Leta jsem tu prakticky nebyl a jsem v šoku. Šminka, byla úžasná a jsem rád, že jsem ji osobně poznal. Stejně jako Albirea. Myslím, že jsem se kdysi potkal i s Rackem a rozhodně jsem tu konverzoval s Printem a nostalgikem. Až mě z toho mrazí. Poslední roky konáme v kostele sv. Matěje nad Šárkou (Praha 6 - Dejvice) Dušičkový koncert. Vzpomenu si při něm na všechny, co za poslední leta odešli. Ostatně je mnoho dalších, které v rámci práce našeho Institutu (irkd.cz) chci potkat a zjišťuji, že odešli v posledních letech. Napolsedy to byly výjimečné esperantistky z Pardubic či dámy z Českého koutku (Broumovska), můj příbuzný grafik a ilustrátor Petr Strnad nebo poslední z  Schulhofovů - potomků doktora Stanislava Schulhova a jeho v koncetračních táborech umučených příbuzných (naše rodina si tehdy osvojila jejich osyřelé děti) a další. Tolik lidí jsem chtěl potkat a tvořit s nimi a už nemohu. Ech!

V roce 835, když na světlo dějin vstupovali první Mojmírovci a v povzdáli už chystali své ántré Přemyslovci, v roce, kdy v Byzanci byl jmenován sv. Metoděj archontem (tedy ještě dávno před tím, než dorazil na Velkou Moravu), proběhl v daleké Číně incident známý jako "povstání sladké rosy". Shodou nešťastných okolností zasáhlo mstivé řádění eunuchů i tangského básníka Lu Tunga (盧 仝 , 790-835), jenž tehdy pobýval na císařském dvoře byvše hostem nejvyššího dvorího úředníka. Tohoto básníka mám nad jiné rád a jeho osud (popraven hřebíkem do hlavy na návrší u staré vrby jen proto, že byl na čaji uvnitř paláce), mě připomíná neúprosný tok času a lidskou nicotnost. Jeden Lu Tungův přítel, básník Chia Tao, tehdy vyjádřil svůj žal nad ztrátou autora slavné básně o Sedmi miskách čaje (její celý název zní: Poděkování velmistrovi námitek Meng Ťiemu za zaslání Nového čaje) verši, které mi nyní tanou na mysli a jež neuměle překládám a věnuji všem básníkům a básnířkám, kteří nás již opustili:  

Během svého života jsi mi posílal básně.

Držím je a čtu, slzy mi tečou.

Od této chvíle je budu ctít o to více,

hluboce je ochraňujíc,

v obavách o jejich ztrátu.

Leta jsem tu prakticky nebyl a jsem v šoku. Šminka, byla úžasná a jsem rád, že jsem ji osobně poznal. Stejně jako Albirea. Myslím, že jsem se kdysi potkal i s Rackem a rozhodně jsem tu konverzoval s Printem a nostalgikem. Až mě z toho mrazí. Poslední roky konáme v kostele sv. Matěje nad Šárkou (Praha 6 - Dejvice) Dušičkový koncert. Vzpomenu si při něm na všechny, co za poslední leta odešli. Ostatně je mnoho dalších, které v rámci práce našeho Institutu (irkd.cz) chci potkat a zjišťuji, že odešli v posledních letech. Napolsedy to byly výjimečné esperantistky z Pardubic či dámy z Českého koutku (Broumovska), můj příbuzný grafik a ilustrátor Petr Strnad nebo poslední z  Schulhofovů - potomků doktora Stanislava Schulhova a jeho v koncetračních táborech umučených příbuzných (naše rodina si tehdy osvojila jejich osyřelé děti) a další. Tolik lidí jsem chtěl potkat a tvořit s nimi a už nemohu. Ech!

