Písmák | 20.09.2005 00:00 | K dílu: opět bez názvu | Benedikt |
| seš buzík co vůbec neumí psát básně | ||
| 23.09.2005 00:00 | K dílu: Bernard potkává zřízence botanické zahrady | Benedikt |
| Bernarde my, papež Benedikt 16. si myslíme, že tvoje dílo docela ujde, ale posíláme ti ještě lepší, které jsme napsali , když jsme ještě byli předsedou inkvizice: Vojta to je zoofil dvoum čoklům čuráky vyhulil, pak šel na hřbitov, dvě mrtvoly zprznil, když za ním přišel Petr Skála, čuráka mu vyhulil. Petr Skála má malýho čuráka, proto vojel Vojtu Česáka. Když se Vojta ke Skálom vrátil, Martinu tam potkal, ani se svléknout nestačil, hned ve dveřích jí udělal. Když to Petr viděl, do synagogy běžel. Když se k Jehovovi modlil, tak ho rabín strašně vzrušil. Petr běžel za rabínem, párkrát ho nožem bodnul, rabín sebou praštil o zem a za chvíli zhebnul. Rabín s sebou ještě škubal Petr ho do řiti jebal Mrtvolu dal si na zahradu, bude ho prznit až do listopadu. Vzpomínky Saddáma Husseina 2 Vzpomínky na Ameriku „Před dvaceti lety byl jsem v Americe, Nechce se věřit jak dlouho to je. President USA poslal si pro mě přijal mě pak v Bílém domě. Do večera jsme tam slavili, pak mi do piva něco nalili, když jsem usnul, tak mě vojeli Celou noc mi Regan , starej Buš a Clinton jebali, k ránu se k nim mladej Buš s Čejným přidali. Potom co mě vojeli i Povel s Rumsfeldem Konečně probudil se jsem. Nebyl to pěknej zážitek, Už jsem se chystal na odlet. Mladej Bušík ke mně přišel, A hned mi něco řekl. Podíval jsem se na něj Rum byl cítit z něj. Stál tam jako blbej Pak jsem poznal , že je zfetovanej. Nebyl na něj hezkej pohled Že je na drogách viděl jsem hned. Potom mi ten gay povídá Zůstali jsme tu sami dva. Něco ti chci nabídnout, Musíš se hned rozhodnout. O tvou naftu zájem mám, Půl dolaru za barel ti dám. Řek jsem mu „ty teplej ůchyláku Co vojel i svojí matku Tak blbej zas nejsem Abych na to skočil jsem. Polib mi prdel ! Ten mi řekl : „až se presidentem stanu, ten tvůj režim ti svrhnu. Řekl jsem mu že spíše než presidentem stane se narkomanem. Ten mi řek že volby vyhraje, To tak že je zmanipuluje. „počkej si za dvacet let“ Bohužel nelhal. Pozn. : Buš = Bush , , čejný = Chenney, Vzpomínky Collina Powella Včera mi president řekl, “Colline, vyser se na to, šukat představitele NATO“ Řekl jsem, „ co může být lepšího, Než voject Blaira Tonyho ?“ To že prej nic není, Zítra do Jeruzaléma pojedeme, Jehovu tam vojedeme. Když jsem do Jeruzaléma přiletěli, Šaron s Barakem nás tam přivítali Hned nám řekli, že v synagoze podlahu vytřeli a věřící odtud vyhodili pak nám navrhli, že by se k nám přidali. Bush řekl, že teď ne, Někdy příště můžete se přidat, teď se jdete navzájem jebat. Do synagogy jsme vešli, Před hrobem jsme poklekli Buš začal Jehovu vzývat, Vtom se hrob začal otevírat. Jehova víko rakve odsunul a pak k nám vylezl. Pak začal Buš Jehovu jebat Já se k nim hned chtěl přidat, Tak jsme tam všichni šukali, Společně s Bušem jsme Jehovo vojebali. K ránu hotovi jsme byli, Jehovu zas do hrobu jsme uložili. Vzpomínky Saddáma Husseina Asi tak před týdnem setkal jsem se s gayem Aznarem- s tim úchylnym buzerantem. V Madridu na dovolené jsem byl, v noci jsem tam Aznara potkal. Kolem něj šly jeho dvě gorily, dva výstřely na ně stačily. Řekl jsem mu : „ty nekrofilní úchyláku, co znásilnil vlastní matku, hlavu ti ustřelím , a pak tě znásilním.“ Revolverem jsem ho střelil, a když na zem padnul, tak jsem ho vojel Mrtvolu vzal jsem si s sebou do Baghdádu, budu ho jebat až do listopadu. Včera jsem zjistil, že jsem AIDS dostal, protože jsem zapoměl, že Aznar kdysi s Bushem jebal. Až Bush přijede do Baghdádu, tak ho taky vojedu. dvakrát se nakazit nemůžu. Z deníka Jardy Tvrdíka Žilo se nám tehdy blaze, když Nato zasedalo v Praze. Světoví politici do Prahy se sjeli Bush s Blairem mě vojeli. Tonyho Blaira a Ariela Šarona jebal jsem tenkrát až do rána. Když jsem vojel Aznara, trvalo to až do večera Nevzpomínám rád na Jacquese Chiraka, když jsem ho chtěl voject odmítl a odkázal mě na Ehuda Baraka. V parku viděl jsem dva rakušáky jak si honili čuráky. Když jsem v nich poznal Haidera se Schüsselem hned voba vojel jsem. Laura Bushová se na nás dívala, potom si mě k sobě zavolala. Řekla „pane ministře , mám k vám prosbu velkou, nemohl by jste mi sehnat nějakou ženskou“? Brnknul jsem Dáše Havlový byla první po ruce pak jsem volal Petře Buzkový a nakonec Marvanový Hance. Pak přišel George a všechny nás viděl. Hned mi zavolal, abych k němu přišel. Povídá „ Jarouši, co si to dovoluješ ? že ty ode mě na zadeček dostaneš. Řekl jsem „ ty můžeš všechno miláčku chci se s tebou mazlit Bush mě teda vojel a pak mě dal vyhodit. V dubnu jedu do USA už se na to těším, že přítele George zase uvidím. Parafráze na Charlese Baudelaira (franc. básník z 19. stol.) Slunce vychází nad ruinami Baghdádu Íráčané vstávají o hladu Husseinovi vojáci nemají co na práci a tak jsou z nich žebráci na ulicích postávají o jídlo tam žebrají. Snad se někdo slituje, chlebem je obdaruje. Muhamad a Fatima jdou po ulici spolu vtom uvidí hnijící mrtvolu. „Vidíš má milá tohoto mrtvého, nebyl to voják, nebyl to gardista byl to obyčejný Baghdádský civilista. Vyšel si prostě do města, pak vedle dopadla Americká raketa. Tak tu teď hnije. Pohled to hrozný, není však jediný, po celém Baghdádu se válejí mršiny. I ty moje milá, budeš vypadat, jak tato mrtvola shnilá. Až všichni zahyneme, zrovna tak shnijeme. I tělo presidenta Bushe, který nechal tyto lidi zabít stejně jako tělo naše, bude už brzy hnít. Kdy zemřem, kdopak ví, to záleží jen na Alláhovi. Já jsem však ateista, nevěřím v Muhamada ani v Krista nevěřím v Brahmu, ani v Budhu, tím méně pak v Jehovu. proto až zhebneme, do ráje se nedostaneme, místo toho shnijeme. Až nás červy budou žrát, jak tahle mrtvola budeme vypadat.“ INTERISLÁMNACIONÁLA Již vzhůru, psanci islámské země, Již vzhůru, všichni, jež korán zhnět, Teď duní víra v jícnu temně, Výbuch zazní co nevidět. Od minulosti spějme zpátky, Muslimové vzhůru k cílům svým Již chví se světa základ vratký, Co ničím nejsme, buďme vším ! Poslední bitva vzplála, Dejme se na pochod, Interislamnacionála, Toť zítřka lidský rod Poslední bitva vzplála, Dejme se na pochod, Interislamnacionála, Toť zítřka lidský rod Sunnité i šíité bratři, Jsme velkou stranou islamistickou Všem lidem teď země patří, A židáci ať si jdou! Již napásly se naší bídy Židáků bandy zločinné Zítra však pobijeme židy, Vysvitne slunce Islámské! Poslední bitva vzplála, Dejme se na pochod, Interislamnacionála, Toť zítřka lidský rod Poslední bitva vzplála, Dejme se na pochod, Interislamnacionála, Toť zítřka lidský rod CO NA TOM JE TAK ZLÉHO ? Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého, avšak Jakub je v rozpacích , tělem svým jej hřát, nebo má Boušemu tvář , jen vzácnou mastí třít? Hřích jak stín ho doprovázel, bez citů bez extáze, je ten tam, dnes vyčítá, si ty stovky mužů z dávných dnů , zda soudí ho se ptá , na to se ptá Neví jak s tím hnout , průchod citům dát Adam je muž , né bůh, jako led chce tát Na věky věků být pouze s Adamem, proč se touhy vzdát? Zná dost mužů,jejich vášní,v čem je však Bouše zvláštní, příčinou je vlastně on že již není hříšným tedy tím co dřív k pláči mívá sklon , má k pláči sklon ! Vím však z nenadání zapomněl co mu brání a na něj sáh, Jakuba uchopil, pak zřel by tvář Jakubovo v rozpacích, jen pouhý sen by zbyl, jen sen by zbyl, jen sen by zbyl Z muzikálu Jesus Christ Superstar text : A. M. Weber český text: já Špidlova smrt Báseň se odehrává v roce 2020, po smrti Vladimíra Špidly. Vladimír Špidla zemřel, pochován byl. Já přespával jsem na hřbitově , a vtom se zázrak stal. Jehova z nebe sestoupil, a Špidlův hrob otevřel. Víko rakve sundal, a Špidlu jebat začal. Špidla hrozně křičel: „ nech mě být, já nejsem žid“ Jehova mu odpověděl, „já jsem si tě proto vybral, že jsi židům vždy pomáhal. sionisti, přestože jich v republice není víc, než tři tisíce, za tvý vlády dobře se měli, celý Čechy rozkradli, a ty a tvoje vláda jste jim v tom pomáhali.