Pozoruhodné, má to šmrnc.

Silene: dobrý postreh, to som si ani neuvedomoval, nebol v tom zámer.

Máš to skvělé, stěží interpretačně  uchopitelné, ale dráždivé. Takový sonet se hned tak nevidí. Ty přesahy jsou funkční, není to jen manýra.

Ako nekrológ výborné, fakt, Honzo, ale aspoň niekde pod čiarou mohli byť také základné informácie ako občianské meno a dátum úmrtia, možno aj príčina, aspoň naznačená. Posledné prihlásenie... Hm? Alebo sa to všeobecne vie, len mne dačo nedochádza? To je pokojne možné. V každom prípade profil autorky ani neviem nájsť (už nejestvuje? zmazala sa sama?).

Alenakar, trošku jako od Suchého pro nějakou semaforskou zpěvačku. Má to celkem tah na bránu.

Janino, asi se neptáš mě, ale... 

Mezi jinak izometrickými a rytmicky ekvivalentními verši

Co člověk nepoznal, to nepostrádá

a

Co člověk nezná, ani nepostrádá

je rozdíl, který  síce cítí i laik, ale popsat a pojmenovat ho kolikrát neumí ani autor, ani zkušenější ba ani erudovaný  kritik. Ten rozdíl tkví v tom, že zatímco v prvním verši krom úvodního předrážkového taktu ("Co člověk") je ještě jeden předrážkový vnitroveršový ("to nepostrádá"), v druhém verši je předrážkový takt jen jeden, ten na začátku. A on předrážkový takt uvnitř verše je už docela nápadnou a příznakovou záležitostí. 

Víc o tom v mobilu nezvládnu, promiň.

Alenko,

rozumím, ale pozor! - na nesnesitelnou lehkost psaní. To když (ve vázaném verši) člověk nabyde dojmu, že  schopnost suverénně organizovat veršový půdorys s ohledem na přízvuky a počet slabik v kombinaci s jistou slovesní potencí mu automaticky zajistí uměleckou legitimitu, neřku-li působivost. 

Hodně suverénní technika. Není jednoduché udržet důstojnost v osmadvaceti verších o dvou rýmech. 

Alenakar,

to k čemu autorka tíhne (podle cyklu Kdo jsem a této básně) je rýmová konfigurace anglického sonetu, která implikuje počet veršů i členění na (latentní či přiznané) strofy. A ta konfigurace se může naprosto svobodně kombinovat s jakýmkoliv veršovým rozměrem - byť to pak už nebude ortodoxní anglický sonet, ale proč by také musel. Podstatné je umět udržet zvolený veršový rozměr v rozsahu celé básně, nebo s alternací veršových rozměrů pracovat vědomě a záměrně. Když už se rozhodnu pro vázaný verš, a ještě sonet. A to se zatím autorce nedaří. 

Safián - no, musím uznat, že jsou i básně (a to, podotýkám, básně stroficky organizované, pravidelné, a obligátně rýmované), ve kterých mě ani očividná rytmická ledabylost nevyruší, kolikrát jsi ji ani nevšimnu! Snad jsa unešen hutným obsahem. Ale, popravdě, jinak nejsem s to říci nic kloudného k tomu, jak je to možné, když jindy - většinou - není. 

Alenko, ty verše mají od alexandrinu daleko. Jsou to regulérní  pětistopé jamby, metricky identické a rytmicky ekvivalentní. Není tam nic k čištění. Alespoň ne ohledně rozvrhnutí přízvuků. Snad jen první verš umístněním půlveršové pauzy před slabou pozici (lehkou dobu) připomíná závaznou pauzu alexandrinskou. Jinak je zde všechno - včetně toho prvního verše - v mezích pětistopého jambu a v mezích tradiční alternace jeho ženských (jedenáctislabičných) a mužských (desetislabičných) variant.

Safe, Aleno, možná by si autorka mohla nejprve ujasnit, jaký veršový rozměr by byl příhodný pro její výpověď. Zatím to vypadá, že se řídí spíše intuicí. Ne snad marnou, ale jistota v kramflecích bý byla jen ku prospěchu. Takto se v básní střídají trochejské verše (1., 3., 7., 9., 10., 11., 12.) s jambickými (2., 4., 6., 8., 13., 14.) mihne se i nemetrický (5.), řád v tom moc není, i když náběh by byl. 

Rýmy s nízkým gramatickým kontrastem bych také radil omezit.

Silene, páty a osmý verš nejsou trochejské, k trochejskému čtení je připraví jen metrický impuls, síla rozběhu z předešlých řádek. Nicméně nevnímám to jako nějaký kaz. Ovšem ani jako rytmické oživení. Mé autorské poznání je takové, že zpravidla vždy se najde metricky nekonfliktní řešení, pokud autor chce, že je lepší rytmus variovat v mezích zvoleného metra. Zejména prací s mezislovními a intonačními předěly, s délkou a charakterem taktů. 

Agáve https://www.martinus.sk/?uItem=45088

Bohužiaľ, už je roky vypredaná. 

Po dohodě s autorkou Alenakar sem vkládám komentář, který na tuto diskuzi lehce nenavazuje, což bych prosil omlvit, ale není zcela bez souvislosti s dílem a předešlými příspěvky. Původně byl součástí jiné diskuze, pod jiným autorčinym dílem (On The Road), které mezičasem ovšem smazala. Aniž by ten komentář stihla číst. Ano, je mi ho trochu líto, protože jsou v něm (minimálně v citacích) i snad ne úplně samozřejmé informace. A také jsem ješitný, tudíž mám tu drzost, poslat všem předřečníkům avízo.

***

Alenakar,

o tom, jak moc se pěstovali sonety v první polovině devatenáctého století, dokonce konkrétně ve třicátých letech, nic bližšího nevím. Jen se domnívám, že vyhlášení sonetisté typu Kollára, nebo  později Vrchlického či Machara, v té době na české básnické scéně nepůsobili. Nicméně i ten Čelakovský minimálně šest sonetů napsal, je o tom kratičká zmínka v disertaci Andrey Vítové Poezie prvních tří desetiletí 19. století. Cituji: "Bouři v krajině zachytil ve snovém výjevu F. L. Čelakovský. Sonet, ve smíšených básních z roku 1822 označený jako šestý v pořadí, popisuje v poněkud nadsazeném výjevu běsnění přírodních živlů."

Co se trocheje týče...

Myslím, že jeho poslední velké vzepětí je v Nezvalově Edisonovi, a šestistopého trocheje je to pak nejspíše už labutí píseň. Tu Dědečkovu sbírku Znělky, jak jsem o ní psal v  předchozím komentáři si ovšem moc považuji, a ta má trochejských sonetů naprostou většinu. A je to součaná poezie, byť už také ne nejmladší.  Současnější, ehm,  je moje sbírka Jednotlivec (Trochejský kôň), kterou tímto dost neomaleně inzeruji. I já jsem se takto pokusil trochu rehabilitovat trochej. Ovšem ve slovenštině.

