07.02.2014 13:55 K dílu: 0. Blázen Ondřej Kališ

Toto je poslední část mé sbírky. Pokud jste si všechny části přečetli a promysleli, budu rád za vaše názory i diskusi. Doufám, že pro vás bylo čtení zajímavé a přimělo vás k zamyšlení a třeba i trochu jinému pohledu na svět.

Snažil jsem se tentokrát o velmi stručná díla s hlubším obsahem, protože si čím dál více uvědomuji, že čím dál hůře si hledáme čas číst. Doufám však, že si nacházíme čas myslet, aby se z našich životů časem neztratila moudrost, kterou nám počítače nedají...

24.01.2014 18:15 K dílu: XX. Poslední soud Ondřej Kališ

Napiš jedinou gramatickou chybu a klidně ji opravím. Klidně tam může být překlep, ale žádný nevidím.

14.12.2013 17:47 K dílu: XIV. Umění Ondřej Kališ

Filosofická hodnota projevuje se v kontextu s okolními částmi... Třeba zde můžeme vypozorovat uklidnění díky výrazné změně, následně ovšem krása umění přejde do závislosti a...

01.12.2013 12:32 K dílu: XI. Síla Ondřej Kališ

Je to oboustranná implikace.

Souhlasím, že jde z velké části o věci samozřejmé až banální. Ovšem ty jsou mnohdy právě nejdůležitější. A mnoho z nich si často neuvědomujeme.

Ad. štěstí: Právě, že štěstí, i když se může jevit jako naprostá náhoda, musíme vyjít vstříc. Často bychom štěstí neměli, pokud bychom se předem o něco nesnažili, a ani bychom nemohli mluvit úplně o štěstí, pokud ho promarníme. Tedy ano, náhoda tam je, ale většinou i vlastní přičinění.Vždyť správně se říká, že štěstí přeje připraveným.

30.11.2013 18:35 K dílu: XI. Síla Ondřej Kališ

S tím v zásadě souhlasím. Zde bych spíš mluvil o skutečných úspěších a štěstí, jemuž člověk napomohl svou vlastní prací (Kolo štěstí mimochodem nehovoří přímo o náhodě - není to kolo, kde nahodile padne dobré nebo špatné jako třeba v Mountfieldu; čím rychleji se otáčí, tím více dobrého z něj vychází, a naopak pokud ho něco brzdí a točí se pomalu, vychází z něj to špatné; je to alegorie života, kdy aktivita, činorodost a hledání možností zvyšuje šanci, že nám bude přát štěstí, a naopak strnulost a pesimismus štěstí brání). Ale zároveň to nemusíme chápat tak hluboce. Pokud naopak přijmu povrchní přístup, že jsem měl kliku, něco se mi povedlo a rozjel jsem třeba nějaký projekt, který ovšem neumím pořádně řídit, může elán, symbolizovaný kartou Síla, velmi rychle vystřídat otrávenost Viselce...

Ovšem ta souvislost po sobě přímo následujících karet je v Tarotu velmi silná. Posloupnost Síla -> Viselec kromě jiného symbolizuje, že vysokou duševní ani fyzickou aktivitu si nelze udržet stále a únava v lepším případě povede k odpočinku, hledání nových možností a sil, v horším případě k rezignaci a následnému pocitu bezvýchodnosti.

V současné době to trochu vidím na sobě. Počátkem roku jsem rozjel dost věcí zároveň a brzy jsem si uvědomil, že tohle tempo do nekonečna držet nelze...

23.11.2013 21:14 K dílu: XI. Síla Ondřej Kališ

Navazuje to na sebe. Kolo štěstí symbolizuje (ve výkladu nebo v takovémto případě) úspěch, po něm následuje síla, symbolizující vnitříní sílu - jako logický důsledek předchozího úspěchu. Je logické, že úspěchy nám zvyšují sebevědomí, které nám dodává energii. Nic víc v tom řečeno není, jen bych doporučil vnímat tuto myšlenku v kontextu té předchozí.

Vnitřní síla samozřejmě zpravidla vede k dalším úspěchům, i když ani ty se neopakují do nekonečna a po čase přichází vyčerpání, což bude tématem další úvahy.

Je pravda, že v Tarotu existuje pojetí, kdy Síla následuje po Vozu (má číslo VIII.) a po Kole štěstí (na XI. místě) je Spravedlnost. Toto pojetí se mi ovšem vůbec nelíbí, a i z dalších důvodů mám mnohem blíže ke Crowleymu.

18.11.2013 10:06 K dílu: X. Kolo štěstí Ondřej Kališ

Je to důležitá a hezká fáze...

12.11.2013 15:03 K dílu: IX. Poustevník Ondřej Kališ

Děkuji za názory. Je tomu opravdu tak - jedná se o cyklus, jehož jednotlivé části, kterých je 23, zde postupně dávám do sbírky Zamyšlení nad Tarotem. Zajímavé jsou především jako celek, ale myslím, že je dobré až nezbytné zamyslet se nad každou myšlenkou - kartou - zvlášť, a proto jsem zvolil tento způsob zveřejňování...

19.10.2013 21:22 K dílu: VI. Zamilovaní Ondřej Kališ

Já taky. Mimochodem, Velekněz je moje osobní karta. :-)

13.09.2013 17:51 K dílu: I. Mág Ondřej Kališ

Garth: Přesně. Dohromady to tvoří větší celek, který lze vnímat jako ucelený příběh...

e.eucrow: To si myslíš ty, ale my - někteří ostatní - víme, že... Možná to na konci sám pochopíš. ;-)

Prosecký: Myslím, že časem to zjistíš...

07.09.2013 20:32 K dílu: 0. Blázen Ondřej Kališ

Proč myslíš, že teprve maturuju? Matika a dějepis + povinný předměty, neoficiálně ještě Tarot a doprava. :D

12.08.2013 15:10 K dílu: lepidus activ - kapitola 25 - Návraty mágů Ondřej Kališ

Toto je poslední kapitola příběhu. Budu rád za všechny komentáře.

24.03.2013 12:17 K dílu: lepidus activ - kapitola 9 - Další cesta Ondřej Kališ

Bohužel lepidus activ má jenom cca 85 stran, takže mám předem prohráno. :-)

04.01.2013 12:07 K dílu: Americká základna - Kapitola 22 - Závěr Ondřej Kališ

Toto je poslední kapitola příběhu. Budu rád za všechny komentáře.

