Jo a jak jsi dostala tak pěkné jméno? Keča byla (jestli se nepletu) asi před třemi sty lety náčelnice jednoho kmene bolíviských indiánů, statečná žena...

Ahoj Šíšulo! Díky za komentáře :) Neměla jsi tu včera nějakou jinou báseň? Já jsem si ji četl a docela se mi líbila, dnes jsem si ji chtěl připomenout a už tu není :) Ta nová je také pěkná :)

Trochu je to jako z rubriky "děti dětem", ale to nevadí; je to docela veselé :-) Nevím, jestli ti je doopravdy 42 let, já si představuji, že jsi malá holka, která běží po té stráni a tohle si zpíváš. Tak snad jsem tě neurazil. :-)

Je to veselé povídání, které z banality přechází postupně v jakýsi hlubší dosah tím, že kostku zasadí na kopec přehlížející krajinu a učiní ji cílem poutních výprav. Je to pochopitelně povídka vhodná tak akorát na vyprávění na facebooku či vnoučatům od roztržitého dědečka, to ale nevadí.

§ 155 TZ není o útoku na veřejného činitele, ale o ohrožení pohlavní nemocí.

Jinak souhlasím s tím, že tam příliš vyčnívá snaha o absurdnost, stejně tak s tím, že je to jako prasklý pytlík od brambůrků. Pokud to byl účel, je to v pořádku, takto to funguje.

Je to vtipný, byť snad viděný nápad. Tady je vidět, že si to autor chtěl zkusit. Možná je to škoda, protože scény s autory scénáře působí vyloženě jako vata (až na konci zjistíme jejich význam), navíc jsou poněkud strojené, scény ze scénáře mi tak připadaly lepší, možná by stálo za úvahu samotné dílko s rozchodem... Každopádně pointa je sice zajímavá, ale povídka jí je dle mého křečovitě podřízena. Navíc to ve finále vlastně nic neříká, snad to jen poukazuje na (ne)výhody psaní na stroji. Takže je to zajímavý experiment či pokus, to ano, ale ve finále to vyznívá poněkud samoúčelně.

Rebeko, myslím, že na podobné zkratky máte talent. Pět řádků a co se v nich skrývá citu, vášně, něhy, pravdy a lásky. Krásné obrazy v magické mozaice; nejvíce mě ale "dostává" (odpustíš-li ten hovorový výraz) poslední verš: tolik tajemství, příslibu, nevyřčené pohrůžky, touhy a výzvy ve třech slovech – samotných o sobě banálních, leč geniálně podtržených dvěma tečkami – ano, pozor! dvě, nikoli tři tečky. Tento zdánlivý detail tomu dává dosud netušenou hloubku. Proč není tečka jedna? Proč nejsou tři? Překlep? Tak je to málokdy. V básni tohoto kalibru to není náhoda, nýbrž zobrazení stavu autorčiny duše. A nebo je to nezamýšlené? To ale v konečném důsledku nemění nic na tom, že se jedná o zobrazení stavu duše autorky; v tomto případě snad ještě silnější, neboť nevědomky učiněné.

Zajímalo by mě, komu jsou ta slova věnována. Autorka k adresátovi zjevně cítí velký cit, ale asi není opětován tak, jak by si přála a jak by si zasloužila. Přeji jí v tomto hodně štěstí a lásky!

Krásné verše, krásné obrazy. Mnohé z nich jsou ale i děsivé - třeba ty dva haléře. Cítím, že jsi smutná, a tak říkám nesmutni! :-) Píšeš krásně.

Ano, je to v zásadě infantilní říkačka, to máš pravdu. Na druhou stranu přísně vzato to poesie je. Děkuji za zastavení.

Děkuji za zhodnocení. :-)

Na mě to také působí spíše jako výsek něčeho obsáhlejšího. Na druhou stranu fakt, že autor "stojí o hlubší kritiku" naznačuje, že nad dílem strávil více času a každé slovo, každý verš, je výsledkem promyšlené práce. A nebo si jen autor hraje s čtenářem?

Jisté je, že tento můj komentář je příliš dlouhý, příliš hlučný na to, aby byl tichý, aby dílu dodal síly. V tomto smyslu - tato báseň není z těch, které by mě donutily mlčet, otázka je, jestli tím splnila, a nebo nesplnila svůj účel. Každopádně je-li jejím účelem donutit čtenáře myslet, jedná se o zaškrtnutí položky "vážná kritika" o odvážný krok, a to samo o sobě stojí za ocenění.

