Doufám, že se mi podaří vyladit :o)

Někdy přemýšlím, proč píšu (nebo vůbec i mluvím)... kde je porozumění, tam je i bez mnoha slov, takže jejich hromadění je zbytečné. A jindy jsou slova zase úplně zbytečná, protože na úrodnou půdu by stejně nepadla. Ale hlavně... pro to podstatné já stejně odpovídající slova najít neumím.

I já si společně s tebou pro jistotu budu přát, aby sníh napadl... aby bez laskav(osti)-ce nebylo lidem těžko :o)

Písmena jsou iluze...

***

Škoda, že poslední z Kapesních... ale nevadí, už jistě máš v sobě ukryté další :o)))

Líbí se mi ***

Ono je to složité... a nemůžeme všemu rozumět :o))  (a možná ani nechtějme)

Přemýšlím, že tenhle táta-muž to možná cítí jinak než ty.... že pro něj ženské pohlazení je jiné, jinak hodnotné, snad i hodnotnější než to, které může dát on jako chlap... pro citlivého muže může mít ženské pohlazení docela jiné kouzlo než mužské, byť tisíckrát láskyplně otcovské. Ale to mě jen tak napadá... do mužské duše nevidím :o)))

***

:o)) *******

Líbí! ***

Moc jsem přemýšlela... o tvém synovi, o tobě. O tvých jistotách... které máš a sama dáváš. O tom, jak tohle umíš podat. A nakonec i o nás všech... třeba o tom, co pro nás znamenají určité malé rituály, jakou stabilitu nám dávají, aniž si to vlastně uvědomujeme... jistotu spočívající v  "nevybočení" a opakování. No, moc se mi toho mlelo díky tvému dílku v hlavě... tak to nakonec skončilo jen těmi hvězdičkami :o))

Myslím, že to jde, jak nejlépe to má jít... pokud máš pocit, že dny trvají kratší dobu než dříve a že nám ten čas strašně utíká. Zkusila jsem si to otočit... že by se nám dny zdlouhavě vlekly a my se nemohli dočkat jejich konce... tak to by bylo špatně!

*******

Tohle se ti móóóc podařilo :o))

(Nepíšu já něco v tomhle smyslu u tebe nějak často?... abych se trapně neopakovala :o))

takjinak: Děkuji za zastavení u mojí miniaturky a zanechaný komentář :o))

*************

(tedy původně jsem tu měla napsaný dlouhý komentář... ale nakonec mi to přišlo úplně blbé rozpatlávání :o))

:o)))

Přemýšlím, jestli jsem někdy viděla mračící se nebo jinak prapodivně se tvářící slunce... neviděla. Pálící až do bolení... to ano. Ale v podstatě ho mám tak moc spojené s pozitivním, že s koutky svěšenými si ho prostě představit nedokážu... takže bych takové také nepřijala. A to už jsem velká :o))))

T***

macecha: Dík za návštěvu... potěšila mě :o))

Alegna: Děkuji, že jsi se zastavila... jsem ráda, pokud tě to zaujalo. Měla jsem trošku strach, jak moc bude takováhle "zkratka" sdělná.

Moc dobré počtení... ráda jsem se zastavila. Díky :o))

Potomku, znáš mě... já jsem obvykle hodně upovídaná... ale občas zkusím zaplout i do jiných (méněslovných) vod. Zpravidla to dost dobře nedopadá :o)))

(Nikomu to neříkej, ale tady jsou tak vlídní lidé, že mi trpěli i lehká uklouznutí do pokusů o volný verš či blbůstku... ale neboj, to už nebudu opakovat :o)))

Děkuji :o)

Potomku, znáš mě... já jsem obvykle hodně upovídaná... ale občas zkusím zaplout i do jiných (méněslovných) vod. Zpravidla to dost dobře nedopadá :o)))

(Nikomu to neříkej, ale tady jsou tak vlídní lidé, že mi trpěli i lehká uklouznutí do pokusů o volný verš či blbůstku... ale neboj, to už nebudu opakovat :o)))

Děkuji :o)

Štírka: A jen se rozkecávej! Mně se s tebou moc dobře povídá a přemýšlí. Děkuji :o)))

renegátka: Předpokládám, že to byla řečnická otázka... t.j. že na ni nečekáš odpověď. Nevím, zda by na ni uměli jednoznačně odpovědět "účastníci" příběhu :o))

Děkuji :o))

To se mi moc líbí

sharik: Už jsem to v jedné vyprávěnce kdysi psala... že život není hra... protože všechny hry mají svá pravidla, ale život je nemá :o))