26.12.2012 19:14 K dílu: Americká základna - Kapitola 20 - Utajit co nejvíce pravdy Ondřej Kališ

Že by je sestřelila naše protiletecká obrana? O tom by se asi rozhodovalo tak dlouho, že už by bylo pozdě (kdo by si lajznul dát rozhkaz střílet po velkých bratrech, že). Ale možné je všechno.

21.12.2012 15:02 K dílu: Americká základna - Kapitola 20 - Utajit co nejvíce pravdy Ondřej Kališ

Krátký, ale mnoho říkající.

(zbytkový čas studenti vyplní samostatným přemýšlením nad tématem této kapitoly)

:-D

09.12.2012 18:03 K dílu: Americká základna - Kapitola 18 - Následky článku Ondřej Kališ
Nojo, ale mám vlastně zájem, aby to moje takoví lidi četli, když je to nezajímá?
09.12.2012 11:50 K dílu: Americká základna - Kapitola 18 - Následky článku Ondřej Kališ
Přesně. Teda, teď jsem se podíval na nová díla v kategorii prózy a vypadá to, že máš úplnou pravdu, že se tu próza nějak nečte. A já si myslel, že to mám tak strašný. :-D No, já podlejzat nehodlám a stejně neumim psát básničky, takže jim tu radost neudělám. ;-)
09.12.2012 11:49 K dílu: Americká základna - Kapitola 18 - Následky článku Ondřej Kališ

Přesně.Teda, teď jsem se podíval na nová díla v kategorii prózy a vypadá to, že máš úplnou pravdu, že se tu próza nějak nečte. A já si myslel, že to mám tak strašný. :-DNo, já podlejzat nehodlám a stejně neumim psát básničky, takže jim tu radost neudělám. ;-)

08.12.2012 17:59 K dílu: Americká základna - Kapitola 18 - Následky článku Ondřej Kališ

Asi je nebavim, no... ;-)

30.11.2012 17:26 K dílu: Americká základna - Kapitola 17 - Dostat se dovnitř a zpátky ven Ondřej Kališ

:-)

30.11.2012 17:25 K dílu: Americká základna - Kapitola 17 - Dostat se dovnitř a zpátky ven Ondřej Kališ

Heřman: ???

30.11.2012 17:24 K dílu: Americká základna - Kapitola 17 - Dostat se dovnitř a zpátky ven Ondřej Kališ

???