“ Když Vladimíra Špidlu vojel, na nebe zas vystoupil. Já pak jsem do hrobu sestoupil, abych ho taky vojel. Špidla se bránil, „já s tebou nebudu mrdat, protože nejsi sociální demokrat!“ Na to jsem mu řekl, „já jsem sociální demokrat, ale průkazku mi ukradli, když jsme na Vysočině se Zemanem mrdali!“ V Plzni v parku za synagogou židi mrtvý negry jebou Včera jsem tam taky byl, rabína jsem znásilnil. Až se budeš modliti, vojebu tě do řiti. Když byl Řepík ještě malej kluk vojížděl policejní auta přes vejfuk. Teď už Tomáše dětský hry nebaví, tak vyhulil čuráka Jirkovi. Tomáš Řepík je hroznej Guy, přitom smrdí jako hnuj, hlava mu nikdy nebere, a každej ho přepere. Včera v Plzni v Parku znásilnil jsem malou Michalku. Jí bylo pět, mě je třicet, neměla při tom tolik křičet. Nikdo se to nedozví, zahrabal jsem jí do křoví. Když jsem se procházel v Londýně v parku, potkal jsem homosexuální partu. první byl Tony Blair, alespoň tak vypadal druhej byl Šaron, ale toho třetího jsem nepoznal. Když jsem přišel blíž, poznal jsem ho už- byl to totiž americkej president George Bush. Nechce se věřit, co tam ti tři dělali, Šaron Buše a Buš Blaira na lavičce jebali. Kolem mě šel další chodec, řekl jsem mu nazdar, pak jsem poznal že je to expremiér Chosé Aznar. Aznar přišel k Lavičce, a k těm třem se přidal, já jsem se na to jenom ze křoví díval. Usáma bin Ládín Sionista v bílém domě vysvlékl se jenom pro mě, Vytáhnul jsem svýho ptáka, ten už teďka štěstím kráká, zejtra budu u zdi nářků stát Bushovi čuráka budu sát. Co je na tom hroznýho voject Johna Kerryho. Bushe brzo zastřelim jeho tělo pak zprznim. Zejtra vojebu zmrda Jehovu. Až tu báseň dokončím, do americký armády se dám Pojedu do Íráku mrtvý íráčany jebat přitom budu Jehovu vzývat. Tímto končí tato slova, zbytek vám řekne Jehova. Poznámka: Vše je míněno z prdele, já nejsem žádnej ůchyl ale svatý otec | ||
| 20.09.2005 00:00 | K dílu: | Benedikt |
| Pro mě je havel agent mezinárodního sionismu a sionoimperialismu | ||
| 20.09.2005 00:00 | K dílu: | Benedikt |
| Americko-ruské vztahy po skončení studené války. V 90. letech výrazně kleslo napětí mezi Washingtonem a Moskvou, v posledních šesti, sedmi letech se však opět napětí zvyšuje. Zhoršování vztahů začalo v roce 1999 agresí USA, Velké Británie, Francie, Německa a Itálie proti Jugoslávii. Dalším krokem bylo vypovězení smlouvy ABM o omezení protiraketové ochrany presidentem Bushem, které by mohlo vést k novým, celosvětovým závodům ve zbrojení. Poté následovalo přijetí Litvy, Lotyšska a Estonska do NATO. Posledním projevem tohoto vývoje byly tři převraty v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu. Za převratem na Ukrajině stála CIA, za převratem v Gruzii americký sionista George Soros, což je vlastně stejné. Je nutné zmínit i (minimálně diplomatickou) podporu čečenských teroristů v západních zemích v 90 letech, a také ostrou protiruskou rétoriku amerických vrcholných politiků. Tyto věci rozhodně nejsou náhodné. Některé vládnoucí kruhy v USA se snaží vyostřit mezinárodní napětí s Ruskem, ale i s mnoha jinými zeměmi. Cílem této snahy je nepochybně to, aby se především v Západní Evropě objevily obavy z Ruska, a tyto země se tím více přiklonily k USA, tak, jako v dobách studené války. Vrchol moci USA byl v letech 1948-1963, tedy v období, kdy mohla kdykoliv vypuknout třetí světová válka. Američtí spojenci v Evropě byli zejména ve vojenských a zahraničněpolitických otázkách ve vztahu k USA ve stejně nerovnoprávném postavení, jako státy RVHP k Sovětskému Svazu. Od poloviny 60. let, kdy se mezinárodní napětí začalo uklidňovat, americký vliv v Evropě a v Asii klesal. To se projevilo například tím, že Francie vystoupila z NATO. V 80. letech došlo k vyostření vztahů mezi USA a SSSR, ale brzo nato k jejich uklidnění. Dnes se zdá velmi pravděpodobné, že Reagan a Gorbačov se nesnažili studenou válku ukončit, ale pouze zmírnit, neboť úplný konec soupeření mezi Východem a Západem by vedl k rozpadu mocenských bloků obou velmocí. Stačí vzpomenout na bývalou ministerskou předsedkyni Velké Británie Thatcherovou, která přesvědčovala politiky postsocialistických zemí, aby nerozpouštěli Varšavský pakt. Hraběnka Thatcherová si uvědomovala, že po zániku Varšavského paktu ztratí smysl i NATO . To se také skutečně stalo. Dnes nemá NATO sebemenší opodstatnění a EU si buduje vlastní společné ozbrojené síly. Evropské země provádí zahraniční politiku stále více nezávislou na Washingtonu. Totéž lze říci i o amerických spojencích v Asii, zejména Japonsku. Hluboké rozpory mezi EU a USA se projevily při nedávné válce v Íráku a i v dobách míru je jasné, že „transatlantické“ vazby nejsou již tak pevné, jako v dobách studené války. Proto se američtí politici snaží vrátit do starých časů. Pokud by vládnoucí kruhy evropských zemí opět spatřovaly v Rusku nebezpečí, přiklonily by se více k USA. Veřejnost musí mít neustále pocit, že jejich zemi někdo ohrožuje a tím lze odvést pozornost od vnitřních problémů. Americký lid je neustále zastrašován hrozbami islámského terorismu, na obyvatelstvo evropských zemí to však příliš neúčinkuje. Proto je třeba se vrátit ke staré osvědčené hrozbě, kterou po většinu 20. století představoval Sovětský Svaz. Cílem současné americké zahraniční politiky je vyprovokovat Rusko k opětnému nepřátelství se západními zeměmi. Všemi akcemi, uvedenými v úvodu článku se americká vláda snaží vyprovokovat presidenta Putina k vojenskému obsazení ostatních svazových republik, uzavření hranic, zákazu politických stran a novým závodům ve zbrojení. Pokud by toto Putin udělal, začala by nová studená válka a země EU i Japonsko a další státy by se opět začaly zahraničněpoliticky více orientovat na USA. President Putin má dvě špatné možnosti. První možností je nedělat nic a nečině přihlížet k tomu, že CIA bude ovládat jednu sovětskou republiku za druhou a Rusko bude obklopeno „sanitním kordonem“ nepřátelských států řízených americkými sionistickými finančníky. USA si vybudují „atomový deštník“ a Rusko se stane druhořadou mocností. Tato možnost je nepřijatelná. Druhá možnost je začít novou studenou válku. Ani tato možnost není dobrá, neboť Rusko i ostatní sovětské republiky posledních dvacet let stagnují či upadají, zatímco západní státy se rozvíjí. Rusko navíc přišlo o své spojence ve střední a jihovýchodní Evropě. Pokud by studená válka vypukla znovu, byly by všechny výhody na straně USA. Ruská vláda by měla zvolit cestu mezi oběma předchozími možnostmi. Snažit se znovu sjednotit SSSR, ale pokud možno mírovou cestou. Přitvrdit režim, ale neodstranit všechny občanské svobody. Zlikvidovat oligarchy, ale nebránit drobnému podnikání. Nesnažit se ve zbrojení předehnat USA, ale ponechat si odstrašující jaderný arzenál a pozemní síly schopné zásahu za hranicemi Ruska. Rusko by se mělo snažit výrazně zlepšit vztahy s Čínou, nejlépe uzavřít s ní vojenskou alianci. Toto spojenectví by bylo výhodné i hospodářsky, z důvodu rozdílného nastavení ekonomiky. Ruský průmysl je orientován na zboží s velkou spotřebou surovin a málo pracovních sil, kdežto čínský průmysl je orientován na zboží, které potřebuje mnoho pracovních sil a méně surovin. Rusko by se mělo snažit o co nejlepší vztahy s Indií a islámskými zeměmi pokud to bude možné. Vojenská i ekonomická spolupráce by byla výhodná pro všechny zúčastněné. Zároveň by se Kreml měl snažit o dobré vztahy se slovanskými zeměmi, ale i s celou Evropskou Unií. Evropské země nesmí Rusko vnímat jako hrozbu, ale spíše jako spojence. Jedině pokud bude mít Rusko dobré vztahy se všemi svými sousedy, je možno zajistit světový mír a zabránit lokálním válkám i konfrontaci mezi velmocemi. | ||
