určitě. v knížce bych je vedle sebe nedal. už ani nevím, co mne přivedlo k téhle symbióze. ale stejně, ukazuje se, že jde o nejzobrazovanější příspěvek, virtuál má asi jiná pravidla.

1.,2. a 4. strofa mě potěšily, vzaly do svého světa. 3. je rozvolněná, slábne. vím, kde bych škrtal, ale nechám si to pro sebe. *

dostal jsem chuť na cukroví z PVC.*

já vim, hned jsem na to myslel. jde o sugestivní metaforu. proto, jak přiznávám, překlad to není, a zřejmě to tedy není ani haiku. nicméně, pokud to chce někdo číst jako báseň, tak může. (ale pak by si měl dát pozor, aby to nečetl jako haiku, nebo někde umře koťátko)  

vk: myslím, že chápu, co mi chceš sdělit. v tuto chvíli neříkám jo ani ne, v každém případě díky za snahu.

sloveso "drone" je oříšek. "bubnování" se nabízí do obrazu k dešti, ale to by měl Wright důvod napsat např. "tapping", "drumming" nebo "shuffling", což je významově blíž. otázka zní, co navíc "drone" přináší. díval jsem se do slovníku a ve druhém významu, který nemám zažitý, je synonymem slov "loiter", dillydally", "hang around" apod., tzn. něco jako "zahálet", "utloukat čas", "lelkovat".

v tom prvním, aby toho nebylo málo, "droning" k tématu asociuje bombardovací letadla, čili s patřičnou nadsázkou: "nalétávající, neustávající, monotónní podzimní déšť" . vždy půjde asi jen o přibližný výběr a variace. Sám bych rezignoval na zvuk a zdůraznil trvání:

Podzim svírá déšť / chlapec řadí vojáčky / do velké bitvy

Překlad to taky není. 

Nemám zájem pokračovat ve funkci redaktora, proto tento spolek opouštím.

vk: napiš mi zhuštěnou verzi oné strofy, prosím. rád nad ní porozjímám. do té doby ti nevěřím. :) 

Musaši: v tomto případě je základem skutečnosti bonbon. stejně jako jsou jiná díla postavená na tezi. pak záleží, jak s ním kdo naloží, může ho klidně i vyplivnout. nebo mě dokonce žalovat, byť jen rétoricky, za podvod.

agáta: připravil jsem si pro tebe rozvleklý vtip. v případech, kdy jde do tuhého, si text vytisknu, protože papír nelže, na rozdíl od displeje, a začínám vyšetřovat. tak i v tomto případě jdu a řikám: "děcka, přiznejte se po dobrém, nebo zavolám tetu agátu, a pak si mě nepřejte! – kterej z vás je tu navíc?" – a co myslíš? nikdo se nepřiznal. každej jenom mával pytlíkem s vodovkama a předstíral, že mu na básni záleží víc než na poznámce.

tak já myslím, že pointa vtipu není ani vtipná, ale stran chlupů: to ještě jde. v první verzi byly i kosti, špejle, ba dokonce zatuchlé plavky…

chvíli jsem přemýšlel, jak vážnou kritiku. leccos píšeš sám. za mne jde o variaci, na překlad je posun už přílišný. autoru originálu by mohlo vadit, že leccos vypadlo.

jak by se text četl v obráceném pořadí? to je vždy otázka. mám podezření, že tvá variace, která se mi sama o sobě líbí, se pořád opírá o přítomnost originálu. když si odmyslíš zvýrazněný zvuk ("droning" může evokovat monotónní délku i zvukový vjem) a roční období, zmizí 2 prvky už v 1. verši. "Prší a prší" to nepokryje.

řazení do formace před bitvou vs. příprava na dlouhou válku. OK, máš pro to vysvětlení. co do obrazivosti je první varianta konkrétnější, zaměřenější, což myslím platí i celkově. z variace vymizelo pár hran a fazet, které jsou v originálu. ale jak říkám, ke čtení je obojí.

díky za všechny postřehy, reakce a nápovědy, na některé odpovím adresně.

danny: ne, měl by tam být příběh se zápletkou. nicméně, musel jsem přemýšlet, zda mu něco nebrání ve vyvrbení. ještě s textem hýbu.

silene: knihu neznám, ale paralelu jsem z anotace vytušil. něco na tom asi bude. (OK, i bonpary budou :) )

yssl: řada dobrých připomínek, díky.

rendl: hm, téma už tedy nezměním. snad zase jindy. 

(budu-li někdy dělat čtení, bonbony tam určitě přinesu, nikdo nepřijde zkrátka. např. 3x přečteno = 3 bonbony atd.; nebojte se pak přihlásit a říct počet)

Ahoj Musaši, jasně, že nepoznám, nachytat mne můžeš kdykoliv.

Navrhoval bych nebrat tyhle soudy kategoricky. Když mi text výrazně něco připomíná, poznamenám to. Pokud bych však měl být jakýmsi soudcem, o nějž autor opírá svou přirozenou a nevyhnuteknou nejistotu, tak to raději ne. :)

V první básni slyším tvůj jazyk, jak se do mne zaznamenal. Nechci říct, že v oné "zahradníčkovské" by nebyl, sleduji i tvou "ohlasovou" polohu, ale asi ji tak lehce nepřijímám. 

Vzpomínáš, jednou jsi napsal něco jiného o nádraží a bufetu a přišlo mi to výrazně kolářovské. Ale kdo to má furt hlídat… :D Jde o první dojem. Nemám po kapsách nekonečno šablon, jimiž bych tvé texty naschvál přeměřoval, o to nejde.

Zdendo, bestsellerová poezie je např. Rupi Kaur. Určitě má i české napodobitele. Petr Soukup je fenomén z Instagramu nebo něčeho podobného, jenž dlouho nic, a pak za půl roku skoro všechno vyprodal, protože mu skokem přibyli čtenáři.

jak říká název, je to o prodeji. čím víc čtenářů, tím lepší básně. zkus se o tom informovat u kvaje. :)

Lukáši, Písmák neslouží jen básnickým miniaturám. Delší báseň do Instagramu nenarveš, stejně jako ohnivou diskuzi. A taky tam na ni nikdo není zvědavý. Co jsem zatím viděl, ve mně vyvolává dojem, že jde o vlnu napěněné, rychle stravitelné tvorby, jakýsi kapesní průvodce zjednodušeným myšlením v době, kdy se duše potřebuje bránit záplavě vjemů, jíž se zároveň touží vystavovat a pohodlně se rozptýlit. – prostě "insta", název říká vše.

Nicméně, souhlasil bych, že ti, kteří vyhledávají kratší, "srozumitelné" formáty, k nimž není třeba mnoho čtenářské zkušenosti, si na Poetizer rádi přestoupí. Má potenciál zvýraznit některé tendence pěstované i zde v dřevních podmínkách. Vznik takové platformy je, dá se říct, logickou reakcí na situaci, ve které poezie je. Trochu se to roztřídí.

Prakticky bude o zájmu mezi autory rozhodovat vliv na prodej knih. Někteří si pomohou, viz dnes např. Petr Soukup. Jsem zvědav, jak se tahle nová větev bude etablovat vedle tradiční poezie. V próze štěpení na bestsellerovou a náročnější tvorbu již proběhlo, možná totéž čeká i poezii.

abych řekl pravdu, nyní je pro mne klíčovým zjištěním, že argumentačně vůbec nereaguji na tvá slova. můj dojem je jiný. jsem si proto jist, že už neexistuje naděje, abych na některou z tvých myšlenek zareagoval. bylo by to pořád totéž, musel bych tě pořád zklamávat. :)

P. S. základní pravidlo Písmáku: pošle-li někdo někomu avízo na svou reakci, znamená to, že s tím člověkem udržuje konverzaci.

napsal jsem první komentář a mohlo to tím skončit.

Lnice: mohu tě ujistit, že tento zážitek se na tvé stránce již nebude opakovat.

když jsem před lety v Olmiku poprvé slyšel tvar "počkám tě", musel jsem se smát. mám pocit, že na neznalé působí groteskně.

dramatický příběh jsem zachytil, dodává básni hloubku, škoda jen klišé a frází, jimiž je prokládána. pokud by se pro milostné drama zasazené do vánoční atmosféry a krajiny našla jiná, původní obraznost, vyšel by text lépe. 

("pramenící řeka smutků, spletání s mořem" – vyžilé symboly; "polévka ze sněhu a hvězd" – na hraně nepatřičné parodie; verše 11–12: fráze s nulovou vypovídací hodnotou; "bodat pro jizvy" – krkolomné; "vítr chutná severem" – dekorativní metafory stejně jako ty věcné, ale vyžilé, obecně odebírají básním sílu).

navíc mám pocit, že text je postižen řadou pomocných slov, která přidávají hmotu, ne však obraz. místa, jimiž energie uniká do prázdna, např. (v kurzívě)

"jenom tak pro sebe, abych snad nemlčel"

"a proč jenom na všechna naše zlá kdyby / "neřeknem vůbec nic než vzal je ďas"

nevyplatí se udržovat pravidelné metrum za cenu vycpávek

vadí mi přístav a plachty, zřejmě i zlatá horečka. proti tomu bych postavil mouchu s rakvičkou nebo celou 2. strofu 1. básně, nebo výbornou zkratku "Být nad věcí / být nad smrtí".

motivy, které mi vadí, mají význam, jsou však ošoupané. v ten moment mě text pouští. třeba by se 1. i 2. báseň obešla bez poslední strofy, nebo zredukovaně, např ve smyslu:

Je po sezóně 

muž není mladý 

a všechny představy jsou daleko

Na jiných místech se zvědavě otevírám. Není to vůbec špatné, v základu každé básně spočívá cosi nosného, nejen slova, včetně nápadů. Když připočtu barvitou a ostře řezanou obraznost, říkám znovu, že v tomhle stylu je potenciál. Tentokrát mi to nic výrazně nepřipomíná :).

k dokonalosti by se muselo zvážit  i pár zvukových neobratností. (např. "a útočící vločky", "bezvětří – větrné", "i lidi s šálami").

Musaši, já nevím, jak se to tam dostalo. Říkám ti, co vidím. Duchovní, pocitová nálada a jazyk jsou zahradníčkovské, obraznost mezi ním a Skácelem. Ještě mi tu proznívá jemnost Klementa Bochořáka.