16.09.2012 11:43 K dílu: Americká základna - Kapitola 6 - Pokus o útěk Ondřej Kališ
Jasně, já jsem rád, že se někdo nad příběhem zamyslí. Oni je určitě hledat budou, ale protože jich je málo, jsou hodně nebezpečné větší cesty po vojenském prostoru; venku by už kluci museli mít velkou smůlu, aby na ně narazili a čím budou dál, tím je odhalení nepravděpodobnější. Proto se snažili rychle odjet.
15.09.2012 21:54 K dílu: Americká základna - Kapitola 6 - Pokus o útěk Ondřej Kališ
Ale jaké mají nástroje, aby je chytili? Vzhledem k tomu, že na základně pracuje poměrně málo lidí a je nezbytné, aby zůstala utajena, a to i před českými orgány, nemůžou udělat nějaké kordonové pátrání, nebo tak něco. I proto má každý vězeň čip, díky němuž ho rychle objeví, jakmile opustí základnu; jenže na případ, že se čip neaktivuje, nejsou vůbec připraveni.
15.09.2012 21:14 K dílu: Americká základna - Kapitola 5 - České přátelství Ondřej Kališ
Když to máš těžký. Já si třeba sám myslím, jak to odsejpá a pak mi někdo řekne, že je moje vyprávění zbytečně rozvleklý a mám tam věci, co nikoho nezajímaj. Každý upřednostňuje něco jinýho.
20.08.2012 18:45 K dílu: Americká základna - Kapitola 2 - Americká základna Ondřej Kališ
Jo, tohle je taková popisná kapitola, další bude úplně jiná.
10.08.2012 17:50 K dílu: Americká základna - Kapitola 1 - Stalo se v minulosti Ondřej Kališ
Zdenda: Nojono, máš asi pravdu. Ale myslím, že tady jsou kapitoly obsahovými celky a většinou je to rozdělené celkem dobře; po dvou se mi to sem dávat nechce. Většinou jsou přeci jen delší než ve 2. Případech a s postupujícím časem (v dalších příbězích) se stále spíš prodlužují. Možná bych mohl začít zkracovat. Ale každopádně toto je teprve 1. kapitola, která sama o sobě neříká nic, je to, jako by si člověk přečetl z definice předpoklady a zbytek už ne; uvidíme, co budete říkat za pár týdnů. Jestli něco ;-) .
28.07.2012 19:47 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 13. - Nedělní výlet Ondřej Kališ
Já jsem si tehdy představil jednoho svýho kamaráda, jak to čte prohlížeje si celou cestu v autoatlase a náramně jsem se bavil ;-) .
27.07.2012 13:28 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 13. - Nedělní výlet Ondřej Kališ
Toto je poslední kapitola příběhu. Budu rád za všechny komentáře.
16.06.2012 22:40 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 8. - Jednání v Moravském Krumlově Ondřej Kališ
Včera jsem se trochu zamýšlel, zda tam má být í, nebo ý. Jelikož se jedná o nespisovný tvar, logicky to žádné pravidlo neupravuje... Takové slovo ,,rozhlížet se" ve skutečnosti není tvarem ,,rozhlédnout se"; jsou to slova s úplně jinými kmeny, neboť mají různý vid. Jde tedy o to, na jaké písmeno změním ,,é". No a jelikož se jedná o hovorový tvar a í a ý jsou foneticky stejné, je jedno, který z těchto grafémů vyberu ;-) . A taky to může bejt úplně jinak.
15.06.2012 18:44 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 8. - Jednání v Moravském Krumlově Ondřej Kališ
Přímá řeč. Já bych to teda jinak neřek...
02.06.2012 18:38 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 6. - V Ivančicích Ondřej Kališ
Já to pak spojim do sbírky, až tu bude všechno. Teď už nebudu měnit zajetý způsob a vkládat víc kapitol najednou. Počkej si, jestli chceš, můžu ti pak poslat upozornění.
02.06.2012 18:37 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 6. - V Ivančicích Ondřej Kališ
Já to pak spojim do sbírky, až tu bude všechno. Teď už nebudu zajetý způsob a vkládat víc kapitol najednou. Počkej si, jestli chceš, můžu ti pak poslat upozornění.
12.05.2012 11:55 K dílu: Případy šedesáti let II - Kapitola 3. - Zamyšlení Ondřej Kališ
Tak zde asi zvířeckého ne, ale mám nápady i na takové příběhy, kde by něco takového bylo možné...
27.04.2012 17:40 K dílu: Kapitola 1 - Návrat domů Ondřej Kališ
Jasně, pokud si svůj příběh i po několika letech rád přečtu, tak vlastně splnil svůj prvotní účel a jestliže oslovil ještě pár lidí, je to příjemné; na druhou stranu jsem však rád, když mi napíše komentář někdo, komu se vlastně vůbec nelíbí, což se mi asi jinde než na takovémto serveru nestane. Díky tomu si můžu udělat obrázek, čeho se u mě takovému člověku nedostává. K psychologickým věcem: Nikdo není obyčejný a zejména ne moje hlavní postavy. Tomáš je pojat do značné míry autobiograficky a já naopak vím, že by mě v takové situaci napadlo zavolat jen na tísňové číslo a rozhodně ne někomu známému. I proto, že mi něco takového bylo vštěpováno. V případě Matouše netvrdím, že čtenář po několika odstavcích ví, jak uvažuje; to bude postupně zjišťovat během příběhu. Otázka ,,Co se vlastně stalo?" je určitě na místě a podvědomě možná proběhne, ale protože to Matouš víceméně vidí, napadne ho opravdu ono ,,Kdo?". Teprve když se v tom začne rejpat, bude hledat odpovědi na ty další otázky. Je to hodně racionální člověk s velkým nadhledem, je schopen zachovat si chladnou hlavu prakticky v každé situaci a tím je ovlivněno i jeho myšlení v situacích, které jsou takto extrémní. Přesto se rozhodně nezachoval zcela logicky; to by vypadalo úplně jinak, ale až takový cynik zase nebyl.
26.04.2012 12:03 K dílu: Kapitola 1 - Návrat domů Ondřej Kališ