| 20.09.2005 00:00 | K dílu: | Benedikt |
| SIONISMUS 1,Dějiny Sionismu za statrověku a středověku Palestinské obyvatelstvo v římské době se dělilo na několik skupin: vládnoucí národy Římanů a Řeků které však nebyly příliš početné, dále pak Židé a Palestinci. V Palestině tedy bylo vyznáváno mnoho náboženství. Ani samotné židovské náboženství nebylo zdaleka jednotné. Židé se dělili na několik sekt. Nejpočetnější část Židů byli Farizejové, vzniklí ze starozákonní sekty chasídů. Základem jejich víry bylo důsledné a horlivé uplatňování Mojžíšova zákona (odtud jiný název Zákoníci) , ten si však podle aktuálních potřeb pozměňovali- odtud označení farizej= pokrytec. Kromě Tóry uznávali i náboženské tradice v ústním poddání. Později se z nich stali nejfanatičtější odpůrci křesťanství. Jako jediná židovská sekta přetrvali i po roce 70 nl. Nejbohatší Židé byli Saducejové, kteří mluvili řecky a žili řeckým způsobem života. Saducejové byli hlavně kněží jeruzalémského chrámu, aristokraté a bohatí obchodníci. Jejich víra se opírala pouze o Tóru, pozdější spisy zavrhovali. Po pádu Jeruzaléma roku 70 nl. sekta zanikla. Tyto dvě sekty v Ježíšově době v podstatě spolupracovaly s Římany. Židovská rada se dělila z poloviny na Farizeje a Saduceje. Kromě toho bylo několik menších sekt, od začátku k Římanům nepřátelským. Byli to především Zélóti (=horlivci) a jejich odnož Sikariové (tj. muži s dýkou). Byly to v podstatě teroristické sekty, jejichž cílem bylo zničit Římskou říši. Jako politický prostředek uplatňovali atentáty na Římany. Sekta Esejců se důsledně odklonila od společnosti a její vyznavači žili v klášterech na pouštích, kde očekávali příchod spasitele. Palestina zažívala po svém dobytí Pompeiem a připojením k Římské říši období rozkvětu , srovnatelného snad jen s obdobím Perské říše. V Palestině se rozvinulo zemědělství a v důsledku zlepšené výživy stoupl počet obyvatel. Války mezi židovskými sektami i mezi Židy a Palestinci vystřídal mír. Jeruzalém i v jiná města, která byla před příchodem Římanů tvořená jen několika chatrčemi se proměnila v kamenná obchodní města římského typu. Bohatí Židé žili v palácích, chudí Židé již žili v domech a ne ve stanech jako dříve. Divoká země byla za století římské nadvlády zcivilizována a změnila se k nepoznání. Židé si však nevážili dobrodiní, které jim Římané prokazovali a některé sekty, podporované většinou obyvatelstva, neustále bojovaly proti Římanům. Římské velení muselo v Palestině udržovat tolik legií, že daně vybrané od Židů nemohly pokrýt náklady na tuto armádu. Roku 66 povstali Židé proti Římanům. Vedením válečných operací proti Židům pověřil císař Nero velitele Tita Flavia Vespasiana. Zatímco legie táhly z Itálie do Judeje, byl císař Nero svržen. Vespasianus zradil své poslání a vydal se s armádou zpět dobýt moc v Římě. Skutečně se mu podařilo stát se císařem, avšak nechal východní část Římské říše na pospas Židům, kteří ji téměř ovládli. Poté co Flavius Vespasianus převzal moc, pověřil svého syna, pozdějšího císaře Tita, aby válku dokončil. V jedné z nejtěžších a nejkrvavějších válek starověku Římané zvítězili. Jeruzalém padl v roce 70 nl. Z asi dvoumilionového židovského obyvatelstva Judeje nezbyla ani polovina, ostatní padli, nebo byli vzati do otroctví. Později povstali Židé znovu v době císaře Traiana, a to nejen v Palestině, ale i v diasporách prakticky na celém římském území.Byli opět poraženi. Při tomto povstání, ostatně stejně jako při všech ostatních, se Židé dopouštěli nesmírných krutostí. Jejich cílem bylo ovládnout Římskou říši a vyhladit své úhlavní nepřátele- Řeky na celém asijském a africkém území říše. Známý britský historik Edward Gibbon uvádí v jedné z nejslavnějších historických knih Úpadek a pád Římské říše toto: „Od dob vlády Nerona až po vládu Antonia Pia (54-161 nl.) projevili Židé velkou netrpělivost, pokud jde o nadvládu Říma. Ta nabyla podoby nejzuřivějšího krveprolití a vzpour. Lidé jsou šokováni výpovědí o strašlivých krutostech, které spáchali v egyptských, kyperských a kyrénských městech, kde žili v klamném přátelství s důvěřivými domorodci. V Kyréné (dnešní Lybie) zahubili 220000 Řeků, na Kypru 240000, v Egyptě pak další velké množství. Mnoho z těch nešťastných obětí bylo rozřezáno na kusy pilou podle vzoru, který jim dodal král David. Vítězní Židé polykali maso, lízali krev a opásávali se vnitřnostmi jako opasky“ Římskému lidu se podařilo toto povstání potlačit jen díky nesmírnému úsilí římských vojáků, ale také proto, že povstání nemělo jednotné velení. Polský židovský historik Heinrich Grëtz uvádí, že kdyby jednotlivá ohniska vzpory spolupracovala, dostal by býval snad již tenkrát obrovský římský kolos ránu z milosti. Poslední velké povstání se odehrálo v letech 132-135. Římané potlačili i toto povstání, srovnali Jeruzalém se zemí. Po tomto i dalších dvou malých povstání za vlády císařů Antonia Pia a Septimia Severa prakticky skončilo židovské osídlení Palestiny. Židé se v té době rozšířili do diaspor po celém středomoří i jinde. V době křížových výprav žily v Jeruzalémě jen dvě židovské rodiny. Pro křesťany však již tyto události neměly žádný význam. Definitivní konec židovského křesťanství bylo vypálení Jeruzalémského chrámu v roce 70. nl. Dále se křesťané a Židé vyvíjeli odděleně. Židovští historikové mají ve zvyku zveličovat počty starověkých Židů. Můžeme se setkat s tvrzeními, že v Římské říši bylo deset procent židovského obyvatelstva, nebo že Židé tvořili 5% obyvatelstva celého světa atd. Těmto údajům není možné přikládat velkou váhu. Uvedl jsem, že v Palestině žilo před rokem 70 nl. maximálně dva miliony Židů, a po válce jich zbyl pouhý milion. Diaspory se v té době nacházely v celé východní části Římské říše, ale nebyly příliš početné. Ke konci existence Římské říše však bylo Židů mnohem více. Již starověcí historici si všimli, že počet Židů v diasporách je mnohem větší, než jich po vyhnání odešlo z Palestiny. Nalezli pro to jediné vysvětlení: většina evropských Židů byli původně příslušníky turkotatarských, ugrofinských a balkánských (ilyrských) plemen, kteří přešli k judaismu. ( převzato z knihy : Sionizmus, legendy a skutočnosť, Pravda, Bratislava) . Turecká a uherská plemena znamená především Hunové a Avaři. Tito asijští kočovníci, kteří pronikali v obrovském množství do Evropy od konce 3. stol. nl., byly společně s Ilyry (předky Albánců) skupinami obyvatelstva, kterou Římané i Germáni opovrhovali. Židé byli jediným evropským národem, kteří byli ochotní je přijmout mezi sebe. Pro podobné lidi byla navíc judaistická víra dosti přitažlivá. Antropolog H.S.Chamberlain ve své knize Die Grundlagen des neunzehnten Jährhunderts o tom napsal: Tyto otrocké duše, které neměly žádnou oporu samy v sobě a ve svém životě nalezly jediný skutečný národ, sloužili jedině uchopitelným, materiálním, dogmatickým jistotám; oni potřebovali náboženský zákon, namísto filosofických úvah o cti a povinnosti; tehdy jich mnoho přestoupilo k judaismu (přeloženo z němčiny). V Byzantské říši byli pronásledováni všichni nekřesťané. Tehdy obrovské množství Židů přijalo křest, nebo odešlo na východ či na sever. Východní židé se rozdělili na tři skupiny- jedni, kteří došli