:)

Aliancia za rodinu nebude chápať

ako sa to stalo

:)

ale bude. Pokud se to "stane" teda. Přijde mi, že už je to tu druhá báseň na tohle téma, zvláštní. A co víc k tomu, no.

Víš ty co?

Možná mě rozbrečíš což málokdy teda. 

Jinak řečeno nebo spíš, řekla bych, že to je strašný takhle psát. A nic by mi na tom nepřišlo zajímavýho, kdyby... to tak prostě nebylo. 

Jinak řečeno. Mám facebook. Když ho rozkliknu, vypadá to tam zhruba tak, jako v těch tvých textech. A to bych řekla, že lidi co znám jsou v pohodě. Asi jen neumim blokovat takovýty věci co tam chodí samy, nevim... Nevím, co říct na to co píšeš. Nelíbí se mi to. Fakt ne. Ale přijde mi, že ať se podívám kam se podívám, je to tam přesně tak, jak píšeš. Už jsem si na to asi zvykla. Nevnímám to nebo to vytěsňuju, nevím. Ani mě to nešokuje nějak, neznervózňuje. Prostě to beru jak je. A píšu o jinejch věcech, o nějakým svým světě. O něčem o čem si myslím, že na tom záleží víc. (a vlastně... jsem asi divná. Asi by mladej básník současnosti měl vypadat spíš jako ty než jako já. - to je výrok teda, excentrický, hm -  Ukazovat na to, co je. Nevytvářet ten vlastní svět. Jenomže, když se nad tím zamyslím. That's the way i love it. Neustále se snažím přetvořit to, co vidím na to, co chci vidět. To je pro mě umění. A to jsem ti asi vlastně chtěla - bůhvíproč - říct.)

Nemám ráda ten způsob.

:)

do zápisníku moleskine

mrskáš sociálně angažované 

veršíky

chacha. Prej do zápisníku moleskine... jakoby v zápisníku moleskine mohlo být cokoli sociálně angažovanýho (mimochodem - vsuvka - to slovní spojení... podle mě nedává smysl... co to jako je sociálně? vždyť to slovo neznamená to, co si pod něj čtenář dosadí, když to přečte v kontextu s angažovaností... jasný? nebo... nebudu se rozčilovat...)

Zápisník moleskine za čtyři stovky a socialismus/liberalismus... jáj. Strašně to nejde dohromady a přitom... je to tak. Přesně tak, jak popisuješ. Je to tady vidět každej den. Tady - jako v Brně. What does the hipster say?

To je jako když umíš číst v angličtině Atlasovu vzpouru (příklad) a neumíš si přitom ani anglicky objednat kafe s mlíkem. A víš ty co?

Helemese, ve slovenštině zrušili diakritiku. Tojemialenovina.

Někdy si říkám, že není potřeba napsat... všechno. Nebo že to není potřeba psát tak natvrdo. Vždyť to tak není. Představa, že člověk je na tom fakt takhle blbě může být jímavá, ale ve chvíli, kdy se stane skutečností o tom člověk nemá většinou chuť psát. 

Pokud bych si měla představit co bych psala, kdybych se stala děvkou, tak... noasi bych zněla jak klášterní dobrodinec. 

( jo, musela jsem to dvakrát smazat, než jsem to dokázala vložit odřádkovaný :))

Jááách. (to není smích, to se protahuju) No. Prostě se mi to líbí. Protože je tam vidět ta snaha napsat něco co by bylo poezií. Protože je tam na konci taková Hlaváčkovská zašlost... hoho, tím myslím něco ve stylu

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,

chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.

(K. Hlaváček/ Pozdě k ránu)

Protože je tam i jistý cit pro rytmus. Pokud bys chtěl, napíšu i schéma přízvuků, aby bylo vidět, co mi tam nesedí. A tak. Krvavá orchidej na hrobě je výborná představa, ale v tom kontextu už je to trochu... moc asi.

Jááách. (to není smích, to se protahuju) No. Prostě se mi to líbí. Protože je tam vidět ta snaha napsat něco co by bylo poezií. Protože je tam na konci taková Hlaváčkovská zašlost... hoho, tím myslím něco ve stylu

Svou violu jsem naladil co možno nejhloubějia tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.

