slova jsou slova, jak jim rozumíš je samozřejmě na Tobě :)

Díky. Chudoba je ve městě velice viditelná a funguje trochu odlišně než třeba v Praze. Především jsem měl pocit, že jsou lidé na ulici mnohem víc "tolerováni", tedy že se o ně nikdo moc nestará, odnikud je nevyhání atd. Mnozí z nich si tedy nechávají provizorní příbytky na stálých místech. Na druhou stranu je často k videní člověk ležící na ulici, ve spacáku či dokonce bez, a lidé chodí kolem. Dost mě to zasáhlo. Mezi "lidmi bez úkrytu", jak se někdy říká, či bez domova, je množství mladých lidí, žen s dětmi, starých lidí, přistěhovalců... V dnešních dnech to samozřejmě mají mnohem těžší. Snad ale panující situace ukazuje, že jejich problém se netýká pouze nějakého jejich "svobodného rozhodnutí", ale je to problém celé společnosti.

Děkuji vám za četbu a poznámky. Pokusím se k tomu něco doplnit. Souhlasím s tím, že je to sdělení mnohomluvné, i s tím, že vyjadřuje jistou naléhavost.

Obojí možná směřuje k něčemu, co lze zaslechnout, spíše než k tomu, co čteme. Ani bych ty věci nenazýval básněmi. Mohla by to být tichá sdělení, jejichž adresáti jsou daleko, mrtví, nebo nepřístupní, daleko daleko… Veršové předěly a odsazení slok nevyznačují jako v klasicky formalizované poezii opakování, ale mlčení. Spíš než o zpěv jde o šeptanou a přerušovanou řeč, která sleduje jeden směr, ztrácí se a zase se objevuje, vyznačuje plynutí dlouhé a naléhavé (díky za to slovo!) věty.

Věc se má tak, že jsem nad těmito zápisy také pociťoval jisté rozpaky a různě je přepisoval. Převážila lapidárnost, zkratkovitost, neosobnost výpovědi. Vystoupily zámlky. Zároveň se ale znovu vynořily tyto původní texty, které se mi teď zdají něčím jiným, svébytným. Proto jsem se rozhodl je umístit sem, aby se mohly ve vaší četbě odvíjet samostatně… 

Pro představu dvě čísla, která už ovšem říkají něco jiného (a někomu jinému?), směřují jinam.

dlí v komůrce za kuchyní

na kostrách nábytku

cejchy s peřím vynesli přes práh

vodorovně přecházeli mlčení

–

zornice nad obzorem

spatřila bělmo zapomenuté v knize

místo setkání spadaných listů

pomlky oslovení

Děkuji vám za četbu a poznámky. Pokusím se k tomu něco doplnit. Souhlasím s tím, že je to sdělení mnohomluvné, i s tím, že vyjadřuje jistou naléhavost. Obojí možná směřuje k něčemu, co lze zaslechnout, spíše než k tomu, co čteme. Ani bych ty věci nenazýval básněmi. Jsou to tichá sdělení, jejichž adresáti jsou daleko, mrtví, nebo nepřístupní, daleko daleko… Veršové předěly a odsazení slok nevyznačují jako v klasicky formalizované poezii opakování, ale mlčení. Spíš než o zpěv jde o šeptanou a přerušovanou řeč, která sleduje jeden směr, ztrácí se a zase se objevuje, vyznačuje plynutí dlouhé a naléhavé (díky za to slovo!) věty. Věc se má tak, že jsem nad těmito zápisy také pociťoval jisté rozpaky a různě je přepisoval. Převážila lapidárnost, zkratkovitost, neosobnost výpovědi. Vystoupily zámlky.  

