Próza s tajemstvím? Experiment?

Budujete napětí, v čtenáři roste očekávání, které v závěru není naplněno, respektive se čtenáři dostane hádanky nebo spíše nějakého časoprostorového paradoxu :)

Text mě zaujal v kontextu Vašich publikovaných povídek (považuji je minimálně za velmi zdařilé, psané jistou rukou autora, který má jasno v zamýšleném sdělení i ve formální stránce a umí to vše s citem převést do slov a vět) jako řekněme vybočení z linie očekávání konvenční povídky, jako experiment s možnostmi pointy v kontrapunktu k čtenářovu očekávání.

Rozumějte mi správně, nesnažím se rekonstruovat Vaše pohnutky nebo záměry, vycházím jen z toho, co mám jako čtenář od Vás k dispozici.

Danita: Děkuji za pochvalu a tip :)

Tip za rytmus :)

Neberte prosím tento příspěvkem jako nějaké kritické hodnocení Vašeho textu, berte jej prosím spíše jako čtenářskou úvahu nad jedním z motivů Vašeho textu.

Jsem si vědom (respektive se domnívám), že ústředním motivem povídky je motiv omylu v diagnóze, nicméně jako čtenář mám právo shledat motiv vyrovnání se s osudovou diagnózou poněkud nerozvinutý. Což vnímám jako Váš autorský záměr: nezatěžovat text motivem, který není klíčový.

Vaše hrdinka se dozví diagnózu a v její reakce je velice racionální (jak sama píšete), přijede domů, zabalí si věci se, ohřeje večeři, odjede. A první noc v nemocnici se cítí jako lvice v kleci. Jediný strach, který cítí, je strach o rodinu. Přestože se octla na počátku konce svého života (neví, že je diagnóza omyl) nepřipouští si žádné z existencionálních otázek, které se asi obvykle měli v hlavě člověku honit (mě by se jistě honily), nesnaží se budovat nějaké falešné naděje.

Jak bych se v téhle situaci choval já?

Popíral bych: TO přece nemůže být pravda, spletli se, ráno přijde primář a vše se vysvětlí.

Propadl bych panickému strachu ze smrti („… tam pouhé prázdno nade mnou, kolem mne…“), znovu se provalí potlačovaná hrůza z vlastního nebytí. A strach z bolesti, z pomalého umírání, bezmocnosti, těsného sevření rakve...

A sebelítost: proč se to stalo zrovna mě, proč musí trpět i má rodina, co si počnou bez mě?

A tyto myšlenky by se vraceli v nekonečné smyčce a dopadaly by stále se stejnou razancí.

Asi více než lev v kleci bych se cítil jako dobytče, které je s vytřeštěným zrakem v kleče vlečeno krvavým a výkaly čpícím koridorem na jatkách …

… dávám tip za optimistické ladění povídky : )

Gora: díky za tip a redakci textu, povídku jsem upravil.

Gora: díky za tip a redakci textu, text jsem přepracoval.

Nu, vázané to do jisté míry je, strofy mají stejný počet slabik (při jiném grafickém naformátování by to dalo pravidelné tříveršové strofy s počtem slabik 9 - 9 - 8) s sporadickým rýmem, metrum si netroufnu určit, ale ani to není podstatné, má to melodii, rytmus i spád. Líbi se mi to.S jistou výhradou k první strofě, její první a poslední verš mi "drhne". Může to být samozřejmě subjektivní pocit, ale konstrukce "Nedoztrácím neposbírané" se mi opravdu nezdá...

Jinak TIP :)

Díky za obě hodnocení a přivítání :)

svěží, vtipné, s nápaditou pointou a příjemným, střídmým rýmováním..líbí se mi to :)