až na jih indického poloostrova si židovskou víru udrželi až do současnosti (ve 2.pol. 2O. stol. Se většina přestěhovala do Izraele.) Druhá skupina zůstala několik století v Persii a tam přijali místní náboženství- zoarathrustrismus . Je zajímavé, že Židé, kteří kvůli své víře opustili Řecko se v Persii nebránili konverzi k jinému kultu, je to však celkem pochopitelné, neboť staroperské náboženství bylo docela blízké Judaismu. Poté co Peršané přijali Islám však museli tito Židé odejít na západní pobřeží Indie, kde jejich potomci žijí dodnes a jsou nazýváni Pársové (tj. Peršané), přestože s Peršany vlastně nic společného nemají. I třetí skupina východních židů skončila v Indii, a to v Kašmíru, kde již v té době pravděpodobně žilo nějaké židovské obyvatelstvo. Podle některých autorů bylo kašmírské obyvatelstvo jeden čas převážně židovské. Později většina těchto Židů odešla z horského Kašmíru do úrodného Paňdžábu, kde se smísili s místním obyvatelstvem a později dali základ sikhskému národu. Ti kteří v Kašmíru zůstali byli později rozprášeni místními muslimskými vládci. Neméně významnou byla skupina byzantských Židů, kteří odešli na sever, do stepí západně od Kaspického moře. Protože tam byli rabíni dříve, než křesťanští či muslimští kazatelé, podařilo se jim obrátit na Judaismus velkou část místního kmene Chazarů. Judaističtí Chazarští chánové pak vytvořili velikou říši, která téměř dvě staletí utlačovala všechny národy žijící mezi Černým a Kaspickým mořem i na území severnějším. Je ovšem pravdou, že Chazaři nikdy nenutili poražené národy přijmout židovskou víru a i mezi Chazary samotnými existovaly početné křesťanské a muslimské menšiny. O Chazarské říši mnoho nevíme, pouze něco z útržkovitých zpráv židovských a arabských cestovatelů. Kolem roku 970 dobyla Chazarskou říši ruská armáda pod vedením kyjevského knížete Igora Svatoslavoviče . Chazaři židovské víry se pak v následujících staletích přesunovali na západ pod tlakem Tatarů, Mongolů i Rusů. Toto stěhování bylo završeno až v padesátých a šedesátých letech l7. stol. Vyhnáním Židů z levobřežní Ukrajiny. Většina Chazarů skončila v Polsko-litevském státě, kde se promísili s Židy, kteří přišli do Polska ze západu či z jihu Evropy. Další část Chazarů odešla na Balkán. Židé, kteří před druhou světovou válkou žili v SSSR, Polsku, Německu, Maďarsku, Československu a na Balkánském poloostrově, byli tedy potomky Chazarů. Je třeba si uvědomit, že koncem l8. století žila ve střední a východní Evropě většina světového židovstva. Tito východní Židé pak v posledních dvou stoletích odcházeli z této oblasti do celého světa. Jak uvádí americký židovský spisovatel Alfred Lilienthal ve své knize Sionismus, není většina Židů v USA , 4O% obyvatelstva Izraele a téměř všichni východoevropští Židé, ani tak potomky židů starověkých, jako spíše potomky Chazarů. Většina Židů na celém světě má tedy kromě semitské krve i krev turkotatarskou. Je tedy zřejmé, že tvrzení sionistů o tom, že dnešní Židé jsou čistokrevnými potomky Židů starozákonních, je scestné. 2. Sionismus za 1. světové války Hospodářství USA je ovládáno židovstvem již od roku l9l5. R l9l5 založil president Wilson Advisory commision (poradní výbor) a radu národní obrany, v jejímž čele stál židovský bankéř Bernard M.Baruch. Baruch jako předseda válečné průmyslové rady rozhodoval o použití veškerého amerického kapitálu, lidských i materiálních zdrojů. Součástí byl výbor pro použití kapitálu, předseda byl žid Eugene Meyer jun., členové Židé J. Rosenwald a Eisenmann. Tyto výbory řídili za války veškerou americkou ekonomiku, a dosáhly toho, že americké židovstvo na válce nesmírně zbohatlo. Podle oficiálních údajů bylo ze stovky „válečných milionářů“ 73 Židů. (podle knihy Henry Ford, mezinárodní žid) 3. Sionismus za 2. světové války Hitlerovci po uchopení moci vyhlásili program úplného vyhlazení Židů. Současně všemožně pomáhali rozšiřovat sionismus mezi židovským obyvatelstvem v Německu. V Židovském oddělení hitlerovské rozvědky evidovali úspěchy při šíření sionismu mezi německými židy. Do Německa přicházeli z Palestiny emisaři vybírat mladé Židy do krajiny otců (jedním z emisarů byl i pozdější premiér Levi Eškol) gestapáci jim při tom ochotně pomáhali, neboť věděli, jaký charakter má židovský stát vytvářený těmito lidmi. Sionisti jim nezůstali nic dlužní. Jeden z jejich vůdců, doktor Nossig později s gestapáky vypracoval plány na likvidaci starých, nemocných a chudých Židů, neboť tito neměli pro tvůrce budoucího státu na území Palestiny žádnou cenu. Ve třicátých letech některé země bojkotovali německé zboží. Ale palestinští sionisté mu dokořán otevřeli dveře, a tak bojkot podlamovali. Wilhelm Canaris, přestože byl antisemitou se opíral především o světové sionistické hnutí. Sionisti v mnoha případech sloužili jako Hitlerova pátá kolona a jejich mezinárodní síť se využívala pro cíle světovlády nacistického Německa. Sionisti, kteří se vydávali za oběti nacismu pronikali do státního a hospodářského aparátu zemí protihitlerovské koalice a neutrálních zemí, shromažďovali tajné informace a předávali je německé rozvědce. Esesáčtí generálové si vysoce cenili protisovětskou činnost sionistů. Sionisti, kteří pracovali pro Gestapo na jeho příkaz pronikali do řad bojovníků proti fašismu a pomáhali hitlerovcům při jejich likvidaci. Například na území okupovaného Polska působila sionistická diverzně špionážní skupina Fakla, do které patřil i dr.Nossig. Její příslušníci měli propustky od Gestapa, s jejichž pomocí se pohybovali po celém území Generálního Governementu. Elizer Leavne (sionista): „Kdyby byla naše úloha zachránit maximální počet Židů, pak bychom museli spolupracovat s partyzány. Kdybychom navázali kontakty s partyzánskými základnami, mohli jsme mnoho Židů zachránit.“ Vedoucí činitel hitlerovské rozvědky pro židovskou otázku von Mindelstein pomáhal sionistickým organizacím zřídit převýchovné tábory, ve kterých se mladí Židé připravovali na budoucí působení v Palestině. Pronásledování a ničení židovského obyvatelstva v hitlerovském Německu sionisti nepřijali jako nesmírnou tragédii a tragédii, ale jako nejvýhodnější možnost vyhnat Židy do Palestiny. Sionisti úzce spolupracovali s fašisty. S požehnáním a za pomoci hitlerovců působila palestinská kancelář, která třídila a vybírala Židy, kteří měli odejít do Palestiny. Na základě dohody mezi sionistickými vůdci a Eichmannem se v Německu utvořily přeškolovací a převýchovné tábory, z kterých potom mladé Židy posílali do Palestiny. Chaim Landau (poslanec Knesetu) Je fakt, že od roku 1942 Židovská agentura věděla o likvidaci Židů. Neznaly se počty, ale fakt jako takový byl židovským kruhům v USA známý. Pravda je taková, že nejen mlčeli, ale zatajovali co věděli. Premiér Izraele L.Eškol pracoval v Berlíně v zemědělské sekci palestinské kanceláře hitlerovské říše. Chaim Weizman: Nech zabíjí a pálí (staré Židy). My jako náhradu za záchranu života umístíme v Palestině jen zámožných a mladých a vychováme z nich lidi, jaké Izrael potřebuje. Hans Höhne (novinář): Sionisti přijali vítězství nacistů ne jako národní katastrofu, ale jako unikátní historickou možnost uskutečnit sionistické záměry. Vítězství německých antisemitů vyvolalo u sionistů neobyčejné nadšení. Nejprve v něm viděli porážku vzdělaných západních Židů, kteří v sionismu neviděli nic pozitivního a dávali přednost vývoji mezi jinými národy. Protože sionisti i nacisti povýšili rasu a národ na měřítko všech věcí, musel mezi nimi nevyhnutelně vzniknout most. (Spiegel 1966) 4. Izrael Náboženský pláštík, do kterého se sionisti pokoušeli zahalit mohl zmýlit každého, kromě