Díky vám za kritiky.

Nevím, jsem z toho rozpačitý. Na jednu stranu je to chvílemi opravdu vtipné, na druhou stranu dost schématické. Evidentní nadsázka mi především kvůli neustálému opakování toho, jak si Amálka sebe samé neváží, přijde nucená a nepřirozená. Určitě by to chtělo hodně pročistit a některé věty úplně vynechat.

Nicméně postava Václava je extrémně živelná a opravdu dobře napsaná. Až mi jí přijde škoda pro tak nedopracovaný text.

Předně. Díky moc za kritiku. Ona ta povídka je součástí daleko většího celku, spíše novely, toto je vlastně určitý fragment, který jsem se pokusil semknout v povídce, takže některé motivace atd. budou zřejmě působit zvláštně nebo nedopracovaně (s tím souvisí i cizojazyčná jména, která mají v novele nosný důvod a mně vůbec nedošlo, že v této podobě by mohla působit rušivě).

Co se týče přítelkyně, tak máš samozřejmě pravdu. Mělo to být myšleno spíše jako ironie (chci si ji vzít, mít s ní děti a tak dále, blablabla), ale je mi jasné, že v této podobě to z textu nemusí úplně jasně vyznít. Chtěl se zkrátka z té situace vykecat, tak si vymyslel přítelkyni.

K Houellebecqovi. Je to zvláštní, protože jeden můj kamarád tuto povídku nedávno výslovně přirovnal k úvodní scéně Rozšíření bitevního pole. Musím říct, že to mě nenapadlo :)

Každopádně díky moc za čtení.

Moc se mi líbí jazyk a to opravdu jakože hodně. Věty jako: "Cesta k bráně byla dlážděná, takže mrtví nadskakovali, jako by tančili nebo pořádali orgie." nebo: "Vyprávěli mu už o případech, kdy lidé domněle považováni za mrtvé najednou vstali rovnou z povozu a při pohledu na své lože se docela pomátli, takže celý zbývající život pak strávili v kleci jako idioti a atrakce potulných kejklířů." jsou prostě lahůdkou.

Ovšem měl jsem trochu problém s výstavbou. Absence příběhu mi vůbec nevadí, ovšem celá pasáž s putykou mi připadá zbytečná, přiblížení dvou opilých žoldáků odvádí pozornost od hlavního hrdiny, aniž by bylo jasné, proč je tomu tak. Lidi, které do té doby potkává, mají nějaký smysl minimálně z hlediska jeho práce, celá pasáž v hospodě na mě však působí neupřímně, jako by se ke zbytku textu ani nehodila. "Uvažoval, co to je za muže, a jestli zde pijí už od minulého večera." Proč o tom uvažoval?

Potom se to ale opět stmelí a spolu s cestou hlavního hrdiny pokračuje i dynamika povídky. Moc se mi pak líbí závěr, z něhož jde poprvé cítit hrdinův lidský rozměr, oproštěný od "světa" mrtvol, který je jeho chlebem.

Nicméně ta část z hospody mě rušila hodně, až překvapivě hodně vzhledem k tomu, že je docela krátká.

Atmosféra opravdu výborná, třebaže mi to místy jazykově škobrtalo; především se mi zdál chvílemi až příliš křiklavý kontrast mezi dlouhými složitými souvětími a krátkými údernými větami.

Věta: "Krása, která odrazuje." mi připadá navíc.Působí na mě dojmem, že ti bylo líto se jí vzdát.

Ze závěru jsem trochu rozpačitý. Chápu - nebo doufám, že chápu - jeho záměr. Chytře v polovině naznačíš kriminální absurditu, abys vše dohnal k finálnímu prázdnu, nenaplnění atmosférických očekávání, které do té doby ve čtenáři buduješ (co je to za dům? co za ženu v něm s hrdinou před tím bydlelo? co chce hrdina dále dělat? atd. - na nic neodpovídáš). Dá se to v tomto smyslu chápat také jako jakýsi úsměvek laciné, za každou cenu šokující literatuře. Líbí se mi ten směr, ale jako čtenáře mě to v dané chvíli zklamalo. Prostě jsem čekal, že na mě "vybafneš" nějakou pointu. Ten obraz šťastného páru, který nahradil předešlý nešťastný pár je samozřejmě působivý, je to dobrá symbolika, ale to, jak je text rozložen, jak je gradován, ve mně způsobilo naprosto jiná očekávání.

Celkově vzato však velice dobře členěná, odvyprávěná a především atmosféricky nosná povídka.

Dobré. Akorát poslední odstavec mi přijde nezvládnutý, tak nějak odfláknutý, zvláště věta: "což je navýsost ponižující". To je takový příliš doslovný dodatek, neharmonizující s jazykovou zvukomalebností předešlého textu. Jinak ale pěkně napsáno.

Vidím to hodně podobně jako Vitex. Přišlo mi to věrohodné, i deníková forma chytře zvolená a zvládnutá, až do té pointy, která postrádá logiku a staví celý předešlý text naruby.

Je to výborné. Zcela komplexní, do nejmenších detailů promyšlená povídka, která navíc nabízí rozmanité možnosti interpretace. Nebudu tady vypisovat, jak jsem povídku pochopil, napíšu jen pár postřehů, které mě napadly během čtení.

Slova nejsou jen slova, jsou naplněny skutečným obsahem. Není tady nejmenší vata, nic zbytečného, přestože jsou povětšinou popisovány veksrze zbytečné procedury a situace (prohlídka továrny, večeře, práce atd.). Neopíráš svoji povídku o příběh, a přesto to ani na moment nevypadá, že nemáš o čem psát, nebo nevíš, o čem psát.

Líbí se mi práce s jazykem a jeho vývoj související s vývojem hrdiny. Odsekávání řádků  koresponduje s neustáleností jeho myšlenek, neschopností ukotvit se v tomto světě. Později - s jeho zlepšující se náladou - je již text jednolitější, protože i myšlenky hrdiny získávají tvar a stávají se souvislými. Miluji texty, ve kterých zřetelně koresponduje obsah s formou. Toto je jeden z nich.

Absence milostného motivu. Naprostá odcizenost světu, takže pro ženy pochopitelně není v příběhu místo. Ženy jsou nahrazeny náznakem homosexuálního motivu, který se však nijak nerozvine. O to víc se mi pak líbí úplně poslední věta.

Podobných hrdinů jsou spousty, skepse je oblíbenou literární náladou tohoto století, tenhle hrdina je však něčím unikátní, neumím to úplně pojmenovat. Líbí se mi prostě to, že to, jak přemýšlí, se odráží v tom, jak "mluví", píše, jak je o něm psáno. Hodně autorů má často tendenci něco vysvětlovat, ozřejmovat čtenáři, proč se hrdina cítí špatně, proč je mu smutno atd. Tady to tak úplně nebylo. Hrdina sedí a neví, co dál. A to je celé, co o něm prozradíš. Protože ten hrdina to skutečně neví a to je celé, nepřemýšlí, proč to neví. Je to tím pádem velice autentické a atmosférické.

Fakt to bylo dobré. A pokud i ostatní povídky z Povídky roku mají takovou úroveň, čeká mě příjemné počtení.

Díky za názory.