Tak to vypadá, že už vlastně nemám co odpovědět. Tyto výhrady přijímám a děkuji za podnětnou diskuzi :-)

To by nebyla žádná challange říct "mně se to líbí, konec diskuze". Navíc je to opravdu podnětné, díky.

Zdá se mi tak nějak přirozenější to číst jinak. Začínám "Bylo to" s dlouhou pomlčkou, následuje odsazení a závorka, takže ano, opravdu to má být čteno jako další vrstva, komentář v jiné rovině. A zamýšlela jsem to tak asi více, než to čtenář vnímá, protože pro mě přirozeným pokračováním je propojit "asi jako když" se začátkem, nikoli se závorkou, která stojí mimo. Máme tady "bylo to asi jako když rozbiješ vejce...", což už je poměrně snadno interpretovatelné jako jakýsi okamžik v minulosti s "fílingem" toho násilného rozbití následovaného jemným žloutkem na dlani, zatímco závorka nás uvádí do prostředí tím zvukem: prudce šustí, a ještě kámen o kámen, k sobě opravdu moc nesedí, a vnímala bych to asi jako určitou naléhavost (prudce, kámen), ale tichou, nenásilnou, a taky naznačující možnost něčeho tvrdšího. Takže mám určitým způsobem definovaný okamžik a k tomu celkové pozadí, které se dá vykládat jako úvod do prostředí celé básně. Není nutné hledat souvislost mezi kamením a vejcem, aspoň podle mě. Ostatně další závorky potvrzují to, že jejich funkce je poskytnout jakýsi vnější pohled. Všechny se jaksi vymykají a zobecňují.

Jinovato, 

předně děkuji za kritiku, vážím si jí. Ne, popravdě se docela ráda držím jednoho tématu; ale ne jednoho obrazu. Ono je asi opravdu dost individuální, co kdo vidí jako související, ale sama hodně obdivuji poezii, které dokáže mezi fragmentovanými obrazy udržet určitý dojem a něco sdělit, přitom ale těmi fragmenty do básně zanesou mnohem víc, než by dokázal sdělit jakýkoli souvislý text. Pokusím se to trochu rozebrat tak, jak to vidím já.

Uznávám, že je to hodně abstraktní, ale nevidím důvod, proč by to mělo být mínus. Když se to pokusím vyjádřit jinak, jde v podstatě o okamžik určitého stavu zmatku, na hraně mezi něčím hodně silným a naprostým klidem, úlevou+ moment, který zahrnuje obojí. Obecně, ne nic konkrétního. Je to tam několikrát - kameny jdou prudce proti sobě, rozbití vejce proti jemnosti žloutku, bolavá chodila po tanci, co se s úlevou srovnají na zemi, až po nervózní poklepání na sklenici, nádech a klidný odchod. O co mi šlo je vyjádřit tu hranu, všechny možné světy, které se tu setkávají a které se tu kdy mohly setkávat.

Obraz zábradlí a kousajících soch na konci světa (hraně) je holčičkovský zcela záměrně. Směřuju do určité naivity, čistoty; cítím se v tom době a jsem docela zvědavá, kam by to mohlo vést. Tady se mi zdá, že ta pohádkovost rozšiřuje ten jinak mizivý prostor a tím i jeho prožitek.

Teď mám dojem, že to vypadá, jako že je mi patnáct a píšu své první pokusy, ale tak to úplně není, mám celkem i něco načteno a ráda bych se té naivity držela - v takovém trochu Gaimanovském smyslu.

Nejsem si jistá, co říct na to zahazování obrazů a přecházení k jiným, protože se mi opravdu spíš zdá, že se jich celkem držím (i když je fakt, že obvykle mají mé pokusy asi třetinovou délku a nějakou tu soudržnost na aspoň trochu větší ploše si ještě musím vypsat). Když už nic jiného, báseň se dost pevně točí v kruhu co se týče frází. A jak už jsem zmínila, celou básní prochází určité motivy stejného rozporu.

Doufám, že nepíšu moc pozdě na to, abych se ještě dočkala odpovědi, jsem na ni moc zvědavá.

whispermoonlite, děkuji, jsem moc ráda, že to někomu sedí dohromady. k podezřelým gestům - to první mi vlastně ani nic cizího neevokuje, i když je možné, že mi to jen nedochází. To druhé sice asi už je ohrané, ale připadalo mi důležité zmínit ony možné světy.

Norsko, závorek se nevzdám, líbí se mi ta možnost jakoby více vrstev poznámek. O anglické vsuvce jsem hodně uvažovala, ale nakonec jsem usoudila, že vzhledem k fragmentové formě celé básně není tak moc rušivá; možná jsem se spletla. Docela by mě zajímalo, která nicneříkající slova/verše máš na mysli.

vindale, nic proti, ale Bukowski už taky není úplně novinka, jestli to je ta rovnost a přímost, ke které míříš. Přímost vyjádření není zrovna to, k čemu směřuju. Ne že bych takovou poezii neoceňovala, ale není to jediný způsob, jak se dá psát.

jé, pardon, já ti ještě zkoním jméno!

Maxi, samozřejmě odpovím, chvilku jsem byla pryč a pak jsem se sem nějak zapomněla podívat.

Jinovatko, děkuji za kritiku, ale mám z ní trochu pocit, že se mi nepodařilo ti úplně předat, o co jde. Já to vidím jako takovou meta-báseň. Pruh se otevírá tím, že jsem v něm já a obojí tím spojuji. Usrknu čaje, což spadá do osobního, a natáhnu ruku ven po tom všem, co bych chtěla říct, škobrtám o vlastní klišé a jako bych vlastně jen čerpala z květináčů, vedlekterých sedím. Dává mi to smysl jako celek.

Ta prostřední část se mi docela líbí - zbytek nic moc. Nebo spíš nic nového.