Díky :o)

E.B.:  Díky :o)))

Kočkodan: S vanilkovými rohlíčky já nemůžu soutěžit... už kolem tebe voní? Jestli ano, tak určitě chodíš ujídat. Teď už to tak není, už jsou ti moji blízcí jaksi disciplinovaní, ale byly doby, kdy jsem rohlíčky před nimi schovávala,  aby mi je nesnědli už před vánocema :o))

gabi: No, já vím, že je to zase trošku jinak... ale pokud ti to stojí za chviličku zamyšlení, tak jsem moc ráda, protože víc já si ani nepřeju.Děkuji :o)

Petr.II: ... však už mě znáš... já to vždycky někde od života odkoukám a opíšu :o)

srozumeni: Děkuji moooc :o)

Leze na mě rýma, levou nosní dírku mám ucpanou... tento cvik v pudu sebezáchovy vynechám :o))

(Gabi, mám obavy, že bych taky byla ta napomínaná :o))

Pěkně vystižené... z reality jako vystřižené!

Taky znám jednoho takového pána. Ten by ale nikdy takhle otevřeně nepromluvil (a nejméně sám pro sebe...protože hlavně sobě by tohle nikdy nepřiznal). Také vládne dobře slovy, taky balí přes písmenka... a taky bere zpátečku, když se ta "nabalená" zamiluje (tedy pochopitelně couvá až po té prožité posteli :o)).

A zrovna tak znám jednu, co takhle totálně zblbla.

Jo, máš to ze života. A takové ze života čtu já moc ráda. Vítej a jsem zvědavá na další tvá dílka :o))

"Miluju tě můj synu."... je v tom všechno podstatné... miluješ a budeš milovat... bez velkých slov, každodenní láskou. Takovou, která hlavně dává... ale to je nejspíš každá skutečná láska... o tichém, nehalasném dávání.

*******

Gabiko, ty budeš dnes s mým komentářem nespokojená... ale jestli něčemu jsem schopná poručit, tak jsou to představy. Protože ty jsou jen mé, takže si je bezvýhradně reguluju já sama. Když si zakážu, tak si zakážu... a taky se poslechnu. Dřív mi to takhle nefungovalo... nebyla jsem dost disciplinovaná a neposlouchala se. Ale on se člověk postaví "do latě" a začne být disciplinovaný, když dostane pár facek. To už mám naštěstí za sebou... tak důkladně, že některé věci už nepřipouštím ani v představách. Sice to není moc k žití, ale na druhou stranu už nemám pocit, že od bolesti umřu :o)))

To má paní profesorka blbé, když si musí sebevědomí rovnat demonstrováním své "moci" na jinými. To jí tedy, chuděrce, nezávidím. Jak to dělá, když je sama? :o)))

Hezky jsi to napsala... jako vždy :o)

Hezká...T* :o)

Je mi to opravdu blízké... jen tu nekonečnou "vysokou diplomacii" spojenou s "taktickým tlumočením" neumím tak dobře vystihnout jako ty :o))

Šepotko, děkuji za tohle rozloučení...že jsi ho dokázala napsat. Mně včera nějak došla slova, a ještě se mi nevrátila. Jaksi jsem si to nechtěla připustit, že se to může stát...

Tohle mi něco říká... to znám!! :o)

Jé, to je pěkný! :o))

Já jsem kuřák... tak raději mlčím (tedy kromě tipu) :o))

Diana: Děkuji, že jsi přišla počíst, i za laskavý komentář :o)

Dobrý! :o))))

Kočkodan: ... a já doufám, že víš, jak ráda tě tu viděla :o)

Zordon: Tak tomu bych rozuměla... to s tebou byl v kině nejspíš můj syn :o))

(Někdy ho podezírám, že některé jejich věci snad zná nazpaměť)

Dky za zastavení :o)

Juno: Díky za úsměv :o)

Potomku, moc ráda tě vidím ... děkuji, že ses zastavil... poprvé, podruhé, posté... vždy jsi vítán :o)

Alegna: Hvězdičky a úsměv od tebe moc těší, díky! :o))

R.L.: Děkuji :o))

Štírka: Děkuji, jsem moc ráda, že se ke mně vracíš. Jen to "příště" nějak nemůžu slíbit... jak něco dopíšu, tak si vždycky říkám, že už je to to poslední, že už jsem asi řekla všechno, co jsem chtěla. Tak nevím :o)