V zásadě pěkná báseň, která ovšem "trpí" zdejším zvykem přizdobovat verše neologismy a synestésiemi, což obecně neškodí, ale pozoruji, že je to v poslední době poněkud nadužíváno (obecně tady na Písmáku). Je to škoda, protože báseň, jako je tato, by se bez takových zbytečných ozdůbek obešla - a snad by i lépe vynikla její prostá krása a její myšlenka. Možná je to ale tak, že jsem já ještě nezkušený, či snad nemám potřebné nadání, a proto uvedeným tropům nerozumím. Snad mi laskavá autorka vysvětlí, co báseň znamená? Protože je-li to doopravdy tak, že tomu jen já nerozumím, nezbude mi, než studiem tento nedostatek doplnit - a ona informace by byla vítanou pomocí do začátku. Snad nejsem moc vlezlý; a opravdu, báseň se mi líbila, i když jsem jí snad plně neporozuměl.

Já vám zcela rozumím, jen mě to v kontextu vašich předchozích příspěvků překvapilo :-)

No já nevím, je to sice experiment, ale mě to připadá prostě jako vulgární dekadence, nevím, no... Drž se raději toho, cos tu psala dosud, to ti šlo lépe. :)

Působí to na mě, jako by autor pod vlivem silného zážitku chtěl vyjádřit své pocity v povídce. Pocity to určité vyjadřuje, celkově ale povídka působí klopotným dojmem, čtenář má pocit, že vlastně nic nevyjadřuje, jen se snaží šokovat zvláštními obrazy a explicitními zmínkami na nějaký film. Chtělo by to opravit věty tak, aby dávaly větší smysl, a zařadit je do širšího kontextu povídky tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o povídku a nikoliv jen o v prudkém hnutí mysli vychrlený text.

Docela pěkné, má to hutnou atmosféru. Některé figury tedy působí trochu krkolomně, cítím z toho zdejší módu používání různých neologismů, ale nakonec, proč ne.

Posunula se dál, co mám říct dál :-) Ale tím se tady netrapme, já jsem rád, že po té době zůstaly verše, které se někomu líbí :-)

Jsem rád, že jsem tě zaujal, ty také píšeš pěkně, těším se na tvé další básně :-)

Drama na čtyřech řádcích, to jsi odhadla dobře. :-) Mám rád miniatury, díky za tip!

Ano, bylo to lehce psané :) No Disidentka tu není, nevím, co s ní je. Ale díky za zastavení :-)

Krásné verše, píšeš moc hezky. Je to důstojný vstup na Písmáka. Ať se daří!

Děkuji za kritiku a zastavení se :-)

Gratuluji k tomuto rozhodnutí, schopnost takové sebereflexe nemá každý. Já vím, že se říká, že internet snese vše, jsou ale věci, které prostě neměly být, a proto chválím tento tvůj krok!

Jsem rád, žes to tak krásně vystihla, a jsem rád, že jsou z toho tyto věci cítit; psal jsem to podle jednoho člověka, kterého jsem kdysi znal. Chválím tvůj pleonasmus "vracím zpět"! :-)

Ze začátku navození bezútěšné atmosféry, pak děj, a pak jen změť obrazů v křiklavé agónii ústící do výkřiku. Působivá komposice je umocněna četnými oxymórony a neologismy, pleonasmy a hyperbolami.

Těžištěm básně je dle mého názoru tato skupina veršů: 

nemohla jsem mluvit,

nemohla jsem dýchat

už jsem byla jenom já a On

- jako jediná dává dohromady jasný smysl, nic se za ní neskrývá a autorka si zde nehraje s pocity čtenáře. Vyjadřuje niternou lásku ke komusi - a pak to pokračuje dál - konec čehosi, sebe-obvinění, snaha, aby ji miloval nazpět a konec! 

Spoutej se, zrádče!

Opovržení nad tím, který není hoden ani toho, aby byl spoután.

