Písmák mosty
do pasu mi jsikdyž hraješ stínohru s deštěma pokaždé trochu blázen k ukamenovánírozcuchanou mlhou nějak nám spěchá denpo mostech vpletenýchmilováním
ranní
vstáváš rituálem dennímkdyž se mi vpíjíšvolnědo půl zada všechno co dřív hřálopod peřinou k ránu se zdálovětší bolesti že nenínež mít rádkdyž i doteky nás míjínahou kůží za pasempod oblohou schválně studítam kde nejsia já jsem
o dálkách
stoupáš vzhůrumožná pro tu nedosažitelnousamotu hvězdkaždým krokem jsou ti blíža já dál
stovky světel a městobjímals pohledemzatímcodole čekalydvě ruceaž do nich vrátíšsvůj sen
co vše jsme byli
kaštanům u nás zprůhledněly očizbyla jen nahota ve stopách do bronzovadávno je tenkrát kdy vídali jsme z mraků bouřkya krváceli pak z nich a umírali po cestáchbyli jsme jak zázrak který stačíobloha ucouraná v paprscíchbyli jsme jak chvíle když se do náručípevněji tisknou milencito vše jsme byli a taky trochu vícvdechnutoukrajinou rozmazaných tělneznámí v sobě však ve slovech blízcídávno je tenkrát kdy zázrak zevšedněl
až se mě zeptáš
Až se mě zeptášproč ti tak vonímnádechem jarních kosatcůněkdy to bolí bičem přes zádaa jako nahá zahradapřikrytá ústy milencůneodpovím
Až se mě zeptášproč ti jen stékámmokrými stuhami deštěsvětlo ti tančí snad i na řasáchakordem mollovým abys mě nezasáhpřesto ti ještěneodpovím
Až se mě zeptášproč se ti vpíjímoblohou bosou skřivánkůže pro ni hledal jsi báseňvšechno co měl házel na zemv blízkostiztracené ve spánkuneodpovím
knoflíková
pro pantomimu smíchuuž nějak nestačílíbat se na rty bez ostychuproto šeptámzůstaň mialespoň v souhvězdíod knoflíků
o motýlech
cinkáme v listíintimitou nahých očía příbojem město trochu lípžije se motýlům v břišepři hluchoněmých hádkáchjako dva ptácivrůstáme si do oken
o moc dlouhých chvílích
někdy jsou chvíle jen takz doteku listí opadaných slovchvíle kdy v kalužích potkáváš své malé mořeněkdy jsou chvíle jen takkrajinou smutnoua jako strom obrůstáš tichemz opuštěných lidí potrhaných hvězdněkdy jsou chvílea není to jen takže nám z nich býváuž trochu dlouze