ten "nájemník" mě pozitivně provokuje (jako, že uvažuju, jestli když je nájemníkem těla člověk, jestli majitelem je země, nebo "bůh", nebo tělo samo, "vaše oči", možná jdu ale jinam, než báseň.

báseň na mě působí jako ladný pohyb mezi hrou, intuitivností a racionálním, uzavřeným prostorem.

baví mě možnost číst si 4.-6. verš jako (sebe)ironii, ve smyslu, že je to záměrně extrémní, aby poukázalo na extrémnost, na hru s realitou, hru se vzdáleností

a baví mě možnost číst si to jako určitou kritiku subjektivity, kdy oči tvrdí: "řekneme druhému, co vidí, řekneme mu, že jsme to my, čím vidí, a ještě mu řekneme, ať nás má / rád = ukážeme mu, jak si věříme. on nám nemusí věřit. tím nám nás potvrzuje. i sobě."

stejně tak si to můžu číst i jako promluvu někoho k sobě samému, kdy se jeho vědomí a vidění od sebe vzdaluje.. něco racionálního v něm mu říká, že je tu nějaká skutečnost, něco, co lze vidět a popsat (zničit), a současně mezi ním a jeho očima zdánlivě není vztah, resp. je to neosobní vztah

"vaše oči" tedy vystupují jako zdvořilý, potměšile hravý ironický soused.

je to pěkné.

a moc zdravím (dříve jsem to nestihla)

ještě si taky nevím rady s tím spirituálním nádechem, když báseň říká, "aby naše láska byla víc nežli modlitba" - když převezmu, že "bůh je láska", je tedy jasné, že láska (bůh), je víc než modlitba, pokud si přeložím modlitbu jako hovor k bohu. vztah mezi bohem a modlitbou je něco jako vztah mezi láskou a sexem po telefonu (přičemž volané číslo buď nereaguje, nebo má obsazeno, nebo neexistuje).. samozřejmě že by záleželo, co si kdo představí pod slovem láska a pod slovem modlitba, obě ta slova jsou jaksi "vrcholná" pro své cílové skupiny, láska pro zamilovaného (nebo pro každého) a modlitba pro věřícího.. a pod oběma slovy si čtenář může představit jakousi vroucnost, nicméně mi to porovnávání pořád moc nedává smysl.

něco se mi na tom líbí, ale taky nevím, co s tou doslovností a co s některými pro mě skoro banálními (omlouvám se) popisy.. jako třeba "tak šíleně vzdálené a přesto přímo v nás".. ale zase je mi text sympatický tím, že se nesnaží něco zamlžovat ani příliš ozvláštňovat, jazyk je sympaticky prostý.. ale co se týče sdělení, jakkoli mu chci věřit, nevím, nemůžu se rozhodnout. asi proto, že jsem nikdy neuvažovala stylem "musím milovat víc, než jsem schopna", asi mi připadá, že tohle téma se vůbec nepohybuje v možnostech nějaké "schopnosti" a že se člověk nemůže "snažit milovat víc než je schopný a víc než unese" - že prostě něco (láska) je, a to, jak ji člověk cítí, to v podstatě člověk nemůže ovlivnit, může to ztratit (svoje vnímání), může se mu to vnímání změnit, ale snaha o kdovíjaké "víc" mi připadá v rozporu s citem, je v tom nucenost, je v tom zapojené uvažování.. ta snaha na mě na první pohled působí jako něco, co chce až sebedestruktivně vyjadřovat "hloubku citu", altruismus, ale taky jako klam, sebeklam, a nakonec si říkám, že to sice hezky zní, ale vlastně mi to nesouzní s (mojí) skutečností a taky mi připadá, že skutečnost textu se děje v přílišných důrazech - proto se nakonec nemůžu rozhodnout, jestli tomu textu věřit. nicméně líbí se mi myšlenka o člověku, který je v subjektu víc než samotný subjekt - i když i to je takové sporné a dalo by se to chápat i tak, že subjekt si to jen nalhává, a taky že ten někdo jiný (kdo je v subj. víc než subj. sám) je subj. ideál o sobě samém, v podobě a vlastnostech někoho jiného, nicméně toho "někoho jiného" už subjekt vidí svým viděním a může si tam promítat svoje představy (i to, jaký by vlastně chtěl být). ale to už se moc rozepisuju. -- všeobjímající "my" ve mně vzbuzuje spíš nedůvěru, ale věřím, že pro tebe přesně splňuje účel, protože textu dodává jakousi obecnější a skoro modlitební rétoriku..

pomalá tmavozelená kalná slavnost pdf

pomalá tmavozelená kalná slavnost pdf

"Oháníme se bezbřehou živočišnou kreativitou dětí, a přitom ji svou úzkostlivou starostlivostí pošlapáváme. Upíráme dětem možnost naplno pohlédnout životu do tváře. Vystavit se jeho žáru. Mladý utvářející se člověk potřebuje.." --- no, takové psaní ve mně vyvolává spíš nedůvěru. smysluplnější by mi přišlo, kdybys mluvil sám za sebe, pokoušel se nějaké téma uchopit s trochu pečlivějším pohledem, vyvaroval se té autoritativní, moralizující a patetizující rétoriky.. nedává mi smysl, proč text takhle zobecňuje a jak se snaží ukázat přesvědčení o vlastní pravdě.. bere si vlastně příklad extrému, aby kritizoval extrémy.. pro mě je to souhrn prohlášení, která se dál nerozvíjejí ani neodůvodňují, spíš něco zplošťují.. například říct, že "se z dětí skutečně postupně vytrácí schopnost samostatně uvažovat" - mně to připadá jako nesmysl. aby mohlo zaznít něco na takové téma, musel by si text nejdřív ujasnit, co pro něj znamená samostatně uvažovat, jak to vzniká a jestli to vůbec jde takhle nazvat a proč. stejně tak, co pro něj znamená to ztrácení. a z jakých situací a zkušeností sám vychází. myslím si, že problematika zrcadlení/učení, vývoje individuality a onoho "uvažování" bude o něco složitější a dlouhodobější, než aby se dala shrnout do věty, že děti (podle tebe vlivem opečovávaní/izolace) ztrácejí schopnost samostatně uvažovat. a tak by se dalo pokračovat. jako by text byl psaný hlavně proto, aby zapadal do pohodlného schématu, třeba do nostalgie typu "za mého dětství to takové nebylo" nebo do touhy přesvědčit sám sebe "ještěže já to dělám jinak" aneb "jsem snad lepší rodič než oni". asi je to dobrá ukázka, jak se skrz jakože vyšší témata (děti a výchova, hranice svobody, ochranitelství a kritiky, hranice bezpečí, iluze..) ukazuje hlavně autorské ego, hrdost na "to své" (děti, přístup..) - "pak se jim zadívám hluboko do očí a vidím cosi, co mi říká, že o tahle dobrodružství je nemám právo připravit. Tohle je ta skutečná, opravdová tvořivost a kreativita" - pro mě docela klišé. a připadá mi, že podobná klišé se často opakují - stesky, jak je ta která generace dětí v úpadku, jak je ta která generace rodičů v úpadku, a všeprovazující autorovo "já vím, co je špatně". jako úvaha mi to ani nepřijde, pardon.

(vzívám.. jako že ospale zívám, až do sebe něco vzívám? vzívám vzduch?)

mě to, popravdě, nesvádí, to bude těmi slovy - například píšeš "kouzlo noci" - jenže "kouzlo" se takhle nepojmenuje - když se tak pojmenuje, tak zůstává jen ve slovu.. nebo píšeš "v temnotě noci cítíš chuť svobody".. jenže to takhle nefunguje.. zkus si to napsat konkrétněji.. vynechat převozníky, vysvobození, temnotu noci, kouzlo noci, brány vědomí, chlad mlhovin, hvězdy, okovy, uvolnění - tj. všechno to všeobsažné až prázdné.. a zkus si to prožít přímo.. nevěřím, že tam jsou pro tebe vlci v hlavě, nebo dusající kopyta.. to jsou slova a spojení, která nanejvýš jen hezky vypadají.. zkus se od toho oprostit a vnímat to něco, třeba noc, jako by to nikdy nebylo.. což je mimochodem pravda.. noc, která bude, ještě nikdy nebyla.. a tak je tomu vždy.

pro mě pěkný. líbí se mi smířlivost, která jde z mámy, rozpoložení typu  "však nějak bude". první báseň je pro mě vizuálně bohatá, díky drobnostem.. spojuje pro mě hodně pocitů, přes údiv, souznění, znepokojení.. druhá mi to zajímavě zklidňuje, prostřihne to jinam a zároveň je to pořád spojené vodou.. ten moment, ten dotyk, mùže být prudký nebo jemný nebo jakýkoli nepojmenovatelný, nálada je otevřená, přesto pro mě směrem k zklidnění.. třetí je mi zajímavá myšlenkou jako "žárlím sama na sebe" (i když to může být i jinak) a "vždyť se mi to zdálo".. nůž a rybička a zaměnitelnost, přijde mi to jako silný moment, nevidím v tom ohranost.. a potom ta nevyhnutelnost konce, s úsměvem, to má silný výraz.. pod úsměvem mùžu tušit cokoli.. ta celková vodovost, voda, která to celé provazuje, může být "vlídná" nebo "k utopení"..

ještě uvažuju, v jakém jsme vlastně světě.. jestli v takovém, kde je nějaká naděje, nebo, kde už nezbývá nic jiného než se smiřovat s blízkostí konce, s odplutím ostrova.. jedna z posledních chemoterapií.. to je pro mě dvojvýznamové. (mimochodem ten červený nožík mám taky, ráda ho tahám kdekade)

dík všem za čtení.

ahoj fruhlingu.

hodněrozměrné. je v tom vtip a všelicos (co nechci nazývat)

taky si myslím že se dobře doplňují místa která jsou hned čitelná a místa kde si můžu dlouho nacházet nějaké.. vrstvy

"naše oči vidí to co mozek očekává" -- dobrý postřeh.. táhnou se mi odtud takové ty věčné zbytečné otázky (třeba - jestli se můžeme dívat jinak, přiblížit se nějakému "kdysi", kdy ještě nebyla žádná očekávání, nic poznaného, nic přebraného, a co si nemůžem pamatovat.. a kdy se ještě s tím viděným nespojoval žádný jazyk.. a tak)

nečetla jsem dost pozorně, protože se mi to čte špatně, přiznávám

ale zkusím něco napsat - nejdřív k tomu jazyku - přijde mi archaizující, až trochu křečovitý.. četlo by se mi to líp, kdyby byl pročištěnější a přirozenější.

příklad:

"Pouze jeden z nich, jedenáctiletý Dominik, nevšímaje si centrifugy, ani hlasu samozvaného vůdce, pokračoval dál coby ztroskotanec bez ducha. Ostatním to moc nevadilo, jelikož chlapec, o kterém je řeč, byl u nich divný a nudný patron, jenž zpravidla nedával najevo, jaký ve skutečnosti je, což přirozeně vyplývalo z jeho zakřiknuté povahy. Svoje radosti a strasti života si nechával jednoduše pro sebe."

ok - máme tu tichého dominika, který si nechává skoro všechno pro sebe, sám si troskotá městečkem a pro ostatní děti z děcáku je nudný a divný. to je mi samozřejmě sympatické a můžu si ho snadno (nějak) představit. akorát jazyku nerozumím - beru, že je takový záměrně a je konzistentní po celou povídku, ale vzniká mi z něj dojem, že se moc snaží - o "literárnost", o výchovnost..

nebo, (kromě toho, že se tu celkem jednoduchá charakteristika popisuje celkem složitě a nepřirozeně), nerozumím proč ta velká slova (jako třeba "ztroskotanec bez ducha", i když to může být i nadhled, nedokážu se rozhodnout) --- a taky proč nepřesnosti jako třeba "nedával zpravidla najevo, jaký ve skutečnosti je". -- jo, ono to zní jasně.. ale zároveň, tím nedáváním najevo taky dává něco najevo. tichý kluk dává ticho najevo. a ve skutečnosti je (kromě toho, co není vidět) i tím, co je vidět a co lidi kolem něj vnímají každý jinak. takže.. to, co nedává dominik najevo, je řekněme "vnitřní svět", a vzhledem k tomu, že ho nedává najevo, může působit na ostatní děti nějak záhadně, nebo nesrozumitelně, nebo nudně a divně, jak říká povídka, ale i to "nedávání najevo" je součástí jeho osobnosti a skutečnosti. takže napsat "nedával zpravidla najevo, jaký ve skutečnosti je" mi připadá.. nepřesné. navíc je tu ještě "zpravidla" - to mi vyvolává dojem, že dominik někdy, výjimečně, dává najevo, "jaký ve skutečnosti je", ale "zpravidla" ne. co s tím..? --- tohle píšu jako ukázku, jak mě použitý jazyk vede do divného rozvleklého uvažování nesouvisejícího s obsahem.

u dominika mi taky přišlo, že se vyjadřuje nepřirozeně a "nejedenáctiletě":

Vždyť je to další podvod. Co jiného by to mohlo být. Past na peníze. Doufám, že poslední.

potom, když spolu mluví dominik a pan loche, taky mi to připadá takové nepřirozené ty dialogy, jakoby frázovité - vzala jsem to tak, že je to součástí možného záměru - nějaká pohádkovost, černobílost.. nereálnost. možná je celkově záměrem vzdělávací pohádka..? i vzhledem k tomu, že se v textu někde říká, k jakému ponaučení se má dominik dovést, nebo jaké pocity mají postavy..

asi mám problém hlavně s tím, že je tu moc velkých, ba životních témat na jednu povídku.. kluk a jeho psychika, osamělost, touha po porozumění, po domově (skutečném), otázka vývoje (skrz vžívání se do rolí rozvíjí svou empatii a získává zkušenosti, byť je to všechno "jen" představa).. skrz setkávání se s dospělým a s jeho automatem si rozvíjí nějaké motivace.. k životu, k vztahům, k odpovědnosti za své rozhodnutí.. a nakonec teda nachází domov (resp. jeho možnost) --- přijde mi, že jsou to příliš velká témata a že nejsou příběhem nějak rozvinutá, jen se předkládají.. zase, třeba je to schválně, ale uvažuju, co tím vzniká - jestli ještě skutečnost, nebo její zplošťování ..?

(jen tak na okraj - když jsme u těch filmů.. když dominik slyší, že nemá fantazii, připomnělo mi to scénu z první povídky z acid house.. (hlavní postava potká boha v baru - a když bůh odchází, hl. postava řekne něco jako "vypadáš přesně tak, jak jsem si tě vždycky představoval" a bůh řekne něco jako "protože nemáš žádnou představivost, vole")

myšlenky na rodiče a řeči jako "kdo by chtěl nalezence", "takhle nemluv", "každý by chtěl přesně takového kluka jako jsi ty".. to už mi připadá moc na city a výchovné. přitom tohle téma je skvělé, to se mi zase připomněl Kluk na kole, když jsme u těch filmů (no jo). .) akorát že s řečmi o rodičích mám stejný problém jako s celým textem - vážné vnitřní otázky jsou vtěsnané do několika vět. kdybych v reálu někomu řekla "nesmíš se trápit a něco si vyčítat, není to tvá vina", přišlo by mi to nepřirozený a frázovitý.. podle mě se tím žádný vztah neupevňuje ani nevzniká. a jedenáctiletý kluk (a vnímavý a outsider) může být citlivý na frázovitost. a myslím si, že pokud má v sobě dítě zažrané pocity viny nebo "divnosti" (jakkoli iracionální), nedá se to snadno "rozpustit".. ale ok - beru to tak, že dominik si postupně vytváří k tomu dospělému nějaký vztah, nějaký respekt. a že ho bere vážně a líbí se mu, že někdo bere vážně jeho, že mu ten někdo přiznává hodnotu (přirozenou, lidskou). zároveň, dominik uvažuje černobíle - buď jsem špatný já, nebo oni (rodiče), a pan loche ho chce vést jakože k narušování té černobílosti..

vlastně se mi celým textem táhne představa, že obě postavy jsou jak outsideři tak i nějak výjimeční - například že dominik se dívá jinak na svět než ostatní děti - ale kdo jsou ty ostatní děti? jak se dívá někdo z nich? --- a že pan loche stvořil něco neobvyklého a "ostatní lidi" to nezajímá . ale zase, kdo jsou ti ostatní? --- vzniká mi dojem dělení na "já" vs. "svět" nebo "my dva" vs. "svět".. a tohle je něco, co mi přijde špatně a myslím si, že ani povídka to tak nechce, že naopak chce být jaksi spojující.. jenže na to jde nějak.. nevím. říká sice věty jako "snaž se pochopit obě postavy", ale přitom si vybere takové postavy a příběh, který má být taky pohádkový, tj "černobílost" a "výchovnost", vyplývá z žánru..

na jednu stranu, dospělý říká dítěti "neznáš okolnosti. ...Nevíš, co se stalo a jak se to stalo.", nechce černobílost.. - a na druhou stranu se jí sám dopouští, když říká třeba "nejsi obyčejný kluk". (přitom tématem asi není rozporuplnost toho dospělého, spíš to působí že dospělý tu má být autorita

..dospělý je tu jako autorita, dítě jako někdo, kdo se učí a díky dospělému se nějak vyvíjí. to celé působí jako metafora - "pouť životem" - dominik cizinec, odtržený (od "normálního světa") - nachází stroj, skrz který se učí, že může být čímkoli - ale být čímkoli spíš povrchně (protože skrz smysly a emoce, s tím, že se vždycky dívá zvenčí, nikdy není "tam", stejně jako ví, že je to iluze) a jen dočasně. ani mi z toho není jasné, jak může dominik měnit děj a jak pracuje třeba se střihem, nebo se zvukem, když je řečeno že může ovlivnit chování postavy a tím teda i děj a tím teda i filmový jazyk. takže to vypadá, že text pracuje s filmem jen jako s prostředkem k vcítění se do postavy - kluk to nějak může ovlivnit myšlením, cítěním.. ale všechno ostatní se jaksi neřeší.. no ale ok. obě postavy mi přijdou víc jako archetypy než jako konkrétní lidi s konkrétními příběhy.. ale to je asi v pořádku.

jen by mě víc zajímal kratší časový úsek, víc důrazu na prostředí, na postavy, případně na živý dialogy a příběh beze snahy o "výchovu k lidskosti".. kde by třeba nějaká vážná témata existovala pod příběhem, neupozorňovala by na sebe. nevím, jestli je mi rozumět..? třeba ve zmíněným Klukovi na kole podobná témata (kluk v děcáku, křivda, touha po přijetí, vznikání vztahu, přirozené (sebe)změny..) fungují dobře.. co si vzpomínám.