Dík za vyčerpávající rozbor. Technické nedostatky, na něž upozorňuješ, jsem snad do značné míry od Pravdy soudu už dokázal eliminovat. Na přechodníky jsem hodně vysazený, ale myslím, že už je používám přeci jen o něco méně. Přechody mezi psaním dost obecným a detailním (jako s tou sklenkou) s oblibou používám stále. Prosté konstatování Tomášova zážitku jsem použil proto, že příběh je psaný částečně z pohledů Matouše a Tomáše - víceméně se dá říct, že příběh pojímám, jako by jej střídavě vyprávěly tyto dvě postavy. Zde se prostě jedná o přechod z jedné postavy na druhou. Vražda nebyla popisována z Tomášova pohledu, protože mi úvod s Matoušovým příchodem domů přišel zajímavější a víc se mi k tomuto příběhu hodil. Ne každý by hned volal někoho známého, když ten by nemohl nic dělat - možná by se dalo očekávat, že by Tomáš zavolal záchranku, ale v tu chvíli jej asi nenapadlo, že máma snad přežila - vypadala mrtvě. Dále bych se zastavil už jen u toho, zda si člověk pomyslí ,,Kdo?", nebo ,,Proč?". Matouš je inteligentní a zkušený člověk, když si představím právě jeho uvažování (se znalostí této konkrétní postavy), tak mu určitě prolétne hlavou ,,Proč?", ale skutečná otázka, kterou si vybaví je ,,Kdo?", protože ,,Proč?" nelze pochopit, a navíc ,,Kdo?" k tomu ,,Proč?" vede. Pochopit důvod toho, co se děje, vždy nejde, a člověk v Matoušově věku, s jeho povahou a zkušenostmi, to ví. Dřív přijde myšlenka na pomstu, než na odůvodnění. A hlavně beznadějný pocit. Ten příběh opravdu není hlavně o tom, kdo Danielu Tréglovou zabil. Ne nadarmo jsem ho pojmenoval Pravda soudu a ne Vražda v bytě. Takže ,,tuctová" vražda tu opravdu není nedostatkem. Kdybych tady prozradil, kdo je vrah, asi by to nebylo dobré s ohledem na případné další čtenáře, ale nečekej fakt nic netuctového. Asi hlavním motivem k napsání tohoto příběhu byly časté kecy, jak když soud vydal rozsudek, tak se to stalo tak, jak tvrdí. K tomuto také běžnému námětu jsem přidal pár dalších myšlenek podobného ražení, ale mnohem méně probíraných, takže pro obsah snad stojí za to si Pravdu soudu přečíst a třeba čtenáře přivede k zamyšlení. Jestli má být zmíněna adresa bydliště, nebo by se naopak hodilo konkrétní jméno banky, to je otázka způsobu myšlení autora a čtenář sám si musí vyfiltrovat, co mu stojí za zapamatování, stejně jako to musí dělat ve vlastním životě; samozřejmě, že ta adresa by mohla být k něčemu důležitá, ale to by maximálně způsobilo, že by se čtenář případně musel v textu vrátit, ovšem myslím, že takováto potřeba u Pravdy soudu moc nehrozí a opravdu důležitou věc většinou spíš připomenu, než bych spoléhal na čtenářovu paměť. Pro vysvětlení mého motivu asi nejlépe poslouží úvod - původně jsem ho sem schválně nedával, ale možná je dobré si ho nejprve přečít, víc asi nastínit nemůžu. Jestli jsem tě aspoň trochu zviklal, tak si zkus přečíst ještě 2. kapitolu. Ony aspoň u mě jsou první dvě kapitoly ještě takový úvod. Komentář pak klidně postačí stylem trochu líbí - pořád nelíbí.
17.04.2012 21:08 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Jak jsem již řekl, nepřesvědčuj mě; není důvod, aby ti záleželo na mém názoru. Přesvědč sám sebe, že nemám pravdu. Pokud se sebou dokážeš mluvit, budeš k sobě upřímný a získáš skutečnou jistotu, že se já mýlím, pak bude vše v pořádku a zřejmě nebudeš ani mít potřebu na mě reagovat. Definice, stejně jako jakýkoliv jazykový pojem, jak jsi to správně popsal, je nástroj. V matematice skutečně existují definice jako prostředek té její vědecké složky (říci, že matematika je věda, je neúplné a svým způsobem degradující), a slouží ke zjednodušení komunikace lidí mezi sebou. Žádný pojem, žádná definice však nikdy nesmí skrýt pravou podstatu věci. I v matematice můžu tutéž věc vyjádřit různými způsoby; mohu to udělat třeba proto, že to neumím podle nějaké konvence, ale také proto, že se mi to jinak víc líbí, nebo je to pak pochopitelnější pro studenty, jimž o tom vykládám. Pochopení matematiky vlastně spočívá ve zjištění, co je takřka stejné a v jakých drobnostech se to liší. Matematik lpí jen na tom, co má skutečný význam, nikdy tě nebude nutit, abys třeba kreslil osu ,,x" vodorovně a ,,y" svisle, protože na výsledku se nic nezmění. A když uděláš chybu, tak se ji dobrý matematik stejně vynasnaží objevit a dát ti nějaké body za postup, i když sis to nakreslil ,,tak pitomě". Řekl to Shakespeare, nebo někdo jiný? ,,Být růže tisíckrát jinak zvána, voněla by stejně?" Pojmosloví je opravdu jako jazyk. Pokud budeš mluvit s Němcem a ani jeden z vás nebude jazyk toho druhého ovládat dokonale, také se pokusíš pochopit, co myslel, i když se vyjádřil v češtině dosti neobratně. Uzavřu to příkladem. Jak se tak bavím s lidmi z různých oborů vědomě i podvědomě snaže se nahlédnout do co nejvíce jeskyní, samozřejmě narážím na bariéry v chápání slov. Pokud se chci dohadovat o tom, zda je Bůh, nebo nějaký větší počet duchovních sil, budu to činit, pakliže však vím, že se bavím s Křesťanem, jenž o mé filosofii nic neví, a chci mluvit o nějaké konkrétnější otázce, nemám problém v mezích své znalosti Křesťanství přejít na jeho pojmy. Zážitek, jejž chci vyprávět, se mi stal při komunikaci s mojí známou, Marií, učitelkou M a F na našem gymplu, absolventkou dvou VŠ (MFF a bohoslovecké), prostě takovou poměrně šílenou paní, a silnou Křesťankou: Ona použila pojem ,,svědomí"; já svědomí chápu dosti odlišně od Křesťanů, a tak jsem použil pojem ,,přirozenost", s nímž zase měla problém Marie. Tak jsme se, nějaký čas na to byl, hádali o svědomí a přirozenosti, až jsme zjistili, že oba, každý tím svým pojmem, myslíme totéž. O měsíc - dva později jsme se dostali k podobnému tématu. Já jsem byl připraven říci ,,svědomí", ale Marie mě předběhla a řekla ,,přirozenost". Potvrdila mi tím můj názor, že kvalitní filosof a vůbec diskutér, musí být schopen přejít na terminologii toho druhého, rozhodně musí hledat pravý význam toho, co chtěl říct, a nechytat se konkrétních slovíček. Samozřejmě v tom, zda sám použije pojem druhé strany, hraje významnou roli, do jaké míry kvůli tomu musí ustoupit ze své argumentace a zda spíš chce zabránit diskusi na téma, jemuž se zrovna věnovat nechtěl a třeba na něj nemá čas, nebo probírat pojmy své a druhé strany. Hlavní vždycky má být to pochopení. Tím nechci obhajovat svou neznalost literárních pojmů, ale prostě mluvíš s literárním laikem a jako znalec bys na to možná měl vzít ohled.
17.04.2012 07:40 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Ten docent si před 60 lety taky myslel, že matematika a poezie nemají nic společnýho. Možná se jenom ty chceš upínat k někým ustaveným pojmům a poučkám, které však slouží jen jako berličky - snadno tě udrží v pocitu, že stojíš, ale nebudeš stát úplně a brzy toho už ani nebudeš schopen. Myslím, že teď se situace mezi námi trochu poobrátila, a proto je nejvyšší čas tuto diskusi, když původně byla o kritice mého díla, ukončit. Přeber si to sám se sebou, protože jestliže máš nekoho přesvědčit, nejsem to já, ale pouze ty sám.
