nejde o generační výpověď, je tam postava, která má (z jakýchkoliv důvodů) touhu nějak pojmenovat svou generaci, jako povyprávět o ní; jenomže na to nemá, neumí říct tu správnou porci správných slov a ví to
dalo by se to brát jako třeba hodně blbě vymemorovaný hodně odfláklý kousek nějakého divadla
když by to na mě přišlo, zkusil bych ještě něco podobného; a s tou jako poetičností - je to něco, čeho se z pohodlnosti a nedostatku schopností nemůžu vzdát, ale moc se tím nechci nechat ovládat (smajl)
úvod to předurčil jako klasický regálový sortiment - ta chvíle je tak nepřekvapivá, že by z toho mohla být letargická fajnšmekrovina... ale zatim není... tož co - nikdy nevíš, jestli se z tyčinky snickers o pár desítek let později nestane gurmánská snobárna...
ale styl máš, to vime...
rekvizity - to jde ale /taky mě vzrušujou/ - ale tyhle jsou z průvodce encyklopedie rádia jedna druhá třetí - neni tam život a hmm, ten konec no teda teda čárka zvýrazňovačem
obklíčení městem a a zapálené ústupové cesty a a věže opásané mědí a a uhlíky žhavých nocí a a a do toho zabalený něco co by se dalo nazvat materiál ale je ho málo - je to jen na ozdobu
hmm - ze začátku to mělo slušný šmrnc - pak ta konkrétní tvář týpka co to vypráví mizela a ujelo to trochu do tej vyčuchané pózy... anonymní hlava... nevim - ale začátek jo...
píšu tu ty věci, který jsou pak trapný - hned chvíli po - taky teď píšu před půlnocí - při smyslech, i když je dost opovážlivé tohle tvrdit - slíbil jsem si že napíšu - je to přebytek v prázdnu, něco co se musí rozpuknout a vytlačit jak jebák - co bolí a je nechutné - slíbil jsem si - kdybych mohl oslovat - jako ti, tě... a tak - ale nejde to - vymyslel jsem výlet - jinak: vymyslel výlet, vzal by ji sebou, před sebe by se podívali, až by stáli hodně daleko - no a co - zmizet uvnitř nebo v dálce může mít stejné kouzlo - s ní připadá v úvahu jediná varianta - než usne, dá pusu mobilu nebo udělá podobnou blbost - možná by to lepší tak - kdyby to tak uhodla za něj
Začalo by to škrtnutím zapalovačem. Nebo třeba přibližováním hořícího nedopalku k tváří. A nastal by problém - (dokážou se literární postavy projevit sami) - měl by strach? Mělo by cenu to vůbec psát, kdyby neměl strach? Co když ne? Je to evidentně blázen, násilník, hajzl. Co když je zkažený natolik, že ani strach nepocítí? - vsuvka - Tak se to má dělat, ne? Že děj začne ve vrcholném okamžiku příběhu. Ale jak zjistit ten vrcholný okamžik? Teda - že je to opravdu on. Vždyť to na začátku nemůže spisovatel vědět. Ale dejmetomu, že to tak zůstane - že je jedno, čím se začne. Svádí to k alibismu.
Takže nějak třeba: Už od začátku to šlo pěkně. Nejdřív jsem šel z brejku do dvou a dloubl jsem si to nalevo - dobrá finta pro praváka - zatáhl zas doprava a křížem dal gól. Za chvilku jsem ukázal, že nejsem tak sobeckej a ve dvou před golmanem to ťukl Martinovi. Trenér byl o přestávce žlutej štěštím. Zas mi vykládal něco o první lize. A tý mý formě. Skvělej den. Jenže hned na začátku druhý mě začal otravovat ten s divnou lebkou, trochu šimkmookej. Několikrát mě zajel. Pískali mu to, ale jinak nic. Tak jsem si jednou počkal, vyskočil a zdupnul mu nožky. Červená - a vubec první karta po celé čisté sezoně. Týpek měl asi křuplej kotník. Nehádám se a tak jsem šel. Nakonec jsme v devíti zaváleli tři dva, ale trenér už tak nezářil.
