Krásná báseň. Zralá, velmi zdařile koncipovaná.  Základní sdělení o sémantickém vyprázdnění řeči přináší na všech rovinách, které se navzájem podporují. Byl-li podle židokřesťanské mytologie svět stvořen právě slovem, pak dnes není, z čeho bychom jej obnovili. Řeč tvořivou sílu ztratila; byla jí vzata v důlsedku toho, jak svévolně je se slovy nakládáno.  Pokud slova nic nenesou, jsou prázdnou formou, zbývá jen ticho. Nic. Nula. Mlčení. Z něhož je dnes tvořen svět, jediný, který může být autentický.

V souladu s ideou básně je i minimalistická forma. Co nejméně slov, co nejvíce ticha. Na šest řádek textu dva řádky mlčení. Bohatý rým, v druhém a pátém verši nepřeslechnutelné rýmové echo. Efektní, libozvučné. Slova jsou tu čtenáři (a posluchači) předložena především (jen?) jako zvuky, lahodící uchu jako rolnička. Forma dominující nad obsahem. Výborně zvolené je rýmové schéma. Spona obkročného rýmu prvního a posledního verše uzavírá báseň, zapouzdří ji. Svébytný vesmír. Svět o sobě.

Za pozornost stojí práce s rytmem. Střídat sudý a lichý počet slabik ve verši je rutinně běžné, ovšem vždy s rozdílem jedné slabiky. Mezi prvním a druhým veršem téhle básně je rozdíl tří slabik. Ve druhém nepřebývají, naopak chybí v prvním – copak jste někdy viděli dvoustopý jamb? Také v pátém verši posluchač intuitivně čeká o slabiku víc. Chybí tu. Jako by se slova rozpadala, po kouscích se rozsypávala a mizela. Zbývá nám jen ticho. Jen z něho dnes postavíme svět. Je to jedna z nejlepších básní, co jsem tu na Písmáku našel.

Krásné. Zvláš't ten rým posedla / moje dlaň.

Líbí se mi to, má to silnou pointu, sebevědomě to k ní směřuje.