Proces a důvody "ponížení" trocheje a vzestupu jambu v druhé polovině devatenáctého století popsal  ve své disertaci Rým a strofika v českém verši, obzvláště u Jana Nerudy Jakub Říha. Cituji: "Druhým významným procesem, který započal v padesátých letech, je expanze jambu. V májovské tvorbě padesátých a šedesátých let je jambem sepsána více než polovina básní (co do počtu veršů je převaha jambu ještě zřetelnější, protože jambická je velká epika Hálkova, Pflegerova a střední epika Nerudova, Šolcova ad.). Vztah trocheje a jambu v době nástupu májovské generace lze charakterizovat opozicemi domácí × světový, přirozený × umělý, venkovský × městský. V první etapě svého uplatnění byl jamb (jakožto jeden z atributů poezie hlásící se ke „škodlivým směrům“, ke kosmopolitismu a problémům moderního člověka) příznakovým metrem. S tím, jak se druhé členy opozic stávaly bezpříznakovými, vytlačil i jamb postupně trochej z pozice centrální a bezpříznakové. Poměr mezi oběma metry se obrátil a od té chvíle to bylo užití trocheje, jež vyžadovalo speciální motivaci (vesnická tematika, zdůraznění rytmu atd.). Jambický zvrat znamenal přiblížení standardnímu repertoáru světové poezie (konkrétně anglické, německé, ruské)."

V kapitole Sylabotónická revoluce z téže práce se také možno dočíst zajímavá fakta. Cituji: "V průběhu padesátých let (po náznaku u předchůdců, např. Nebeského) se od základů proměňuje rytmické povědomí i básnická praxe a v dílech nastupující generace je opět přivedena k platnosti Dobrovského přízvučná norma. Změna spočívala především v restituci přesného povědomí o úloze přízvučných a nepřízvučných slabik v českém sylabotónickém verši a projevila se výrazným omezením výskytu přízvuku víceslabičných slov/taktů na slabých pozicích metra. Tato změna neproběhla bez odporu zastánců sylabizace: autoři Zpráv soudců v čele s Erbenem odmítli přesné zachovávání sylabotónické normy, „která nenalézají se ani v staré poezii umělé, ani v poezii národní […] a toť již příčiny dost, o neomylnosti jich pochybovati“ (Zprávy soudců… 1860: 12). Svědomité dodržování těchto pravidel vede podle autorů k nežádoucím tvrdostem metrickým (srov. ibid.: 13). Mladší autoři nově chápali metrickou normu jako soubor požadavků, jimž je třeba vyhovět, a odchylky od metra, pokládané předchozí generací za projev rytmické tvořivosti, považovali za projev básnické nedokonalosti. V dodržování zákazu přízvuků víceslabičných slov/taktů na slabých pozicích verše byli májovští autoři jednotní, starší pojetí v oslabeném stupni zůstalo pouze u Mayera a Šolce. "

Ve světle těchto informací možno snad i Máchovy rytmické nepřesnosti lépe chápat, když už ne přijmout. 

Alexandrin... Nevím, jestli pod pojmem modifikovaný alexandrin rozumíš jeho českou přízvučnou mutaci jako takovou (protože původně je to sylabický verš a jeho jambickost je ve francouzštině dána jaksi bezpracně, přirozeným přízvukem na poslední slabice), nebo jeho specifickou podobu porušující jambickou normu přízvukem polysylaba na slabé pozici po cézuře. Jestli to druhé, tak to je v českých alexandrinských básních jev tak častý a kontinuálně přítomný, že se již považuje za metrický: vyhovující normě pro alexandrin - ve kterém si takto jakoby potenciálně konkurují jamb a daktyl.  Nádhernou ukázkou alexandrinské  rytmické variability a ekvivalentnosti na pozadí metrické totožnosti je třeba toto dvouverší z Máje, kde první verš je alexandrin "daktylský" a druhý jambický, ale jambický tak, že víc to už ani nejde:

Na břehu jezera borový šumí háj,

z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv

Onaline, to je víc, než v co jsem mohl doufat. 

Alenakar,

o tom, jak moc se pěstoval sonet v první polovině devatenáctého století, nebo dokonce konkrétně ve třicátych letech, nic bližšího nevím. Jen myslím, že vyhlášení sonetisté typu Kollára, nebo později Vrchlického či Machara v tom období na české básnícké scéně nepůsobili. I když sonet na tu dobu jistě nevymizel. Trochu jsem se pídil a i ten Čelakovský minimálně šest sonetů napsal, je o tom kratičká zmínka v disertaci Andrey Vítové Poezie prvních tří desetiletí 19. století. Cituji: "Bouři v krajině zachytil ve snovém výjevu F. L. Čelakovský. Sonet, ve smíšených básních z roku 1822 označený jako šestý v pořadí, popisuje v poněkud nadsazeném výjevu běsnění přírodních živlů."

Co se trocheje týče... Myslím, že jeho poslední velké vzepětí je v Nezvalově Edisonovi, a šestistopého trocheje je to pak nejspíše už labutí píseň. Tu Dědečkovu sbírku Znělky, jak jsem o ní psal v  předchozím komentáři si ovšem moc považuji, a ta má trochejských sonetů naprostou většinu. A je to součaná poezie, byť už také ne nejmladší.  Současnější, ehm,  je moje sbírka Jednotlivec (Trochejský kôň), kterou Ti tímto dost neomaleně dávám do laskavé pozornosti. I já jsem se takto pokusil trochu rehabilitovat trochej. Ovšem ve slovenštině.

Proces a důvody "ponížení" trocheje a vzestupu jambu v druhé polovině devatenáctého století popsal  ve své disertaci Rým a strofika v českém verši, obzvláště u Jana Nerudy Jakub Říha. Cituji: "Druhým významným procesem, který započal v padesátých letech, je expanze jambu. V májovské tvorbě padesátých a šedesátých let je jambem sepsána více než polovina básní (co do počtu veršů je převaha jambu ještě zřetelnější, protože jambická je velká epika Hálkova, Pflegerova a střední epika Nerudova, Šolcova ad.). Vztah trocheje a jambu v době nástupu májovské generace lze charakterizovat opozicemi domácí × světový, přirozený × umělý, venkovský × městský. V první etapě svého uplatnění byl jamb (jakožto jeden z atributů poezie hlásící se ke „škodlivým směrům“, ke kosmopolitismu a problémům moderního člověka) příznakovým metrem. S tím, jak se druhé členy opozic stávaly bezpříznakovými, vytlačil i jamb postupně trochej z pozice centrální a bezpříznakové. Poměr mezi oběma metry se obrátil a od té chvíle to bylo užití trocheje, jež vyžadovalo speciální motivaci (vesnická tematika, zdůraznění rytmu atd.). Jambický zvrat znamenal přiblížení standardnímu repertoáru světové poezie (konkrétně anglické, německé, ruské)."

V kapitole Sylabotónická revoluce z téže práce se také možno dočíst zajímavá fakta. Cituji: "V průběhu padesátých let (po náznaku u předchůdců, např. Nebeského) se od základů proměňuje rytmické povědomí i básnická praxe a v dílech nastupující generace je opět přivedena k platnosti Dobrovského přízvučná norma. Změna spočívala především v restituci přesného povědomí o úloze přízvučných a nepřízvučných slabik v českém sylabotónickém verši a projevila se výrazným omezením výskytu přízvuku víceslabičných slov/taktů na slabých pozicích metra. Tato změna neproběhla bez odporu zastánců sylabizace: autoři Zpráv soudců v čele s Erbenem odmítli přesné zachovávání sylabotónické normy, „která nenalézají se ani v staré poezii umělé, ani v poezii národní […] a toť již příčiny dost, o neomylnosti jich pochybovati“ (Zprávy soudců… 1860: 12). Svědomité dodržování těchto pravidel vede podle autorů k nežádoucím tvrdostem metrickým (srov. ibid.: 13). Mladší autoři nově chápali metrickou normu jako soubor požadavků, jimž je třeba vyhovět, a odchylky od metra, pokládané předchozí generací za projev rytmické tvořivosti, považovali za projev básnické nedokonalosti. V dodržování zákazu přízvuků víceslabičných slov/taktů na slabých pozicích verše byli májovští autoři jednotní, starší pojetí v oslabeném stupni zůstalo pouze u Mayera a Šolce. "

Ve světle těchto informací možno snad i Máchovy rytmické nepřesnosti lépe chápat, když už ne přijmout. 