vůdců imperialistických mocností. Vládnoucí kruhy GB, Francie a Německa, které si dělily otomanské dědictví viděli v sionismu znamenitého realizátora kolonizátorské úlohy na Blízkém východě. Židovský stát nevznikl v důsledku dvoutisícileté nepřekonatelné touhy Židů na celém světě po zemi otců, jak tvrdí sionističtí vůdci, ale v důsledku totálního náboru, klamu a přinucení. Při agresi proti Egyptě, Sýrii a Jordánsku použila izraelská armáda nejen americkou vojenskou techniku, ale i amer. vojenské odborníky. Tito odborníci přicházeli do Izraele jako „dobrovolníci“ a působili hlavně v letectvu a tankovém vojsku (Spiegel.) Izrael dělal vše možné, aby zastihl ozbrojené síly arabských zemí nepřipravené, a aby při svých vojenských akcích využil moment překvapení. Současně se snažil o to, aby samotný útok nebyl překvapením pro světové veřejné mínění, aby si západní měšťák myslel, že Izrael začal válku v zájmu „zákonné obrany“ Gen.Rabin: Izrael je pokračováním křižáckého Jeruzalémského království. Neexistuje žádná imperialistická velmoc do které by sionismus nevkládal své naděje, neexistuje žádná imperialistická velmoc , která neusiluje využít sionismus pro své cíle (KS Izraele). Herzl Rosenbaum (novinář) : USA nemají nikde na světě přátel, ochotných položit svoje životy v boji za ideály, které jsou drahé Americe. Maximálně jsou ochotní přijmout, aby Washington bojoval za ně. Je jen jedna výjimka-Izrael. Jen Izrael je ochotný bojovat své syny bez jakékoliv fyzické pomoci amerických vojáků. M. Dajan: Naši otcové dosáhli hranic, které upravoval plán na rozdělení PalestinyNaše pokolení dosáhlo hranic z roku 1949. A teď pokolení „šestidenní války“ dokázalo dosáhnout Suezký kanál, Jordánsko a Golanské výšiny. To není konec. Po dnešních liniích příměří přijdou nové. Zasáhnou Jordánsko, potáhnou se k Libanonu a střední Sýrii. V Izraeli se podle rozhodnutí OSN utvořil stát dvou rovnoprávných národů-Židů a Arabů. Sionisti začali dělat s Araby to, co nacisté dělali s Židy- to jest uskutečňovat genocidu, nelidské represe, vyhnanství a fyzickou likvidaci Arabů. Sionističtí vůdci v Izraeli vystoupili, stejně jako svého času nacisté, s heslem Životního prostoru. Stejně jako hitlerovci považují za pilíř vnitřní politiky rafinovaný rasismus. 5. Citáty představitelů sionismu: Podle Theodora Herzla je antisemitismus hnutí užitečné pro rozvoj židovské individuality. Podle Herzla se lidstvo dělí na Židy a Nežidy. Židé bez ohledu na jejich třídní příslušnost, bez ohledu na to, zda jsou bohatí či chudí, bez ohledu na jejich talent či nedostatky jsou v konečném důsledku vždy Židy, vše ostatní musí ustoupit do pozadí. „Náš návrat do země otců je nejaktuálnějším politickým zájmem těch mocností, které jsou nějakým způsobem zainteresované v Asii“. „Pokud by nám jeho veličenstvo (sultán) předalo Palestinu, my by jsme uvedli do pořádku turecké finance. Tvořili by jsme předvoj civilizace jako protiváhu barbarství“ „Všechny národy jsou zjevně nebo tajně antisemitské. Proto židé nemohou mít nic společného s příslušníky jiných národů, tvoří jediný celosvětový národ a mají společné zájmy, ať žijí kdekoliv.“ Ben Gurion: „Nestydím se přiznat, že kdybych měl tolik moci jako přání, vybral bych schopných, vyspělých, pořádných, naší věci oddaných mladých lidí, přikázal bych, aby se zamaskovali za Nežidy a antisemitskými hrubými metodami pronásledovali Židy. Tak by výsledky emigrace do Izraele desettisíckrát převýšily výsledky, které dosahují naši emisaři, co desetiletí zbytečně kážu hluchým.“ Žide, tvoje vlast se rozprostírá od Nilu po Eufrat (nápis nad vchodem Kneesetu) J.Allon (náměstek premiéra) 1967: Naší povinností je osídlení velkého Izraele, kdo o tom pochybuje, pochybuje o celé koncepci sionismu. Menachim Begin: Z krve, ohně, slzí a popela vzniká nová lidská rasa, rasa o které svět 1800 let neslyšel-rasa Židů-bojovníků. Vy Izraelci nesmíte mít slitování, když zabíjíte svého nepřítele. Nesmíte s ním soucítit, dokud nezničíte takzvanou arabskou kulturu, na troskách které vybudujeme svoji vlastní civilizaci. „Židovský Nietzscheismus“: Když uznáme, že cílem všeho existujícího je vznik nadčlověka, pak důležitou součástí tohoto cíle je vznik nadnároda (Ahad Haam). Max Nordau: Nižší rasa brzy úplně vyhyne. Nevidím žádnou možnopst jejich záchrany. Smrt určená dětem přírody vůbec není strašná . Golda Meierová: Míšená manželství a asimilace jsou největším nebezpečím, kterému se vystavovali Židé po staletí. Nahum Goldmann: Současné sionistické hnutí je povolané především zabezpečit národnostní oddělení všech Židů, roztroušených po celém světě a zabezpečit podmínky pro jejich další existenci jako národa. Růst antisemitismu není ani zpoloviny tak nebezpečný jako růst počtu smíšených manželství. Sionismus nejen že podporuje Antisemitismus, tím že si osvojuje názor antisemitů, že se Židé nemohou považovat za rovnoprávné občany zemí v níž žijí. Sionismus se opírá o antisemitismus a tvrdí že světové židovstvo sjednocuje především pronásledování kterému jsou vystaveni a je nezbytné aby se přestěhovali do Izraele. Oslabení antisemitismu otvírá cestu pro asimilaci Židů, která je hlavním nebezpečím pro sionismus. Maurice Cohen: sionisti se stotožňují se základy ideologie antisemitismu, jenom s jinými závěry. Namísto Němce mají Žida, který představuje nejčistší a nejvyšší rasu. 6. Sionistické Organizace : Světový sionistický kongres -Světová sionistická rada --světový výkonný výbor Amer. sionistické organizace: 100 000 členů v roce 1971 Bńai B´rith 500 000 členů (Za vlády Nixona bylo tajnými členy 70 senátorů a 400 kongresmanů.) Hadassah (ženská organizace) 300 000 členů American Jewisch Joint distribution Comitee Liga na obranu Židů Přes 200 organizací | ||
| 20.09.2005 00:00 | K dílu: | Benedikt |
| Souhlasím s tebou, ale tohle sem patří básně, ne politika. Přesto ti posílám několik svých článků na podobné téma" Nebezpečí globalizace Nejprve je třeba definovat, co znamená pojem globalizace, před nedávnem u nás ještě neznámý. Globalizace je spojovaní hospodářství všech států světa do jediného vzájemně provázaného světového trhu. Globalizace je také potlačování kultury malých zemí a vnucování americké povrchní konzumní kultury celému světu. Globalizace je však také neoimperialismus a neokolonialismus, tedy to, že malé národy ztrácejí svoji státní svébytnost a stávají se nejprve hospodářsky a kulturně, a poté i politicky závislými ne nejmocnějších státech světa, především na USA Globalizaci nemůžeme však chápat pouze jako jev posledních desetiletí. Globalizací byly již koloniální výboje Španělska, Portugalska, později Francie a nakonec Velké Británie. Tyto výboje, které začaly před pěti sty lety měly podobnou charakteristiku, jako současná politika USA a do roku 1989 i SSSR. Rozdíly mezi tehdejší dobou a současností jsou jen rozdíly v celkové vyspělosti civilizace. Novodobým conquistadorům již nejde o zlato, stříbro, koření a hedvábí, ale o ropu i jiné energetické suroviny, stejně tak jako rudy železa, barevných kovů, či uranu potřebné pro průmysl vyspělých zemí. První linií šíření globální kultury již nejsou kostely, kláštery a misie, nýbrž celosvětové televizní zpravodajství, filmový průmysl, všudypřítomný diktát reklam ohledně módy, způsobu života, stravování( McDonaldy), a podobně. Bibli nahradil internet a mobilní telefony. Je tu ale jeden poměrně velký rozdíl. Dříve se evropské mocnosti snažily jiné národy zcela ovládnout a podřídit je svým koloniálním úřadům. Dnes však ovládaným zemím zůstávají jejich vlastní, často však loutkové, vlády, které hájí zájmy velkokapitálu úplně stejně, jako dříve