K.Z.: Květoňku, děkuji za skvělý komentář! :o)) Připomenulo mi to jednu mou "kinopříhodu" - kdysi (to je dávno, protože to jsem byla na gymplu) jsem chodila do filmového klubu. Jen Bůh ví, odkud a jak ty filmy organizátoři tahali... a tak se stalo, že vybrali jeden bez titulků i bez dabingu... a to byl zážitek! Ke stolečku posadili pána (protože půl kina neumělo anglicky vůbec a druhá půlka blbě), dali mu do ruky mikrofón, a ten človíček nám to celé tlumočil. Neskutečný výkon, tím spíš, že to přivezli snad půl hodiny před promítáním, takže neměl ani šanci to aspoň jednou dopředu vidět. Asi si ho budu do smrti pamatovat... seděl, mluvil, pil kafe a hulil jednu za druhou. Kam na ty dvě hodiny zavřeli toho hasiče, co občas po kině courával a dohlížel na protipožární zabezpečení, to nevím :o))

srozumeni: Pokud se ti tahle vyprávěnka líbila, udělalo mi to radost, a do světa venku se mi půjde líp... děkuji :o))

E.B.: Tak to jsme dvě... taky mám filmy, které "nevymažu", i kdybych chtěla (ale myslím, že nechci, že jsem je vidět měla). Díky :o)

Kočkodan: To jsem ráda...přibližně takové pootevření čelistí je nesmírně slušivé pro jejich nositele a navíc potěší nás kolem. Díky :o)

Znám... často těžko hledám správná slova, tak raději mlčím. A pak něco řeknu, a ono se to nějak "nepotká", vyzní to docela jinak, než to bylo myšleno. A já mám snahu jaksi dovysvětlit... a mám ji hned. I když vím, že je mnohdy lépe počkat, protože teď je to "rozlité", a žádný zjevně logický argument nemůže v tu chvíli na úrodnou půdu padnout. Asi chce všechno svůj čas... i slova.

Mně se to líbilo :o))

Já ani nebudu moc komentovat (jen si, s tvým dovolením, schovám do oblíbených... aby byla "při ruce" ve dnech, co přijdou... pro případ, že by mě snad napadlo zamávat tou bílou vlajkou)

Tedy rozhlížím se... a že by se to tu kolem mě zrovna houfovalo, to se říct nedá :o))

Rozhodně u mě ale nehrozí, že bych někoho obtěžovala pomluvami sousedů (neb v podstatě nevím, kdo vedle mě bydlí...tedy znám, pozdravím, ale nevím o nich nic, neb nemají potřebu mi sdělit a já nemám potřebu pátrat) a snad nebudu znova a znova opakovat tytéž příběhy (v čemž mě "jistí" fakt, že si za chvíli budu houby pamatovat)

Hezký večer :o))

Móóóc povedené... na malém prostoru, přesto o "něčem", a navíc se mi líbí i jak je to napsáno.

(Kéž by to byli oni... to by bylo dobře, protože přes naše lidské nedostatky nás milují :o))

unisex: Myslím, že jsi trošičku chvátal při čtení mého komentáře. Takže jak jsem došla k tomu, že psychiatrické léčebny jsou místem koncentrované bolesti? Podle mého nejen ty... a tak jsem to také formulovala. Jsou to i jiná nemocniční oddělení.

Stejně jako jsem na druhou stranu neřekla, že venku je to jen samá řešitelná sranda. To rozhodně není, a myslím, že o tom zdaleka nejen já vím své. Ale vidím dnes a denně jak se v podstatě z řešitelných věcí kolikrát dělají naprosto zbytečná „dramata“... někdo ale pochopí, že dělal z komára velblouda, až když toho velblouda potká, protože do té chvíle ani netušil, jak velké je to zvíře. Ostatně neslyšela jsem to pouze z jedněch úst onkologického pacienta nebo jeho blízkého: „Jaké blbosti, jaké malichernosti jsem dřív řešil, v čem všem já viděl životní problém… tohle je problém“. Nemoc je vždy problém, ať už je léčena kdekoliv, např. i na psychiatrii. Nemoc je vždy bolest (ať už na těle nebo na duchu) a na tom tedy opravdu nic veselého není… tak já vnímám autorčiny domy smutku.