(Jan Zahradníček se narodil v Mastníku u Třebíče a je pochován v Uhřínově u Velkého Meziříčí; nicméně to taoisty nezajímá, chápu :) )

mylnost se týká představy-předpokladu, že když jde o autory v učebnicích, každý je tehdy četl. nikoliv, že jsou v učebnicích uváděni mylně. (proč bych jinak uváděl Holana, Zahradníčka, Demla nebo Palivce jako příklad? Ostatně ani Nezvalovy surrealistické sbírky, které po válce vcelku nevyšly, se nyní v ČK neprodávají kdovíjak dobře)

prostě hledám, kde má původ myšlenka, že o hodnotě v literatuře má rozhodovat nikoliv vidění nejlepších autorů, nýbrž momentální čtenářská potřeba.

čeští čtenáři obecně poezii nepotřebují, to nepopírám. ať se jim nabídne cokolik původního nebo přeloženého, je to mizérie. tím spíš nevím, proč se na jejich zájem vůbec ohlížet, jak tvrdím od začátku.

tak ta určitě ne. careful zde naopak všichni svým primitivismem natolik ubližovali, až byla nucena nás opustit, z čehož se Písmák nějakou dobu vzpamatovával. :)

Rád bych s tebou souhlasil, ale nemohu, realita vše popírá.

Petr Král, Vratislav Effenberger, Petr Kabeš, Richard Weiner, Stanislav Dvorský, Ivan Diviš, Egon Bondy, Jiří Pištora, Jan Zahradníček, Jakub Deml, Josef Palivec, Emil Juliš, Josef Hiršal, Zbyněk Havlíček, Božena Správcová, Lubor Kasal, Vít Slíva, Sylva Fischerová nebo Zbyněk Hejda mají dozajista co říct, ale obecenstvo to nepotřebuje nebo nechce ve velkém slyšet, soudě dle prodeje.

Vladimír Holan vyšel v Pasece v nákladu cca 1000–1500 ks a doprodával se ještě po 10 letech… Kdyby jeho opětovné vydání bylo tak výhodné, určitě by k němu už došlo.

Já tedy opakuji, že zájem čtenářů se neřídí literární hodnotou a nevím ani, proč by se jí měl řídit. Nicméně chápu, že tato představa v naší kultuře masivně přežívá, a kdo ví, kde má původ. Ani meziválečné zlaté období poezie nebylo komerčně úspěšné. Možná ji mylně vytvářejí učebnice ve smyslu: jde o nejdůležitější autory, každý druhý je četl. Nečetl je nikdo tehdy, stejně jako je nečte nikdo dnes.

V rámci bubliny, kde se rozdíly týkají řádu stovek, je fakt už jedno, jestli někdo prodá 250, nebo 800 knih. Jednoocí mezi slepými.

vk: vím, že nehledáš radu, ale přesto. situace, kterou líčíš, nabádá k otázce, pro tě určitý text nutí dělit slova do veršů a jiný do řádků.

druhá na řadě je koherence. dle mých pozorování ji próza hledá primárně na sémantické rovině, odkud vycházejí syžetové a makrokompoziční nástroje.

vše další tlačí text do sféry poezie. existují krajní případy, kdy koherence básně spočívá výlučně na rytmu, zvuku nebo veršovém (grafickém) schématu.

dle mého zas a znovu vytváříš umělý problém.

autoři si nevyhnutelně vybírají, co chtějí.

1) buď se budou nutit do komerčně úspěšných šablon, což vesměs nefunguje, na čemž jsme se shodli, nebo

2) budou psát dle svých představ, ale nebudou čtenáře nutit, aby o to měli zájem, nanejvýš ve svých představách.

pokud někdo trvá na tom, že bude psát jak musí, a zároveň klást nárok na čtenářské uznání, tak sám sebe staví do neřešitelného paradoxu, protože slouží dvěma pánům s protikladnými zájmy. a jak ukazuje praxe, jen výjimečně se tito pánové překryjí. 

není-li autor tupý, pochopí, že setrvávat v téhle pozici vede jen k neřešitelné frustraci, čili to nějak vyřeší.

ovšem, aniž bych chtěl soudit za druhé, neboť je výlučně věcí každého, jakými pocity svou tvorbu doprovází, je možné, že většina autorů to buď neřeší nebo neumí vyřešit, ale vcelku mi po tom nic není.

literauru to ve výsledku neovlivní. prodejnosti se účelově přiblížit nelze, na tom jsme se dohodli, nevím tedy, co jiného. snad vydat zákon, který by čtenáře nutil k zájmu a porozumění. :)

atkij: pro každý případ bych připomněl, že desítky dalších básní jsou přístupné za solidní poplatek (a la 6 v 1).

Autor napíše, řekněme sbírku. Neví dopředu, jak a kým bude přijata.

Stane se, že si ji koupí třeba 50–100 lidí. Stejně tak se může přihodit, že si ji koupí 500-1000 lidí. Jde o tutéž sbírku, autor v obou případech udělal tutéž věc, ale vyznění je takové, že v jednom případě se uzavírá a ve druhém neuzavírá. Nechápu stále, kde je to rozhodnutí autora.

Nebo jiný příklad. Řekneš, že autor má na výběr, což si nemyslím, ale budiž. A rozhodne se, že bude psát jako Wernisch, Jirous, Hrabě, Skácel a Hruška, aby toho prodal co nejvíc a zasáhl co nejvíc čtenářů. Jenže takových epigonů a učňů je tu přece dost a nic neprodají. Čili tato snaha neuzavírat se taky nefunguje.

Já proto nemohu souhlasit s tím, že se autoři uzavírají v tomto smyslu (a nesouhlasím v tomto bodě ani se Zborou). Dle mého je "uzavírají" okolnosti.

Jedinou výjimkou, kterou znám, je Jan Těsnohlídek ml., který buď plánovitě nebo s kusem vrozeného štěstí dokáže psát tak, aby toho prodal co nejvíc, což se mu daří.  O dalších bych musel spekulovat a naslepo je obviňovat, třeba Buddeuse, ale to už je o třídu níž. Egil měl kliku s jednou knihou, ale že by psal plánovitě pro co nejširší okruh, tím si tedy nejsem jist, jakkoliv sám cítím, že dlouholetý pobyt na serveru dokáže neviditelně navigovat vstříc převažujícímu vkusu, to nebezpečí zde je.

abych to shrnul: člověk dvakrát udělá tutéž věc a jednou to vyjde jako hit a podruhé jako průměr. nevím tedy, v čem spatřovat akt uzavírání se do bubliny.

fakt, že na Písmáku existují podpůrné kroužky, je dost ovlivněn společenskou povahou serveru, tipy nic moc nestojí. chleba se láme tam, kde se na stůl položí peníze. v tom ohledu relativně dobře dopadla Katka Soustružníková, opět spíš výjimka. Kde kdo má ambici psát haiku, ale na prodeji se to neprojevuje. Možná ještě "dar-mo-šlap", ten se tu občas zjeví, uspěl před lety s knihou haiku. A potom překlady A. Límana, pochopitelně. Ovšem pořád jsme o třídu níž, pár stovek výtisků, víc to nebude.

obecně strop tuším kolem 1000 výtisků u několika jmen a jejich konkrétní knihy, což je furt nic. z tohoto pohledu je v bublině celá česká poezie posledního půlstoletí. nebo snad někdo vážně četl všechny ty Floriany a Skály a Sýse? Pochybuju. Snad jedině Žáček, ano, když to posčítá, je na úrovni tisíců.

Musaši: mám spíš pocit, že někteří čtenáři si do projevů redaktorů nepatřičně promítají své pocity méněcennosti. jde ostatně o běžný jev ve společnosti v době, kdy internet poskytl méně vzdělaným a citlivým lidem (OK, též mají volební právo), platformu pro vyjádření a oni se vedle jiných hlasů najednou cítí trapně, což maskují přehnanou expresivitou, komunikační agresivitou, verbálním shazováním druhého apod.

ale zpět k věci. mě by zajímalo, jak se pozná, že ten či onen redaktor prezentuje svůj názor jako svatou a závaznou pravdu – jen proto, že vůbec otevře pusu a dovolí si něco vyjádřit? není to spíš problém člověka, který jej tak vidí, a priori redaktora pasuje do téhle role, takže redaktor bude z definice kretén, ať řekne cokoliv jiného než chválu?

myslím, že to hraje roli. ale fakt bych rád věděl, jak redaktoři dávají své pohrdání najevo a jak čtenáře ponižují, to by mě zajímalo, neboť je možné, že se to přihodí bezděky, v rámci hry apod.

věcná poznámka: na středověk zapomeňme, tam četli jen vzdělanci a mniši. lid nečetl, ale rozuměl např. hraným mysteriím a mirákulům, liturgickým písním. situace se mění s knihtiskem, nástupem humanismu, rozšiřováním světských žánrů. ale kdo četl v 16. stol. cestopisy, herbáře, návod jak vybudovat rybník nebo Bibli kralickou? Pořád málokdo, spíš jen bohatší měšťané nebo kroužky českých bratří, u nichž bych porozumění poezii v Bibli též předpokládal. ne asi latinské nebo votivní, oslavné apod. ta se k nim nedostala. pak až baroko: kramářské listy, knížky lidového čtení, a školská reforma ve 2. pol 18. st.

uvažuji tak, že byla-li patronem gramotnosti v nižších vrstvách právě Jednota bratrská, tak se to v 17. st. na čas zaseklo.

ovšem Zbora chce implikovat jinou podstatnou věc: romantismus je předznamenáním modernismu a dělá tečku za uspořádaným světem klasicismu, kdy bílá byla bílá a černá černá. do té doby poezie nestrpěla ambivalenci, symbolismus byl ustálený, barokní expresivita dvojpólová, metafory měly jasné významové koreláty, jako např. u Shakespeara. čtení významu bylo přehlednější, jistější, a proto i přístupnější bez předchozí čtenářské zkušenosti. to má Zbora na mysli, jak ho chápu.

ještě by mě zajímalo, co myslíš tímhle: 

"Jednou z možných obran proti zraňujícímu efektu nezájmu je popření jeho důležitosti a uzavření se do bubliny stejně smýšlejících."

pořád říkám, že autor publikuje buď za domluvený honorář, nebo se vydá loterii trhu, nebo naslepo (víc či míň, to jsou hry v rámci literárního prostředí, co si budem namlouvat) očekává jinou splátku formou společenského uznání (pochvalné recenze, pozornost v médiích, o níž rozhodují lidé na pozicích, stejně tak literární ceny, účast v antologiích, projektech spisovatelských organizací atd.). to vše počítám.

mě by ale zajímalo, jak konkrétně si mám představit uzavření do bubliny stejně smýšlejících. jak se to projevuje? má-li to být relevantní reakce na nezájem čtenářů.

