Naděje, někdy nepatrná ale vždy nezbytná...

Když jsem se poprvé zamilovala, myslím poprvé tou „pravou“ a opětovanou láskou, bylo mi osmnáct. Byla jsem naivní mladá holka, která věřila, že láska je vše a když jsem to tak cítila já, myslela jsem si, že to tak musí cítit všichni… Byla jsem panna, ale i přesto jsem si dokázala představit, že bych smým milovaným protějškem strávila zbytek života… Naivní. Hloupé. Možná, ale já tomu věřila… Když jsme se spolu po třech měsících vyspali a já zjistila, že i pro něho to bylo poprvé…, pohlédla jsem realitě do očí…tohle nemůže vydržet… Pak jsem si ale sama pro sebe našla takové řešení – možná, že se jednou rozejdeme, ale až se oba dostatečně „vyřádíme“, zase si cestu ksobě najdeme… Prostě jsem si nedokázala představit, že bychom někdy měli důvod krozchodu… Můj přítel byl tak hodný, pozorný, byli jsme vážně zamilovaní… Pak ale, po devíti měsících, se něco stalo, dodnes vlastně ani pořádně nevím co… Najednou byl konec a já byla sama, se svým nechápajícím, zlomeným srdíčkem… Nedokázala jsem pochopit, jak beze mě může být, zatímco já jsem bez něj úplně ztracená… Ale mohl, dny ubíhaly a i já si pomalu začala zvykat, že už ke mně nepatří…
Pak jsem někoho potkala, ale nebylo to ono, pořád jsem myslela na svou první lásku, srovnávala ji stou novou a vracela se do vzpomínek… Ani ne za měsíc se ale ve mně něco zlomilo a já už nemyslela na minulost, byla jsem šťastná… Můj nový přítel byl povahově docela podobný tomu bývalému, ale na tom bývalém jsem viděla, jak moc se bojí jakýchkoli závazků… Byly to maličkosti, šli jsme kolem svatebních šatů, já se na ně jen podívala a on málem omdlel, tvrdil, jak se nebude nikdy ženit a takových maličkostí byla spousta, ale kdo by to vnímal, když měl uši zalehlé láskou.