Zároveň se ale znovu vynořily tyto původní texty, které se mi teď zdají něčím jiným, svébytným. Proto jsem se rozhodl je umístit sem, aby se mohly ve vaší četbě odvíjet samostatně… 

Pro představu dvě čísla, která už ovšem říkají něco jiného (a někomu jinému?), směřují jinam.

dlí v komůrce za kuchynína kostrách nábytkucejchy s peřím vynesli přes práhvodorovně přecházeli mlčení

–

zornice nad obzoremspatřila bělmo zapomenuté v knizemísto setkání spadaných listůpomlky oslovení

Jistý směr alegorického výkladu naznačuje pasáž z knížky, ve které jsem dnes náhodou listoval:

Pili jsme jako vždycky bílý rum s hnědým cukrem, plátna byla opřena na zemi o zeď, mnoho pláten z posledních let. Ale toho dne jsem se soustředil na několik právě dohotovených obrazů, které jsem viděl poprvé a které se lišily od předchozích podivnou převahou bílé barvy. Ptal jsem se: “To, co maluješ, je pořád noc? – Ano,” odpověděl.

V předchozím období, nahá těla bez hlavy plula v prostoru, zatímco malí psíci dole plakali v nekončící noci. Ty noční obrazy byly podle mého inspirovány vzpomínkou na minulost otroků, pro které noc byla jedinou chvílí sovobody. “Noc opustila tvé bílé obrazy? – Ne. Je to pořád noc,” odpověděl. Pochopil jsem: noc jen obrátila naruby svou košili. Byla to noc ve věčné posmrtné záři.

(Kundera, Milan: Zezdola k růžím přivoníš. Naposledy u Ernesta Breleura, mého milovaného černošského malíře na Martiniku. in Zahradou těch, které mám rád, s. 74)

Jistý směr alegorického výkladu naznačuje pasáž z knížky, ve které jsem dnes náhodou listoval:Pili jsme jako vždycky bílý rum s hnědým cukrem, plátna byla opřena na zemi o zeď, mnoho pláten z posledních let. Ale toho dne jsem se soustředil na několik právě dohotovených obrazů, které jsem viděl poprvé a které se lišily od předchozích podivnou převahou bílé barvy. Ptal jsem se: “To, co maluješ, je pořád noc? – Ano,” odpověděl.V předchozím období, nahá těla bez hlavy plula v prostoru, zatímco malí psíci dole plakali v nekončící noci. Ty noční obrazy byly podle mého inspirovány vzpomínkou na minulost otroků, pro které noc byla jedinou chvílí sovobody. “Noc opustila tvé bílé obrazy? – Ne. Je to pořád noc,” odpověděl. Pochopil jsem: noc jen obrátila naruby svou košili. Byla to noc ve věčné posmrtné záři.(Kundera, Milan: Zezdola k růžím přivoníš. Naposledy u Ernesta Breleura, mého milovaného černošského malíře na Martiniku. in Zahradou těch, které mám rád, s. 74)

Nepochybně, Sartre, Camus, Bataille... Čtu zde ale silnější tendenci k deformaci empirické skutečnosti (sluneční cyklus), která patrně směřuje k nějakému (?) alegorickému sdělení. (Nesnažím se o tajemný komentář nejasného textu, pouze opatrně otevírám možné čtení... sám tomu s časovým odstupem jen málo rozumím).

Díky za přečtení. I pro mě v tom po těch letech zůstává něco zvláštního (a ovšem, i úsměvného). Ta dikce je tuším hodně poplatná Zpěvům Maldororovým.

Děkuji vám za komentáře a za laskavou pozornost. Pokusím se něco doplnit jen k té poslední sloce posledního čísla. Odkaz k předchozímu, na který naráží a2a2a, se zdá i mně v posledním čísle podstatný (psal jsem je s jistým časovým odstupem a na základě odlišného materiálu). Podstatnější ale pro mě byla určitost obrazu (stín), přímo nepojmenovaného, právě v poslední sloce, tj, na konci básně, ale také na konci celého cyklu (jako protějšek hvězdy v názvu).

Na mysli jsem při psaní měl především verše z knihy Kazatel:

A znovu jsem pohleděl jak všechno pod sluncem je pomíjivé (...) Upadne-li jeden, druh jej nezvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.

Děkuji vám oběma za komentáře i za vyznačené verše. Mým záměrem nebylo dělat si z vás srandu (ale pokud jsem vás pobavil, pak jsem rád).

Poznámce k podmínce (“je-li”) ve třetím čísle rozumím. Ukončení věty tečkou (a nikoli oddělení čárkou jako věty vedlejší) jsem tady chápal jako výzvu ke čtení té věty v nadřazeném kontextu (jako má vedlejší věta význam v rámci souvětí), tj. v rámci básně nebo i toho cyklu.

