Písmák karneval v Benátkách 2008
poprvé tančili spolu beze slov kroužili jak ve snuna posledním plesu karnevalu vPalazzo Pisani Moretta po stěnách fresky se mihotaly jen svícemi osvětleny pak hořící cigareta nápadníky odmítala osaměla na stole a její bílá maska v bleděmodrém vznášela se přitisknuta na mlčenlivého kata kroky lehčí než stíny sál ustupoval vytvořil kruh hudbu přehlušil povzdech v očích údiv nad parketem nesl ji (maškary vše smí) pokolikáté tleskali zase končila skladbadech vypínal výstřih to ten vydýchaný vzduch loučil se úklonou němě podanou ruku k ústům zdvih… řeka tekla mu po zádech na oddech nebylo kdy snad chtěla mu ještě…
noc končila krásněv uličkách dozníval zpěv ještě chvíli se toulat…kolem mostu vzdechů kde jen milenci vzdychají místo vězňůhrdí lvi hlídají paláci schody…a po dni plný cizinců tajnosnubných masek akrobatů žonglérů klaunů pojídačů ohně mrholícím večeru kouzelného tance zářivého ohňostroješel spát unaven z města mostů bárek gondol renesance blíží se khotelu…
před dveřmi pokoje to jen se zdá. jak to že tu je. bleděmodrá komtesachtěla se snad opít na schodech. podle láhví vkaždé ruce tušil že to jdeúsměv tvrdil že nechce být sama klíče nebránily vstoupit…nad ránem slunce ještě snilo krmili racky zokna přiopilým smíchema bylo jedno zda dole bezdomovci zapomněli pít i zavřít ústamělo to tak zůstat trvale (alespoň vyfoceno) jak bez masek svobodně a nejen díky vínu dva blázni blázní život se raduje
bude se vracet do Benátek vždy před popeleční středou (s fotoaparátem černou maskou do stejného pokoje)a nesetká-li se skomtesou snad potká kolombínu~*~.
co zůstalo v nás...
ještě jsem pohladilpohledem tvé rtynikdo se nedovíco zůstalo v nás
ne já to nepovíma věřím že ani tyna pozdrav víčka mávajíuvnitř chvěje se hlas
přítomností na dosah
když viděl ji houpat se v bocíchpřed zrcadlemna_hou sletoužil naučit se hrátaby vzpomínky tiché melodii mohly naslouchat
od spánků víček kústům šíjipřes vypínavé do údolí rty dotýkaly se d l o u z e až tam kde život vbolestech začínánepřestávaly hladit líbat…
oba pak vproměnlivé jedno…to vlnivě nekonečno třikrát hodinana okamžik uvěřil že všechno začíná šero musí odejít nemá klid před usnutím sprobuzením a tepe to v hlavě datel - dynamit myšlenek houslovým p a klíčem zamykázbytečně
vidí ji houpat se vbocích
namalovaná melodie
namaloval jsem si tě do tmysjemnými dlaněmi a horkým klínemsúsměvem hřejivým plné rty se stopami něžné melodieklečící…zpod víček mihl se záblesk spřízněný směsíčním svitemza stínem zavřené očizrychlující se dech končící výkřikemhalenky bílé polité červeným vínem
chtěl jsem hrát tvé etudypoznat prstoklad už nikdo nesejme z mých zadjemné doteky téměř naznačené
své místo máš vobraze zeleni a květů arboretnahá tančíš houpavě po notách v neklidné rapsodiikde cinkají v obchodech ramínka od plavekvhospodě nadýmá se pěna bylinkového pivapři návratech povzdechnu ty zívášnezbývá než klanět se jednoduché rozhodnostitvých slov a vět tenčících se vzpomínekna vyschlé mnichy barona s chladnými kostelykteré hudbě nepřejína lauf od děla mířícího zBrnamohu ti naslouchat jak jsi nadšená zVilly Tugendhat svolnosti a svobody prostorusnad chybí dojímá… pak zastavím se u výkladu kde chovají krokodýlajako poprvé vidím nohy čekající povodeň
namaloval jsem si tě do tmyjen jsi naznačena vnikáš ke mně a rozplýváš se zase po sonátě cupitaly naše slova za pohlazení naděje se skrylane růžová vduhových barvách také bývá a na to sezapomíná