Alexandrin... Nevím, jestli pod pojmem modifikovaný alexandrin rozumíš jeho českou přízvučnou mutaci jako takovou (protože původně je to sylabický verš a jeho jambickost je ve francouzštině dána jaksi bezpracně, přirozeným přízvukem na poslední slabice), nebo jeho specifickou podobu porušující jambickou normu přízvukem polysylaba po cézuře. Jestli to druhé, tak to je v českých alexandrinských básních jev tak častý a kontinuálně přítomný, že se již považuje za metrický: vyhovující normě pro alexandrin - ve kterém si takto jakoby potenciálně konkurují jamb a daktyl.  Nádhernou ukázkou alexandrinské  rytmické ekvivalentnosti na pozadí metrické totožnosti je třeba toto dvouverší z Máje, kde první verš je alexandrin "daktylský" a druhý jambický, ale jambický tak, že víc to už ani nejde:

Na břehu jezera borový šumí háj,

z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv

(Mácha)

Alenakar,

zareaguji zde alespoň na zlomek toho, co jsem zachytil v zajímavých diskuzích pod Tvými díly, a co Ti "nedá spát" :) 

Mácha psal své sonety trochejem, protože trochej, zejména čtyřstopý a pětistopý byl naprosto dominantním veršovým rozměrem přízvučně vázané poezie první poloviny devatenáctého století. Na jamb se hledělo dost přes prsty, jako na něco cizáckého. Ten se nadechl k vítěznému tažení až s generaci Májovců. Pětistopým (tedy deseti- a devítislabičným) trochejem je například napsána snad nejznámější a nejrozsáhlejší sonetová kompozice Kollárova Slávy dcéra (tedy její větší část). Citaci si odpustím, je na netu. Co si neodpustím je citace ze sbírky současného básníka Jiřího Dědečka Znělky , ve které je aktualizace "kollárovského" sonetu prostřednictvím bodré sebeironie, ironie či parodizující archaické dikce. Po mém soudu je to aktualizace boží. Dědeček, stejně jako Kollár, zpravidla v kvartetách dodržuje i  tradiční rýmovou schému ABBA ABBA, tam se není nad čím podivovat (říkám, protože ses podivovala), to byl drahnou dobu prostě kánon, a někteří jej ctí dodnes.

 O zuřivém fořtu

Shnilého se hajný chytil kmene, 

dechu popadnouti nemoha,

netuše ta duše ubohá,

že kmen byl jest prožrán do kořene.

A již cosi nešťastníka žene,

šplhati, kde modrá obloha

hájemstvím sokola raroha

velebně se se zelení klene.

Fořtík tam však nevyšplhá, nene,

to je dáno tvorům nemnoha,

z čehož plyne poučení cenné:

Nebude si s bohy dávat bene,

kdo se chytá prohnilého kmene,

nýbrž spadne jako mátoha.

Zde jde autor ještě dál, když si s dvojici rýmů vystačí pro celý sonet. Takovému útvaru se říka soneto continuo. 

Dobře, u Kollára i Dědečka alternují  deseti- a devítislabičné (podle zakončení ženské a mužské) trocheje, nejsou to jen desetislabičníky jako u Máchy. To uznávám, nicméně Máchovo řešení nepovažuji za nějak zvlášť pozoruhodné, byť možná ojedinělé.

No a proč jsou Máchovy sonety z metrického hlediska tak nedokonalé, lépe řečeno nepravidelné. Nejspíš proto, že jsou ještě ovlivněny sylabizujícími tendencemi ohlasové poezie, která byla z hlediska rozvržení přízvuků po vzoru lidové písně dosti uvolněná, nikoli však vyložene sylabická. Proto ty "daktylské sekvence" uprostřed trochejů, dokonce i v rýmových pozicích, kterými se Mácha z dnešního pohledu a poslechu fakt moc nevyznamenal. 

Alenakar,

zareaguji zde alespoň na zlomek toho, co jsem zachytil v zajímavých diskuzích pod Tvými díly, a co Ti "nedá spát" :) 

Mácha psal své sonety trochejem, protože trochej, zejména čtyřstopý a pětistopý byl naprosto dominantním veršovým rozměrem přízvučně vázané poezie první poloviny devatenáctého století. Na jamb se hledělo dost přes prsty, jako na něco cizáckého. Ten se nadechl k vítěznému tažení až s generaci Májovců. Pětistopým (tedy deseti- a devítislabičným) trochejem je například napsána snad nejznámější a nejrozsáhlejší sonetová kompozice Kollárova Slávy dcéra (tedy její větší část). Citaci si odpustím, je na netu. Co si neodpustím je citace ze sbírky současného básníka Jiřího Dědečka Znělky , ve které je aktualizace "kollárovského" sonetu prostřednictvím bodré sebeironie, ironie či parodizující archaické dikce. Po mém soudu je to aktualizace boží. Dědeček, stejně jako Kollár, zpravidla v kvartetách dodržuje i  tradiční rýmovou schému ABBA ABBA, tam se není nad čím podivovat (říkám, protože ses podivovala), to byl drahnou dobu prostě kánon, a někteří jej ctí dodnes. O zuřivém fořtu

Shnilého se hajný chytil kmene,dechu popadnouti nemoha,netuše ta duše ubohá,že kmen byl jest prožrán do kořene.A již cosi nešťastníka žene,šplhati, kde modrá oblohahájemstvím sokola rarohavelebně se se zelení klene.Fořtík tam však nevyšplhá, nene,to je dáno tvorům nemnoha,z čehož plyne poučení cenné:Nebude si s bohy dávat bene,kdo se chytá prohnilého kmene,nýbrž spadne jako mátoha.Zde jde autor ještě dál, když si s dvojici rýmů vystačí pro celý sonet. Takovému útvaru se říka soneto continuo. 

Dobře, u Kollára i Dědečka alternují  deseti- a devítislabičné (podle zakončení ženské a mužské) trocheje, nejsou to jen desetislabičníky jako u Máchy. To uznávám, nicméně Máchovo řešení nepovažuji za nějak zvlášť pozoruhodné, byť možná ojedinělé.

No a proč jsou Máchovy sonety z metrického hlediska tak nedokonalé, lépe řečeno nepravidelné. Nejspíš proto, že jsou ještě ovlivněny sylabizujícími tendencemi ohlasové poezie, která byla z hlediska rozvržení přízvuků po vzoru lidové písně dosti uvolněná, nikoli však vyložene sylabická. Proto ty "daktylské sekvence" uprostřed trochejů, dokonce i v rýmových pozicích, kterými se Mácha z dnešního pohledu a poslechu fakt moc nevyznamenal. 

