Písmák tebe
podívej se co ti vnutil
je to tvuj přítel a ty se podle toho teď rozhoduješ kolem
toho otočnýho bodu se necháváš otáčet už
vidíš ho jen z dálky a nemůžeš na jiný planetě zustat protože tam neni
je skoro podzim
je skoro podzim
vzpomínka na tebe obarvila listí do hněda
je babí léto
dřív už se stmívá a barvy sou brzo šedý
moucha a had
už si ani nepamatuju, ani moje klouby jako hozený kámen, kdy mě lavina vnějšího vlivu vtěsnala mezi svojí hmotu vtíravě se tvářící potřeby nutnosti ročními obdobími napříč trvající nezbytnosti a jen na, do čínského znaku podoby vrůstajícího, jak o dolejšku předpokládáno, vzoru narodivšího se propojením mých černých já
kterých se zbavuju s krystalickým sněhem vně a jen na úctyhodné, samosetvořící, malby všude pode mnou, věčnost obepínající svou jadrnou věčnou nepomíjející neskutečností, na její byzantským mozajkám vlastní mocičasuvzdornosti a na pivním účtu mejch rozpraskanejch rtů by se dalo měřit, délka kterou v tý umělý stráni nánosu pravidel, v poloze trůnícího zapomenutého nebo třeba v tureckym sedu hledám spáru, nebo bych viděl oblak, po rty trvale otevřené v úžasu z velikosti a pohlcováníschopnosti běloskvoucí sněhové peřiny vstřebat a navíc vše zužitkovat ale vyplýtvat k ztvárnění starodávného symbolu poměrů a propojenosti v souvislostech totiž vsáknout temné sračky do výsledné vítězné spirály kaše světla
jako když moucha chcípne na lustru na spirále z gumy sebedarování
tak zhasni. A nebo sviť celou noc a plač, je to úsporný, až to roztaje di domu po silnici já poletim do slunce kde se pak potkáme.
nemijuju tě víc
čekal sem vždycky na ten okamžik
až začnu tiše panikařit
až příde tvůj dotyk
ve mně začne něco vařit
loučení s andělskými vlasy
pamatuju si co si pila
zdráhala ses
jak si oblečená byla
napila ses
here she comes
připravovala náboženství vdočasných bytech sneznámou mapou vodovodního potrubí kolem sebe…ve zdech, kterou znaj snad jenom vnervózním zasyčení nasáknuvší špinavou vodu života a temnou cestou do útrob města směřující vajgly ve chvílích zpoceně a vodněkud unikající páře vokamžiku setření potřebnosti hieroglyfů dehtových výparů kzbudování nějakého tajemného dojmu…jako popelářská reflexe čistoty odpadků…v extatickém tanci bezpřítomnostní traverzy podstaty a jejím sebepřekročení vlastních hranic vodpadávání spršky rzu marnosti zasvěcujíc se do mystérií cizích krajů při čekání na muže kterého chtěla a on vymítal ďábla zpravoúhlosti a nepravidelnosti pravidel přátelského setkání pomocí vlastního dechu když se nesmyslností svých pohybů obscénního němého filmu živil
lepší náplň času jí nenapadala
nebo toužila posvětit budoucnost kosmického spojení v níž chtěla rozsemenit peří po kukuřicích a pomočenejch zdech města nebe… vždycky bude splachovat
po skořápkách chodila ve tmě zrcadel ztísněných neřestí
městem...někudy
zvuk bude padat
a tvojí cestou
nenašel sem
nikdy a nikde
hlava
jako zvon do kterýho mlátí palicí
je prázdná a přecpaná
špinavá a srovnaná
odlétá za tmama
these days
skrze představy hladin sem se vnořil dolu
a nenašel sem dno
jen hejna představ a
plaval sem s nima
sen
myslel sem že spíš
byl sem ve tvý moci
dal sem ruku výš (z plochýho břicha)
ze sna sem procit