To byla odpověď Safiánovi.

To píšete přesně tak, jak jsem to myslel. Nicméně pro mě je na tom nejzajímavější slovní spojení "Den za dnem za dnem." Není to tak podstatné v celkovém kontextu, ale mám za to, že tohle ještě nikdo ve vztahu k vyjádření otravné repetitivnosti času ještě nenapsal. 

Perfektní. Četl jsem to několikrát a pokaždé to bylo jen lepší.   

Tesi me, ze Vam to evokovalo neco konkretniho. Pro me je tema ztraty velmi atraktivni. A soucasne vedomi, ze by to stejne nedopadlo jinak. Rad bych ten pocit zmaru a smutku popsal co nejpresneji.

Tesi me, ze Vam to evokovalo neco konkretniho. Pro me je tema ztraty velmi atraktivni. A soucasne vedomi, ze by to stejne nedopadlo jinak. Rad bych ten pocit zmaru a smutku popsal co nejpresneji.

V masne vysek = smrt. 

pak znovuzrozeni

pak znovu ztrata

pak znovu

Ty asymetrie jsou tam schvalne. Ja to asi ani nechci predelavat, protoze si to stejne nikdy nesedne. A ten banalni konec je zlomyslnost, kdyz si toho ode me prectete vic, zjistite, ze tak popravuji kazdou svoji basen. Je to symbol zmaru a bezucelnosti psani. Uzijte si to, co vas oslovi. Pohrdejte zbytkem. Hlavni je veta: "jedno je co jindy neni mi". To je zdarila kombinace slov. Marnotratna.

Kazdy syn ma sveho otce za vzor a soucasne za nepritele, je to ambivalentni vztah. Neni to jen o nem, ale i o mne, protoze cim jsem starsi, tim vic jsem jako on.

To mi bylo 17 let a jediné, co jsem dělal, bylo psaní o mé nešťastné lásce. To jsem si ještě myslel, že jsem nejlepší básník, kterého kdy svět viděl. Potuloval jsem se s tužkou a deníčkem po brňenských hospodách a psal a psal a psal. Nic jiného jsem neměl, kromě hladu. Jediné, čeho jsem se bál, bylo, že když to dám někomu číst, tak hned neodhalí mého génia a to mě zraní a odradí. O dvacet let později mám ten stejný pocit, moje psaní se změnilo, ale i když jsem s ním chtěl definitivně přestat, nakonec se vždycky najdu nad kusem papíru a několika řádky, kterými se snažím uchopit neuchopitelné. Kdybych radši chodil na ryby.

Je to jedna z mála, kterou jsem napsal a už na ní nic neměnil. I když jsem chtěl. Je v ní něco démonického a zlého, Pernetta, ani nevím, jak mě to jméno napadlo. Našel jsem ji ve starých poznámkách a po přečtení mi nepřišla špatná, ale ani dobrá. Jen podivná.

Goro, mně se moc líbí, co píšeš, ale přece není nutné všechno kategorizovat. Hlavně když moderní teorie haiku už vůbec nedbá na to, co bylo haiku před tím. Stejně tak moje volné verše se občas rýmují, občas se moje vázané verše nerýmují vůbec. Vždyť je to o melodii nebo o její absenci, co rozehraje strunu někde uvnitř, nikoli o rýmu. A taky si dneska může autor dovolit nevážit si sám sebe nebo čtenáře, není to o tom, aby to bylo od začátku do konce spojené a vážně míněné, dneska můžeš napsat pár vět, které nikdo do smrti nezapomene uprostřed něčeho, co zní jako reklamní slogan. Don´t go gently into that good night! Kdyby někomu utkvěla v hlavě jen jedna jediná věta, kterou jsem kdy napsal, a přinesla mu na sekundu radost, bylo by to pro mě dost. Víc než dost.

Kdyby tady někdo rozuměl poezii, tak musí na první pohled poznat famózní báseň Prstem otáčíš planety od Konstantyna Ildefonse Gałczyńského. Kterou jsem bez skrupulí vyloupil.  

Tohle je ten nový přístup ke struktuře. Na konci není nic, co by báseň povzneslo, naopak je tam banalita, která odpovídá tomu, co je konec. Zbytečnost.

Snaha o zaujetí Billa Collinse, než jsem pochopil, že není žádný Gregory Corso.

To je návrat do dospívání, měl jsem tehdy rád obrazy zoufalého života pod zdánlivě dokonalou fasádou exotických vztahů mezi femme fatale a mužem - dobrodruhem.

Tohle je jedna z nejlepších figur, které jsem kdy napsal, to zalykání se při vypuštění ypsilonu mě nepřestane fascinovat:

naposled oheň polyká

A v tobě všecko řve

a lká

Líbí se mi čím dál tím míň.

Špatný pokus o anglicky psanou poezii.

Nepodařená.