(navíc, autor se může uzavřít kdykoliv, není-li vázán smluvně. proto bych rád věděl, co přesně tím myslíš.)

ještě abych nezněl tak uštěpačně, pro plénum a pořádek dodávám, že v téhle básni silněji vnímám hlas vzorů, zde řekněme zahradníčkovsko-skácelovské provenience, než v jiných příspěvcích, kde se autorův hlas nemísí s povědomou dikcí či tóninou. někdy si autor pro svůj prožitek půjčí cizí plášť, a je spokojen. 

egil: první avízo přišlo od tebe, pokud si vzpomínám. ale tak čus, no. příště už budeš moudřejší. :)

bávíme se o tomhle, předpokládám: 

Poezie je mimo jiné nástrojem poznávání, které by nebylo v případě neexistence dotyčné básně. Teprve textem se ustavuje toto poznání. Proto se mi tohle pozdává: ale jen v případě těch, kteří vědí, o čem píší

dle mého je to tak neurčité, že "poznání" si lze vztáhnout na leccos. já si je vztáhl na věrohodnost jazyka u těch, kteří vědí, o čem píší, když používají odborné termíny. čili, že tu věrohodnost čtenář určuje ze způsobu psaní, což je v konfliktu s východiskem nad tím.

ale neva, přiklonil ses na jednu stranu, to jsem chtěl. akorát nechápu, proč se ti nelíbí věta o mimotextové informaci, když o ní celý ten odstavec mluvíš a vycházíš z ní. to už nepochopím.

když říkáš, proč Lnici (a jinde Holubovi) věříš to a to, jak je třeba číst text, protože dotyčná pracuje jako to a to, prožívá, vstává a uléhá s termíny na rtech, jak je nutné vzít v potaz, že právě jí to věříš, a jinde se ti to příčí, aby hloupý čtenář nebil o mříž nepochopení nad textem. vždyť ten argument jedeš v jednom kuse… 

to ale není předpoklad získaný z textu. navíc, textový kontext jsem ti docela pečlivě vyvrátil, byť s přípustkou. a případ té Polky bude asi něco docela jiného, pokud to tam bylo stylotvorné po celé šíři, nevím, představuji si, ne jen na několika místech.

nebo tohle:

"Autorka/básnířka zapracuje výraz ze své profese do lyrických reflexí. A já jí to věřím, protože vím, že pro ni není ten výraz nějakým exotickým ozvláštńovadlem, ale každodenní saučástí její práce (dejme tomu)"

sám asi cítíš, jak je to tenké, proto jsi upřímně napsal "dejme tomu". jenomže na "dejme tomu" (čili mimotextové informaci jako předpokladu rozumění) stavíš opakovaně své argumenty.

vyber si. buď přistup na absurdní požadavek – dle mého – určovat spolehlivost básnického jazyka z přilnutí k profesi na straně autora, nebo zahoď, co jsi napsal, vyjdi od textu jako já, a máme se o čem dál bavit. 

bohužel, tvůj výkon takové přívlastky přivolává, ale to překousneš. :)

"A skutečně nenásilně to tokáže jen člověk, pro nějž ta slova nejsou něčím cizím, exotickým - ale naopak něčím zcela samozřejmým. […],"

"Poezie je mimo jiné nástrojem poznávání, které by nebylo v případě neexistence dotyčné básně. Teprve textem se ustavuje toto poznání. Proto se mi tohle pozdává: ale jen v případě těch, kteří vědí, o čem píší."

tak jak to má čtenář zjistit – z textu, nebo se jít přeptat k šéfovi? jak chceš dát tenhle protimluv dohromady? jak má čtenář rozpoznat toho, kdo ví, o čem píše, aniž by to vysoudil z textu? To si má jít fakt zjistit, kdo je jaký odborník, z toho usoudit, jak přesvědčivě používá určitá slova, jak je má zažitá, a s tímto vědomím teprve začít číst? – vždyť je to kolosální blbost, kterou mi opakovaně nabízíš, nezlob se.

pořád tvrdíš něco o znalosti povolání jako předpokladu četby. tak tě na to holt ironicky upozorňuji.

neva přeložím ti to: napsala jsi sbírku, kde to v jemných lyrických pasážích šlo dobře i bez rušivých slov původem z ASCS. a to navzdory faktu, že v té době jsi už byla vystudovaná a praktikující odbornice a mělas to – pro mne ošklivé a hybridní – odborné výrazivo pěkně zažité a přirostlé k duši a jazyku, jak vysvětluje egil.

nic proti hybridnosti na svém místě. ale to není náš případ, jak opakovaně připomínám.

jinak ano, kritik je suplující rodič, mentor, rádce a kat v daném oboru, cítíš to správně. :)

potěším tě. ano, četl jsem řadu básní ze sbírky. listuju tou knihou, a první podezřelé slovo je až na str. 37 a zní "fotony". je v SSJČ i ASCS, takže nic, jedeme dál. až na str. 47 jsou jakési "kodóny", což nevím, co je, takže první trefa. str. 53 "hoholy", "introny". chromozomy nepočítám, jsou v SSČ, SSJČ i ASCS. ovšem celá báseň je "technologická", tam odborná slova vyznívají dohromady jinak. pak až na str. 83 "nucleolus", ovšem v kurzívě. čili vědomý signál čehosi navíc.

a to je vše. 1 báseň dáme stranou a zbývají "kodóny", nad nimiž bych se zamyslel, jak se tam cítí.

není ovšem mým záměrem chytat někoho na švestkách. od počátku debaty sděluji, že to jde také bez expresivních odborných termínů tam, kde nemají funkci navíc, kde jen suplují neexistující synonymum z neutrální stylistické vrstvy. a mám pocit, že v oné sbírce to bez výrazů z ASCS docela dobře jde. určitě to málo nedává příčinu k myšlence o stylotvornosti na úrovni tak specifického lexika.

otázka, v jakém kontextu lze číst 1 báseň, je na tvé a mé úrovni tak přízemní, řečeno eufemisticky, že už k ní víc neřeknu.

(nicméně, chvílemi tvrdíš takové voloviny, že se mi nechce věřit, žes to psal ty. báseň přece neslouží k tomu, aby čtenář hádal autorovo povolání. nebo, ještě horší, vnímal text z jeho vysněného pohledu! ty tu popíráš základní principy percepce. čtenář vnímá to, co má před očima jako text. a do čeho se autor vžívá při psaní, co ho kde svědí a tlačí, a s čím pro sebe souzní, na čem ulítává, je úplně putna, pokud se to nezjevuje v textu, ne? – a já tu mám text, ba celou knihu, a říkám ti, jak vypadá).

možná později, ano, v jiném kontextu, přibylo odborných termínů v lyrických náladách, nevím, nečetl jsem, možná to už je tak stylotvorné, že to vyznívá jinak, neposoudím. jenže pak bych si musel nastudovat každého autora vcelku, než něco povím, což by u notorických veršotepců byl dost problém, a musel bych tady mlčet. ani své oblíbené autory nečtu komplet.

(btw. na obálce není nic o povolání. ale na příští asi už bude, je-li to tak, jak říkáš – ale zas je tam fotka, to de… :) rád koukám na fotky na obálkách, a zřejmě občas čtu báseň i s vědomím jejich výrazu. zde bych ti dal ohledně významu mimotextových informací částečně za pravdu.) 

kvaji, pořád si nerozumíme, ale to je úděl člověka. je třeba to zkoušet.

nikde se nevyjadřuju k tomu, zda čtenář rozpozná literární hodnotu. píšu, že se jí při nákupu neřídí, což může klidně znamenat, že si knihy vybírá dle jiných hledisek. navíc jde o holý fakt. pokud nechceš smést se stolu celou literární vědu (kritiku, teorii, historii, komparatistiku), musíš připustit, že něco jako liter. hodnota existuje a že platící čtenář se jí při nákupu neřídí.

skutečný autor asi zpravidla bývá kvalitní, v tom bych souhlasil. může jít o synonyma.

opět nepozorné čtení. zdůrazňuji celkem jasně, že peníze jsou relevantní vůči vydání. irelevantní je (ne)zájem čtenářů, neboť 30 let tržní praxe ukazuje, že je trh je pro 90% autorů z hlediska peněz k ničemu, ať se čtenář chová, jak chce. proto se autor stran peněz, nemusí na čtenáře ohlížet.

autoři mohou mít různé iluze ohledně čtenářského zájmu. nechme je při tom, ničemu to neublíží, peníze neuvidí tak jako tak. stejně by to napsali a publikovali, reálný zájem čtenářů o tom nerozhoduje. viz fetiš knihy. sám říkáš, jak málo se to prodává, proč by to mělo k něčemu motivovat?

neusuzuju z nezájmu čtenářů o některé knihy na jejich blbost. zde mi podsouváš své vidění. opakuji, že čtenáři si vybírají dle svých potřeb bez ohledu na literární hodnotu. já se jí také neřídím. většinu dobrých knih jsem nečetl.

nakonec souhlasím, nehonorovaná tvorba je v určitém ohledu iracionální podnik.

oprava: "proti tomu nic nenamítám." (jak to pořád přepisuju)

záměr (kalkul?) neotřelosti přisuzuje genomu egil, ne já.

tvůj záměr byl, jak jsem jej pochopil, použít neutrální slovo, metaforu bez stylistického příznaku. nic jiného jsi nehledala, protože výraz tak vnímáš, to mu připomínám.  

čert v krabičce; genom je tím neotřelejší, čím silněji čtenář vnímá jeho expresivitu. jsou to spojité nádoby. proto mluvím o granátu. na vrcholu své ozvláštňující funkce vybuchuje.

proti tomu stojí neotřelost přenášení významu. kdyby pro koncept "genom" existovalo neutrální slovo, nepoužila bys je raději? asi ano. proč riskovat katastrofu? čili, má jít hlavně o významovou metaforu, stylistický nesoulad se tam cpe omylem a nechtěně.

egil chce poukazem na tvé povolání a idiolekt snížit efekt "nálože", čili uznává, že výraz není košer. nesoulad je morfologie každého ozvláštňování, proti tomu namítám. rozdíl je v tom, kam vede hlavní kořen; zda-li k významu, nebo stylistickému zabarvení.

