Písmák Along again
Ležím v trávě na zádech,
poslouchám Tvůj tichý dech,
paprsky mi stíní kapradí
a voní vlhký mech.
Anděli...
Když byla s ním, jakoby svět zrůžověl. Slunce jakoby se smálo a celý svět s ním. Jeho odlesky v oknech vrhaly krůpějky zlata na její tvář a svět utíkal tak rychle. S každým jeho úsměvem, jakoby se jí vlila nová energie do žil a teplo okolního světa se jí stalo vlastním.
Nebe
Nebe padá stále níž, já necítím už zemskou tíž, to už tlukot srdce spíš a ty stále, stále spíš. A i když to všechno víš nebe, to je stále blíž, pořád padá níž a níž, však ho nikdy nespatříš. Snad jen prosím:teď mě slyš řekni nebi,ať jde pryč, ať ucítím zas zemskou tíž, a ať jsme si o kus blíž.
Tma
2. 2. 2008 -------- Pach zvratků a moči mě donutí otevřít oči. Z těžka je otevřu a vidím, vlastně nevidím nic, jen tmu.
Kostel
Brodila se mokrým špinavým sněhem, který jí na botách vytvářel mokré šmouhy. Odrážela se v něm světla lamp a možná i hvězdy, které nebylo na tom smogem prožraném nebi vidět. .
Slátanina pocitů
Nezkrotná touha obejmout Měsíc a noc protančit s hvězdami Oceán krve v němž se odráží stíny a únava duše sahající do nebe. Smutné oči snad mé vlastní koukající ze stropu a dlouhá ruka držící žiletku kterou mi vnucuje a já odmítám. Ale pak stejně podlehnu Otroci vlastních životů plaveme v oceánech krve a mluvíme s hvězdami v touze objímat Měsíc Krabička prášků na spaní a půl litru rumu Ruce trčíčí ze stropu ti je totiž vnutí není už úniku jsou to totiž Tvé ruce Tvé oči na tebe koukají ať se hneš kamkoli nedají Ti pokoj až zbydou jen prášky a rum .
Ségře
Ve světě mrtvých tvá duše si hraje v ulicích šedých tak temného kraje pověz mi,sestřičko, proč stačí tak maličko a člověk už jinou hru hraje. Jednou se setkáme,slibuju.
Milý Ježíšku...
Malý sněhový vločky padají na okení rám vytvářejí studenou peřinu nočního světa. Pozoruju jiskřičky měsíčního svitu a lesk jemnýho sněhu poletujícího za oknem. I když na Ježíška nevěřím, rozhodla jsem se mu napsat dopis. Možná nesplnitelných přání.
Bez názvu
Proplétající se těla v podobě soch s životem a něhou dotyků rukama z kamene sdcí ze žuly a tužeb z křemene nedbaje svítání za plotem nespočet párů noh tak,jak jsi možná chtěla. Večeře při svíčkách milování hnané touhou, strachem z času a srdcem ze žuly. Pak jen řekneš, že jsi to tak nechtěla A budem jako sochy vedle sebe stát a ty se budeš ptát /jestli jsme to takhle chtěly/.
Láska
Jasné slunce svítí noční tmou cítíš tichou hudbu nemého zpěváka a ta náhlá noční zář jako by tě oslepila polapila a vtáhla do sebe Kde led začne hřát a slunce mrazit a z nebe pršet budou hvězdy které spadnou do vlasů až vytvoří měsíční zář a kytky rostoucí na sněhu vytvořej armádu armádu světýlek v jejích očích a křídla anděla s ďábelskou duší a pohledem laně s havraními křídly snad jen sen za bílého dne.
Život
Prázdna slova řinoucí se denodeně z úst těch loutek světa. Loutek s promočenou špinavou duší které se ani neohlídnou když Ti ujede autobus. Autobus do Ráje pokud něco takového existuje vždyť je to jedno ať si každý dělá co uzná za vhodné /naše věc to není/ Loutek říkající si lidé. Další ráno špinavé a deštivé opakující se s neustálou pravidelností sobě vlastní a střídají se s večerem stejně takovým jako ono samo.