V roce 835, když na světlo dějin vstupovali první Přemyslovci a v Byzanci byl jmenován sv. Metoděj archontem (tedy ještě dávno před tím, než dorazil na Velkou Moravu), v daleké Číne proběhl incident známý jako "povstání Sladké rosy". Shodou nešťastných okolností zasáhlo mstivé řádění eunuchů i tangského básníka Lu Tunga (盧 仝 , 790-835), jež tehdy pobýval na císařském dvoře byvše hostem nejvyššího dvorího úředníka. Tohoto básnika mám nad jiné rád a jeho osud (popraven hřebíkem do hlavy na návrší u staré vrby) jen proto, že byl na čaji uvnitř paláce, mě připomíná neúprosný tok času a lidskou nictonost. Jeden Lu Tungův přítel, básník Chia Tao, vyjádřil svůj žal nad ztrátou autora slavné básně o Sedmi miskách čaje (její celý název zní Poděkování velmistrovi námitek Meng Ťiemu za zaslání Nového čaje) verši, které mi nyní vytanuly na mysli a jež neuměle překládám a věnuji všem básníkům, kteří nás již opustili:  

Během svého života jsi mi posílal básně.

Držím je a čtu, slzy mi tečou.

Od této chvíle je budu ctít o to více,

hluboce je ochraňujíc,

v obavách o jejich ztrátu.

Leta jsem tu prakticky nebyl a jsem v šoku. Šminka, byla úžasná a jsem rád, že jsem ji osobně poznal. Stejně jako Albirea. Myslím, že jsem se kdysi potkal i s Rackem a rozhodně jsem tu konverzoval s Printem a nostalgikem. Až mě z toho mrazí. Poslední roky konáme v kostele sv. Matěje nad Šárkou (Praha 6 - Dejvice) Dušičkový koncert. Vzpomenu si při něm na všechny, co za poslední leta odešli. Ostatně je mnoho dalších, které v rámci práce našeho Institutu (irkd.cz) chci potkat a zjišťuji, že odešly v posledních letech. Napolsedy to byly výjimečné esperantistky, dámy z Českého koutku (Broumovska), mí příbuzní, které jsem nikdy nepotkal a další. Ech!

V roce 835, když světlo dějin vstupovali první Přemyslovci, v daleké Číne proběhl incident známý jako "povstání Sladké rosy". Shodou nešťastných okolností zasáhlo mstivé řádění eunuchů i tangského básníka Lu Tunga (盧 仝 , 790-835), jež tehdy pobýval na císařském dvoře byvše hostem nejvyššího dvorího úředníka. Tohoto básnika mám nad jiné rád a jeho osud (popraven hřebíkem do hlavy) jen proto, že byl na čaji uvnitř paláce, mě připomíná neúprosný tok času a lidskou nictonost. Jeden Lu Tungův přítel, básník Chia Tao, vyjádřil svůj žal nad ztrátou autora slavné básně o Sedmi miskách čaje (Poděkování velmistrovi námitek Meng Ťiemu za zaslání Nového čaje) těmito verši, které mi nyní vytanuly na mysli a jež neuměle překládám:  

Během svého života jsi mi posílal básně.

Držím je a čtu, slzy mi tečou.

Od této chvíle je budu ctít o to více,

hluboce je ochraňujíc,

v obavách o jejich ztrátu.

Milovat stromy, / zdá se být pošetilé. // Mít je rád, moudré.

(tož jedno senriu pozdravení of Jorela)

Musaši: Kým jsem, abych soudil? Ale nešť, ta první varianta se mi obzvláště líbí, neboť motýli rodu Gonypteryx rhammi často přezimovávají pod suchým spadaným listím a i jejich páření probíhá na zemi. I druhá je skvělá. 

K Tvojí otázce: přijde mi rozumné, když člověk ví, proč publikuje a obecně - ví co dělá. Já publikuji proto, abych druhé potěšil nebo se s nimi podělil o nějaký poznatek, který jsem nabyl. Třetím motivem, který mívám, je zájem o zpětnou vazbu a vnitřní posun. Neustále hledám zajímavé a podnětné lidi, učitele či mistry. Jejich, často nepříjemně kritická zpětná vazba je tím, co mě posiluje, když už mám na své pouti krajinou poezie (či jiným světem zájmu) chuť si sednout a vyhřívat se na sluníčku nebo se vytratit. Obdobně si myslím, že Tvoje poezie může těšít, motivovat nebo vést k vnitřnímu posunu. Tvé haiku mají hloubku a často si říkám, jestli nešti japonská dílka slavných předků ;) Kdysi jsem se pročítal klasičtějšími formami poezie a pak i moje vlastní verše získávaly rytmiku autorů, jež jsem právě studoval. asi to bude těmi opičími předky, které v nás kdesi hlubokou dřímou :D Ať tak či onak, není-li tvorba plytkou nebo spojena s neušlechtilými záměry, stojí za to, aby potěšila nejenom srdce autora.