(chápu to správně, egile?) 

P. S. vzkaž, prosím, taky egilovi, ať si nebere na pomoc mimotextové argumenty, protože tím nebude svádět ani mě, abych sahal mimo báseň. :)

někde tam chybí sloveso, ale zkusím námitce porozumět.

egil použití genomu obhajuje záměrem ozvláštnit jazyk textu – báseň tak na něj působí, je to tedy záměr textu. já říkám, jak by se báseň v takovém případě musela číst a že pro to v textu nenacházím opodstatnění. pořád mluvíme o záměru inherentním básni. doprovodná slova autora k tomu nejsou nutná.

nemusím se tedy odvolávat na tvé autorské komentáře, to je pravda, na věci to nic nemění. stačí říct, že v textu je slovo genom, a já jsem vysvětlil, proč z mého pohledu nejde o funkční ozvláštnění a proč je nežádoucí.

(nicméně, vrátím-li se k tvému komentáři, pořád tvrdíš, že genom je jediné možné slovo na tom místě; to, že jsi nepotřebovala hledat jiný výraz, protože ve tvých očích není stylisticky rušivé, je jiná věc. v jiném čtení rušivé je, a pak lze klidně předpokládat chybu vzešlou z toho, že autor jiné slovo nenašel. příčina není podstatná. důležité je, jak konkrétní čtení daný jev vnímá. a jestli to bylo proto, že vypnuli proud a nebyl čas místo opravit, je vedlejší.)

taky řeším hlavně báseň, což nejde jinak než přes čtenáře…

hledáš v neotřelosti omluvu pro záměr, ke kterému se autorka přiznává. genom tam není proto, aby holdovala hybridní či postmoderní poezii, aby místo ozvláštnila a něco k němu přidala, nýbrž proto, že nenašla jiný výraz.

stylistický šev si vždy říká o význam navíc, ale já tu pro něj nenacházím hodnotu. báseň má být čtena konvenčně lyricky, bez ironie, žádná "ajťácká perzifláž" apod. a genom je slovo z Akademického slovníku cizích slov, verš je hybrid.

(co tak může neutrálně signalizovat? že jsme v 21. století, zaplaveni technickým jazykem? – není zde přece zájem cosi shazovat, ironicky komentovat)

u Miroslava Holuba byly jiné podmínky. jeho racionálně založená obraznost spíš otevírala cestu pro odborné výrazivo, a s tím příznakem (náhlý, okatý vpád "moderní terminologie") byla báseň v souladu i s duchem sdělení apod. 

chápu, že Lnice má slovník jiný, pro ni jsou jisté termíny denním chlebem a má je např. co do frekvence užití vedle slov "okamžik" nebo "okolík" (ten je v SSČ i SSJČ, na rozdíl od genomu), ale jiná čtení tomuto přístupu nenahrávají.

zároveň to nechci brát černobíle, je jasné, že slova přecházejí mezi centrem a periferií slovní zásoby, jsme v živém jazyce. možná za 50 let bude genom stejně frekventovaný jako dnes autobus.

yssl: naprosto jednoznačně. odpoledne jsem napsal prolog a k němu před 3 měsíci dočmáral ten zbytek.

a pak jdu a říkám si: "Hele, tenhle verš musíš škrtnout, ten je mimo jak špejle."

a druhej hlas: "Hele ne, byla byla by ho škoda. Jen ho tam nech."

H1: "No dobře. Ale škrtnu tady ten. Ten je trapnej jak vosa bez žihadla."

H2: "Ne. byla by ho škoda."

H1: "Tak tenhle. Ale určitě. Prázdná sláma!"

H2: "Ne, ne, ten tam nějak divně drží."

H1: "Tak tenhle."

H2: "Ne, to je korková deska." 

H1: "A co tenhle?"

H2: "Plovák."

H1: "Tak aspoň tohle adjektivum."

H2: "OK, ale jen jedno."

H1: "A tohle taky."

H2: "Neexistuje!"

H1: " A jo a jo a jo!"

H2: "Jen přes mou mrtvolu."

A tak dál, a tak dál… pak se tam namíchal třetí, čtvrtý, pátý, jako psi na sebe štěkali. Rozdělili se na dvě skupiny. Jedna to celé rvala do koše (ostatně báseň tam pořád leží – škoda, že tam odsud není vidět), a druhá to celé rvala na Písmák. Možná první ještě přijdou a smažou to. A druzí ji vytáhnou z koše a hodí ji sem zpátky.

Prostě, prošel jsem ji celou a skoro nic jsem neškrt, a zároveň všechno. Mám od jistý doby se škrtáním fest problémy, a přitom mi to jde strašně lehce. Vím, že se vymlouvám, a nechci nic obhajovat. Jen řikám, chtěl jsem škrtat jak neznaboh, ale nedokázal jsem. Ale taky dokázal. A při tom nedokázal. A zároveň ano.

A proto prosím: "Pomoz mi."

líbí se mi, jak jsou oba příběhy do sebe zakomponované. důvěryhodnost prvního – a rozhodujícího – není ohrožena. jen je třeba pamatovat si ty dva verše z 1. strofy. elegantní metafora s vločkami, šikovná tečka.*

zajímavé. četl jsem několikrát, pořád ne zcela jist, že rozkrývám vše, o co v básni běží.

technicky mě ruší dvě doslovnosti. v první bych vybral buď hloubku, nebo vlny. stačí signalizovat moře, hloubku a vlny si každý představí.

ve druhém případě bych raději četl: "záměny / vlastní krve / za paměť ulity"; "moře vlastní krve" je možná metafora navíc. nebo nahradit moře jiným motivem.

(a teď vidím, že opisuji, tak je to zdvojené :); ani mně ten čtvrtý řádek nevoní; ale dá se strávit, pokud jej čtu s odstupem, nikoliv jen jako neobratnou hádanku medu).*

mě se nejvíc dotklo předznamenání

(P. S. musíš kvůli tomu každý den běhat do knihovny?) 

ještě k tomu krácení. moje první myšlenka samozřejmě byla, že se to musí proškrtat. jenže potom jsem vždy zjistil, že nevím jak a co. až na pár slov jsem s tím už nehnul. a buď jsem to smetl ze stolu celé, nebo bral celé na milost.

je ovšem pravda, že i v minulosti jsem některé texty výrazně zkracoval i po letech. třeba k tomu dojde.

trpělivost na trní ti přinesla růži. 

qíčala: http://www.totem.cz/enda1.php?a=252798

cituji: "..takovej udržovací text, no -

jako žety skutečně podstatné znovu přijdou.."

(btw. už nepřišly)

libí se mi, nemám důvod je nějak rozebírat, jen druhé haiku se mi tlačí do jednotného čísla, třebaže za cenu věcné nejistoty (může mít 1 voják víc pušek?). ale zvuk a plynulost mě tam navádějí.

(Dlouholetý mír / pavučiny na puškách / vojáčka z cínu) 

nejde. nabízím čtenáři příležitost v básni se do sytosti vyrochnit, a k tomu se prostě spotřebuje nějaký ten verš. nechci nikoho ochuzovat a sotva se smočil, vyhánět ho z bazénu. možná to byl můj styl, býval jsem často držgrešle, ale šel jsem do sebe a celé to přehodnotil.

aleš: dá, ano. pokud čtenář počítá s tím, že příznakové lexikum se u autorky vyskytuje pravidelně, tak mu přisoudí jinou funkci a vnímá i tuhle báseň v jiném kontextu – což ale neznamená, že nutně kladně; stejně tak může onen rys notoricky odmítat –, pak se bavíme o vnímání jedné básně na pozadí kanonizovaného stylu, cyklu, sbírky apod.

když si ale vyberu, že budu báseň vnímat odděleně jako součást antologie mnoha básní různých autorů, kontext se posouvá a s tím i smysl.

je dobré připomenout, že existují různé možnosti, to máš pravdu. tam, kde se setkává víc kontextů, jako zde autorská stránka s principem antologie, si čtenář může vybrat.

zas tak jednoduché to není, ale určí-li se předem kontext, vnímání se zaostřuje, zpřesňuje. souhlasím.

(o historickém hledisku to platí ještě zjevněji. např. Vrchlického či Hálka dnes čteme zpravidla jinak než lidé před 100 lety)

téma pohlednice. ano, autor píše stylem, který je založen na konkrétní popisnosti, do které vstupují víc nebo míň nápadité metafory, a která je podmalovaná určitou náladou, pohledem na svět, lidským tématem. to je regulérní postup. stejně jako požadavek přesahu, aby nešlo o jalovou selekci objektů a dějů na dané téma nebo potřebu sdílet neúnosnou emoci.

