Písmák Mon sonet premiére
Jak krásný prý jsi,to se těžko věříA vlasy ty máš jako zhedvábíJen máloco tvých očí modro čeříVšak mě tvá světská krása nevábíŘíkají, že máš nespočetně ctnostía moudrý prý jsi jako ŠalamounA život prý budeš mít bez radostidokud mě navždy neučiníš svouPříteli milý,jak ti to jen sdělit,že tentokráte hoříš pro špatnounež životy dva naše ksobě stmelitradš moje oči ať si zapadnou odpusť mi moje strohé rozhodnutí, neblahý osud kněmu mě však nutí.
neumím říkat miluji tě
neumím říkat Miluji těsic odrostla jsem dětským hrámpřesto však-nezkušené dítězoufale toužím získat si těa patřit cele jenom-vám(jak uctivě se chovat mámkdyž právě lásku vyznávám. )jsem naivní a tuším sotvaco říkat mám zda mlčetizoufalá čekám jenom na tvátak mlčenliváobjetímožná se směješ mému zmatkuty verše schovás na památkua jednou až se setkáme(to nastane však sotva-ne. )vzpomenu teskně na tu chvílikdy do tebe se oči vpilytak hloupé, modré-zkrátka méTeď rozloučím senezapomeňže jednou v jednom polednity zanechal si v srdci oheň. teď uteč, než se rozední.