Někdy v roce 1998 jsem se poprvé potkal s Printem. Já působil na Písmáku pár měsíců a strašně moc jsem mu chtěl dát přečíst svoje básně (bláboly dospívajícího kluka s myšlenkami na věčnou lásku, západy slunce, a trochu té životní pubertální deprese, no vždyť to znáte). On přišel a tenkrát i zůstal. A povedlo se mu něco, co nikomu tady. On si celý Písmák podmanil, začal psát, začal si s lidmi povídat a všichni byli z Printa paf. 

Vzpomínám na ty večery, kdy jsme spolu klábosili po telefonu, ostatně z těch telefonátů vznikla spousta básniček z té doby.

Pak se naše cesty úplně rozešly, ale stejně jsem se k němu vracel a četl jeho tvorbu, která pro mě byla záhadou, stejně jako byl záhadou Print. Lhal mi o svém věku, lhal mi o svém jméně a jistě i o dalších věcech. Jednou jsem od něho dostal dopis, byla v něm fotka. Taková hodně stará, černobílá a na ní byl blonďatý kluk. Už tu fotku nemám, myslím, že jsem ji kdysi plný hněvu roztrhal, ale mám ji před očima. A krom té hromady textů, které napsal, mám jen tu fotku v paměti. A vlastně ani nevím, jestli na ní byl skutečně on.

A vracím se pořád.

Měj se tam nahoře dobře.