Díky všem za příznivé ohlasy.

Konec dobrý, všechno dobré. Ten závěr byl nějaký rychlý, ve stylu "deus ex machina", ale konec konců proč ne - když na scénu vstoupí sám Vykupitel, tak už asi opravdu nemusí být co dodat ;-)

Za prodlevu se omlouvat nemusíš, nikdo tu přeci nejsme placeni od hodiny, píšeme a čteme podle svých možností, sil i nálady. :-) Co bych jinak asi tak měl říct já - já nejen nemám nic nového, čím bych se pochlubil, ale dnes jsem si konečně našel čas se sem alespoň podívat ... teprve až dnes, po půl druhém měsíci ...

Děkuji za příběh i za milé přání na jeho konci.

Příběh vykresluje situaci, která je absurdní až na samou hranu toho, co je z mého pohledu přijatelné - což ve mně vzbudilo zvědavost.

Hlavní hrdina pak danou situaci řeší tak absurdním způsobem, že už se to dostalo za mou "osobní" hranu - což ve mně vzbudilo odpor.

A konečné rozřešení je, jak jinak, rovněž absurdní; svou absurdností zapadá dobře do celkového rámce - což mne přimnělo se před zhodnocením celkového dojmu zastavit a nechat si to znovu projít hlavou.

A tak konstatuji, že je to skutečně nápadité, že to má skutečné spád, že to čtenáře (přinejmenším mne) i v jistých směrech "dráždí" (což je dobře - myslím, že čtenář nemusí s autorem ve všem souhlasit... ale neměl by zůstat lhostejný, což jsem nezůstal) ... tedy celkový dojem: špica, dobře napsaný příběh.

Připojuji se k poděkování za avízo, bylo pro mne skutečně potěšením si text přečíst.

K diskusi neumím říci nic nového, co by tu již nezaznělo. Také v mém případě celkový dojem z textu umocnila nádherná pointa, bez které by příběh na mne nezapůsobil až tak, jak se mu to nakonec podařilo.

První dva díly této série jsem nejprve zahlédl na jiném portále (na Bardie.cz), tady mi to uniklo a zpětně soudím, že to byla škoda. Líbí se mi to stylisticky a tady, s ohledem na publikování již pěti částí, se již lépe ukazuje i pravděpodobná hlavní zápletka a rámec díla.

Přiznám se, že u druhého dílu jsem se toho, kam se zápletka zaměří, trochu bál - ale zdá se, že zbytečně. Motiv zápasu "dobrého" Háda se "zlým" Diem není sám o sobě určitě špatnou volbou, skýtá mnoho potenciálu (jak bude využit se, doufám, budeme moci ještě nakouknout v dalších dílech), ovšem jsou s ním spojena i velká rizika upadnutí do omílání již příliš omletých "pravd" (opět, teprve další díly ukáží, jak se s nimi popereš).

Že anglický název u českého díla nepovažuji za šťastný jsem se vyjádřil už na Bardie. Tady bych zkusil vyslovit pár poznámek k mému dojmu týkajícímu se postav, jejichž charakter se už po pěti dílech vylupuje.

Bezesporu silnou figurou celého vyprávění je Charón, který báječně líčený děj odlehčuje. Z něho jsem vyloženě nadšený - Charón je tu trefa do černého.

Charakter bohů je hodně lidský, mají sice jisté "nadpřirozené" schopnosti, ale pokud jde o jejich morálku, myšlení a podobně, není na nich nic skutečně "božského" - ale to je jednak zřejmě autorským záměrem a jednak to vypadá, že se to k danému příběhu hodí. Prostě bohové tohoto příběhu jsou svým charakterem "lidští" (což, konec konců, bohové řecké mytologie do značné míry skutečně byli).

Postavou, se kterou mám jisté potíže, je Mavis. Ač je člověkem, jeví se mi méně "lidská" než Hádes a olympští bohové. Přemýšlel jsem, čím by to mohlo být. Nejprve jsem uvažoval nad chybějícím nebo nepřesvědčivým vykreslením emocí, ale při druhém pročtení jsem usoudil, že to byl jen můj nesprávný prvotní dojem, kterým bych ti křivdil. Možná mi vadí Mavisina nepřirozená orientace v dané situaci - v pokoji se jí perou dva týpci ve starořeckém ohozu a třetí se jí snaží utopit, a ona se rychle správně zorientuje, že jsou to Kronovi synové a Hádes že je z nich ten "dobrej"; v podsvětí pák Hádovi vyčte, že to on na ni obrátil nežádoucí pozornost svých bratrů a opět bingo, má pravdu. Toto mi v běhu vyprávění asi nesedělo. Ale jestli to samo osobě vysvětluje můj problém s Mavisinou postavou nevím ... asi je tu ještě něco dalšího co mi tu postavu znevěrohodňuje, ale, omlouvám se, momentálně nejsem schopen odhalit a zformulovat co.

Paráda, věřím, že Diana se rozhodla správně. Díky Bohu ... nebo raději, díky Gaie ;-) ... dopadlo to dobře.

Líbilo se mi to velmi, jednotlivé obrazy jsou načrtnuty výstižně (a přitom, pokud jde o rozsah, docela úsporně), střídání vizí z pohledu Diany a reality je hezky načasované.

Zarezonovala mi tam nepatřičně jen jedna drobnost a to věta "Doktor přiběhl o několik vteřin déle." Spojení "přijít dýl" občas slýchávám od kamarádu z jižních Čech, ale myslím, že srozumitelnější a bežnější spojení, než tento (pravděpodobně) relikt nářečí, by bylo, kdyby doktor přiběhl o několik vteřin "později" (nikoli "déle"). Ale jak říkám, je to jen drobnost.

Oldjerry níže správně vypíchl, že o kvalitě literárního webu rozhoduje ... hlavně kvalita autorů. Nakukuji sem zatím jen zhruba půl roku, ale i tak si troufám říci, že Oldjerry i Zdenda jsou kvalitní autoři. Oba tu publikují díla, které stojí za to číst, a umí k dílům ostatních napsat komentáře, které také mají co říct.

Pravda, zrovna Zdendův komentář k Oldjerryho povídce, bohužel, co říct neměl (alespoň nic rozumného či užitečného), a názor napsaný způsobem, jaký zvolil (zvláště psaný z pozice redaktora), lze skutečně vnímat jako odsudek - takže to bylo špatný. Na druhé straně, že v Oldjerrym bouchly saze kvůli takové patálii, která mi přijde naprosto banální (protože Zdenda se prostě vyjádřil jako "Zdenda"), a že se z toho všeho vyvinul tak obludný čardáš emocí, to je taky špatný. Moje rozumování je možná také špatné.

Chci říct - je mi líto, že taková patálie, jakou byla Zdendova "kritika", vyvolala takovou roztržku ... a je mi líto, že nevidím žádnou dobrou cestu, jak to ukončit.