abych se shrnula - ta témata mi přijdou vesměs dobrá, ale napsané je to pro mě schematicky a nepřirozeně.. celé to beru jako idealizující (což asi nemůžu kritizovat, text je na tom postavený) --- líbí se mi, že píšeš o dítěti a vztahu dítě/dospělý z nenadřazené pozice a bez prvoplánových útoků na city

pardon za tolik řečí.) kdyby to nějka zavazelo, tak klidně moji reakci smázni

třeba tohle mi přijde lepší než ta trojka. zkusím se trochu vysvětlit -

zas se tu vlastně rozemílá jeden obraz, ale funguje to na mě líp - i když báseň v podstatě ilustruje to, co je v těchhle procesech "nejvíc vidět".. ale můžu to brát že "vidět a nevidět" tu je jedno téma, že prostě se budeme pohybovat na povrchu (viděné je povrch)

tady je to pro mě docela dobře orámované písničkou, která nabízí možnost - že já nevím proč může být skutečná (vtíravá) otázka (proč se to stalo) a přitom v tom není lítost ani výčitka, naopak ten obrázek působí do jisté míry "roztančeně" a smířeně.

uvažuju, jestli ta možnost dvojího čtení závěru je spíš obohacení, nebo zbytečnost.. myšlenky nepřehluší otázku, otázka nepřehluší myšlenky, může v tom být smířlivost i zdání smířlivosti i výraz bolesti a neklidu.. ale v podstatě je pro mě ten závěr příliš "bombastický" hlavně tím sjednocením myšlenek a vrásek.. ale celkově je pro mě na tomhle textu dobrý, že příliš neupozorňuje na vážnost situace, ale ani ji neshazuje.. něco mi přijde docela krkolomně napsaný, třeba "kryje i důrazní dějový zásek" (byť významově mi ten moment přijde čitelný)

tak, jsem si to tu připomněla.. nevím, jestli není nevhodné reagovat po takové době, ale zkusím.

tu diskusi jsem si trochu pročetla až teď. nepřistupuju k textům s tím, že "předem vím, co čtu".. podle mě na textu nic nemění ani autorův komentář, ani čtenářský názor. zajímá mě text sám, přijde mi nepatřičné spekulovat, jestli se autor kdovíjak "nesbírá" a podobně..

věci jako - sáčky do krve, měla vlasy samou asi, kap kap, rytmus jedu - mi hned asociují chemo. říkám si no tak jo, třeba tam bude ještě něco víc. ale zdá se mi, že není, kromě pocitů, na které se čtenář může napojit.. což mi nakonec přijde i nebezpečné, že by se autor chytil do takového "pocitování" a tím to končí..

podle mě by se celý text dal vyjádřit jedním obrazem. jenže tím by se zničila ta hudebnost, o kterou asi jde. beru teda, že nějaké východisko pro tebe bylo hodit to do písničky, jakoby zbanalizovat. to může být dobré. vadí mi spíš to, že text je o nějakém uhýbání, okrášlování.. šifruje se jedna situace, jeden běžný obraz. nevidím ani tu nemocnou, o kterou tu jde, vidím (a jen trochu) tu druhou, "vypravěčku", která přichází v takovém příjemném nalíčení (to je celá ta dikce, je to takové milé nalíčení). text schválně všechno zamlžuje, ale na ty jasné nemocniční rekvizity zaostřuje. to mi přijde fakt jako potvrzování stereotypů a (možná mimozáměrné) útočení na emoce, než jako básnické zkoumání nebo něco takového..

otázka vážnosti.. mně přijde fajn nebrat vážně sebe, ale brát vážně to, co člověk dělá - takže v případě básně báseň. tenhle text na mě teda "nevážně" nepůsobí.. a myslím, že každý, kdo něco píše (i když si to třeba ironizuje), tak zároveň potřebuje, aby to pro něj samotného mělo i jakousi vážnost - teda pokud nepíše vyloženě vtipy nebo tak něco. v tomhle textu je podle mě vidět, že ho za nevážný nepovažuješ.. to, že si ho rádoby shazuješ, ničemu neprospívá. buď ho potřebuješ přesně takhle, nebo ne. a taky se to vnímání a přístupy (k textu, k tématu, ke čtení..) mění časem.

jako zločinec se cítit nikdo nemusí, na tom nesejde. každopádně zločin dělá každý, když nějak tvoří.. pokaždé dochází k nějakému násilí.. ale taky vzniká díky "zločinu" i něco víc, i nějaká další (jazyková) skutečnost, nějaká radost atd.. u podobných textů mi ale vyskočí hned ten dojem zločinu, asi je to tím, jak je to velké téma, autor by měl vědět, do čeho se pouští. podle mě je problém, že když text pracuje třeba s asociací rakoviny, čtenář si to automaticky spojí s něčím tragickým, nebo zastrašujícím, nebo přinejmenším nepříjemným a osobním, a naladí se na vážnost tématu a na nějaké sdílení emocí.. je problém, když text jen potvrzuje čtenářovy předpřipravené vzorce. připadá mi, že málokterý autor s takovým tématem dokáže pracovat jako s přirozenou součástí reality a zároveň nabourávat ty vzorce. nebo si s tím hrát a třeba přehánět nebo banalizovat, ale tak, aby to nebylo ploché, ale fungovalo to i s vážností i s hrou. osobně to téma považuju za podstatné a přála bych si, aby se o něm psalo a aby se o něm psalo poctivě. ale častější mi připadá, že se toho tématu lidi buď bojí, nebo ho využívají k osobnímu vyrovnávání se s emocema, nebo k záměrnýmu tlaku na emoce, nebo to prostě neutáhnou..

(nevím, docela mi chybí v současné české poezii někdo, kdo by se odvážil pojmenovat věci přesněji a dívat se navzdory tomu, že se mu nedívá lehko. spíš básně všelijak mlží a okrášlují nebo se zaplétají do manýry.. no ale určitě je to způsob, který dokáže oslovit.. a je možné, že to takhle mnohý čtenář potřebuje.. a třeba (především) je to v tomhle "tónu a způsobu" podstatné pro tebe a víš proč)

omlouvám se za rozepsání, kdyžtak si mě smaž.

a taky, líbí se mi to opakování, rozvíjení motivů.. šaty, změna tónu když se řekne "že se mě už nedotkne nikdo jiný", to ohlížení a rozhlížení se v momentech před koncem jedné fáze.. původně mi přišlo že by se mohla škrtnout bílá z kapesníku - že ten odkaz k panenskosti je zbytečný - ale teď mi přijde, že bílá, když se nechá takto vyslovená, možná všechny čtyři texty nějak provazuje.. spojuje jak s nevysloveným počátkem (čistotou), tak s tou svatbou (předělem) i s toužebnou čistotou vztahu (vztahů), která je nerealizovatelná.. a že v tomhle uvědomění se v závěru text obrací k otci - je v tom něco archetypálního - a text říká "možná jsi chtěl" atd. a vidí že nějaké celistvé, "čisté přiblížení", je nemožné.. jednak neví, co vlastně konkrétně otec chtěl, ale taky přiznává neurčité "možná jsi to chtěl jinak".. takže se s otcem smiřuje, nebo spíš, smiřuje se s pocitem vlastního nenaplnění něčeho, co se nedá přesně říct -- možná ani otec neví, co přesně by chtěl, jak má vypadat "tenhle den" - který může být jak svatební tak i zástupný slovo třeba pro "tenhle život".. a pokud to teda otec cítí podobně neurčitě ve smyslu "možná jsem chtěl, aby to bylo nějak jinak" tak jsou si ti dva asi nejblíž.. ale může to být jinak. pro mě je ten závěr o smíření i o propasti - stejně jako špinavej papírovej kapesník už nebude bílej, tak se nemůže nějak "čistě" přiblížit lyrická hrdinka k otci ani on k ní. ale právě v tom jejím přiznání se potom jakási čistota děje, nebo něco alespoň podobného, nepodsouvá žádné závěry --- ten moment kdy se charakterizuje rozdíl (rodin) mi taky přijde jako odkaz k bílé.. která je vlastně od počátku narušená, zase mě to hodí k tomu obrazu "stopy krve", ale tentokrát spíš ve smyslu "rodné/rodinné krve" která znemožňuje člověku i celé rodině být "bílej kapesík", být nějak "univerzálně použitelný".. a stejně tak to můžou být stopy něčeho, co se do člověka a do rodiny vtisklo, stopy vlivů, zvyků, přejatých a naučených věcí, které se slévají s vrozeným, a jedno od druhého nejde odlišit.. --- ono je možné, že se hrozně vzdaluju záměrům textu, jen si tak hraju s představou, že některé věci, (které jsou v básni zdánlivě mimochodem, ale zároveň mají i nějakou širší symboliku), se v básni jakoby podprahově opakují a dostávají do dalších souvislostí.. možná

ten třetí text pro mě trochu klišé, ale jeho opodstatnění může být třeba v tom, že ten vztah je nějak vznešenější, formálnější, a přesto nějak vnitřní (třeba terapeutický) a jazyk tomu odpovídá.. a jakési napětí (nucené vzdálenosti) tam je a působí

celkově jako i v jiných tvých věcech sympatická "strohost navenek" - nic se tu nedramatizuje, obrazy/příběhy neútočí, jen se objevují a funguje mezi nimi různá provázanost, různě dynamickej střih.. je to fakt trochu jako práce s filmem, se zámlkama, s ostřením na detail, s pohybem a změnou pohledu (ke komu se co obrací).. nebo i ty změny v časech -- dívám se na první text, prozaicky mě hodí do minulosti, popisuje, zpřítomňuje, a mně vzniká pocit že se časy v něm nějak prolínají, obraz se vzdaluje a hned zase zpřesňuje do detailů - ukazuje, jak vtíravá může být banalita, třeba "pachuť, co obědval" - a že se to zapamatuje stejně silně, i silněji, než třeba něco závažnějšího - a tím je až fyzicky blízko) -- ještě mi přijde že nenuceně pracuješ s různým pohybem, zpomaluješ třeba děj/obraz drobnou úvahou nebo introspekcí.. takže nezaujatý a subjektivní pohledy se přirozeně doplňují

přemýšlím o tom, je to pro tebe asi hodně citlivé téma, tak váhám, jestli vůbec můžu něco podotknout, nebo jen tiše odejít.. na druhou stranu, text je zveřejněný, tak snad je i méně "přijímající" reakce možná.

jak se řekne pozitivní, první co si představím jsou nád. markery, pak něco dalšího.. ten název mi to hned nese tím nemocničním směrem jako možností. to by nevadilo.. ale čekám pak, že to téma bude zpracované nějak méně návodně/nápadně.

tohle zpracování je dvojsečné. na jednu stranu se mi líbí, že je v tom hravost a cosi jemného, díky té rytmice mi vzniká dojem, že se tu nic nezveličuje -- (a je to jistě lepší než když se "téma nemocného" autor pokusí zpracovat se záměrným útočením na city a vyjádřením "hloubky svého cítění") -- na druhou stranu, to zaměření na zvukovou složku a právě ta hravost a lehkost z jednoho pohledu, je najednou zatěžující a oplošťuje jazyk (a situaci, a báseň jako celek) -- prostě se nabízí míň možností, jak s tím pracovat.. a potom k nějakému, sice ne úplně útočení, ale třeba důrazu na city (na citlivost) přece jen dochází.

chci tím říct, že podobná témata (konečnost, nemoc, blízkost) mají pro mě větší působnost tehdy, když je jejich jazyk chladnější, zdánlivě odtažitější, protože díky "omezení citů" se můžu básni (a subjektu, celku) víc přibližovat.. protože mi nic nevnucuje a autorovo cítění se potom odkrývá jakoby "pod textem".. setkání s básní (jazykem, subjektem) je potom pro mě výraznější, skutečně se děje. možná je to i tím, že dost autorů (připadá mi) se snaží, možná podvědomě, vyvolávat dojem citlivosti ve svých textech.. že chtějí ukázat, že skutečně cítí a prožívají.

budu konkrétnější. hned ten začátek - "čtyři sáčky do tvé krve.. // zpívala ti napoprvé".. přijde mi to jako roztahování jednoho sdělení, vede to k jednomu významu, začátku léčby.. a především k emočnímu působení, kdy subjekt (který vypráví) má strach o druhého (kterého oslovuje) ..(teoreticky to může být tatáž osoba, což by byla zajímavější rovina, protože přiznat egocentrickej strach o sebe je konvenčně pořád ještě míň přijatelné než přiznat strach o druhého. tahle možnost čtení tu tedy je, i kdyby se to tak nemyslelo) --- potom, "v rytmu jedu.. // měla vlasy samou... / asi" - to je na mě zase moc návodné, k vyvolání emocí, a přitom ta situace není tak zlá (což ode mě zní asi strašně necitlivě) ..a pořád mi přijde, že se jen roztahuje jeden jediný obraz, který je zřetelně vidět.. a text jako by to chtěl (trýznivě) prodloužit, ale přitom nějaké nuance sdělení a vyvazování se ze zažitého (vyvazování se z jasných rámců sdělení, jazyka) v tom nejsou -- je to v podstatě prosté sdělení, které se "atraktivně" zahaluje do náznaků, a mám dojem, že tady ve "smyslu" těch náznaků je jenom to, že si z nich čtenář rozkryje šifru.

"blíž než k tobě nedojedu" mi nevadí, tam mi to nepřijde přehnané, je v tom i trochu sebereflexe - "k tobě" je k druhému nejblíž, ale přitom to není "dovnitř".. "k tobě" je něco jako "těsně vedle", takže úplně jinde - je nejblíž.

ale pokračování už zase je pro mě trochu na efekt. a v podstatě se mi celou básní táhne pocit, že chce být nesentimentální.. a být i přístupná, ale ne okatě podsouvající.. a být i hravá, i niterná.. a dohromady, z mého pohledu, chce příliš mnoho na malém prostoru a nevychází to.

takové téma má totiž ještě další vlastnosti (bez ohledu na zpracování). téma nemoci je hrozně atraktivní. pro člověka, který píše básně, je nemoc něco jako dar, zvlášť pokud se přihodí "tomu druhému" - což si autor musí přiznat. -- (a v případě, že se nemoc přihodí autorovi, to má autor těžší v tom, že k sobě má menší vztah než k druhému, prostor je užší mezi sebou a sebou, nemá na sebe střízlivý náhled. u druhého ví hned, že chce být druhému oporou, jakkoli je to naivní, ale u sebe neví nic. a třeba to může vést k většímu odosobnění v psaní, k osvobození.. nebo naopak k většímu zahledění se do sebe, do strachu, a nemožnost psát. dalo by se říct, že únosná nemoc je jako dar, a únosná je pro autora taková, která mu neznemožňuje psaní, myšlení, cítění. ale to jsem se rozepsala hodně mimo rámec básně, spíš si jen ujasňuju nějaké postoje) -- autor, který se bojí o druhého, ho zároveň zneužívá ke svému psaní, ke své realizaci - a tohle vědomí vyžaduje od autora velkou kázeň - především si musí uvědomit, že dělá v podstatě zločin. jiné je to v případě, kdy nemoc a celá situace jsou imaginární - ale ani tak to není tak docela jiné. autor prostě vždycky píše s vědomím zločinu, s vědomím zneužití situace.

podle mě není řešení přizpůsobovat se jakýmsi trendům, ani je prvoplánově kritizovat, ale předbíhat je, jinými slovy vzdělávat se, dívat se, akcelerovat. samozřejmě ale s tím je spojená i schopnost zpomalit. být mimo a taky být uvnitř. (těžko by se mi to popisovalo.) tenhle text se možná o něco takového snaží, ale myslím si, že na to jde špatným směrem. abys mohl něco kritizovat, musíš tomu totiž i rozumět, přesněji řečeno vnímat to z více stran. jinak je kritika povrchní. povrchní kritika povrchnosti je problém. kritický autor, který rozumí, respektive je empatický k problému, pak má ve svém díle i přirozenou empatii a dílo je vícerozměrnější. ty používáš takové laciné symboly, to je problém, útočíš na čtenáře obrazem - jasným a zřetelným - a emocemi - jasnými a zřetelnými. případnou nejednoznačnost si tam můžu jen vymyslet. báseň sama pracuje s metaforami jako s ilustracemi, používá je k dosažení jasného efektu. nestaví je tak, aby v ukrytých analogiích nebyla zřejmá definovatelnost a konečnost - a tedy aby se nějak dotýkaly skutečnosti (s jejími rozpory a neuchopitelnostmi, s intuitivními i logickými vazbami, s hrou, zkoumáním a dalšími procesy). jinak řečeno, s metaforou se tu nezachází jako s něčím co je součástí módu, v němž žijeme, ale jako s něčím, co se dosadí, aby se mohla luštit křížovka. pro tebe je to možná cesta k jakémusi univerzalismu a "čitelnosti", pro mě je to naopak zplošťování situace. "možnost básně" se tím strašně oslabuje.

pro mě je ta báseň takový "povzdech nad světem". to je samozřejmě dobrá půda pro alibistické: "ten povzdech přehrávám, aby i sám sebe ironizoval, ten mravokárný tón přehrávám, aby byl i sám proti sobě.. a nakonec, tahle patetická a "výuková" póza je záměr, a svět, který vytvářím, je literární, tedy je dovoleno vše. jsem báseň, uměle vytvořený prostor. zajímá mě efekt." takhle to na mě působí. zároveň se ta báseň ale tváří, že chce, aby jí čtenář věřil. že chce říkat jakousi pravdu. ve výsledku mám problém té básni věřit cokoli. jistě, mohla bych si tu rozepisovat nějaké možné interpretace, považovat "chtěnost" a "umělost" básně za provokativní i sebekritické.. ale myslím si, že bych si tím do ní jen uměle něco vkládala. báseň sama mě vede k tomu, že "má jasno", nepochybuje o tom, co předkládá, ani o sobě, o svém povzdechu.

pokud tě rozčiluje komerční fungování světa a povrchní manipulace s lidmi skrze obraz -- (zobrazování "atraktivních" věcí a dějů za účelem vyvolat v konzumentovi touhu po útěku z reality a odtud plynoucí frustraci, že je to pouze iluzivní, a dále pokračující utvrzování konzumenta v touhách vycházejících jen z (frustrovaného) ega, tedy jeden příklad tragiky - konec "celistvého člověka" a výroba jen jakýchsi jeho "obrazů" (masek), a všudypřítomný kult obrazu (je to podobné jako kult mládí) -- tak je třeba dodat, že je to jen jedna nepatrná část světa a táhne se odtud spousta možností, jak s tím pracovat (pokud cítíš, že s tím pracovat potřebuješ). třeba jak to propojit s jinými částmi, aby v tom byla i kritika, i empatie, i rozsáhlejší problematika, protože kritizovat komerční principy - to je časté. skoro to vypadá, že není nic snazšího než kritizovat "zlaté tele". můj komentář je taky povrchní, nechci a nemám čas to příliš rozebírat, ale snad je z něj aspoň trochu znát, co se mi na tvém textu nelíbí. líbilo by se mi třeba, kdyby sis vybral nějakou situaci a zkusil si ji pro sebe rozepsat z více pohledů, tedy si vytvořil několik subjektů, kteří koukají na svět různými způsoby, a vytvořil z toho nějakou kompilaci pohledů. to mi přijde jako nosný přístup pro autora snažícího se o kritický text. a taky spolu s kritikou zahrnout i sebekritiku. nemusí z toho být básně, ale třeba proces k možnému rozšíření vidění. nemusí to nikdo číst.