Rytíři
Po bitvě prach a mrtvá těla, tisíce padlých rytířů, jak já bych ještě vidět chtěla Tvé oči z děl tvých malířů. Na cestě kopí,štíty,meče, teď leží tady v prachu cest, však jako potok krev dál teče, zde nebude už láska kvést. Tak polož svou dlaň do mých dlaní, proč krev a prach TI smývá růž. Proč Smrt se nad Tebou teď sklání.
Zrůda
Každej večer po usnutí pokaždý mám stejnej sen, zrůda,jak nademnou se sklání, a zkazí každej hezkej den. Když se svítáním vstanu s úlevou a úsměvem, pak dostanu hned ránu, to když se potkám s zrcadlem. Z nějž zrůda na mě se jen šklebí, krvavá očka, kusadla, a mě málem při tom trefí, neb zrůda navždy zůstává.
Slečna v černém
Kráčela po schodech, po točitých schodech, těch smutných schodech, po kterých šla už tolikrát a nikdy si jejich smutku nevšimla. Ve spoře osvětlené budově. Světla jako by umírala. Zároveň s její duší.
Báseň
Smutek v očích a nenávist ve tvém srdci, a maska smíchu, která Ti vždycky spadne, /tak ráda bych Ti ji zas nandala/ Smutek v očích a láska v mém srdci a maska smíchu, která občas převládne. /. Ty víš,jak málo. / Radost v očích a nenávist v našich srdcích a masky smíchu.
Hřbitovní kvítí
Děvčátko po hřbitově kráčí a ruka jí mrazem tuhne a kámen jí v botě tlačí Smrt se nad ní za chvíli sehne. Pozorujíce bledé kvítí, to bledé kvítí hřbitovní hroby pod těžkým sněhem svítí i dívka pod ním zakotví. Jest bledá ústa,líce,údy neb srdce jí bít přestalo už zelená se tráva,lůny však její tvář jak zdrcadlo.
Dědo...
Odpusť mi vše,promiň,prosím, odpusť mi mé nedodržené sliby /a hlavně. mé neustálé chyby/ snad prosit Tě ještě smím. Nemocniční ticho a smrad dezinfekce a zvuk kapaček, neustálý šrum lidí v bílých pláštích vím,že se Ti tam nelíbilo. Slíbila jsem,že přijdu nepřišla jsem ani jednou.
Mizernej svět
Všechny ty mizerný rána, kdy jen slabě klopíš hlavu a víš, že zůstaneš sama, v tomhletom mizernym stavu. To mizerný slunce nehřeje, děšť nám všem plive do oken, pak tobě už nikdy nezbyde, ani ta mizerná naděje. Mizerná Ruka Osudu co stále tě jen drtí, neb vedle tebe prázdnota a mizerný shnilý smetí. Tak když tě štve ten mizernej svět, kde všechno je tak mizerný, tak nedovol mu hlavně hned, abys dostal pěstí.
Na lásku se přece neumírá
Na lásku se přece neumírá /vždy příjde ten, kdo tvoje slzy stírá/ každý si jenom svůj stín hlídá /uvnitř těla,v kterém hříšnou duši skrývá/ když černá tma tě i nadále týrá /pak nepomůže,že svoje ruce spíná/ /i buňka sluchu Nejvyššího jest líná/ a tvoje tělo stále hrůza zmítá /vždyť každý si svou sílu sbírá/ jako pahýl stromu ve větru se kývá /každý tyhle stavy mívá/ vždyť na lásku se přece neumírá. /nebo ano. /.
Láska a Smrt
Věděla,že bez něj nemůže žít, srdce jí bolelo,nechtěla bez něj být. Smrt řekla si,je jediná spása, vždyt bez lásky na světě není krása. Odešla do lesa,našla si vysoký strom na něm se klikatil provaz jak hrom. Stoupla si na kámen,kolek krku smyčku, z nebe Smrt natáhla ruku,kostnatou tyčku.
Hrob
Až nůž se do ruky zaryje a krev tvůj šátek zmáčí, mou duši stín pak zakryje, však nebude to k pláči. Až uvidím tě naposledy v husté mlze,v dálce, podívám se naposledy, do tvých očí,krátce. Až v černý rakvi ponesou mě na smuteční obřad, tak naposledy obejmi mě, neb miluji tě pořád. Až bude noc a dravá zvěř pak vyhrabe mé tělo, u mého hrobu roste keř, kde plakat se ti chtělo.