Je mi zřejmé, že tyto básně jsou obtížně srozumitelné. Zkusím je trochu hájit. Vznikaly několikerým přepisem z útvarů ještě méně sdělných (osamělé slabiky a hlásky, útržky vět, nejasné a prolínané obrazy ap.), a to nikoli za účelem úplného projasnění, ale spíš jako pokus tyto výchozí zápisy podrobit syntaktickým pravidlům. Z hlediska jednoznačnosti sdělení zůstávám na půl cesty, usiluji o vykreslení obrazu a postižení určitého kontinua (následnosti), které bylo určující i při psaní těch původních zápisů (jsou to čtyři roky nazpět).

Tomu má odpovídat i onen “mýtus řeči” v podtitulu, ve smyslu ochromení nebo vykloubení řeči v situaci, které náležité užití řeči neodpovídá, ale která je ve svém vyjádření k řeči přesto odkázána. Mýtus řeči jsem zde chápal jako tvrzení “řeč může postihnout nevyslovitelné”.

Onou situací mám na mysli “setkání” ve smyslu dočasného spojení s druhou osobou, ale také “setkání” ve smyslu tkaní něčeho jednotlivého a neuspořádaného v určitý tvar.

Možnost selhání řeči, které se zde snažím popsat, lze samozřejmě chápat jako selhání mluvčího, ať už kvůli nesmyslnému nároku vůči řeči nebo kvůli špatnému zacházení s ní.

Děkuji vám oběma za komentáře i za vyznačené verše. Mým záměrem nebylo dělat si z vás srandu (ale pokud jsem vás pobavil, pak jsem rád).

Poznámce k podmínce (“je-li”) ve třetím čísle rozumím. Ukončení věty tečkou (a nikoli oddělení čárkou jako věty vedlejší) jsem tady chápal jako výzvu ke čtení té věty v nadřazeném kontextu (jako má vedlejší věta význam v rámci souvětí), tj. v rámci básně nebo i toho cyklu.

Je mi zřejmé, že tyto básně jsou obtížně srozumitelné. Zkusím je trochu hájit. Vznikaly několikerým přepisem z útvarů ještě méně sdělných (osamělé slabiky a hlásky, útržky vět, nejasné a prolínané obrazy ap.), a to nikoli za účelem úplného projasnění, ale spíš jako pokus tyto výchozí zápisy podrobit syntaktickým pravidlům. Z hlediska jednoznačnosti sdělení zůstávám na půl cesty, usiluji o vykreslení obrazu a postižení určitého kontinua (následnosti), které bylo určující i při psaní těch původních zápisů (jsou to čtyři roky nazpět).

Tomu má odpovídat i onen “mýtus řeči” v podtitulu, ve smyslu ochromení nebo vykloubení řeči v situaci, které náležité užití řeči neodpovídá, ale která je ve svém vyjádření k řeči přesto odkázána. Nejde však o demystifikaci, vše je stále drženo v rovině řeči i přes to, že řeč ve své řekněme základní funkci (sdělení) selhává. Mýtus řeči bych zde tedy chápal jako tvrzení “řeč může postihnout nevyslovitelné”. Tolik samozřejmě z mého pohledu, tedy z pohledu toho, kdo vyjádření určité situace na řeč odkázal, aniž by tomu možnosti řeči byly docela přiměřené.

Onou situací mám na mysli “setkání” ve smyslu dočasného spojení s druhou osobou, ale také “setkání” ve smyslu tkaní něčeho jednotlivého a neuspořádaného v určitý tvar.

Děkuji vám oběma za komentáře i za vyznačené verše. Mým záměrem nebylo dělat si z vás srandu (ale pokud jsem vás pobavil, pak jsem rád). Poznámce k podmínce (“je-li”) ve třetím čísle rozumím. Ukončení věty tečkou (a nikoli oddělení čárkou jako věty vedlejší) jsem tady chápal jako výzvu ke čtení té věty v nadřazeném kontextu (jako má vedlejší věta význam v rámci souvětí), tj. v rámci básně nebo i toho cyklu. Je mi zřejmé, že tyto básně jsou obtížně srozumitelné. Zkusím je trochu hájit. Vznikaly několikerým přepisem z útvarů ještě méně sdělných (osamělé slabiky a hlásky, útržky vět, nejasné a prolínané obrazy ap.), a to nikoli za účelem úplného projasnění, ale spíš jako pokus tyto výchozí zápisy podrobit syntaktickým pravidlům. Z hlediska jednoznačnosti sdělení zůstávám na půl cesty, usiluji o vykreslení obrazu a postižení určitého kontinua (následnosti), které bylo určující i při psaní těch původních zápisů (jsou to čtyři roky nazpět).

