a Benjamin, všechny ovce - a Kuliš v čele - začali vybíhat ze všech stran a vrhat se na lidi. Benjamin se otočil a kopal do nich svými kopýtky. Ale opět byli zahnáni holemi a okovanými botami. Náhle Kuliš zaječel, což znamenalo povel k ústupu a zvířata vběhla zpět do dvora. Muži se dali do vítězoslavného křiku. Mysleli, že nepřítel se dal na útěk - a tak se neuspořádaně rozběhli za zvířaty. Přesně tohle Kuliš plánoval. Jakmile byli lidé ve dvoře, odřízli jim ústupovou cestu tři koně, tři krávy a zbytek prasat, která doposud ležela v záloze v kravíně. Kuliš vydal signál k útoku a sám se vrhnul na Jonese. Ten na nic nečekal, zdvihl pušku a vypálil. Broky vyryly krvavé šrámy na Kulišových zádech a usmrtily jednu ovci. Aniž by zpomalil, vrhl se stokilový Kuliš celou svou vahou Jonesovi pod nohy. Jones vletěl na hromadu hnoje a při letu vzduchem ztratil pušku.
Nejděsivěji však vyhlížel Boxer, který se vzepjal na zadní a vyrážel obrovitýma okovanýma nohama. Hned prvním úderem zasáhl jednoho chlapíka z Liščína do hlavy tak, že se bezvládně složil do bláta. Několik mužů při pohledu na něj upustilo hole a pokusilo se utéct. Propadli panice a za okamžik je zvířata honila kolem dvora. Byli mláceni, kopáni, kousáni. Ani poslední zvíře na statku si nenechalo ujít pomstu a každé ji provádělo podle svého. I kočka seskočila náhle se střechy na záda jednoho čeledína a zaťala mu drápy do krku, až se rozječel bolestí. Jakmile se na chvilku odkryla ústupová cesta, lidé bez váhání vyrazili ze dvora a pádili pryč po hlavní cestě. A tak se po pětiminutové invazi neslavně vraceli touž cestou, kterou přišli, a v patách mim běželo hejno syčících hus, které je štípaly do lýtek.
Utekli až na jednoho. Vzadu na dvoře strkal Boxer kopytem do mladíka ležícího tváří v blátě a snažil se jej otočit. Hoch se nepohnul.
"Je mrtev," řekl Boxer smutně. "Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Zapomněl jsem, že mám podkovy. Kdo mi ale uvěří, že jsem to neudělal schválně?"
"Žádný soucit, soudruhu!" křičel Kuliš, jemuž stále krvácely rány. Válka je válka! Dobrá lidská bytost je mrtvá lidská bytost!"
"Ale já jsem nechtěl nikoho zabít, ani člověka ne," opakoval Boxer s očima plnýma slz.
"Kde je Molina?" vykřikl někdo.
Molina opravdu chyběla. Na chvíli to vzbudilo velký rozruch. Zvířata se bála, že ji lidé poranili nebo dokonce odvlekli s sebou. Nakonec ji ale našli schovanou ve stáji, s hlavou zabořenou do sena, Utekla hned, jak zaslechla výstřel. A mezitím, co ji ostatní hledali, probral se zdánlivě mrtvý mladík, který byl jen omráčený, a prchl nejkratší cestou.
Rozčilená zvířata se shromáždila a každé co nejhlasitěji vypočítávalo své zásluhy v bitě. Následovala improvizovaná oslava vítězství. Byla vztyčena vlajka a několikrát zazněla píseň Zvířata Anglie. Pak se konal důstojný pohřeb zabité ovce. Nad hrobem, na který zasadili keř hlohu, promluvil Kuliš. Ve svém projevu zdůraznil, že každé zvíře musí být připraveno položit za farmu život, bude-li třeba.