koloniální správci. Ani tato taktika však není ničím novým. Čína koncem 19. stol. a v první polovině 20. stol. byla také samostatným státem. Poslední císaři i Čankajškova vláda však byli k evropským velmocím, USA a Japonsku ve stejném vztahu, jako dnes vlády některých arabských či latinskoamerickým zemím. Zaměřím se však pouze na globalizaci v pravém slova smyslu, tedy asi v posledních třiceti letech. Dnešními globalisty jsou vládnoucí třídy vesměs stejných zemí, které dříve prováděli koloniální politiku. Kromě USA je to Německo, Velká Británie, Francie, Japonsko a další státy, které jsou sdruženy ve skupině G7. Zájmové oblasti těchto mocností jsou stejné jako dříve: Pro Německo je zájmovou oblastí střední Evropa, pro Francii její bývalé kolonie, pro Japonsko téměř celá jihovýchodní Asie a pro USA vlastně celý svět. Výjimkou je Izrael. Tento stát neměl nikdy kolonie, neboť v době kolonialismu neexistoval, ale dnes patří k nejagresivnějším globalistickým mocnostem. Na tomto místě je ještě vhodné připomenout aktivity Ruska, ačkoli nepatří ke klasickým mocnostem tohoto typu. Jeho vliv na bývalé satelity v rámci SSSR se nechá přirovnat k aktivitám USA v Jižní Americe. „Oběti“ globalizace jsou stejné, jako byly dříve oběti kolonialismu- tedy relativně méně civilizované národy. Postup globalistů při ovládnutí určité země je vždy stejný a má tři fáze. Nejdříve je nutné získat vliv v klíčových odvětvích průmyslu. Poté je nutné ovládnout média, a to elektronická i tištěná, zahájit propagandu, která má místní obyvatele přesvědčit o výhodách „svobody a demokracie“, „západní civilizace“ či „občanské společnosti“ atd. Zároveň co probíhají první dvě fáze se lidé učí nakupovat v supermarketech a hypermarketech, pít CocaColu, stravovat se u McDonalda a sledovat americké filmy. Když obě dvě fáze účinně proběhnou, snaží se globalisté získat politickou moc, aby ochránili a zúročili své investice v dané zemi. Hlavním cílem není ani vláda nad zemí jako taková, ale získání levných zdrojů nerostných surovin , levné pracovní síly a naopak odbytiště svých předražených a nekvalitních průmyslových výrobků. Mocenské kruhy USA a ostatních anglicky mluvících zemí tvrdí, že jim jde o šíření svobody a demokracie. V této souvislosti by bylo vhodné uvést Marxův citát: „Demokracie je nejlepší formou vlády kapitalistů, neboť vláda kapitálu nad společností je tak hluboce zakořeněná, že jí nemůže ohrozit žádná výměna osob na vládnoucích místech“. Tato slova platí na globalizaci. Demokratické režimy typu Mexika či středoamerických zemí nemají prakticky žádnou možnost ubránit svou zemi před globalizací. Méně demokratické režimy vůdců s vysokou autoritou, jako je Fidel Castro nebo Hugo Chavéz mají mnohem větší možnosti jak zastavit nápor globalizace. Mimoto zdaleka ne všechny zásahy US army a především CIA nesloužily k zavedení demokracie. Vzpomeňme například na dva převraty v Íráku v šedesátých letech, při nichž byl za pomoci CIA svržen demokratický režim plukovníka Kásima a nastolen režim strany Baas, vedený Hussainovým strýcem Abú Bakrem. Vzpomeňme také na rok 1973, kdy CIA svrhla demokraticky zvoleného chilského presidenta Salvatora Allende, a nahradila jej fašistou Pinochetem. Dnešní svět je globalizovaný, ať se nám to líbí nebo ne. Za to nemohou jen globalisté, ale i technický pokrok. Dříve se události šířily rychlostí tehdejších dopravních prostředků, tedy koňských povozů nebo plachetnic. Než se informace o nějaké události dostala z jihovýchodní Asie do Evropy či naopak trvalo v pozdním středověku několik let, před dvěma staletími několik měsíců, a dnes v okamžiku. Jiné je i to, jak na tyto události v jiných částech světa reagují. Před průmyslovou revolucí neměla krize v jedné zemi naprosto žádný vliv na hospodářství jiné země. V devatenáctém století se začaly jednotlivé země vzájemně ovlivňovat. Krize V USA , která propukla na podzim roku 1929, stáhla do krize i celou Evropu, ale až v roce 1932. Dnes pak výraznější pokles cen akcií na burze v Tokiu ovlivní ještě týž den ceny akcií na všech burzách celého světa. Zda je tento systém správný či nikoliv, je těžké posoudit. Vzájemná provázanost světa znamená, že se technický pokrok šíří nesrovnatelně rychleji než dříve. Začátkem 19. stol neměla většina světa sebemenší možnost využívat úžasné technické vynálezy Evropanů. Dnes je kdekoliv na světě učiněn nový významný objev a do dvou let ho může využívat celý svět. Z poslední doby mohu připomenout mobilní telefony, které se objevily ve Švédsku začátkem 90. let a již za několik let se prodávaly i u nás, i když byly tehdy ještě velmi drahé. Vzájemná provázanost světa zajišťuje, že v průmyslových zemích nemůže dojít například k hladomoru, neboť není problém potraviny dovézt. Nevýhodou tohoto systému je pak to, že méně vyspělé státy světa v podmínkách globalizace dále chudnou. Jejich tradiční hospodářství, založené víceméně na ruční práci , nebylo nahrazeno domácím průmyslem, ale většina průmyslového zboží je dováženo. Vlastní podniky nedokáží konkurovat americkým, západoevropským či japonským, a proto krachují a země se stává závislou na cizích zemích. Pokud přece jen vznikne domácí průmysl, pak je téměř vždy v rukou zahraničních společností. Globalizace tedy přispívá k nerovnoměrnému rozdělení bohatství, bohatí dále bohatnou a chudí dále chudnou. Jak uvádí Noam Chomsky, globalizace vede k tomu, že rychle bohatne elita nejvyspělejších států světa, zatímco miliardy nejchudších lidí v zaostalých zemích světa jsou dála zbídačovány. Neříkám, že se lidé ve „třetím světě“ mají hůře, než v minulosti. V minulosti si však svoji bídu neuvědomovali. V současnosti i v ubohých indických chatrčích je často televize a lidé žijící v naprosté bídě mohou pozorovat, v jakém přepychu žijí například Američané. To znamená, že tito lidé si uvědomují vlastní ubohé poměry a jsou méně šťastní než dříve. Je pravda, že některé rozvojové země v epoše globalizované ekonomiky zbohatly. To se týká například několika států v jihovýchodní Asii. Jižní Korea není plně svobodná, avšak průmyslová výroba i životní úroveň je tam mnohem vyšší, než například v Indočíně či Indonésii. Taiwan je zájmovým územím USA, avšak Číňané, žijící na Taiwanu, si žijí mnohem lépe, než občané pevninské Číny. Těchto několik desítek milionů lidí však nic nemůže změnit na tom, že další stamiliony či miliardy žijí v důsledku globalizace v otrockých podmínkách. Další nevýhodou je „kulturní imperialismus“, o kterém jsem se již zmínil. Který národ si dokáže v současnosti zachovat svou kulturní svébytnost, svou filmovou, hudební či literární tvorbu? Mám obavy že prakticky žádný. Konzumní pakultura pomalu, ale jistě převládá na celém světě. Z kultur zcela svébytných národů se stává místní folklór. Je zajímavé, že Německo i jiné západoevropské státy, stejně tak jako Japonsko, tedy země které jsou samy globalisty, jsou v kulturní sféře vůbec největšími oběťmi globalizace. Německá, francouzská, italská, španělská či japonská kultura jsou stále více záležitostí vzpomínek, neboť tyto země převzaly kulturu anglosaskou. S tím souvisí i úpadek národních jazyků. Stačí se podívat na současnou češtinu przněnou výrazy přejatými z angličtiny. Mohlo by se zdát, že problémy související s provázáním jednotlivých kultur postihují jen chudé státy. To však není pravda. Je zde jeden problém, který postihuje hlavně Evropu, a to je přistěhovalectví. Přistěhovalci z blízkovýchodních zemí, Jihovýchodní Asie a Afriky jsou jedním z největších evropských problémů. Tito lidé nejsou zvyklí pracovat a raději zneužívají sociální dávky a přinášejí do Evropy své náboženství, zvyky