Já v tomhle díle necítím žádné (a tím méně negativní) ocejchování naší psychiatrie, či zjednodušování problematiky tím, že by se dělali z psychiatrických pacientů sebevrazi, bizarní chodboví pochodovači. Realitou ale je, že mnozí se těmito pacienty stávají právě po neúspěšném sebevražedném pokusu. Stejně jako je realitou, že se pochoduje po chodbách… nejen na psychiatrii, pokud nám to aktuální stav dovolí. Jako bizarní to může vnímat a popsat jen ten, kdo se nevcítí… a tím rozhodně není ten, kdo sám někdy pochodoval. Na mnohdy osamělém, do sebe uzavřeném „pochodování“ totiž nic podivného, výstředního není… je v určité chvíli spíš přirozené. Naše psychiatrie nejsou domy smutku v tom smyslu, že by se život v nich nikdo nesnažil „oveselit“, mění se, a už dávno nejsou „odkladišti“ pro psychiatrické pacienty. Jsou domy smutku ve své podstatě, protože jsou místy nemoci, místy bolesti… a myslím, že o tom dílko autorky je. Alespoň já ho tak vnímám.

Taky bych chtěla jednou taková být... ale nevím, když se mi to nepovedlo doposud...asi mi něco chybí, a ještě to přijde  :o))

Kolikrát si říkám, že by každý měl jednou navštívit takový dům smutku, nebo jiná podobná místa s koncentrovanou bolestí, sednout si do koutku a jen vnímat... mnozí by spíš pochopili, jak často se zbytečně z malicherností a řešitelných věcí dělá velký problém, protože vlastně ani moc nevíme, co skutečný problém je... a třeba i to, jak právě obyčejná slova jsou pro ta místa ta pravá.

T***

Skvěle vystižené... jako je u tebe pravidlem (začínám se trapně opakovat :o)))

....T*******************************

Milé úsměvné počtení... já vím, proč na něj k tobě chodím :o))

... není nic, co by člověk mohl dodat, protože jakási "míra" lásky není poznatelná v tom veselém a šťastném, ta se nakonec vždy "poměřuje" společně překonanými těžkostmi a bolestí.

Sebastiana: Děkuji moc, že jsi se u mne zastavila a početla. Mám kamarádku, která se ve zdravotnictví i v další péči a pomoci pro potřebné se zdravotním handicapem pohybuje léta... a když s ní o tom mluvím, tak mám klobouk smeknutý až k zemi. Je v tom, vnímá to, cítí, co je v nepořádku... a pořád to nevzdává, nenechá se otrávit a je tam pro lidi. Myslím, že je to dost těžké, a že ji občas musí přepadat určitá beznaděj... ale snad si to postavila tak, že ať už jsme kdekoliv, jsme tam v prvé řadě každý sám za sebe... a tak dává za sebe a ze sebe maximum. Jen díky takovým, jako jste vy, ten systém přes všechno špatné pro nás pacienty je tím, kde hledáme a většinou nacházíme pomoc.

Před pár dny se moje maminka vrátila po operaci z nemocnice. Není už nejmladší, takže žádná hitparáda to nebyla. O většině sestřiček (až na jednu) hovoří s úctou a s vděčností...takový starší člověk ocení i to, že se u ní sestřička na minutku zastaví a protože se změnil čas, tak jí posune hodiny na mobilu, protože maminka to neumí. Je to možná "nedůležitá maličkost", ale je to projev zájmu, pochopení pro její stáří. O tomhle se většině z nás těžko mluví, a čím víc je nám ten nemocný blízký, tím asi nesnadněji... ale jsme za to nesmírně vděční. Stejně jako za laskavý přístup k nám, příbuzným pacientů... že někdo chápe, že máme starost, a nevnímá nás a naše dotazy jako něco, co jen obtěžuje a odtrhuje od práce.

Sebastiana: Krásná "scénka"... občas se člověk prostě neudrží, viď? Někdy si ta situace o to doslova řekne, a když jsou k ní i ti správní herci, tak jeden neodolá :o))

Děkuji :o)

Čas je nepřítelem, jen pokud jeho "roli" nepřijmeme.

Skvělá! :o))

Poslední dobou se (nechtěně) budím sama příliš brzo... a stejně to nevítám, když mě ten zvuk "budí" k činnosti :o))

Ty jsi prostě labužník života :o)))

"stačí to jen napsat a je mi líp"... myslím, že to má mnoho zdejších pisálků podobné. Mně občasné psaní nesmírně pomáhá... nějak se porovnat s emocemi, poskládat si myšlenky v hlavě. Co nelze nebo nedokážu "vypustit" do reálného světa kolem sebe, to "pustím" do písmenek... a ono to má i zpětnou vazbu, a do reálu kolem to pak jde o kapičku líp :o)))

Štírka: Holka, včera jsem se s těmi zdravotníky opět potkala, neb fujtajbl projevil nespokojenost (asi už mu u mně není tak dobře :o)... a mohla bych napsat další pokračování... a příští týden to bude znovu, a určitě zase bude o čem psát :o))  Mám obavu, že naše zdravotnictví by mohlo být nevyčerpatelným tématem.