(K. Hlaváček/ Pozdě k ránu)

Protože je tam i jistý cit pro rytmus. Pokud bys chtěl, napíšu i schéma přízvuků, aby bylo vidět, co mi tam nesedí. A tak. Krvavá orchidej na hrobě je výborná představa, ale v tom kontextu už je to trochu... moc asi.

Jááách. (to není smích, to se protahuju) No. Prostě se mi to líbí. Protože je tam vidět ta snaha napsat něco co by bylo poezií. Protože je tam na konci taková Hlaváčkovská zašlost... hoho, tím myslím něco ve stylu

Svou violu jsem naladil co možno nejhloubějia tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad. 

(K. Hlaváček/ Pozdě k ránu)

Protože je tam i jistý cit pro rytmus. Pokud bys chtěl, napíšu i schéma přízvuků, aby bylo vidět, co mi tam nesedí. A tak. Krvavá orchidej na hrobě je výborná představa, ale v tom kontextu už je to trochu... moc asi.

Hrozně by mě zajímalo, jestli se v dalším dílu polejou a budou hrát mokří. Protože pokud ne, tak jsem to ještě nečetla. 

A jinak - taky jsem přeskakovala...

A s pátou ranní se probuditzpátky do sebe ve dne

... přijde mi to strašně přesný, jakobys řekla něco, o čem dávno vim, že to tak je, ale přesněji. Ale to je samozřejmě blbost. Neůžu to takhle říct.

K textu. Přijde mi, že máme na všechno prostě jeden pokus. To, kdy ten pokus vyjde, je náhoda, která se pak asi těžko ospravedlňuje. Která neni z principu úplně po/u-chopitelná. Dál. Vadí mi tam poslední dva řádky. Vadí mi, že jakoby se tvářej, že tam musej být, aby to bylo přesvědčivý a přitom by to bylo třebas i lepší bez nich (ráda bych, aby to neznělo jakože plácám). Dál. Kdyby to nebylo jasný, chtěla jsem Ti úsměv za ten text. Že sama tak strašně často nerozumím. Nebo spíš. Na to, rozumět věcem, na kterých mi záleží jsem rezignovala dávno...

A ještě - že zapomenuvši (hohó) původní text celkem v pohodě beru ten přepsanej, i s navijákem, jo.

NE. to není možný. Impossible. Hah. Jsem vyděšená. 

Prostě. Já si to zazpívala. Pak jsem si to zazpívala znova. Jen ten text, jak jsem slyšela tu hudbu. Pak jsem si to i nahrála. 

Pak jsem se vrátila na Tvůj profil, že si jako přečtu nějaký dílo. Našla jsem tam odkaz na Tvoji stránku s tímhle dílem zhudebněným.

Ale co je na tom nejhorší. Ta melodie, kterou tam zpíváš, je stejná, jako ta, kterou jsem si nazpívala na ten mikrofon já, když jsem ten text jen četla! do půltónu stejná (jsem takový pofidérní hudebník, ale přecejen v tomhle se ještě orientuju.)

Nechápu. Telepatie? Nebo ten text skutečně zní? Nechápu. Asi máš talent. Jinak si to neumím vysvětlit. Napsat text, aby z něj byla slyšet hudba. Nevěřila jsem, že to lze. 

Já to slyším!

Ach. Ach. Prostě to fakt slyším. A jsem nadšená. Rýmovaný písňový text, ve své jednoduchosti unášený hudbou.

Dostala jsem se sem přes Tvoje poslední dílo, až si najdu čas a zbavím se toho, co se mi v hlavě teď rozehrálo, kouknu se i na ty ostatní. Slibuju. Zatím jen držím palce.

:)

"tak, to by stačilo, radi by sme vám to, spolu s kolegom Albatrosom vysvetlilivôbec nejde o pávie ženy, nejde ani o melasu, nejde ani o neuróny, ani o fialovú zreničku"

:) ale ne, ne, to se přece nedělá...

odkrýt takhle tu imaginaci a... pfff. je po balónu. To by se dalo s každou druhou básní. S každou dobrou básní. A co by zbylo? Nic. Od toho to jsou možná básně. Ale konec keců, mám psát kritiku. 

Kritika zní: to odpočítávání takoví netrpěliví čtenáři jako jsem já přeskakujou. A jestli mají panny dobrý život. Měly by? A proč?

