Písmák Sprší
Smyla jsem proudem proud otázek,
který se mi svezl po vlasech s tvou rukou.
Vřelá dlaň vody totiž nepálí tak
jako doteky krásných, prázdných slov.
Finito
Už zbyl jen průsečík rovnoběžek,
iracionální číslo
dělený nulou.
Vtip, kterej nikdo neřek,
Světská sláva...
Myslels, že jsem z oceli však prsty tvé mne odřely až nezbylo ze mě víc než zašlý a ošoupaný líc mince, již lidé ztráceli. Setřený obličej na kusu slitiny nikdo už nepozná původní obliny otisků tisíce nápisy smazaly nelze už vidět ty oči, jež plakaly jen už ten kus kovu zahrabte do hlíny.
Mávání
Ujíždějící vlak vyrval ti srdce teď smutně slabě tepe na betonu perónu . Dunivou prázdnotu tísnivého kupé tam někde v břiše plní jen lhostejný vítr . Nechceš míň než vrátit čas hlavu zas složit na polštář neprázdný . A prosíš snad ani nevíš koho o slitování.
Někdy
Potkat jej v lukách pod blankytnou modří v měkkých stéblech mít čtyřicet prstů Potkat jej v lesích tichých a temných bez dechu kráčet s laněmi tmou Potkat jej v oblacích bílými stuhami proplétat záplavy zlaté a stříbrné Potkat jej na poušti a hořící palmu uhasit douškem své vlastní duše Potkat jej.
Cesta
Když dvě nová očka poprvé prohlédnou slunce je polaská svět hraje barvami. Když dvě malé nožky poprvé popojdou tráva je hebká a vonící létem. Když dvě mladá srdce se poprvé probudí duha se rozepne blankytnou oblohou. Když bolest nesmírná poprvé pojme tě země se zachvěje zámky se rozpadnou.
V noci
Když srdce bolí
nemáš ho na dlani
jasně temné nebe
halí slzavou tvář
Vzdávám se...
Mizivá, nicotná
sleduju nebesa
z oceli truchlivá
tíživě nehybná
Má duše
Mraky si plují
a nikoho nedojmou
řeka se třpytí
a nikdo ji nevnímá