Písmák Třikrát láska
Tak láska naplnila se už větvoví stromůšeptá výšinámo zrozeníTak láska poddává sepři padání deštědo vodopádu časupozemskéhoTak láska zůstávávždy zkoušenávždy rostoucíz živinráje.
Jako třtina ve větru
Jsi jako třtina ve větruPoslouchej DanieliMluví robátkav plenáchKacíš se ve větrupole je ti maléa těžkéPoslechni DanieliJednou se dotkne i tebea promluvíšjako ti malía drobníJako ty kláskyv hlíněudusanépopelemzasypanéDanieli.
Co zůstalo
Prázdno a zadupané hřivnykřičí ze země. Hospodář se blíží. Sklízí. Sklidil nechtěné.
Taste meče proti...
praskly švy z šedivých nití
a zlatá vlna vysmekla se z drápů bledé kočky
hraje ti přitom Brel
abys věděla kde sedíš
Propojení
Trochu mléka
Trochu kůže
Stěsnáš se
Pod rybízem bez listů
rozchod
rozchod
jako chrapot deště
motýlích tykadel
jako šumění stužky
Pod blůzkou
dvě rajská jablíčka
jak sněhem zavátá
chvějí se čekají
třeba až do rána
Křížky marcipánu
Bez slůvek sněžná
maluje červené
s křížky marcipánu
nebude
Prázdná kočičí miska
Kocour Tě prozradí, padající světlo v tmách píšťalkou rozední poslední váhání. Tvé tiché doznání v hedvábné zasněnce dozraje na tváři z úsměvů z hvězdičných bran. Uslyšíš svítání. Pohladíš kocoura.
Při zrcadlení vlaštovek
Tam v dálce, kde zrcadlení vlaštovek sbírá se v oblohu, tam kde bludičky s křídly plachetnic osvětlují sloupoví nebes, tam kdysi spadl lístek ze stromu, s pamětí sedmi krásek života. Kdo pozvedá jej, procitá v nesmrtelnosti křehkého květu. Dovol mi zvednout Tě na kolínka nebo sletět s Tebou po boku.
Elegie pro poslední ráno
Kdo ví kde růže snívá
zavřená okna
jsou do nebe
Kdo ví jak svíce jara
Hluchavka bledá
Hluchavka bledá
Nesmí ti upadnout
Křídla kledu
Chvěje se luna
Hádanka
Kapka stéká po němotě a na sklíčku světlo dýchá. Mlha padá do kalíšku, když květina tiše zpívá. Slovo siré na se čeká za branami mého světa. Kdo uhodne.
Den očekávání
p o u r f é l i c i t e r 2 00 2
Vesmírná hudba zaplnila čas,
prostor zatleskal příchodu Blízkosti.
Dobro zapálí svíce radosti,
Měsíční krok
Měsíční krok
V obloze trhlina
živá a zlatavá
Houpá se nad kopci
Až zafouká na píšťalu Čas
Až zafouká na píšťalu Čas… Až Stáří vyjde ze země chladivě třpytivých duh… Jabloňové vlásky se zapletou do pláště příchozího, do roucha vyšitého z krystalků barev – Černé oči starce pohlédnou pro znamení k loveckým psům, pasáčkům pokynou jít domů – Mezitím herbáře obrátí zázračný list. Všichni se klamou v kořenech hořců písní o znovuzrození. Tak se mýlí, to nejprve zima pokvete bělostnými lístky předjaří. Teď v lesích jako by začarovala stromy v kovové květiny, jež zahradník zalévá konvicí z vosku – Když dítě opět narodí se – Čas zafouká na píšťalu – křik rození rozřinčí zvony po světě…
Večer odpouštění
Čas tiše mávnul křídly jako černé labutě, jež pluly oblohou. Měsíc
vdechl svou podobu do nahého zrcadla a mistr zachytil štětcem bolest
západu slunce. Velcí ptáci krákorali jako by člověku na postrach,
že cesta k jezerům temnoty je zrádná jako vznášivá křídla, vytesaná