Na oběd bylo kuře. Zas kuře, říkam matce, zas kuře. Otec mi hodil klíčky od auta a zdekoval se na chatu. Hodně jsem chrblal. Asi ňáká viróza.
-
Hm, nemá to ani trochu té autenticity, jak třeba na nádraží. Chce to asi soukromý přepisovač.
A pak jsem řekl, že tyhle věci se stávají proto, že se ve stejnou dobu děje tolik věcí naráz - a že je to odvislé od pravděpodobnosti - a pokud má něco nějakou pravděpodobnost - a četnost jevů, které by se za normálních okolností zdály takřka nemožná je tak nehorázně vysoká - je skoro jasné, že k nějakému z nich dojde. A že to postřehnem my, to je taky věc pravděpodobnosti - a že pravděpodobně neexistuje žádný fatalismus a další věci, které se opírají o mystiku - a taky jsem řekl, že je mi to vlastně líto. Ale ničím z toho, co jsem jí v tu chvíli řekl, jsem si nebyl jistý. Pak zhasla všechna světla a my jsme se na sebe usmáli. Nakonec jenom vtipný.
Asi je uplně jiný čas. Soudím podle televize. Jsou to políčka - strašné množství políček - a některé se zaškrtávají... a tohle utváří změny v hracím plánu - ježišmarja, jako by to nebylo jedno... jen nelze opomíjet tyhle nejprimitivnější události - posuny - musí existovat něco - nezbytné pro orientaci.
Čas je stejný, jen v televizi dávají něco jiného, než uvádí v programu. Proto půjdu spát.
Takže krásné. Všechno je krásné. Ten týpek vyleze před dům a zapálí si lucky striku - a... ne, nenapadne ho žádná symbolika. Napadne ho přesně tohle - je to super, pohoda, krásné. Rodiče mu řekli, že by bylo fajn, kdyby je už nevyžíral a dodělal školu a začal pracovat. A on na to - "jo, super, krásné." Otec mu řekl, že mu může sehnat práci v nějaké stavební firmě a on na to - "jo, super, není nad pořádnou tvrdou prácu, fajn." Chlápek, co ho chce zaměstnat v novinách mu zas telefonoval - "doufám, že mě nijak nevyšplouchnete, počítám s váma." A on, tenhle týpek - tahle naše postava - přemýšlí, jestli ho vyšplouchne nebo ne. A říká si - "kurva, kurva, to je tolik věcí, které mě zatěžujou, vypadněte, odleťte pryč..."
Ale před chvílí vyšel před barák, zapálil si a směřuje to přímo do hospody. Super, krásné. Ta hospoda se jmenuje třeba Central, a vlastně je to spíš kavárna - ale není to nakonec jedno? Takže naše postava - mladý černovlasý týpek v černém triku, černých riflích, s černýma brýlema, vejde do té kavárny a tam samozřejmě sedí ti jeho nejbližší. Všichni ti kamarádi z mokré čtvrti. A on si to přesně takhle v hlavě naformuluje a usměje se tomu. Super, krásné.
Takže tam sedí Vyp, Cel i Zvo a on si přisedne mezi ně a řekne: "zdar!"
A Vyp. mu řekne: "Nazdar, buzno, tak kdo vyhrál...?"
"No Federer porazil Ančiča a Safin hraje s Lopezem zatim nerozhodně, doufam, že Murray vyšplouchne Nadala..."
A oni smějou a ta jména jim nic neříkají, protože nesdílí jeho tenisové nadšení... Super, skvělé.
Baví se o nějaké akci, na kterou mají jet a on se hádá se Zvo, o termínu, kdy pojedou.
A Zvo tvrdí: "Šak jsem ti, kurva, říkal, že v sobotu. Už jsme se o tym bavili..."
"Tak to si teda nepatuju."
"Ale pamatuješ."
"Ty vole, nepamatuju, byl jsem ožralý, všichni jsme byli ožralí, vole..."