Tuhle mám rád. Je o falešných umělcích, kteří ví, že jsou falešní, ale okolí si myslí, že jsou praví. To prázdné přeplněné místo v jejich břiše je vina. Jsem přesvědčen o tom, že to každý o sobě ví, jestli je nebo není. Ten, kdo není, to po určité době vzdá, protože to pro něj nemá cenu, protože nemá úspěch, ale pak jsou Ti, co úspěch mají a buď z něj těží anebo jím pohrdají, nevěří mu. Falešní jsou Ti, co z úspěchu těží. Pak se jim přeplní to prázdné místo v jejich břiše. Skutečný umělec úspěchu nevěří. Proto se mu nepotí prstíky, proto se nebojí, když ho všichni odmítají. 

Rakovina, konečná. Vystupovat. Nikdo mi nikdy nevysvětlí, proč tříleté dítě umře v bolestech c náručí svých rodičů na rakovinu a svině jako Breivik budou hrát do osmdesáti playstation. 

After all si myslím, že Bobu Dylanovi by to vůbec nevadilo. Ani Davidu Bowiemu nebo Leonardu Cohenovi. A taky si myslím, že po půl hodině s nimi u jednoho stolu by každý byl trochu rozpačitý, protože by pochopil, že stardom je jen fucking luck a že když velikáni sedí nad prázdným papírem, bojí se stejně jako my všichni. Jsem si naprosto jistý, že na světě jsou miliony šuplíků, ve kterých se skrývají texty neznámých autorů, za jejichž napsání by si nobelisti nechali uřezat obě nohy.

Možná bych měl psát jenom podobné věci a přestat se snažit kopírovat velké básníky. Po dopsání tohoto textu jsem měl pocit, že jsem našel svoji roli, ale nakonec jsem si uvědomil, že sarkasmus a ironii živené představou vlastní velikosti jsem nechal ve své středoškolské skříňce, protože se ode mě čekalo, že dospěji do výjimečného rozumného mladého muže. Do rozumného muže jsem ale nakonec zcela průměrně spíše umřel.

Obžaloba společnosti a alkoholismu, toxikománie, pomalého odumírání. Bukowski v léčebně.

Tato báseň je založena na premise, že pokud lidé vytvoří artificial intelligence, která bude stejná jako oni, pak tím prokáží pouze to, že oni sami jsou artificial intelligence. Tato moje myšlenka se nikdy nesetkala s pochopením, protože lidé obecně mají sami o sobě představu, že jsou bytostmi vyššími než cokoli, co kdy sami vytvoří. Skutečnost je jiná. Arificial intelligence už dávno existuje a jsme jí my sami. Tato báseň je mým vypořádáním se s touto kapitolou. Nejlépe zní strojově čtená. 

Vzpomínka na dětství a piráty, psána anglicky protože to znělo lépe. 

O závislostech a sebelítosti, která je provází.

O závislostech.

Pocta mojí babičce. Několikrát jsem ji slyšel čtenou nahlas a neskromně říkám, že to byl mrazivý zážitek pro všechny posluchače. Doufám, že se jí to líbí i tam, kde teď je.

Překvapivě tento rant zní o dost lépe, když ho čte rodilý mluvčí. Číst se to moc nedá.

Můj kanadský nakladatel mi na to řekl, že to ani není anglicky. Po delším odstupu s ním souhlasím.

Smutné memento mojí rapové kariéry, která se nikdy nestala.

Tady je ještě zjevně hodně práce, ale možná se mi do ní nikdy nebude chtít. Zatím nevím, jak v textu naložit se vztekem.

Je to ohavná, nedopracovaná věc, která ale má pravdivé jádro. Jen ještě musím najít odvahu ji dodělat.

Pro mě je to jedna z mých nejlepší básní, je to vedlejší role v Les Misérables, obyčejná dívka prodávající ovoce a snící o lásce, mimo dějinné soukolí, sama se svým vvypaseným kocourem. Taky je to odkaz na Mistra a Markétku, román, ve kterém tlustý kocour nosí monokol a mate lidem hlavy jako ďábel. 

Tuhle jsem napsal v leže na šedivém umolousaném koberci v podzemním bytě na předměstí Cincinnati v době, kdy jsem si myslel, že už nic dalšího nikdy nenapíšu.

Tohle bylo psáno z čisté lásky pro ženu, kterou jsem miloval.

Ano, to spadá do období, které zpětně hodnotím jako jamesbondovské, kdy jsem si myslel, že zanechat stopy vedoucí k odhalení, je součástí hry.

"Už je jde slyšet" mělo význam v době, kdy jsem to psal. Stejně jako zbytek textu. Dnes bych to napsal jinak, ale ještě nemůžu.

Tohle je variace na Bradburyho a jeho 451 stupňů Fahrenheita a Firewalk with me od Lynche.

Tohle je motiv něžného piráta, kterým muži jsou vůči ženám.

Tohle je reminiscence na Peer Gynta, což je báseň, kterou jsem nikdy nečetl. Ale vždycky jsem si představoval, že voní čajem a ženou, která se chce schovat před zimou.