Poté se zvířata jednomyslně usnesla zavést vojenský řád Zvíře-hrdina I. třídy, který byl také hned udělen Kulišovi a Boxerovi. Jako řád posloužila mosazná medaile (ve skutečnosti staré mosazné ozdoby pro koně, které našla v kůlně) a měl se nosit jen v neděli a o svátcích. Pak byl zaveden také řád Zvíře-hrdina II. třídy a byl in memoriam udělen mrtvé ovci.
Zvířata se dlouho nemohla dohodnout, jak bitvu pojmenovat. Nakonec se rozhodla, že do historie farmy se dnešní událost zapíše jako Bitva u kravína, protože právě od něj byl veden útok ze zálohy.
Puška pana Jonese zůstala ležet v blátě, nějaká munice byla již dříve nalezena v domě, a proto zvířata rozhodla, že umístí pušku k patě stožáru, jako by to bylo dělo, a že dvakrát ročně, 12. října ve výroční den Bitvy u kravína a o svatojánské noci, v den výročí revoluce, bude z Jonesovy pušky vypálena slavností rána.
V.
S blížící se zimou přibývaly i starosti s Molinou. Ráno chodívala pozdě do práce s omluvou, že zaspala, a stěžovala si na záhadné bolesti, přestože chuť k jídlu měla vynikající. Pod různými záminkami odbíhala k napajedlu, kde postávala a zhlížela se ve svém obrazu ve vodě. Ale proslýchalo se také, že v tom je něco závažnějšího. Jednoho dne, když se Molina bezcílně potulovala dvorem, pohazovala svým dlouhým ocasem a žvýkala stéblo sena, vzala si ji Lupina stranou.
"Molinko," řekla, "musím ti něco vážného říci. Viděla jsem tě dnes ráno, jak se natahuješ přes živý plot, oddělující Farmu zvířat od Liščína. A na druhé straně plotu stál jeden z čeledínů pana Pilkingtona. Byla jsem sice dost daleko, ale jsem si skoro jista, že jsem viděla, jak s tebou mluví a ty jsi mu dovolila, aby tě hladil po nose. Co to má znamenat, Molino?"
Molina se začala vzpínat a bušit kopyty do země. "To není pravda! Nehladil mě!"
"Molino! Podívej se na mne - dáváš mi své čestné slovo, že tě ten muž nepohladil?"
"Není to pravda!" opakovala Molina - do tváře se ale Lupině nepodívala a v příští chvíli se rozběhla a utekla do polí.
Lupina chvíli přemýšlela a pak, aniž by cokoliv řekla ostatním, odešla do Molininy stáje. Kopýtkem odhrnula trochu slámy; pod slámou byl schován kostkový cukr a několik svazků stužek různých barev.
Za tři dny Molina zmizela. Pár týdnů se o ní nevědělo, ale pak jednou holubi přinesli zprávu, že ji viděli ve Willingdonu. Byla zapřažena do hezké červenočerné bryčky, stojící před hospodou. Rudolící tlusťoch v kostkovaných kalhotech a kamaších, který vypadal na hospodského, ji hladil po nozdrách a krmil cukrem. Molina měla čerstvě přistřiženou hřívu, do pramene nad čelem vpletenou šarlatovou stužku a vypadala prý velmi spokojeně, říkali holubi. Zvířata už o ní nikdy nemluvila.
V lednu přišlo skutečně ošklivé počasí. Zem promrzla na kámen a na polích se nedalo pracovat. Ve velké stodole proběhlo mnoho schůzí a prasata se zabývala plánováním činnosti pro nastávající sezónu. Obecně bylo uznáno, aby prasata, evidentně chytřejší než ostatní zvířata, rozhodovala o všech politických otázkách farmy - jejich rozhodnutí pak musela být ratifikována většinou hlasů. Tato úmluva mohla fungovat vcelku dobře, kdyby nedocházelo k neshodám mezi Kulišem a Napoleonem. Ti se hádali i v momentech, kdy o nic nešlo. Jestliže jeden z nich navrhl osít větší plochu ječmenem, bylo jasné, že druhý bude požadovat větší plochu pro oves; a jestliže jeden tvrdil, že nějaké pole se hodí pro zasázení zelí, pak druhý prohlásil, že se hodí jen a jen pro řepu. Oba měli své stoupence, a tak některé diskuse byly velmi rušné. Na schůzích svými brilantními projevy získával většinu obvykle Kuliš, ale Napoleon získával podporu v obdobích mezi schůzemi. Zvláště velký úspěch míval u ovcí, jež si už dávno oblíbily a při vhodných i nevhodných příležitostech bečely své "Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné". Nyní tímto skandováním často přerušovaly schůze v rozhodujících momentech Kulišových projevů.