16.04.2012 08:55 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Tak zase někdy třeba u nějakého novějšího díla. Zdravím Ondřej
16.04.2012 08:53 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
StvN: Všechno souvisí se vším a neuznávat to, bude člověk jen v té jedné jeskyni a nikdy se z ní nepodívá. Vysvětlením svých pojmů jsem chtěl jen vysvětlit, jak jsem to prve myslel. Ještě k tomuto připojím, myslím, že krásný, příklad z minulého týdne: V úterý k nám na povinně volitelný matematický předmět Lineární programování vyučovaný skvělou matematičkou RNDr. Olgou Vraštilovou přišel na pozvání dvou studentů Doc. Ing. Rudolf Pohl, CSc., profesí dopravní technik, ale zároveň velký filosof, jehož přednášky, jež jsem absolvoval v minulých letech, byly velmi zajímavé, prošpikované četnými odbočkami do filosofie; snažil se i přimět studenty naší školy, aby chodili na přednášky z filosofie. Tento pán nevstoupil do místnosti sám, nýbrž s básnířkou Jaroslavou Jáněovou. Nebudu mluvit o všem, co nám během své návštěvy řekl, ale zastavím se jen u jednoho: Hned zprvu se obrátil na Vraštilovou, dě: ,,Víte, kdo je tahleta?" My jsme nevěděli. ,,To je vnučka slavnýho prvorepublikovýho básníka Taufera," prozradil nám. Později během své v podobném duchu laděné promluvy, kdy nám paní Jáněová rozdala svou básnickou sbírku pravil toto: ,,Víte, co má matematika společného s poezií? Kdyby se mě někdo takhle zeptal před těmi šedesáti lety, kdy jsem tu seděl, tak bych se mu vysmál. Matematika a poezie? Takový nesmysl!" ,,Všchno," řekl jsem já. ,,Jo, pokračoval pan docent, hlavně metaforu! A když přijdete tady k tý (básnířce), koho myslíte, že má v knihovně? Taufera! Taufera! A to je dědeček tady tý (Vraštilový)!" Tak jak to všechno je?
13.04.2012 14:43 K dílu: Kapitola 15 - Do normálního života Ondřej Kališ
Toto je poslední kapitola příběhu. Budu rád za všechny komentáře.
13.04.2012 13:47 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Já si velmi vážím každého, kdo na rovinu píše svoje názory; žádné pokrytectví člověka nemůže nikam posunout a podle mě nemá naprosto žádný smysl. A různých názorů na kdeco jsem už slyšel tolik, že mě jen tak něco nerozhází, ale přesto často v diskusi s někým narazím na názor nepředpokládaný, který mě může nejlépe obohatit. Pokud je pravda, že nepatříš zrovna do skupiny potenciálních milovníků mojí tvorby, je pro mě tvá reakce o to hodnotnější ne proto, že bych se ti chtěl zalíbit, ale proto, že většina takových lidí mé dílo ani nepřečte, a tak je ani nehodnotí. Máš pravdu, že mé psaní lze srovnat s psaním pro nějakou sektu - skupinu lidí, kteří mají rádi něco podobného jako já a třeba i podobně uvažují. Na tom však podle mě není nic špatného, pokud si nemyslím, že má díla jsou naprosto světoborná. Tedy, myslet si toto není dobré ani pro toho, u nějž by to bylo oprávněné, protože tím jen ustrne na své úrovni, jež bude navíc vlivem entropie stále klesat. Na druhou stranu není vyloučeno, že se v sektě startrekistů objeví někdo, kdo se naučí pořádně psát a jeho epizody Star Treku pak budou mít vysokou hodnotu i pro člověka, jenž do jeho sekty vůbec nepatří. Ještě podotknu, že počet lidí, kterým se kterékoliv mé dílo líbí neznám a ani jej neřeším, protože: Jako skoro nic, ani toto není polární, míra, jak se to komu líbilo může být značně rozdílná a jak se to pak má sčítat? Zejména v mém blízkém okolí, byť jsou v něm podle mě lidé většinou hodně upřímní, je velmi obtížné určit, jak se co komu skutečně líbilo, nebo ne, takže se při analýze reakcí snažím maximálně využít své psychologické schopnosti. Ovšem, když si někdo můj příběh, navíc dosti dlouhý, je ochoten přečíst několikrát, myslím, že se mu musel dost líbit a musel v něm pozorovat nějaké myšlenky, jež úplně nepochopil. Pokud jde o myšlenky; to je to hlavní, co oceňuji na každém příběhu a v každém příběhu se nějaké najdou; jaká je jejich kvalita, to musí každý čtenář (i já, protože dokončením se dílo stává samostatným jsoucnem, nad nímž již autor nemá žádnou moc a tento se tak stává pouhým čtenářem) posoudit sám. Pokud je příběh jako takový opravdu kvalitní (ve smyslu realističnosti), nachází se v něm nespočet nepůvodních myšlenek, jež jsou možná i důležitější než ty, které do něj autor chtěl dostat. Nemyslím si, že bys měl zavřené oči. Viděl bych to asi tak, že každý jsme v jiné platónské jeskyni jeskynního města, jímž je svět, a každý z jiné strany koukáme - řečeno slovy systémových věd - na společné rozhraní, ale ani jeden z nás nemá nad tím společným prostorem úplný nadhled; oči nás obou jsou tedy přivřené a každému z nás zůstává skryto něco jiného. K mému a tvému pojmosloví bych chtěl poznamenat, že jsem nikdy nestudoval dějiny filosofie (běžně vydávané za filosofii jako takovou), jen dva roky jsem je měl na gymplu, a nikdy mě moc nelákaly, což znamená, že nepoužívám argumenty znalce filosofů minulých. Formou obvykle míním vše, co je formální (nikoliv slohový útvar), jakožto protiklad obsahu, smyslu, a abstrakcí to, co není konkrétní, nikoliv ve smyslu konkrétního a abstraktního umění. Abstraktní myšlení v mnou použitém smyslu, s nímž se můžeš setkat u matematiků, je to, čemu má naučit slovní úloha (když se matika učí dobře, čemuž tak v současné době často úplně není): Zápis - zde si člověk uvědomí, co má. Sestavení rovnice = abstraktizace - zde řešitel převede problém do zcela obecné (v tomto smyslu = abstraktní) úrovně. Vlastní řešení - řešení je provedeno na abstraktní úrovni - x je x a y je y, nikoliv počet jabloní a hrušní. Slovní odpověď - trénuje zpětnou konkretizaci - vrátíme se k zápisu a za neznámé dosadíme vypočtené hodnoty. Podstatou naučení se abstraktního uvažování, které je i ve středoškolské matematice skoro nezbytné (proto s ní má tolik lidí problémy), je uvažovat o x jako o x a o y jako o y a nepředstavovat si je nijak prakticky (konkrétně) - být schopen uvažovat s tím, co znám a neznám a nedosazovat si imaginární hodnoty, jakoby berličky. Nezbytnost abstraktní představivosti, která existuje, i když mi v tom možná nebudeš úplně věřit, je