a kulturu, které neříkám že jsou špatné, ale do Evropy nepatří. Dříve měla Evropa podobné problémy, a to především s komunitou židovskou. Židů však v celosvětovém měřítku je poměrně málo, naproti tomu muslimové mají lidské rezervy 1,2 miliardy lidí, z nichž nemalá část by dala přednost životu v Evropě. V roce 2020 bude mít EU s Tureckem přes 100 milionů muslimů. V roce 2050 jich díky novému přistěhovalectví a vysokému přírůstku může být kolem 200 miliónů. Ve Francii či Nizozemí, kde již dnes tvoří cca10% obyvatel, bude v polovině století každý třetí muslim. Za sto let by pak mohlo být v EU kolem poloviny obyvatelstva islámské víry. Islám se tedy, pokud bude současný stav pokračovat ve 22. století stane rozhodující silou, podle které se bude řídit celá evropská společnost. Osobně proti Islámu nic nemám, ale představa, že by naše republika měla být islámskou zemí, mi nahání hrůzu. Přistěhovalci z mimoevropských zemí buďto nesplynou s většinovou společností, což bude znamenat mnohem větší nezaměstnanost, kriminalitu i jiné sociální problémy, anebo ještě hůře, s evropskou populací splynou a budou asimilováni. To by pak znamenalo ohrožení genetického materiálu budoucích pokolení. Velkou nevýhodou globální ekonomiky je její nestálost. Dnešní hospodářství kapitalistického světa je víceméně virtuální realita. Hospodářství nejbohatších zemí světa má strukturu, která lze jen těžko považovat za stabilní. Tradiční průmyslová odvětví stagnují a místo toho se nejvíce rozvíjí bankovnictví, počítačový průmysl, telekomunikace, burzovní spekulace a sektor služeb. Pokud hospodářství státu nestojí na průmyslu, ale na finančních spekulacích a mezi hlavní tvůrce HNP patří telekomunikační a softwarové firmy, může se celý tento virtuální systém kdykoliv zhroutit. Pokud je na tomto základě postaveno hospodářství nejbohatší části světa, může kdykoliv přijít hospodářská krize mnohem horší než krize v letech 1929-36. Zaměřím se na vývoz zahraničního kapitálu do rozvojových zemí. Co vede průmyslové firmy k tomu, aby převáděly výrobu do Číny a ostatních jihovýchodoasijských zemí, stejně tak jako do Indie a Latinské Ameriky. Obyvatelstvo těchto zemí je v důsledku bídy často negramotné a někdy dokonce i podvyživené. Je přirozené, že produktivita práce je mnohem nižší, než ve vyspělých zemích. Navíc většina zboží směřuje do země, které továrna patří, což znamená vyšší náklady na dopravu. Přesto se tyto investice bohatě vyplácí, ba dokonce v neoimperialistické ekonomice je vývoz kapitálu důležitější, než vývoz zboží. Z těchto faktorů vyplývá, že veškerý zisk pochází z vykořisťování dělníků v těchto závodech. V USA mají dělníci mzdu nejméně 5 $ za hodinu, což je asi 40$ denně (pokud ovšem tito dělníci pracují v USA ilegálně, vydělávají mnohem méně). V Číně je to však jen asi 2$ denně. Navíc je tam delší pracovní doba a otřesné pracovní podmínky. Ze strachu z revoluce a pod vlivem odborů uzákonily vlády vyspělých zemí řadu zákonů chránících zaměstnance. Mnozí velkopodnikatelé na to reagovali a dosud reagují tím, že přesunou výrobu do jiných zemí, kde je možné takové nelidské zotročování zaměstnanců, jaké Evropa poznala naposledy v hitlerovských koncentračních táborech. Rozdíl mezi globalisty a fašisty je v podstatě jen ten, že fašisté neslibovali lidem svobodu a demokracii. Ti, kteří obhajují globalizaci říkají, že tito lidé pracují pro zahraniční firmy dobrovolně. Vše je tedy demokratické, protože demokracie je možnost volby. To však není pravda. Jakou možnost volby má negramotný bangladéšský bezzemek? Buďto být nelidsky zotročován v továrně patřící globalistům, nebo zemřít hlady. Srbové, Íráčané či Afgánci pak neměli vůbec žádnou možnost volby, neboť k nim globalizaci přinesly americké bombardéry. Kdo s tímto systémem nesouhlasí je prohlášen za teroristu a je zabit, či uvězněn, nebo dokonce umučen v některé věznic v USA, Íráku a Izraeli. Nám, Čechům tento systém rozhodně nemůže být lhostejný. Jistě, má to své výhody kupovat levný textil a elektroniku z jihovýchodní Asie, avšak tento systém se obrací proti nám. Když pomineme humánní aspekty vykořisťování obyvatel rozvojových zemí, pak nám nemůže být jedno, že v těchto v továrnách pracují třeba jen osmi, či dvanáctileté děti, které berou třeba desetkrát menší mzdu, než čeští dělníci. Jak říká profesor Keller, ani nám samým nikdo nebude platit vysoké mzdy, jestliže si může totéž nechat vyrobit v Indii za pár centů malými dětmi. Dnes již na tato slova došlo. V uplynulém desetiletí zkrachovala většina našeho kožedělného průmyslu. ČSSR vyráběla a vyvážela nejvíce bot v přepočtu na počet obyvatel. V současnosti nevyvážíme žádné boty a naopak většina bot, prodaných v našich obchodech je dovezená. Podobný osud bude mít i celý textilní průmysl, neboť Evropská unie nedávno uvolnila trh s textilem s Čínou. Až Evropu zaplaví levný čínský textil, ubudou v severních Čechách a na Moravě další desetitisíce pracovních míst. Globalizace tedy zhoršuje sociální situaci i ve našich zemích. Druhou část svého referátu věnuji citacím na téma globalizace, které zazněly na jednání slovanských výborů západních Slovanů ve Waršavě koncem roku 2002. Přednesené statě ostře kontrastují z oficiálními postoji představitelů zainteresovaných států, tedy ČR a Polska. Některé informace jsou bezesporu velice pozoruhodné a nutí k zamyšlení. Z projevu předsedy Slovanského výboru ČR Mináře vybírám: „Současný vývoj probíhá v rámci tzv. globalizace, jejíž podstatou je koncentrace kapitálu v nadnárodních společnostech. Nejsilnější kapitalistické země, především USA a v Evropě Německo, bezohledně vnucují svou vůli jiným národům a státům, sloužíce zájmům globálních kapitalistických společností, jimž je hlavním cílem zvyšování zisků bez ohledu na zbídačování celých národů a ničení životního prostředí. K dosažení svých cílů neváhají rozpoutat války, jako byla agrese proti Jugoslávii, válka v Afghánistánu a nyní připravovaná agrese proti Iráku. Překážkou zvyšování zisků je jakákoliv solidarita- národní a sociální. Proto jsou v procesu globální kolonizace nejdříve potlačovány národní státy západních Slovanů. Ty mají být bezprávným přívěskem Západní Evropy, zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm jejich přebytků a odpadků. Cestou k ovládnutí lidské společnosti je podle zrůdných plánů uchazečů o světovládu ovládnutí ekonomiky ovládnutím financí, řízení veřejného mínění sdělovacími prostředky, zbídačování a demoralizace společnosti, včetně mládeže. Cílem je rozbití společnosti na dav izolovaných jedinců, snadno ovladatelných konzumentů zboží a myšlenek. To už v našich zemích probíhá od majetkových převratů. Slovanské národy, překážející těmto plánům, jsou proto ničeny. Náš národní majetek je rozkrádán a levně vyprodáván do cizích rukou. Většina průmyslu, vytvořeného prací celého národa, se stala majetkem německých společností, které se chovají čím dál svévolněji. Naše přírodní zdroje jsou drancovány cizími vlastníky, naše konkurenceschopné zemědělství je ničeno dotovaným dovozem, půda často podvodně vykupována. Většina národa je zbídačována a slovanské národy vymírají. Prošli jsme již třemi etapami vnuceného zhoubného vývoje - rozbitím států, majetkovým převratem a zavlečením do útočného paktu NATO, dopustivšího se agrese a válečných zločinů proti bratrské Jugoslávii. Zbývá čtvrtá etapa - zavlečení do Evropské unie. To je stejně jako NATO součástí globální kapitalistické integrace. V EU mají být národní státy zbaveny suverenity, rozbity na tzv. euroregiony a národy - kromě panských a vyvolených - zaniknout v beznárodním evropském nadstátě. Vedoucí silou EU se stává Německo, Unie se mění v německou Evropu podle vzoru Hitlerovy "Nové Evropy". Německo má proto také největší zájem na rozšíření EU na východ v tradiční německé politice expanze Drang nach Osten.