"Houby, to jsem ti říkal, jak jsem se u tebe stavoval a pili jsme na balkóně to šampaňské."
"No šak říkam, že jsme byli ožralí."
"Ale né, to jsme ještě nebyli..."
Atakdál. Baví se spolu, smějou se. Říkají si: "Máme v té skupině pět lidí, z toho dvě baby, co neznáme, to bude pohoda, ne?" Vtipkujou, super, krásné. Pak vytáhnou karty, a náš milý týpek spolu se Zvo přesvědčí Cel a Vyp, ať si zahrajou starý dobrý pokřík. A nedá jimk to moc práci, takže hrají, penízky se přelívají, Zvo se stihne už pěkně namáznout - a vypadne ze hry. No, a v poslední hře, naše ctnostná postava dostane tři sedmi a hodí na stůl dvě kila, co má v peněžence a Vyp to hbitě dohodí. A on kluk mazaná obrátí plný domeček, kde ke dvěma princátkům našel po výměně přesně tři dvojky. Super, skvělé. Vyp shrábne dvě kila a skoro okamžitě je hodí našemu poraženému gamblerovi zpátky, protože je příliš čestný - nebo spíš - připadal by si blbě, kdyby oškubal kamaráda. A náš gambler to nechce připustit, protože poker je poker - a upřímně ho tahle gesta spíš rozčilujou (bez ohledu na to, že nemá čím zaplatit) ... Nakonec se nechá ukecat. A pak to plyne tak nějak samo, Kamča přinese pár piv, vodek, fernetů a becherovek. Zvo se namázne ještě víc, zavolá si domů Krásce, ať se pro něj zastaví, Kráska přijde a kluci jsou šarmatní, galatní a v klidu měkce vykládají... A náš týpek mluví s Vyp a práci ve zdravotnictví, řízení sanitek, porodech, rvačkách, krvi, AIDS... "No on se ten virus vlastně naváže přímo na genetickou informaci té buňky, takže už není možné ho dostat pryč... to samo o sobě ještě nic neznamená... zatím se nepřišlo ještě na to, co je ten startér... můžou to být tři týdny, rok, nebo i deset let...," zní mu hlavou a mezitím Zvo s Kráskou odejde. (Ještě předtím jim vykládal, že spolu chtějí mít co nejdřív děťátko, a že chystají dovolenou v jižní Francii - našeho černovlasého týpka s černýma brýlema na čele to dojalo - a tak nějak i zamrzelo...) A Zvo nechá na Centrale svoje karty, i svoje černé brýle... A on (ten náš), Cel i Vyp... vypijí ještě nějaké piva a koupí a lahváče a vydají se do parku, který se jmenuje třeba Smetanovy sady... a tam si sednou na lavičku a pijí a vykládají a naše postava je už taky namázlá - a má tu svoji nihilistickou - a jediné co dělá je to, že střídavě sedí, vstává a vkuse nadává... a pak chce jít domů... ale domluví se, že půjdou ještě na poslední do krčmy, která se jmenuje třeba Tropik. A tenhle náš týpek, co má na čele už dvoje černé sluneční brýle, si objedná plzeň, protože "radek" a "gambáč" je jedno a to samé, pěkně hnusné pivo. Super, skvělé. Potkají známého a bráši Cel s Vyp se s nim dají do řeči a náš ztroskotalý klučina se rozloučí a odejde, protože ho jejich řeči jenom iritují... A tak míří domů, má to jenom kousek... cestou potká dva borce, kteří o něčem diskutují a jeden z nich se jen tak při cestě na něj obrátí a řekne "Viď?" a zřejmě touží po nějakém potvrzení svojí právě vyslovená mylšenky, jenomže náš zhroucený nešťastník toho má tak akorát a odsekne mu: "Hovno!" A borec se zastaví vchůzí a zakříčí: "Chceš ránu?" A náš thrácký galdiátor si jej přeměří (je to takový ten typ, co studuje policejní školu - je starší a je pořádně udělaný...) a řekne mu: "Seru na tebe..." a otočí se a jde si svou cestou. Nikdo se za ním nerozběhnul a ostatní ignoruje... a doma zakopne o stoličku před televizí (sakra, dyť tam předtim nebyla) a zmáčkne si teletext, kde zjistí, že Murray nadala nevyšplouchnul, ale naopak... Super, skvělé...