Nicméně, rád bych k tomu všemu řekl aspoň toto:

Jestli se, Oldjerry skutečně smažeš, bude to velká škoda. Moc rád bych tě tady na Písmákovi potkával i nadále. Nebylo by přece jen méně zlým řešením třeba to, aby sis dal panáka, pomyslel si o Zdendovi svý a ještě to tady s námi zkusil?

(A jak tak sleduji diskusi, myslím, že panák na uklidněnou by bodl i leckterým dalším.)

Ono vystihnout jako hlavní téma takovýto popis situace tak, aby to ve čtenáři vzbudilo zamýšlené emoce a neupadlo do to klišé a patosu - to je opravdu dost těžký úkol, na kterém si lze snadno vylámat zuby. Není to špatný pokus - ale možná nějaký "jednodušší" či "obyčejnější" příběh by se psal (a čtenářům pak četl) lépe ;-) I vhodná volba tématu je umění, kterému se tu každý musíme postupně učit, a holt, není vždycky posvícení.

Myslím, že nasazování "psí hlavy" řidičovi v tomtoto textu tím, že mu před jízdou dáváš do ruky skleničku a necháš ho pak spěchat domů zkratkou, je nadbytečné. Srazit srnu, to se stává i opatrným řidičům, zcela střízlivým a za bílého dne, protože když jim skočí srna přímo do cesty, není prostě v lidských silách včas zastavit. A na smutku a tragičnosti tvého příběhu by troška mírnějšího postoje k řidiči (který z té situace jistě také není nijak nadšen - ono srazit srnu v plné rychlosti může totiž snadno stát život i toho řidiče) nijak neubrala.

Hlavně neboj, piš dál, a každý další textík ať je stále lepší a lepší ;-)

Hlavní hrdina měl neobvyklou, mimořádně tísnivou depku z časového posunu, ze které se nakonec dostal a zvládl vykonat svou práci - což o to, toto vnímám jako zajímavý rámec příběhu, který může mít slušný potenciál ... ovšem uvnitř toho rámce se toho už (z mého pohledu) nic moc zajímavého neděje, takže ten potenciál pro mne zůstává nenaplněný.

Myslím, že nějak výrazněji zahaprovalo zalamování odstavců, které jsou místy zalomeny i uprostřed věty ;-)

Zápletka je pojata zajímavě, ale vyprávění tak nějak vázne. Myslím, že kdyby se výrazněji zkrátily popisy na začátku a zestručnily dialogy, mělo by to mnohem větší spád a lépe by se ten text četl.

V posledním odstavci se toho snažíš říci příliš mnoho, navíc větší část z toho není pro čtenáře tak důležitá. Může to být důležité pro autora. Jsou tam samozřejmě zajímavé motivy, které by vydaly na román. Ale pokud se nechystáš zpracovat celý román, tak povídku bych navrhl ukončit asi už u věty "Ani rádio nehrálo.", protože je zbytečné vtahovat čtenáře do dalšího děje, na který už tu stejně nezbývá žádný rozumný prostor.

Ještě bych měl jednu maličkost - pozor na skloňování některých obtížnějších tvarů, hnědovlasý kluk byl asi třeba s jasně zářícíma modrýma očima, spojení "s jasně zářícími modrými oči" očividně nesedí.

A poslední poznámka - nenech se mou kritikou nijak znechutit, ber to jen jako mé laické dojmy z přečteného textu, které nemají větší váhu, než jakou jim ty sama přisoudíš ;-)

Musel jsem si to přečíst dvakrát, abych to nějak uchopil, možná je to ale také tou popůlnoční dobou mé četby ;-) ... poprvé jsem byl z toho spíš zmatený , teprve když jsem si po prvním přečtení ujasnil (i když nevím, jestli správně), jaký význam tam má asi ta Elder, tak na podruhé se mi to četlo (a hlavně vnímalo) mnohem lépe a s větší chutí. Z toho konce ovšem zůstávám poněkud zmatený i na podruhé. Chápu to tak, že hlavní hrdina si patrně nedokáže odpustit ani po 25 letech - ale jaké důsledky si z toho v závěru odnáší, tomu (je-li Elder pryč) tak úplně nerozumím.

Na konci odstavce se zákazníkem z Kroužova mi nějak nesedí poslední věta "To bylo horší, než kdyby ho seřvala." Nemělo tam být namísto "ho" spíš "mne"?

Ten Tony na konci je hezký :-)

Zajímavé rozuzlení. Musím tedy říct, že pro mne je takový obraz bytí ve stylu kombinace reinkarnace a očistce sám o sobě hororovější představou, než vlastní cesta peklem. Dost bezútěšnou, krutou a bez naděje. Ale jak se tak rozhlížím, tak asi docela výstižnou pro současné myšlení našeho "západního" světa.

Takže s tvou filosofií sice ze srdce nesouhlasím, ale mám za to, že jsi docela trefně popsal takové vnímání "světa a bytí" a "viny a trestu" a "zásluh a nezásluh" a vůbec "spravedlnosti", jaké je dnes v naší společnosti dost rozšířené.

Jen taková maličkost, že pořád šťourám - proč je ten tobogán od krve už nahoře, když se ti "hříšníci" nasekali na drobno až u výjezdu? Čekal jsem nějaký důvod jako že by stěny tobogánu fungovaly jako struhadlo nebo něco v tom smyslu - ale ono to naopak, zdá se, klouzalo jak po másle ...

K tomu přirovnání k Mirkovi Dušínovi mne vedl celkový dojem a celý soubor hrdinova jednání. Nejen to, že se snažil chránit Andreu před lávkou, ale že patřil k těm z mála (a nakonec jen ze dvou), kdo nepodlehli pokušení se "nakrmit", byl jediný, kdo se zastal černovlásky, k sexu s Andreou kývl nakonec ne kvůli své touze po ní (ta tu určitě byla, ale té by odolal), ale proto, aby Andreu zachránil před bolestí, a to přestože měl strach, že se to v pekle může obrátit proti němu ... prostě tu vidím dlouhou šňůru motivů a jednání velice kladných, sice nějaké ty pochybnosti a strach (panenko skákavá, kdo by je v takové situaci neměl!), ale přestože prochází prostředím napínajícím sílu a vůli do krajnosti (či spíš až za krajnost), není tu žádné výraznější selhání, žádné podlehnutí své slabosti, z každé situace hrdina (zatím) vychází jako morální vítěz, nic nezvoral tak, že by se za to musel stydět.