tím, co nejvíc spojuje matematiku a dopravu. Dopravák bez abstraktní představivosti je jako architekt bez prostorové představivosti; těžko může být něco víc než poučkář. Zpět k talentu, což bylo to nejdůležitější, co jsem chtěl včera říct. Talent existuje na všechno a samozřejmě ani on není bipolární (mám ho × nemám ho); asi každý má aspoň na něco celkem velký talent a na něco naopak skoro žádný (je ,,totální poleno" a třeba si spíš usekne několik prstů, než by rozštípl špalík). Je přirozené (jinak bych to považoval za nějakou poruchu), že věc, na niž má člověk talent, ho i baví; trochu se to i vzájemně ovlivňuje. Takový člověk onu věc podvědomě i vědomě pozoruje a je ji schopen i bez znalostí od zkušenějších poměrně dobře zanalyzovat. Naopak, když člověk na něco talent nemá zrovna velký, danou věc může používat a nikdy si o ní nic nevyvodí, nezapamatuje. V dopravě s tím mám dost zkušeností. Ano, pokud bude někdo talentovaný hodně jezdit, může z něj po pár letech bez učitele být někdo jako já, kdybych žádného učitele neměl (já jsem taky původně samouk a svého učitele jsem poznal asi v 11 letech, coby dopraváka pak asi o další 4 roky později). Na druhou stranu, pokud dotyčný talent nemá, nebo ho má jen někde kolem průměru (takže jistý potenciál, že bude třeba dobrým zastupitelem starajícím se o dopravu), většinou neví ani základní věci - třeba číslo linky, kterou jezdí každý den do práce (myslím, pokud v oblasti nemají zkrácená čísla přímo na autobusech a on si musí pamatovat to ,,strašně dlouhé" šestimístné). S nejedním takovým jsem se setkal i na FD, kde jsme měli pro celý obor předmět se semestrálkou na organizaci dopravy a některým spolustudentům jsem s ní radil. Člověk s malým talentem se dané činnosti může také naučit, samozřejmě, ale chce to velmi mnoho práce a nikdy nebude tak dobrý, jako někdo, kdo má talent i odborné znalosti a zkušenost. Přišlo by mi docela nespravedlivé, když mi připadá, že mám komplexní talent na dopravu (něco jako když je někdo nadaný na sloh, tvorbu příběhu i všechno ostatní, co je potřeba k opravdu dobrému psaní), abych měl zrovnatakový talent i na něco jiného; ani jsem o nikom až takovém neslyšel. Podle mě to, co neumíme, nás má vést k tomu co umíme a vezmi si to taky takhle: Kdybych uměl dokonale psát, začal bych vydávat knihy a třeba se mohl psaním i živit, dost možná bych vůbec nešel na FD, nebo bych ji opustil, protože by mi něco tak zbytečně náročného nestálo za to absolvovat. Přitom, ač mi přímo v mém oboru skoro nic nedala, myslím, že je pro to, co v budoucnu budu dělat, FD důležitá, a proto bylo potřeba, abych na ni šel a doufám, že i absolvoval. Prostě by mé psaní mohlo odsunout obor, pro který tady jsem, a sice dopravu. Možná je to až tak, že mě baví psát příběhy proto, abych se vypsal a v budoucnu to třeba zužitkoval k rozšíření znalostí o dopravě. Podněty k tomu, abych se v psaní zlepšil, mě samozřejmě zajímají. Můj hlavní obor to sice není a ani na něj teď nemám zrovna příliš času, ale každé zlepšení má smysl. Jenom bych byl značně skeptický v tom, že by ona změna mohla být rychlá a výrazná; spíše bude muset spočívat v drobnostech, jež časem přijmu za své. Na to, abych se přiblížil mistrovství, bych mohl mít, vůbec o tom nepochybuji, ale bylo by k tomu zapotřebí velkého úsilí na úkor dopravy a cítím, že to by bylo špatně; prostě si musím vybrat, neboť obojí mít nemohu. Ale to neznamená, že bych se psaní neměl věnovat vůbec a chci-li se mu trochu věnovat, nikdy není od věci, dělat ho nejlépe, jak umím a svou úroveň se snažit někam posouvat.
12.04.2012 16:11 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Tak přeci jen rychlou reakci stihnu: Jak jsem již řekl, tu a tam něco čtu, i když psaní mi prostě dává víc. Jenomže když má člověk na něco talent, tak si toho přirozeně všímá, je schopen se vlastním pozorováním i vcelku obstojně naučit, jak to dělat; pokud talent nemá, je tomu naopak. Když čtu knihu, ať chci, nebo ne, odnesu si hlavně ten příběh a myšlenky, které mě zaujmou. Ve všech oborech je to stejné. Ty máš určitě talent na psaní, a tak se do toho možná nedokážeš pořádně vžít, podobně jako pro mě je těžké vžít se do někoho, kdo nemá talent na dopravu, a tak nevidí to, co já; je to o umění něčeho dalšího - učitelství. Já prostě ke zlepšení potřebuji, aby mi někdo něco někdy třeba jako naprostému debilovi obecně vysvětlil, protože ze čtení si to nevezmu stejně jako někdo si může jezdit každý den hromadnou dopravou krajem a organizovat se ji z toho nikdy nenaučí.
12.04.2012 15:56 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Než budu reagovat na tvůj poslední příspěvek, protože se chystám k odchodu: Má poslední reakce byla napsána ještě před přečtením tvého příspěvku z 15:53.
12.04.2012 15:55 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
StvN, něco takového jsem čekal. Jsem rád, že jsi napsal, že ve slohu došlo k pozitivnímu vývoji. Nebudu tvrdit, že by rozhovor byl mou silnou stránkou, naopak jen používám jen v omezené míře a v tomto případě určitě nebudu tvrdit, že šlo o záměr, stejnějak nebylo záměrem napsat obsah dvou vět na celou stránku; na druhou stranu zde si myslím, že to tak není a prakticky každý mi to i potvrdil, nebo i sám svými slovy řekl; spíše mi přišlo, že lepidus activ by mohl být třikrát delší se stejným obsahem. Tento rozpor mezi tebou a mnou, nebo někým z těch, kdo si byli ochotni lepidus activ přečíst i dvakrát, aby vlastně všechno pochopili (tohle mi řekli tři na sobě nezávislí lidé), bude v tom, že v něm není to, co bys ty hledal; prostě - myšlenky by byly, ale nezajímají tě, takže tě čtení nudí => nemáš podobné myšlení jako já, a tak moje tvorba asi nebude úplně pro tebe. Použil jsi slovo ,,konkrétní", a to je hodně důležité. Já píšu abstraktně, je to možnost, kterou dává jen psaná tvorba a podle mě by ji dnes knihy měly dávat především, protože máme i film, který je naopak konkrétní a abstraktního pojetí je sice také trošku schopen, ale velmi obtížně. Rozdíl mezi námi je třeba v tom, že zatímco ty si pod postavami chceš představit konkrétní lidi, já nic