Silene,

ještě jedno omezení tam je, má-li být dvoudobý verš v normě, tedy v mezích zvoleného metra tak, jak je stanovila generativní metrika na základě statistického zpracování statisíců vázaných veršů české poezie: přízvuk monosylaba na slabé pozici je podmíněn přízvučností následující silné pozice.  Verš Mráz do bledých brázd spáry zatne to splňuje, verš Mráz do bledých brázd jen dráp zatne už by to nesplňoval, protože nepřízvučné jen by vyšlo na silnou pozici. Takovouto protiběžnou konfiguraci (silná-slabá-silná-slabá / nepřízvučná-přízvučná-nepřízvučná-přízvučná) najdeš v dvoudobých verších jen opravdu výjimečně.

agáve: Vďaka, aspoň som si to po rokoch zas prečítal. :) Mám to aj v knihe, ale už sa k nej veľmi nevraciam. 

Štírko, děkuji, lichotíš mi. :) Jinak knížka v níž se pak tento cyklus octl, a která se nese v podobném duchu, je, jak právě zjišťuji, stále k mání - tady https://www.knihomol.sk/poezia-proza/poezia/jednotlivec

Cvrčko, takto rozvitý obkročný (zrcadlový) rým na to, aby vyzněl, aby byl slyšet, musí spojovat metricky sourodé verše (a raději kratší, méněslabičné), což se Ti teda v prví básni (polovině?) moc nepovedlo. Bohužel rytmická vykloubení zasáhla i přímo rýmové pozice - to působí velmi začátečnicky, byť snaha o eufonickou invenci, rafinovanost může být sympatická. 

Elíno, já přece netvrdím, že mají. Jen mě potěšilo, že se zde našel ještě někdo, kdo je zná :) 

"... poutníku, sbohem. Lučinou

zacházíš, zajdeš, a než rtoma

ti slova lásky uplynou, 

v svém umlknutí budeš doma."

Josef Hora: Máchovské variace. Coby inspirace? ;) 

Gabi: dosť som zvažoval, či na to nejako upozorňovať v prológu, alebo nejakej poznámke, že táto básnička, je ponáškou/parafrázou inej, v slovenskom kontexte veľmi známej i zhudobnenej básne (Miroslav Válek: Po pismenku) - a či je to problém, že najmä český čitateľ ju pravdepodobne bude vnímať bez vedomia o existencii nejakej predlohy. No... Nejako verím, že je to parafráza dostatočne voľná a svojbytná. Ak sa mýlim, mýlim sa :)

Radovane, ve třetí sloce je druhý verš trojstopý ženský daktyl, třetí verš čtyřstopý ženský trochej. Ale je to jen náhoda v naivní imitaci vázaného verše. 

Nakoniec som to ešte prekopal. Obdiv k alexandrínskému rytmu ma zastihol v čase, keď som už naplno holdoval výpovednej strohosti úsečných, lakonických veršov. S touto básňou som sa moril zo päť rokov. Jej aktuálna podoba je tu https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=877218289296317&id=100010244621743 Nakoniec som čosi spísal aj o technických náležitostiach. Dnes i v tom vidím chyby, nie zásadné, ale chyby. Alexandrín má krásny rytmus, ale mne sa podaril iba v dvoch básňach. Čo sa dá robiť... Zhruba nič.

Silene, sám jsem první v té frontě, ale není mi přáno.

No a ešte som nepresne citoval toho Kryla: nie "clivú", ale "čudnú", ech.

Ahoj, blahoželám ku knihe. Ale... V ukážke je zrejme preklep: "nazahazují" (nezhazují? nezahazují?).

Gora, za málo, dalo sa to aj viac rozviesť, ale, úprimne, keď vidím, čo  editor porobí z textom komentára (graficky rozhodené citáty z básní), nechce sa mi s čímkoľvek sa tu trápiť. 

Silene, Báseň_roku, a všetci ostatní, súťažná báseň vskutku nie je písaná alexandrínom, ani uvoľneným, pretože český alexandrín je primárne verš jambického charakteru, oproti norme pre jamb však pripúšťa prízvuk viacslabičného slova nielen na prvej ale aj na štvrtej slabej pozícii (siedma slabika), ale už nikde inde.  Asi takto:

Déšť  v křoví šelestí, jako by klavír hrál (...)                                                           Spal s flétnou ve vlasech a mechem zarůstal.

(Ivan Blatný)      

Z tejto ukážky tiež vidno, že alexandrín má v dvanásťslabičnom (poznáme aj trinásťslabičný) variante tzv. mužské, prípadne daktylské, zrozumiteľnejšie: nepárnoslabičné  (lichoslabičné) zakončenie (hrál, zarůstal). Dvanásťslabičník súťažnej básne má však pravidelne párnoslabičné zakončenie (zvedne, odezírá...), ktorého prvé slabiky by na alexandrínskom pôdoryse obsadili ďalšie dve slabé pozície, čo je z hľadiska tohto metra neprípustné.  Báseň  teda realizuje iné metrum, resp. iné metrá. Keď je to sporné, vyhráva monometrický (hoci aj logaedický, kombinovaný) variant pred polymetrickým a väčšinová realizácia pred menšinovou. A teda päťstopový daktylotrochej (DDTTT) pred alternáciami  D2 / T3Ž, či J3M / T3Ž.  Pre zaujímavosť veršový rozmer Muamarkovej básne upatnil kedysi aj  Karel Kryl:    

Od Čadce k Dunaju, počuť clivú nôtu:                                                                     Hranicu stavajú z ostnatého drôtu,   

hakusho: No, neviem, podľa toho, ako svojsky cituješ moje rýmy, ako ich redukuješ je jasné, že ich nevieš ani počuť, ani vidieť - a to sa nehnevaj, ale sotva ich potom môžeš interpetovať, analyzovať, posudzovať, zaradiť, vnímať v kontexte básne i v kontexte  rýmovanej poézie a poézie vôbec.  Nemám problém priznať, že toto je poézia, ktorá stojí a padá na rýmoch, totiž na konfrontáciách, na krížení slov s celou ich významovou energiou, s ich asociačným poľom, s ich obrazotvorným potenciálom, pričom slová, ktoré nevstupuju do rýmu by nemali byť len do počtu, ale skôr v role nahrávačov, prípadne, v dlhších veršoch, niesť aj viac z poetického náboja. Ale má zmysle vybavovať sa o tom s niekym, kto nerozpozná ani grafické hranice rýmu, pričom sa dožaduje neočakávanosti, prekvapivosti? 

Gora: Proč ne - pokud je to čeština? :)

vk: a to nie, to sa príliš ponúka.

lawender: vtáčik-posmieváčik len otravuje, provokuje, nemá úprimné pedagogické motivácie, iba si vynucuje pozornosť, spieva, čo sa mu práve hodí, podľa toho, či jem alebo nie, no a v tom prechode som práve začal ako mi radil ;)

Drahí pristavivší sa, ďakujem vám pekne.

Plátno a nech plavat, mám ten istý problém. 

Bohužiaľ, ani na dvadsiaty piaty pokus nedokážem vložiť toto dielo v štandardnej, nepríznakovej grafickej podobe, po odoslaní je vždy všetko rozhodené - riadkovanie alebo farby... Vzdávam to. Systém vkladania diel na Písmáku som ani za desať rokov nepochopil.