pěkná věc, možná neuzavřená, ale zas lepší je neuzavřenost než násilný pointy

dobrý mi u tebe přijde jaksi "pozorovací" jazyk, nenápadný - všednost bez okras

tu sbírku si přečtu, těším se

pěkná věc toto

ahoj, jaro! to je fajn, žes přišlo

rendle, jo, každý může cokoli vidět, jak může.

jinak, mně to jako velká slova nepřipadá. zabydlování se v obrazu (v prostoru) beru jako přirozenou věc. je to jako vstoupit do krajiny, která si mě postupně podmaňuje a vzbuzuje přání tam zůstat. a "stávat se tím viděným / nebo procesem mezi sebou a viděným" taky znamená subjektivitu, pro každého je "to viděné" - ten stejný obraz - něco jiného. podstatné pro mě je, že mezi divákem a obrazem vzniká nějaká třetí entita. že vytváření i pozorování obrazu je dlouhý proces, při kterém se, zjednodušeně řečeno, člověk někam "přepne" - ale není v tom nic násilného. je to zpětnovazebná reakce mezi intuicí (nebo spontaneitou) a racionálním vědomím, které to usměrňuje a reflektuje. vladimír kokolia kdysi učil i jak stát před stojanem (postoj a pohyb mění viděné, na těžišti záleží..), říkal, že abychom mohli obraz uvidět, je nutné překonat fázi nekonečné nudy, a teprve potom se nám obraz může "otevřít" a to mnohem později, než si myslíme. pokud kolem obrazů chodíme, je něco špatně. prakticky je něco špatně vždycky. předpokládám, že každý přichází k obrazu s nějakou osobní vnímavostí nebo prostě s nějakým "osobním balíkem", ale zase není dobré tím obraz zanášet, vkládat do něj něco vykonstruovanýho. podle mě teda "stávat se procesem mezi sebou a viděným" znamená v podstatě nutnost udržovat si základní naivitu a důvěru, snažit se mít nezakalenej filtr vnímání.. což zní dost pateticky, ale nevím teď, jak jinak to říct. každopádně pokud rezignuju na to, že můžu něco vidět, a budu si myslet, že mi do všeho lezou zrcadla, rezignuju na nějakou přirozenou zvídavost. pak můžou vznikat myšlenky typu "svět je iluze, kde každý vidí jen vlastní odraz".. a to není moc nosná situace.. teda pro mě. myslím ale, že je to téma, které je dobré si uvědomovat a nějak s ním případně pracovat.

v psaní se ta subjektivita asi objevuje zřetelně, jak věci svazujem verbálním jazykem, se kterým je zase spjatá nějaká jiná emotivita a hudebnost a významotvornost než kdyby to byl třeba vizuální jazyk. nechat věci mluvit, to je asi možné jen pomocí úspornosti (co nejmíň je zanášet nějakým jazykem - nicméně i to je výrazný jazyk) nebo prostě skrze věci samotné. a divák/čtenář by pak zase viděl množství svých projekcí - ale stejně, i s jejich pomocí, i jim navzdory, by mohl vidět i něco jiného, dohlédnout "za sebe" (nebo se dá říct, že to v něm bylo, jen to nebylo vědomé, a pomocí textu/obrazu se "něco" probudilo, zpřítomnilo). předpokládám, že každej text je hlavně způsob autorova vidění - vidění samo je "obsah" a má potenciál mluvit ke čtenáři - ale to, jak k němu mluví, zase záleží na čtenářově filtru.

nejspíš si něco namlouváš, orane.

you're an image of your fictions

st. rendl.. já nevím, pro mě je to asi, řekněme, klidnější. "díváme se do zrcadla" - to je otázka. psaním (i čtením) může každý překročit vlastní odraz. není všechno "jen" zrcadlo", jakkoli se to člověku nabízí. bylo v jedné básni "vždyť to je okno, ne zrcadlo". (ostatně i zrcadlo "je tvor", můžu se na něj dívat jinak, ale to sem nepatří). takže, dívám se na něco, a to, že zachytávám jen jakési stíny něčeho.. je asi nutné. to, že se do pozorovaného "něčeho" může jakoby vkrást zrcadlo, se stává - možná je to pohodlné, možná nevyhnutelné.. je to riziko, a taky to není riziko, protože mi to něco sděluje. když místo textu budu mluvit o obrazu (protože je mi to pevnější) - uvažuju, že dlouhým pohledem (postupným zabydlením se v obrazu) vcházím do viděného, stávám se tím viděným (nebo, stávám se procesem mezi sebou a viděným, existuju, ale přesto jinak). čtení by mohlo zprostředkovat něco podobného. pokud tyhle texty vedou k dojmu panoptikálních zrůdností v zrcadle, je to možná jedna strana. nerada bych, aby to v ní uvízlo. nemyslím si ani, že v nich je nějaká neměnná esence - ani obludnost odrazu ani moralizování skrz "odraz světa" ani něco jiného, každý má pro mě jiné struktury, jinou dynamiku, "barevnost" atd.

spíš mě zajímá druhá strana. jakože - to, co se může zdát jako něco nepříjemného může v jiném nasvícení (v jiném pohledu, prostředí..) být mírné, blízké nebo běžné. ale počítám s tím, že jakákoli výzva (třeba "neboj") je i otázkou po svém opaku, škále, tónu (který může být ironizující, ale přesto nějak intimní a trapný a skutečný)

orane, aha. a proč?

agáto, spíš jenom něco stopuju (včetně sebe, jasně). bejt dobrá (poctivá ke všemu) může být dobrej cíl, protože prakticky nedosažitelnej, podobně jako se nedá nikdy dost dívat/vnímat. důležitý je rozpor mezi skutečností a z ní vznikajícím artefaktem a unikavost všeho. může to být krásná marnost.

a2a2a, sice mi do toho nic není, ale přece jen by mě zajímalo, jestli ty texty působí dojmem nějak překotného sledu. nebo jestli jde spíš o to, že to množství vede čtenáře k zrychlování a k nesoustředění. nevím. (pro mě to existuje pomalu, někde se to skoro nepohne. větší rychlost vidím asi jenom v "exoego po dešti", u většiny ostatních vidím přinejmenším riziko utahanosti - někde víc, někde míň)

ale jasně - každé čtení je pravdivé a nedotknutelné, protože čtenářovo.

egile (hoj), jo, jsou tam nějaké momenty ze starých cyklů, pak nějaké odkazy na cizí práce.. ale taky je možné, že píšu několik let stále stejný text, to už by bylo horší. nebo nebylo, těžko říct.

(díky všem za čtení a za poznámky)

atkij, ahoj. ta otázka, jestli jsem si dala, nebo nedala práci.. nevím. asi jako vždycky. myslím, že to ani nemůžu posuzovat. ten cyklus tady prostě jenom je - jako možnost. někdo si to může číst, ale jak, to už je na něm. jak to beru já, to je vcelku jedno -- ale hodím si sem aspoň nějaký nástin, jen tak do závorky:

(pro mě je to loučení se s nějakým způsobem psaní a zároveň loučení se právě tím způsobem psaní s něčím - s tím způsobem nebo tou skutečností. záznamy vznikaly průběžně půl roku na základě původních skic. tři "moje", dva "cizí" sny, každý z nich považuju za uzavřený, zároveň je mezi nimi nějaká (snad poznatelná) souvislost. všechno to pracuje s nějakými snovými mechanismy (jestli to tak můžu nazvat) a s jejich přetvářením, s různými významy a jejich provazováním. i tím, že sen napíšeš, dáš mu nějakou formu, vytrhneš ho z jeho původního místa, stává se z něj něco jiného a psaní je zkoumání toho procesu (proměny?) --- pak mě v tom zajímala koexistence rozporů, které mi připadají přirozené jak uvnitř jedné situace (příběhu, snu) tak i uvnitř jazyka: naivita, banalita, ironie, tragika, sentiment, drobné "myšlenky", iluze (projekce), absurdita, rozklad, naděje.. a tak. neexistence nějaké jediné emoce nebo jediného významu. banální a tragikomický situace se různě opakují, subjekti opakují slova (vyjadřují se naivně a jednoduše), ztrácejí identity a zároveň ty identity jsou jejich-přesné, protože odpovídají nějakému zapomenutému včerejšku (ve snové deformaci) spolu s unikajícím teď (které už je nějakým vlivem pro jakési potom, i kdybychom si sen nepamatovali. sen nám podává zprávu o tom, kde jsme). i sen sám opakuje-krade situace, postavy, věci (filmy, fragmenty).

ty sny mají nějaké vlastnosti, třeba sebestřednost, antipoezii, antiestetiku. jemnější vnímání v nich mizí, proto to jsou jenom "pěsti ze smyslů", kterýma se sen dotýká skutečnosti - jako nemluvně. to nabízí všelijaké možnosti zpracování. ty texty schválně zaměřuju na povrch: něco nějak vypadá - to nemusí znamenat, že skutečnost ("skutečnost") je někde na druhé straně, ale že ta skutečnost může být škála mezi viděným (viděné je povrch) a opakem (kdyby to tak šlo nazvat). nebo, představa, že text-sen je jakýmsi závěsem - je nějakou autonomní skutečností, ale je i možností dotvářet si skutečnost z jiného pohledu nebo "za závěsem" (nebo druhou stranu závěsu)

takže - jde mi o zpomalení, jednoduchost, obraz (zvuk, střih) a obraz, který není vidět (protože ho zakrývá popis). beru to jako možnost - jak otevřít prostor pomocí něčeho, co má vypadat co nejjednodušeji. pořád potřebuju jakési vrstvy (jazyka), ale zároveň potřebuju jejich nenápadnost)

výborná autorka nebo ležící budoucnost, takové řeči mě popravdě nezajímají. to nemyslím zle, jen konstatuju.

měj se fajn

dík všem za čtení. nuda to určitě je, hlavně když se to s ní čte.

vm, nemám pocit, že bych se uměla dívat (ani nevím, co to je)

a dík za diskuzi, dobrý podklad pro absurdní drama (vidím první obraz)

je to myslím skvělej text.

hele, K3, kdyby tam bylo "má štěstí", jak navrhuješ, tak by mi to nedávalo smysl. "máš štěstí" mi smysl dává.

vlastně by mi stačilo Naprosto symetricky bez depresí, / nic si nemyslí - kapky. // je voda, / vznáší se po suchu // Je klid noci, / nic není.

je to takové, že v tom můžu dlouho zůstat, pomalý film, ve kterém bych chtěla dlouho zůstat

přijde mi uklidňující, i ten konec, kde se významy můžou z klidu docela snadno přetočit jinam, je uklidňující, pro mě

krásný

říkám si, že je v tom psaní hodně kudrlinek, ale dají se přijmout -- nejschůdnější pro mě je brát je tak, že dozvuk mateřství lyrické hrdinky vsakuje do způsobu psaní. a že odtud ty zdrobněliny, kolébavost, stylizace.. stejně ale pro mě by podobnému tématu víc prospělo trochu víc ticha, úspornosti, nenápadnosti.. ale samozřejmě nevím.

pár poznámek ke čtení: u většiny obrazů mi přijde že mají spíš nastínit náladu, naťukávat nevýslovné "něco", je to celé hodně symbolické, hodně zaměřené na smysly.. pocity kterým je nějak přiřazeno nějaké chování, tomu bych se spíš vyhýbala, přijde mi to jako až příliš snadný "program".. takový způsob konkrétno-abstraktní směsi se mnou už moc nemává -- obcházíš své nekonečno. úzkost ve rtuti olizuje mraky. pokoj voní smíchem. ohňostroj citů. -- atd. jasně, každá ta věc má jinou ehm "koncentraci", třeba ohňostroj citů je pro mě dost klišovité místo a třeba "pařát natrhl mi stín" zase takové dramatické, efektní.. ale nakonec jedno i druhé působí na mě málo důvěryhodně. ale přijde mi že je to jako celek psané pečlivě a tyhle míň důvěryhodné věci jsou používané záměrně a mají místo v té mateřskosti, tajemství, tragice.. že se to všechno obrací do jazyka, který potom je podobně rozporuplný.. ale stejně.. je to takový ozdobný jazyk a ten se vlastně odkazuje k tomu že bude znít ozdobně. -- na druhou stranu třeba "dokud jsme se měli" je moc hezký verš, takový přirozený. podobně dál "chci si tě umět představit". nebo se mi líbí poznámka "sedávám sama u trati / znám muže, kteří milují / svoje ženy" víc než potom navazující "vlastním potem črtají svůj sen" nebo víc než ty velké verše kde je obzor, úzkost, děsuplný škleb, nedosah k nebi..

ten název je nakonec zajímavý kontrast k tomu, že celá báseň je zaměřená na smyslovost a na cit a že vybízí spíš k citovému čtení -- ale zároveň tomu názvu moc nevěřím, té promluvě v závěru, vzniká z ní pro mě až moc rozporů -- je to jako variace na "zabijte mě, já sama nemůžu". nebo "zabijte mě napůl, budu jen napůl". (vzniká mi otázka co všechno by znamenalo "vemte mi smysly, nejvíc cit", jako by ta věta byla zároveň i sama proti sobě) -- je to pro mě jedna z věcí, co mi spíš zní jako že není důležitý dosah toho sdělení -- ale že důležitější je, že hrdinka v zoufalství potřebuje být slyšet. potřebuje být slyšet a přitom říká "vemte mi smysly". --- ne, prostě, ono to asi souvisí s i tou celkovou ozdobností. asi bych měla číst ten závěr jen jako vyjádření bolesti a odevzdání a podlehnutí ztrátě. že hrdinka už nemá co ztratit. jenže to je podobné, jako když někdo říká "už nemám co ztratit"

ještě doplňuju. píšeš "Já se vůbec neptám na to,jestli je dnes potřeba umění." -- předtím jsi psala "Ty si myslíš ,že tohle už stačí ? Že tohle už je skutečné umění  ? A nebo skutečné umění dnes už podle tebe vůbec není potřeba  ?" -- tak jsem jen reagovala na ty otázky.

jinak, jasně že věřím ve skutečné umění, stejně jako věřím ve skutečný kýbl. jenže, když řekneš "skutečné umění" - tak to vypadá, že je nějaká druhá strana, kde je neskutečné umění? skutečné neumění? skutečný kýč? neskutečný nekýč? ..mně to zní divně a myslím si že umění žádná taková adjektiva nepotřebuje.

pro mě je umění záchrana, i když někdy ta víra ve smysl toho, co dělám, slábne a někdy mě to hodně vyčerpává, ale zatím jsem pokaždé došla k tomu, že o pochybnosti je třeba se starat, protože jenom ony nabízejí nějakou naději na vývoj.

jinak teda, umbratico, se mi zdá, že velice nadinterpretuješ.) například žádné nihilistické vykořeněné jasany neznám. no a právo na kýč ti snad nikdo neupírá.. nebo jo?

a je fakt že už si tvoji tvorbu moc nepamatuju, ale kýčovitá mi myslím nepřipadala.. no a kýč nepovažuju za něco odsouzeníhodného, může vzniknout nezáměrně, naivně.. nebo může být vykalkulovaný, to je potom horší.. nebo může být součástí hry, "posunutí" kýče.. nebo, nebo.. to je zase hrozně široké téma a co je pro koho kýč je zase otázka nějakých osobních zkušeností.. někomu může přijít kýčovitý třeba zrovna tenhle cyklus, nevím.

umbratico.. nahazuješ tolik témat, že budu mít dlouhou odpověď, tak se omlouvám, ale rozhodla jsem se odpovědět.

mimochodem "upřímný věřící komentář" reaguje na to, že v předchozím komentáři píšeš "věřím, že upřímné.." a vůbec je tvůj koment plný upřímnosti, tak jsem to chtěla ocenit, což se, uznávám, nepovedlo.)

ta věta, kterou jsem citovala "není to osobní, je to prostě básnička" se mi prostě jenom líbí. tebe děsí? mně říká, že text má právo být osvobozený od autora, a zároveň je v tom jakási naivita a nicotnost (mně blízké vědomí), aniž by to text nebo proces psaní shazovalo. obecně text nebo artefakt je jako samostatná bytost která prostě je, nevnucuje se, což se mi líbí, i tím jak je to banální.

autenticitu jsem myslela tak -- podle mě nic neznamená, když je jenom autenticitou. když není ničím víc. třeba spousta pubertálních výlevů je autentických, ale jsou to jen pubertální výlevy. jak si vzpomínám. -- no ale samozřejmě to, co si člověk napíše, nějak odpovídá tomu, jak uvažuje. i když si napíše text ve kterém se stylizuje, bude v tom jeho uvažování (nenapsané). stejně tak prožitek je (pro mě) základ, který pokud v textu nebo v obraze a ostatně v čemkoli není, tak je ta věc "jen" konstrukcí. samozřejmě ale k prožitku člověk může získat odstup a s tím to psát. -- stejně tak můžu přijmout že někdo píše záměrně "neautenticky", třeba jako součást nějakého vymezení se.. ale asi potřebuju aby to nebylo tak jednoznačné, respektive mě by nebavilo psát a číst něco co se jenom vymezuje a kde bych si nenacházela nějaké "další subprostory"..

píšeš: "Taky si myslím,že čtenář není vůbec schopný rozlišit skutečně autentické prožitky v básni od těch vytvořených uměle." nerozumím, proč tímhle způsobem uvažovat o čtenáři. a každopádně myslím že čtenář pozná jestli mu text zní věrohodně nebo naopak - pateticky, pubertálně, přestylizovaně.. může uvažovat jestli je to záměr, ale okolnosti vzniku se čtenáře netýkají. jde spíš o to, že autor si může s prožitkem nějak hrát, to ale neznamená, že něco "vytváří uměle", to je nesmysl -- nebo ti nerozumím. -- podle mě by text měl být hlavně vlastní "skutečnost" provázaná vlastním viděním, které by mělo ehm "dokázat reflektovat svět v němž žijeme".. (dnes teda jinak než za sk. 42, ale ta nutnost zůstává) a vytvořit jaksi živý celek.. nemyslíš? (vytvořit něco pevného.. a zároveň snadno zničitelného, něco na hraně.. to mě zajímá)

s čímž souvisí ta tvá první otázka "co dál" -- pokud jde o psaní -- přijde mi asi nejdůležitější to, aby text byl pro mě poctivý -- aby věci v něm byly vyjádřené co nejpřesněji v jeho hlasu. takže se snažím aby byl autentická autonomní "bytost", která má smysl.))

snad jsem trochu odpověděla. a co ty, co je podstatné pro tebe? (jestli o tom chceš mluvit)

zdendo, těší mě.

a2a2a, ten verš "s oceánem", dlouho jsem nad tím uvažovala jestli to může tak být, nebo jestli je to přepálené a špatně provázané. nakonec jsem to tak nechala, protože nepatřičnost toho místa mi celkem vyhovuje.