Nelíbí se mi tam to "potom som ho zabil", přijde mi to jako příliš nekompromisní konec. Jako příliš nahlas řečeno. Nebo tak. To samé bych asi řekla o názvu.

Kromě tohose mi to líbí velice.

Přijde mi to... příliš snové. Eh. Jak to říct. Nikdy jsem ve snění neviděla smysl. Přičemž si myslím, že snění jako takové nemá nic moc společného s fantazií, fantazie je hravá. Že se člověk musí vždycky rozhodnout jestli bude snít nebo zapojí fantazii. Tady to jde tou první cestou, já preferuju tu druhou.

(Ach, jinak to jméno. To jméno. Jestli bude někdy nějaká Bernadeta básnířkou, přála bych si, aby psala strašně zkažený texty, kontroverzní až provokativní, šokující, zvrhlý, cokoli, hlavně aby Bernadety celýho světa nepsaly o zvonicích, otčenáších a křižácích. A vůbec. Kéž by to příštím stoletím neznělo tak jeptiškovsky.)

Cha a proč si myslíš, že naivita je na místě vzhledem k věku? Jakože vycházíš z předpokladu, že naivita je něco, co s věkem přejde? Nevim. Taky jsem si to myslela. V patnácti. V šesnácti. V sedmnácti. Hm. A teď si někdy říkám, že je to spíš naopak. Když mi bylo patnáct, měla jsem ve všem celkem jasno. Věděla jsem, čím budu, koho si vezmu, kde budu žít a proč. Postupem času se přes tohle všechno udělaly takový škrtance. A tak jsem začala přehodnocovat. Ustupovat. Bouřit se. A s věkem... jsem asi jen čímdál zmatenější, naivnější, iracionálnější... I když samozřejmě už nemusím zkoušet některý slepý cesty, protože vím, že tudy to nejde, no.

Ježíše v názvu. OMG. 

:) vlastně jsem chtěla říct že bych si netroufla. To já tak když jsem někde na pohřbu, tak si troufnu něco neurčitě zahučet o Bohu. Nebo kdyby mě na nože brali. Nebo občas uprostřed textu když mi to přijde tak přirozené, že to z toho nekřičí. Nevim, co to říká o mně, každopádně si myslím, že je to prostě strašně silný slovo. Jméno. Když to někdo říká, jako by se na to musel extra soustředit. Celou svou bytostí, napřímit se podívat k severu a... teprve potom. Takovýto vykládání na téma dneska jsem šla s Ježíšem na procházku mi dost leze na nervy (asi je to tím, že jsem si podobného už dost vyslechla). Proto bych si dovolila před tím takto neurvale varovat. 

Jinak popisné části textu mi nepřijdou špatné. Celkové vyznění taky ne. Chtěla jsem to přepsat podle sebe, ale musela jsem to smazat, strašně blbě ten editor řádkuje, no, darovanému koni ale. Možná to s tím jen neumím. Trochu by ten text chtěl ještě šmrnc, bych dodala. Když se naštvat, pořádně.

Ježíše v názvu. OMG. 

:) vlastně jsem chtěla říct že bych si netroufla. To já tak když jsem někde na pohřbu, tak si troufnu něco neurčitě zahučet o Bohu. Nebo kdyby mě na nože brali. Nebo občas uprostřed textu když mi to přijde tak přirozené, že to z toho nekřičí. Nevim, co to říká o mně, každopádně si myslím, že je to prostě strašně silný slovo. Jméno. Když to někdo říká, jako by se na to musel extra soustředit. Celou svou bytostí, napřímit se podívat k severu a... teprve potom. Takovýto vykládání na téma dneska jsem šla s Ježíšem na procházku mi dost leze na nervy (asi je to tím, že jsem si podobného už dost vyslechla). Proto bych si dovolila před tím takto neurvale varovat. 

Jinak popisné části textu mi nepřijdou špatné. Celkové vyznění taky ne. Ještě udělám pokus - kdybych to měla upravit dle svého - asi takto: (?)

NáměstíBranka a ve Smetanových sadech

​Maminky s červenými tvářemi

kočárky a nákupními taškamistánky s pečivemsvařené  vínopreclíky a oříškyna podiu dvojice se zdařilýmBlowing In The Windjasně zasenejsi pod vánočním stromemve stánku s perníkovými anděly

na večeřina polívčindu z básnívelký talíř medu a sněhu

možná bys přišel

(a možnáže tohle chtěla říct

sněhová vločkanež se mi rozpustila na rtech)

Strašně blbě ten editor řádkuje, no, darovanému koni ale. Trochu by ten text chtěl ještě šmrnc, bych dodala. Když se naštvat, pořádně.