V obecném kontextu autorčiny tvorby lze konstatovat, že autorka se posunuje ve vztahové rovině, v rovině tvůrčí je posun minimální (což ale není nic divného, autor jejích kvalit nemá už příliš prostoru pro zlepšení); tematicky pak stagnuje. Forma, kterou autorka volí, totiž volný verš, dává jí veškerý možný prostor pro vyjádření, čeho jen chce. Disidentka ukazuje, že onen prostor dokáže zvládnout, a s výhodou využít; pravidelného čtenáře jejích básní však napadá, jestli by přeci jen neměla se thematicky posunout. Její láska jistě jest vášnivá, a hloubku svých emocí umí vykreslit jako málokdo, v tom ale jest prostor pro posun, ve vyjadřovaných emocích. Tak částo píše o citech nejsilnějších, o lásce a nenávisti, že v její tvorbě tyto pojmy splývají a stávají se - bohužel, vyprázdněnými, a snadno se může stát, že jí to čtenáři přestanou věřit.

Na napsaného tak nemohu udělit nejvyšší známku a básni, která je jinak dokonalá, uděluji 90%.

Dnes jsem zrovna přemýšlel, že bych mohl vařit marmeládu. Je krásné cítit, jak onen sváteční čas, čas lásky, který se blíží, protkává poesii těchto dnů. Tato niterná zpověď, to je něco úplně jiného, než na co jsme od Disidentky zvyklí. Ta tam je její buřičský tón, zde ji vidíme jako křehkou, krásnou a milovanou květinu, křehkou jako z ledového krystalu, lehkou jako chmýří pampelišky. A mě se tak líbí snad ještě víc. Každý obraz, který nám zde nabízí, jen dokresluje cit, který chová, ze kterého je zrozena, a kterým vpravdě je. A s psaním "Miluji tě" na klávesnici to je tak - když to člověk píše jen tak, jde to samo. Napsat to někomu, koho doopravdy miluji, to je sakra těžká věc. Ale jakmile se k tomu člověk odhodlá, ta tíha z toho spadne a je to ta nejpřirozenější věc na světě. Tak.

Dnes jsem zrovna přemýšlel, že bych mohl vařit marmeládu. Je krásné cítit, jak onen sváteční čas, čas lásky, který se blíží, protkává poesii těchto dnů. Tato niterná zpověď, to je něco úplně jiného, než na co jsme od Disidentky zvyklí. Ta tam je její buřičský tón, zde ji vidíme jako křehkou, krásnou a milovanou květinu, křehkou jako z ledového krystalu, lehkou jako chmíří pampelišky. Každý obraz, který nám zde nabízí, jen dokresluje cit, který chová, ze kterého je zrozena, a kterým vpravdě je. 

A s psaním "Miluji tě" na klávesnici to je tak - když to člověk píše jen tak, jde to samo. Napsat to někomu, koho doopravdy miluji, to je sakra těžká věc. Ale jakmile se k tomu člověk odhodlá, ta tíha z toho spadne a je to ta nejpřirozenější věc na světě. Tak.

Proč tak smutně, pohněvaně? Vím, že mi do toho nic není, ale snad ti někdo neublížil?

Disidentko, ty jsi krásná žena, krásně básníš, ty si nezasloužíš, abys byla smutná! :-)

Gratio, mea pulchra Regina, super meam vitam imperatrix diligens. Mitto Tibi cordis meam, pro Te, in saecula saeculorum. Volo te, amo te, vivere sine Te non possum. <3

Faidón choval velkou lásku ke svému učiteli, ostatně všichni jeho žáci. A Athény nejlepšího ze svých občanů odsoudili k smrti, on nad ní svou velikostí ale zvítězil. Tak i ty Disidentko jsi milována nade vše jiné a věz, že i když tě lid třebas nebude mít rád, tvůj Faidón tu vždy bude pro tebe. Ba jeho láska k tobě je ještě silnější, protože ty jsi nejen učitelkou, ale i filosofií samou, totiž láskou i moudrostí.

S láskou Tvůj navěky.

Disidentko, mě je docela jedno, koho máš ráda a kdo má rád tebe, já jsem se tě snažil povzbudit vyzvižením silných momentů tvé poesie, a u tvé poesie můj zájem končí. Pokud nechceš, aby ji lidé četli, tak ji nevyvěšuj. Každopádně se nemusíš bát, že bych tě svými postřehy ještě obtěžoval, spíše si najdu někoho, není tak vyšinutý a rád ocení názor jiného.

A nevím, komu jsi určila tohle, ale pokud s ním jednáš podobně, tak se bojím, že znám odpověď na tvou otázku...