takového nedělám. Ano, mám při psaní konkrétnější představu než čtenář; to je nutné, aby příběh seděl, ale není konkrétnější nijak výrazně. Když řeknu Jáchym, myslím Jáchym; nic víc, nic míň, ať si ho kdokoliv představí, jak chce; povahu už mi vůbec nepřipadá vhodné popisovat už proto, že příběh je v této fázi stále popisován hlavně z pohledu Martina, který o ostatních neví víc, než bylo řečeno, ta vyplyne časem a třeba by o ní čtenář řekl něco úplně jiného, než já. Tu představu podoby bych fakt doporučoval spíše abstraktnější, protože třeba v kapitole Pravdy soudu, pod níž diskutujeme, jsem se v tebou již odkazovaném 3. odstavci zcela vědomě dopustil toho, že jsem začal na mé zvyklosti vcelku konkrétně popisovat nějakého muže stoupajícího domem (cílem bylo, aby čtenář snad tušil, ale hned nepoznal, o koho jde) a pak jsem prozradil, že to je Bernard Stránský, kterého již známe nějakou dobu. Myslím, že ty máš rád, když text konkrétně vykresluje stav věcí. Já mám dobrou abstraktní představivost a mám naopak rád abstrakci, a proto píšu takto. Pokud je zvykem psát hlavně konkrétně, je to asi důvodem, proč abstraktně pojatých příběhů moc není, což vyvolává můj již dříve zmíněný pocit, že není moc příběhů opravdu pro mě. Tohle neznamená, že bych si rád nepřečetl třeba toho Čapka. Strašně rád mám třeba Erbenovu Kytici, kterou fakt nemá cenu převádět do filmu, protože se přečte rychle a člověk všechno vidí, jako by u toho právě byl. Tihle oba autoři mají svá díla navíc dostatečně hluboká, takže i tu ,,abstraktní potravu" u nich najdu. Přesto však asi podvědomě pociťuji deficit něčeho, co potřebuji a asi to není úplně normální. Ať si to však normální je, či nikoliv, jsou lidi, kteří si mě rádi přečtou a o nich všech vím, že jejich abstraktní představivot je na poměrně solidní úrovni; kolik procent takových lidí je ve společnosti, nevím. Každopádně mi tato naše diskuse v tuto chvíli přinesla konkrétní odpověď na otázku, proč mě asi nikdy nebude číst moje máma. Vem si třeba to, že nedávno jsem jí nemohl vysvětlit, k čemu jsou dobrá komplexní čísla, když si jimi nespočítá třeba plochu okna :-) . A to má technickou VŠ.
11.04.2012 20:23 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Dík, rád si to přečtu, až budu mít někdy trochu čas (že by o prázdninách?).
11.04.2012 16:35 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Tak, teď se pokusím nevytvořit námitku zcela mimo. Ono důvodem toho, proč jsem nereagoval na jádro toho, co jsi psal, bylo hlavně to, že nemám co dodat, protože s tebou souhlasím. Mou otázkou je pouze to, zda cesta, kterou mi ukazuješ, je pro mě správná, protože vlastně vede úplně na jinou stranu, než ta, po níž jdu v současnosti. Nesouhlasil bych, že forma (jejíž součástí je podle mě i sloh, to je jedno), by měla být základem. Rozhodně jím není pro mě; nikdy jsem neuměl moc dobře psát a to, jak píšu, je jen dílem toho, že už jsem přeci jen něco napsal; na druhou stranu jsem ale měl příběh a spoustu myšlenek, které jsem chtěl dát dohromady a v těch odbočkách, dlouhých souvětích a podobně se prostě vyžívám. Proto je pro mě obsah základem a - přiznávám, že neumně - se ho snažím zabalit do té formy. Pokud jde o mé čtenářstvo a důvod proč vlastně píšu, což je otázka, kterou si člověk, když začne mít nedostatek času a vyškrtávat své záliby, jednou za čas klade, ten je čistě sobecký, a sice, že mě to baví. Dává mi to v podstatě totéž, jako když jiný člověk čte; jde o objevování příběhu a žití tímto příběhem; navíc mi přijde, že tvorby vyloženě pro mě není až zrovna mnoho. Takže si píšu hlavně pro sebe. Zároveň je však velice příjemné, když to, co napíšu (nebo jakkoliv jinak vytvořím) obohatí někoho jiného. Nechci však formovat svůj styl podle imaginárního čtenáře, rozhodně ne, pokud by to měl být čtenář většinový. Zajímá mě ten, komu se líbí to, co mně; a samozřejmě mi stále musí odpustit jistou technickou nedokonalost. No, abychom to uzavřeli, nač čekat: LEPIDUS ACTIV. Tohle jsem dokončil někdy před rokem a půl; sloh je zde velmi těžký, obsah velice zhuštěný, ale jedná se o jediný zatím dokončený příběh po Pravdě soudu. Netvrdím, že to, co píšu teď je stejného ražení, ale směřuji někam na tuto stranu. Když lepidus activ srovnáš s Pravdou soudu, nebo se zde již zveřejněnými Případy (ty byly první můj dokončený příběh), doufám, že shledáš pozitivní rozdíl.
10.04.2012 18:04 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Proč tvrdíš, že píšu o ničem, když jsi se dosud vyjadřoval jen k formě a nikoliv k obsahu? A z čeho usuzuješ, že neposlouchám? Na druhou stranu dostávám i jiné názory. Psát věcně a stručně opravdu nebudu, protože to jde vlastně úplně proti stylu, kterým píšu teď a který mám rád jako autor i jako čtenář; stejnětak jako ti (ať jich je kolik chce), kdo mě čtou. Z toho, co jsi napsal, na mě nepůsobíš jako někdo, komu by se tento styl líbil, tedy řekněme jako člen mojí cílové skupiny, ale to nemění nic na tom, že mě zajímá tvůj názor, protože mě může na něco upozornit. Osobně se snažím vyvarovat toho, abych se s někým srovnával. To ty jsi mi doporučoval jako příklad Čapka, tak jsem zkusil podobný styl diskuse. Těžko říct, co je dobré a co ne; věci nejsou takový, jaký se zdaj. A proto zůstávám u toho, že chci psát tak, aby se mi to co nejvíc líbilo a pokud možno oslovilo i další lidi. Ale hnát se za počtem čtenářů? To mi nepřijde zrovna jako správná cesta.
10.04.2012 10:23 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Jasně, určitým způsobem máš pravdu a vím, že mnoho lidí to takhle vnímá (teď nemluvím o skoro a pod., ale o něčem, co později nemá zřejmý význam), ale já si zase nemyslím, že by se mělo psát jen o tom, co se pak dále využije; vždyť v životě také nedostáváme jen ,,potřebné" informace, ale musíme si je vyfiltrovat. Takže i proto mám takovýto styl a nemyslím si, že u všech skvělých autorů bych v příbězích nacházel jen informace důležité pro celek. Když se vrátím k té matematice; někteří lidé s oblibou zadávají příklady i se zbytečnými informacemi, které řešitel vůbec k ničemu nepotřebuje; jsou tam, jak se říká, pro matení nepřítele a podle mě je to dobře, protože člověk se pak nad úlohou musí víc zamyslet. Tak to můžeme ukončit. Přišlo mi to jako pěkná diskuse. Ještě jednou dík za názor.