Toto je v kostce můj dojem (a prvky, které mne k němu vedou), abych vysvětlil, proč jsem v kritice napsal co jsem napsal - ovšem "literární bůh" nejsem a ani nechci být, je dobře, že to bereš s nadhledem ;-)

Mrzelo by mne, kdyby tě kritika odradila a/nebo kdybys to bral tak, že by sis to tu měl "vyžrat" - já se na poslední díl těším, přece mne nechceš připravit o pointu! Neber to tak, že bych tu povídku (tedy alespoň dosavadní část) považoval za špatnou. Ale proč by třeba i dobrý text nemohl být ještě lepší :-) Pokouším se prostě poukázat na nějaké prvky, o kterých si myslím, že by bylo lepší je uchopit jinak. A budu rád, když to vezmeš jako mou laickou zpětnou vazbu - můžeš se nad ní zamyslet, ale kdyby tě měla naštvat, tak to ji raději hoď za hlavu ;-)

Jasně - ta postava se chová jako skutečně jediná dobrá duše v celém Pekle. Já se tedy musím přiznat, že bych o sobě nedokázal říct, že bych se v tak drastické situaci uměl zachovat stejně, že by mne mé lidské slabosti nezlomily nebo aspoň neochromily (rozuměj ... chtěl bych jednat tak skvěle - ale bojím se, že jednat tak skvěle v takové situaci a neselhat většina lidí prostě nezvládne). Budiž, mužeme to vidět jinak. Ale ani apoštolové v evangeliích nedokázaly procházet těžkými událostmi takto bez průšvihů a selhání, jako to zatím zvládá tvůj hlavní hrdina v pekle, proto mi to jeho jednání připadá až příliš idealistické. Ale jak říkám, každý to můžeme subjektivně vidět jinak.

Podobně to můžeme vidět jinak pokud jde o ty záporáky. Neměl jsem namysli tam dát nějakého bezejmenného hříšníka. Šlo mi o to, jestli by se mezi obecnými typy nenašel nějaký méně ohraný. Možná nenašel, možná našel, nevím. Jen si myslím, že kdyby se našel, tak že by to textu prospělo.

Líčení těch "pekelných" ukrutností a sexu je tu, pravda, poněkud dlouhé. Velmi ovšem oceňuji, že to není jen prvoplánovitá krutost a sex, jaké je dnes v různých příbězích a filmech přehršel, ale že scény s ukrutnostmi a sexem tu slouží jako prostředek k nějakému dalšímu vykreslení charakteru hlavního hrdiny - a navíc, že se toto vykreslení zajímavě stupňuje. Poněkud mne zaráží, že z posledních scén hlavní hrdina vychází s morální dokonalostí Mirka Dušína, což mi připadá až rušivě nepřirozené - ale ještě nás čeká třetí část a pointa, takže to nechci soudit předčasně.

Trochu jsem se lekl, že se v deváté části snad klaďasem stává také ďábel, ale na konci té části se přece jen opět projevil jako skutečná svině, takže je to v pořádku :-)

Jinak postavy biskupa a ganstera apod. mají zřejmě za cíl představovat určitý paradox, kdy se tyto typy projevují v protikladu ke svému původnímu "zaměstnání" - "drsný" ganster se projevuje jako zbabělec, "svatý" biskup je ve skutečnosti pedofilním zhýralcem ... fajn, to sem patří a k ději v pekle to sedí, akorát mi přijde, že zrovna tyto dva typy už jsou poněkud profláknuté - vždyť biskupa v pekle měl už Hašek ve svých povídkách málem před stoletím - jestli by nebylo zajímavější zkusit najít a představit nějaké nové typy a paradoxy - třeba v nějaké další povídce ;-)

Odmlčet se na tak dlouho právě uprostřed takovéto scény -- no ty nás tedy ale napínáš ;-)

Trochu jsem byl rozpačitý nad logikou zápletky - tak nějak mi nešlo do hlavy, proč vlastně Lojza toho Frantu zabil (lidi se přece nestřílí jen tak, bez důvodu), co byl ten Lojza (dle Libušky "slizký" Lojza) zač a proč to jeho táta Buček dával o té vraždě před Vojtkem k dobrýmu ... ale nakonec proč ne, nemusím jako čtenář rozumět všemu, abych si s potěšením přečetl příběh a vychutnal pointu. Byl jsem nakonec i rád, že Libuška tu stodolu nezapálila ;-)

Možná bych zkusil obrátit pozornost na slovosled první věty, který mi poněkud nešel přes úst a ubíral vyprávění na dynamice: "Procházky s Ronem Libuška měla moc ráda" - líp by znělo třeba "Procházky s Ronem měla Libuška moc ráda." nebo "Libuška měla moc ráda procházky s Ronem." Podobně mi to zaskřípalo ještě asi tak u dalších dvou vět v textu. Jsou to samozřejmě drobnosti - ale třeba se i uvážení takové drobnosti bude při psaní dalších textů hodit.

Ten problém, který tu předkládáš, je hodně subjektivní. Nemyslím si, že by to byla otazka, "kterou nikdo nevysloví" - naopak, lidé si ji nepochybně kladou už od chvíle, kdy si začali uvědomovat sami sebe. A za ta tisíciletí zaznělo určitě mnoho odpovědí - i když si na tuto otázku musí odpovědět nakonec každý sám, domnívám se, že je dobré se podívat také na to, jak a proč si odpověděli jiní. Takže to pokládám za vhodné téma k úvahám.

Měl bych ovšem tu připomínku k tvému textu, že pokud jej tu předkládáš jako "úvahu", očekával bych, že nejen předložíš problém, ale že také předložíš (aspoň náznakem) nějaký svůj osobní postoj k němu, nějaký svůj osobní směr řešení. Že ten problém prostě nějak zkusíš "uvážit". Takto to sice lze označit za "zamyšlení", které se leckde klasifikuje jako "zjednodušená úvaha", ale já bych to spíš označil za "úvahu nedotaženou do konce", za "úvahu sotva poloviční" či za "úvahu, které schází ty nejpodstatnější části" - což je, podle mne, škoda ;-)

Každopádně se ale nenech odradit kritikou od dalšího pokračování, mrzelo by mne, kdybychom se nedozvěděli, jak to nakonec dopadne na hoře Seros ;-)

Díky. Je to jistě hodně absurdní situace. Mne ovšem zase to absurdno na tom naopak lákalo (to, jaká atmosféra a psychologické kotrmelce by se daly z takto absurdní situace vytěžit - jistě, ladit se na tom dá určitě ještě víc než jen trochu) a bylo vlastně na začátku celého nápadu na tento námět.

Jinak s tím pohledem vypravěče a hlavní postavy se teď holt tluču do hlavy, jak jsem ten nápad zbytečně překombinoval. Měl jsem to nejspíš prostě rovnou napsat celé v 1.osobě. Ich-forma by tomuto textu, myslím, docela slušela - a ty rušivé "vypravěčské" věty by byly takto přímočaře vloženy do úst hlavní postavě, čímž by bylo jasno, jejich forma by tak nepůsobila nelogicky ... a bylo by po ptákách. Hm, co už teď - napadá mne něco o generálovi po bitvě ;-)

Dík za zpětnou vazbu i za tip.