Sympatické počtení, druhá sloka je rytmicky slabší a zasloužila by si ještě trochu péče. Mylšenka, nálada, vybrané výrazivo - to vše se mě potěšilo. Je to po letech první básnička jiná než haiku, ke které se vyjadřuji ;)

Musaši: Tož rád se podívám, vládci pěti prstenů alias kruhů ;) Psaní haiku se věnuji již pár (desítek) let a tady na Písmákovi jsem asi nejvíce ze všeho oceňoval upřímnost Houmelesových haiku/senriu. Psaní haiku pro Čechy je vskutku disciplína kratochvílná. Neumím si představit totéž pro Maďary... Kdesi jinde na netu jsem správcem jistého obskurního fóra o mezinárodní haiku (15k členů) a mohu potěšit místní, že se této literární formě nadmíru daří v nejvýchodnější části Indie. Tam kdesi vysoko v horách leží univerzita plná veršotepců :) Ale zpět do naší kotliny. Už tomu bude dvacet let, co jsem tu na Písmáků vybojoval vznik této skupiny, která byla původně sloučená s mikropoezií a dalšími minimalistickými formami. Užil jsem si své a bylo to pro mne velmi poučné a blahodárné období. Pak jsem vydal nějakou sbírku na AMU a účast na dalších publikačních počinech (jako zde organizovaná sbírka alias almanach) jsem odmítl nebo pouze přislíbil. Až dnes, kdy se věnuji jistým formám metodiky rozvoje talentů, svoje zaujetí pro tuto formu oživuji. Před lety jsem začal psát Daily Haiku (každodenní haiku v angličtině). Myslím, že to je dobrá cesta minimálně pro můj vlastní rozvoj. Haiku se kdysi skládala po celém Japonsku proto, aby se její tvůrci cvičili ve schopnosti všímat si vypovídajících náznaků reality, postřehu, jemné komunikaci, veršotepectví bez okázalosti... Jak stárnu, stále více se kloním k závěru, že haiku (a obdobně i čajová kultura) jsou jedněmi z možných léků na neduhy naší moderní a technologiemi omámené doby. Už se moc neumíme radovat z prostého pohledu na měsíc zavěšený v píniích, ani na motýla podřimujícího na chrámovém zvonu. Tohle a další kratochvíle chci učit v kroužku špunty na základce ... jen tak pro radost. V haiku se snažím vystihnout to, co nelze popsat jedním výrazem, ale tři už by byly moc. V haiku oceňuji právě tu lehkost formy, která nevelebí protikladnost, ale oceňuje zpřesňující dovětek povyšující jinak samozřejmé na nesamozřejmé, nadčasové, přesahující... Aby mě haiku oslovila, musí mít vypovídající hodnotu a postrádat křečovitost. Haiku by měla bý zkratka bez zkratkovitosti, malebná, ale nezakoukaná do malebnosti. Neměla by hovořit se zdviženým prstem, ale s ukazováčkem směřujícím k zlatému řezu neopakovatelné ale transcendentní skutečnosti... ech tak nějak to vidí moje maličkost ;)