10.04.2012 08:03 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Já nevím, ale vždycky jdu spíš po obsahu a obávám se, že se nejsem z technicky kvalitně napsané literatury schopen naučit, jak dobře psát. Ačkoliv jsem nikdy moc nečetl, a to se asi nezmění, nějakého toho Čapka či Jiráska čtu rád a že bych si z nich moc po technické stránce vzal... Snad se časem dokážu trochu vypsat. Nevím, jaký máš vztah k matematice, ale mezi ,,skoro nekonečno" a ,,nekonečno" je velmi zásadní rozdíl. Třeba taková kružnice s poloměrem skoro nekonečno rozhodně není přímkou (jenom skoro), ale má-li skutečně poloměr nekonečno, je to opravdu přímka. V nekonečnu se dějí takové věci, jako, že se protnou rovnoběžky, což se ve skoronekonečnu nikdy nestane; nekonečno má každý číselný obor jenom jedno (není nekonečně velké, nebo malé číslo - šev na všechny strany se vždycky dostanu k tomu samému bodu) a cokoliv dělené 0 je právě toto jediné nekonečno (proto v R nelze dělit nulou; nekonečno totiž není reálné číslo).
09.04.2012 17:55 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Dík za kritiku. Docela se těším, co budeš říkat, až sem dám lepidus activ, jenž je naopak podle mě hodně nahuštěný. Sám nemůžu říct, jestli bych třeba uvedený úryvek dnes napsal stejně, nebo ne; samozřejmě třeba ,,skoro všechny" a ,,všechny" je sakra rozdíl, ale něco by se z textu určitě dalo vyškrtnout. Je to asi hlavně věc stylu a i můj styl se vyvíjí. Čapka bych si taky rád četl, bohužel času na čtení se mi teď nedostává, ale zároveň si nejsem jistý, jestli patřím mezi ty, kteří se čtením mohou naučit psát.
24.03.2012 20:04 K dílu: Kapitola 12 - Vize Ondřej Kališ
Katerina: Díky za reakci. Rozhodně jsem se nesnažil o román a jistá stručnost je podle mě na místě; zvlášť v dnešní době, kdy je většina lidí líná číst jen trochu delší text. V případě zrovna této kapitoly jde vlastně o samostatný subpříběh o jednom vrahovi.
23.03.2012 12:23 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Zrovna se chystám vložit 12. kapitolu.
22.03.2012 14:48 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Díky za názor. Já sám si někdy říkám, že moje příběhy by možná bylo nejlepší přeložit nebo zfilmovat ;-) . Avšak myslím, že se můj styl aspoň trochu zlepšuje, přinejmenším se o to snažím. Nicméně archaické tvary mám v oblibě a k češtině patří. Docela bych se zdráhal označovat Pravdu soudu za detektivku, ale je pravda, že ji tak většina lidí bere.
22.03.2012 14:46 K dílu: Kapitola 10 - Dvojí pátrání Ondřej Kališ
Díky za názor. Já sám si někdy říkám, že moje příběhy by možná bylo nejlepší přeložit nebo zfilmovat ;-) . Avšak myslím, že se můj styl aspoň trochu zlepšuje, přinejmenším se o to snažím. Nicméně archaické tvary mám v oblibě a k češtině patří. Docela bych se zdráhal označovat Pravdu soudu za detektivku, ale je pravda, že ji tak většina lidí bere.
17.02.2012 14:38 K dílu: Kapitola 7 - Tak přece je šance Ondřej Kališ
Toto je poslední kapitola příběhu. Budu rád za všechny komentáře.
04.02.2012 18:46 K dílu: Kapitola 6 - Smíření Ondřej Kališ
Díky za opravu. Většinu textů si po delším čase ještě přečtu, když je sem dávám, a taky většinou narazím na nějaký překlep, nebo jinou zanechanou chybu.
09.01.2012 19:40 K dílu: Kapitola 1 - Tak přišel konec konce Ondřej Kališ
Že se hlavní postava jmenuje Drahoslav, je napsáno v úvodu, jejž jsem sem nedával; ono to snad vyplyne. Příběh je skutečně psán ,,z roku" 2057 ,,o roce" 1997. Upřímně mě vůbec nenapadlo, že se nad tím někdo bude pozastavovat a zatím se mi to také nestalo; i pro další pohled jsem sem taky příběh umístil ;-) . Neuvedl-li jsem, v jakém roce se děj odehrává, může to být ve kterémkoliv roce. Není-li něco uvedeno, neznamená to přece, že je to tak, jak se vám na první pohled zdá logické. Vzhledem k reáliím jako bungee-jumping, internet, či dálnice na Brno se děj určitě neodehrává koncem 40. let.
09.01.2012 08:30 K dílu: Kapitola 1 - Tak přišel konec konce Ondřej Kališ
Avox: Dík za upozornění, ještě se v tom tady úplně nevyznám. Nevím, proč by tam 60 let falírovalo; nikde jsem netvrdil, že je to vyprávěno ze současnosti. Ono, já bych to možná mohl trochu vysvětlit: Jestliže jsem totiž chtěl psát v ich-formě, musel jsem zvolit nějakou dobu, z níž je příběh vyprávěn, logická mi přišla doba po Drahoslavově posledním případu, navíc jsem z toho pak odvodil název (pracovní název byl jiný a vlastně jsem s ním ani moc nepracoval, protože se mi na něm něco nelíbilo - takový divný a kostrbatý); jelikož je Drahoslav moje autobiografická postava, hodilo se, aby se narodil v podobné době jako já; aby mě příběh tak rychle nepředběhl, o pár let jsem ho zestařil, no a tak vznikly ty časy, o nichž zde mluvíme. S tou ich-formou je to taky zajímavý, protože není zrovna mou oblíbenou formou psaní, a přesto jsem v ní napsal svoje první dílo.
09.01.2012 08:26 K dílu: Kapitola 1 - Tak přišel konec konce Ondřej Kališ
Avox: Dík za upozornění, ještě se v tom tady úplně nevyznám. Nevím, proč by tam 60 let falírovalo; nikde jsem netvrdil, že je to vyprávěno ze současnosti. Ono, já bych to možná mohl trochu vysvětlit: Jestliže jsem totiž chtěl psát v ich-formě, musel jsem zvolit nějakou dobu, z níž je příběh vyprávěn, logická mi přišla doba po Drahoslavově posledním případu, navíc jsem z toho pak odvodil název (pracovní název byl jiný a vlastně jsem s ním ani moc nepracoval, protože se mi na něm něco nelíbilo - takový divný a kostrbatý); jelikož je Drahoslav moje autobiografická postava, hodilo se, aby se narodil v podobné době jako já; aby mě příběh tak rychle nepředběhl, o pár let jsem ho zestařil, no a tak vznikly ty časy, o nichž zde mluvíme. S tou ich-formou je to taky zajímavý, protože není zrovna mou oblíbenou formou psaní, a přesto jsem v ní napsal svoje první dílo.
08.01.2012 14:11 K dílu: Kapitola 1 - Tak přišel konec konce Ondřej Kališ
Odehrává se to přibližně roku 1997 ;-) .
Nahoru