rozumím. zkouším si trochu něco nového, tak je možné, že to ještě úplně nedrží. děkuju za zastavení.

vida, jsem to ale nemotorná komunikantka. analýza na úkor ženského citu - vyškrtávám ze seznamu ;). jinak souhlasím, sebereflexe je důležitá obecně, zkušenost, kterou máš ty, lze bohužel zakusitt snadno. ovšem ve velkém množství škodí stejnou měrou, zde (a snad všude) opět ta balance. ke třetí strofě: a co fotoapát? ten je tu zamýšlen jako ústřední, ale vždy je zajímavé, na co se kdo zaměří. kruhy jako oči ryby jsem takhle vědomě nezamýšlela, ovšem nevylučuju tu možnost, neboť text si žije sám a autor je ze všech tří nejmíň znalý. mohu-li do toho zatáhnout své pochody při tvorbě, tak jsem jednoduše navazovala na vzhled zaraženého šroubu, z něhož doopravdy lze vidět jen kruhy, ovšem pro pochopení toto následovat není nutné, jde o tu verbální složku, která se od svého vizuálního původu oddělila a v rámci básně je nositelkou významu - což je ostatně princip básnické tvorby, obzvlášť jseš-li vizuální typ a přemýšlíš a tvoříš v obrazech - řekněme, že celková soudržnost co do obrazů může být třešnička na dortu, ač rozumím, že i to může být ohledně věrohodností, a tedy kvalitě básně rozhodující. poslední řádek může být vskutku nejasný, i já o něm teď trochu pochybuji. asociace, z kterých to vzniklo: "kdysi čísla ke spojení" - děti v dětských časopisech spokují čísla a vznikne obraz (opět fotoapát); samozřejmě se taky nabízí prostá návaznost, že šrouby jsou od toho, že spojují;  "nyní zde pro nůžky" - podobnost z čárkovaným značením "zde odstřihněte" (JEN vypouklé kruhy - pupeční šňůra, pupík, nebo ňadra, to i jde k počáteční hrudi a sedí k mléku, které přijde) , a to třeba (ano, teď) od mléka (zde můstek pro škraloup, který je v teplém kakau. převařené mateřské mléko barvy zeminy). tak: tolik racionální rekonstrukce, která byla ve velmi zrychleném modu přítomna v tvorbě a jako taková, tedy podrahová a pocitová, by v iděálním případě měla působit na čtenáře. ovšem znovu říkám, uvědomění si těch obrazů by nemělo být nutné, slova mluví za ně, mělo by to být v nich samotných. sama jsem určitě na něco zapomněla, ostatně jsem zde jen slepým bodem, takže mě kdyžtak určitě oprav a na případné chyby v úsudku upozorni (pořád považuji uvažování dle logiky básně za pořádné ohýbání myslí, které se musí trénovat). a na závěr úplně technická: stává se komentář psaný do takto litého textu náročnější na čtení? kdyby ano, začnu dělat odstavce, není problém, kdyby však ne, tak bych u toho setrvala, neboť se mi to líbí:) ještě jednou díky za zájem a podněty, doufám, že jsem tu báseň neobnažila příliš, za hranicí toho, kde se to dle nepsaného kodexu smí, a že se nerozkecávám úplně na úkor čitelnosti.

tohle je ale dobře schizofrenní představa - internet je prevít, to teda jo. vrátím ti to: dokonce autorky? mám zaujmout podezření ohledně tvého šovinismu-nedůvěry v ženské analytické myšlení, nebo narážíš na stejnost pohlaví, která umocňuje zas tvé podezření? :) ani jedna možnost není příjemná, ale možnost tohoto dialogu jakožto potencionální detektivky je docela veselá. ovšem vážněji: o reflexi se snažím, přijde mi přirozená, když něco vytváříš a záleží ti na tom. sama o sobě není těžká, jde o to, jak: já ji dělám jen velmi intuitivně a tudíž si nevystačím (více než autor, který si samozřejmě nevystačí nikdy a z povahy věci). o to víc si vždy cením čtenářova nadhledu, a když se poštěstí, tak i schopnosti pregnantně pojmenovávat věci - k čemuž přispívá vrozená dispozice či zkušenosti a v nejlepším obojí. podle mě autor v sebereflexi je pozice vždy nepohodlná, ač nutná, tak tolik hraniční - ale tam v té balanci zase hrajou zkušenosti.  a kdyžtak pardon za nadbytečné úvahové odbočky, ale snažím se vždy postihnout (trochu sobecky, možná) co nejvíc možností.

co do významu určitě - i k tahu by ostatně seděla nedokonavost-trvání. celá ta báseň má být o jednom tahu a sama jím být -, ale rytmicky mi to tam právě nesedí, přijde mi to dlouhé - ovšem nevylučuji, že pro změnu zase já něco neslyším. zajímavé podněty.

děkuju. pro topícího se, to je docela (a pěkně) trefné. a líbí se mi, když se moje nejistota shodne s nejistotou čtenáře - s odstupem jsem váhala právě nad tím, zda-li třetí strofa dobře navavazuje a sedí ke zbytku, ač jsem si stále sama před sebou (a i nyní) stála (stojím) za tím, že tam má své místo. co mě ale trklo až teď, je fakt, že jsem na tak malém prostoru dovolila nechat podobná slova rozpoznání-nerozeznání. tahle práce vnímání je vskutku vtipná, autor může jak chce text znovu kontrolovat a s mnohočetnými odstupy, ó vždy tak objektivní, se vracet, ale stejně mu to zásadní může tak krásně-bez sebemenšího tušení uniknout (ne-li je mu to vlastní myslí zastíráno zcela záměrně). dobrá, vím - jsme na literárním serveru a tudíž naším cílem je text a ne tvůrčí proces, a vím - tys na toto ani neupozorňoval, ale přesto se ptám: nevšimls sis toho, nerušila tě ta podobnost? zajímalo by mě, jestli si toho všímám jenom já jakožto z obecného principu zaujatý a z osobních dispozic perfekcionistický autor, a tudíž je to jen detail a já se mám jít hodit do klidu, nebo zda-li fakt vo něco gou.

věsměs naivní gesta, pod kterými to ale pne a to, co se snaží říct, vůbec není marné. po počátečním rozmrzení jsem příjemně překvapená hloubkou, kterou v tom přes tu sladkost nacházím. vlastně mě obsah i ty formálností nedotažeností rozmelněné a oslabené motivy přitahují a popuzují zároveň, cítím, že to má dobře našlápnuto a mohlo by z toho být víc, a pak tam na mě vždycky vyskočí to cukrové rozmáchnutí. "Polykám - hltám protivítr", pasáž "Cosi se tříští? a poslední dvojverší (ač to "to snad jen" to pro mě malinko sráží) za mě ale jo! - bezva kroky, tam to hraje, pro mě znamení, že můžu být oprávněně zvedavá na další vývoj. nemůžu říct, že bych si tu báseň samu o sobě užila, ale má v sobě potenciál, věřím ji tu snahu o vyjádření, a to ji drží a dělá pro mě platnou.