Ale no tak, Safe, norma, ktorú citujem, nebola sformulovaná okolo roku 1900, ale v 21. storočí, a, samozrejme, neodráža a nenanucuje nejaké umelé predstavy teoretikov, ale zachycuje, opisuje a konštatuje situáciu v básnických zbierkach klasikov poézie, teda to, čoho sa básnici z vlastnej vôle väčšinovo pridržiavali. Skutočne, taký fakt, že použitie rýmu typu listy - prsty je príznakové a neštandardné si Červenka nevycucal z prsta, ale dospel k nemu na základe pozorovania tisícok veršov. Teda áno, normu tvoria básnici - ale to neznamená, že sa nedá napratať do vezologickej poučky, a že je vôbec zbytočné sa o to pokúšať. Pretože "verzologie je věda deskriptivní, nikoliv preskriptivní", a že takto teraz, podľa mňa nanajvýš príhodne, citujem autority, neznamená, že sa za ne skrývam,  preboha, ale že v nich mám so svojim názorom oporu, prípadne len v dobrej viere šírim ďalej, o čom ma poučili.

K tomu, že "současné rýmování připouští ledacos"... Áno, všeličo. Ale nie hocičo. Je možné, že ak by sa niekto podujal stanoviť novú normu pre eufonické zložku kanonického rýmu na základe svedomitej analýzy "postklasického" básnickeho korpusu povedzme od medzivojnového obdobia po najživšiu súčasnosť, musel by do nej zahrnúť aj presahové rýmy typu brýle - trylek, ale zároveň nepochybujem o tom, že žiadne uvoľnenie tradičného vokalického minima by sa nekonalo a rýmy typu listy - prsty by stále ostali hlboko v čakárni. A za seba teda dúfam, že beznádejne :)

Nič v zlom, Safián, i mňa zaujímajú Tvoje názory. 

Safián: že Ti rým listy - prsty neprekáža, je vec čitateľského gusta, a tak je to v poriadku. Mne prekáža. A nepovažujem ho za vynaliezavý. Je to taká z núdze cnosť, skôr však naivná insitná bezstarostnosť. Rozhodne nie "dvouslabičná shoda přesně v normě", uf! Lebo ona nejaká norma, ktorá sa týka eufonickej zložky kanonického rýmu, skutočne jestvuje, sformuloval ju profesor Červenka a spresnil jeho asi najnajnadanejší žiak-pokračovateľ Petr Plecháč vo svojej diplomovej práci Struktua a modality rýmu v české poezii 90. let 19. století. Medzi nami, myslím, že trochu skúsenejší čitateľ ani nepotrebuje poznať jej dosť odborné znenie, na to, aby rým listy - prsty pociťoval ako dekanonizovaný, či už funkčne alebo nefunkčne. Predsa však, pre poriadok - tá norma:

Závazně se shodují všechny distinktivní rysy hlásek vyjma kvantity počínaje slabičným vrcholem (nukleem) předposlední slabiky; pokud však poslední pozice těchto rytmických celků není poiktová a pokud na ni alespoň v jednom ze shodujících se zakončení padne přízvuk, shodují se závazně zmíněné rysy pouze u hlásek počínaje vrcholem této koncové slabiky.

Preložené do ľudskejšej reči a trochu zjedndušene to znamená, že ženské a daktylské rýmy, ak teda majú byť "v normě", sa musia  zhodovať od predposlednej samohlásky, vrátane nej; v mužských a daktylsko-mužských rýmoch postačuje zhoda od poslednej samohlásky, vrátane nej. V rýme listy - prsty, čo je rým  ženský,  však oproti i stojí slabikotvorné r, čím je takýto rým evidentne v konflikte s normou. Podľa mňa, bohužiaľ, rušivo.

Safián: že Ti rým listy - prsty neprekáža, je vec čitateľského gusta, a tak je to v poriadku. Mne prekáža. A nepovažujem ho za vynaliezavý. Je to taká z núdze cnosť, skôr však naivná insitná bezstarostnosť. Rozhodne nie "dvouslabičná shoda přesně v normě", uf! Lebo ona nejaká norma, ktorá sa týka eufonickej zložky kanonického rýmu, skutočne jestvuje, sformuloval ju profesor Červenka a spresnil jeho asi najnajnadanejší žiak-pokračovateľ Petr Plecháč vo svojej diplomovej práci Struktua a modality rýmu v české poezii 90. let 19. století. Medzi nami, myslím, že trochu skúsenejší čitateľ ani nepotrebuje poznať jej dosť odborné znenie, na to, aby rým listy - prsty pociťoval ako dekanonizovaný, či už funkčne alebo nefunkčne. Predsa však, pre poriadok - tá norma:Závazně se shodují všechny distinktivní rysy hlásek vyjma kvantity počínaje slabičným vrcholem (nukleem) předposlední slabiky; pokud však poslední pozice těchto rytmických celků není poiktová a pokud na ni alespoň v jednom ze shodujících se zakončení padne přízvuk, shodují se závazně zmíněné rysy pouze u hlásek počínaje vrcholem této koncové slabiky.Preložené do ľudskejšej reči a trochu zjedndušene to znamená, že ženské a daktylské rýmy, ak teda majú byť "v normě", sa musia  zhodovať od predposlednej samohlásky, vrátane nej; v mužských a daktylsko-mužských rýmoch postačuje zhoda od poslednej samohlásky, vrátane nej. V rýme listy - prsty, čo je rým  ženský,  však oproti i stojí slabikotvorné r, čím je takýto rým evidentne v konflikte s normou. Podľa mňa, bohužiaľ, rušivo.

Karpatský knihomoľ: ak sem nechodí ako neprihlásená, alebo ak ma ma nesleduje na FB, tak zrejme nevie.  

ysslandia: bez klišé to azda je, či aj bez pátosu, to už si nie som taký istý; trocha pátosu, možno dokonca ani nemusí byť nevyhnutne na škodu. V každom prípade som rád, že Ťa básnička a moja tvorba vôbec niečim zaujala a podnietila k obsiahlejšej reakcii, dík :)

Silene: s tým "probliknutím" to bolo tak, že som sa básničkyu pokúsil vložiť už v niekedy v decembri, ale "s výsledkem chatrným, že není v zájmu republiky", ako spieva Honza Vyčítal. Totiž po vložení mala báseň také rozhodené riadkovanie, že som ju hneď v hrôze stiahol, ale znovu už vložiť nešla, lebo do Arény je povolené len jedno dielo mesačne - bez ohľadu na to, že ho autor o minútu stiahne. Takže som musel čakať do januára, kedy sa - aké nepredvídateľné! - situácia zopakovala, s tým drobným rozdielom, že som sa dielo pokúsil upraviť, bohužiaľ, ako som rýchlo poznal, taká možnosť pre verziu v mobile nie je. Tak zasa len zmazať a čakať do februára. To už som sa prinútil zapnúť počítač, ale s tým riadkovaním bol aj tak problém, no našťastie nejako sa podarilo. Pravda, nemusel som vkladať do Arény, ale na to som príliš márnomyseľný (ješitný) :) 

Karpatský knihomoľ, atkij: Bohovia boli proti - ústredná báseň sa nakoniec do zbierky nedostala, nestihol som ju dokončiť. Fakt. Vlastne ani som to už nepredpokladal, bol to skoro zatratený "projekt". Roky  ma mátal len ten prvý polverš, potom prvá strofa, predstavoval som si, čo všetko by sa s tým dalo podniknúť, ale nič mi nebolo dosť dobré, a aj to, čo nebolo dosť dobré, čo  som zavrhol, bolo čo do slovného objemu skoro nič.  Mal som teda len prvú strofu a jej prvý  polverš som si predsavzal ako názov zbierky, akokoľvek sa nakoniec svojim štýlovým ustrojením, výpovedným  ladením s poetikou knihy veľmi nebratá. Nech si to každý preberie ako chce.