Kuliš prostudoval některá starší čísla ""Farmáře a chovatele"", která našel v domě, a byl plný plánů na inovace a vylepšení. Mluvil učeně o melioracích, siláži a pevné podestýlce, a vypracoval složité schéma, podle kterého by každé zvíře mělo konat svoji potřebu přímo na poli, každý den na jiném místě, aby se ušetřila práce s rozvozem hnoje. Napoleon s žádnými svými plány nepřišel, ale tiše říkal, že Kulišovy plány nebudou k ničemu; zdálo se, že hraje na čas. Ale nejvážnější rozpory se ukázaly v otázce větného mlýna.
Na podlouhlé pastvině, nedaleko od budov farmy, byl malý pahorek, tvořící nevyšší místo na statku. Po průzkumu okolí Kuliš prohlásil, že právě zde by měl stát větný mlýn, který by poháněl dynamo a dodával farmě elektřinu. Elektřinou by se svítilo ve stájích, v zimě by se jí vyhřívaly. Poháněla by také cirkulárku, řezačku píce, šrotovník a elektrické dojení. Zvířata o podobných zařízeních nikdy neslyšela (farma byla zastaralá a měla jen primitivní stoje), poslouchala tedy v úžasu, zatímco Kuliš rozvíjel obrazy fantastických strojů, které za ně budou dělat tu nejtěžší práci, a ona se budou moci rekreovat na polích či vzdělávat se čtením a konverzací.
Kulišovy plány větného mlýna byly dokončeny během několika týdnů. Mechanické detaily pocházely většinou ze tří knih, které kdysi patřily panu Jonesovi - ""Tisíc užitečných rad domácím kutilům"", ""Každý sobě zedníkem"" a ""Elektrikář začátečník"". Za svoji pracovnu požíval Kuliš přístřešek, kde bývaly inkubátory - měla hladkou dřevěnou podlahu, na které se dalo kreslit. Zavíral se tam celé dlouhé hodiny. Otevřenou knihu měl zatíženou kamenem, vzrušeně poskakoval sem a tam a křídou, již si uchytil do paznehtu, kreslil jednu čáru přes druhou a rozčileně při tom pokvikoval. Plány jako komplikovaná změť hřídelí a ozubených kol brzy pokrývaly přes polovinu podlahy. Ostatní zvířata pokládala Kulišovy malůvky za zcela nerozluštitelné, ale dělaly na ně velký dojem. Každé zvíře se alespoň jednou denně chodilo na plány dívat. Přišly i slepice a kačeny, celé nervózní, aby křídové čáry nepošlapaly. Jen Napoleon se držel zpátky. Od počátku se prohlásil za nepřítele větrného mlýna. Jednoho dne si však přišel plány nečekaně prohlédnout. Dupal po místnosti, prohlížel si zblízka každou podrobnost, několikrát zafuněl a pak přemýšlivě postál. Náhle zvedl nohu, vymočil se na plány a beze slova odešel.