(ono je tam nepatřičných míst pro mě víc, některé až moc dopovězené věci nebo různá (moje) klišé, na kterých mě baví právě to že je můžu zkoušet uchopit nějak trochu jinak. vyhýbat se jim je snazší a nebaví mě to)

dík za čtení a komentář.

radovane, mám se přešťastně. terapii mi už dneska někdo nabízel, akorát tomu teda říkal jinak. ani jsem na něho nemusela vytáhnout žádnej text.

mně třeba "odřená na kost slova / vyhaslá" nedává smysl. co je odřené na kost slova - když si to takhle připustím, byť i to spojení mi přijde docela vyčpělé - nemůže být vyhaslé, spíš naopak. pak mi taky nedává smysl druhá sloka. srovnávat kamna nad ránem, ohniště po létě, pole po boji -- působí to jako vyvolávání nostalgie a melancholie a zmaru atd., můžu ty věci vidět, ale přijdou mi jen jako naskládané vedle sebe. poslední sloka funguje jen jako nějaké uzavření, doznění předchozího, trojtečka kde tikají hodiny. jednoduše mi to přijde jako text který se snaží o emocionální a smyslové působení spíš než o nějakou trochu logickou souvislost a víceméně je sestavený ze samých klišé. všechna ta slova mají takový výrazný náboj, výraznou poetičnost, že je to pro mě nedůvěryhodné. navíc tak malý prostor znamená že to musí být logicky provázané, například strupy ticha jsou riskantní patetický obrat a nemůže se nechat jen tak, říkám si že potřebuje mít opravdu vážný důvod aby mohl být napsán. stejně jako "odřená na kost slova", "vyhaslá", "pole po boji" atd. protože v této podobě to na mě působí jen jako prázdný efekt. no ale je samozřejmě možné že to špatně čtu a že se nedokážu naladit.

ty přesahy z verše do verše mi přijdou fajn.. třeba "tikot v kuchyni / říká, že ještě pořád žiju / sama / usínám po dlouhých dnech" -- pak je v tom taky zajímavá nevýraznost, jakože líbí se mi že se to nesnaží být dramatické nebo poetické, ale spíš to chce být "jen" banálním zápisem. asi bych si dala pozor na takové věci jako "vinu nechávám odrážet na chodník", to mi k podobnému projevu přijde trochu "přepoetizované"..

mně se líbí "téměř nic co po tobě nezůstalo". "téměř nic po tobě nezůstalo" je fráze, teď se ta fráze zvýrazňuje a zároveň pootáčí. tyhle nenápadné "záseky", kdy báseň je přiznaným zkoumáním jazyka, mi přijdou fajn. ta slova se stanou nějak intenzivnější a nabízí možnosti, jak vnímat to popisované "téměř nic" co nezůstalo (i když mohlo zůstat fyzicky, je to už jiné, nebo nezůstalo ani fyzicky, vzpomněla jsem si na višňový sad atd..). je v tom od začátku podtón nějak násilného vytržení (ze známého, bezpečného) -- nejen odchod, je to celé razantnější, ale přitom smířlivé. -- vnímám v tom nádech nostalgie, klišé, patosu, ale myslím, že to tam má svůj smysl -- i takové výrazy jako "všechno ti bylo malé", (kterých se snažím zbavit a zároveň nějak nechci, protože se mi líbí vrstevnatost a přitom jednoduchost podobných věcí) tady mají smysl. -- překračování klišé se tu děje nějak nenápadně, právě tím jak si uvědomím že text s klišé a patosem vědomě pracuje a vlastně nechce být nějak "jiný", nějak "nový", jen přesný a čitelný a prostý, což mi přijde dost.. dost cenné.

líbí se mi, jak po prvních třech verších, ze stavu kdy svět už odešel, to ostře "střihne" někam do bezčasí, kde pro ně začínal svět, a kde je ten svět jednoduše rozčleněný -- východ a bílá tma, hory a laviny, nové řeky a rudá zem, jih a horečky, úrodná pole.. všechno je výrazně symbolické a smyslové, a zároveň všechno přiznává roli pouhého rámu. je v tom pro mě smysluplná sebereflexe. --- "obraz / jsi spálil" je taky patetický závěr a mohl by působit až útočně, ale přitom na mě působí nevyhnutelně (oheň uzavírá všechny živly přítomné v textu a je definitivním koncem obrazu, je v souladu s razancí a fyzičností, které mi přijdou v textu přítomné. a taky jen tímto koncem se nabízí popel starého obrazu jako nový materiál k novému obrazu -- no to už jsou interpretace dost mimo, jen chci říct, že právě takovýto závěr mě vede "dál za text") a zároveň mě baví to přiznané riziko patosu.

myslím že je to moc dobrej text, a že těch rovin se otvírá mnohem víc, než momentálně stihnu zaznamenat, natož vystihnout. a líbí se mi že to umožňuje i takové čtení, kde "forma" jako by byla i reflexí "formy" a zároveň si stojí na svém, s jistotou a pečlivostí snad každého slova, což by asi mělo být běžné, ale není.

dík za upřímný věřící komentář, umbratico. napíšu ti k němu upřímnou zpověď: mně označení jako zpověď nebo bolest přijdou jako zbytečné nadinterpretace, ty texty nic takového neříkají. aneb "není to osobní, je to prostě básnička" (říká dominik)

nemyslím, že je to umění. myslím, že jsou to poznámky.

mimo téma -- myslím, že autenticita nic neznamená. požadavek "upřímné autentické výpovědi" je dávno přinejmenším legrační, možná i neetický. autenticita se stala spotřební záležitostí. stejně nemůže být nikdy úplná. jakmile se dívám na vytvářenou věc jakože z odstupu, tak autenticita mizí a musí být taky nahlížena z odstupu. její reflektování nebo kritika může být součástí věci (nebo taky ne)

umění a jestli je dnes potřeba -- to mi přijde jako stará otázka která nikam nevede. myslím, že umění je potřeba, stejně jako z jiného pohledu je zbytečné a nepraktické. potřebuju umění jako vzduch, jak se klišovitě říká. jenže já v tom žiju a vím, že to existuje. nevím ale, co má být "skutečné umění", to je jak "skutečný barák" nebo "skutečný člověk". umění prostě je, ten výraz je absolutní. pak taky nevím, co má být "moderní básnířka" - ale zní to jako hezká kultivovaná nadávka.))

nepůdu pod nohama zatím nemám a berle taky zatím nesháním.) měj se.

dík zboro za čtení. napadá mě k tomu, cos mi napsal (k tomuto i k aventadorovi) pár věcí, ale mám toho teď moc. možná ti zkusím odpovědět někdy později. měj se fajn.

díky všem za čtení.. té chvále moc nerozumím.

fruhlingu.. no mně na otázku po stárnutí odpovídat kladně klidně můžeš. ale myslím, že neotřelá dravost v mých textech nikdy nebyla. (a že potřeba jaksi tiššího a úspornějšího myšlení se mi různě vrací, aby mohla být časem znovu vyčerpaná a následovaná snahou o "větší rozběh".. nevím)

potěšilo mě, žes četl a napsal.

you're an image of your actions

false perfections

you're burning like your lamborghini aventador

__

v noci svítí slunce jako pokaždé

zdá se jí, že nespí

na místě, co jí patří, dokud ho nezapomene

jako bílá kreveta, kterou přesahuje černá síť

propadá na dno sklápěcí postele

mezitím

Sestra vysvětluje, že mezi barevnou podkolenkou a síťovanou punčochou

je rozdíl jedné cesty z lesa

a že návraty jde pouze vymyslet

ale tady i stíny rostou naopak

a to něco znamená - zcela jistě - chtěla by odpovědět

ale nenachází správný tón

zdá se nepatřičné uhýbat i držet oči

jinde než zpátky

kdyby to vybouchlo, bylo by to jedno

uzavře to Ona a rozhodí švihadlo:

čtrnáct - třináct - dvanáct

počítá, že přesně neví

nebo už ne

a motory jsou nezbytné

přídatné srdce dálnice

letící skrz

__

i woke up from a dream

and my life was the same

mně se moc líbí, jak ponechává věcem jejich osobní prostor.. a současně je (se) usměrňuje. "věci se dějí, je třeba zachovat tvar". -- působí na mě zdánlivě nenápadně a přitom nahuštěně, asi je to tím, jak se tu shromažďuje spousta tvých "oblíbených motivů" a zároveň v úsporné podobě, a posouvají se trochu dál.. "labutě kmitají obrazovkou".. nejasnost, průhlednost, skoro abstraktní prostor, co nejméně "zavádějících informací", přesně provázané.. vnímám v tom skepsi vůči světu i jazyku (oběť či objetí, co na tom..) a zároveň nutnost udržet ten svět pevný. přičemž ale i to jasné, pevné, má svůj děs a nejasnost může být východisko, možnost - zachovat příběhu důstojnost. (na druhou stranu, ona to není nejasnost, je vyjádřená opět pevně, když "celé všechno" má jen dvě možnosti) --- ještě uvažuju, do jaké míry je například verš "tmu někdo vyválel v labutím peří" prostě jen "poetickým obrazem" který nese jen sám sebe a staví jaksi archaičtější rovinu básně.. a do jaké míry funguje jako věc která má být cíleně narušena jiným přístupem -- třeba filmové studio vyšehrad je postaveno za pomoci jiných prostedků než první část -- nejde mi to vystihnout, celkově je v tom zajímavý protipohyb, jako bys šel jedním směrem a potom se otáčel proti němu, ale stále se záměrem zachovat tvar (a vnitřek, příběh, hru, prostor, cestu ..atd) -- a věci v jejich skutečnostech bez násilného vyvlékání na zřetel ..to už vlastně říkám na začátku .)

děkuju, že jste to přečetli..

egile, ahoj.. taky mi to přijde stále totéž, narativní rámec, i všednost, o to mi vlastně šlo vždycky.. ani nevím, jestli ještě píšu - spíš se mi texty čím dál víc prolínají s jinými médii třeba s kresbou a pokud něco vznikne samostatně (vlastně přebytečně) jako tohle, tak dost váhám, jestli je to životaschopné -- to se vlastně taky opakuje, střídání "nemá to smysl" a "najít si v té bezradnosti radost".)

agáto -- to by s tebou ale hovno z textu nesouhlasilo, protože po tobě vždycky aspoň něco zůstane -- zatímco ono je finální bytost, bez možnosti byť nepatrné seberealizace či porozumění.. uzavřený svět.. předpokládejme ale, že šťastné hovno to netuší, hovno v textu ovšem prochází jakýmsi uvědomováním, které ho velmi rozfňuk.. přesto si však drží svůj sen - i když má v sobě mnoho lidských nehezkých vlastností, například nechce mluvit k ostatním hovnům, cílí na samotný velký Lídl.. ale prostě, je to bojovník.) ani sebe se nebojí.)

heslo.. když já nevím, co je dlouhodobě udržitelné.. moli?

ale tak, pokusím se o trochu pečlivější popis/dojem -- postupně se mi ujasňuje, jak je to vystavěno -- jednotlivá okna a jejich komunikace se pak přenáší zevnitř ven-"dovnitř" (i s ohledem, že je třeba nechat místo pro tmu)

vlci jsou mnohoznační, ukazují mi i to, že nikdy nevím, co hledám, dokud to neuvidím s nějakou dřív neznámou "přesností" těsně před sebou -- (co se potom děje? úžas, hrůza, obojí?) -- předchozí boje a útěky nakonec mohou být obráceny ve východisko ve statickém, přestát to do konce.

nakonec -- vzhledem k setrvalému unikání, může uniknout i z vnitrobloku vlků -- zároveň by to znamenalo až popření předchozích skutečností a nevyhnutelností -- je to neustále nabité rozpory -- odchod by taky neznamenal východisko z krize, možná spíš její prohloubení, resp. konečné zaražení -- vlci, nahlíženi jako životní (i tvůrčí) nečekanosti, boje, pochybnosti atd., jsou zapotřebí (to vyplývá) --- zároveň jsou tu vidět jiní vlci a jiné roviny, i ty destruktivní, degenerativní -- (navzdory ironizování, pořád mě to vede k zpřítomňování (tušení) nějakého "dna" -- asi je to i tím, jak je hladina/vědomí intenzivní.. hladina převrátí loďku.) -- stojící okno pak můžu vidět i jako idealistické, silné bezbranností -- místo, kde se věří v netečnost vlků, nebo dokonce v přijetí.. -- finální boj číhá "za koncem" a zároveň se jeho neodvratnost táhne celým textem --- nechává mi to skutečně svobodu čtení, můžu si doplňovat (i uvnitř jednotlivostí) -- nebo si držet finální záběr (jako otevřenost konce) -- nebo se vrátit smyčkou, ale už přece do nových souvislostí. --- je to, myslím, v souladu s jazykem – možnosti, vrstvy, zdánlivá odtažitost, nevnucuje "pozitivní" ani "negativní" význam přítomným stranám skutečnosti, které se tam obrací, narážejí, proplouvají.

ještě k té geometrii -- přijde mi smysluplná, dívám se na vztahy/boje mezi linkami a jejich odvozenosti -- provázání, přetržitost, vertikála, horizontála, rovnost, křivost -- dynamická střihová skladba vs. pomalé nájezdy -- plocha, dvojitá plocha a trojnožka prostoru.. stonožka prostoru.) -- přeskoky nebo postupné přechody nebo prolínání.. -- všechno se to promítá do krajiny a příběhů, hledání/nalézání osobních postojů, trajektorií, způsobů přiblížení (přiblížit se unikání a zároveň unikání vlastní)

je v tom přítomná jakási fatalita, i její zpochybňování -- banalizování "sebe"/prostoru kartou -- vědomí vlastního omezení -- pořád se v textu objevují ohraničené plochy ve volné krajině -- lyrický subjekt se pořád zmítá mezi někým tvořícím a tvořeným (nebo tím, kdo má naplňovat očekávání) -- mezi otcem a dítětem, mezi režisérem a hercem -- vyrovnává se s různými rolemi (stejně je v rukou všemohoucího producenta.) odkud znovu všelijak uniká

pořád mě to vede cestou převracení, deformací, snahy vrátit svět zpátky a nebo ho vidět nově -- utíkat z něčeho pevného, zároveň něco jiného pevného zkoušet nalézt -- prostupuje se to -- zoufalství-směšnost, bezmoc-důvěra atd. -- a že tohle vědomí je varianta východiska (že celá ta aktivita je východisko) -- a není v rozporu s finální statičností -- prostě je nutné to vidět/prožít tak i tak.

pro mě vzniká velké rozšíření v závěru, koexistence mrtvého v živém a naopak právě tímhle způsobem řečená (i když jasně, že závěr není "jen" život-smrt, ale zase mě vede geometrie -- vertikála-horizontála-země – úsečka-úsečka-nekonečnost – vše v (zemském) pohybu – je to finální rozšíření předchozích dvojic a trojic a jejich přecházení, rozrůstání, srážení.. i když zase můžeš říct, že banalita

ještě by se to dalo celé popsat jako přelévání rozměrů -- jiná skutečnost vznikající ze skutečnosti "filmu" (holá skutečnost (bez práce s obrazem, jazykem) nemůže být "pravdivá", že - ale z jiného úhlu je ta skutečnost manipulovaná, takže se pak zase dostaneme k závěru, že "pravdivý" film/báseň je nikým neviděný - a je třeba neustále žít tento rozpor a žít tlak vnitřní i vnější viz On - "chci si jen něco přečíst" -- dokončíš to nebo budeš dokončen -- atd) -- zároveň film může být jak rozměrnou skutečností, tak i zploštěním -- vlastně mi to připomíná, jak moc záleží na trojím přenosu, dvojí skutečnosti -- s básněmi je to v jistém smyslu podobně, jen možná ještě rizikovější a zároveň svobodnější –- taky jde o (jiným způsobem) zaznamenaný čas a podobné riziko zploštění.. a jeho nerozpoznání.. tahle filmová souvislost mi přijde v textu přítomná -- (samozřejmě včetně práce s obrazem, to bych se opakovala) -- a včetně tématu, jak účelně vyjádřit ustrnutí (hladina a tušení pod hladinou), aby to vyjádření bylo rozměrné, neustrnulé. -- ale je možné, že už unikám příliš mimo (tedy k sobě.)

eh, mohla bych ti to zkusit "rozebrat" totiž rozbořit ještě tak na třicet stran, to bys měl jistě radost.))

nezapomněla jsem.. ale pořád docházím k novým významům resp. tónům.. mám dojem, že to nedokážu pojmout, unést..

pár nejapných poznámek už teď --

ten závěr -- jak mě to vrací smyčkou do nuly, "ty" se mění v "já", mluví k třetímu (zemi atd), umocňuje se trojice (které tam jsou všude v různých podobách) -- mám spoustu možností (vlci jako strachy.. vyzrát jako sýr.. smrt se roztříští o okno..? a co pak s tím.. třeba) -- pořád to prorůstá téma nutnosti tvorby (a nejistoty -- je vůbec možné mluvit, chtít mluvit..?) -- varianta -- pokud je "okno" (pás oken) dílem, přeje si přetrvávat (vlci mohou být tedy i čtenáři) -- drzé okno.)

baví mě ta hra -- stojící okno přijímající a čelící současně  -- a z jiného úhlu "smrt dvakrát", nehybnost a plocha (zploštění, schéma...) -- ustrnutí osobní, tvůrčí.. stáří se propadá v okno - ležaté okno -- stojaté okno může být ještě "na začátku".. je tu prostor. konec ustrnutí..

vnímám všudypřítomnou geometrii -- lidé, jejich souvislosti -- spojování bodů -- roviny, zrcadla, křivení -- linka, vlas, obočí atd. -- fyzičnost, osobní mýtus, "biblická" symbolika, klenoucí se přirozeně do současnosti -- význam krajiny, prostředí -- můžu se probořit do různých vrstev jakési osobní malé zeměkoule, nebo jít hladinou, jejím (a všudypřítomným) převracením.. jít vzduchem.) a vnímat jiný vzduch (kdo je ten třetí..) – prodýchává se to navzájem.

zároveň mi tím prostupuje, jakkoli "vlk" nedokáže být nikým a s nikým, není to podáno nijak soucitně, ba naopak -- vlastně to ukazuje (mimo jiné) chladně čtenáři nevyhnutelné osamění, opuštění všeho i vůle tvořit, prostě "vyrovnej se s koncem" -- to asi není "pěkné" ani "milé".))  -- a jak strašné mohou být důsledky vlastních rozhodnutí i nerozhodnosti ve vztahu k zúčastněným včetně sebe (ještě to nevíš, uděláš cokoli) -- samozřejmě tedy vnímám ironii, nutnost nahlédnout to všechno jinými způsoby -- je to prostě směs ošklivého psychologického dramatu a komedie, no.)

zbytek nejapných poznámek je v pytli i s eliotem.)

