Písmák Všechny světla zhasnou
Všechny světla zhasnou, když se na ně zašklebíš, dráty se seškvaří, zkoutěj a prasknou, vzácný plyny uniknou ze svejch zářivek tenkejma otvorama, bude to takový horký prdění, který přinese genocidu barev. A kdo se odváží podívat nahoru, spatří tam za chuchvalcema výfukovejch plynů hvězdy, jak poletujou po obloze, jak se roděj a zase umíraj a bojujou mezi sebou, ve velký válce stříbrnejch špendlíkovejch hlaviček po sobě metaj výbušný planety, protože co jsme nehlídali, co jsme pustili zočí, to se teď vysmívá našemu poznání. Stejně jako my, co se ztratíme vhrdelních stínech, ztratíme se pod větvemi stromů a pod poklopy kanálů, ztajnejch úkrytů budeme sledovat hemžení zmatenejch liděnců. Ještě chvíli to potrvá, než se zmátoří po náhlým šoku a znejzákladnějšího instinktu se vrhnou na toho, kdo zapích klacek do jejich hromádky jehličí.
Nábor
Okno vprvním patře potemnělo jen chvíli poté, co jsem stiskl tlačítko zvonku. Vlnění závěsu, pak se měsíční světlo odrazilo na jeho tváři. Musel jsem se usmát. Představoval jsem si ho, jak zmateně pobíhá po místnosti, naráží do nábytku, tápe a snaží se uklidit.