Ten pocit nakonec jediný zůstává. Ani ten vesmír není navždy. Ne pro něco tak nepatrného jako je jedna zlomená nebo nemocná lidská duše. "Normální" lidé dokážou velmi zle zranit. Někdy jen proto, aby si sami ulevili. Zranit duši je docela snadné. I tu nemocnou. Ta zranění jsou někdy tak hluboká a je jich tolik, že by to "zdravý" člověk neunesl. A tak je duše uvězněná ve svém krunýři že strupů, do kterého bez ustání klove celý dvorek debilních slepic. A co nakonec zbyde? Nic. Ani hovno nezůstane. Slepice zapomenou, ale duše možná stále bloudí. Volná, ale bez vedení. Stojí. Zůstává. Pulzuje. Hojí se. Bolí. 

Dojalo

Nádherná. Tip

Lépe bych ji neposala! Tu starou, šedivou, kostnatou zubatou...

Mockrát vám všem děkuju. :*

Tahle básnička se mi opravdu moc líbí. Tak nějak mě chytila za srdce. :)

Myslím, že vím, co tím chtěl básník říci.... Občas se cítím podobně. :)