Disidentka opět pokročila: rozervaná láskou nás zasypala rozervanými obrazy, neologismy a jinotaji. Čtenář se tak sám ocitá na parkovišti snů, neví, kam se dříve podívat a v tom šíleném kolotoči lapá po dechu. Autorka obratně využívá faktu, že čtenář není soustředěn jen na konkrétní slabiku, kterou čte, ale podvědomě vidí slova následující, minulá, a dokonce i slova ve spodním i hořejším řádku. Kladem obrazů, který by při otrockém čtení slovo od slova snad působil zmateně, tak dosáhla toho, že čtenář je cele chycen v pasti metafor, což celý zážitek stokrát umocní. Tato past však není kompletní, čtenář dostává šanci v podobě jednotlivých předělů - zlomených srdcí.

Rozebírání jednotlivých obrazů snad nemá přílišného smyslu, protože dokonalý smysl dávají až v celku, do kterého jsou zasazeny. Stačí tak jen říct, že čtenář může spolehlivě rozpoznat Disidentčin žhavý styl, který nenechá suchý podbřišek nejednoho z jejích fanoušků.

Je vidět, že autorka - po úspěchu v jedné z předešlých básní - znovu zkouší experimentovat s grafickou podobou básně, která tentokrát ale netvoří srdce, nýbrž jen jeho polovinu. Autorka zřejmě čeká na druhou; a já doufám, že ji dostane, když ne za nic jiného, tak za tuto báseň si zaslouží tucet srdcí.

Nechci se opakovat, ale Disidentka mě k tomu nutí: zde se píše historie poesie.

Ale paní Disidentko, takové návrhy na veřejném místě?

.

.

.

Ozvu se ;-)

Díky za komentář. Ten konec z části skutečně uspěchaný je, z části jsem to nechtěl nijak protahovat, což se mi ze začátku nepovedlo, a proto ten konec vypadá uspěchanější, z části už se tam prostě nic stát nemělo, a tak jsem tam nic nepsal (což, vím, opět odporuje první části textu :) ) Možná ten konec ještě upravím, sám jsem měl pocit už od doby, kdy se hrdina vydal na cestu, že by to šlo směřovat jinak, než jak to nakonec dopadlo, ale zase by v tom zanikla původní myšlenka. Až ta nebude aktuální, tak to nebude vadit, a třeba z toho ještě něco vyjde. Každopádně díky. :-)

Podobně jako ve svých verších, i zde Disidentka používá složitou stavbu, zdánlivě zmatečnou konstrukci, a mate tak nepozorného čtenáře, chytá ho do tenat své nádherné tvorby, až on neví, kudy kam. I zde je cítit erotično, které je Disidentčině tvorbě tak vlastní.

Chtěl jsem vybrat momenty, které mě chytily u srdce, ale to bych to sem musel zkopírovat vše. Disidentka prostě umí. Umně proplétá několik vrstev a forem příběhu - dopisy ze začátku, pak vyprávění, vyprávění ve vyprávění, verše, sen, ... Utváří tak bohatkou mozaiku jako podobu Paříže, ve které se děj odehrává, a která je samotná bohatou mozaikou. Vícekrát mě během čtení napadlo, že Disidentka možná píše o sobě - snad ne doslova, ale v podobenství. Hledá sama sebe, hledá umění, snad zjistí, že ona a umění jedno jsou, možná ji to ale děsí? Čeho se obává, co nechce? Scéna s malířem v závěru napovídá, že nejsem daleko od pravdy, že hrdina doopravdy hledá.

Na čtení je to dílo náročné, je z něj vyloženě cítit, že z Disidentky vytrysklo ve velmi rychlém sledu - a to ostatně víme, že Disidentka je autorka, která TVOŘÍ a neztrácí čas zdlouhavými kosmetickými úpravami, kterými by původní zážitek, dílo, akorát zkazila. Písmák je toho plný a Disidentce patří obdiv, že se tomu umí vyhnout a nebojí se podat výron její duše, jejího srdce, tak, jak je. Protože takový zážitek je nejsilnější.

Disidentko, jste velice moudrá žena. Děkuji vám za vyčerpávající a přesnou kritiku a zároveň děkuji za vybrání nejsilnějších momentů - sám to mám podobně. A jsem si jist, že i vy svého Plátka potkáte :)

To je mi jasné, že miluješ někoho, kdo je tvé lásky hoden. Jen doufám, že jsi také milována!