Psaní Tož rád se podívám, vládci pěti prstenů alias kruhů ;) Psaní haiku se věnuji již pár (desítek) let a tady na Písmákovi jsem asi nejvíce ze všeho oceňoval upřímnost Houmelesových haiku/senriu. Psaní haiku pro Čechy je vskutku disciplína kratochvílná. Neumím si představit totéž pro Maďary... Kdesi jinde na netu jsem správcem jistého obskurního fóra o mezinárodní haiku a moh potěšit, že se této literární formě nadmíru daří v nezvýchodnější části Indie. Tam kdesi vysoko v horách leží univerzita plná veršotepců :) Ale zpět do naší kotliny. Už tomu bude dvacet let, co jsem tu na Písmáků vybojoval vznik této skupiny, která byla původně sloučená s mikropoezií a dalšími minimalistickými formami. Užil jsem si své a bylo to pro mne velmi poučné a blahodárné obdobím. Pak jsem vydal nějakou sbírku na AMU a účast na dalších publikačních počinech (jako zde organizovaná sbírka alias almanach) jsem odmítl nebo pouze přislíbil. Až dnes, kdy se věnuji jistým formám metodiky rozvoje talentů, svoje zaujetí pro tuto formu oživuji. Před lety jsem začal psát Daily Haiku (každodenní haiku v angličtině). Myslím, že to je dobrá cesta minimálně pro můj vlastní rozvoj. Haiku se kdysi skládala po celém Japonsku proto, aby se její tvůrci cvičili ve schopnosti všímat si vypovídajících náznaků reality, postřehu, jemné komunikaci, veršotepectví bez okázalosti... Jak stárnu, stále více se kloním k závěru, že haiku (a obdobně i čajová kultura) jsou jedněmi z možných léků na neduhy naší moderní a technologiemi omámené doby. Už se moc neumíme radovat z prostého pohledu na měsíc zavěšený v píniích, ani na motýla podřimujícího na chrámovém zvonu. Tohle a další kratochvíle chci učit v kroužku špunty na základce ... jen tak pro radost. V haiku se snažím vystihnout to, co nelze popsat jedním výrazem, ale tři už by byly moc. V haiku oceňuji právě tu lehkost formy, která nevelebí protikladnost, ale oceňuje zpřesňující dovětek povyšující jinak samozřejmé na nesamozřejmé, nadčasové, přesahující...

Tato haiku připomíná, že proto, aby něco nového mohlo nastat (příchod jara), tak něco jiného musí skončit (v tomto případě je to uklizení uschlého listí po předchozím vegetačním období). Pokud si budeme pozorně všímat projevů přírody, zaznamenáme ono střídání minulého a nadcházejícího i v takých náznacích, jakým může být šustot uschlého listí rozfoukaný teplým jarním větrem prohřátým prvními slunečními paprsky...

Musaši: beru. Když půjdu do důsledku, tak purističtější varianta této haiku by zřejmě mohla znít takto:

blednoucí luna - / hasnoucí nedopalek / po noční hlídce

Musaši: částečně souhlasím a na závěr předkládám uchopitelnější variantu - vhodnější by bylo pracovat s oharkem, aby vynikl onen druhý zdroj světla, který je v kontextu se svitem luny. Také nejde o haiku v pravém smyslu, protože kireji není vyrýsováno a oba dva pohledy natolik přirozeně splývají do jediného pohledu, že se zdá, že se jedná o pohled z jediného úhlu. Jenže jsem přesvědčen, že jeden pohled na věc tam prostě není. Na druhou stranu, pokud přepíši tuto básničku do klasického kaligrafického pojetí a vyvěsím si ji do tokonomy v čajovně, tak jsem si jistý, že ji i mí "učitelé" jako Riu Abe z univerzity v Kóbe vezmou ;) Tím chci nastínit onu rozostřenou hranici mezi českým haiku a japonským haiku - pokud přistoupím k haiku jako k záměru zachytit letmou krásu/prchavost okamžiku, onen přesah vetkutý do mimoděčnosti, pokud vezmu v potaz respekt k tradiční notaci a nepřistoupím k jednotlivým pravidlům této mikropoezie bez vhledu - tedy proč vlastně existují a čím tuto poetickou formu determinují - tak jsem stále přesvědčen, že haiku to je, byť dozajista na hraně snesitelnosti pro milece Kabajaše Issy nebo mistra Bašóa. Nicméně, hlubší zamyšlení mě vede ke skutečnosti, že žhnoucí nedopalek ve smyslu cigaretový oharek by byl polopatičtější. Asi už jsem starý mrzout, ale důvodu, proč to nenní možné brát jako haiku bych rád porozuměl a z odkazu na Můra73 jej nevyčtu. Můra73 důsledně naznačuje kireji pomlčkou. Nicméně děkuji za podnět a zde je slíbená polopatičtější varianta.

