|
Asi už je na čase vysvětlení... Líbí se mi, že dumáte nad zmateností básně, s kterou jsem jí tehdy psala. Protože tak to bylo - zmatek, bolest, nepochopení, snaha najít nějaký záchytný bod, nějakou odpověď... Bylo mi sedmnáct a můj život byl, až na pomalu odcházející pubertu, v pořádku. Až do té doby, kdy někdo důležitý z mého života bez varování zmizel - ze dne na den, nečekaně, krutě, bolestivě a zapříčiněním druhé osoby, která k tomu činu neměla sebemenší důvod! Ta osoba mně blízká byla silně věřící. Tehdy jsem si říkala: tohle by přeci ten její Bůh nedopustil! Žádný není, to není jinak možné! Nevěděla jsem, co si myslet, co cítit, v co věřit, začala jsem se bát lidí a jejich nevyzpytatelnosti (byly to pro mě najednou zrůdy!)... Ale po několika letech mi došlo, že pokud v Boha nebudu věřit, nebudu věřit v to, v co tolik věřila ona a pokud v to nebudu věřit, odešlu ji do nikam. Pokouším se naleznout víru v Boha a při tom doufám, že ta osoba mně blízká došla své vysloužené cesty a klidu. Ale jedno je jisté: dokud budu žít já, ONA tu bude taky! Neodpouštím, ale postupně se zbavuji bolesti, touhy po pomstě a nacházím novou cestu k lidem.
|
Písmák