Písmák J-perverz
"Tak co zase provedl. " povzdechnul si nepříliš vysoký, hnědovlasý upír ve středověkém oblečení a posadil se hluboko do polstrovaného křesla.
Modré oči jeho pána, se na něj dívaly mírně vyčítavě, ale i trochu lítostivě a starostlivě. Přesto z nich nejvyšší mírou zářilo podráždění a únava.
Démon za Zrcadlem
Barvy….
Prolínají se v sobě, mísí se a zároveň zůstávají samy sebou - ty jemné odstíny vlastního nitra, tajuplné spletence roztříštěných kousků sebe sama ve své nejčistší podobě. Skleněné kousky chladné a vypočítavé duše, stejné jako šedé, nicotné duše zrcadla, tříštícího se v mých dlaních, zarývajícího se hluboko do kůže na mých pažích.
Necítím bolest, ani strach, jen jakoby nekončící prázdnotu, když k mým uším - jakoby z velké dálky - dopadají ty jemné tóny kdysi posvátného skla dotýkajícího se podlahy - tak nečekaně, tak vyděšeně.
Povídka - Kráčet smrti vstříc
"Odpusť," řekl jsem s chladným výrazem ve tváři a pak tě střelil. Vypálil do tebe pět ran ze svého revolveru a pozoroval, jak tvé tělo padá dolů a dolů, níž, než kleslo na chodník, tak špinavé, nehodné tvého doteku, jak první kapky temně rudé krve vyplňují spáry mezi jednotlivými kostkami dláždění.
Nezajímal jsem se, kdo by mohl ony výstřely zaslechnout, podstatné bylo splnit úkol. Rychle, precizně, bez zaváhání, jak mne to učili.