Někdy líčení ulpí na povrchu a nálada nepřekvapí. Jindy báseň pozvedne metafora, nebo celý shluk, jenž nasvítí cíp světa v nové podobě. V ještě lepším případě se za básní tvoří neviditelná tenká stěna, která čtenáře láká, aby se do ni s důvěrou obtiskl.

myslím, že není nutné navrhovat léčbu. styl je víceméně konstantní. jednou to vyjde lépe, jindy hůř, je to věc statistiky, metoda pokusu a omylu. na konci se to shrne, vyberou se nejlepší čísla, zbytek se odsune stranou, a to je asi tak smysl všeho.

pokračuj tedy dál, jak jsi zvyklý, Musaši. 

ty a tvé starší mutace máte něco společného s pozdním Ivanem Wernischem. Nicméně, pokud lze u jiných jeho "učňů" občas mluvit o nakaženosti tím nebo oním gestem, tebe se to netýká. Tvůj svět je jen jakoby "shodou okolností" v něčem podobný. Spojuje vás obrazotvornost i pomyslná "duchovní teplota" imaginárního vesmíru. A jakási samozřejmost, s jakou v něm lyrický subjekt přebývá. Témata jsou spíš odlišná, on má přeci jen širší rejstřík a také je víc ironik, třebaže ani u tebe černý humor a jedovatý jazýček občas nechybí. Také on se pohybuje ve zdánlivých banalitách a plytkostech nebo na hraně kýče, přičemž ale myslím, že si dost hlídá a má na paměti, že v nich nesmí zůstat. Obvykle se mu daří obdařit báseň neviditelným, nenásilným přesahem, což je obdoba umění. Tobě se to taky někdy daří, nechci vyjadřovat jak často. Někdy to zůstane při zemi, což je jen věc statistiky. Nejblíž se potkáváte v téhle dekadentně přírodní náladě samoty a smutku, protkané trucovitou láskou. A další věc, kdybys psal, já nevím, před 100 lety, jsem si jist, že by tě zařadil do svých antologií zapomenutých básníků, třeba tahle báseň jako by z nich vypadla. Pravděpodobně by se mu líbila. Ale z toho si nic nedělej, on také nejednou píše starožitně, třebaže vědomě, a je tam pak nějaké rozpoznávací znamení. 

ysslandia: vůbec se nebudu zlobit, spíš budu rád, když mi dáš do pošty editovanou verzi, a můžeme být oba autoři, pokud ti text není nepříjemný nebo něco takového. nespěchá to, klidně i za rok, dva. vždycky mě zajímá co nejvíc variant, a taky je nemusím hledat pořád jen já, je to únavné. mám pocit, že bys něco objevila, opravdu. jinak díky za náhled. 

chápu, co mi chceš říct. slovo genom ti tam pasuje, AŽ po tom, co se z něj ve tvé mysli stala metafora. a jak sama říkáš, s čímž souhlasím, proces zmetaforizování slova je individuální záležitost, čili něco, co se doslovnosti v obecném významu příčí. ale když se nad tím zamyslíš, je to zároveň, v jiném duchu, způsob doslovnosti, protože ti tam nic jiného nepasuje. význam metafory je pro tebe uzavřený, dokonale padnoucí, čili "doslovný".

nicméně ano, měli jsme primárně na mysli každý jinou doslovnost, smíchal jsem to dohromady, avšak myslím, že je teď jasné, co kterou míním.

teoreticky je možné psát verše někomu přímo "na tělo", pokud vnitřní čtenář dokonale splyne s jiným, ale nevím, jak moc to lze ovlivnit. možná to někdo dělá i záměrně, kdoví, motivy tvorby jsou všelijaké.

ale jinak dobrý. na to, že nevíš, co děláš, jak uvádíš, máš docela slušnou jistotu v tom, proč kde co je, což zní optimisticky. :) 

OK, znělo to prve jako povzdech nad čímsi nežádoucím, ale zdá se, že šlo jen o zkreslení dané psaným jazykem.

To jsem chtěl též zmínit. Umění vyrůstá z nesouladu mezi ideální představou a žitou realitou, vychází z téhle podvojné existence duše (i těla). Smutek určitě patří k průvodním emocím. Vlastně je dobře, že text v tobě něco vyvolal, ale zároveň je to i jedno. Literatura vzniká i bez čtenáře, akorát pro autory je někdy lidsky snazší vnímat odezvu.

(Petr Hruška má jednu povedenou báseň v próze, která pracuje s nenávistí v pointě. – "17. 12. 1999" ze sbírky Odstavce, souborně v knize Zelený svetr) 

Myslím, že tvůj smutek je důsledkem špatné karmy. :)

Vím, že to nezpochybňuješ, pouze mne informuješ o svém pocitu, a dost možná také víš, že tvůj smutek je zasloužený, a zřejmě ještě nejednou bude.

to je dobrá, řekl bych oprávněná otázka, a rád si budu protiřečit. na první nádech mne nenapadá nikdo konkrétní. možná tedy opravdu mícháš ingredience svérázným způsobem. ale co, nechme to na literární historii, bude-li se zajímat.

další věc je, že já tyhle autory moc nečtu, stačí o nich jen trochu vědět, a kdoví, zda bych jim jmenováním neublížil. ovšem třeba v Petrově svého času nebo v Concordii ze druhé strany měli taky rádi tenhle trochu eklektický, trochu napěněný, odlehčený, barvitý přístup. možná by se nějaké paralely mezi Vaňkem-Úvalským, Vicky Shockem, Kopáčem, starší podobou Stančíka, Šandy či Ohniska nebo Tomáše Kafky našly. mám jaksi zažité, že jednu dobu to byla až epidemie. 

neexistuje-li v poezii doslovnost, pak tedy už vůbec nechápu, proč na tom spojení tak trváš.

i v básni se musí genom nejprve studovat, abys mohla pochopit, k čemu básnické posunutí významu od studia k zachycení slouží. můžeš mluvit o metaforách, ale to neznamená, že máš oba konce volné. jeden musí být vždy uvázaný.

tady je uvázaný v konvenčním lexikálním významu slov "chytit", "genom", "okamžik", kdy si dáš slova vedle sebe a zjistíš, že dohromady nedávají smysl. teprve v tu chvíli máš před očima signál, že jde o metaforu a máš hledat posunutý, náhradní význam, který už je volnější a je určován dalšími okolnostmi.

pokud netrváš na tom, že stačí signalizovat bezhlavé metafory se závěrem: "hle báseň, protože nejsme na botanickém webu", tak vedeš čtenáře k tomu, aby zkoumal smysl metafory ve všech jejích složkách. nejen významové, pochopitelně.

ovšem kolize významu v jádru metafory je to, od čeho se začíná, jinak se není čeho chytit. čili musíš znát původdní význam slov. a v tom je báseň doslovná.

ovšem to je jen odbočka, aby mi nebylo špatně rozumět.

hlavní problém je jinde. ty jako autorka nezachycuješ genom. v nejlepším případě zachycuješ něco (koncept v nejširším slova smyslu), pro který neexistuje jiné označení než metaforizovaný význam slova genom, proto říkám, že jde o přiblížení. jenže jaké je to přiblížení, jak se má čtenář k přímo nevyjádřitelnému "něčemu" dobrat, když vychází z opačné strany? 

jedině tak, že bere do ruky, co má, čili genom v jeho nominální, doslovné hodnotě, a teď kouká, kam by tu hodnotu posunul, aby mu dané spojení něco evokovalo. i ve vícero variantách, protože druhý konec lana je otevřený, byť asi ne donekonečna, to je jiná věc. a při tom si říká: aha, je tohle chyba jít sem s granátem v ruce, nebo ta cesta měla vypadat takhle? a nedalo se jít jinudy? a je to teda granát, nebo ne? atd. 

to ostatní už jsme si řekli. a zatímco se egil, jak jsem před chvílí zjistil, kochá pohledem na nevybuchlou munici, zálibně si ji obrací a prohlíží v rukou, já jsem z nálezu mírně nervózní a hledám, jak ji proměnit v něco bezpečnějšího. – holt, máme oba trochu jiné úchylky. :)

V tom s tebou ovšem nesouhlasím. Každý má takového Boha, jakého mu On přidělí. Jinak by to nefungovalo ani minutu. :)   

Říká se, že Morrissey dokáže v mužských posluchačích oslovit jejich latentní homosexuální bytost, která tam vždy nějak je, a já mám už delší dobu podezření, že tvé básně ve mně dokáží oslovit latentní zálibu pro kýč, tak si jej čas od času dopřávám. Díky za ten svět, jímž se podvléká pomalovaný stesk. Taky v něm kouskem duše přebývám.

základem myslím právě tu objevnost v jedinečnosti okamžiku, scény, příhody, prožitku, způsobu vidění, zápletky apod., 

ať to vezmeme z kterékoliv strany, v každém díle musí být nová zkušenost, aby nešlo o kopii, plagiát, napodobeninu, epigonství, rozmělnění, odvozenost apod. tím se umění stává uměním. týká se to i malířů. lze přebírat námět a být jedinečný ve výrazu, v použití barvy, světel, linky apod. a musí to být dost silné, aby to obraz uneslo. o tom má slova, aby tě šablony nepřepraly.

já ta místa zde nacházím, spíš ve fragmentech nebo i celých pasážích, to je pravda, a ptám se, co by se stalo, kdyby se nechala oddělit od šablon, kdyby se to ještě vyčistilo. zda zbydou jen trosky nápadů nebo i stavby s páteří.

nevim, neumím se vžít do toho, jak někdo pohledem na okolík, byťsi prosvícený, zachytí právě a jedině genom okamžiku, a ne něco jiného, co s tím okamžikem stejně tak fatálně souvisí. jak se dá genom vůbec zachytit? nemusí se nastudovat? uměl bych si představit třeba zrod, zánik, kód, průlet, stavbu, ano, i něco jako strukturu (to slovo bych však nedoporučoval), nebo nějakou aktivitu a vlastnost, kterou lze pojmout vmžiku, neboť právě k tomu mne scéna navádí, ale genom? a to vše, když si ještě odmyslím zvukovou a stylistickou zátěž, kterou slovo brutálně cizího původu do křehké scény přináší a která by labilnějšímu čtenáři, stačila, jak věřím, k jeho diskvalifikaci. :) lexikální význam není to jediné, co v poezii hraje roli. ani není vždy na špici pyramidy.

pokud nemá jít o dostaveníčko mikrobiologů, kteří asi vidí genomy ve všem, nechci být jízlivý, tak si pořád myslím, že posun k obecnějšímu významu a lidštějšímu zvuku by zde neublížil, protože vždy půjde o přiblížení, náhradu neexistujícího, myšleného konceptu jiným, podobným. vždy jen podobným. "genom okamžiku" v doslovnosti neexistuje.

chápu, že ten okamžik má asi komplikovanou a vytříbenou, těžko průhlednou genezi, a že možná ten, kdo je schopen ji zahlédnout, vládne kouzelnou mocí, a ty nechceš tyto významové konotace ztratit, ale nešlo by to říct ještě jinak? :)

máš pravdu, napsal jsem to nepřesně: jde o slova cizího původu, která mohou být pořád pociťovaná jako hybridy. nemusíme řešit způsob obohacování slovní zásoby, stačí jaký stylistický příznak s sebou nesou. "genom" mi tu působí cizácky. 

genom je něco jako kód, což taky nezní moc česky, ale je to obecnější výraz, navíc, zachytit doslova genom okamžiku je metafora, ať chceš nebo ne. je třeba se ptát, jaký je výchozí korelát, a zda by od něj nemohla vést cesta k jinému, stylisticky přijatelnému výrazu. každá smyslupná metafora má tenhle základ. zda je nutné mít v básni celý významový komplex, kdy někdo zachycuje kompletní DNA nějaké chvíle, zda-li ona metafora není např. jen zhuštěná kouřová clona. proč trvat na téhle konotaci, proč ji nelze nahradit jinou a dospět k jinému slovu.  

ve psaní hlavou si nerozumíme. jako čtenář nepoznám, jak a kdy za tebou slova přišla, jen rekonstruuji kudy, jaké stopy s sebou nesou a co vyvolávají. to, že se nějaký proud řeči děje spontánně a mimovolně, nevylučuje, že pochází z hlavy, zvlášť je-li autor zvyklý v takovém modu běžně fungovat.

ovšem nemám v úmyslu kontrolovat, jak dospíváš k básni, o to nejde. usuzuji z výsledku a zkouším hádat, jak k čemu asi došlo, zda v tom nebude nápověda pro tebe. pro mne to tedy nejsou tak moc obrazy jako spíš myšlenkové konstrukce vpletené do emocionálního oblaku. a jestli přišly spontánně, není důležité. 

hlavně, že jsi s nimi sama spokojená, (a další čtenáři, pochopitelně) na tom též záleží. :)

Kvaji, já ti tvůj věk ani krátký nick také nezávidím, čímž bych to pošťuchování uzavřel, nechceš-li se rovnou poprat. v takovém případě půjdeme ovšem na chodbu.

nyní k věci. někde píšu obecně do fóra, k tématu, které tvůj příspěvěk vděčně otevřel, někde s tvým názorem polemizuji.

