Adagio za život
V posledním okamžiku,
se celý život promítne.
Všechny malicherné přání, chyby.
V pomalém tempu všední melodie.
Do srdce skanuly
Do srdce skanuly
figurky z papíru,
v nechtěneném divadle
našich životů,
Občas se dívám z okna
Občas se dívám z okna
a často vidím
chodící mrtvoly,
tlející parky,
Listí života
Život je třešňový květ,
padající do neznáma.
S doufáním, s pohasínající nadějí.
Nejkrásnější tehdy, když zůstane pouhá vzpomínka.
0:53 lidské mizérie,
0:53 lidské mizérie,
mimo dosah života.
Rozkošné dny mého mládí
smetl čas.
Bytí se blíží nicotě
Bytí se blíží nicotě
a na vodní hladině tlejí těla.
S pocitem nevolnosti se zase
skončil jeden kousek mne.
Slunce rozpoznalo
Slunce rozpoznalo
svůj svit za podzimního soumraku,
když vzpomínky hnuly duší.
Nikdy jsme nezůstali mladí,
Je cizí tento svět,
Je cizí tento svět,
i myšlenky v nitro vložené.
Vzduch do plic vdechnutý,
barvy oku vzdálené.
Dny
Dny jsou řetízky vykládané láskami,
básně v hlíně pohřbené.
Opustili jsme své sny,
smutní k smrti.
Nahodilá I.
Pohledy odnikud do nikam,
kacířská debata o milování.
A tvůj zasněný pohled coby klam,
co ve štěstí mi brání.
Na jaře odkvétají poklady radosti,
Na jaře odkvétají poklady radosti,
které zasadilo čísi mládí.
Láska mi byla vyrvána,
aby ji nahradil ostrý vítr,
Piáno
Jemným úderem se rozplyne vesmír
falešných představ.
A duše, ten blažený přístav,
je prostoupena melancholií.
Šedivé střechy za soumraku
Šedivé střechy za soumraku
opanuje namodralá barva smutku.
Dívky se halí do závojů ze lží a polopravd,
s nimiž si budou chlapci tak ochotně hrát.
Před vidinou blížícího se konce
Před vidinou blížícího se konce
jsem se ukryl nad propastí,
na můstek, kterým jsi byla ty.
Jak dlouho myslíš, že člověk
V bezcílné samotě spadaného listí
V bezcílné samotě spadaného listí
se zakládá místo pro nový život.
Tělo se brodí v šeru,
a hranice duše nikdy nenajdeš,
Pocit úzkosti protkal nekonečný čas vyčkávání -
Pocit úzkosti protkal nekonečný čas vyčkávání -
na signál, jenž nepřišel.
Čaj mezitím vystydnul,
a byť chladla, nevytratila se touha.
Na kopcích smutku
Na kopcích smutku
setřásám z nohou život.
Zvony odbíjejí hranu,
ale kouř z povzdálí neděsí.
Bouře protkala oblohu,
Bouře protkala oblohu,
a na lidi dopadaly oceány slz
zklamání.
Po chvíli se vzduch zdá snesitelnější.