Písmák Potkat se s vlastním jménem
Potkat se s vlastním jménem na hrobě,
snad temně děsivé, snad mrazivě zvláštní,
mám mluvit v první anebo třetí osobě,
bdění už odplouvá, co zbyde z vášní.
Mluvil jsem
Mluvil jsem s ním přes špinavou membránu
a myslel na kundu jeho manželky ve vymrzlém parku,
na studené zemi, na její roztažené nohy,
na vlhký střed vesmíru.
Tenkrát v pravěku
Tenkrát v pravěku,
když skutečně jsem se snažil,
být dobrým partnerem, milým a pozorným,
bylo mi občas ráno, za odměnu,
Pomozte
Pomozte prosim uprostred noci.
Závojem chladným zahalená,
souslovím něžným vyvolená,
jako já.
Hřbitovy
Už chápete, proč mám rád hřbitovy.
Proč se tam cítím dobře.
Nejsou tam nasraná auta,
přetopené tramvaje narvané k prasknutí.
Pod křídlem noci
Pod křídlem noci v teple pokoje,
Sžíravý pocit, že tentokrát to tam je,
Vkrádá se do mysli přes modrý samet,
Tou sukní práh jsem si k půlnoci zamet.
Zahodil jsem svou minulost
Zahodil jsem svou minulost na dlažbu náplavky,
za jízdy z okna svýho auta.
Cinklo to do noci.
Bylo to rychlý.
Někdo o ní mluví
Někdo o ní mluví.
Vyslovuje její exotické jméno, škoda, že špatně.
Vypráví, co říkala a co dělala.
Dává to k dobru, snad že ji zná, že se spolu bavili.
Cítil jsem jaro
Cítil jsem jaro, když jsem tudy chodil.
Bylo to s tajemnou L.
Drželi jsme se za ruce a ona měla sukni bez kalhotek.
Dlažba studila po ránu i večer a já byl ve snách.
Jsou dny
Jsou dny, kdy nikoho nepotkáš.
Dny, kdy se touláš ulicema a všechno je tak prázdný.
Kdy jezdíš metrem a nikdo se nepodívá, ani tam není nikdo takovej, kdo bys chtěl aby se díval.
A s trochou patosu: k čemu jsou takový dny.
Blonďatá
Vobírám se s ní po cestě do práce.
Sahám jí na zadek.
Líbáme se.
Prudíme se a provokujeme.
Ráno
Dostal jsem pusu na rozloučenou,
po ránu v cizí posteli,
až znova usnu budeš mou ženou
za všeobecného veselí.
Na Štědrej den...
Na Štědrej den lítaj kolem zprávy.
Z jedné a z druhé strany, od slečen, co jsem je kdysi měl ve své moci.
Obtáčej mě vzpomínky, co jsem jim všechno provedl a co ony provedly mě.
Jak jsem jim to udělal a jak ony mě.
Miluju...
Miluju, když na střechách leží sníh a obloha je tmavá,
za oknem.
A bagry sledují tanky na fasádě protějšího domu.
V kancelářích není fantazie a není tam smích,
Nikdo nám nerozumí
Nikdo nám nerozumí, když se zavírají víčka,
tupý pohledy a cesta stokrát stejná,
stokrát monotónní v deliriu opilosti, ztmavlým podchodem,
když ptáci k ránu zpívaj.
Zákon světa
Milujeme ty, co nás odmítají a odmítáme ty, co nás milují.
Zákon světa.
Proč to tak je. A může se to vůbec někdy změnit.