únikový východ!  https://fakultaumeni.osu.cz/foto.php?fid=1234

já jsem si říkala, buď je ta část romantická, nebo cynická.) každopádně je to pěkné tak i tak.)

dvojku vidím..

jednička je spíš jako krátký film/polosen.. prolínání, rozostřování, flashbacky.. ale nakonec nevím, ("jako obvykle nevím"), myslím, že těch vjemů chce zprostředkovat až moc.. nebo chce zmizet

"ztratit se věcem, ztratit věci / ztratit se krajině, ztratit krajinu"

je to milá skica

ale ta pasáž s dívkou, co nevím, co si představí, viz "na chvíli si představí, že by ji v nedělním dopoledni vyvezl autem za město".. nějaké svaté přijímání čokolády.. nevím nevím.)

mě fascinuje i samotné "to bych se nenadál", nadát, nadít, naděje, děje.. jediným z mnoha (předtím jedinou z mála) -- tahle tvá práce s dosahem slova a s jeho návraty, kdy vezmeš i jakási skoroklišé a věčné symboly jako vykladače a zrcadla nebo malebnou lyriku jako "noc světlo dojídá k večeři" a zasadíš to jinam a jinak, a přitom aniž by se narušila sourodost toho světa. -- to vrstvení má až hypnotický efekt (a můžu vnímat, jaké vznikají provázanosti uvnitř i mezi jednotlivými částmi) -- jako by se tady přijímalo i riziko tříštění čtení (v odrazech, v asociacích) a zároveň z toho tou pevnou stavbou vznikalo východisko. -- je klamné zdání pravda? atd.

jé ahoj honzo, děkuju.) ale nevím, nevím.)

dominiku, takže chceš říct, že je to celé napytel?

nevím nevím.)

tyhle tvé nové básně mi přijdou moc dobré. dlouho jsem tě nečetla, nevím, jestli si to příliš nezkresluju, ale mám v povědomí tvou poezii jako jazyk, který se rozbourává, aby došel k nečekaným souvislostem.. pokaždé tam bylo víc vrstev, ale někdy mi to přišlo příliš uzavřené do sebe, příliš soukromý jazyk -- zatímco ty poslední básně vidím jako přístupnější a pevnější ve výrazu.. a pořád v nich je to vzdorovité nakládání s jazykem, nějaká nepřizpůsobivost, která mi tam byla vždycky sympatická (což nevím, jestli jsem ti někdy psala, tak aspoň teď) -- tahle mě z nich zasahuje asi nejvíc. ironizace hrůzy, přitom bez umenšování významu.. ten prostor se pořád znejisťuje, jiskří.. nakonec mi to přijde výborné i s "vtisknu pot okamžiků jediných", který by jinde působil pateticky, tady mi to přijde jako přirozená "přiznaně patetická" nevyhnutelná součást příběhu.. je to vůbec taková bohatá báseň, její vícevýznamovost, hříčky (které ale nejsou samoúčelné!) mě tam hrozně baví.

děkuju, nevím, tohle jsem už opustila..

(upraveno)

ještě dodám, že některá místa prostě musí zůstat nedopovězena -- v básni i v člověku -- musíme respektovat, že to autor nebude předkládat na podnose -- a že to řekne "jinak". tvůj způsob čtení je vlastně o tom, že cokoli není explicitně řečené, je zbytečné. -- a někdo zase může říct, že právě ten jiný, pro tebe zbytečný způsob, je východisko, které mu nabízí ten svět skutečně prožít.. a kde se "obrací tma" v něco jiného.) třeba

careful, právě to, že ti ve ZV (když tedy chceš zůstat na tomhle poli) přijde všechno stejné, dokládá, že nevnímáš jazyk, sdělení, nálady, "barevnost" psaného slova. Nechci tenhle text hájit, BZ bude naštvaný, ale opravdu nevím, s čím bys tohle mohla zaměnit.. Stejně jako nevím, s čím bys mohla zaměnit poezii třeba lucie.médey, nebo třeba egila -- atd. -- prostě každý způsob psaní/vidění je jiný a jedinečný (máš pravdu, že mezi různými "poetikami" mohou vznikat podobnosti a někdy i něco jako dialog, to ale teď není téma) -- tenhle text je vlastně až prozaický (i když vím, že to nemůžu takhle dělit, že próza a poezie se prolínají) -- nevidím tam snad žádné "namontované metafory", je tam prostě to, co tam být musí. -- a znovu říkám, že i tady je možné takové čtení, které dává zřetelný "smysl". Náznaky a zamlčená místa se postupně "ujasní", sepnou. I když ve mně hrklo už v momentě "věděl jsem, že druhý rok je kritický" -- ale rozumím, že někomu jinému to může přijít jako blábol. Nicméně i pro toho to může postupně otevřít (okna)

Jazyk tvoří svět. Tak to prostě je. Báseň není "jen" sdělení bez jazyka, všechno je promísené, báseň je svým jazykem, konkrétní sdělení si vybere "svůj" jazyk. Možnosti jazyka nejsou jen v dorozumění, to je sice základní, ale zároveň jazyk nabízí tóny, vrstvy.. slova mohou být nabita nejen více významy, ale i tóny, které mohou zaznít víc nebo méně zřetelně. něco takového má potenciál jaksi "probudit" čtenáře -- pro čtenáře samotného je čtení tvůrčí proces, prochází textem a přetváří si ho do něčeho "jiného", podle sebe, text je tedy proměnlivý -- čtenář může vnímat různá zabarvení, může se do textu vracet, prožívat ho znovu.. pokud nechce, nemusí. pokud čteš jen tak halabala, je to tvoje věc. takové čtení ti samozřejmě nic moc nepřinese.

a nepřikládej výběrům takovou váhu, je to prostě upozornění pro čtenáře, nic víc.

taky nemůžeš chtít, aby dneska někdo psal epos o gilgamešovi, nemá prostě smysl zůstat trčet na mrtvém bodě. Poezie taky prošla nějakým vývojem, pravidly a vymykáním se z nich a postupnými přechody atd. Uznávám, že dneska se můžeš cítit tak zahlcena rozmanitostí, že ti to třeba přijde ve výsledku "šedé" (příliš mnoho barev) a "prázdné". To je ale tvůj problém. A mimochodem -- vědomí nutnosti hranic se táhne napříč jazyky. překládám sbírku jedné mladé portugalky a vidím, jak pracuje s vrstevnatostí, s náladami, přitom úsporně, zkouší nabourávat vlastní možnosti výrazu..

Četla jsem to velmi omezeně. Teď vidím, věřím, že tady vzniká "nová literatura", kde schéma a nedotaženost a jednoduchá dehonestace vytváří nové literární hodnoty -- jako by to, co čteme, bylo pouze maskou. -- Pod tou je bouřlivý, rozmanitý svět, který autorka nechce obnažovat, vnímá jeho neuchopitelnost -- a tak ten svět ukryla pod záměrně plochý, naivní a pubertální, kde je vše jasné a uchopitelné. -- Po čtenáři se potom chce, aby se aktivně zapojil a snažil se provrtat do "hloubky", a tam nalézal člověka, jeho vnitřní boje a strachy.. -- Autorka vytváří rozkolísanou bytost, skrytého vypravěče, ukotveného v dnešní době -- ta doba se v něm promítá a on si to uvědomuje -- dívá se na svět a vidí lidi jako karikatury "zbavené lidskosti", a cítí, že to nemůže ovlivnit. Svět se mu zdá být v rozkladu. -- Vypravěč touží po jiném světě, plném lidskosti, vzájemnosti, rovnoprávnosti a nějakého "skutečného rozměru", o kterém asi neví, co je, ale cítí, že je to něco, co mu chybí -- a tohle své bolestné poselství maskuje křečovitou pubertální karikaturizací, možná i proto, že by mu "jasně oznámeno" přišlo patetické.

text je tedy hlavně kritikou současné společnosti, respektive ukazuje, že autorka považuje současnost za zhoubnou a pornografickou a nabádá k polemice s touto myšlenkou. docházím k závěru - tento text je nedoceněný!

zdendo, to nebyla ironie, to bylo poděkování. -- jasně a k věci říkám, že ignorantské čtení à la careful je třeba pěstovat, protože se z něho může autor a čtenář leccos dovědět. -- kvůli čemu se mám cítit ublíženě, nevím. ledaže by sis myslel, že je tvá ironie ubližující -- ale vždyť to byla krásná, až dojemná ironie, a dovedla mě očistnému uvědomění si, že moje řeči o návodech, jazyku atd byly nepatřičné a nicneříkající. skoro k pocitu znovuzrození mě dovedla. nedokážu své poděkování dostatečně vyjádřit -- má slova jsou jen stínem nefungujícího kotle -- ani "oslavujme careful" samozřejmě nebyla ironie.. myslela jsem to úplně vážně, zaslepená nadšením pro careful, matku nového pohledu. ale přiznávám, že to nadšení ze mě už vyprchalo a znovu mě zvolna zaplavila všeobjímající něžná netečnost.

k čemu se budu uchylovat nechám na sobě.)

dobrá, omlouvám se návodům ke kotli, nechtěla jsem je urazit -- báseň může být i návod ke kotli, neplatí ale, že všechny básně musejí být napsané jako návod ke kotli, to je snad jasné.. -- omlouvám se, že jsem řekla, že vyžadovat po básních jeden jediný správný smysl je cosi nepatřičného -- není. je to oprávněný názor.. víc takových ignorantských, poezii-nerespektujících názorů, právě ty jsou měřítkem naší práce.. pěstujme takové názory.. oslavujme careful.. -- moje slova jsou samozřejmě naivní, zjednodušující a příliš obecná -- teď už vidím, že carefulino čtení/psaní je nadčasové -- možná je dokonce zakladatelkou nové generace čtenářů/autorů a nových, nedocenitelných hodnot.. zdendo dík, žes mi obrátil pohled.. a dík i careful, za to, jak obětavě v potu a krve bušení do klávesnice přicházíš, abys nás vytrhla z našich omezených obzorů a uvedla nás na osvícenou cestu. děkuji.

Varianta pseudo-psychologizujícího čtení.)

připomíná mi to základní školu, kde jsme vymýšleli primitivní písně na učitele a spolužáky a na různé citové vazby a nevazby. Pamatuju si z toho už jen "olé, Crha ve stanu, olé, nasází ochranu". Podobné věci jsme vesele zpívali a cítili se, jako bychom tím proti něčemu snad i bojovali - jaká velká dětská sounáležitost! -- Tohle je podobně naivní pokus o to, jak vyjádřit nesouhlas s něčím a někým, koho považuješ možná podvědomě za nadřazeného a nějakým způsobem tě to děsí nebo provokuje -- (tak jako my na základce považovali za "strašidelnou" učitelku výtvarky, přestože jsme ji vůbec neznali, jen nás "děsil a provokoval" její sveřepý výraz a naondulovaná hlava a škrobenost pohybů a neustálá podrážděnost v řeči, tak jsem si z toho dělali srandu, abychom ten nepodložený, dětský děs unesli) -- Analogicky z tohohle textu čiší nemožnost vyrovnat se s tím, že lidi jsou různí a že do jejich životů nemůžeš proniknout, a tak tě to zřejmě provokuje, odlišnost, do které nevidíš -- a aby ses s tím vyrovnala, tak je karikaturizuješ -- a máš potom pocit, žes na to přišla, nalezla "podstatu, která za nic nestojí" a tudíž jsi spokojená. -- Pocit, že ti lidé jsou vzdálení a nadřazení, se překlenul v pocit opačný, tj. že ty jsi nad nimi a vidíš do nich. Je to hra, která tě usvědčuje z vlastní svázanosti a nevyrovnanosti. V rámci této hry si neuvědomuješ, že lidi a jejich názory ani nevidíš, a že si do nich projektuješ něco svého - záleží na stavu mysli, co konkrétně. (Samozřejmě, že smysluplnější je snažit se nic neprojektovat a prostě je vnímat nebo se o to aspoň pokusit, ale to vyžaduje oproštění od svých svázaností) -- A tímhle textem, tedy tímhle naivním bojem, střílíš spíš do svých projekcí, než do nějaké skutečnosti. Ty projekce jsi dovedla do takové karikatury, která ti asi přijde obludná, ale v podstatě je to neškodné -- je to spíš animace, večerníček -- sice ne obsahem, ale způsobem psaní, schematizací. Takže, především bys musela mít jinou, třeba útočnější, nebo jinak pronikavější formu, která by obhájila obsah.

A obecně -- psát se může samozřejmě o čemkoli. Někdy v šestnácti jsem čítala Burroughse, nacházela jsem si tam díky jazyku/stylu spoustu poezie. Jakýkoli obsah je odůvodnitelný (jazykem, životností, vrstvami atd) -- Předpokládat, že jsi tímhle stvořila něco, co je "za hranou", je nesmysl. Samozřejmě jsou lidé, kterým vadí pouhá přítomnost vulgarit, takový přístup je taky nesmysl, je to jen jiná ukázka vlastního uváznutí. Pokud to někoho "citlivého k vulgaritám" třeba pohorší nebo cokoli, to by ti nemělo stačit.

careful, báseň obecně nemusí dávat jasný smysl, ani by neměla, není to návod ke kotli.. báseň obecně pracuje se "silou slova", s hranicemi jazyka, s osobními hranicemi, vzniká v ní něco jako paralelní jazyk/svět, to je právě to, o co jde.

mimochodem, ačkoli tady je samozřejmě víc možných rovin čtení, je tu i taková, která vytváří "svět" velmi zřetelný.

to světlo sice děsí, ale i vede k hledání přijetí jisté neodvratnosti - i toho, jak mohou být některé "ukazatele" zavádějící, a přitom se mnohdy opírá jen o ně. -- naznačování je tady hnací motor, zároveň to, co sebou vytváří, můžu vnímat velmi konkrétně -- vyrovnávání se s nezpochybnitelným, objektivním (nálezem) -- ale můžu jít i cestou otevřeného prostoru, vidět různá zabarvení, v jakých se "ten svět" pohybuje -- myslím, že většina děsu se "vychytá" v první části a přirozeně se překlene do hledání klidu a hledání naděje v čemkoli (druhá část) -- podtóny v závěrečném "vidím pouze jeden" mě (i v kontextu se začátkem) zneklidňují a uklidňují současně.

je to až trochu bressonovská cesta chladem (necitlivostí navenek). ironii vidím, ale v porovnání s tvými ostatními je celkem upozaděná. a dík za strakapouda a černý jeřáb.

ta tvá symboličnost zahrad, kořenů, domu, v sobě má něco uklidňujícího, celá báseň je svou přímočarostí v čemsi definitivní, ale zároveň uklidňující, aspoň v mých očích, vidím nutnost smíření se s věcmi, jak jsou, nacházení klidu -- a přitom nepůsobí banálně ani se nesnaží útočit na čtenářovy city. -- "bez sebe nemám ruce." to je přesné, krásné. a to závěrečné procházení je tak jiné než to první, zatímco na začátku vnímám hlavně nečekanost a vlastně jakoby-cizost kořenů, postupně procházím do bezpečí, to vědomí, že jsou to "mé zahrady kolem mého domu" ...

všechno vykresluje tak nenásilně a závěr je krásný, prostorný (tohle by ti scénář neumožnil)

Tohle mě baví číst. Ten způsob prostřihů v závorkách je taky zajímavý -- jako by se to mělo vždycky na chvíli vrátit někam do přímosti (zprávy) a pak se znovu vynoří svět v jiné rovině. Je to celkově text, který svou hravostí může maskovat něco hlubšího, niterného, co ale nebude dovysvětlovat, tak to napíše takhle. A o to jde.

Taky mě napadlo, že tě možná trochu inspirovala egilova speedcars. Nebo možná ne. A říkám si, že je dobré rehabilitovat slovo anděl, v poezii, a podobná odmítaná slova, dosadit je do nových kontextů, což děláš.

Líbí se mi, jak se jednotlivé motivy opakují v nečekaných souvislostech a nakonec se to smysluplně uzavírá, jde v tom vysledovat systém, není to jen automatičnost. A taky nepředkládá svůj svět/prožitek schematicky, ale zprostředkovává jeho různé "vrstvy".

Ta všednodennost je fajn, vede tady někam dál. Otázka "tady a teď" spolu s otázkou mizení, konečností, obojí neustále přítomné. Přijde mi, že hodně obrazů jen tak nahazuješ, což je na jednu stranu dobré, že nabízíš čtenáři takovou svobodu, na druhou stranu je to trochu snadné. Ona ta zdánlivá nahodilost je samozřejmě součástí tvého výrazu, kdy text nechce být patetický a kouká se s nadhledem.. Ale třeba hned první sloka mi přijde až moc náhodná, z ní je pro mě nejsilnější "den byl prázdnej les", tam se mi nabízí hodně možností, jak to číst a skutečně to (pro mě) "ožívá"..   (Kdysi mě napadlo, že spojení "prázdný les" (kromě toho zjevného, že třeba v lese nikdo není) je i popíráním lesa, protože les je vždycky les, je vlastně vyjádřením obsahu, mnohosti.. prázdný les v tomhle kontextu může i trochu děsit -- že prázdno je i to, co se zdá být plné.. že pohled je matoucí.. Zároveň to může i uklidňovat, protože neskrývá nic. Ani nenabízí. Ale to jen tak mimochodem, vlastně se tahle možnost vůbec neslučuje s odlehčeným tónem tvého textu)

Myslím, že ti docela šlo o to, aby jednotlivé části vzájemně komunikovaly, vracely se k sobě a zase se objevovaly "s novou energií" (den les, anděl v taxi, meditace, vykostění, skuliny, kapsy, atd.) Hodně mě baví ten "záznam snídaně". Taky mi přijde zajímavé, jak (intuitivně) pracuješ s mnohobarevností slov, necháváš je "otevřít", a potom to zase "vracíš na zem" -- tj. že některé obrazy probouzejí spoustu asociací, a text od nich následně utíká (nechce se v nich rozplynout) a neustále se snaží udržet nadhled nad světem (nad sebou)

pes s červeným šátkem kolem krku je trochu zneklidňující obraz.) když pak říkáš "tak klidný svět vážně existuje", je to (v jakémkoli případě) věta, která může zaznít mnoha podtóny..

je to dobře vykreslený prostor. já jsem si vybrala klid (jako spojující linku), ale ty obrazy a jejich skládání (střih) nabízejí i víc. teď mě napadá, že píšeš tak trochu filmově. báseň jako krátký film.