To jsi, StvN, ale úplně obrátil smysl mých argumentů naruby. Příklad s pohádkou o Karkulce neměl ukazovat, že autorova odpovědnost leží na čtenáři vždy, ale právě naopak, měl ilustrovat, že sama myšlenka, že by vůbec bylo možné autorovu odpovědnost přenášet na čtenáře je nesmyslná. Jistěže také čtenář vždy má svou odpovědnost - už jen tím, že se při četbě pobavil, nějakým způsobem na text zareagoval, nějakým způsobem mu přitakal a v tom je jeho odpovědnost - která je ovšem zcela odlišná od odpovědnosti autora, takže není možné přenášet autorovu odpovědnost na čtenáře ani čtenářovu na autora. Ani tím, že by si autor nepřipouštěl svou vládu nad textem ne (tím spíš, že nepřipuštění si vlády nad textem nepokládám za vůbec možné, něco takového si nedovedu ani představit). Toto jsem se tu pokusil vyjádřit a objasnit.

Ta věta "A ano, máte pravdu, asi se tu s tím stolkem trochu opakuje." měla přispět k atmosféře, kdy se pohled hlavního hrdiny prolíná s pohledem vypravěče, až se mezi oběma pohledy setřou rozdíly. Vypraveč si u této věty jakoby "vzpomíná", že se opakuje - protože prožívá stejné "vzpomínání" a "výpadky paměti" jako hlavní hrdina. Čtenář tento záměr nemusí posvětit (a třeba Janina ho hned v první kritice také neposvětila). Takže ano, chápu kritiku, která mi řekne, tento záměr mířil vedle, takhle ne, takto to nefunguje. To beru. Ale odvozovat z toho něco o přenášení odpovědnosti ... to tedy promiň, ale to mi přijde až jako poněkud demagogický přístup.

Ale omlouvám se za možná až zbytečně upovídanou a osobní diskusi nad tvou kritikou. Pokud to hlavní je poukázat na to, co na tebe v textu působilo jako projev nervozity a nejistoty, shodněme se, že na efektu se neshodneme, a za tvůj pokus o popsání toho, co na tebe tak působilo, ti děkuji.

Asi rozumím. To s tím přenášením odpovědnosti je ovšem nesmysl - respektive takto "přenáší odpovědnost" de facto každý text, který se jakkoli dotkne čtenáře - tedy každý text, který stojí za to, aby byl čten. Každý text nějak na čtenáře působí (ať už je to záměr autora, nebo se to děje mimoděk) tím, že např. sděluje nějaký autorův postoj, nějakou autorovu "pravdu", ale taky jen tím, že vzbuzuje nějaké emoce (i pouhá snaha pobavit je snahou o vzbuzení emocí). Autor jistě nese svou odpovědnost za toto působení. A čtenář na toto působení odpovídá - třeba tím, že ty emoce přijme, že předloženou pravdu odmítne, ale také třeba tím, že jí přitaká (tedy že ji schválí). Můžeme tu diskutovat o odpovědnosti čtenáře. Ale vidět v čtenářově schválení přenášení odpovědnosti z autora na čtenáře je nesmysl - respektive, takto bysme museli za přenášení odpovědnosti označit de facto jakékoli působení textu na čtenáře ... třeba i text pohádky, která si u dítěte přímo říká o schválení, že vlk je zlý, Karkulka s babičkou hodná a myslivec kladný hrdina ... anebo i text tvé kritiky, která si přímo říká o schválení teze, že když si autor řekne o schválení své "pravdy" někomu jinému, tak tím samozřejmě přenáší odpovědnost na toho druhého ;-)

Ne, ne. Mohu přijmout jako tvůj názor třeba to, že komentáře v mém textu na tebe působí jako projev nervozity a nejistoty. Nad tím má smysl se zamyslet. Ale to s tím přenášením odpovědnosti, nezlob se, to je opravdu hodně falešný argument.

Přátelé, ty Zdendovy nadšené komentáře pod každým dílem jsou skutečně milou bonusovou linií celého Caerolinina příběhu - držím vám palce, aby vám to vzájemné nadšení vydrželo, protože kdyby ne, tak by mne to zklamalo víc, než kdyby se Bess s Benem rozešli :-)

Jinak, mohu-li, tak bych doporučil opravdu ten prolog alespoň nějak umenšit, myslím totiž, že ve své podobě víc škodí než pomáhá.

Jinak se mi líbl rozhovor ve čtvrtém díle, když se Bess chtěla přiznat, ale nakonec k tomu nenašla odvahu. Nemohu se sice zbavit pocitu, že Ben je pěkný truhlík a Bess si to až moc bere, protože ta její lež by se (podle mne) normálně musela provalit do 24 hodin, ale rozhovor jako takový měl šťávu. Takže vysekávám poklonu za opravdu pěkný kousek textíku.

A taky mne těší, že příběh se sice pomalu, ale přece jen slibně rozbíhá k něčemu zajímavému.

I když pořád nevěřím, že Bess neumí číst a psát ;-)

Je zajímavé, že jsem jednu chvíli skutečně zvažoval zakončit text obrazem nějakého "vědeckého experimentu", ale nakonec mi přišlo, že taková konkretizace by byla vic na škodu než k užitku, že je lepší to nechat otevřené.

Jedním z mých záměrů bylo vyzkoušet, zda by bylo možné zvýraznit celkovou atmosféru (její působení na čtenáře) takovým zblížením pohledu vypraveče a hlavní postavy, že by se až stíraly rozdíly mezi nimi. Proto např. také to slovní žonglování se stolkem a proto ta nelogická věta kritizovaná v Janinině připomínce. Jak je vidno, nezafungovalo to zcela tak, jak jsem zamýšlel. A tam, kde to ztotožnění postavy s vypravěčem je už přehnaně ostré (což se stalo právě především v té diskutované "nelogické větě"), to pak už opravdu může (pokud čtenář to ztotožnění nepřijmé - protože to prostě vnímá jinak) vyloženě rušit. Takže vřelé díky Janině za její trefnou připomínku.

Nepochopil jsem připomínku StvN s přenášením odpovědnosti za svůj text na čtenáře tím, že si říkám o jeho schválení. Šlo by to vyjádřit ještě nějak jinak, abych porozuměl, v čem tato výtka spočívá, a mohl se nad ní zamyslet? Díky.

Doporučil bych do toho přidat trochu dynamiky. Pro statické vyjádření pocitů či emocí totiž není zapotřebí až tak mnoho slov - na to by stačily tak první dvě tři věty z tvého textu - ten zbytek už jen opakuje stále totéž a vyznívá to pak kontraproduktivně. Ale kdybys do toho přidal nějakou "akci" - stačí málo, třeba jen nechat ty pocity gradovat od "nepříjemného pálení" po "nesnesitelno" - jakmile by tam byl nějaký "děj", vyznělo by to celkově lépe.