Idea za touto básní byla poodhalit tajemnou rozmarnost či liknavost dobrodruhů. Byla to moje neumělá pocta Seifertovi a jeho nepřekonatelným Rukám Venušiným:

Dobrodruh liknavý

usedl na břehu

a vlně vypráví

marnost svých příběhů;

vždyť je to jedině

hrst větru na dlani,

zmar perel ve víně,

strach z neumírání.

Goro, možná sis už všimla, že většina toho, co napíšu, končí stejně. Nějakou trivialitou, říkankou. Pro mě je to forma vyjádření se, je to vlastně poprava předchozího textu, který klečí před čtenářem a je střelen zezadu do hlavu jako zbytečnost, protože poezie taková pro mě v tuto chvíli je. Skácel, Seifert, Mikulášek se snažili ze závěru přenést na čtenáře pocit naléhavosti, otevřít mu oči. Já jim přes ně dávám pásku a popravuji je. pro mě je to něco vlastního, něco nového. Podstatný není konec a vyznění, podstatné je to předtím:

Král ryba pak

ponoří se do ticha;

pomlka leklá lká,

slzavý oceán.

Je to něco nového, co mě baví. Pro mě je nejlepší český básník Wernisch a kdybych uměl psát jako on, tak to dělám, ale neumím, musím si najít něco svého, i když se to nelíbí.

K tomu konci - samozřejmě, že to tříští úvodní flow, ale takový je život. To, že jednoho dne umřeme, což je bez pochyby traumatizující představa, ještě neznamená, že váš nejlepší přítel nepodá daňové přiznání nebo že vaše kamarádka přestane spát s vaším mužem. Slušný člověk je o strachu z toho, aby s jeho smrtí měl kdokoli nějaké trápení. Slušný člověk žil sám a nikomu nedělal problémy a jediné, co chce, je stejně tak i umřít. Je to člověku, který se svojí slušností dopracoval k nonexistenci.

Začátek této básně je parafrází z Bible. Autor se táže, zda existuje někdo, kdo se postaví na jeho stranu, až přijde zlo. "Být není odkud kam" je proklamací toho, že již nic nezbývá při použití prostorového příměru. Stejně tak by bylo možné použít příměr časový: "Být není odkdy dál" "Být není nebude" ale to se mi nelíbilo. Být odnikud nikam je jen složitěji řěceno: nebýt. I přes to, že nejsme, bojíme se nebýt sami.

Je pro mě pozoruhodné, jak velkolepým způsobem je tato báseň ignorována.

Wernisch je můj velký vzor. Tuhle jsem napsal původně v angličtině po tom, co jsem v San Franciscu pustil v obchodě před sebe k pokladně Ferlinghetiho. Když mi došlo, kdo to je, vyběhl jsem za ním ven a než jsem stačil cokoli říct, zavrčel, ano jsem to já, a neexistuje žádná otázka, kterou bys mi mohl položit, kterou jsem neslyšel už milionkrát. Pak se shovívavě usmál a řekl, stačí jen psát, mladý muži, vždyť to svede každý. A odešel.

Gora: ta imperfekce je tam schválně, je to  melodie, která nezní.

Je to o vládě ryb po konci světa lidí, která také končí. 

Je to o vládě ryb po konci světa lidí, která také končí. 

Milé, škoda jen, že trochu líné.

Dobrman jako nevyhnutelné osudové setkání, ke kterému je člověk magneticky přitahován třeba i dva nebo tři kilometry.

Není to přílišné moralizování. Ani cokoli jiného.

Skvělá věc.

Jak člověk píše, to se dá změnit, navíc se to často mění samo. Důležité je nespokojit se s tím a pořád objevovat, snažit se porozumět věcem, které jsou proměnlivé. Z podstaty věci je marné snažit se zachytit prchavost času, ale jen tak se lze vrátit k sobě v podobě, která už není. Je to pokaždé jiné a přitom pořád stejné. Je to plytké, proto smutné.

Trochu jsem to předělal.

To chápu. Někdy je nejlepší poslat všechny do prdele.

Madam, já padám. Doporučuji k tomu ukulele. Nebo loutnu. S flétnou. Dojemný středověk. Milion chvilek pro poezii.

Tělíčka koťat - to je super. Kdybych měl cukrárnu, dám je hned vedle medvědíkových praciček.

Jak může šmátralka stahovat do skrýše ty, co letí nejvýše? Šmátralka šmátrá, ta neloví. A navíc vlaštovky jsou plaché. A vychcané.

Nemam rad rymovani.

snake_01: Ano, jde o jednoduché využívání vulgarismů (já bych použila spíše tvar užití), které pramení z frustrace nad vlastní nedokonalostí ve srovnání s géniem, které není racionálně vysvětlitelné, nicméně v umělecké tvorbě je dovoleno skoro cokoli. A pokud se jediný čtenář ztotožní s posláním Boba Dylana (nebo kohokoli jiného) do prdele, pak se domnívám, že byť na Nobelovu cenu nedosáhnu, alespoň vystihnu pocit, který občas všichni máme, když se snažíme být jako naše vzory a - kurva - nám to nejde.

Díky, určitě se to dá vylepšit, nechtěl bys mi to zeditovat? Službu vrátím.