“ Ještě jasněji se vyjádřil předseda Slovanského výboru Polska Boleslaw Tejkowski, ve své přednášce: Místo a úloha Polska v epoše invaze globalismu. „Naše konference se koná v těžkém - pro nás - období úmyslného rozbíjení přirozené integrace slovanských národů, jakož i zesílené expanze globalismu, který jim vnucuje umělou integraci na nerovných koloniálních právech. Globalismus ohrožuje celý svět, ale zvláště slovanské národy, a to zejména národy západoslovanské. Dnes již není pochyb, že globalismus je nejvyšším stadiem imperialismu, jakož i současnou formou dominance USA a Evropské unie (EU) nad jinými státy a národy, je to systém, jenž je zbavuje svrchovanosti a národní identity, zachvacuje jejich hospodářství a půdu, omezuje jejich výrobu a zaplavuje jejich trh západním zbožím, vykořisťuje je a ničí. Globalismus, nesoucí sociální nespravedlnost, jakož i třídní a národní otroctví, vykořisťuje celé národy, zvláště pak lidi práce. Zajišťuje maximální zisk pro bohatou menšinu maximálním vykořisťováním chudé většiny. Hromadí bohatství v rukou nepočetné skupiny lidí. Zbavuje většinu lidí slušných výdělků a mnohé z nich připravuje o práci a bydlení, způsobuje bídu, nezaměstnanost a bezdomovectví. Takový globalistický světový řád s menšinou dominujících států a s většinou zdominovaných států hlídá NATO, které rozšiřuje své základy zároveň s expanzí globalismu. Pro realizaci svých zájmů si NATO uzurpuje právo na každou formu ozbrojené agrese v každém místě a čase proti každému státu. Uzurpuje si rovněž právo na potlačování vnitřních sociálních protestů v jednotlivých státech. Proti takovému protilidovému a protinárodnímu globalismu opravdovou překážkou může být jednota slovanských národů, mohoucí zajistit všem svým národům bezpečnost a rozvoj. Sjednocení slovanských národů v podobě socialismu bylo důsledkem druhé světové války. Polákům přineslo návrat západních a severních území a všem slovanským národům, včetně lužickosrbského národa, zajistilo na 45 let bezpečnost a velké možnosti demografického, kulturního, hospodářského, vědeckého a sociálního rozvoje, jakož i růst blahobytu. Zaostalé a válkou zničené Polsko se v 70. letech stalo desátou hospodářskou silou světa. Dnes zaujímáme čtyřicáté místo. Rok 1990 se stal počátkem lavinové dezintegrace slovanských národů - tváří v tvář zesílené expanze globalismu. Je hodný k zamyšlení fakt, že slovanské národy integrované v podobě socialismu si při změně společenského zřízení nezachovávají prospěšnou integraci, ale téměř programově se dezintegrují ke své škodě. Kolik je v tom vlastní hlouposti a kolik západní diverze, zvláště americké a německé, posoudí historie. Každopádně jsme se nechali ekonomicky i vojensky oslabit vůči náporu uchvatitelského globalismu - jako na objednávku německého revanšismu. Sice pokojně, ale škodlivě a uměle byly rozděleny na oddělené státy tři spolu spřízněné národy - ruský, ukrajinský a běloruský, jakož i dva sobě nejbližší národy - český a slovenský. Naproti tomu občanskou válkou byly národy Jugoslávie roztrženy do pěti států a navíc byla v roce 1999 vyvolána agrese proti jednomu z nich. Bylo to uděláno proto, aby se snadněji ovládly rozdělené a zmenšené, jakož i od sebe izolované slovanské státy. Bylo zkoušeno rovněž rozdělení Polska na tři státy - kašubský, polský a slezský. Ve slezské části Polska působí finančně dotovaná německá menšina usilující o autonomii Slezska. A co je nejvážnější - téměř všechny slovanské státy se programově stavějí proti Rusku, což všem přináší velkou politickou, ekonomickou, obchodní a sociální škodu. Vůči rozděleným slovanským státům je používán tentýž scénář globalistické dominance. Za slibované půjčky a investice vnutil globalismus slovanským státům privatizaci a restrukturalizaci hospodářství, aby naše továrny a půdu mohl ovládnout západní kapitál. V důsledku toho dochází k snižování naší výroby, k vytlačení našich výrobků z našeho trhu, k zvyšování nezaměstnanosti, snižování naší životní úrovně a zvyšování bídy. V procesu globalizace visí největší hrozba nad západními slovanskými národy. Odtržené od ostatních slovanských národů a zejména od Ruska, stávají se snadnou kořistí globalismu. A Lužickým Srbům v Německu hrozí úplná germanizace. České republice, Slovensku a Polsku hrozí celková ztráta národního majetku. V Polsku je již nyní ve vlastnictví západního kapitálu 90 % novin a elektronických médií, 80 % bank, 70 % průmyslu, 60 % obchodu a asi milión hektarů půdy. O polovinu se snížila výroba a životní úroveň. Nezaměstnaných je sedm miliónů, hladovějících šest miliónů a bezdomovců 600 000. V případě vstupu do EU bude nám ještě nuzněji. Navíc hrozí ztráta Slezska, Labuské země, Pomoří, jakož i Warmie a Mazurska. Rozšiřování EU o deset států, z toho pěti slovanských, to je cesta k dalšímu zkolonizování západních a jižních slovanských národů, zejména Německem. Snaha postavit je proti východním slovanským národům, zejména Rusku, se rovná revizi výsledků druhé světové války. Na druhé straně se však přesvědčujeme, že existují velké možnosti a perspektivy spolupráce a rozvoje slovanských národů a států i bez EU a NATO a uhájením národního vlastnictví hospodářství a zvláště půdy, přijetím vlastní koncepce mezinárodní integrace. Blízká realitám se zdá integrace východních slovanských národů. Má základní význam pro zadržení invaze globalismu, pro bezpečnost slovanských států. Jistě dozraje i koncepce opětné integrace jižních slovanských národů - od Slovinska až po Bulharsko. Západním slovanským národům se jako záruka svrchovanosti a velkého rozvoje nabízí konfederace nebo federace ČR, Slovenska a Polska, solidárně podporující Lužické Srby. Bude to splnění odkazu našich velkých vedoucích činitelů (Sikorského a Beneše - pozn. překl.), kteří podepsali v Londýně 11. listopadu 1940 polsko-československou deklaraci a 23. ledna 1942 polsko-československou smlouvu (o federaci). Kdyby taková federace vznikla v roce 1939, mohla by změnit osudy Evropy a světa. Tyto osudy změní taková federace rovněž v nynější době. Neboť společný potenciál Slovenska, Polska a ČR se rovná potenciálu německému a zemědělská půda a surovinové zásoby jej převyšují. Integrace slovanských národů musí být výchozím bodem k společenství jako všestranné koalici svrchovaných států. Takové společenství bude jednou provždy přehradou jakéhokoli Drang nach Osten. Ve všech našich státech disponujeme velkým potenciálem. Máme mnoho politických osobností, vědců, umělců. Využijme tento tvůrčí intelektuální potenciál k rozvoji naší spolupráce. Důležitým úkolem je vychování politických elit, které se postaví proti integraci s NATO a EU a na obranu našeho národního vlastnictví a svrchovanosti. Projevem mohutného oduševnění slovanských národů byla jejich velká obětavost ve vítězné válce s fašismem. Našim posláním je postavit se proti globalismu a vybudovat nové uspořádání sociální spravedlnosti, nového spravedlivého světového řádu, dávajícího rovná práva všem státům, nové slovanské civilizaci a zesilující naše tvůrčí možnosti. Prameny: internetová stránka: www.mujweb.cz/www/slovansky_vybor. Roman David, Politologie, Olomouc 2002, článek prof. J. Kellera „Globalizace omezuje demokracii“, str 383-385 Karel Marx, Spisy Jeremy Fox, Chomsky a globalizace. Triton, Praha 2003 | ||
| 04.10.2005 00:00 | K dílu: We are the lampions(manycoloured) | Benedikt |
| Ty vůbec nejsi žádnej básník, ale úchylná buzna | ||