Lehká sexualita, poklidná metafora s paralenem, rozverná, a přesto uklidňující a sladá dóza na pralinky. To vše v sobě ukrývá, ale i cudně odhaluje prudký cit, který Disidentka chová. Rozpustile žertuje, stěhuje se do obrovských prostor osudu a setkává se s nejvyšším, láskou a Fortunou (a kdo ví, není-li to jedna a ta samá postava?) a nakonec se zmenší a neodejde na západ, ale -

-zhasne a stane se tulákem bez citů - proč?

Pro někoho zdánlivá banalita, ale po krásných verších a obrazech citů zde podle mě leží těžiště, protože Disidentka - byť volí silná slova - je nevolí proto, že by to byla pravda, ale proto, aby upozornila, že to pravda být může, že se snadno zmenší a zhasne, nebude-li náležitě vyživována - láskou? - ... Aby se stala tulákem, který nic necítí, to jí nikdo nepřeje - snad! Přesto, že jím snad ještě není, věřím, že je mu podobna - bloudí světem, ale city ještě má. Musíme ji všichni milovat, protože ona dává lásku, ale bez podpory milujících jí brzy dojde a to se nesmí stát!

A k básni jako takové: Disi, zpomal! :D Neboť na takové verše, které, jak věřím, sám anděl vytáhl z tvého břicha, které jsi s očividnou lehkostí vykouzlila, na ty abychom my, pokorní, napsali celou knihu! Snad se příliš nemýlím, když řeknu, že se o tobě budou příští generace učit. (Ale to už se zcela jistě opakuji ;-))

To mě těší! Přiznám se, že jsem se trochu bál, že se z toho lidé podělají... Tak díky, že to vyvolává jiné tělesné reakce a zároveň gratuluji! :)

Tedy ten, komu je to adresováno, ten by se raději měl jít zahrabat! Je vidět, že Disidentku pekelně rozčílil, čím asi? Disi si ale přesto uchovává určitý nadhled a verše tak prošpikovala ironií jí vlastní. Uplně ji vidím, křehkou dívku, jak to plamenným projevem vmete dotyčnému do tváře!

Chlapec a nástroj války. Krásy exotiky a válka, dovlečená z našeho světa. Všední radosti, zážitky, a globální všudypřítomnost války. Verše vypráví, ale za nimi se skrývá jiné vyprávění, syrovější, zde schované za milosrdenství metafor. Hrůza světa a nitro, kam se hrdina ukrývá, ale ani tam nenalézá klid, neboť děsy jsou příliš mocné. Disidentka se tak, jako vždy, obrací k věčnosti. Oproti jejím jiným dílům, která jsou sice někdy děsivá, někdy zdánlivě plné beznaděje, odmítnutí a bolesti, ale nakonec ukazují naději, světlo svíce v černé tmě,  a kde věčnost znamená únik, zde se stává vězením, ze kterého nelze uniknout. Disidentka, i když dosti skrytě, pláče nad tím, co je válka za zlo, což je pochopitelné. Toto se ale nezdá být jen obviněním války, toto se zdá být osobní, jako by Disi ve válce někoho ztratila. V tom nechci šťourat, to je osobní věc. Každopádně zde máme dílo, které je děsivě znepokojující, a přesto přitažlivé.

Já - nevím, kde začít. Báseň mě zasáhla jako kladivo.

Doopravdy silné verše.

Kouzelné téma, krásné střídání barev - zelená, modrá, rudá, černá, žlutá. Naděje na věčnost, věčná naděje, ale zároveň obava z této věčnosti, která vytvoří zcela nový vztah. Říkáš, nehlaď mě, ale cítím, že přesto chceš být hlazena větvemi druhého.

Síla, vášeň, radost, smutek, naděje, láska. A to vše bolí, ale z té bolesti povstane nový, silnější a krásnější cit, který pomne dubový háj, řeku, oheň, vzduch i zemi, ba i věčnost a krajinu snů. Vím to.

Pán Tě miluje, Disi. Podívej se do svého srdce, uvidíš.

Disidentka a její vztahy. Plamenná promluva, plamenné ukončení. Ale ten hajzl, jak jej na konci jmenuje, jí pořád leží v žaludku. Možná k němu pořád něco cítí? Souboj, na který sere, ji pořád dráždí? Olej v jejím rozzlobeném rozkroku ji těší? Ten druhý každopádně musí zamakat, takhle by to nešlo. Poslední větou si Disidentka, podle mě, trochu naběhla. Ona by právě měla být královnou tomu nehodnému, aby na ni nekřičel. Je vidět, že on ji nechápe jako královnu, on ji chápe jako služku, a to si nesmí nechat líbit! Disidentko, ukaž se mu jako pravá Královna! Cítím v kostech, že od tebe uvidíme velkolepé věci, jednou se o tobě budou učit.