Zkusím vybrat ze svých dojmů pár poznámek, které mi připadají nejzávažnější a/nebo nejužitečnější do budoucna:

Doporučuji v líčení příběhu lépe zvažovat, co je důležité a co podružné. Dáváš si leckde práci s bližším popisem zbytečných detailů, jako je třeba popis poutníka, se kterým hlavní hrdinové prohodili jen pár slov, nebo tržiště v Ratlu, kterým jen krátce prošli - a přitom třeba o hlavních hrdinech nevím z textu téměř nic. Jak vypadají? Jak jsou staří? Co jsou zač? Vlastně jen z mimoděk utroušených poznámek zjišťuji, že jsou snoubenci, jinak o nich nevím nic.

Příběh se netají sympatiemi k zakletým temným elfům, které by hlavní hrdinové dokonce rádi osvobodili. Přiznám se, že je pro mne, jakožto čtenáře, dost obtížné ztotožnit se s těmito sympatiemi a s touhou hrdinů po zlomení kletby, když se o elfech z úvodních částí dozvídám vlastně hlavně jen to, že měli nějaké trable s lidmi a tak že lidem vyplenili polovinu měst. Prostě - chci říct, že základní motiv je nejspíš třeba propracovat a objasnit pečlivěji, má-li být pro čtenáře přijatelný. Takto to vyznívá až příliš naivně.

A poslední poznámka - v dosavadním textu je použití ich-formy zbytečné a možná je i spíš na škodu. Pokud totiž v textu nevyužíváš výhod ich-formy (což nevyužíváš), tak tě tato forma bude v líčení příběhu naopak zbytečně omezovat. Je tedy lépe se jí vyhnout.

Jeden zásadní problém tohoto příběhu je to, že navzdory ujištění v prologu rozhodně nepůsobí reálně. Dost dobře nemůžu uvěřit, že hlavní postava, která vyrůstala v dětském domově, nikdy nechodila do školy a neumí ani v 18 letech číst a psát - to je přeci zjevný nesmysl! Uvěřitelnost děje i jednotlivých postav (natož hlavní postavy) je přitom jedním ze základů dobrého příběhu, doporučuji dát si na to pozor a jednotlivé prvky si mnohem lépe promyslet, než je začleníš do příběhu.

Není mi také jasné, proč je název povídky v angličtině. Má to nějaký zvláštní důvod? Pokud ne, jde opět o prvek, který ruší a kazí celkový dojem.

Špica zápletka, parádní pointa, skvěle podáno. Drobné chyby jsou nepochybně únosné - ale možná není tak od věci nějaké konkrétně zmínit, např:

- poněkud nepovedený pravopis ve větě "Mě tak před očima vířili kartářky, křišťálové koule a jiná okultní média"

- partně chybějící slovo "jsem" ve větě "Za celých těch sedm let neviděl Vaška pít alkohol."

- poněkud rušivé opakování slova "trapně" v části: "No asi jo," musel jsem mu to trapně odkývat, i když bych zrovna teď rád oponoval. Bylo mi trapně.

Já vím, jsou to všechno banalitky, které mi nijak zvlášť neubraly z celkově dobrého dojmu při čtení. Ale říkám si, že je škoda jen chválit (byť zaslouženě) a ani se nepokusit konkrétněji poukázat na ty drobnosti, které by se třeba daly zlepšit (i kdyby to měl být jen laický pokus, jako je ten můj).

Úsměvné (a trochu trapné) je, že jsem kriticky zmínil překlepy a sám jsem, jak vidím, udělal překlep hned v prvním řádku svého příspěvku ... snad mi bude odpuštěno ;-)

Fantasy to rozhodně není (ani pomus o něj ne), ale jako experiment s načrtnutím řady fantaskních emocí a pocitů je to dobré. Nastínění jednotlivých etap "vnímání" hlavní postavy (lampa, kocour, oheň, popel) je pojato hezky úsporně a přitom dostatečně výstižně.

Dole ve formuláři se dočítám, že autor současně stojí i nestojí o hlubší kritiku, takže nevím, na čem jsem ;-) Zkusím z toho vybruslit tak, že nějakou kritiku tu drze přidám - a autorovi to vynahradím tipem (protože text se mi celkově opravdu líbí) :-)

Trochu ruší až příliš mnoho překlepů na tak krátký text (občas schází čárky a tečky ve větách i písmenka ve slovech).

Na některých formulacích se ještě dá určitě zapracovat. Např. zakončení první i druhé věty druhého odstavce shodným slovem "stín" nezní (v tomto konkrétním případě) moc dobře. Nebo opakování stejné spojky v páté větě téhož odstavce (který má v oku vražené sklo ze kterého čouhá řetízek). Takto to při čtení trochu drhne - dalo by se to formulovat lépe.

Je to dobře a zajímavě napsané, má to šťávu.

Mně osobně Lukášova odpověď "snad" na otázku o Boží existenci nijak neuráží, naopak - připadá mi, že Lukáš se hledá, že na jedné straně touží jít Ivanovou cestou, ale současně si není zcela jistý ani tou cestou ani sám sebou. Takže jeho "snad" mi pak do tohoto obrazu dobře zapadá.

Co mi ovšem nezapadá je ta rána do hrudníku a rozseknuté rty. Uvěřitelnost, neuvěřitelnost ... především mi tu v tomto bodě uniká smysl.

Ten text jde tak nějak od nikum nikam. Možná tím docela dobře koresponduje s bezútěšným a nikam nesměřujícím životem načrtnutých postav. Ale nevím, kolik čtenářů má chuť začís se do tak bezútěšného líčení. Mně to tu stačilo jen jednou ;-)

Jinak text dobře navozuje atmosféru, trochu v něm ale ruší nějaké ty překlepy a také ty číslovky (vypsané ciframi a ne slovy).

Mohu se zeptat: co znamená spojení "z cigarety spadl kotel"?

Dost tomu textu škodí, že pointu s anděly lze uhodnout už na začátku rozhovoru Tomáše a Elizabety, takže závěrečné "odhalení" padne do prázdna. Jinak myšlenka s "bílými ochránci" = anděly, které jeden člověk vidí a ostatní mu to nevěří, se mi jako taková líbí a dalo by se s ní dobře pracovat, ale jen tato myšlenka sama pro příběh nestačí (ani jako pointa ani jako děj).

Má to neúměrně dlouhý úvod - vlastně až do telefonátu o bouračce jsem jako čtenář jen netrpělivě čekal, jestli se bude nebo nebude něco dít. Načrtnout situaci a vyjádřit počáteční emoce by určitě šlo výrazně úsporněki a v tomto případě by to textu podle mne prospělo. Druhá část se mi už četla podstatně lépe.

Nu, je vidět, že ta poslední věta připadá zbytečná a rušivá většině čtenářů - takže beru, že zbytečná a rušivá skutečně je. Díky všem za zpětnou vazbu.

Z mého pohledu ujetá reakce hlavních hrdinů v posledním odstavci podtrhuje celkovou ujetost od samotného počátku dosti ujeté situace, ve které se ocitli - proto bych to tam nechal.