V otázce větrného mlýna byla farma rozštěpená. Kuliš nepopíral, že je čeká těžká práce. Kameny bude třeba opracovat a postavit na sebe, dále budou muset vyrobit plachty a sehnat dynama a kabely. (Jak ty se opatří, to Kuliš neříkal.) Tvrdil, že vše může být hotovo za rok. Pak se ale, jak říkal, ušetří tolik práce, že postačí, když zvířata budou pracovat jen tři dny v týdnu. Na druhé straně Napoleon argumentoval, že úkolem dne je zvýšit produkci žrádla, a pokud budou plýtvat časem na stavbu větrného mlýna, zemřou všichni hlady. Zvířata se rozdělila na dvě skupiny pod hesly "Volte Kuliše a třídenní pracovní týden" a "Volte Napoleona a plné žaludky". Jediný Benjamin se nepřidal k žádné skupině. Neuvěřil ani tomu, že by někdy mělo být víc žrádla, ani tomu, že mlýn snad ušetří práci. Říkal, že ať už s mlýnem, či bez něj, půjde život dál tak, jak šel vždy, to jest špatně.
Mimo rozmíšek v otázce větného mlýna tu byl také problém obrany farmy. Bylo naprosto jasné, že i když lidé byli v Bitvě u kravína poraženi, podniknou další a odhodlanější pokus zmocnit se znovu farmy a nastolit opět vládu pana Jonese. Mají pro to teď o důvod víc - zpráva o jejich porážce se roznesla po celé zemi, takže zvířata v sousedních farmách byla vzdornější než obvykle. Pochopitelně že Kuliš a Napoleon měli na otázku obrany rozdílné názory. Podle Napoleona si zvířata měla opatřit zbraně a naučit se je používat. Podle Kuliše zase měla vysílat další a další holuby mezi zvířata na jiné farmy a podněcovat tam povstání. Jeden argumentoval, že pokud se zvířata nebudou umět sama bránit, budou ovládnuta; druhý zase říkal, že když dojde k povstáním všude, nebude už potřeba se bránit. Zvířata poslouchala nejprve Napoleona, pak Kuliše, a nemohla si uspořádat v hlavě, kdo má pravdu. Vlastně souhlasila vždy s tím, kdo právě mluvil.
Konečně přišel den, kdy byly Kulišovy plány dokončeny. Na nadcházející nedělní schůzi se hlasováním mělo rozhodnout, zda se začne s prací na stavbě větrného mlýna. Když se zvířata shromáždila ve velké stodole, vystoupil Kuliš, a přesto že byl často přerušován bečením ovcí, přednesl své zdůvodnění stavby mlýna. Pak vystoupil s odpovědí Napoleon. Řekl velmi tiše, že celý větrný mlýn je nesmysl a že nikomu nedoporučuje, aby hlasoval pro; mluvil stěží půl minuty a zdálo se, že je mu téměř jedno, jak jeho proslov zapůsobí. Poté opět vyskočil Kuliš, překřičel ovce, jež znovu začínaly bečet, a vášnivě obhajoval své plány. Až doposud byly sympatie zvířat rozděleny téměř rovnoměrně; Kulišovo nadšení je však teď uchvátilo. Zářivými slovy vykresloval obraz Farmy zvířat, jakou bude, až se zvířata zbaví otrocké práce. Nechával se svými představami unášet mnohem dál než jen k řezačkám nebo cirkulárkám. Elektřina bude sloužit pro pohon mlátiček, pluhů, bran, válců, sekaček a samovazačů; bude dodávat světlo do každé stáje, horkou i studenou vodu, i topit. Jakmile domluvil, nebylo již pochyb o tom, jak budou zvířata volit. Ale v tomto okamžiku se postavil Napoleon, podivně se na Kuliše podíval a z hrdla mu vyšlo pištivé zakvičení, jaké od něj ještě nikdo předtím neslyšel.