Tomu má odpovídat i onen “mýtus řeči” v podtitulu, ve smyslu ochromení nebo vykloubení řeči v situaci, které náležité užití řeči neodpovídá, ale která je ve svém vyjádření k řeči přesto odkázána. Nejde však o demystifikaci, vše je stále drženo v rovině řeči i přes to, že řeč ve své řekněme základní funkci (sdělení) selhává. Mýtus řeči bych zde tedy chápal jako tvrzení “řeč může postihnout nevyslovitelné”. Tolik samozřejmě z mého pohledu, tedy z pohledu toho, kdo vyjádření určité situace na řeč odkázal, aniž by tomu možnosti řeči byly docela přiměřené.

Onou situací mám na mysli “setkání” ve smyslu dočasného spojení s druhou osobou, ale také “setkání” ve smyslu tkaní něčeho jednotlivého a neuspořádaného v určitý tvar.

Díky za komentáře. Při psaní jsem se inspiroval hlavně Ovidiovým zpracováním mýtu v Proměnách. Ke stínu odešlého, který zůstal v jeskyni (“jeho stín už se mu vůbec nepodobá”) srov. aforismus Friedricha Nietzscheho s názvem Nové boje z Radostné vědy (kniha třetí):

“Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!”

Podobný mýtus se vyprávěl také jako příběh o počátku (výtvarného) umění, tj jako příběh o počátku touhy určitým způsobem napodobovat a uchovat přítomnost. Známo mi to bylo z knihy Ernsta Krise a Otto Kurze Legenda o umělci. ​

Dlouhodobě mě jako určitá bytost nebo uzel významů literárně zajímá nymfa Echó (“Narkissos už byl tentam a nymfa strávila zbytek života v opuštěných soutěskách. Soužila se láskou a zahanbením, až z ní zůstal jenom hlas.” Robert Graves, Řecké mýty, s. 290.) Například Samuel Beckett nazval soubor raných básní Echo’s Bones. V tomto směru by bylo srovnání s platónským mýtem o jeskyni myslím zajímavé: může Echó odejít tam, kde nezní ozvěna, do širého světa? Co se s ní stane?

Díky za komentáře. Při psaní jsem se inspiroval hlavně Ovidiovým zpracováním mýtu v Proměnách. Ke stínu odešlého, který zůstal v jeskyni (“jeho stín už se mu vůbec nepodobá”) srov. aforismus Friedricha Nietzscheho s názvem Nové boje z Radostné vědy (kniha třetí):

“Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!”

Podobný mýtus se vyprávěl také jako příběh o počátku (výtvarného) umění, tj jako příběh o počátku touhy určitým způsobem napodobovat a uchovat přítomnost. Známo mi to bylo z knihy Ernsta Krise a Otto Kurze Legenda o umělci. ​

Dlouhodobě mě jako určitá bytost nebo uzel významů literárně zajímá nymfa Echó (“Narkissos už byl tentam a nymfa strávila zbytek života v opuštěných soutěskách. Soužila se láskou a zahanbením, až z ní zůstal jenom hlas.” Robert Graves, Řecké mýty, s. 290.) Například Samuel Beckett nazval soubor raných básní Echo’s Bones. V tomto směru by bylo srovnání s platónským mýtem o jeskyni myslím zajímavé: může Echó odejít tam, kde nezní ozvěna, do širého světa? Co se s ní stane?

(přepracováno červen 2015)

Dobré; nechopil se toho už někdo pro zhudebnění? s nějakým saxofonem a lá Bez ladu a skladu... :D

Člověk něco napíše, neví co s tím a až za několik let ho to trefí... Díky za komentář.