Písmák Žijeme
Noc je naší černou peřinou schovávajíce se pod ní přestaváme vnímat život všechny naše nálady jsou uvězněné uvnitř našich mysoginích představ láskou pohrdáme život nás klame v hospodě u piva přemýšlíme o své schyzofrenii smutně se milujeme a hledáme odpuštění pohrdáme přetvářkou práci nesnášíme první naší radostí byla naše první prohra v hospodě u piva přemýšlíme přetvářka, povrchnost, nenávist honí se nám hlavou černé myšlenky rozum nás zradil citová výchová zklamala nezbývá nám nic než smrt nebo život životem umřeme vzkříšením se narodíme všechno je patologické svět je nejlepší místo k žití žijeme, umíráme, milujeme přesně v tomhle pořadí smrt je milost zrození průser típáme cigaretu o popelník přesně jako náš život s posledním šlukem vdechujeme poslední záchvěvy života láska nás vyléčí nepovedlo se, žijeme.
Budovatelská ranní
Chodím psát do hospody básně protože je mi tam krásně své básně píši zcela pod vlivem démona alkohola pivo s rumem je má můza občas se ze mě stává lůza to když jdu z hospody domů a i s básněma spadnu ze schodů dolů sebírá mě moje máma a zas to se mnou pěkně mává příště si dám jenom pivo a to pak bude pěkně živo básně už psát nebudu do hospody nepůjdu básně ty jsou totiž lék fuj, to sem se ale lek.
Bezradnost
Chlastat, zpívat a snítlítám svými snya přeji si svůj životbez žitíVýčitky mého svědomímě těší a bolí zároveňPokládám si otázkya odpovědi nenacházímChce se mi usnout a plakatBýt sám sebou a snítSnění je žití mého smysluPřesto se každé ráno probouzímKaždé ráno vstáváms tou bolestí každodenní všednostiZapaluji oheň své vírya doufám, že se to jednou povedeA stále se mi to nedaří pochopitPochopit to rozmanité žitíA beru realitu do svých rukoua říkám si, že žití je lék na můj světabolLžu si a ukájím se polibkem nevinnostiale jsem zkaženýA chci takový býtMožná jednou pochopím svůj údělMožná jednou procitnu.
Únik
Lidská zkušenost a lidské vědomosti vycházejí ze života, co je život. Fádní, konvenční zkušenost, kterou bez rozdílu prochází každý z nás, ale pojďme hledat někde jinde. Mimosmyslové a podvědomé zážitky jsou tím pravým životem, ne to co zažíváme v každodenní realitě, ale to co jsme schopni si touto realitou uvědomit, to co do našeho života, do našeho ega přináší mnohem cennější a důležitější zážitky a hlavně zkušenosti. Ne to co si uvědomujeme díky životu spoutaném s touto společností, ale to co rozvíjíme a chápeme díky světu, který paralelně prožívá každý z nás, ale jen málo lidí je schopno do něho proniknout, a něco málo si z něho odnést, něco si z něho vzít do reálného života a poté s tím nějakým způsobem koexistovat s touto společností.
Matka Kuráž
Matka Kuráž vchází do dveříjá se na ní usmívámA ptám se sám sebejestli chci žítUtápím se ve svém vlastním životěhledám lásku a pochopeníAni jednomu se mi nedostáváproto rozjímámChci něco a nevím coa pan Brecht mi pomůže, možnáAlespoň v to věřím, v to poznání našeho světaSvět je obloha s hvězdamiRanní korupěníPřízemní mrazíkypři kterých roztává nejhlubší citKdo zná život, nechť se přihlásía pronese svou řečLehce poznat, lehce zklamattoť je můj údělPtám se sám sebežít, či nebýtA znovu usínámzdají se mi krásné snyA nechci se probudituž se nikdy nechci probudita žítChci jen snítsnít o životě, který mámale který nechciBudu přemýšletmožná něco vymyslím.
Bezohlednost
Je letní sychravý denvenku se smrákáA okolo mého bytu chodí náhá paníJejí nahota září do tmyA moje oči jsou upřeny na to zářící světloplné naděje a láskyA přitom to světlo, ta krásná paní, je ve své jsoucnosti zoufalátrpící svým životemAle mě se zdá, respektive její světlo se mi zdá tak krásné, spanilé a úžasnéTak jí postupné pošlu letmý polibeka její světlo se rozzáří dotyky ještě silnějšími než ty krásné paprskyPaní pomalu, ale jistě stoupá do mého bytua. přestalo pršet. a ona stále stoupájak se přibližuje, cítím to, zní najednou bolest jejích dníChce se mi jí zeptat. ale už je moc blízkoVezmu ji do náruče a cítím ten žárcítím ho dlouho, ale poslézePosléze, světlo zhasínájsem jím nabažen, ne-li přesycenTeplo vyhasne a já cítím její bolestutrpení všech jejích dnía ona se vzdaluje, odchází pryč.
Můj alkoholismus
Schovat se pod rouškou tmy a dělat věci neviditelné Využít anonymity noci a blít svoje názory vyblít celou svou duši a nevědět komu Ráno se probudit a trpět sžíravými slunečními paprsky vzpomínat a čekat až přijde noc Těšit a zároveň se děsit posledního záblesku slunce Vyčítat si své prohřešky spáchané v té magické části dne Jsme tak hloupí či nesmělí, že nedokážeme svou duši otevřít jinak. Pod rouškou tmy se cítíme velcí, mocní a úžasní Ale když většina lidí spí máme vůbec šanci takovými býti, není to klam. Samozřejmě je, a my to víme, a proto je to snad mnohokrát horší Chceme být takoví, či takoví být musíme. Noc je démonickou peřinou, kterou se rádi přikrýváme cítíme se bezpečně máme pocit, že nám nám nikdo neublíží Avšak peřinu můžeme kdykoliv odkopat, nebo jí někdo z nás může strhnout A poté sami sebe vidíme ve své nejniternější nahotě a polekáme se tak, že se do ní zachumláme ještě hlouběji A z té peřiny, z té noci nás už nikdo,nikdy neprobudí.
O lásce s velkým L
Chtěl bych Vám povídat o lásce avšak nemám básnické nadání Snad mi to tedy odpustíte a poslechnete si mé vyznání Láska je jako večernice letící noční oblohou Bohužel to už někdo řekl dříve a já se teď zastydím Zkusím to tedy znovu snad to vyjde líp Láska je němá kopretina odejde tiše jako splín Pojďme jí hledat trochu více a vážit si jí, co já vím Co více napsat o lásce když jí zatím nevidím.