Zvenčí se okamžitě ozvalo hrozné štěkání a do stodoly se vřítilo devět obrovských psů s obojky pobitými ocelovými trny. Vrhli se rovnou na Kuliše, který taktak stačil včas vyskočit a vyhnout se jejich chňapajícím čelistem. Ve vteřině vylétl ze dveří, psy v zádech. Vyděšená s ohromená zvířata sledovala bez dechu ze dveří štvanici. Kuliš běžel napříč dlouhou pastvinou vedoucí k cestě. Běžel tak rychle, jak jen mohl, psy však měl v patách. Náhle uklouzl a zdálo se, že už ho dostanou. Opět se ale vzchopil a běžel ještě rychleji, pak ho psi zase začali dohánět. Jeden z nich skoro dosáhl svými zuby Kulišovi na ocas, ten se mu ale stačil vysmeknout. Pak ještě z posledních sil zasprintoval, prorazil díru v živém plotě a navždy zmizel.
Mlčky a vyděšena vracela se zvířata zpět do stodoly. Psi se vrátili za malou chvíli. Zpočátku nikoho ani nenapadlo, odkud se vůbec vzali - brzy se to však objasnilo. Byla to štěňata, jež Napoleon odebral jejich matce a pak je v soukromí vychovával. I když nebyli ještě plně dorostlí, byli velcí a měli divoký vlčí výraz. Drželi se při Napoleonovi a zvířata si povšimla, že se k němu lísají stejně, jako se psi dříve lísali k panu Jonesovi.
Následován svou smečkou, vystoupil Napoleon na vyvýšené místo, odkud kdysi mluvil starý Major. Oznámil, že ode dneška se ruší v neděli ranní schůze. Řekl, že jsou zbytečné a ztrácí se jimi čas. Od teď se veškeré otázky, spojené s prací na farmě budou řešit ve zvláštním výboru prasat, jemuž bude předsedat on. Zasedání budou uzavřená a rozhodnutí pak sdělována ostatním zvířatům. Zvířata se nadále budou v neděli dopoledne scházet, aby vzdala čest vlajce, zazpívala Zvířata Anglie a převzala rozkazy na další týden. Diskutovat se však již nebude.
I přes šok, který pro ně znamenalo Kulišovo vyhnání, byla zvířata tímto sdělením poněkud rozčarována. Některá by snad i protestovala, kdyby měla po ruce nějaké vhodné argumenty. Dokonce i Boxer byl vyveden z míry. Klopil uši a potřásal hlavou, snažil se uspořádat si v hlavě myšlenky. Nakonec stejně nevymyslel nic, co by mohl vyslovit. Ale i mezi prasaty se našlo pár pochybovačů. Čtyři podsvinčata v první řadě začala nesouhlasně kvičet, vyskočila a začala jedno přes druhé mluvit. Psi, sedící kolem Napoleona, však náhle hrozivě zavrčeli; podsvinčata zmlkla a zase se posadila. Ovce pak spustily "Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné" a bečely dobrých patnáct minut, takže další diskuse byla znemožněna.
Pištík byl později vyslán, aby po farmě vysvětlil nové uspořádání.
"Soudruzi," řekl, "jsem přesvědčen, že každé zvíře si jistě uvědomuje, jak velkou oběť na sebe vzal soudruh Napoleon, když přijal povinnost vést ostatní. Nemyslete si, soudruzi, že vést je snad nějaké potěšení! Naopak, je to hluboká a těžká odpovědnost. Nikdo si neuvědomuje lépe než soudruh Napoleon, že všechna zvířata si jsou rovna. Byl by šťasten, kdyby vás mohl nechat rozhodovat samotné. Ale vy byste někdy mohli rozhodnout špatně! Soudruzi, a kam bychom se pak dostali? Představme si, že byste se například rozhodli pro Kuliše s jeho vidinou větrného mlýna - pro toho Kuliše, který - jak dnes víme - nebyl nic jiného než zločinec!"
"Ale v Bitvě u kravína bojoval statečně," řekl někdo.
"Statečnost není všechno," řekl Pištík. "Důležitější jsou loajalita a poslušnost. A pokud jde o Bitvu u kravína, jsem přesvědčen, že přijde čas, kdy vyjde najevo, že Kulišovy zásluhy v této bitvě jsou značně přehnané. Disciplína, soudruzi, železná disciplína! To je heslo dneška. Jeden chybný krok a máme nepřítele v zádech. Soudruzi, jistě byste nechtěli, aby se Jones vrátil?"