čili opakuji: skutečný autor se nemůže řídit zájmem čtenářů, nejen proto, že jeho styl je mu souzený, nýbrž hlavně proto, že zájem čtenářů říká jen málo o literární hodnotě. autor se řídí literární hodnotou, čili píše tak, jak si představuje, že by báseň měla vypadat. pokud se nesejde s poptávkou, nic s tím nenadělá. 

to, že si cestu k určité literární hodnotě nachází omezený počet čtenářů, není chyba autora ani poezie. nejde o zlomyslné psaní pro zasvěcence a zavírání dveří před ostatními, ani o výmluvu. (sám píšeš, že to tak často vypadá) dveře jsou pořád otevřené. jde o výsledek zájmu a čtenářských schopností. není to ničí vina, není třeba to řešit a zneklidňovat se. problém to je až ve chvíli, kdy si dá autor za cíl zasáhnout co největší okruh čtenářů – dle mého nekonečně hloupý záměr. 

pokud se publikování vnímá skrz počet čtenářů, začnou vyskakovat otázky, které já považuji za pseudoproblémy nesouvisející s podstatou tvorby.

jedinou výjimku tvoří otázka, kdo to zaplatí, protože vždycky je někde někdo, kdo musí vznik fyzické knihy zaplatit. (tj. práci na rukopisu, tiskárnu, distribuci, redakci, marketing, daň)

český trh nic nezaplatí, čímž můžeme čtenářský zájem z rovnice v klidu vyškrtnout. nakonec, nikdo neví, pro kolik lidí reálně publikuje. ukáže-li se, že šlo jen o 1 člověka, lze vzít publikační akt zpět, přepsat vydanou knihu? nelze. úvahy o počtu čtenářů jsou tímto irelevantní. 

praxe rok za rokem ukazuje, a sám to opět potvrzuješ, že si autoři nedají říct a stejně své knihy hrnou na trh navzdory přesvědčivému nezájmu čtenářů. pokud by platilo, co píšeš, museli by všichni jednat zcela iracionálně. jak je možné, že pořád tvoří (a notabene publikují)? kde zůstal "důležitý" vliv čtenářského nezájmu? jak je možné, že se neprojevuje ani po páté, sedmé prodělečné sbírce?

a nakonec, poezie může být zmije, jak mne dnes napadlo, ale nepotřebuje být děvka a někomu se vnucovat a podbízet. děvku z ní dělají ambiciózní autoři, kteří si pletou literaturu s nástrojem k dosažení společenského uznání v okruhu, jenž se řádově vyrovná počtu obyvatel jednoho většího paneláku.

Ahoj Umbratico, čtu tvůj komentář až nyní. Na některé otázky mám nutkání odpovědět.

Báseň je na prvním místě strukturovaný text. V závislosti na tom, jakou mu přidělíme komunikační funkci, tj. v jakém diskurzu ho vnímáme, může se stát literárním dílem, čili artefaktem. Je to spíš věc definice, co chceš označovat jako artefakt, v jaké teorii. Pro někoho může být tentýž text doličným předmětem při vyšetřování a jeho literární hodnota jej ani nezajímá.

Artefakt v užším smyslu, což máš asi na mysli; zde se dostáváme na otevřené pole, co kdo považuje za poezii, z jakých hledisek, neexistuje jasné vymezení. Někomu stačí evokace prožitků, obrazů, někdo chce být "informován" jinak. Tahle nejistota je životodárná, a kdo chce mít jistotu, nechť se dá na exaktní vědu. Ačkoliv, ona i kvantová fyzika umí zneklidnit, jak víme  

báseň zhodnotit nedokážu, jak zjišťuji, nemám pro tenhle styl dost pochopení. je pro mne abstraktně unikavá, což je asi záměr, jen těžko si ji překládám do obrazů, které by se pod hladinou spojovaly a protékaly. mám podezření na psaní hlavou, nicméně ani prožitek zde nechybí.

nejhmatatelnější je pro mne úvod a trojverší "oči /[…]/ […] dlaň".

závěrečné dvojverší je bohužel sláma. "slova na hmatníku", "mapování souvětí", staré, neživé, umělé, ani se nenamáhám o tom uvažovat, nechci tam jít. pokaždé mne vyruší i "genom", neboť navzdory rozmazanému obrazu vnímám křehkost nálady a toto slovo do ní padá jako granát. určitě by se našel český ekvivalent.

"schoulí si dovnitř pro svou niku" – neprůchodné, vykolejím. chápu, že hlavou se to dá uchopit, ale to právě v poezii dělat nechci.

čtu prostě tak, že nejprve potřebuji obraz vyražený do vědomí, a když mi dá dost síly, jsem ochoten ji investovat do hledání souvislostí.

vzato kolem a kolem, jde spíš o kritiku stylu (příp. obrazivosti) než o chyby v básni. víš asi dobře, co děláš, myslím, že ti nemám moc co doporučit, a nechám tě dál na pokoji. :)  jen za náhradu cizích výrazů českými, to je obecná poučka, se chci přimluvit, pakliže nemají specifickou funkci a jsou jen synonymem. 

agáta5: díky, i mne tvůj komentář (v dobrém) pobavil. poezie je zmije. :)

oldjerry: potěší vidět, že báseň provokuje k úvahám. díky za ohlas.

e.eucrow: trochu samolibně jsem fakt přemítal, jak tenhle styl může působit na někoho, kdo si rád čte v knize. mezi námi, ono se to nedá řídit. člověk je nakonec rád, když z něj po čase vypadne něco, co nechce hned příští den roztrhat.

Těžko soudit, po čem ten který autor touží, když publikuje sbírku. Neexistuje obecně platná odpověď.

Poezie se nikam neuzavírá. Každý tvoří, víc nebo míň vědomě, pro tzv. "vnitřního čtenáře", což je kompozitum představ o tom, jak má báseň vypadat. Je možné, že v něm má svůj podíl i výzkum veřejného mínění, řečeno s nadsázkou, co by se tak nejvíc mohlo líbit (rozuměj: prodávat), ale skuteční autoři se tím nezabývají.

Neexistuje žádný univerzální čtenář, na kterého by se dal ušít "srozumitelný" styl a pak jej aplikovat. Zrovna poezie patří do oblasti, kde jsou principy práce s masovým zájmem redukované a kde objednávka příliš nefunguje.

Pořád jsou a byli autoři přístupnější (dnes např. Jirous, Wernisch, Hruška, Krchovský) a náročnější (surrealisté, Král, Diviš, Topinka), přičemž nelze říct, a to je klíčové, že by to něco vypovídalo o literární hodnotě jejich tvorby.

A nemohu ani říct, že by poezii vyhánělo do ghetta neporozumění čtenářů, protože o čtenáře, resp. jejich počet – čistě literárně, nikoliv ekonomicky, bohužel – zde nejde.

Na trhu jsou stovky autorů, kteří prodají knihy, jak píšeš, v řádu desítek kusů. Několik dalších se pohybuje v řádu stovek, ale ti sami literaturu netvoří. Vůbec by nevadilo, kdyby to celé bylo řádově posunuté výš, čímž by se vyřešila otázka peněz, ale v takovém světě nežijeme.

V principu se není nutné zneklidňovat, neboť v poezii nic nechybí. Objevy, avantgarda, experimenty apod., které posouvají možnosti literatury, budou vždy mimo hlavní proud a vždy budou přitahovat méně čtenářů, protože z podstaty vyžadují čtenářskou zkušenost. "Srozumitelných" autorů je taky dost, a s každou generací nějaký přibude. Není o ně nouze.

Rozdíl oproti 60. létům spočívá v tom, že spektrum publikujících autorů je nesrovnatelně širší, proto se v něm i výrazná jména opticky trochu ztrácejí. A také nefunguje fenomén centralizace a literární vyprahlosti, kdy zájem o nějakou knihu mohl suplovat nepřístupnost k jiným autorům, nebo i jiným způsobům estetického vyžití, nejen v literatuře.

Ovšem Vácav Hrabě je fenomén, bezesporu, jedna jeho kniha i dnes patří mezi nejprodávanější. Kdyby se například sečetlo 30 sbírek Ivana Wernische, možná by byl prodaný náklad větší, nevím přesně. Chci jen říct, že operovat se zájmem platících čtenářů ve vztahu k literární hodnotě dost dobře nejde a že je lepší používat tohle hledisko jen k dobarvení.

(Milan Koch byl také beatnik. Bondy byl též ovlivněn. Škoda, že se pan Kovářík v té době nevěnoval i jim. Pokud se pletu, tak se omlouvám.)

myslím, že vím, kde jsi chycený. je to věc času, nejistota přichází jako daň za odvahu. buď se někam prokoušeš, nebo ne. šance existuje. piš to, vracej se k textům s odstupem, a uvidíš, co tě bude chytat, co ne. nyní nezbývá než jít poslepu. vlastně pořád. vidění přichází až ex post, když se to hlavní nedá změnit. nakonec, vždycky se ještě můžeš vrhnout na kuželky nebo domino, stanou-li se slova nevraživými. ale tomu nevěřím. zůstaneš u slov.

