Písmák Je příliš pozdě...
Rozvalený v koutějako pohozený kus špinavého prádla,přemýtáš jednu myšlenku přes druhou. V dlaních žiletka tolik netrpělivávykonat poslední polibek na božím daru,neobratně klouže si mezi prsty. Je ti smutno a hloupě zároveň. Marně přemýšlíš,jak ses tu ocitl.
Měsíc
V noci jsem cítil polibek Měsíce,vzpomněl si na měvíc než na své hvězdice. A přesto vím,že to dělá ze soucitu. Tichým krokem at neprocitnu,vkrade se mi do spánkua v našem tajném altánku,vypráví mi o mléčné lásce,o sobě a hvězdičkové krásce. Nakonec k ránu zase tiše odplujea mně to vlastně všechno jedno je,zda to bylo podle pravdynebojsem začalvěřit na sny.
Taje slunce
Slunce Ti svou krásou oči zahalilo
a Ty jako omámená si před jeho paprsky
obnažila svoji tvář i tělo.
Prohrábla sis rukou vlasy
...je po všem
Kráčím slzavou cestou
až na samý kraj.
Vsebe jsem uvěřil,
byl to jen zmar.
Vzpomínky...
Nechci pocítit
všechny ty bolesti,
Nechci odříkat
lži ani chvalozpěvy.
Tajná...
Po stěnách kreslím neznámé obrazce. Vracím se stále ke stejné otázce. Nesmím ji vyslovitnebo se zblázním. Ona je temná noc,já se v ní ztrácím.
Úsměv beze jména
Hladím slzy,snad již brzypolíbí mě nebesa. Nevím kudy,možná jsem slepý i hluchý,zřejmě ani v tom se už nevyznám. Chtěl bych křičet,přesto mlčím,v klaunech na ulicimarně hledám útěchu. Znal jsem dotek,liboval si v polibcích.
Sobotní sběr
Uvěřit ve spanilá slova,pochopitsmysltvého doteku,kde cítit jenutnost úniku. Slyšet aspoň jedno slovo,které hřeje,Tvůj sladký hlas,aťze tmy do sna pěje. Tvá ústa jako by byla na zámek,a já tě znal jen z pohádek. S hlavou mezi koleny sedím a přemýšlím,připomíná mi Těkaždý předmět,každý stín.
Mám svůj svět
Mám svůj svět,je ale prázdný. Mám svůj svět,v něm nehlídá anděl strážný. Mám svůj světs černými okny. Mám svůj světse srdcem:"Tak už mě bodni.
Pohádka pro dospělé
Žili z denních paprskůa tabulek čokolády. Věřili na život ve dvoua tajný únik do pohádky. Sliboval jí modré z nebe,herák se mu v krvi pere. Šance jak uniknout všednosti,podlehla stejné slabosti.
Ztracený anděl
Jsi patronkou zbloudilých duší. Jsi kapkou na pouštia tohle Ti sluší. V hlavě se honí nespočet myšlenek,zmatená pro sebe,průhledná na venek. Už nevíš,kdy to přesně začaloa ráda bys to ukončila,ale co kdyby to bolelo.
jednadvacet gramů
Kolik gramů se vejde do jednadvaceti gramů. kolik musíme v životě udělat špatných a dobrých tahůKolikrát se usmáta kolikrát zaplakatKolikrát si ublížitnebo vidět slunce zapadat. Jaký smysl je v jednadvaceti gramech. Jaký smysl je být schovaný uprostřed hradebjaký smysl je životaa jaký po němPodle kterého řídit se pravidlaa když není,upadnout na zem.
Opuštěná
Odrážející se lapmy ve Tvém slzavém oku,zhmotňují bolest na každém kroku. Proč Ti nikdo nerozumí,a proč zem se v proti směru točí. Chtěla si malovat úsměvy do tváře,tomu kdo tvou duši milovat dokáže. Však nenašel se jediný,kdo by se Ti zdál aspoň trochu neviný.