A opět - na tento argument odpověď nebyla. Jistěže nikdo nechtěl, aby se Jones vrátil. Pokud měly nedělní schůze přispívat k jeho návratu, pak tedy rozhodně musely přestat. Boxer, který už si mohl všechno v klidu promyslet, vyjádřil všeobecnou náladu takto: "Když to říká soudruh Napoleon, musí to být pravda!" A od té doby ke svému osobnímu mottu "Budu pracovat lépe a radostněji!" přidal slogan "Napoleon má vždycky pravdu!"
A to už se zima nachýlila ke konci; byl čas na jarní orbu. Místnost, kde Kuliš kreslil své plány, byla uzamčená a mělo se za to, že plány větného mlýna byly z podlahy smyty. Každou neděli v deset hodin dopoledne se zvířata scházela ve velké stodole, aby vyslechla příkazy na další týden. Lebka starého Majora, nyní již holá, bez masa, byla vykopána z hrobu a umístěna na špalek vedle pušky u paty stožáru vlajky. Po vztyčení vlajky musela zvířata před vstoupením do stodoly projít uctivě kolem lebky. Dnes už uvnitř nesedávala pohromadě, jako kdysi. Napoleon s Pištíkem a dalším prasetem jménem Minimus, jež mělo pozoruhodný talent skládat písně a básně, sedávali v popředí na vyvýšeném prostranství, devět psů kolem nich tvořilo půlkruh a za nimi seděla ostatní prasata. Zbytek zvířat seděl čelem k nim v hlavním prostoru stodoly. Napoleon četl týdenní rozkazy přísně, téměř vojensky, a po jediném přezpívání písně Zvířata Anglie se zvířata rozešla.
Třetí neděli po Kulišově vyhnání Napoleon zvířata poněkud překvapil sdělením, že větrný mlýn se přece bude stavět. Důvody, které ho vedly ke změně názoru, neuvedl: pouze zvířata varoval, že splnění tohoto náročného úkolu vyžaduje ještě tvrdší práci. Možná bude i třeba snížit příděly žrádla. Nicméně všechny plány již jsou připraveny až do nejmenšího detailu. Zvláštní výbor prasat na nich pracoval celé poslední tři týdny. Podle propočtů bude stavba větrného mlýna a dalších vylepšení trvat dva roky.
Toho večera Pištík všem soukromě vysvětlil, že Napoleon ve skutečnosti nikdy nebyl proti větrnému mlýnu. Naopak, byl to právě on, kdo jej od počátku podporoval, a plány, které nakreslil Kuliš na podlahu inkubátoru, byly ukradeny z Napoleonových listin. Větrný mlýn byl vlastně výtvor Napoleona. Někdo se otázal, proč tedy proti mlýnu tak ostře vystupoval? Tady se Pištík začal tvářit velmi vychytrale. Byla to, jak řekl, mazanost soudruha Napoleona. On byl jen ""jako"" proti větrnému mlýnu, byl to jen manévr, jak se zbavit Kuliše, který byl nebezpečný a měl na zvířata špatný vliv. Nyní, když byl Kuliš odklizen, může plán v klidu pokračovat bez jeho rušivého vlivu. Tomu se říká, tak pravil Pištík, taktika. Několikrát zopakoval: "Taktika, soudruzi, taktika!" a přitom poskakoval a s veselým smíchem mrskal ocáskem. Zvířata si sice nebyla úplně jista, co to slovo znamená, avšak Pištík mluvil tak přesvědčivě a tři psi, kteří náhodou byli s ním, vrčeli tak hrozivě, že jeho vysvětlení bylo přijato bez dalších otázek.
VI.
Po celý ten rok dřela zvířata jak otroci. Byla při tom ale šťastna; nelitovala žádného úsilí či obětí, protože si dobře uvědomovala, že to, co dělají, dělají jen pro svoje dobro a pro dobro těch, kdo přijdou po nich - a ne pro nějakou bandu líných lidských zlodějů.