Ráno ho vzbudí esemeska, ale nic důležitého (reklama od O2) - tak zase usne a zdá se mu o kamrádce, bývalé spolužačce, kterou drží za ruku a společně lezou po žebříku do nějakého pokoje a na něco se evidentně těší, ale ona je taky smutná, jako by snad měla výčitky... No co, ta kamarádka, bývalá spolužačka teď chodí s jeho bývalým spolužákem a on k ní stejně necítí nic zvláštního.
Vstane ve dvanáct - hlava mu hoří kocovinou, za oknem na šňůře se třepotá prádlo, v troubě peče pizza a náš antický skeptik si sedne k počítači a začne psát malou, bezvýznamnou, divadelní hru...
Je mi třicet čtyři - a hraju závodně poker - teda vlastně ne závodně, zúčastňuju se jenom neoficiálních dýchánků, vždycky v nějakém sklepě, a tak... Hrajeme texas, někdy five card stats - ale spíš texas - jsou žetony, desetikorunové, padesátky a stovky --- začínáme na malém blindu dvackou - a v průběhu se to vypšlhá, někdy až ke stovce... Baví mě to, ale mám dluhy... Je to pro mě příjemnější, než shánět si práci, novou manželku nebo tak... Dneska v noci jsem se přesto rozhodnul přestat... Šel jsem si na balkon zapálit si a stoupnul na pingpongový míček - a jako by mi to docvaklo, jo, bylo to jako ve filmu - cítím se jako ve filmu. Je to o tom, jak člověk někdy vytuší, co musí udělat - jako: pošlu dcerce esemesku, obyvákem smrdí vyjedené sardinky...
Bratři Karamazovi. Byl jsem se podívat na ten film - a vlastně to byla náhoda, protože už jsem to chtěl vzdát. Začínal v sedm - a pět minut před jsem ještě seděl v obyváku, pak v rychlosti vypnout televizi, rádio, zajít na záchod. Ale zkusil jsem to. Zvláštní, jak jsem si vytvářel spoustu kritických připomínek - ale abych nelhal - rozdrtilo mě to. Ten dozvuk přišel vedle ve vyprázděné kavárně u piva, když jsem pročítal brožurku co k tomu dávali. Mělo to znamenat asi odkaz k divadlu.
/No, vlastně nevím, proč vsadili na ten obyčejný závěr - bylo to jako klišé. Když jsem to viděl poprvé v divadle, pocitově jsem vnímal Aljošku, jako toho osudového, tragického týpka, který s sebou nese naše vykoupení - týpka s otevřenou náručí, který ji vlastně otevřít nemůže - v tom je ta tragičnost. Tady moc prostoru nedostal - jako by ho zastupoval Ivan, který se svým fingovaným šílenstvím postavil přede všechny. A tragičnost byla v tom, že ho přes ten hrdinský (a zbabělý?) akt, netrefili. Racionalita, ateismus a tadyto to všechno - spíš literárně kritické nálepky - přišlo mi, že je Ivan (přesto!) iracionální. Herci byli - snad až na Trojana - o poznání horší, než ti z Husy. Jenomže: stejně to neubralo nic z hutnosti toho prožitku. Jasně, asi to bude Dostojevským./
Já na toho Dostojevského asi nějak nemám. Se začátkem filmu už mi píchalo u srdce. Samozřejmě, že to mohla být jenom kocovina po zbytečné noci - ale: už mě Dostoják párkrát přesvědčil, že má navrch. Třeba když jsem tenkrát zkoušel Bytnou - sám v baráku s posledníma dost bídně umotanýma cigaretama - a po půlce mě to nechtělo pustit, až jsem musel knížku zahodit a doplazit se do postele. Možná, že by to stejně stejně zvládli nějaké patřičné medikamenty nebo kdovíjaké halucinogeny, ale o tom je zbytečné přemýšlet... No vlastně touhle scénou bude začínat "Příběh" - a je mi blbé to zmiňovat zrovna teď. Ale to snad zanikne. Mám rád syrovost - a skoro až chaotickou fragmentálnost - a tam se to utopí (doufám, že ne "otupí").