Jinak velmi děkuji za kritiku (včetně tvého názoru na poslední odstavec).

Hodnotit příběh jako takový si netroufám ... a nadto nechci rýpat do srdečních záležitostí ;-) Zkusil bych ale třeba zmínit pár míst, které mne zatahaly za uši.

Ve formulacích "Okamžitě se ohlédnu po autě druhém." a "Sleduju první pokus Járy." mi nějak nesedí ta přídavná jména na konci věty - konkrétně v těchto dvou případech mi to vyloženě nešlo přes ústa.

"Když se oddaluji od svého auta, nevědomky se přibližuji ke druhému." - toto zní divně. Neznělo by líp třeba "Když se vzdaluji od svého ..."? (Mimochodem, v textu je to vylíčené tak, že to působí, jako by se začal vzdalovat, aniž by nejdřív vystoupil.)

"Vidím sám sebe. Dokonale vykreslená na papíře." To slovo "vykreslená" je asi v ženském rodě proto, že se o dvě věty výše mluví o "kresbě". Jenže takto to potom působí, jako by hlavní hrdina chvilku nevěděl, jestli je ženská nebo chlap ;-)

Jinak docela dobrý.

Na psaní "v návalu inspirace" nevidím nic špatného - já osobně bych si předem rozmyslel alespoň nějaký hlavní rámec, abych věděl, odkud chci ve svém příběhu vyjít a k jakému závěru bych měl směřovat, ale budiž, někdo jiný to může pojmout i živelněji. Nicméně o to důležitější je pak, podle mne, se v díle právě pečlivě vracet zpět a důsledně upravovat  a opravovat to, co po "návalu inspirace" najednou nesedí. V případě Valgrika by stačlo upravit jen posledníé větu první části. Ale mne osobně rušily i "nesrovnalosti", které se ukázaly být nedorozuměním - v první části Valrigova jednotka padla, ale druhá část začíná "... Valrigova četa se vrátila z hlídky ..." ... přičemž teprve v půlce druhé části jsem se dočetl, že šlo i jinou četu při jiné hlídce a že se ta druhá část odehrává někdy (neznámo jak dlouho - nedokáži uvěřit, že by to bylo hned "další ráno", jak by naznačovala první věta ... to by neodpovídalo záznamům o "průlomu" popisovaným v druhé polovině této části povídky) po událostech popsaných v první části. Možná, že kdyby první věta nezněla "Nastalo další ráno", ale spíš nějak ve stylu "Dva měsíce po té", dávalo by to s předchozí částí lepší soulad.

Jinak tato druhá část měla pro mne víc šťávy, než ta předchozí, a četl jsem ji s opravdovým zaujetím, dík.

Doporučil bych na těch nebojových pasážích přecejen zapracovat - takže jsem zvědavý na to, co máš ohledně té nebojové linky "na papíře ;-)

Z mého pohledu není nutné, aby fantasy povídka byla celá od začátku do konce jen ve svižném tempu. Zvlášť, když je to delší a členitejší příběh, bývám vděčný za pasáže (třeba i kratičké), kde se čtenář může trochu nadechnout před "další akcí". A myslím, že nějaký děj "mimo boj" by mohl posloužit jako prostředek k lepšímu prokreslení postav, aby byly plastičtější a srozumitelnější.

Možná nejsem tak důvtipný čtenář jako jiní, ale musím přiznat, že bez onoho vodítka v podbě "polopatické části" s nahráváním v nemocnici bych možná tak zcela pravý význam reálné nepřítomnosti "imaginárně přítomné" Boženky nepochopil (bylo by tu totiž více možných vysvětlení a dost možná by mi hned nedocvaklo, které je to správné). Takže za sebe bych to nahrávání v nemocnici neodmítal ;-)

Trochu mne dráždilo, jak moc je text rozfragmentován na drobno - málem co řádek to samostatný odstavec. Ale řekněme, že je to způsob výpovědi, který se může líbit i nelíbit ... a konkrétně u této povídky to občas přece jen přidávalo na dramatičnosti výpovědi ...

Myslím, že autor si v této "úvaze" ukousl příliš velké sousto.

Smysluplná úvaha by měla v prvé řadě definovat nějaký problém, načež by měla nastínit způsob či alespoň jakési nasměrování jeho možného řešení (z pohledu autora).

Hlavní problém této "úvahy" je právě absence na začátku jasně určeného problému a z toho plynoucí roztříštěnost textu. Vůbec není jasné, oč tu autorovi vlastně jde - o gravitaci, o temnou hmotu či o kvantovou teorii (či spíše o autorovu představu gravitace, temné hmoty nebo kvanotvé teorie ;-) )? Protože není jasný cíl autorových myšlenek, není jasná ani smysl jeho argumentů a příkladů, které jsou pojaty velmi široce (zasahují od fyziky a kosmologie, přes biologii až po teologii), ale celkově vytváří změť nemající ani hlavu ani patu.

Druhým zásadním problémem je do očí autorova nízká věcná orientace v tématech probíraných v řadě dílčích příkladů a argumentů. Jistěže nikdo nemůže rozumět všemu. Ale pokud se chci s někým podělit o své úvahy, měly by se držet problému, ve kterém se alespoň minimálně orientuji. Je opravdu těžké až do konce dočíst text obsahujících takové množství nepřesností a zavádějících interpretací obecně známých tezí, jako je tomu v této "úvaze".

Myslím, že autor si v této "úvaze" ukousl příliš velké sousto.

Smysluplná úvaha by měla v prvé řadě definovat nějaký problém, načež by měla nastínit způsob či alespoň jakési nasměrování jeho možného řešení (z pohledu autora).

Hlavní problém této "úvahy" je právě absence na začátku jasně určeného problému a z toho plynoucí roztříštěnost textu. Vůbec není jasné, oč tu autorovi vlastně jde - o gravitaci, o temnou hmotu či o kvantovou teorii (či spíše o autorovu představu gravitace, temné hmoty nebo kvanotvé teorie ;-) ). Protože není jasný cíl autorových myšlenek, není jasná ani smysl jeho argumentů a příkladů, které jsou pojaty velmi široce (zasahují od fyziky a kosmologie, přes biologii až po teologii), ale celkově vytváří změť nemající ani hlavu ani patu.

Druhým zásadním problémem je do očí autorova nízká věcná orientace v tématech probíraných v řadě dílčích příkladů a argumentů. Jistěže nikdo nemůže rozumět všemu. Ale pokud se chci s někým podělit o své úvahy, měly bych se držet problému, ve kterém se alespoň minimálně orientuji. Je opravdu těžké až do konce dočíst text obsahujících takové množství nepřesností a zavádějících interpretací obecně známých tezí, jako je tomu v této "úvaze".