Přes jaro a léto byl šedesátihodinový pracovní týden a v srpnu Napoleon ohlásil, že se navíc bude pracovat také v neděli odpoledne. Tato práce byla přísně dobrovolná, ale každé zvíře, které by se jí snad nezúčastnilo, čekalo zkrácení přídělů žrádla na polovinu. I tak však bylo nutné nechat některé úkoly stranou. Žně dopadly o něco hůře než ty loňské a dvě pole, kde měla být zasázena řepa, ležela ještě začátkem léta ladem, protože se nepodařilo včas dokončit orbu. Z toho se dalo předpokládat, že nadcházející zima bude krušná.
Větrný mlýn přinášel neočekávané potíže. U farmy sice byl dobrý vápencový lom, a ve skladištích se našlo dost písku a cementu, takže všechen stavební materiál byl po ruce, ale zpočátku neřešitelný problém představovalo pro zvířata lámání kamene na potřebnou velikost. Zdálo se, že to nepůjde jinak než pomocí špičáků a sochorů, s kterými ovšem zvířata zacházet neuměla, protože žádné nedokáže stát na zadních nohách. Po týdnech marného úsilí napadla někoho spásná myšlenka - využít gravitační síly. Na dně lomu se povalovaly obrovské balvany, které nemohla použít pro jejich velikost. Zvířata kolem nich uvázala lana a pak je všechna dohromady, krávy, koně, ovce, každé zvíře, jež mohlo pomoci - i prasata někdy v kritických okamžicích přiložila ruku k dílu - vytahovala pomalu po úbočí lomu nahoru nad svah, odkud je pak svrhávala, aby se dole roztříštily. Přeprava již rozbitých kamenů pak byla poměrně jednoduchá. Koně je odváželi na kárách, jednotlivé kusy vytahovaly ovce a Majka s Benjaminem se zapřáhli do staré bryčky a přispěli svým dílem. Do konce léta byla shromážděna dostatečná zásoba kamenů a za dozoru prasat se začalo se stavbou.
Byla to však pomalá a vyčerpávající dřina. Často se namáhali celý den, než se podařilo vytáhnout jediný velký balvan, a někdy se stalo, že se pak po dopadu na dno lomu na menší kusy nerozdělil. Bez Boxera, který měl sílu jako snad všechna ostatní zvířata dohromady, by se asi nedokázalo nic. Když balvan začal prokluzovat a zvířata se již viděla stažena dolů jeho vahou, Boxer se zapřel do lana a balvan zarazil. Pohled na Boxera, jak kousek po kousku táhne lano, lapá po dechu, obrovské boky má zalité potem a kopyta zarývá do země, naplňoval každého obdivem. Lupina ho občas varovala, že se nesmí tolik přepínat, ale Boxer ji nikdy neposlechl. Jeho dvě hesla "Budu pracovat lépe a radostněji" a "Napoleon má vždy pravdu" jako by pro něj byla dostačující odpovědí na všechny problémy. Domluvil se s kohoutem, aby ho ráno probudil o tři čtvrtě hodiny dříve místo o půl hodiny. A v řídkých okamžicích oddechu, kterých tak jako tak už mnoho nebylo, chodíval do lomu, nakládal káru kamením a sám ji tahal na staveniště.
I přes těžkou práci se během léta zvířatům nevedlo nejhůř. Neměla sice o nic víc žrádla než za dnů pana Jonese, ale neměla ho snad ani méně. Výhoda toho, že krmila jen sebe a nemusela se starat o pět marnotratných lidí navíc, převažovala nad řadou jiných nevýhod. A způsob práce zvířat byl v řadě případů účinnější a šetřil práci. Například odplevelování polí se dělo s pečlivostí, jaké lidé nikdy nebyli schopni. A protože žádné zvíře nyní nekradlo, nebylo nutné oddělovat pastviny od polí ploty,
|