Písmák | 16.03.2007 17:59 | K dílu: Umění. | Uria |
| Moc se mi to líbí. Hodně mi to sedne na život jako takový. Lidi dělají věci, protože je to tak správně (správně je nelézt na žebřík). Proč to tak ale je? To nikoho radši nezajímá, aby neskončil jako ta zmlácená opička a když to přece jenom začne někoho zajímat, je s ním amen. Alespoň v mé představě:) Moc pěkné. | ||
| 05.03.2007 16:25 | K dílu: GeM - program na zrušení mužské pohlavní identity | Uria |
| Nepíši, co se mi hodí, napsala jsem Ti svou životní zkušenost. Nic víc, nic míň. Reagovala jsem na tvé hořekování nad tím, jak se tu ničí identita mužů. Můj otec ze mě neudělal ani muže, ani ženu, svou identitu jsem si musela najít sama. Takže pokud matky nebo otcové nějak vychovávají: otec-dcera, otec-syn, matka-syn, matka-dcera, neviděla bych v tom feminismus, ale že oni sami neznají svou identitu, ale rozhodně to nemá kořeny ve feminismu. Proto bych byla ráda, kdybys mi vysvětlil, jak můj otec mohl být v hlubokém socialismu produktem feminizace. To mi fakt není jasné. Naopak bych viděla, že můj otec je odrazem doby, která tu vládla už dlouho předtím a na základě této doby a přežitků z dob ještě dřívějších ženy své feministické hnutí založily. | ||
| 05.03.2007 13:13 | K dílu: GeM - program na zrušení mužské pohlavní identity | Uria |
| Jako žena bych se zde také ráda vyjádřila. Nejsem feministka nebo si to alespoň myslím, ale narodila jsem se jako žena. V té době byl u nás socialismus a feministické hnutí spalo v plenkách. (Pokud ne tak mě opravte) Můj otec – muž, mě od mala vychovával ve svém nejlepším přesvědčení, že jsem úplně nanic, že ze mě nikdy nic nebude, že jsem, zdůrazňuji absolutní nula. Co se týká mé ženskosti a vzhledu to probíhalo obdobným způsobem. Jeho nevyzpytatelné nálady mě mátly, neměli žádná pravidla, a proto jsem často neunikla ani fyzickým trestům. Upřesňuji, že nepocházím z Prahy, ale z obce v západních Čechách. Do páté třídy jsem měla samé jedničky, pak přišly nějaké dvojky. Mezitím mě vybraly a navrhly na jazykovou, sportovní i hudební školu, to bylo ve 3. třídě. Otec všechny zamítl s tím, že jsem blbá a nemá to smysl. Že se nebude o mě přece víc starat, dojíždění, příprava a tak. ( dělala to ale vždy mamka) Střední školu jsem zvládla bez problémů, i když jsem dojížděla 263km 2x týdně, intr přes víkend nefungoval. Naši tam byli pouze jednou a to, když mě tam odvezly. Nemuseli se v tomto směru vůbec starat, učitelka vždy jen po mě vzkázala, že je vše v pořádku. Jak jsem to skutečně prožila a čím si prošla je jiný příběh, který se mých rodičů netýkal. Jen s menší poznámkou, že se na mém prožívání a zvládání každodenního života tvrdě podepsala výchova mého otce. Rozhodně jsem se díky němu ještě mnoho let potom nenudila. VŠ nepřipadala v úvahu, musela jsem jít makat. Otec se v té době rád napil alkoholu, nenosil domů žádné peníze, často nebyl doma a jako MUŽ se nestaral o rodinu ani omylem. Odešla jsem do Prahy, začala pracovat a od té doby jsem začala hledat cestu ke svému já a své identitě. Trvalo to dalších 10 let. Teď si dodělávám vzdělání a dělám, co mě baví, a chci dělat. Rodina se opět stmeluje, otci jsem odpustila. Pochopil a připustil, že to nezvládl. Možná se tento příběh, ve velkých městech