Líbí se mi, jak to čteš. Hledání nového prvku jazyka, to mě zajímá vždycky, hledání něčeho nového v běžném, přičemž někde chci, aby to bylo skoro nepostřehnutelné, někde zase, aby vznikl rozpor, který se sám zdůrazňuje. Ten výsledek - který vnímám jako cestu - potom rozpory přiznává, člověk, co se usvědčuje ze "sebe", z vlastní neschopnosti, zároveň ale jde (navzdory) a křičí "poezie není vaření!". Otázka je, jestli to není na čtenáře příliš. Tím, jak text běží a křičí a šeptá, možná to je pro někoho až útočné -- že nedává čtenáři jinou možnost než bežet s tím hlasem, nedovolí mu "vydechnout", a něco takového může být brzy otravné -- tomu rozumím.

Pro mě byl ten proces psaní hlavně znovuobjevení volnosti, "vážné" věci se obracely do hry.. Text jako hlas, ale zároveň ten hlas sám sebe vnímá, i svou marnost, naivitu, trapnost atd. A šlo mi o to tyhle náhledy "subjektu" spojit ve smysluplný celek -- což nevím, jestli tady funguje, jestli lze ty různé roviny vidět/tušit.

Ještě k tomu závěru -- nechci ale zasahovat do tvého čtení, tak jen opatrně -- můžu závěr brát i tak, že někdo/něco existuje právě v prostoru, kde není přítomný (protože tím není zkreslený vnímáním pozorovatele, kdy pohled vlastně znamená, že to nevidím, že mi uniká -- zatímco, když tam není, může vznikat v prostředí, v přítomnosti jiných -- ve slovech, v prasklině na zdi -- ale samozřejmě i tahle možnost znamená, že to, co to "já" hledá, tam nenachází úplné, ale jen zdeformované svým viděním -- podobně jako je nepřesná vzpomínka -- to je ale jen jedno možné čtení. základ je v tom, že "já" jde, "ten druhý" (nebo i slovo, řeč, nebo i jiná součást "já") je "jinde", a že míjením se lze potkat -- že míjení je naděje -- a náhoda je zázrak. Nebo taky -- vzpomněla jsem si, jak se ve Stalkerovi házelo šátkem, když se šlo k cíli - nesmělo se jít přímo.

Ještě jsem uvažovala o tom, jak vlastně se přelévá to "jinde" a "tady", stav, kdy se "něčí jinde" stává "mým tady" a naopak a pokaždé je to jedno místo jiné. mě to inspiruje, i když je to vlastně banalita. Jinak, ta přítomnost/nepřítomnost se textem táhne celou dobu -- místa se přehazují jinam, mění se adresáti a zároveň ne, všechno je promíchané do jediného "světa". Je pro mě důležité zachovávat nejednoznačnost, rozbourávat vlastní rutinu, jazyk nesmí ustrnout..

hezký postřeh o dětech! mně přijde výborné, jak děti intuitivně tvoří své světy a přitom tam vznikají zajímavé souvislosti, dokonce logické, aniž by používaly racionálno.. Ty světy vznikají jakoby "odnikud", to mě fascinuje, protože to není na základě nějakých vlivů, ale čistě na vnitřním světě, není to svázané s prostorem, s něčím vnějším, viděným, a přece se to nějakým způsobem zrodilo -- a jakmile se do zájmu dítěte dostaly jiné vlivy, ty svébytné světy zmizely (nebo se začaly přetvářet do toho, co už děti viděly, navršily se informace, a postupně se děti "zracionalizovaly") -- je tohle stav proměny dítěte? v nedítě? .)  (mluvím tedy jen o dětech, se kterými jsem přišla do kontaktu, nemůžu zobecňovat). Ale myslím, že dítě bere dětství vážně, je to jeho jediný čas, prožívá své velké boje a velké radosti atd -- a hru bere jako podstatnou -- já si myslím, že hra je podstatná, dokonce může být i prostředkem, který vede někam "dál" -- ale hra sama ještě není smysl (vztaženo na psaní, jde vždycky o víc než o hru, jde vlastně o nepopsatelné, čímž se znásobuje marnost -- nakonec je právě ta marnost nutná)

mně se hrozně líbí tohle:   "a dětství, není ono samo dospělostí svého času? / v takové rovnici je pak dospělost / jen svrchovaným vědomím / že stále ještě nejsem Dítě"

Dík za čtení. Zrovna takhle už nepíšu, přijde mi to hrozně zavinuté do abstrakcí a do hledání hranic jazyka -- tehdy jsem to tak potřebovala, dneska to beru jako takové "pentle po Holanovi" (ale samozřejmě si Holana dál velmi cením, byl pro mě zjevení..) ten text jsem tu nechala kvůli první části, že se může a nemusí odkrýt.. a taky kvůli tomu, že mi celý znázorňuje tehdejší žitý čas a nutnost ho zamlžit, schovat, všude kolem jsem viděla "příznak zapadajícího slunce".. Je to opravdu hrozná ukázka uvíznutí, tenhle text. Teď mě zajímá spíš svůj svět narušovat, nebýt jen v něm, ale jít i proti němu. Hledání hranic sebe a jazyka mě zajímá pořád, ale chci být konkrétnější, přesnější.

A k tvé otázce.. tyhle rozfragmentované věci (i ty novější) píšu po částech, ale už před psaním to mám nějak v hlavě, a pak to píšu v závislosti jednoho na druhém -- jako bych si vytvářela film, který zároveň žiju -- a pak se k tomu vracím s odstupem. Na jeden zátah jsem psala (z toho, co tu visí) jen clovek.raw, respektive tam vzniklo hodně pasáží na jeden zátah, pak jsem to taky upravovala, ale v podstatě to je můj asi nejsvobodnější text za poslední roky.. Taková osobní oslava Fantasíe ( https://www.kosmas.cz/knihy/144975/fantasia ) ale asi jsem to neutáhla -- vlastně tím textem úplně ignoruju fakt, že čtenář třeba nechce jít nadoraz -- navíc u takových dlouhých pásem je riziko, že místo podstatné skutečnosti z toho budou jen trapné výkřiky.. chtěla jsem je připustit jako součást celku a nějak s nimi pracovat.. a aspoň jsem se tím "křikem" úplně vyčerpala, což pro mě bylo nutné.)

dobré mi přijde "k sobě chladní jako sníh na protějších střechách", zbytek je vlastně rozmělňování téhož (a vysvětlení ve škále času, a trochu patetický závěr)

to zdůrazňování "síly prožitku" mi tady vadí, pláč dlažebních kostek, promočená slova v polštáři.. lítost a zmar.. text mi přijde uvázlý v sobě, nenabízí žádné východisko, sice vykresluje náladu, ale nějak mám tendenci nevěřit výsledku, zdá se mi, že příliš útočí, příliš zdůrazňuje (křehkost, smutek ... )

líbí se mi, jak je možné vidět návaznost mezi tvými novými texty, nejen ten stejný prostor, ale že se i jednotlivé motivy objevují znovu. Líbí se mi, jak pozoruješ s odstupem, je to taková zdánlivá chladnost jazyka, přitom jím často nacházíš zábavné souvislosti. Zároveň jsi v tom světě ponořena, máš k němu vztah. Tahle přítomnost "já" uvnitř i venku je dobrá, vede texty od zbytečného patosu a přitom jsou pořád důvěryhodné a prožité. Někdy je to čistě popisné -- a zdálo by se to jako směs nahodilých situací v prostředí, ale přitom mezi nimi vyvstávají nové skutečnosti, můžu to pozorovat a hledat, jak to souvisí, jak se provazují jednotlivé verše, jak rozsekáváš prostor -- a co je mezi řečeným. Myslím si, že tyhle vztahy uvnitř prostoru vnímáš, že s ním cíleně pracuješ, stejně tak s částečným zakrýváním. Pak se mi líbí, že vlastně stíráš hranice mezi prózou a poezií, ty "prozaictičtější" texty jsou plně ve tvém básnickém vidění, je to výsek skutečnosti, která se může (ve čtenáři) dál rozvíjet a měnit. Baví mě, že ti jde o přesnost vyjádření a současně toho nechceš říct příliš, nesnažíš se texty násilně uzavřít -- texty se sice nějak uzavírají, ale zároveň to není jejich konečný bod, ten text (skutečnost) pokračuje dál "za slovy".

ještě mě napadá, že se ti tam někdy mísí jakési dvě "vlny", na kterých ti vzniká svět -- jedna roztěkaného vidění, která popisuje (náznakově) svět kolem sebe, který se mění a uniká, a druhá uzavřenější, zaměřená víc na konkrétní prostor, na jeho uchování, kde potom nachází detaily a podobnost nebo rozmanitost

přijde mi dobré, že už ti stačí hodit náznak (popisu) a ten prostor se vytvoří. nenápadně přesné záznamy.. taky mě baví, jak spolu jednotlivé verše reagují..

il a deux trous rouges au côté droit..

Tohle je téma jiného času.. Ale i kdyby byl i tvůj -- takové téma nelze pojmout tahle naivně. Na místě je otázka, co tě vlastně vede k takovému tématu. Přišlo by mi smysluplnější, kdyby ses pokoušela vyjádřit něco ze svého života, něco, co je ti vlastní, nebo s čím se vyrovnáváš.. V tom smyslu má třeba tvůj text "Svědomí" větší potenciál, protože zachycuje osobní prožitek

tahle mě moc nezasáhla.. Je v ní sice hravost a lehkost, jako by ti to jen tak mimochodem vypadlo z ruky.. taková sympatická hra s banalitou.. "ještě jsem Máša a mívám mísu   to se mám".. I závěr "jakkoli-jakkoli" se mi líbí (kdyby to bylo obojí adjektivum, už by to bylo moc nevýrazné.. takhle mám aspoň možnost přeložit si "jakkoli" i jako "přestože" .. uzel je dobrý, je v tom stístěnost i nekonečná smyčka.. )

ale moc mě nepřesvědčuje, jak je to složené, přijde mi to takové chtěné -- aby mi vážení mouky a obracení tílek přišlo relevantní pro "dialogy tam a zpět / a čekám / že mi budeš slovem" -- je to, jako bys to chtěla ukončit něčím "hlubším" a tak z konkrétní "milé všednosti" honem skočíš do obecnosti a vztahu, protože vážíme i slova a obracíme se i v řeči a životě.. A vypadá to pak, jako by to celé vlastně bylo podřízeno jen tomuto závěru.. Přičemž to "že mi budeš slovem", o které se vlastně opíráš, mi přijde jako prefabrikát.. Není to tak silné a původní, aby tím mohla končit báseň.. snad rozumím, že ty "konkrétní drobnosti" tam mají hodnotu vedoucí k něčemu "obecně lidskému", ale přijde mi to podáno tak, že vlastně ve čtení se toho moc nerozvíjí..

ale já přece nemluvím o tobě a tvých vlastnostech, vůbec tě neznám, mluvím jen o tvých textech, vždyť existují samy za sebe..

vidím to tak, že báseň sama si zvolí jazyk, který potřebuje, a autor má za úkol ji hlavně nezradit -- jakkoli pateticky to zní -- a to si u tebe nenacházím, zaujetí pro báseň, nutnost její existence, její objevování.. Vidím tam myšlenky a obrazy cpané do formy. Je mi líp rozumět, nebo si pořád myslíš, že "ti vyčítám nedostatek egocentrismu a autenticity"?

Nevím, jestli sebereflexe je podle tebe znakem egocentrismu.. a co potom není znakem egocentrismu při psaní, nějaké úplné oproštění? Jenže kdybys byla jaksi oproštěna od svých textů, mohla bys o nich uvažovat kriticky ... což se neděje. A kdyby ses opravdu zbavovala nějakých vlastností, mohl by se ve tvých básních tento vnitřní konflikt odrážet nebo by ho mohly přesahovat, a neděje se ani jedno.

zjednodušeně řečeno je pro mě psaní proces, kdy autor jde buď "k sobě", nebo "od sebe" -- a nebo obojí postupně. Opouštět sebe-střed je možné, až si do něj vstoupíš (a v podstatě je jedno i druhé zase marný boj ... ) a odpovědnosti se nevyhneš nikdy. Když chceš jít "od sebe", abys "nalezla svět", zase máš odpovědnost ten svět vidět -- a zase musíš zachovat existující báseň-skutečnost -- neublížit jí a zároveň ji nechat, aby se mohla "znovuzrodit jako něco jiného" v jiném prostoru, v jiném čtení. Jenže já u tvých věcí nevidím báseń jako skutečnost, ale vidím tam roubování prvků na tabulku, vidím tam všechno podřízeno řemeslu a líbivému výsledku, vidím tam primární snahu o výsledek -- vězíš v jednom bodě, to je prostě autorská pohodlnost. a to mi vadí. už si trochu rozumíme?

A k autenticitě.. báseň není žádné svědectví o autorovi, báseň vede k jiným světům, které přesahují běžnou zkušenost, a současně jsou plně zde.. Je úplně jedno, jestli je to "autentický zápis" nebo stylizace -- i stylizace znamená prožití stylizace a vědomí, kam se vydávám právě těmito prostředky a proč -- právě tak se můžeš aspoň pokusit vyjít ven ze "svého středu" ... a znovu narážet na vlastní (ne)možnosti ...

Jinak se omlouvám, ale nemám ti co říct k poznámkám o době atd., mně to přijde jako takové plané zoufání si a to nikam nevede. smysl je začít něco dělat.

Nemám pocit, že bych ti šmahem říkala "takhle to je a hotovo". Hledala jsem, co může vznikat, jestli pod těmi schématy opravdu není něco víc (samozřejmě jsem omezená vlastním čtením).. A co jsem ti psala, bylo proto, aby tvé texty mohly rozvinout svůj skutečný, živý hlas, a vymanily se z manýry -- nedošlo mi tehdy, že ti to zamrznutí vyhovuje -- a že se proti vývoji, osobnímu výrazu, světu, ve kterém jsi, a básni (básni-skutečnosti) vlastně vymezuješ. A že se snad vymezuješ i vůči sebereflexi (jak asi může existovat tvorba bez sebereflexe? nevím) -- ani ty své "kritické postoje" jsi nijak nekonkretizovala, jen jsi odváděla řeč a překrucovala ... ale vlastně mi do toho nic není. Omlouvám se, že jsem tě vyrušila ze skládání bezpečného skleníku.

Je v tom jakási "holčičkovská" jemnost (udivené vyšeptnutí "kopuletá" to ještě umocňuje) -- celé se to nese v takových pastelových tónech -- což mi ale tady přijde zajímavé, možná je ta jemnost něčím vlastním tvému vidění, nějakou cestou.

Pracuješ s náznaky, můžeš jimi vystavět příběh, necháváš čtenáře domýšlet -- to mi přijde dobré -- ale jazyk je velmi opatrný.. jako by se spíš snažil přiblížit nějakému stínu (stínům), než vytvořit vlastní výraz.

Přijde mi, že všechno, co se v textu objevuje -- klidná gesta, horlivé oči, neskrývaná zlost, tiché noci ... -- tam ve skutečnosti není, protože text je jen křečovitým/kostrbatým popisem. Nedokázal vystoupil ze slov, je to spíš hrst genitivních metafor a fádních obrazů. Možná jsi chtěl prožitek tak moc zamaskovat, až se "ztratil" v neurčitosti -- zároveň ale z té neurčitosti je znát jakási snaha zaseknout se něčím silným -- silným pocitem, nicméně bez silného vlastního výrazu. (A inverze -- ty jsou takové snadno se nabízející, aby text vypadal nějak "poeticky".. je to umělé. Inverze je vhodné používat až tehdy, když víš, co jimi vystihuješ a kam se tím vydáváš)

ano, je čitelné, že je to inverze, zároveň je docela odvážné hned první verš napsat takhle, hned na úvod to takhle "rozběhnout" do stran. -- Samozřejmě představa prstenu nesoucího prst se odklání od toho naléhavého vyznění.. Nicméně to cílené matení (zase trojspřeží! možností) vybízí k aktivnímu přístupu při čtení, to je fajn. I druhý verš je zajímavý, i v tom, že neříkáš "a ty už nosíš ... " ale říkáš "že ty už nosíš" -- a zase si můžu vybrat, jak to číst -- atd.

A že se obrazy rozeznívají do více směrů, to mi přijde dobré, čtenář má volnost, zároveň to máš celkově provázané a logické. Vyrábění obrazů jsem myslela tak, že něco je, když obraz vzniká ze žitého světa - že cítíš, že tak prostě musí být -- a něco jiného je, když se obrazy vyrábějí, skládají na sebe, aby se ten svět z nich byl postaven -- chci říct, že obraz se nevyrábí, obraz se žije -- ale tvůj text je docela přesvědčivý, jakkoli to může být hlavně hra (se slovy, se čtenářem, ... ), cosi tam vzniká a dýchá a o to jde.