Takže vlastně to na mě dolehlo pak v pohodičce u piva s brožurkou s obrázky a rozhovory a reklamou. Tam jsem si taky řekl, že napíšu tenhle "zápisek" - já nevím - asi ho hodím na Písmák (co ostatně taky, že?) a budu čekat, že si ho někdo přečte a možná projeví něco jako soucit - a samozřejmě o tom nenapíše. No, je to asi naivní - ale hodí se to k mému současnému chudáčkovství (ten alibismus je odzbrojující, šmarja!). Vlastně nemám nějakou racionální motivaci, ale nezabývám se tím. Jsem unavený.
Ještě mě napadá, jak levná, smrdutá a falešná je všechna ta poezie tady kolem. Ať žije divadlo - a Dostojevský. No ten už asi ne - ale vlastně, jak se to tak říká - ano, i ten.
Původně jsem chtěl napsat mnohem víc - tady o tom neuklizeném bytě, návštěvě H., zklamání, pocitu po "rozchodu", lhaní možná --- ale nechám to tak - nechce se mi.
No vlastně to ani nedám na Písmák, komu by to pomohlo. Musím si jít přečíst, co to řikal ten Camus o ženských, už nevim, ale zaujalo mě to...
jo líbí se mi to - i když vlastně nerad ilustruju znepokojení takhle
vlastně - mám představu takový existující struktury, která celistvě popírá sama sebe - ale je
vlastně je napůl - možná proto je třeba zneklidňující dioda která přes noc bliká na bedně...
ten text je moc dobrý - kopnul mě
divný - přečtl jsem tu poslední část - a je skvělá - nevím proč, ale je tak ňak nejvíc natlačená tim (rád bych se tomu vyhnul) filozofickym pozadím ---
a trochu jsem se pak zklamal - že jinde jsou to většinou banální úvahy a ztupený propriety...
-
nejde ale o ujetost - ta se sama stává lajnou - stanovou - neexistuje ujetost
Novinový výstřižek
Strkáš mi za kalhotky
Jen zalít kávou a oblíznout!
-
mi se zdá občas zbytočně přikrášlená, ale asi je to součást něčeho takovýho jako je asi ženská emancipovaná-romatnická poetika či co
-
v tomhle případě je faň že to právě nepůsobí jen jako ňáká změť obrázků, je v tom docela jednoznačně hozený kus toho co se žije - no co se týče těch ýstřižků docela dlouho jsem tu nic tak dobrýho nečtl
tyjo, tak napůl - mi to přijde - ten svět kerýs tam vybudoval je fakt výborný - ale škoda, že to neumim přesně popsat - prostě ty věci se v něm dějou tak ňák ne uplně košer
kurva nevim jak to říct - zdá se mi to jako super hrací plán a na něm tak nějak blbě hýbající se figurky - jako ne že by se hra nevydařila ale nenáš z ní ten pocit - sakra vim že tadyty fráze jsou k piči - možná mě někdy napadne něco konkrétního...
(ale je to dobrý)
hmm - moc dobrý... máš bohaté vidění jako ---
ty projekce - svět rozmanitý, fantaskní přímo před sebe... - možná spíš že jde o to jaké to chceš aby bylo...
věčný problém interpretací, skrytých významů a osobních hodnot --- samozřejmě já bych nejspíš v podobném situaci smýšlel uplně jinak - jasněže to neni duvod proč se nevyjadřovat - beru jenom co vidim a přiznávam že se dívam hodně letmo ---
no vymazlená jako --- že má ty svoje kvality;)
omluva
je to fajn, ale působí to hodně uzavřeně - pro lidi mimo písmák to asi zas tak přitažlivý nebude - nemam nic proti, když se dá prostor historii - ale založit na tom celý časák asi nebude nejlepši - ale uvidime ---
každopádně třeba v těch rozhovorech bych se rád dozvěděl něco o těch lidech aj v jinym kontextu, než co řikajou na události proběhnuté na písmaku...
