Písmák Vesmír
Moje myšlenky jsou ty cochtějí zůstat samy se seboua s ozvěnou hlubokou a temnoujako vesmír,co kometou je křižován,která spadaný prach vjeje dosouklična drah, hvězdných mraků. Jež unáší vající výtr z hvězdjiž padlích, berouce na cestu,potkávajíse zatoulané rozdrobkysvětů k domovu dalšímu pro,obýjení na prstencích v dalšíprach,na mrak nesoučasna.
Porozumění Pochopení Postoje
Pokusím se prostoupitpřínos lecjaké debatyspolečně s řečněnímo čemkolivpřesnětam a tehdykdyž se zrovnaodvýjí od pramenůpoznání smyslu podstatyproklamovaných dějůběžných a prostýchdo podoby sloučenýchvyšších postojůco hrubě překračujísvou vahou soudnostúsudku o následcíchvýroku promyšlenéhopři procesu zasazenívýčtu fakt spojenýchnenechavostí našichpostojů k věcemvystupujícím díkyprosvědcovánímyšlenek.
Postoj k tvorbě
Když už píšu a snažím se publikovat mezi přátely
proč se mi nedostává zpětné vazby
Připouštím že to co se z moji hlavy dostane až k někomu jako něco co připomíná s trochou nadsázky
Proč takhle píšu
V osobitosti příběhů vlastním perem psaným napadají mě pod víčky tyhle věci a na řádky je napínám stejně pružně jako v životě skutečném.
Aby taky ne,vždyť zaručené senzace v nich nechtějí vám říci nic nového,nikoliv však pro nesourodost příhod autorem na bitých mezi pár rozbřesků a západů slunce,chtejí jen zdělit (ne) postradatelné moudra mezi stíny autorových dnů tak všedních a běžných jako kohokoliv z vás a vašich předešlých dnů. Přece když stačí příběh prolnutím na další stránky a rozvinout tak zvědavost čtenářovu může jen jehovlastní výklad který se žene někde podél vyprávění jako srovnávací rovnice kterou má ovšem i pisálek pro případ že by se moc vznesl nad přijatelné. Nabízí se otázka kdo je vlastně výkladem více omezen,autor když vyráží ze sebe vzpomínky vzájemně rozmíchané až absurdní,nebo čtenář tehdy kdy příběh rozvaluje se stránku od stránky jako velké netušící nic.
Tramvaj
Stačím si stím sčím se zračím před těmi co když je zasklíváš pohledem si myslí že si mimo ale jak je vidno není jim divný že samy radši rozdělují lidi okolo do škatulek a svých mají dost aby nikdy nebyli tak moc na očích aby se zařadily samy sebe prozkouší raděj barvo cit a pomíjí i tuhle skutečnost že jsme výjimeční právě obyčejností a největší ctností zůstává pracovní šat kvůli jeho přednosti že každý hned ví co jsi zač oč je účinnější zbraň „škatulkářů“ je hned tupá když si nevyslovil svoje jméno a nemilosrdně ti nedává ani tak naději se odlišovat kčemu ale bude víra slepá když nevšimnou si jak oni sami mají víc než dřív energie proč pak sedí lidi kolem sebe soudí,z tramvaje nevystoupí ven a nejdou ještě jednou najít hru slidmi co taky mají svoje slabiny a vulici života jdou po svých i když je někdy jako všechny matka noc pohltí vždyť jsme její děti které než aby stárli 24 hodin denně máme svoje tmavá místa která postelí se honosí však když Albert Einstein řekl že kde je tma tam čas není tak proč se pelest v matraciproleží a stárne když noc nám dává čas navíc ale bere za to jako svoji obeť postel co žije vnoci a ve dne spí.
právo na život
Ohledně toho co se dá říct o životě spolu s tím jakej ho kdo žijesi každý kdo je na světěmusí uvědomitže když ho nežije tak jak chce tak nežije podle mě mají mít všichni sice svoji představunáplně všech dnů na Zemi které tu strávýstejné povědomý a rovnocený podíl co do možnostikteré se nám nabýzejíjak sám moc dobře vím nemůžu mít všechno co vidímale takříkajíc jenom to na co sem bez ztrátymoralních hodnot žití neztratil nároktak zjistil o co víc sem volný ve svém právuukrojit si svůj díl koláče ale už ne toliknárokovat si možnost vzít jako sobec sousto někoho jinéhoukrojit tak vlastně něco nepřirozeně navícsem nás přivedlo slepé sobectvý které není na mísťez důvodu výsledné ztráty našeho životního snuzavděčit se sama sobě do takové míryjakou je podle mě zůstatnestraným divákemstejně jakozainteresovaným ůčastníkem pod střechou divadla
=SVĚT=.