(To, že používáš slova, která jsou sama o sobě silná -- prsten, prostředník, volnost, lžíce, dveře, ticho, východ atd. atd. (samozřejmě člověk se tomu nevyhne, ani není řešení se tomu vyhýbat, spíš hledat, co všechno to nabízí), ta slova jsou tak nabita "významy", že můžou navádět ke snadnému řešení. Že by si autor řekl, že "slovo" to udělá samo. A báseň by se pak stala jakýmsi souhrnem "poetických" slov, ale ne žitou skutečností. Je to takové riziko, které (myslím si) je nutné vnímat, a neusnadňovat si to. Ale to jen tak na okraj)

Ta tvá úspornost nabízí rozproudění vidění, ten prostor ožívá -- i když jsou tam zároveň i místa, kde uvažuju, jestli jsou nedotažená, nebo je to hra s dojmem nedotaženosti -- a taky místa, která - pro mě - příliš spoléhají na "sílu slova" samotného: používáš slova, která sama o sobě jsou nabita symboly, rozeznívají se do mnoha směrů, ale hned je opouštíš --

Zaujal mě už ten variabilní začátek - nevím, do jaké míry je záměr, že si můžu představit, jak prsten jde a nese prostředník -- mimo jiné tedy -- zároveň to slovo prostředník, jeho vícevýznamovost, se mi tu líbí. První dva verše můžou být třeba jen nedůslednost, ale působí, rozehrávají tajemno, přitom už jsou náznakem kruhu (jeden, druhý, a "kdo je ten třetí (jenž vždy kráčí s tebou, když počítám, jdeme jen my dva spolu  ... ) a nemají potřebu vysvětlovat, to mě zaujalo -- a líbí se mi to utváření světa, hra s významy -- nejprve na kost, potom maso -- i tím vlastně vzniká dojem kruhu -- samozřejmě možností je víc

Jako by pod tou hrou někde ožívaly otázky, drobné postřehy, ve druhé sloce se k tomu obracíš vtipně -- volnost, která rozdává lžíce ("řádně") -- nasycení volností -- "řekni sýr a pak ho zkus ustát" je vtipné a zároveň naléhavé. I když -- a to je tím provázané od začátku do konce -- v tom vidím trochu snahu používat slova silná sama o sobě, která pak snadno vedou k dojmu "hloubky" --uvažuju,  jestli to není spíš snaha "vyrábět" obrazy

Mám sílu skřípnout křik do dveří -- vidím to, vnímám energii obrazu, přitom i logičnost -- ale potom je to takové rozhárané -- pant za pant, nenajdeš východ -- jen slova, dobolím -- je to takové dovysvětlování a jazykově spíš obehrané, běžné "poetizování" -- líbí se mi nejednoznačnost závěrečného tónu, může být pokojný, nebo naopak zneklidňující (a znovu "ten třetí") ... Taky si můžu celou báseň vnímat jako tanec slov, kde je nutné, aby to občas zaskřípalo -- protože "dokonalá" ladnost je mrtvá věc a samotné skřípání taktéž, to by zase bylo jen setrvalé rozbíjení básně --

zajímavá pro mě je ta trojí přítomnost kruhu -- prsten, vzájemnost -- sedíme kolem stolu (volnost došla) -- chodíme v pokoji kolem stěn (a "známe svá ticha"), vracíme se k tichu, odkud jsme vyšli, ale tohle ticho je jiné, myslí na druhého -- báseň jako záznam cesty (vztahu), komično se střídá s niterností -- mám pocit, že se tam opravdu děje něco skutečného, že to není jen hra. To si v tom nacházím, ale je samozřejmě možné, že taková moje "interpretace" je mimo.

...a ještě k tvému "odkazování" - to má smysl, pokud třeba rozšíříš nebo pootočíš původní situaci, přesuneš ji do jedinečného - svého - kontextu. Zároveň by měla fungovat i sama, bez vědomí "odkazu". Konkrétně tu poslední sloku jsem četla jako pozorování zvenčí, i jako autorskou sebereflexi, i jako asociaci na egilovu báseň. Ty jsi zřejmě chtěla jen tu poslední možnost. Ta je ale nejméně smysluplná, protože s egilovou básní ta tvá nemá nic společného, ani se vůči ní osobitě nevymezuje. Jak jsem ti už psala: tvůj obraz nabízí pouze schéma, skutečnost se zploští, čtenář shlíží z odstupu, tomu výkřiku je přiřknuto jen jakési "obelhávání" -- autor mi nutí nálady svou blahosklonnou pozicí v povzdálí -- ale text už nepracuje s více tóny, které ta situace může nabízet. Nechce, protože by ho to "vyhodilo z konceptu", a tak nechá skutečnost plochou - jako ostatně v celém textu: každá věc, která se může nějak rozehrát, je hned zahlušena křečovitostí, dalším schématem, teatrální dikcí -- jako bys musela čtenáře neustále přesvědčovat -- ale přitom to, co se děje, neprožíváš (což sama přiznáváš), jsi bezpečně vzdálená, nevzniká z toho svébytný svět, jazyk nemá jedinečný výraz. Je možné, že je to přesně takové, jaké chceš -- ale jaký má smysl tohle naplňování šablon? jaký má smysl "koncept líbivosti"? ...

A znovu říkám, ten výkřik v nějaké skutečnosti může být i sebeironický -- může vnímat pocit marnosti, který je nutné překonat křikem -- může si uvědomovat, kam se tím křikem vydává, co musí unést (protože podzim) ... Je to mnohorozměrná situace, kterou jsi nikam neposunula, naopak jsi ji okleštila do "pokusu o vyvolávání dojmu". Znovu se nabízí otázka, jaký má smysl skutečnost takhle schematizovat -- jestli v tom nějaká hodnota, která by mohla o něčem uvědomovat. -- ale o čem? o zploštění světa? o snadných řešeních? ...

(mimochodem ta egilova báseň, absurdní hra s domnělými jistotami a s vlastní poetikou, pro mě skutečně vystihuje něco podstatného. Všechno se v ní děje s neodvratnou potměšilostí světa, zabaleno do zdánlivého klidu, stylizace, s jakou se mluví k dětem.. Vnímám něco děsivého, (děsivé zrcadlo skutečnosti), nejde to změnit, ale musí se to žít. A "hra" je jeden ze způsobů, jak s tím žít. -- A když procházím tou ironií znovu, postupně se mění ve zvláštní "klid z neodvratného", přesně to, co zároveň děsí. Můžu ten text skutečně žít a žít ho znovu, ta zdánlivá "hravá banalita" je krásná, nabízí možnosti. Samozřejmě neexistuje definitivní čtení -- takže pokud tě ta báseň zavedla k pocitu "narcistní verbální virtuozity" a potřebovala jsi tento pocit ventilovat, tak ho ventiluj, ale mohla jsi tak učinit nějakou skutečnou a silnou básní, a ne takovýmto šablonovitým útvarem. Vymezuješ se vůči domnělým manýrám, a přitom jsou tvé texty zosobněná manýra)

Že se svým "konceptem" stavíš proti případným kritikům, a tím že má vznikat něco navíc -- tím jsi samozřejmě imunní vůči jakémukoli názoru, který se ti nehodí. -- Takže beru, že jsi naprosto spokojena, tvé texty jsou takové, jaké je chceš mít, a taky takové budou. Odosobněná vykalkulovaná schémata.

Nevím, z čeho sis vydedukovala, že ti "radím" pro tvé "možné uplatnění v lit.provozu".. Nějaké tvé uplatnění v čemkoli mi vůbec nepřišlo na mysl, prostě jsem ti psala názor na tvou tvorbu, jen z hlediska sebe, čtenáře, kterému jde o poezii.

A tvá křečovitá ironie - kterou jsem ti zmiňovala hned v první reakci - je úplně něco jiného než Kozelkova ironie vygradovaná ad absurdum a vůbec nehledící na "obecné přijetí". Kozelka z mého pohledu psal opravdu vtipně a přitom tísnivě a měl daleko do osobní manýry a křečovitosti výrazu, kterými oplýváš ty. Tvá ironie je křečovitá jazykem, zároveň snadná v tom, že pohazuješ veteš a hned nato ji ironizuješ, jen abys nebyla "nařčena" (ze sentimentality atd.). Tedy celý tvůj "koncept ironie" nefunguje, je příliš snadný - a snadnost poezii zabíjí.

Chceš se distancovat od současné poezie, ale současná poezie je širokospektrá, od jakých jejích "součástí" se chceš odklonit? (zdá se mi, že nesnášíš Nový patos, osobní angažovanost, nesnášíš i chladnou a civilní poetiku..  ale hodně vlastností "současnosti" se ve tvých textech objevuje -- ironie, "zakrývání" smutku, reflexe jiných způsobů vidění (tvé oblíbené odkazování a variace) nebo vytváření magického prostoru a symboliky, to všechno používáš a to je současné, ale u tebe to - (hlavně kvůli neprožitku a schematizaci a snadným řešením) - nic moc nevytváří.

Podle mě neexistuje žádná "jediná esence" poezie, vůči které by se dalo vymezovat nebo ji přijímat. Poezie nabízí spoustu možností a různých vnímání světa (mezi kterými vznikají různé blízkosti). Nějaký způsob odmítání je běžný, tím se současnosti nijak nevymykáš (Golgona Anghel odmítá "zpěvnou nostalgii", kterou se cítí obklopena, Elsa Aids odmítá "poetizující" zaplétání se do obrazů. Atd. Každý si tvoří nějaká svá východiska, která ho mohou dovést k osobitému výrazu a žijícímu světu. Jenže ty k tomu nedocházíš, jen naplňuješ svá schémata. Odmítající autor je podstatnou součástí autorského já, takový autor odmítá i sebe, snaží se překonat sám sebe, své vidění -- nebude se tedy vracet nazpět do osvědčených postupů a do lyrického bláta, jako se vracíš ty.

souhlasím s tebou, že nahodile vytržená část z filmu k ničemu nepřivede -- návraty jsou smysluplné tehdy, když vím, k čemu se vracím a proč, a taky předpokládají, že se nacházím ve stavu, v jakém to lze vnímat. Můžou ujasňovat skladbu, prohlubovat "významy" (a takové návraty fungují i při čtení) -- sevřená sekvence může působit velmi výrazně, ale samozřejmě to má jiný efekt, než celý film. -- Podobně jako film i báseň může čtenář plně prožít v čase, vcházet do "jiného" vidění, (respektive postupně se do něj propadat), a to si udržet do konce -- ale to samozřejmě nelze nutit, stejně jako nelze říct "tohle čti pomalu, tohle čti rychle, tady se zastav..."

Vidím čtení jako magický proces, může způsobit, že báseň se ve čtenáři "zpřítomní", prostě se mu stane - a to je krásné. Není to výsledek nějaké snahy o pochopení a nejde to nějak racionálně zdůvodnit. Krásné je i to, že nikdy nevím, jak bude kdo číst. Každopádně každá "osobní poetika" je jiná, každá (skutečná) báseň je vlastně autonomní svět, který s sebou nese specifický způsob vidění a do toho čtenář vstupuje jako někdo nezaujatý, konfrontuje báseň se sebou, přerovnává si své "předporozumění", přičemž nemusí - ani by neměl - docházet k definitivnímu významu.

K tomu střihu.. báseň může být přesně rozstříhaná po slokách, mě ale spíš zajímá možnost, kdy se pomocí různých hustot sdělení formuje záběr přímo v textu. Taky by se dalo říct, že čím prokreslenější obraz, tím delší záběr, ale nemusí tomu tak být, můžeš mít úsporný obraz, který vyvolá dojem prodlévání v čase. K tomu všemu má čtenář svou "tvůrčí" svobodu, vnímá, že verš končí zrovna tam a ne jinde, jak na sebe vzájemně navazují nebo se rozsekávají, vnímá střídání nálad nebo naopak ukotvení "v jednom místě".. Báseň může pracovat i s ostrým střihem nebo přechody a paralelní montáží a celou škálou vlastně filmových prostředků, ale to samozřejmě platí jen pro takové básně, které chtějí evokovat jakési filmové vidění.

A máš pravdu, že báseň může být i nepsaná, žitá báseň, která žádného čtenáře nepotřebuje.

...má svůj důvod, chtěla jsem říct.

Když už jsem tě rozesmála, musím tě rozesmát znovu! Tedy, zkusím upřesnit, co jsem se ti snažila sdělit. Nemyslím si, že by tvé texty potřebovaly zvýrazňovat ironii - psala jsem ti, že mi připadají ironické až křečovitě, až to působí jako vodění čtenáře za ručičku. Podle mě ironie v básních nemá fungovat jako osvobození se od osobních klišé - je příliš snadné házet klišé a hned do nich "říznout", jak to provádíš zde - ale jako pootočení vidění, přechod ze stavu "uvnitř" básně do odstupu od ní, a tím umožnit nový pohled (nebo i škálu mezi těmi dvěma místy, odkud se dívám), prohloubit, rozšířit obraz. Tvá ironie se ale nese v duchu stejného zabarvení, stejné líbivosti obrazu. Potom tvé nucené ironizování nijak neobohacuje text, jazyk na mě pořád působí nesoučasně, zdobně, nejde do většího rizika.

Ta provazující nejistota ("co slovo a co člověk se slovem"), a směřování k drobné reflexi nad smyslem toho snažení - to je samozřejmě zřetelné, ale vždyť jsi tentýž "vnitřní námět"  použila už tolikrát, v tolika obměnách, a nikam to nevede. Tohle jsem měla na mysli tím skládáním bezpečného světa. Nesnažíš se odtud vystoupit něčím nečekaným. Nevím, proč používáš vyčpělých spojení jako "lán fantazie" - nemůžeš přece vršit klišé a ospravedlňovat je ironií a pochybami. Stejně tak i "kýčovitá haiku, dětinské vzpomínky na trapnou slzičku ... " - považuju za příliš snadný způsob, jak se vyhnout "osočení z nostalgie".

Ano, jsou tam různé podtóny - třetí sloku můžu vnímat tak, že se od ní vlastně odvracíš (tolik dovysvětlujících přívlastků) a "...jak ostré měl svět obrysy!" jako ironický výkřik. Nebo jako skutečně nostalgickou vzpomínku, kde se svět objevuje idealizovaný. Nebo jako záznam nejistoty, která se uzavírá v otázky (jako "bylo to tehdy skutečné, zatímco teď jen vyvolávání dojmu?") -- Jenže, ačkoli text můžu číst s různými podtóny, podstatný je právě jazyk, který z toho dělá stále stejné, jen jinak nasvícené, bezpečné obrázky.

Závěr, kdy "já" z dálky hledí na sebe/druhého, a vidí to, co já/druhý nevidí, když je uzavřen do sebe - tedy hledíme na jeho snažení pod (vypůjčím si) "něžným svitem komična" - ta situace, třebaže mnohokrát zpracovaná, je stále aktuální a krásná. Jenže ve tvém textu na mě působí ploše, schematicky. Říkám si, proč navozuješ dojem, jako by ses chtěla od "zkamenělého lyrismu" odklonit, když pořád používáš stejné prostředky, stejnou dořečenost, stejné vidění. Z tvých textů cítím spíš jakousi osnovu, než osobní zaujetí. (mimochodem i výkřik "jsem podzim" může být už s vnímáním zmiňovaného "svitu komična", může jít s ním nebo jemu navzdory. Což jistě víš, ale situaci jsi okleštila v duchu svého lyrismu)

Uvažuju, jak text od začátku shlíží na to, co se v něm děje (jako by to byly neživé věci, se kterými pohybuje podle své osnovy). Jako by nebral v potaz, že i všechno v textu se dívá, žije, má svůj ůvod. Přijde mi, že u tebe všechno jako by sloužilo jednomu schématu -- věci prostě jsou, aby tobě pomohly dotvořit koncept -- samozřejmě to může být jen mým prapodivným čtením, že na mě tvá poezie působí jako zplošťování skutečnosti - místo toho, aby vznikala nějaká jedinečná skutečnost, kterou bych s tebou mohla prožít. Možnosti, které tvůj text nabízí, nevycházejí ven ze schématu, z ozdobné a konvenční obraznosti, nevzepřou se tomu.

Je to taková tvoje berlička, používáš košatou obraznost, kterou hned jakoby odvracíš křečovitou ironií. Myslím, že už jsi ve své manýře pevně usazena. A jemný stesk v ruce s jemným pousmáním nad tím vším jako konstruovaný "dotek pravdy" -- hlavně z toho cítím snahu vyvolat "poetično". jako bys hledala míru idealizace světa -- tvoříš lehounké, líbezné obrázky, tapetuješ jimi prostor, a vzápětí jako by ses toho lekla - a začala do nich dělat trhliny, ale jen tak trochu, nechceš si je úplně zničit. "Zničíš" to tedy jen natolik, že čtenář-pozorovatel uvidí obojí - líbezné obrázky (jazyk vyvolává něco bezpečného a tradičního) a sílu, která do toho lehounce řízne. Tahle tendence mi přijde ve tvých básních stále přítomná. Skládáš si bezpečný svět, a mohla bys tím něco aktuálního vystihnout, ale to předpokládá vyjít z bezpečí "zlaté střední cesty". takhle jsou tvé básně většinou "takové hezké", ale všechno ostatní mi v tom chybí.

speed-anděl

je doprovázená tak silným pocitem unikání (nemyslím jen kvůli cestě) - to, co je na povrch vynášeno, uniká. - co koluje pod povrchem, se proměňuje - zároveň je tu jistota, že ta proměnlivost je stále stejná, má své zákonitosti..

vytrvalé ubývání!  -- může být i jako takový uspávací (se) přechod mezi místy -- a stále tím prosakuje tušení "něco se děje v dálce" / "dálka je tady" (vedeš mě k tomu zrcátky i krví), ale můžu jen tušit "nový skleněný příbor" -- tohle je text, který vyvolává dojem, že je "odněkud", že se výrazněji projeví v kontextu -- ale jak pracuje s nejasnými obrysy (začátku a konce) a hodí čtenáře přímo do konkrétna, přijde mi to výstižné - jako vzpomínka na něco vzdáleného - (vzpomínka/sen) - objeví se detail, ale ne cesta k němu. Malý uzavřený prostor (i doslova) a přitom se obracející "k dálkám" - dálka v konečnosti - mně to přijde výborné, včetně toho, že se báseň zpočátku tváří nenápadně, lehce --- a postupně se zjasňuje její logika (příbor, náměsíčná krev ... )

zdát se, zdání, to je taková past - "něco se ti nezdá a cosi ještě ano a taky že ano a taky že ne" - pořád to nutí se k tomu vracet -- ale tady "zdá se mi, že se mi zdá" v jiné intonaci můžu vzít i jako přání "kéž by se zdálo" / "kéž by to tak bylo"

Způsob čtení.. Nemůžu chtít nějaký konkrétní způsob čtení.. Snad jen doufat, jak jsem říkala, že čtenář půjde svobodně "po cestě" textu, nechá na sebe slova působit, dokud se mu nesepnou - nezáleží na tom, jak to bude dlouho trvat (a taky se to nemusí vůbec podařit)

obecně ale myslím, že naznačení, jak číst cokoli, leží v jazyce, v celkové skladbě -- paralela s filmem se nabízí -- když Béla Tarr natočil sedmihodinové Satanské tango, dokázal už na začátku dovést diváka do stavu "vnímání toku času" a vnímání filmové řeči, jakési "zostření smyslů" na světlo, stíny, rozvržení, kruhový pohyb..., a provést ho tím až do konce. A následně se člověk mohl vrátit k dílčím částem, které fungovaly samy o sobě, navíc už znal kontext, a objevoval detaily dříve nepostřehnuté.