blednoucí luna - / hasnoucí nedopalek / po noční hlídce

Musaši: částečně souhlasím a na závěr předkládám uchopitelnější variantu - vhodnější by bylo pracovat s oharkem, aby vynikl onen druhý zdroj světla, který je v kontextu se svitem luny. Také nejde o haiku v pravém smyslu, protože kireji není vyrýsováno a oba dva pohledy natolik přirozeně splývají do jediného pohledu, že se zdá, že se jedná o pohled z jediného úhlu. Jenže jsem přesvědčen, že jeden pohled na věc tam prostě není. Na druhou stranu, pokud přepíši tuto básničku do klasického kaligrafického pojetí a vyvěsím si ji do tokonomy v čajovně, tak jsem si jistý, že ji i mí "učitelé" jako Riu Abe z univerzity v Kóbe vezmou ;) Tím chci nastínit onu rozostřenou hranici mezi českým haiku a japonským haiku - pokud přistoupím k haiku jako k záměru zachytit letmou krásu/prchavost okamžiku, onen přesah vetkutý do mimoděčnosti, pokud vezmu v potaz respekt k tradiční notaci a nepřistoupím k jednotlivým pravidlům této mikropoezie bez vhledu - tedy proč vlastně existují a čím tuto poetickou formu determinují - tak jsem stále přesvědčen, že haiku to je, byť dozajista na hraně snesitelnosti pro milece Kabajaše Issy nebo mistra Bašóa. Nicméně, hlubší zamyšlení mě vede ke skutečnosti, že žhnoucí nedopalek ve smyslu cigaretový oharek by byl polopatičtější. Asi už jsem starý mrzout, ale důvodu, proč to nenní možné brát jako haiku bych rád porozuměl a z odkazu na Můra73 jej nevyčtu. Můra73 důsledně naznačuje kireji pomlčkou. Nicméně děkuji za podnět a zde je slíbená polopatičtější varianta.

blednoucí luna - / hasnoucí nedopalek / po noční hlídce

Gora: děkuji za reakce! - kdepak, ta luna je tam zásadní, protože ať je její svit jak chce výrazný a malebný, chybu hlídky nezakryje. Ta haiku rozvíjí myšlenku spontánnosti - přítomnost hlídky i luny se projevuje světlem, ale rozdíl je v tom, že luna nic neřeší, nemá pvinnosti, není znavená, nic ji neohrožuje a jenom si pluje, kdežto hlídka...

Gora: ech, dobře děláš, už tam ta poznámka není :)

gratuluji, velmi dobré

myšlenka se mi líbí, ale osobně vnímám formu jako odbytou - tip za tu myšlenku

moc dobré

milé

milé

líbí

jemné a krásné

výtečné

zdařilé

* chilly autumn wind falling leaves conceal the homelesssleeping on the park bench 

* 

milé a krásné

vindal drámo: haiku je určena a věnována Boboticovi, který má specifický vztah ke Gruzii a speciálně k čaji odtamtud. a fotka je jeho

Je příjemné, když se haiku nezasekává na nostalgii po starých časech :(

Je příjemné, když se haiku nezasekává na nostalgii po starých časech :(

Je příjemné, když se haiku nezasekává na nostalgii po starých časech :(

Antocek: díky

Antocek: chápu. Někdy se krása skrývá v dekadenci.

bouhžel, jedná se obyčejnou fixu :(

Antocek: předpokládám, že komentář se nevztahuje k haiku, takže se divím, že stojí za napsání.