Gora: čítaš to tak, ako som si plusmínus predstavoval, že by sa dalo. Chcel som, aby to bolo štýlovo celistvé, a aby som sa ako lyrický subjekt z básne aspoň jediný raz dôsledne vynechal. Nepredstaviteľné. Chcel som romanticky ospievať svoju premárnenú lásku Pavlu. Tak! :)

Všetci pristavivší sa, vážim si, že ste si našli čas a vôľu zveriť sa s dojmami. Nemajte mi, prosím, za zlé, že nereagujem pohotovejšie a osobnejšie.

Aššurbalit, myslím, že Tvojim hodnotiacim kritériám nerozumiem. Beriem to, ako to je.

Atkij, ach dni sa vlečú, roky letia :)

Atkij, usmievam sa, dobre mi to padlo, no. :)

a2a2a:  Vodňanský a Skoumal, Kryl, Dědeček, Plíhal - ich humoristická poézia ma baví, tak si občas niečo v podobnom duchu skúšam. Vďaka za pristavenie.

Obávam sa, že v tom eshope ešte chvíľu vypredaná nebude. Takže kávu si vypijem sám, hm.

No, veľa tých trioletov v súčasnej poézii nie je... Vlastne ani v nesúčasnej. Ako by to bola neatraktívna forma. Pre mňa má báseň v nej svoje čaro. Ak sa podarí. Ale s tým som sa stretol len výnimočne :)

Atkij, vďaka. Tento cyklus vyšiel v zbierke Jednotlivec (Trochejský kôň), ešte sa to, ak by si chcela dá objednať tu https://www.famaart.sk/produkt/pavol-garan-jednotlivec-trochejsky-kon/  Ináč len osobne odo mňa. Ale nenanucujem :)

Ďakujem, atkij, tak hlavne sa správne rozhdni :)

Silene – áno, desiata :)

K tomu zákosu, slovenčina má na to aj výraz radok, o ktorom som ani netušil, ale našiel som ho v slovníku a je spisovný.

Blbjenka – ó, som ojedinelý... ale že by som z toho dajako očakávane profitoval... :)

Ešte mi napadlo... Zákos je riadok skosenej trávy, ale ako sa to povie po česky nemám predstavu, rozhodne to netreba prekladať ako ZÁKOS – základní komunikační systém :)

Len po skúsenosti: osoh – užitek, prospěch.

Trochu ma vyrušilo, že „starý paprika“ má aj iné meno, že Roman. Ale inak dobréé, Milu!

No, musím priznať, že som v tom štýle našiel isté nemalé zaľúbenie, ale je to „projekt“ na dlhé roky :) Predsa len nechávať si šiť na mieru v luxusných salónoch je vzhľadom na môj, ehm, sociálny status, dosť... načisto pochabé :D

Eternitas:  Děkuji. Fotila sestra a já chtěl být mistr světa. Býti estét, elegán... lze to. Ale člověk musí přistoupit na fakt, že bude osamělý. A to já nepěipustím.

Zúfalo predvídateľné, ale dlho som veril, že Ťa podceňujem, ale nie: očakávané sklamanie sa dostavilo: ona je on. Ponta zachránila veľa, no nie dosť. Ta tak.

Vďaka za priazeň, Silene.

Akosi to tak čítam, som ochotný pripustiť, že táto báseň nevyšla tak celkom podľa mojich predstáv. Azda je príliš opisná, možno príliš osobná, nezaujímava pre nezainteresovaných. Neviem, zrejme som sa nádejal, že vznešený veršový rozmer (alexandrín), by mohol nejako funkčne kontrastovať s tvrdými vetami. Azbestový lom, ťažobná technika, drôty, železo... chcel som to tam mať – a mám. Len si nejako nie som istý, že ten či ten verš nešiel napísať aj ináč, hm.

Karpatský knihomoľ, dvojslabičnosťou citoslovca miaaau si nie som istý, spolieham na ortoepickú benevolentnosť, a akou-takou oporou mi je aj reklama na magazín Miau, v ktorej ono miau vysovovali dvojslabične. No a pravdaže, komu by sa jeden dôkaz málil... https://www.youtube.com/watch?v=wcXoR014DcM Úsmev. Kto by mal prípadne problém, s tým, že miaaau je také... neslovenské...  Naše tradičné mňau, sa mi zdá zasa menej verné. Mačkám proste to alveopalatálne ň nejde.:) Ešte, pre českých čitateľov, ktorých jazykové povedomie týmto nechcem podceňovať, ale ak by predsa len zapochybovali o eufonickej legitímnosti rýmu  výjav – miaaau: v slovenčine sa koncové v vyslovuje ako bilabiálne u.

Zbora, ak si myslíš, že mám nezameniteľný rukopis, som rád. Teraz ide o to, akej povahy a nakoľko hodnotná je ona nezameniteľnosť. Ako autorovi mi asi neprislúcha rozumovať o tom, upozorňovať na taký či onaký originálny tvorivý postup. Svoj výpovedný modus nechám na skúmanie iným, ak im za to bude stáť. Ale nijaké zvlášť veľké nádeje si v tomto smere nepestujem. 

careful, keď som tu na Písmáku začal pôsobiť, veľa tipov som nemával, potom zrazu áno, teraz zasa nie, pričom nemám pocit, že by som svoju poetiku dajako radikálne prekopal. Čo z toho vyvodzovať? Neviem. Niežeby som sa nad tým nikdy nezamyslel, ale priazeň písmáckého čitateľstva vyjadrenú komentármi či tipmi, akokoľvek si ju vážim, nemôžem nadradzovať vlastným vnútorným potrebámm tvarovať báseň do podoby, ktorá vyhovuje predovšetkým mne. Inak mi prichodí trápne obhajovať tu svoju tvorbu mimopísmáckou „básnickou kariérou“, ale kto má záujem, diskrétny odkaz na ňu si nájde v mojom profile.

agáta5, to je dobre.

Gora, na veciach, ktoré si vypichla ako pozitívne mi, áno, záleží.

dark maters, vecné, jasné, beriem. Až na to „splnené zadanie“. To by muselo mať zadávateľa, a o takom nikom neviem. Hm.

