Mně se to líbí, akorát ten závěr, ta poslední věta mi to tam trochu kazí... *

Mělo tam být ve snu, ale ten neúprosný obdélník mi to asi smazal, zkoušela jsem to už dvakrát... :)

Možná jsem svůj nápad špatně zařadila... ale šlo mi o to spojení dvou různých, ale přece v něčem podobných pocitů...

Pusť si nějakého Miyazakiho, Aki! :)

Žijeme po krk v našich iluzích,oblečeni ve vybledlých barvách...pyšníme se vlastní slepotou...***

Tohle je moc pěkné...

To mi připomíná, že jsem během posledních dvou měsíců ze všeho toho švidrání do knížek a počítačů trochu oslepla - nevidím lidem do tváře, když se přibližují. Ale cítím se tak kupodivu líp - nemusím se zabývat zbytečnými detaily :))) Někdy je slepota lepší, ale to je tuším jiný případ, než jsi myslel... ;)

Pusť si nějakého Miyazakiho, Aki! :)Žijeme po krk v našich iluzích,oblečeni ve vybledlých barvách...pyšníme se vlastní slepotou...***

Tohle je moc pěkné...

To mi připomíná, že jsem během posledních dvou měsíců ze všeho toho švidrání do knížek a počítačů trochu oslepla - nevidím lidem do tváře, když se přibližují. Ale cítím se tak kupodivu líp - nemusím se zabývat zbytečnými detaily :))) Někdy je slepota lepší, ale to je tuším jiný případ, než jsi myslel... ;)

Jé, to je krásnéé :)

Možná některé z těch spojovacích slůvek v první strofě: "to je... pak taky... i... a...", ale když to tak čtu podruhé, nevím, jestli bych to napsala lépe. Je to krásný sled obrazů, třeba by mezi nimi mohlo být i nějaké propojení jako ve druhé strofě, kde se asociace zpomalují a víc provazují. Otázkou ale je, jestli by to už pak nenarušilo konstrukci básně, která by pak na úkor rytmické plynulosti mohla být kostrbatá obsahem... Každopádně, asi moc kecám :))

Možná některé z těch spojovacích slůvek v první strofě: "to je... pak taky... i... a...", ale když to tak čtu podruhé, nevím, jestli bych to napsala lépe. Je to krásný sled obrazů, třeba by mezi nimi mohlo být i nějaké propojení jako ve druhé strofě, kde se asociace zpomalují a víc provazují. Otázkou ale je, jestli by to už pak nenarušilo konstrukci básně, která by se na úkor rytmické plynulosti stala kostrbatou obsahem... Každopádně, asi moc kecám :)))

Co zůstane po člověku? Po písmáku písmenka, virtuální surrealita nás nechá žít i po naší smrti, aniž by pravdědobně kdokoli zaznamenal nějakou podstatnou změnu :))

Děkuju, jsem moc ráda, že se líbí... :)

Konec mi přijde možná trošku slabší, ale jinak se mi líbila jemně naladěná decentnost celé básničky* Konec by mohl být třeba i takto:

Snům se ale příliš nedaří

Někdy je odlákáme sami

líbí, líbí! smyslně dvojsmyslné :) *

Působivé obrazy... hlavně v první a třetí strofě :)*

Možná bych vypustila pár slov, aby to bylo plynulejší, ale náladu navodila.. :) *

a vypít do dna... *

To, že musí něco umřít, aby se něco jiného zachránilo, narodilo, žilo, se mi nikdy nelíbilo... :(

stále krásné, hluboké, nadčasové...

a jsou to hezké obrazy...

Taky občas hledám úsměvy... Minule jsem pozorovala lidi v autobusu. Všichni vypadali tak unaveně, znechuceně a staře a v depresi. Smutné :(

trefné "a ľudia spia vo svojich stereotypoch" a k předposlední sloce nemám vůbec co dodat... paráda...*

Některá spojení mi přijdou tak trochu moc nucená (grandiózní gloriola, samota v sametu), ale třeba "mlha obléka nebe do mléka" je nádherné, i "kým v ruce žmolím tech pár zbytečných slov" mi tam pasuje... Konec prostý, ale zapůsobil. Krásná básnička...

Ahoj, děkuju za krásnou kritiku, moc mě potěšila :) snad jen příště bude téma o něco veselejší :) a ty také piš piš piš nebo třeba nakresli nějaké beránky ;)