Musím říct, že nepřipadám. Leda, že bych o tom nevěděl. Ale jako fakt, sám sobě ne. Vědomě bych únavnou báseň nepublikoval, leda omylem. A zda tak připadám druhým, to předem nepoznám, to dá rozum :).

pokud nepřistoupíme na styl libovolně přesýpaného kaleidoskopu, což nesoudím, a čekáme od miniatury pohyb, zápletku, gradaci, pak vidím, že právě to je zde vystavěno na nijak objevných šablonách. zbydou tedy barvy a tvary, na první pohled i chytlavé, nějaké nálady, pózy, gesta i známé triky. říkám, proč ne, ale pojmenujme si to náležitě. 

zvlášť bych dal "Na lihovar padl listopad". První 2 –3 věty by mohly být poezií o sobě, ale pak se to proplete snahou o moudrost, tomu už se nedá věřit. mudrlantství bylo v literatuře už dost.

jsou zde nápady, ale základ chybí. ten je převzatý. pokud není tvým záměrem cpát se do klišé, zkus je odstranit, podívat se na trosky, které zbydou, a přemýšlet, jak dál.

na druhou stranu, může být tvým údělem pohrávat si se šablonami. potom si tedy přeju, aby tě nepřepraly, vážně.

tak nebude nic. přesto jsem rád, že se to vysvětlilo. ovšem kdo chce, nechť si Montserrat stáhne, protože je fakt pěkný. oblý a široký, elegantně geometrický, na verše online se hodí.

napínavé. byl jsem zvědav, k čemu to směřuje. konec bych neuhodl. metafyzika bez metafyzické zátěže, jak to v lepších případech dokáže např. Petr Hruška. tenhle styl má budoucnost, neuvízne-li na mělčině.*

haijin: zkusil jsem to tedy napsat přes @font-face do "style", odkud se to nemaže. nastala nějaká změna? (už naposledy :))

Radovan: názory laiků mě zajímají, díky za reflexi. 

díky za popis, potřeboval jsem vědět, jestli funguje "stylesheet" přes google fonts. (čili nefunguje; aspoň tedy nevím, jak to dát do záhlaví, které Písmák maže). 

prima. :)

spor venkova a města jsem ve filmu tedy nezaznamenal. zvýraznění jednoho farmáře zřejmě bylo tendenční, ale jádro sdělení vnímám v tom, jaké cíle má ten který podnikatel. že jsou ti pragmatičtí honitelé zisku umístěni někam do vzdáleného města, ve srovnání s těmi, kteří se starají o region, k němuž mají historický vztah, může být shoda okolností, stejně jako důsledek obou přístupů.

vedle toho, ve vícero bodech jde o kontrast rodinné farmy/podniku vs. velkopodnikatelského kombinátu. nejen v přístupu k regionu a k využití půdy, ke způsobuj jejího zhodnocování, ale též v čerpání dotací, což v dokumentu tvoří důležitou linku.

sám bych takové ty antiglobalizační předsudky, kdy dovážení pracovní síly a materiálu z ciziny má být vnímáno apriorně jako špatné, třeba nemusel, ale to už je věc názoru. nedělal bych z toho ovšem spor města a venkova.

stáhnetě si to a posuďte sami (pro ty, kteří to ještě neviděli):

Selský rozum

spor venkova a města jsem ve filmu tedy nezaznamenal. zvýraznění jednoho farmáře zřejmě bylo tendenční, ale jádro sdělení vnímám v tom, jaké cíle má ten který podnikatel. že jsou ti pragmatičtí honitelé zisku umístěni někam do vzdáleného města, ve srovnání s těmi, kteří se starají o region, k němuž mají historický vztah, může být shoda okolností, stejně jako důsledek obou přístupů. 

vedle toho, ve vícero bodech jde o kontrast rodinné farmy/podniku vs. velkopodnikatelského kombinátu. nejen v přístupu k regionu a k využití půdy, ke způsobuj jejího zhodnocování, ale též v čerpání dotací, což v dokumentu tvoří důležitou linku.

sám bych takové ty antiglobalizační předsudky, kdy dovážení pracovní síly a materiálu z ciziny má být vnímáno apriorně jako špatné, třeba nemusel, ale to už je věc názoru. nedělal bych z toho ovšem spor města a venkova.

stáhnetě si to a posuďte sami (pro ty, kteří to ještě neviděli):

<a href="https://www.ulozto.cz/!M7Icf6GivMo9/selsky-rozum-zluty-baron-pravda-o-andreji-babisovi-2017-fullhd-top-kvalita-mp4">Selský rozum</a> 

díky za poznámku. tvůj úhel pohledu mě obvykle zajímá.

já si to nastuduju a pak se někde objevím, to pude.

díky za všechny podněty, lichotky i postřehy. věru, moji dvojnící v paralelních vesmírech se jimi ovívají.

závěr skvělý, začátek slibný, s prostředkem by se mělo ještě něco udělat. např. "Jestli chceš pohodu, začni číst brak." zní poněkud školometsky, a těžko si představit, že by jeden z aktérů sklouzl k takovým banalitám v řeči. podobně "Nikdo se nedívá" je nadbytečné. a snad i tematizace "psaní básní" je tak ohraná, že si zde nezaslouží místo; postačil by motiv "hýčkat si z reálna výseč", bude mít širší záběr než jen psaní. zkus tu středovou pasáž ještě poreflektovat. 

ale jinak, vidím tam solidní základy a hodnotné postřehy ("tváře jsou stejné, tak stejné, ač neznámé;"), nemělo by to být na vyhození, byť intenzita není maximalní, což asi nelze požadovat od každého textu.

hvězdičku jsem tu pro svěžest stylu měl zanechat. to je také hodnota. třeba k tomu přijdeš ze druhé strany, na rozdíl od těch, kteří se naopak permanentně snaží vyhrabat se ze závalu a něco jednoduchého z těch trosek postavit… ;) *

jako celek bych mohl ohvězdičkovat třetí báseň, které nemám co vytknout. z prvních dvou bych vybral jen některá místa, zatímco jiná by vyšla spíš minusově. nejvíc ty otřepané aluze na reálný socialismus, těmi bych verše už nekontaminoval; vtipné nejsou a stavět na tom suchopáru báseň se také nevyplatí. z tohoto pohledu jeví první o poznání víc vynalézavosti. *

ještě abych nazapomněl na literaturu, jak tu povídám *

no, já nechci být svědkem toho, jak se nám tady válčící Alenka v přímém přenosu na place roztrhá… :) ono to mnohdy začíná nevinnými červenými kapkami a módními zlomeninami, avšak pokračuje několika dobře zabodnutými šípy a stahováním kůže, až se člověk ze samého štěstí dodělá na rožni… a přitom zapomíná, že celou dobu stojí před zrcadlem. ovšem je-li v pokoji tma, pak asi ani zrcadlo není tím, čím se leskne.

poslední tři verše trošku klopýtají, tam už přebíral vládu mozek, obávám se. "křižovatky" jsou v zrcadle předcházejících obrazů kompromisem. měl by tam být jiný motiv. zato poslední verš dobře hraje s dírami po zobáku, dominantní masochistka je přesvědčivý psychologický obraz.

stylově je to odvozené, což je i přiznané, jazyk pochází ze starých čítanek a v úvodu straší několik zaprášených frází, ale emoce to postupně přebere a vklad pod povrchem je původní. vedle vtipných obrátek došlo i na nepopiratelně erotickou pasáž, v níž se kůže nese na trh… kdyby byla takhle šikovně zpracovaná báseň s nějakým vlastním jazykem, mohlo by to dát i na výběr, ovšem já Tvé prokletí obcházet nebudu. *

(teď jen nevím, zda správně chápu, že je to věnované mně a Miroslawkovi. měla by tam být spojka namísto dělítka.)

nápad to není špatný, ba je přímo slibný. škoda jen, že došel pouze do půli cesty. kupení příkladů na jedno téma zde bohužel převažuje nad pohybem a směřováním. zjištění, že je pozdě a že dny byly promarněné, by coby stavební motiv mělo svou hodnotu, dalo by se to při stupňování napětí použít, ale zůstat jen u toho je málo. to už zas takový objev není. chtělo by to ještě nějakou kličku, rafinovaněji to zauzlovat, anebo se dostat  na nějaké zcela nečekané místo. je dobře, že styl působí průzračně a neunavuje. ovšem pozoruji, nejen zde, že tento způsob psaní občas jeví sklon zůstávat na povrchu věcí. někomu se to líbí, je v tom i jisté wernischovské dědictví, ale mně to zpravidla nestačí. lepší je přidat pár kouzel navíc. nedělat z té neangažovanosti přímo ctnost (a tím nemyslím angažovanost sociální, pochopitelně).

nejsem si jist, že ty poučné pasáže vnímám jako prožitek. působí spíš jako mentální opakování. nicméně jsou něčím nápadné, všímám si jich víc než první poloviny básně, která je vcelku nevzrušivá a jejíž obrazy se ztrácejí v maximách. báseň celkově dělá dojem, že je psaná hlavou a mentorský tón jí příliš nepomáhá.  

první nic, druhá jo, ve třetí je nemastná první strofa. "zkřenčelý" bych asi nahradil "zkřehlým", ty periferní výrazy mi moc neladí. (horna, řidiny) *

chvíli jsem byl na pochybách, zda se satira ve 4. strofě nevypařuje. když si ale opakovaně čtu verše "se zmijí hbitostí jazyk se svíjí / v ústech co uštknou ticho čtyř stěn", nedokážu se nesmát a vidím, že závan sebelítosti byl jen hraný, neboť sebeironie těchto veršů na mě působí silněji.

tudíž žádný soucit nikoliv s anachronikem, na tom by nebylo nic špatného, nýbrž s epigonem, který se od prvně jmenovaného liší tím, že nepíše, nýbrž opisuje. báseň tento rozdíl zamlčuje, ale to je v pořádku, lze si jej domyslet. z tohoto pohledu je pouze titul zavádějící. skutečně, potíž a důvod k satiře nespočívá v tom, že někdo používá staré nástroje (anachronik), nýbrž ve způsobu jejich použití, který nepřináší nic nového a je nevynalézavou nápodobou, či přímo stylovou kopií (epigon). – pakliže ovšem nemá jít o záměnu záměrnou, navádějící čtenáře právě k tomuto poznání… 

ještě bych zvážil nezbytnost 11. a 12. verše, které hmatatelnou obraznost na chvíli nahradí abstrakcí. asi by se to bez té poznámky obešlo, neboť vyplývá ze smyslu básně. je to otázka hranice mezi náznakem a dopověděním. *

tu spojitost lze připustit, byť takové dveře mohou být kdekoliv, vtip bych té zkratce potom neupřel. jinak jsou opakované nářky nad nelidským kapitalismem docela nudné.

kdo je Sláva Jurek, bohužel nevím, zde mi chybí kontextová souvislost. pokud by se to oslovení dalo do uvozovek, nebo by se jinak formálně odlišilo od hlasu ve zbytku básně, tak tam významový posun nastane, to ano. ve stávající úpravě však může být Sláva Jurek tím, kdo mluví od začátku do konce a padá to celé do pásma, o kterém jsem psal. opravdu mě nenapadlo, že by mohlo jít o jiný hlas.

není to docela marné, ale nevím, zda shovívavosti k obrazu maloměšťáckého života tam není v celkovém poměru příliš.