tyyjo týpku - tak ty si sakra dobrý..(nebo dobrá/jestli jsi džafinka - což by mohlo byť;)
-
dáváš tomu hodně - operuješ obratně - a zbytečně se nezahnětáváš do nějkých konstrukcí - výsledku je to jasné, drsné, dráždivé ---
klobúk dole
přesto, že shazování slupek, vyhledávání zákonitostí, analyzování věcí iracionálních, nepatří mezi způsoby vyjádření, které já preferuju - v tomhle jsem našel směr - i když si su trochu nejistý tím závěrem - rád bych ho vzal jenom jako třešničku na dortu, ale mam strach,že mi uniká něco, co v předchozim textu nebylo...
protože není možné poezii spolehlivě definovat - je v podstatě jedno, jestli to poezie je nebo není
-
pro mě to spíš není - přesto myslim, že odsazování i velká písmena mají své odpodstatnění - velká písmena nám oddělují tři významově svébytné, přesto na sebe navazující části onoho "sdělení" - odsazování bych pak viděl jako naprosto vhodné, kvuli čtení ---
je zvláštní, že tento postřeh (nebo jak text vubec nazvat...) by měl mluvit jasně v jakékoliv formě - ale přitom si jej bez téhle úpravy nedovedu představit... no, když se ho čtu znova znova - myslim, že v sobě má dost poezie... a množství malých vibrujících vláken - znepokojivosti ---
taky myslim, že i hutná myšlenka musí mít v této podobě prostor, místo - čímž se stane něčim jiným než chladnou slovníkovou definicí - osobně mě zasahuje tak, jak je psáno - a to naplno
no tohle samozřejmě jenom hádám...
aha - no mně to přišlo docela zajímavé - teda hlavně, že tu svoji postavu musíte projektovat do těch ostatních a naopak... nevim, jestli jsem si všiml ňákých konkrétních atributů náležejících jednotlivym postávám, ale všiml jsem si, že každá má ňáký profil - a aby to nevypadalo blbě, tak jste asi museli hádat - jak to ten druhý má - akorat nevim, nakolik je ten charakter dílem toho autora a nebo toho, na co navazuje od ostatních... - příběh možná neni důležitý - ale každopádně je to jediné, co se dá zkonzumovat - a pro mě je to přinejmenšim zábavný, když už ne chytrý...
-
nečtl jsem poslední, ale tato část se mi zdá právě nejlepší...
JDT: tož já nevim - ptáš se, jestli by se dalo nahradit "inter" v "interiérech" - nechápu proč - jen mě napadlo, že: "všechno důležité se odehrává v pitbulteriérech" - - - možná mezi náma je ňáký komunikační šum...
nevim - myslim že tyhle povídky prostě nemají šťávu - třeba někdo někdy skutečně pojmenoval o co vlastně jde - jestli o stavbu vět, slovní zásobu, popisný triky, pointy nebo obsah - nevim - co říct třeba cit - čtl jsem pár povídek fakt o ničem - o píchání malých dětí nebo o bolavym zubu - ale byl tam cit, bylo to prostě dobrý, třeba před spanim nebo ke žrádlu, na zastávku - byl tam cit který čvachtal - tady ne
proč dohajzlu píšem na písmák, proč si nevyhlídnem v hospodě ňákého týpka, co se tváří jako umětel a nenasypem mu něco tej naší usmrkanej poezie pod brýle... a neposloucháme... ňak to ztrácí kouzlo... a že to ňáký mělo
ten druhý řádek je trochu schválnost - je to únik - který začíná být tuctový
pro mě začíná být přitažlivá k závěru - v tepu srdečním - něco co si dovedu reálně přiřadit a přitom je poetické (jestli to slovo něco znamená...)
Písmák 