Báseň podobně jako film může pracovat s různou délkou záběrů, různou mírou dynamiky, jenže v básni si onu délku záběru volí čtenář sám - báseň pouze napovídá, ale nevnucuje, je proměnlivá -- nedá se chytit do jednoho čtení, do jedné nádoby -- jazyk může uvědomovat o svých vrstvách, střídat abstrakci a hmatatelné vjemy, pohybovat se mezi různými "stupni viditelnosti", aby vytvořil ty konkrétní vlastnosti básně -- ale ve výsledku báseň vzniká až ve čtenáři -- takže čtenář samozřejmě důležitý je -- možná jeden ze zásadních nedostatků u mě pro vícero čtenářů je absence nějakého klidného, tichého místa, kde by čtenář spočinul a oddechl si -- možná vzniká pocit, jako by musel pořád někam běžet (přemýšlím nad důvodem toho pocitu, asi málo vyloženě statických míst) - a pokud se zastaví, je to proto, že narazil na něco rušivého a hledá smysl - jak jsi mi řekl ty - a ve výsledku je čtenář vyčerpaný během a rušivými místy, a nic z toho. Rozumím tomu, takové čtení je nepříjemné, ale asi to nedokážu změnit

ale ani k takovému čtení neponoukám -- čtenář je svobodný

Tobě každopádně díky za podnětný názor

Myslím, že za čtení každopádně stojí, za opakované čtení. Mě zarazilo, že volnost, neučesanost, rychlost, co je v tom přítomné, mi nepřipadá "autentické", ale spíš jako program. Volnost jako program. Autenticitu to skoro "provolává". Text je provázaný "obsahem", náladou, dojmem jen tak mimochodného pozorování, zaznamenávání, "jen-tak-ovost" - jako by mohlo něco vzniknout tak snadno. Nevím. Moc v to nevěřím. Myslím, že cesta, jak odtud ven, je podívat se chladněji na tu smršť, na klišé, která v ní vznikla - třeba hned na začátku "jako by vedle sebe plulo / a navzájem se prolínalo / nekonečno duchů / Zevnitř je jiný"

Ale líbí se mi tvé nacházení poezie ve všednosti, to je třeba třetí část, její závěr, ale zase podkopaný tím pompézním začátkem, pláž prostřená k snídani, exotický květ je cítit na kilometr.. mám prostě pocit, jako by tam byly některé věci jen na efekt, ale vím, že tohle říct je neurčité a nemůžu to o nic opřít - jen o to, že mi čtení nepřineslo něco nečekaného, neukázalo tu věc (třeba i blízkou) jinak. Tohle je jakási krása. utvrzování se v jakési kráse. nicméně hledám osobitější moment.

Závěr první části je přesvědčivý. Ve druhé se mi líbí vzduchová kapsle, i když je to "mimo linii", je to osvěžující. konec dvojky od všechno je jak má bejt mi přijde vykonstruovaný a co mohlo být obrazem prožitku, dostalo leda umělé grády. Dál - pod nohama strhává / co krok jeden a ten samej bílej ubrus - tam jsem zbystřila, ale už se to nijak nerozvinulo - vidím tu část hlavně jako sebehledání s mimoděčnými pohledy do okolí, to je samozřejmě nutné, ale zase mi tam chybí něco osobitějšího. To, jak se nahlíží na svět v básni obsažený, mi pořád přijde "obecné", opatrné. Nejvíc se mi líbí asi začátek předposlední části - prsty zvonice kostela - země baroka a smrti

celkově - líbí se mi hledání souvztažnosti v tom světě, hledání komunikace mezi "sebou a tím druhým" ("já" se vlévá do "ty", "já" je svět - v tomto pojetí se dají pochopit i ty "sebestředné" pasáže), je to asi věčné téma - nalezení koloběhu a sebe jako součásti - "ale místy je až moc zdůrazňované: nekonečno duchů -- Muži a ženy co tu žili nebo budou žít / tu běží furt dokola ve smyčce -- Tady je předěl mezi životem a smrtí jasnější / Náhrobky září bílou barvou jako kosti / Naše helmy jsou taky bílý ...

jinak, hezky vyvažuješ místa, kdy pozoruješ okolí, a kdy se obracíš do sebe, a všechno to sléváš v jednu identitu básně - s konzistentním jazykem, s lehkostí plynutí.

Dík za čtení a názor. Něco jsem si ujasnila. Ambivalence v mých textech, (která ti zřejmě vadí), je pro mě klíčová. Ambivalence je smysl. Nechci pevnou linku, jasnou pointu, vybroušené sklo. Moje "cesta" je jiná (u ní zase hrozí, že čtenář nenajde záchytný bod a odejde otrávený a s dojmem roztěkanosti).

Mapování terénu, jak to nazýváš, s sebou nese i odklony, odskoky do jiných míst, jejich souvislosti - může to být deformace vidění (věc je "přesazena" mimo podstatu), nebo právě "to, jak to je". Pod těmi obrazy/příběhy pořád leží otázka, jestli se můžu něčemu podstatnému přiblížit, nebo se jen dostat do své pasti. Předpokládám, že čtenář tohle vnímá a sám sebe se ptá podobně - jde do textu/neznáma, nejde si tam potvrdit svá zažitá schémata. Věřím, že může nechat obrazy na sebe působit, dokud se mu neotevřou, a adaptovat se na logiku jejich jazyka. (a když to nejde, tak nic).

Moje "mapování terénu" je i mapování pochyb, jestli se dívám pozorně. Proto se potřebuju dívat z různých míst (nebo jakoby očima toho místa, což takhle řečeno je nesmysl), narušovat si pohled - ale samozřejmě nemůžu tím narušováním zahltit text. Řeka s krokodýlem z plastelíny (nebo pátá část od začátku) sama o sobě moc nosná není- ale krokodýl z plastelíny mi do ní zapadá (v této podobě). Uvažování nad člověkem a slovem - nad bezbranností obou - tragikomičnost a banalita, naivní obraz člověka, který "chce říct krokodýla a přitom mu z krku leze leda plastelína", hra s patosem - to se ale v mých textech objevuje dlouho a asi je třeba od toho odejít. nebo přitvrdit.

pročítala jsem si znovu tvé věci a přijde mi, že píšeš stále uvolněněji, to je super

tady - nenápadně přesné postřehy.. a zábavné.. "vystavují se slunci", "manžel si už nestěžuje", "pokročilé páry", "prošlé mušle", "v restauraci vyhrává filmová muzika, v povzdálí tichá plachetnice"..

výlety / na stole / potí se / spolujezdec páchne spánkem

líbí se mi to celé, jak je to viditelné, jak je to ohraničené

vzpomněla jsem si na Kronbergsova Vlka Jednoočko (že už bude všechno napůl) - podobné ve fascinaci ze slova - půl dopůl napůl - a v náladě mizejícího světa, u tebe je ale jazyk úplně jiný, takový, jako by zběsile protestoval proti tomu mizení..

Ujíždí to fakt rychle, na druhou stranu se v několika místech zacykluješ a říkáš v podstatě totéž -

"těch bot na travnatý louce a otřepaný jazyky / na nich tisíc čtyři slin / žádná kloudná věta / cik cak poházený věci     jakože / smysl blá blá  chutě vůně škvára / guláš za pade marmeláda"

navíc mi spojení bota-jazyk-řeč-prázdno nepřijde ani moc invenční, je takové snadno se nabízející - nicméně jsem si tam našla opodstatnění.. že jde i o to vyjádřit tu marnost.. a právě rytmizace - náhle vzniklá - to odtud pozvedá - jako bys chtěla víc upozornit na zvuk (zatímco v první sloce šlo víc o vizuál), třeba intuitivně, to je jedno - takové to "hudba nás zachránila, hudba zůstává" (ale to se nesmí říkat.) --- po uvědomění si toho "rozčlenění" textu je mi najednou mnohem sympatičtější.

Působí to na mě jako záznam cesty - každá sloka se dost liší, první je obrazová a uvolněná, ale už na začátku - "neděle nesobota" - tam vnášíš hravost, naznačuješ, že se objeví i dál - "a ty vlasy!" -- ten svět se chce nějak schovat, něco se mi na tom líbí, něco ale jako by bylo příliš do sebe obrácené. Jsou místa, kde mi do toho dost leze autor, jako by to přehrával: "na chůdách bosa s vykloubenou paží" - to už je moc, říkám si - prostě se objeví nějaký signál, že tohle není "ta báseň", která tam byla ve skutečnosti, že je to nějaká její karikatura..

Později se to ale objasňuje. Další sloka tím, jak se zauzuje a přiznává, že nenachází.., je najednou krásně sebereflexivní - "v tý směsce zbylo nejmíň na život / a já se v tobě přehraboval" - že předchozí verše najednou mají místo.

A konec to vlastně celé shrnuje, "nenápadně vztekle" - aby ses nad tím zase úplně na závěr ušklíbla - baci baci - (to "ušklíbnutí" se tím nějak vine už od začátku), nacházím si tam pro sebe docela dost nálad, a vlastně i logický koncept - průběh cesty, aplikovatelný i na samotnou tvorbu - z prvního nadšení (tolik přívlastků) - přes jakési vystřízlivění (jazyk-prach) - až po docela ostré shrnutí. a nadhled.

část se slepým střevem mi přijde spíš jako hříčka zavinutá do sebe než nutnost. ale líbí se mi, jak pootáčíš významy a vytváříš otázky (duše utlačovaný nádor, ale nádor má tendenci se prosadit, "duše" porazí racionalitu?, ale nádor musí být odstraněn, jak to přežije "mozek"? přežije? má přežít? je vůbec možné se ptát?) ... jako bys chtěl porazit stereotyp, s jakým jsou některé věci nazírány. jdeš proti apriorní nedůvěře vůči některým slovům - je třeba dostat stigmatizovaná slova zpátky do poezie! což se děje.

začíná to dobře, vidím to - ale v momentě, kdy sekáš srpnu kotníky a on krvácí do mraků, se to zvrtlo, je to přetažené, trčí snaha "nějak jinak pojmenovat soumrak a s ním spojené asociace a vyvolat emoce". dokonce i v nostalgii, kterou to provazuješ, mi připadá, že něco nehraje - jako by byla uměle dosazená - ani fintivé září a navlékání korálků na babí léto mi nic neříká, to jsou obrazy spíš ozdobné --- celkově zatím ne moc osobní jazyk, spíš se to snaží "vypadat hezky" - taky není nutné personifikovat cokoli, aby to ožilo.

díky všem za čtení a podněty.

ahoj egile!

Pro mě je to uzavřené, konec "začíná" v momentě, kdy všichni sedí v kupé a mlčí. Můžu si dotvářet jejich "vnitřní dramata", vnímat ticho. Jenže takový konec by najednou příliš zdůrazňoval melancholickou stránku celku, a "trvalá" a "dekař" do ní dobře zasahují, resp. ji vyvažují.

Scénář není literatura, scénář je v podstatě technický text, takže je fajn, že se držíš strohých popisů, nevysvětluješ, píšeš to, co je vidět (s výjimkou "jedenácté menstruující, kterou dnes potkal"). Dialogy jsou krásně banální a zároveň prostorné do ztvárnění. Vzniká tam rozpor (podivná scenérie vs. banalita hovoru), na jednu stranu to vyznívá komicky, zároveň i svíravě, bolestně, aniž by se bolest nějak zdůrazňovala (ženino "bolí to" působí přirozeně.). To všechno mi přišlo dobré, smysluplné.

Pozn. k ději: Plešoun schoval vlaječku do kapsy, později si ji vytahuje průvodčí z kapsy. Nevím, jestli chyba, nebo záměrné popírání "logiky".

Na začátku se pozornost soustřeďuje na menstruující ženu, protože vzbuzuje otázky. Resp. žena sama chce, aby na ni byla soustředěna pozornost, protože její problémy jsou pro ni prvořadé - dává na odiv sebe samu, svůj současný stav, chce být vnímána - a to nenachází, protože nemůže komunikovat (ne jinak než cigára-kiwi atd.). Naráží na limity sebe samé i svého okolí. Její existence v textu je nosná. To, že nikam nedospěje, leda získá "malou deku", je vlastně tragická rovina jejího příběhu.

Muž-dekař nedemonstruje sebe takto výrazně, ale svou "práci", tedy se zákonitě se ženou míjejí - neboť jde hlavně o deky. A primární je osobní zisk, ovšem mizivý - deku prodá jednu, číslo nezíská - a v tom je zase jeho "tragédie".

"Trvalá" mi připadá spíš jako náhodná figurka, dynamizující prvek (vlastně vstup jakékoli další postavy vnáší do scény dynamiku, ale Plešoun i blondýna mají větší prostor a možnost nebýt jen figurkami, dozvídáme se o nich víc. podobně i průvodčí) Jako podstatné ale vidím to, že všechny postavy zůstávají ve svých světech, vzájemně izolované, a nakonec právě to je svým způsobem "sbližuje".

Jinak se mi líbí, že hlavní postavou je samotná řeč. Výborný nápad, udělat z takové vycpávkové věty typu "nemáte cigaretu?" základ, od kterého se všechno odvíjí nebo se k němu vrací, přes "hrad-timor-vietnam-televize-deka-kiwi-limetka-závěsy" v různých obměnách - vlastně by se to dalo brát i jako šifrovaná poetika.

Myslím si, že potenciál toho scénáře by se mohl plně rozvinout až naživo. (mimochodem nemám dojem, že by to bylo těžké realizovat, pokud "krev" už bude na místě)

je to fajn. trochu jsem si vzpomněla na Plešatou zpěvačku.

Na začátku se mi líbilo, že pracuješ i se zvukovou složkou a tím dotváříš atmosféru. I práce s dynamikou. Jinak to na mě už od první věty působí neobratně. "Krákání tmy mě probouzí mrazem" - ten obraz hlavně čpí urputnou snahou o lyričnost. Může se zdát, že "krákání tmy" v sobě má potenciál vyvolat hmatatelný pocit, ale tma je příliš obecné a nadužívané slovo, je příliš rychle po ruce. Mráz je nadbytečný (už je obsažený v krákání a částečně i ve tmě). Buď si vybrat mráz, nebo krákání, nebo tmu, a životaschopně tu větu dotvořit. Když tam tedy chceš mít probuzení. (Mít v textu probuzení musí mít "nutný" důvod, to není "aby se jakože přirozeně začalo")

První odstavec na mě působí jako automatický text. Zbytečně akcentovaný mráz - ztrácí se tím naléhavost a možnost vtažení čtenáře. "Krakonoš zapráskal bičem" to obrací spíš někam do parodie. Občas zajímavé momenty - režná bouře, stopaři všechno vědí napřed - ale jsou většinou přebité vycpávkami, zbytečným chrlením a jazykovými podivnostmi ("praskání kraválů" atd.). Jazyk - předpokládám, že má být nesourodý, ale pro mě vzniká nepřesvědčivá směs (Jako šíp mě vystřelila na střed a já jsem letěl bez možnosti řídit svůj let. Proč když střílela jsi do terče, mazala jsi na mě jed. // Jako kurvy jen cinkaj emocema a né penězma a jehlama. // Užít si poslední kroky, poslední námahu, poslední žízeň.) - tj. někde převznešený, někde hovorový, kritický nebo "kazatelský" tón, které mají společnou jakousi afektovanost. Místy vyloženě nonsens: "Bezradně zamrzá krutostí přísnosti. Unavené nohy upadají a já letím." Zdůrazňuje se prožívání a podpírá se "velkými slovy" - šlápota do srdce, krok jako nenávist, spojeni s matkou zemí krvácejícíma nohama... - celkově mi připadá, že to má být přehnané a vlastně "antisoučasné" - myslím si, že přesvědčivý fikční svět z toho nevzniká právě proto, že ten styl není sjednocený a že to, co s tváří jako styl, je spíš směska různých krkolomností. Které vlastně nacházím skoro v každé větě. A zároveň si říkám, třeba je to záměrné - třeba to vyjadřování má působit skoro jako afázie, třeba se v průběhu díla (nemyslím v této ukázce) odehrává nějaká proměna (včetně jazyka) - a to by mohlo být zajímavé.

Ve druhém odstavci si nacházím hezké absurdní "Má strach z každého pohybu, který je jí lhostejný" nebo i dvojznačnost a hledání možností vyjádření jako "Obrovská únava je balvan, který tlačí", "Sama se cítí podržená, podtržená, podvedená. Vztek na celý svět jí zužuje hrdlo.", ale znovu to pro mě vyznívá krkolomně a urputně. Dál, kde text směřuje do úvah a černobílého "pojetí světa", zase uvažuju, jestli je možné z kontrastů vytěžit něco víc než kontrast a pocit zploštěné skutečnosti.

Vidím v tomhle úryvku snahu o dvě věci - na jedné straně postmoderní zmatek, roztříštěnost, "únava z ničeho", ilustrované holkou na zábradlí, na druhé nedefinovaný svět magična a archetypů, které protagonista hledá v současném světě. Tak, jak to tu leží, mi to přijde zatím jako nástřel myšlenek a obrazů bez ujasněného stylu (nebo jejich proměn), bez ujasněného vědomí, kdo vlastně je vypravěč, kdo jsou ti druzí, co je to za svět, jaké má zákonitosti, co představují ty společensko-kritické poznámky - jestli směřují text někam, mají pro něj význam, nebo slouží jen jako ventilace a nikam ho neposouvají.. Jestli mají postavy v textu své místo, nebo jsou jen "náhodnými ilustracemi" (viz holka).. Z tohoto místa se to může vydat ještě různými cestami, získat pevnější tvar..

je super, jak se původní "vážnost a lyričnost" rozbíjí a vytváří jakousi syrovou směs "neobratností" a zároveň samostatný svět. baví mě ta hra s teatrálností a s významy (Dívka se však nenechala zastrašit / Tak teď buší (...) choulím se do klubíčka. / Nadoraz. // zobrazovala se v odrazech / ako tenisky / Už jdou! Neslyšíš? / Zatímco na jižním a jihozápadním vnějším svahu / na střevících / nahotinky)

mohlo to být sestavené náhodně, ale stejně mi připadá, že nejde jen o to, aby verše (v novém kontextu) měly jiný nádech, hlas, ale že text cíleně vede čtenáře skrz masky vytvářeného světa k "sobě" a "do prázdna". a ten výsledný svět znepokojuje svou nedořečeností, ostrými střihy, nechává čtenáře, ať si oživí "prázdná místa". jako odraz skutečnosti, kdy se "oko prostřihává dnem", mi to připadá i docela vypovídající.

taková ozdobná a "osvědčená" obraznost a melancholie. představa čárového kódu deště je sice docela zajímavá, ale zase je to jen vizuální, není z toho vykřesáno nic víc.

kdepak, do knihy jsem ještě nedorostla.