Karpatský knihomoľ, dvojslabičnosťou citoslovca miaaau si nie som istý, spolieham na ortoepickú benevolentnosť, a akou-takou oporou mi je aj reklama na magazín Miau, v ktorej ono miau vysovovali dvojslabične. No a pravdaže, komu by sa jeden dôkaz málil... https://www.youtube.com/watch?v=wcXoR014DcM Úsmev. Kto by mal prípadne problém, s tým, že miaaau je také... neslovenské...  Naše tradičné mňau, sa mi zdá zasa menej verné. Mačkám proste to alveopalatálne ň nejde.:) Ešte, pre českých čitateľov, ktorých jazykové povedomie týmto nechcem podceňovať, ale ak by predsa len zapochybovali o eufonickej legitímnosti rýmu  výjav – miaaau: v slovenčine sa koncové v vyslovuje ako bilabiálne u.Zbora, ak si myslíš, že mám nezameniteľný rukopis, som rád. Teraz ide o to, akej povahy a nakoľko hodnotná je ona nezameniteľnosť. Ako autorovi mi asi neprislúcha rozumovať o tom, upozorňovať na taký či onaký originálny tvorivý postup. Svoj výpovedný modus nechám na skúmanie iným, ak im za to bude stáť. Ale nijaké zvlášť veľké nádeje si v tomto smere nepestujem. careful, keď som tu na Písmáku začal pôsobiť, veľa tipov som nemával, potom zrazu áno, teraz zasa nie, pričom nemám pocit, že by som svoju poetiku dajako radikálne prekopal. Čo z toho vyvodzovať? Neviem. Niežeby som sa nad tým nikdy nezamyslel, ale priazeň písmáckého čitateľstva vyjadrenú komentármi či tipmi, akokoľvek si ju vážim, nemôžem nadradzovať vlastným vnútorným potrebámm tvarovať báseň do podoby, ktorá vyhovuje predovšetkým mne. Inak mi prichodí trápne obhajovať tu svoju tvorbu mimopísmáckou „básnickou kariérou“, ale kto má záujem, diskrétny odkaz na ňu si nájde v mojom profile.agáta5, to je dobre.Gora, na veciach, ktoré si vypichla ako pozitívne mi, áno, záleží.

dark maters, vecné, jasné, beriem. Až na to „splnené zadanie“. To by muselo mať zadávateľa, a o takom nikom neviem. Hm.

a2a2a,

no to už ako len ja viem: s krížikom po fňukmuse. Ale napísano jest.

Zbora, Můra73, baaba a ostatní, ktorí ste sa ostýchali,

ďakujem za dôveru, ale tohto podniku sa záväzne (ako redaktor poézie) nezúčastním. Som unavený a smutný. Nehľadiac na to, že či už komentár alebo vlastné dielo dnes prakticky nie je možné tu, na Písmáku, uverejniť v zamýšľanej, uspokujujúcej podobe. Všetko, čo nesiaha od okraja po okraj sa zobrazuje graficky spotvorené, dokaličené... no úplne napiču. Medzery, riadkovanie... Všetko. A ja nemám ani zbla vôle s tým bojovať. Pred chvíľou som tu chcel uverejniť dielo, ale ako spieva Honza Vyčítal „s výsledkem chatrrrným, že není v zájmu rrrepubliky“. Rovnako tak zobraziť napr. rytmický priebeh verša na pozadí metrického vzorca, to je robota pre vraha. Po odkliknutí nič nesedí. Odhliadnúc od toho, že nad tým dotknutý užívateľ i tak mávne rukou...

Moje návrhy:

Yenn

Miroslawek 

Zbora, Můra73, baaba a ostatní, ktorí ste sa ostýchali,

ďakujem za dôveru, ale tohto podniku sa záväzne (ako redaktor poézie) nezúčastním. Som unavený a smutný. Nehľadiac na to, že či už komentár alebo vlastné dielo dnes prakticky nie je možné tu, na Písmáku, uverejniť v zamýšľanej, uspokujujúcej podobe. Všetko, čo nesiaha od okraja po okraj sa zobrazuje graficky spotvorené, dokaličené... no úplne napiču. Medzery, riadkovanie... Všetko. A ja nemám ani zbla vôle s tým bojovať. Pred chvíľou som tu chcel uverejniť dielo, ale ako spieva Honza Vyčítal „s výsledkem chatrrrným, že není v zájmu rrrepubliky“. Rovnako tak zobraziť napr. rytmický priebeh verša na pozadí metrického vzorca, to je robota pre vraha. Po odkliknutí nič nesedí. Odhliadnúc od toho, že nad tým dotknutý užívateľ i tak mávne rukou...Moje návrhy:YennMiroslawek 

Áno, je to zábavné, rozchechtalo ma to a vďaka za nevyžiadanú reklamu,  ale dajakbol s malým d ;)

Dikciou a humorom mi to pripomenulo poviedky Šimka a Grossmanna, bavil som sa.

Vcelku pôsobivé (a skutočne viazané), ale prijal by som menej „filozofickú“ pointu.

Literárná doprava a vk, obávam sa, že sémantický potenciál pronominálneho psa už vytrieskal Pavol Janík vo svojej asi najznámejšej básni http://www.divokevino.cz/3708/janik.php Slovné hry sú zradné, majú tú nevýhodu, že tie zaujímavejšie už zväčša majú svojho autora a už druhým použitím strácajú punc originality a devalvujú na nulovú hodnotu.

Karpatský, vďaka, Kováčikove sonety z Vodoznaku na mňa svojho času pôsobili ako zjavenie, ale za skvelé považujem aj sonety z Buzassyho zbierok Rok a Znelec, z Mihalkovičovej zbierky 20 básní, sonety Dalimíra Stana zo zbierky Samotka, plus mnohé sonety Mihálika, Válka, Kondróta, Urbana, Litváka... Ale zase nie je ich toľko, že by sa mi ich nemalo máliť :)Tento svoj sonet som pred časom  prerobil, lebo slovo rodovo navzdory zámeru pôsobilo len ako motivované potrebou rýmu, čo ma štvalo :) Tu však ponechávam pôvodnú verziu.

Vážený pane,Vaše zacházení s Českým jazykem připomíná popravu. Konkrétně lámání kolem a vplétání údů nebohého mezi loukotě. Ty kakofonické drhnoucí řádky utápěné v nepřehledné syntaxi úpící pod diktátem metra. Anachronicky a násilně působí i to lpění na monosylabických incipitech. Ledabylé, diletantské rýmování vypovídá o blažené nevědomosti, kterou by jeden u ctitele vázaného verše a sonetu nečekal. Ty parýmy opravdu těžko vnímat jako vědomé porušování kánonu.   Mimochodem Vaše sonety nejsou psány blankversem (fr. blanc vers = bílý, čistý, tj. nerýmovaný verš), nýbrž „obyčejným“ pětistopým mužským jambem. Krom tohoto verše: „na cizích křídel jas, okovů svých hlad“, ten se Vám do schémy nevešel.

Člověče, neberte sebe a své „poslání“ tak vážne a posuňte se od Zeyera a Shakespeara aspoň k Nezvalovi, a raději ještě dál, totiž blíž svým současníkům. U klasiků se učte přechodníkům, ne všechno, co se vejde do metra, je jím omluveno: „a vrháme se ran svých nedbaje“ (-íce).

Aššurbalit ako sme si zvykli, predpojatý, obmedzený, coolovo negativistický a s argumentom, ktorý kríva na všetky štyri. Mohol by som poukázať na nejaké zásadné rozdiely medzi mojim a Hevierovým výtvorom, ale myslím, že v Tvojom prípade je to zbytočné.

Chareas, myslím, že by sme si mohli tykať, ale ak to nepovažujete za vhodné, prispôsobím sa. Som potešený,   že ste pre moje verše našli porozumenie a že – azda – neľutujete času, ktorý ste im venovali, že ste si v nich našli to svoje.  A že máte vôľu o tom referovať. Píšem predovšetkým pre seba, ale ak by som mal byť jediný spokojným čitateľom svojich výlevov, predsa len by ma to štvalo :)

No, všeobecne svoje dávnejšie vystupovanie na Písmaku nepovažujem za najšťastnejšie, veľmi hrdý naň nie som :)

.. a krásy opět přibylo. Kde jen se to zastaví...