Ale měla bych uvést jedno na pravou míru... ať je to jakkoliv, tak se až na vyjímky setkávám opravdu s laskavým přístupem. Mám trošku strach, že stupiditami, které v tom systému panují, trpí většina zdravotníků stejně tak jako pacienti, a možná mnohdy víc, protože v tom fungují denně. A taky s tím nemůžou nic dělat, a nám pacientům to vynahrazují úsměvem, protože ten jim žádnej sebeblbější systém vzít nemůže, pokud si ho vzít nedají. A za to já před velkou většinou z nich smekám.

Díky! :o)

Já jen doplním potomka... myslím že právě (a mnohdy hlavně) s vírou, že k tomu dojde, ty dveře nakonec otvíráme a nacházíme za nimi vytoužené. A ta víra ti neschází :o)

Ráda jsem se zastavila T*

VH64: Tak to jsi hrdina... já se do jiného špitálu nehnu, dokud se jeden nenaučím zvládat :o)) Ale bude to marný, bude to marný, bude to marný! V jiném by to asi stejně bylo jinak :o)

Jsem ráda, že jsi i bez směrovek našel cestu ke mně...díky :o)

Úžasné!!!!!!!!!!!!! ***********

Petře, ráda jsem tě potkala... těší mne, když se zastavíš. Díky :o)

Juno: U patologa skončíme jednou všichni... tak dejme napřed šanci jiným doktorům :o))

Děkuji za přečtení tak zdlouhavého textu... ale i když jsem se snažila, víc jsem to pokrátit nedokázala :o))

takjinak: Děkuji za návštěvu a zanechaný komentář... potěšilo mě obojí :o))

Také nevím kdy... ale nejspíš bude :o))

(Neb už to tak několikrát bylo... vždycky se to nakonec posunulo k "líp". Takže je to vyzkoušené :o))

srozumení: Venku tma, do světa se mi nechce... ale když jsi mi to tak hezky rozjasnila hvězdičkami, hned je to lepší. Děkuji :o))

Některá toužení jsou krásnější, zůstanou-li nenaplněna :o))

brackenridge: Děkuji moc...  :o))

R.L.:  Děkuji :o)

renegátka: Vidíš, já to píšu, a ty už jsi to četla :o))))))))))))))))

... mám pusu kolem dokola... vzácný dárek na dobrou noc... děkuji !!!

Evženie, už jsem zkusila... poškozen, ale nevzdal se :o)))

Díky :o)

Kočkodane, až tam půjdu příště, poznám určitě někoho nového, a nebo si konečně zapamatuju jméno a zjistím skutečnou národnost Sinuheta :o))

Děkuji :o)

Alegno, děkuji moc!!!

macecha: Myslím, že sis naprosto správně odpověděla sama - všechno máme takové, tak ani zdravotnictví nemůže být vyjímkou :o(

Jsme národ Švejků... takže nakonec všechno vyléčíme buď klystýrem nebo humorem :o))

Děkuji :o)

Květoň: Jsem ráda, že mi to věříš... až na velmi vzácné vyjímky nelžu :o))

Děkuji, že ses zastavil :o)

Potomku, škoda, že píšu tak strašně pomalu... protože takto tě nemohu potkávat a odpovídat na tvůj pozdrav každý den :o(

hezký večer :o))

Diano, je mi líto... ale nepřeháním ani trošku :o))

Děkuji, že jsi se zastavila :o)

renegátka: I já si myslím, že je tu dost místa pro všechny... vše je jen o toleranci. Někde chybí, a jinde se zase toleruje, co by se asi tolerovat nemělo :o))

Děkuji, že jsi se zastavila :o)

Kočkodan: A to jsem ráda, že jste oba ocenili i diskusi, která se pod mým dílkem objevila. Asi proto jsem to vlastně psala, že o tom tématu přemýšlím... dozvím se názory, odpovídám na ně, a to přemýšlení takhle pokračuje, i když je vyprávěnka už dávno dopsaná.

Díky :o)))

Kočkodan: A to jsem ráda, že jste oba ocenili i diskusi, která se pod mým dílkem objevila. Asi proto jsem to vlastně psala, že o tom tématu přemýšlím... dozvím se názory, odpovídám na ně, a to přemýšlení takhle pokračuje, i když je vyprávěnka už dávno dopsaná.

Díky :o)))