Nakynuté těsto je přítomnost

tvých paží

právě takovýto "Cože?", který jsem si po tomhle řekla mě přinutilo číst dál. A četla jsem ráda. Řekla bych - říkáš takové všednosti. Jako když si člověk lehne do postele ve vymrzlým pokoji se stěnama pomalovanýma válečkem pod duchny z pravého peří a první dvě minuty se pokouší nezmrznout. 

Ale co. Možná to zas taková všednost není. Usmála jsem se těm žesťům, oživily i ty části, které mi přišly trochu fádní - 

až přejdeme spolu do ticha most

Dobře se mi to četlo.

Tak se mi to líbí, že se pokusím napsat svůj pohled na celý text svýma očima. Dopředu upozorňuju - budu psát i negativní věci, protože si myslím, že právě kritika autora posouvá dál. A taky - nemusím mít pravdu, prostě jen říkám, jak to vidím já. 

Zaprvé. K názvu. Za ten bych ti vynadala i tě pochválila. Vzhledem k tomu, že se v té hadě textů tady orientuju jen podle názvů, vybírám si ty, které mě něčím zaujmou. Ten tvůj mě bezpochyby zaujal, jinak bych ten text nerozklikla. Ale přesto mi přijde, že ten název je krkolomný, až nepřesný. Ostré hrany se místy zaoblují. Nechápu, proč je tam to "místy". Pokud to má vyjádřit že někde se hrany zaoblují a někde ne, pak se čtenář automaticky hned zeptá - no a kde se zaoblují? kde ne? a na to už odpověď nedáváš. Prostě to jen tak nakousneš tím "místy" a pak hurá pryč. A čtenář se zmaten nedočetl. 

Uf. To jsem se nějak rozepsala, pardon. Ještě teda k dílu.

To spaní s nožem v ústech. Asis to nemyslela tak, že fakt spousta lidí chodí spát s nožem v ústech, spíš jsi ten obraz použila jako metaforu. Jenomže použít stejnou metaforu dvakrát mi přijde trochu nebezpečné. Čtenář si to potom představí příliš živě, metafora nemetafora, začne to brát jako obraz, kterej mu předestíráš. Člověk s nožem v ústech. Noa ona to není zas až tak poetická představa, zavání to... patosem nebo něčím takovým.Takže bych mu to neservírovala tak moc před oči. Zmínila bych to jen jednou, aby čtenáři bylo jasné, že jde o metaforu. 

Hm. Jsem asi šílená. Nebo. Neumím se vyjadřovat. Určitě totiž lze to, co jsem Ti teď napsala, napsat nějakým jednoduchým způsobem, pár slovy. A já nevím jak. A vlastně to vypadá, že tu řeším malichernosti. Hm. 

Chtěla jsem ještě říct, že jsem nadšená tou sněžící částí v textu, je to super představa. A tak. Hlavně mě neber moc vážně.

:)

Jak není tady žádnej komentář?!

No to je neuvěřitelné toto, no, jdu to napravit :) 

Ale asi k tomu nezvládnu říct nic sofistikovanýho. Řekla bych to ve zkratce - u Tvých děl (ano, pečlivě jsem si je přečetla) mám prostě pocit, že tohle už jsem někdy napsala... já. 

A skutečně! Tedy - napsala jsem úplně jinou báseň, ale připadá mi to podobné. Taky je to o pravdě a je tam, že přijde ráno, hele: http://www.poeta.cz/read.php?id=17510

Jinak - obdivuju práci s jazykem, obdivuju práci s rytmem, jakousi - neuraž se - naivitu, se kterou tak ostře promlouváš. A říkám si - jo. Ať žijou příšerný léta dospívání. Dna, stoky a strouhy, všechno to, čím musí člověk procházet a vůbec... ono to vlastně asi neskončí nějakou dospělostí, jenom si na to prostě zvyknem...  nebo možná ne.

Musím jít vařit, děs, ale ráda jsem Tě četla. Ještě se vrátím.