|
No, nevim, jestli tohle prastary forum ještě nějak „funguje“, ale zkusím se k něčemu vyjádřit a na něco se zeptat.
Mám za to, že u nás musí pacient v nemocnici s každým úkonem souhlasit, tj. každý může odmítnout, lékař ho v tom musí poslechnout, snad až na případ, kdy byl dotyčný zbaven svéprávnosti, nebo není plnoletý. Pak je ovšem pasivní euthanasie tj. nenasazení všech prostředků nutných k přežití zcela legální. (Pletu se nějak?) Nejsem si jist, jak je to s povinností lékaře přerušit na přání pacienta nějakou léčbu, kterou tento před jejím začátkem odsouhlasil, nebo která byla započata, když nebyl při vědomí. Myslím, že revers může podepsat a odejít z nemocnice kdykoli kdokoli, kdo je toho schopen. Ale s tím vysazením jedné konkrétní procedury nevím. Vyznáte se v tom někdo?
Obecně mé názory k euthanasii a legislativě: jak říkám, pasivní euthanasie u nás podle mě legální v zásadě je a myslím, že by legální být měla ve všech podobách, tj. i u toho přerušení jednoho životně důležitého aspektu léčby. Jako není možné někoho nutit jíst, není možné ho ani nutit něco polykat, přijímat něco nitrožilně apod.
Pokud jde o euthanasii aktivní, tj. podání smrtící látky, tj. asistovanou sebevraždu u smrtelně nemocných: Myslím, že zákon rozhodně nemůže někomu přikazovat, aby zabránil jinému si smrtící tabletku vzít. Taky zákon těžko může někomu přikazovat, aby druhému, který si to přeje, sám píchnul nějakou injekci, nebo mu ji i jen poskytl. Myslím, že jediný problém na poli legislativy tu je v tom, kdy má a kdy nemá být trestně stíhatelný ten, kdo sebevrahovi smrtící prostředek poskytnul (aniž by k tomu byl nucen). (Jako ona „asistence“, myslím, stačí prostě poskytnutí příslušné tabletky či injekce dotyčnému, spolknout či píchnout si ji dokáže v drtivé většině případů sám.) Člověk který jed poskytne samozřejmě vůbec nemusí být lékař, není to ale samozřejmě ani přímo „kat“, jak tu někdo psal. Je to prostě někdo, kdo pomohl dotyčnému realizovat sebevražedný úmysl. To je trestné a legalizovat euthanasii znamená učinit to v některých specifických případech legálním. Tj. v případech, kdy dotyčný je nemocný, má malou šanci na vyléčení, opakovaně vyjadřuje přání zemřít. Kdo mu dodá smrtící látku, musí tedy mít potvrzení o jeho opakovaném přání a asi potvrzení lékařů, že naděje na uzdravení je malá.
Ano, já jsem pro to, aby bezúhonnost toho, kdo látku poskytne, byla přinejmenším v těchto případech zaručená. Je samozřejmé, že jde vždy prostě o sebevraždu, jde jen o to, že spolehlivé a rychlé jedy jsou zvlášť v některých situacích obtížně dostupné a rozhoduje se tu, jestli (kdy) trestně stíhat toho, kdo ho prostě sežene tomu, kdo o to žádá.
Osobně si myslím, že kriminalizace toho poskytnutí prostředku je ostatně vždycky trochu problematická, toho, kdo prodá (nebo prostě přinese) sebevrahovi žiletku či provaz, také nelze stíhat, což je ale v zásadě asi tím, že ten může vždycky tvrdit, že nevěděl, k čemu to dotyčný chce použít.
To, co tu (krom jiného) presentoval Bříza, totiž že každé přání zemřít (zabít se) je projev nemoci, kterou je třeba léčit a že tudíž takové přání nikdy nelze brát vážně (možná to trochu překrucuju), mi přijde nelidské. Brát někomu svobodu, když neohrožuje bezprostředně své okolí, je pro mě vždy krajně problematické. Myslím, že žádný titul a žádné vzdělání k tomu neopravňuje. Snad v případě některých psychotiků to dokážu ještě pochopit, u lidí, kteří jsou evidentně „mimo realitu“. Ale je to těžké.
Ono chtít lidem pomáhat tak, že jim zabraňuju dělat to, co dělat chtějí, pomáhat jim proti jejich vůli, může být motivováno sebekrásněji, ale je to vždy přinejmenším velmi diskutabilní. Je to tak trochu hraní si na Boha. Svoje důvody, proč s jejich rozhodnutími nesouhlasím, jim mohu samozřejmě vždy předkládat, ale to je tak všechno.
Proto mě na zde proběhlé diskusi trochu zaráželo, jak se někdy málo rozlišuje mezi tím, co kdo považujeme za obdivuhodný, příkladný, „autentický“ čin a co by podle něho mělo být legální. To přece nikdy nemůže ani zdaleka splynout a myslím, že „právo“ na sebevraždu je věc, na které se to právě ukazuje velmi ostře – myslím, že legislativně je nezpochybnitelné, jakkoli metafyzicky či teologicky může být něco takového velmi problematické, resp. podle někoho absolutně neexistovat (to je složitá otázka k neukončitelným diskusím, každý s tím spojená rizika eventuelně ale nakonec podstupuje sám za sebe, samozřejmě.). Já pocity těch, kteří říkají, že na sebevraždu člověk z vyššího (či „absolutního“) hlediska“ nemá právo, celkem chápu, byť je to jistě v jednotlivých případech složité, ale jako principu tomu rozumím (ovšem s tím, že drtivá většina stejně páchá pomalou sebevraždu tím, jak žijou a tak). To si ale všechno každý zodpoví po smrti. Když ovšem někdo chce na základě svého přesvědčení zavádět zákonem vynucované bránění v sebevraždě, přijde mi to hrozné.
Osobně mám za to, že z absolutního hlediska není žádná zásluha samo o sobě vydržet tak dlouho, dokud mě přístroje dokážou udržet, eventuelně ani to vydržet, dokud srdce nedotluče samo. Myslím, že záleží, jak ten nastavovaný čas člověk využije – tak mu může prospět, nebo asi taky naopak spíš uškodit. Když si někdo toužebně přeje umřít, tak si tu smrt tak nějak „psychosomaticky“ jistě přibližuje a nevím proč by z absolutního hlediska mělo být vždycky lepší například trávit dlouhý čas jen toužením po smrti než si ji přivodit razantněji, ale zato třeba nezahořknout.
No, nějak jsem se rozepsal, zčásti jsem jen jinak opakoval, co tu už padlo, tak se omlouvám, ale chtěl jsem nastínit, v jakym to vidim kontextu.
C.
|
Písmák