... a krásy opět přibylo. Kde jen se to zastavý...

Honzo, mrzí ma, ak moje citové evokácie nemajú hlbší rozmer, všeobecnejšiu platnosť a kvalitnejšie zdroje. Sledujem už iba svoje osobné zaujatie –  inšpiráciou, témou, problémom... Prednosť má to, čo je pre mňa najintenzívnejšie. Akokoľvek. Teraz a dlhodobo Pavla. A čo si nenapíšem, to nemám. Ak to ešte niekoho rozptýli, obveselí, fajn. Ak nie, budú to moje bludárske mantry.

Jasné, že do krásy, Dali, hoci som stále prekvapený, že to vôbec ešte ide :)

Gora, vďaka, no veľmi nemúdro som básničku uverejnil posledný deň v mesiaci, takže hneď od prvého sa už v hlavnom výpise diel ani v Aréne nezobrazuje. Táto „vychytávka“ Písmáka ma vskutku dojíma.

Ou, z toho trčí lacná moralita ako psovi piata noha. Jednorozmerné referovanie o pošliapaných ilúziách a plytkosti nemravného života. Rýmy bez invencie, rytmus intuitívny, klapanciózny. Viac čítať, hoci aj toho Gellnera.

Safe, myslím, že akčný rádius Macharovho odsudku už do súčasnosti naozaj nedosahuje, a ak  si dovolím paušalizovať, tak s výnimkou pár  líterárnych vedcov je s dešpektom alebo aspoň ľahostajnosťou vnímaná všetka básnicka produkcia minimálne do nástupu poetizmu. Ak by Ťa to zaujímalo, tak o rehabilitáciu Hálka sa pokúsil aj Mukařovský, vecne, triezvo a hlavne s argumentmi. http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=15

Umbro, viazaný verš je tu na okraji záujmu preto, lebo je buď insitný (remeselne nezvládnutý a naivný) alebo je zacyklený v konvenčných tvorivých postupoch, myšlienkových schémach a klišé bez vzruchu, bez nápadu, bez tvorivej radosti/šialenstva.  Sám teraz píšem takmer výlučne viazaným veršom, ale ako a či vôbec sa mi darí zabezpečiť svoje tvorivosti proti hrozbe nezáživnosti, to nechám na posúdenie iným. Nejakú predstavu o tom mám, ale nechcem sa s ňou blamovať:)

Spomínam si ako ma svojho času podráždil hudobný publicista Michal Bystrov: „Stejně tak ve Znělkách (...) šlo jen o velmi vzdálenou příbuznost se sonetem, což samo o sobě nevadí, pokud člověk dosahuje úrovně alespoň úrovně J. S. Machara.“ Tak som si z toho Machara niečo načítal  – a spokojne konštatujem, že Dědeček je znepokojivejší, brisknejší, vtipnejší  a nie taký prvoplánový ako Machar. No to len taký môj názor, s ktorým som možno aj osamotený:)

Tak máme v tomto prípade zjavne iné gusto. A nieže by ma to vôbec nemrzelo. A čo by sa kto mohol od Dědečka naučiť? Elegantná britkosť, irónia, sebairónia, briskné postrehy vo viazanom verši... Je toho dosť.

Safián:

Protože jsou skvělé.  A třebas oddíl Znělky intimní (ve sbírce Znělky)  ukazuje, že traktovat životní peripetie, rozpory (jakkoli, a právě tzv.  banální) a zaváhání  lze i jinak. Lépe. Účinněji. Zajímavěji. No.

Antocku, prisudzujem to aj tomu, že som v poslednom čase na komentáre veľmi nereagoval, nejako som sa k tomu nevedel uschopniť. To, myslím, čitateľov s vôľou prispieť aj nejakým postrehom odrádza. Čo už. Ale dokým si sa neprikmotril Ty mal som tu teda prázdno, aké veru nepamätám a len rokmi zušľachťovaná hrdosť mi bránila verejne sa nad tým čudovať:)

Oceňujem, že je báseň rytmicky zvládnutá, jej  rozmerom je päťstopový jamb (ženský i mužský variant), to už je dosť priestoru na zakopnutie, a jedno (možno aj vedome ponechané) v básni predsa len šarapatí – v predposlednom verši, v ktorom je prízvuk predložky na slabej pozícii, čo je nemetrické riešenie. No ale nech:)

Apoteóza života v zaháľke, vznešené povaľačstvo? Ako fajn, ale toto vyznieva dosť nezáživne, fádne. Aj o živote „dole“ možno (a záhodno) písať s espritom a gráciou, alebo aspoň šmrncovnejšie. V Tvojej  básni sa však tematizovaná dobrovoľná rezignácia premietla aj do voľby výrazových prostriedkov a rýmovania, i to je také – bez vôle. Námetová banálnosť si pýta štylistickú sviežosť, ak nie rovno exkluzivitu, a tej sa jej v tomto texte veľmi nedostáva: „a vytáhnout si lahváč s batohu / pak přehodit si nohu přes nohu“, no už len to nešikovné si – si... A potom  „jen kouřit zírat nádherně se nudit“, „Do ničeho se lidem nemíchat“, „Nač nutit se do velkých výkonů“, k týmto „ideálom“ by si ma mala ako autorka rafinovane naviesť a nie mi ich servírovať na lopate, to je dosť nuda. Dopovedanosť, to je, myslím, to, čím trpí Tvoja báseň. Nechcem vnucovať, ale odporúčam ako inšpiráciu http://kacur.cz/index.asp?menu=1112&record=132170

Hej, a medzi slovo a otáznik sa nepíše medzera. A určite by som vyhodil úvodzovky z názvu, o aké  „dole“ ide je z básne jasné.

Oceňuje, že je báseň rytmicky zvládnutá, jej  rozmerom je päťstopový jamb (ženský i mužský variant), to už je dosť priestoru na zakopnutie, a jedno (možno aj vedome ponechané) v básni predsa len šarapatí – v predposlednom verši, v ktorom je prízvuk predložky na slabej pozícii, čo je nemetrické riešenie. No ale nech:)

Apoteóza života v zaháľke, vznešené povaľačstvo? Ako fajn, ale toto vyznieva dosť nezáživne, fádne. Aj o živote „dole“ možno (a záhodno) písať s espritom a gráciou, alebo aspoň šmrncovnejšie. V Tvojej  básni sa však tematizovaná dobrovoľná rezignácia premietla aj do voľby výrazových prostriedkov a rýmovania, i to je také – bez vôle. Námetová banálnosť si pýta štylistickú sviežosť, ak nie rovno exkluzivitu, a tej sa jej v tomto texte veľmi nedostáva: „a vytáhnout si lahváč s batohu / pak přehodit si nohu přes nohu“, no už len to nešikovné si – si... A potom  „jen kouřit zírat nádherně se nudit“, „Do ničeho se lidem nemíchat“, „Nač nutit se do velkých výkonů“, k týmto „ideálom“ by si ma mala ako autorka rafinovane naviesť a nie mi ich servírovať na lopate, to je dosť nuda. Dopovedanosť, to je, myslím, to, čím trpí Tvoja báseň. Nechcem vnucovať, ale odporúčam ako inšpiráciu http://kacur.cz/index.asp?menu=1112&record=132170

Hej, a medzi slovo a otáznik sa nepíše medzera. A určite by som vyhodil úvodzovky z názvu, o aké  „dole“ ide je z básne jasné.