*

*

12 opic týdně: přesně tak to vidím i já *

*

veverka v japonském parku

:)

začátek mě bavil

Stárnoucí vlk: zdařilý posun

jednoduchost, přorozenost, střídmost, lehkost, snadná uchopitelnost...

ok, ale i to "mrzna" nepatří do haiku 

masakr *

*

lol :) *

hrdý Orion? sorry, ale ne

jedna variace, abych potěšil a slabik se dopočítal :) 

pod Jeseníkem / země je plná střepů / ze zrcadlovky

kdybys to chtěla ve formě haiku v 17 slabikách i s kireji (zlomový moment) tak:

školení v jeseníkách

na zemi plno střepů

ze zrcadlovky

:) *

smutné *

krásná momentka *

famózní! *

hezká myšlenka *

opět :)

Provokace je velmi zdařilá a zábavná. Skvělá haiku! *

kritika mého vkusu? o jo joj!

mě se to líbí a basta

příjemně hluboké *

bohužel, první kousek je natolik nesrozumitelný, že jej za klasické haiku nejde označit a i jako experimentální záležitost mě nic neříká. Druhá je na tom podobně. Obě básničky jsou výrazně matoucí a jejich podstatou je hra se slovy - což je přesně proti zásadám, která vytyčil Bašó a jeho následovníci...

:)

*

antoncek :)

kireji - zlomový moment

snímek pochází z Japonska ... želvička se cachtá v jezírku u císařského paláce nebo tam někde :)

*

*

děsukrásné *

hluboký respekt k takovéto poezii

Jarmila_Maršálková: pohladit formou haiku? vnímavá želva. zajímavé :)

Jarmila_Maršálková: pohladit formou haiku? vnímavá želva. zajímavé :)

hrabání listí

přineslo vzpomínky na

motýlí křídla

c(=)

*

skvělé!

*

free-haiku: 4/7/4

ok

příjemná momentka*

příjemné*

příjemné :)

náhlý záblesk / zvědavá veverka se / stala vodičem *

první dvě jsou po všech stránkách skvělé; třetí je složitější na uchopení, ale nakonec ta nejlepší :)

někdy mi haiku připomíná degustaci vína - jsou vína, na které se podíváš a hned vidíš, na čem jsi, jsou však také taková, která vyžadují delší povalování po jazyku, než jim přijdeš na chuť. 

líbí. skvělé free-haiku*

antoncek: pobavilo :)

Antocek :)

ač jsou tvé kritiky dosti osobní či jízlivé, tahle je vtipná

ok

whispermoonlite: asi tak

opět - skvělá, netriviální, tématická haiku-senriu *

*

pokud se jedná o situační haiku, může být dobrá - ale tunajší čtenář onu situaci nezná :(

může to být zajímavý postřeh, ale je banálně podaný, takže přesah není nikde vidět .- bohužel

skvělé obrazy a supr tématické senriu *

:) moc pěkné! *

Nejde o to, aby došlo k úpravě díla, ale k pohledu na dílo skrze jinou optiku (jinýma očima). Od toho ty naše reakce jsou, ne? Tvoje haiku mají tah na branku a rád je čtu.

1) podle mne příliš všední postřeh

2) příjemný kousek. poslední řádek bych, byl-li bych jeho autorem, napsal takto: "nebesa plná hvězd"

3) zajímavé myšlenky *

4) "neznámý" to mi nesedne; "nejasný" nebo "tušený" by mi sedlo více

5) jo

6) skvěle!

7) no, obraz mě přijde dost nepravděpodobný

8) insiprace: údery křídel / boj na život a na smrt / hladový pavouk

Myšlenka díla by si, dle mého názoru, zasloužila trochu více rozvést nebo jazykově poladit. Takhle celkem zajímavá nálada zaniká v příliš prostém vyjádření.

e.eucrow: nedomnívám se. mě přijde, že autor ve svém díle nese stopy mnohé přečtené literatury *

e.eucrow: nedomnívám se. mě přijde, že autor ve svém díle nese stopy mnohé přečtené literatury *

celkově skvělé. obvzláště oceňuji "hříchy jsem padělal" *

souhlasím se sršáněm *