Mohu-li také přidat svůj hlas některým z nominovaných povídek, podle toho, jak mne zaujaly (mimo jiné jsem se nechal při hlasování vést také srozumitelností obsahu - u některých děl mi vadilo, že jsem z nich nedokázal dostatečně rozpoznat, kam jimi autor vlastně směřuje, co mi jimi chce říci):

1. Hotel Cathedral - Herr Jaroslav

protože tato povídka mne zdaleka nejvíc zaujala jak svým dějem, stylem (čtivostí), tak i hezkou pointou

2. Staromestská - Tucci

protože tato povídka mne svým dějem i způsobem vyprávění opravdu pobavila - což bylo evidentně jejím hlavním (a možná jediným) záměrem, který tak byl, z mého pohledu, dobře naplněn

Po přeštení ten příspěvek chápu spíš jako nadhození rámce příběhu, který bys chtěla sepsat, než jako příběh sám. Nejsem kritik, takže mé názory ber s rezervou - ale řekl bych především asi toto:

Motiv zápasu s vážnou nemocí patří, řekl bych, k těm náročnějším na zpracování, pokud nemá být jen prázdnou skořápkou. Aniž bych chtěl ten motiv snižovat (naopak, jde o vážnou věc - a je-li to opravdu inspirováno skutečným příběhem, pak jistě o věc vysoce citlivou, plnou emocí), do takto těžkých životních situací se dostalo již mnoho lidí a mnoho jejich příběhů již bylo nějakou formou veřejně presentováno. Takže nemoc, jakkoli je silným prvkem příběhu, může vytvořit pouze jeho rámec, ale sama o sobě jej dostatečně nenaplní. Teď jde o to, jak ho naplnit, aby to bylo čtenářsky zajímavé, nové, podnětné k zamyšlení apod.

Každý člověk se s těžkou situací, jakou je nemoc, vyrovnává jiným způsobem. Nabízí se tu tedy jako vhodná náplň vystižení toho, jak se v daném příběhu vyrovnávala se svou nemocí hlavní hrdinka (je to psáno v ich-formě, takže by důraz měl být hlavně na ní) - co prožívala ve svých myšlenkách, jak reagovala (jakým jednáním), jaké byly její pocity, jak se to promítalo do jejich vztahů (k rodičům, kamarádkám, ...) ... a jak se toto všechno v průběhu léčby vyvíjelo. Vystihnout něco takového v kvalitě vhodné pro knihu je ovšem hodně težkým soustem i pro dobrého pisatele. Může-li autor vycházet z autentických zkušeností, bude to pro něj obrovská výhoda. Ale i tak to bude hodně těžké a výsledek bude nejistý.

Samozřejmě je možné vymyslet i jinou náplň příběhu. Každopádně, na tuto náplň by měl být pak kladen důraz, ta by měla mít v textu nejvíc prostoru. V ukázce výše je zatím dán důraz spíš jen na vnější rámec příběhu, zatímco jeho možná náplň je pouze nastíněna. Zatím je to spíš námět - a to námět na patrně poněkud jiný příběh, než "prázdninový", takže nevím, jestli by při případném dalším rozpracování nestálo za to vybrat nějaký jiný název než "(NE)Dobrodružné prázdiny".

Ta pointa příběhu je sice poněkud přitažená za vlasy a přitom současně možná až trošku "kýčovitě" předvídatelná - a přece mi to ve finále nevadilo. Bez ní by ten příběh vyzněl do ztracena. Takto příběh dostal, z mého pohledu, hezkou tečku. Možná se dala vymyslet i jiná tečka, třeba i lepší, méně průhledná a méně nepravděpodobná. Ale když se nad tím zamyslím, vlastně jsem si jako čtenář v závěru sám přál, aby to dopadlo právě takto "nepravděpodobně" a "kýčovitě průhledně". A kdo ví, možná bych byl zklamán, kdyby právě tato "předvídatelná" pointa na konci nepřišla.

Ta ústřední příhoda s beranem možná opravdu neobstojí jako nástroj podobenství proměny venkova - to nevím, jsem jen čtenář a v teoretických rozborech se moc nevyznám. Jako čtenáři mi ovšem celý ten příběh, od počátečních spekulací, co s tím zvířetem, až po pointu s kopancem, připadá především jako skvělý obraz proměny těch dvou hlavních hrdinů - otce i syna. "Proměněný" venkov jsem tu vnímal jen jako kulisu (a předkládaný obraz "proměněného" venkova více jako synův subjektivní pohled, než jako realitu). Ale proměnu tech hlavních protagonistů (proměnu jejich přístupu k venkovu, k venkovskému životu a pohledu na venkov - která by bez toho berana prostě nenastala), tu jsem si opravdu užil jako nadšený divák.

Prostě - ta příhoda s beranem sama o sobě mne oslovila mnohem více, než ty obrazy venkova na začátku a na konci - byť ty obrazy jsou pro celkové vyznění textu také důležité.

Je zajímavé vidět i to, jak ten text, zdá se, působí na různé čtenáře různým způsobem ;-)

Díky, tvůj názor čtenáře, který mi umí takto konkrétně ukázat, co se mu čte dobře a (to hlavně) co naopak příště pojmout raději jinak, je pro mne velmi cenný - právě pro naději na takovouto zpětnou vazbu, která mi může pomáhat v dalším směrování (ze všech možných stránek), jsem se rozhodl připojit se sem na Písmáka (a v tomto duchu prosím i ostatní, kdo si najdou čas něco si tu ode mne přečíst, o jejich názory - jen houšť a větší kapky). Připomínky bych chtěl pro sebe brát jako to hlavní bene - i když nebudu lhát, že nejsem starej ješita, a že i ten motivační půlbodík mne samozřejmě velice těší ;-)

Shrnul bych svůj laický dojem takto (ber to, prosím, opravdu jen jako můj osobní dojem - nejsem žádný kritik): na jedné straně dobrá zápletka, zajímavá pointa a celé je to napínavě podáno tak, že mi čtenářská zvědavost (co asi příjde a jak to skončí) nedovolovala přestat číst; na druhé straně tak "samozřejmě" předkládaný obraz krutosti a beznaděje, který text dělá poněkud hůře stravitelný a leckterému čtenáři takováto "strava" nejspíš příjde jako vůbec nepoživatelná - já vím, je to obraz postapokalyptické společnosti ... ale málokoho asi bude těšit čtení textu, ve kterém nakonec nenajde nic než jen krutost a beznaděj.

Ještě snad ... ta část, že většina lidi měla vypadenou většinu zubu a že i Pilmus jich většinu vyplivl, asi na většinu čtenářů zapůsobí dojmem, že je tu nějak mnoho většin ;-)

Věřím, že cílem kritiky nemá být klást výčitky, za které by ses měla omlouvat, ale poukázat na to, co je třeba pro příště zlepšit, a případně poskytnout radu (jinak cílenou kritiku snad ani nemá cenu číst).