ztratí, možná se mu zasmějete, ale na menších městech a vesnicích, kde se žena uznává jako zaostalejší, to není žádný neobvyklý obrázek, je to dost častá realita a měli bychom jí vidět takovou jaká je. (bohužel ne vždy se šťastným koncem) Ve svém životě jsem potkala spoustu lidí a teď s nimi i pracuji a vypráví mi podobné životní příběhy. A na Závěr jenom, že můj otec vnímá také feminismus dost negativně. Upřímně se modlím, aby se ti jednou nenarodila holčička, protože jí předem moc lituji. A to vím, o čem mluvím. Nedivím se, že se ženy bouří, protože když čtu, co píšeš o ženách, tak si uvědomuji, že pokud ženy budou mlčet, tak se opravdu nic v tvém ani postoji jiných mužů nemůže změnit. Přeji ti v tomto směru dobrou životní zkušenost. | ||
| 05.03.2007 11:22 | K dílu: Co dál | Uria |
| Pokud do toho půjdeš, tak si vyřeš svůj mindrák „o dva roky starší“. Protože pokud na to budeš pořád myslet a zabývat se tím, tak mi věř, že budeš mít pocit, že se na tebe skrze ty dva roky všichni koukají, mluví s tebou a tak dále. Říká se tomu projekce. Promítání svých pocitů do druhých. A být tebou, pokud jsou tvoji rodiče aspoň trochu normální, tak s nimi o tom promluv. Nemyslím si, že je nutné, abys sis protahovala své vnitřní psycho. A stejně jim o tom budeš muset říct. Jinak já sama za sebe bych do toho šla. | ||
| 20.02.2007 23:44 | K dílu: Toulky poezií | Uria |
| Líbí se mi, nejde jen po povrchu, ale do hloubky. Láaka je často propojená i s bolestí, především, když ten druhý jí nesdílí nebo přestane sdílet. Mého nitra jsi se dotkla, oslovila. | ||
| 20.02.2007 23:42 | K dílu: Toulky poezií | Uria |
| Líbí se mi, nejde jen po povrchu, ale do hloubky. Láaka je často propojená i s bolestí, především, když ten druhý jí nesdílí nebo přestane sdílet. Mého nitra jsi se dotkla, oslovila. | ||
| 19.02.2007 22:12 | K dílu: Mají knihy budoucnost? | Uria |
| Řekla bych, že to je spíš nastavením naší společnosti. To, že si lidé radši sednou k televizi, je pouze důsledek. Je to důsledek toho, že většina lidí dělá práci, co je nebaví. A když se na to podíváš blíže, zjistíš, že lidé tráví činností, která je nebaví, většinu dne. Takže, když přijdou večer domů, jsou úplně vyšťavený. Poslední na co mají sílu je, nechat se krmit obrázky a o to přeci společnosti jde. Hlavně aby se nepřemýšlelo nad tím, že je uvnitř nás nějaká nespokojenost. Lidé si pouští televizi jako náhradu za život, protože ten svůj nemají čas ani sílu žít. Všechno je nastavené na práci a na výkon. A běda jak se rozbiješ a přestaneš podávat výkony. Společnost hned hrozí velkým prstem. Žít, hrát si, radovat se, dělat něco společně (třeba si číst), to se nenosí, to je zbytečný, to dělají jen divný lidi, z toho nejsou žádný prachy, je to ztráta času. Jo, jo, děti to dnes nemají vůbec jednoduchý, ale my velcí také ne. Ale tak nějak mám pocit, že ten směr, kterým se ubíráme, jsme si zvolili samy. Nebo s ním alespoň tiše souhlasíme, nic neříkáme, nic proti tomu neděláme. Vyčnívat není dobré a nesouhlasit s většinou také ne, kdo by chtěl přiznat, že už dávno nežije, jen přežívá. Radši se bude tvářit jako ostatní, že je všechno v pořádku a že jsem šťastný. Já bych ty roboty do budoucnosti nedávala, myslím že už mezi námi jsou a nákaza se šíří rychle. | ||