"skleněné dveře – skleněné oči" působí trochu samoúčelně, nenacházím tam myšlenku; další stofa přináší nijak objevný obraz "lásky naruby". motiv špačků na asfaltu také spadá do familierní méličnosti, nicméně je čistě vytvořený. lze se od něj odrazit k něčemu podstatnějšímu. 

zbyde vtip s nehodou, která nebyla, a na závěr informační satira, záměrná pseudoudálost tam, kde se nic neděje. jenže je to na hraně, protože to také může vyznít jako nechtěný cynismus. lze ji číst buď jako odhalení lživosti idyly, ale též jako její přijímanou součást, kdy důraz není na existenci starce, který tu idylu boří, nýbrž na zesměšnění samotného nálezu, způsobem, jakým se o něm informuje. při pohledu z okna je to prdel, při pohledu z ulice ne – a to ani v případě, kdy má nález implikovat, že pravá hodnota takového světa leží někde v odpadcích. pořád totiž platí, že odpadky prohrabuje někdo, pro nějž je to existenční nezbytnost a kdo do toho světa nepatří. maloměšťáka za oknem to nemusí zajímat, pochopitelně, a mé podezření směřuje k tomu, zda se v tu chvíli i čtenář nedostává do pozice pozorovatele, který se nevysmívá sobě a světu bez hodnoty, nýbrž člověku, kterého se podařilo diskvalifikovat.

závěrečná ironie je takto dvousečná a je na zbytku básně, aby ji dostala na správnou stranu. a zde opravdu nevím, jestli je báseň v podloží dostatečně imunní proti zobrazenému světu, nebo zda na ten suchopár spíš hřeší. když si totiž poslední strofu odmyslím, je to pak takové neslané nemastné. vtip s nehodou, která nenastala ani malebný obraz nedopalků stačit nebude. 

chápu, že záměrem mělo být ten unylý svět bez události zesměšnit. ovšem i ta nehoda je nakonec ďábelský nástroj. pokud autor potřebuje vyvolat ducha tragédie, aby mohl vyjádřit svou distanci od nějakého světa, neměl by zapomínat, že on sám bude jejím aktérem, což je poměrně náročný požadavek, a pouze výjimečně jej umělci dotahují do důsledku. přesvědčivější a vyzrálejší by bylo vyjádřit distanci jinou cestou, takovou, aby jí autor byl s to dostát. nejde o to, že by se neměli zobrazovat bezdomovci, nebo oběti nehod, ale záleží na tom, za jakou cenu se to děje. nepřijde-li autor s jiným ručením, přistupuje na hru těchto démonů.

jiná možnost by ovšem byla přiznat se k identifikaci s tímto světem… což se možná děje bezděky tím, jak báseň zrazuje svůj původní záměr. ale to už je hodnota s jiným znamínkem a básni nesvědčí.

pásmo jako celek mi dává smysl. přemýšlím, do jaké míry je veršové dělení pouhou maskou, protože graficky vyznačený metrický rytmus zde nehraje velkou roli. jednotlivé díly lze číst jako věty – vnímám spíš větný rytmus – z nichž by se některé daly spojit do odstavců, jiné by zůstaly zvlášť. vskutku to lze číst jako báseň v próze, a najednou už to nevypadá tak rozsáhle.

řada zajímavých obrazů, u nichž se zastavuji a 1) váhám (např. "prosíme o hluché ovoce"; předobraz Ježíše ve slabinách klisny, "svět zůstává promočený slzami ondater"; průčelí rozsévající mák; "ohořelá hříbata rozsypaná po nebi"; ústa sešitá z pracek kozla), což znamená, že necitím hned, kam vedou, a může to být něco objevného, nebo hluchého, nebo 2) cítím, že jde o přesný zásah – takových je víc (např. vyřezávání pavučiny z plic; třásně umyvadel – hořící prostěradla; Bůh na vlhkých křížích; kouř posazený do kolenou; "v akváriu poletuje prach trouchnivějících ryb"; "utopena v makovém oleji"), případně 3) zavřu oči (duše a prosby v předpeklí snů), což se ale v celku rozpustí a jsou to jen výjimky.

celek je náročný na paměť, motivy se vrací, odkazují na sebe z různých míst, potom i všelijaké "koňské" fáze a synekdochy mohou vyznít tak, či onak, což není chyba básně, spíš výběru úhlu vnímání. celkově jsou obrazy ukázněně sevřené, rozhodně to nejsou nezaměřené výkřiky, jak by se mohlo na první pohled zdát. (ad Výkřiky – shodou okolností jsem nedávno nahlédl do Joyce Mansour, abych zjistil, že mi její jednotvárnost neimponuje; tohle má podobný prožitkový náboj, ale obraznost je pestřejší).

intenzita prožitku, smyslovost, obraznost, vybroušený tvar. bezprostřední dotyk jdoucí za slova. a hlavně celek. doporučuji všem osmělit se, nažhavit vizuální paměť a pak to vstřebat. * 

od "toto všetko / si nemôžem ja pamätať" přímá řeč možná až příliš zřídne, je tam hodně obecných slov a ten význam za ně nestojí – snad ještě poslední 2 verše před uvozovkami jsou nutné pro orientaci. ovšem celkově pěkné sci-fi, zvlášť první polovina básně je působivá.*

možná by bylo lepší "ve větvích". sice "jen" momentka, ale dobře sevřená a čitelná, přitom nijak plochá. načíná obraz z několika stran. *

myslím, že i vzhledem k délce je nutné dát textu na začátku "fóra" a počítat s tím, že se vložené úsilí nezačne vracet hned. sám jsem si to musel vytisknout, protože z displeje bych to neučetl ani se nezorientoval. největší oříšek je přecházení mezi slovesnými osobami, to je fakt nemilosrdné. ale myslím, že účelné, udržuje to řeč v pohybu, "filmový pás" se pořád obrací z různých úhlů. není to ani tak rozlítané a surreálné, jak by se mohlo zdát na první pohled, přestože skutečně, hlavním záměrem obrazů není vždy hledat racionální koreláty. něco tam je za účelem "domazání" pronikající nálady, životního pocitu, či jak to nazvat. na druhou stranu, příběh zůstává čitelný, lze se jej chytit, odrážet se od něj do zákrut a zase se bezpečně vracet. ze stylu je jasné, že je to proškrtané do posledního slova, a čím víc jsem z obrazu odhaloval, tím ve mně sílil pocit, že autor dobře ví, co dělá. přitom je to celé uvolněné a nekřečovité, okysličené, hbité. výjimečný tanec.

myslím, že i vhledem k délce je nutné dát textu na začátku "fóra" a počítat s tím, že se vložené úsilí nezačne vracet hned. sám jsem si to musel vytisknout, protože z displeje bych to neučetl ani se nezorientoval. největší oříšek je přecházení mezi slovesnými osobami, to je fakt nemilosrdné. ale myslím, že účelné, udržuje to řeč v pohybu, "filmový pás" se pořád obrací z různých úhlů. není to ani tak rozlítané a surreálné, jak by se mohlo zdát na první pohled, přestože skutečně, hlavním záměrem obrazů není vždy hledat racionální koreláty. něco tam je za účelem "domazání" pronikající nálady, životního pocitu, či jak to nazvat. na druhou stranu, příběh zůstává čitelný, lze se jej chytit, odrážet se od něj do zákrut a zase se bezpeně vracet. ze stylu je jasné, že je to proškrtané do posledního slova, a čím víc jsem z toho odhaloval, tím ve mně sílil pocit, že autor dobře ví, co dělá. přitom je to celé uvolněné a nekřečovité, okysličené, hbité. výjimečný tanec.

tohle je jiný případ. první verš mne pobídl k ostražitosti, ale pak se to rozvinulo a na mnoha místech spolehlivě zazvonilo. pro mne zvlášť: co tiše bzučí ve vakuu; není důvod pro struny; sekvence s motivem modlení; vize, která není naše vlastní, a k tomu východisko v závěru – tato místa vyvolávají okruhy otázek. 

například se nerozebírá, odkud zklamání plyne, pouze se konstatuje (nezralé oči, zlomená nebesa, zpochybněná přítomnost adresáta modlitby, vypravěči bez odpovědí), ani zda má subjekt ve vztahu k tomu "vně" vůbec nějakou volbu, a kdo komu vlastně dává šanci. zdá se, že konkrétní vnější autorita (náboženská) je pouze nahrazena stejně tak vnější, ale nekonkrétní (agnostickou), což je jedno z obecně přijímaných východisek.

poznávací vklad je tedy limitovaný, ale zde opět nejvíc záleží na kompozičním zpracování, které v básni udržuje napětí a někam ji směřuje, uvádí motivy bez planého přešlapování. závěr se nepropadne, třebaže výtka nemá v básni oporu, neboť je tezí, která ji předchází. z textu vnímám silný a koherentní pohled, kterému se podařilo sloučit několik vhledů a výhledů v rámci obsáhlého a rozhodně náročného tématu.

ještě technická poznámka: "kadidlo slov" bych ještě vzal, "verše tepané z nejistoty" už bych raději oželel. *