Nechci tě tedy odbýt jen konstatováním, že znalost pravopisu je základ - i když to jistě je základ, pokusím se o nějakou praktičtější radu:

Chápu, že když člověka chytne "tvůrčí slina", spěchá a leccos přehlédne. Ale právě proto je nutné si svůj text potom po sobě v klidu přečíst, nejlépe i vícekrát než jednou, a při tomto opakovaném čtení pak již nad pravopisem přemýšlet (a nejen nad pravopisem, ale také nad formulacemi - jestli něco nejde vyjádřit lépe, i nad věcnou náplní, jestli třeba někde něco logicky nedrhne, něco důležitého není opomenuto a podobně). Kontrola pravopisu ve wordu je pouze nástroj, který ti tu práci může trochu usnadnit - ale sám ji za tebe neudělá. Mám zkušenost, že tak po pátém čtení už začínají oči lítat po řádcích příliš automaticky a je už obtížné objevit ještě nějaké další chyby. Při vážnějších ambicích se proto osvědčuje mít možnost využít navíc i pomoci nějakých přátel, kteří jsou ochotni tvé texty přečíst nezávisle na tobě, a nebojí se do nich škrtat. Ale tady na Písmáku bych si troufl odhadnout, že když si to po sobě dvakrát či třikrát sama přečteš, bude to stačit. Je třeba ale brát to opravdu vážně, číst pozorně a kdykoli si nejsem jist správností pravopisu, nebýt líný se podívat do příruček. Čímž se budeš ostatně pravopis současně i učit - a snad to takto bude i záživnější forma učení, než pouhé biflování nějakých teoretických pouček.

To, co popisuji, není jen nějaká "práce navíc" pro začátečníky - naopak, mělo by se to stát samozřejmostí každému, kdo by chtěl, aby jeho texty byly opravdu čteny. Mezi oblíbenými autory máš Tolkiena - vem v potaz, že třeba tento chlap byl takový perfekcionista, že své texty pročítal, opravoval a upravoval opravdu hodně dlouho, než je konečně pustil z ruky ;-)

Ano, početl jsem si. Nečetl jsem Kingovu tvorbu a TO znám jen z druhé ruky, ale dějově mi tvůj text připomněl odpočinkovou četbu typu Darkova Johna Sinclaira. Abych se vyslovil přesněji: Dark umí navodit mnohem mrazivější atmosféru (tady se mi chlupy po těle moc neježily - ale bylo to napínavé a děj mne zaujal), myslím ovšem (i když jsem zde na Písmákovi nový a teprve se rozhlížím), že většina zde píšících autorů jsou prostě amatéři, jejichž texty je dobré vychutnat si jednoduše jako amatérské a nedělat si až tak velkou hlavu z toho, že nedosahují profesionálních kvalit. Z tohoto pohledu, jako odpočinkový amatérský text, jsem si tvůj horor užil.

Na druhé straně by mi bylo líto nepokusit se ukázat na něco, co by snad mohlo být užitečné při dalším psaní. Ty provázky jsou jistě maličkost. A jistě se dá najít i nějaké vhodné dodatečné vysvětlení. Chtěl jsem ale nadhodit k úvaze (možná pro příště), že v hororu jde hlavně o atmosféru a o obrazy, které text v čtenáři evokuje. Cílem je různými prostředky navodit náladu něčeho "tajemného" a "děsuplného". A i maličkosti, které (z pohledu čtenáře) nezapadnou do evokovaného obrazu pak následně tu správnou atmosféru mohou narušit.

Dějově se to čte dobře, zajímavě se to rozbíhá už od začátku kapitoly - takže i když thiller není zrovna má oblíbená kategorie, tenhle kousek jsem si přečetl s chutí.

Nečetl jsem předchozí části (a navíc je jasné, že přijde ještě řada dalších), takže neznám dobře kontext a troufnu si uvést jen něco z formálních záležitostí.

Kupodivu se přímá řeč nečetla až tak špatně, i když byla schovaná v odstavcích, ale přece jen by se četla lépe, kdybys ji odsadila do samostatných částí - jak jsi to ostatně udělala v závěru kapitoly u rozhovoru mezi Sabinou a Markem.

Myslím, že spojení typu "nechtěl by si se se mnou nasnídat" nebo "nechtěla by jsi si zítra vzít volno" by asi nikdo ve skutečnosti nevyslovil, protože by si zlomil jazyk - spíš by řekl něco jako "nechtěl by ses se mnou nasnídat" či "nechtěl by sis zítra vzít  volno".

Taky je tam možná zbytečně moc překlepů a chyb - leccos z toho by dokázala odhalit funkce "kontrola pravopisu" ve wordu a text by pak vypadal ještě lépe.

Díval jsem se, že i předchozí díly mají nějak malý počet přečtení - to mi připadá škoda, myslím, že by si tvůj příběh svůj okruh čtenářů zaslouženě najít mohl. Každopádně ti držím palce do dalších dílů.

Měl bych jednu věc, možná maličkost - když Kája prchl před klaunem a při procházení bludištěm se dostal do křížku s oněmi loutkami kostlivců, představuji si, z kontextu, že to bylo někde, kde bylo šero ... že tam asi nebylo až tak dobře vidět. Je mi pak zatěžko uvěřit, že za této situace mohl opravdu vidět provázky loutek, zvlášť, když ty provázky byly "průsvitné" a ztrácely se kdesi u stropu. Uvěřitelnější by možná bylo, kdyby ty provázky (jak se s těmi loutkami pral) nahmatal.

Jo - a potěšilo mne, že to Kája nakonec přežil ... moc jsem mu fandil ;-)

Měl jsem na mysli alegorii vztahu člověka k prožívanému životu obecně - alegorii jeho zápasu jak sama se sebou tak i s tím, co život přináší. Což je asi až moc široký námět, který může být vnímán až velmi mnoha způsoby. Nekonkrétnost obrysů toho textu - jsou-li viděny jako příliš nekonkrétní - tedy může být důsledkem volby příliš širokého námětu. Díky za zpětnou vazbu.

Přišlo mi to jako perfektně a čtivě rozehraná partie, kterou ale její autor předčasně ukončil s tím, že závěr už je jasný. Já ale ten závěr , jakožto čtenář,nepochopil, což mi dost ubralo na jinak hezkém čtenářském zážitku.

Tuším, co Paster nakonec udělal - ale nemám ani tušení proč a co ho k tomu vedlo. Dokonce jsem ani nepochopil, jestli měl či neměl nějaký zvláštní osobní vztah k tomu hořícímu domu a ke zraněným lidem (což je dost důležité pro to, abych se mohl pokusit nějak uchopit jeho pohnutky k následujícímu činu).

Škoda toho opravdu až  příliš "mlhavého" závěru, ten příběh měl potenciál na řadu mnohem lepších zakončení, kterými by mohl gradovat ... a nikoli předčasně uhasnout - snad tento závěr mé kritiky není také příliš mlhavý ;-)