Mísení Řecka a Říma, bourání dálnice k Aténě - proč? Přesouváme se k citovosti a k odmítnutí, tak typickém pro tuto autorku. Motiv stromu a kůry, znovu: co tím autorka říká? Je však patrný vztah stromu a Jupitera, protože strom, nadto strom nejvyšší, je jistě strom velice mocný - jako Jupiter. V jeho stínu mnohý zůstává pokořen a jako žebrák čeká na trochu světla - lásky a toužebně vyhlíží korunu - stromu i panovníka - které nemá šanci dosáhnout.

Možná někteří Disidentce poradí, aby si našla skromnější cíl své touhy, než samotného Jupitera. Já říkám: Disidentko, nevzdávej se! Protože jen ti, kteří sahají po tom nejvyšším, toho skutečně dosáhnou. Držím palce, a nežebrej. ;-)

Báseň stejně výbušná jako epilog, ba bombastická, chce se jednomu říct. Jenže ona není - bombastická. Co totiž sděluje? Po příliš krátkém předsloví, které syrově oznamuje krutou ?pravdu? následuje obvinění, Disidentka se zase jednou rozdala a ten, komu se dala, to nedovedl ocenit a odešel. V druhé části cítím určitý soucit s osudem nehodného, radu, smíření, to je ovšem přehlušeno - pohřbem. Co znamená ona bomba na konci? Po jeho smrti bude svět příliš osamělý, a tak je lepší jej zničit? Nebo to má znamenat, že po něm nemá zůstat památky?

Odkaz k dubu. Dubu, jako znamení síly? Ale kůra z něj je "ordinární" - a jak někteří ví, také močopudná - co chce Disidentka tomu nešťastníkovi naznačit? A ten název - chytře zvolený - když jej člověk vnímá dohromady, "rozostřeně" - vidí jakési tajemné slovo, to z toho přímo čiší, to tajemno, magično.

Disidentka nám tu nechala skvělou báseň, o které by se daly napsat knihy. Pokud myslí své oznámení vážně, toto je důstojná tečka za jejím dílem. My ale doufáme, že k nám bude blahosklonná a potěší nás ještě mnoha verši. A nebo se chce věnovat próze? Miluji, jak je tato Žena tajemná.

Ze začátku živelné, pak trocha melancholie a nakonec stagnace, klid, ale možná i trochu naděje? ... Pěkná práce s kýčem, kterým protagonistka pohrdá, obnažuje plytkost všedního světa. A nebo je to vyznání? Každé další přečtení ukazuje jinou rovinu, je to skutečně multidimenzionální báseň, což je dobře.

Nakonec mám pocit, že na mě určitá naděje dýchá, že by se disidentka chystala na návrat do vlasti? To by bylo skvělé.

Básni hodnotím tipem.

Moc pěkné, chválím. :-)

Nejěi hříšná, nemáš hříšné tělo. Chvíli, i tisíce chvil lásky Ti dám. A prolog je skoro tak skvělý, jako dílo samotné; jak to děláš, že to dovedeš tak skvěle skloubit??

Děkuji ti za vyčerpávající rozbor a názor, je vidět, že jsi skutečnou odbornicí! Mám teď nad čím přemýšlet, tohle je přesně to, co jsem potřeboval.

Mravně silná žena - to je Disidentka. Lepšího člověka na hradě si lze jen těžko představit. Škoda, že se to teď nepovedlo, tak příště. Vydrž!

Tvrdé... A ta rudá, stejně jako vypálená láska... Krásně děsivé

Gratuluji Ti k této radostné události! Kéž najdeš mnoho sil na péči o jistě roztomilý květ života v tomto světě! Mimochodem: krásné jméno!

Disidentko, nějakou dobu Tebe a Tvé verše znám, a přece mě nepřestaneš udivovat těmi nečekanými obrazy, které dovedeš vymyslet, krásou, kterou jakoby mimochodem vyvedeš ve shluku slov, veršů. Máš dar, dar krásy, a Tvá krása roste a kvete s každou další básní čím dál tím víc.