Janina6: děkuji za poznámku, kterou jsi mi též adresovala, a rád na ni zareaguju.

na rozdíl od tebe si myslím, že Radovan do témat, která uvádíš, vnáší prvek novosti přinejmenším tím, jak je zpracovává – přijde mi to očividné i skrze nedorozumění, která to vyvolává. odtud pak plyne ona morální ambivalentnost nebo fakt, že nejde o prvoplánově černobílé vidění.

bráním se též jednoznačnému vymezení tématu; těch vrstev je tam víc. například stylizace na pokračování nebo hra na záměnu mezi autorem a postavou, mezi reálným a fikčním světem. – a pokud je fikce natolik působivá, že vyvolává pocit záměny, mělo by to hovořit ve prospěch autora a textu.

další věc je záměrně přeexponovaná aplikace témat, která uvádíš. tam se v mých očích skrývá zpochybnění literatury směřující k jednoznačnému postoji, sdělení, významu apod. – potom se totiž nebezpečně posouvá na stranu konvence, dogmatu a nakonec restrikce. i proto jsou zde situace dováděny do extrému, aby absurdita jednoznačnosti vynikla a o slovo se přihlásilo ironické zpochybnění toho, co a jak se zobrazuje. kdyby se zde ubralo, bude výsledek polovičatý.

v obecnějším významu v tom vidím hlas pro literaturu, která je otevřena hledání, ať to stojí, co to stojí, neboť literatura je zde od toho, aby riziko pokusu a omylu podstupovala. proto musí být její pole co nejsvobodnější. – narazí-li při tom na démona, mělo by se jí poděkovat…

kde bych s tebou ve věci strereotypu spíš souhlasil, je rámec autorské poetiky, neboť se lze ptát na to, do jaké míry je záměr již předpověditelný, jaké „zrazovací“ postupy se opakují, ale to je při příležitosti této soutěže mimo hranice zkoumání, řekl bych. – vedle toho, ona monotematická (a sebeironická) egohra přesahuje stereotyp důsledností, s jakou vykopává nové zákruty, byť jen stále na tomtéž poli. známe to i u jiných autorů, viz Krchovský nebo Bondy.

Gora: tak teď už si musím myslet, že jsi na tom stejně jako K3, pokud jde o vnímání literárního díla.

omyl je klasický, opakuje se pořád, nicméně, lze si jej uvědomit.

pokud si Radovan zvolil za téma zobrazení cynismu mladé generace (já to v tuto chvíli nehodnotím, neboť mi to přijde složitější) rozhodně to nemá co dělat s literární kvalitou. v tomto smyslu neexistuje horší nebo lepší téma, pouze jeho horší nebo lepší zpracovaní. ty ovšem tvrdošíjně kritizuješ téma jako takové, přičemž o literárních vlastnostech, jak jsem nyní pochopil, neříkáš vůbec nic.

pořád doufám, že tady jde o literární soutěž, nikoliv o etickou konferenci, neboť pro tu zde nevidím žádný podkladový materiál – pokud ovšem neplatí, co jsem napsal výše, totiž že čtenář redukuje literární umělecké dílo na projev z oblasti tzv. přímé deskripce, tj. na písemný projev který patří do stylu administrativního, odborného, naučného, popularizačního, žurnalistického apod.

Gora: nechutné a nemožné bývá však zpravidla to, co je nudné, nevynalézavé, napodobující, opakující a rozmělňující již dříve poznané a zažité, co člověka utvrzuje v uspokojujícím pohledu na svět (a sebe). nikoliv to, co jej má k tomu, aby se podíval do tváře vlastnímu stínu… je Radovanova povídka opravdu natolik konvenční a odpovídá požadavkům „bezpečné“ literatury, že ti nemohla nic nového nabídnout? – nechce se mi tomu věřit, ale jako literární názor to je alespoň přijatelné. 

bestseller jsem uvedl pouze jako příklad schematizované, nekonfliktní a předžvýkané literatury. schematičnost se projevuje v každém žánru, i v tzv. „poezii“, pochopitelně.

K3: formálně sevřený text, který bez zbytečné prozaické vaty, bez naivního lyrického blábolení a popisnosti, s využitím prostředků grotesky, nadsázky, ironie, sarkasmu, černého humoru a perzifláže (na jejichž využití se řada místních autorů nejen nezmůže, ale ani neví, co tyto prostředky vůbec znamenají) odhaluje pokrytectví maloměšťáckého pseudohumanismu, je morální propadák? – a navíc, provádí-li to způsobem, který přímo odporuje zabedněnosti moralizujících slátanin, neboť nemá v úmyslu být prvoplánovým kazatelem či inkvizitorem, nýbrž a především rafinovanou hrou?

obávám se, ba jsem přesvědčen, že lidé, kteří v literárním textu vidí pouze – a ještě k tomu zcela chybně – ideologii, morálku, historickou pravdu, politický nebo sociální postoj apod. nemají morální právo nazývat se autory a účastnit se literárních soutěží.

Zdendo, já ti k tvému sexuálnímu životu zcela srdečně blahopřeji. Je to výborný předpoklad pro pobyt na literárním serveru.

já to samozřejmě většinou poznám, protože jsem přečetl bez nadsázky a s výjimkou 19. století, které až na výjimky za literaturu nepovažuji, skoro všechno, leccos jsem mezitím zapomněl a musím si to oživovat. – samozřejmě ti přeju v zájmu všeho čtenářstva, aby se ti onen posun co nejvíc dařil, jakkoliv si myslím, že pouhá travestie nestačí a v tom základu musí být ještě něco neodvozeného. – na druhou stranu, požadavek neodvozenosti je paradoxní, neboť každý styl má svůj rodokmen. je to tedy pohyb mezi paradoxy a jednou to vyjde lépe, jednou hůře, časem se to probere. (ale to už odbočuji od Radovana, který tyto problémy vůbec nezná…)

1. Starochův iPhone

jak jsem již napsal jinde, jde o text, který se čte v podstatě sám. teprve při četbě tohoto mikroskvostu (nikoliv významem, nýbrž rozsahem) jsem si uvědomil pravou odpudivou podobu stáří, a za co nás Stvořitel vlastně trestá, jak obludný musel být prvotní hřích. Chtěl bych vidět někoho, kdo by se rád narodil starý, Lakrove. Falešný humanismus má sice v demokratické společnosti místo, ale jen na podřadném konci zahnívajícího slepého ramene. V našem případě navíc nejde pouze o stáří vyobrazené v mnoha charakteristických odpudivých rysech, nýbrž o člověka, jehož nepopiratelná smrtkovitost parazituje na dosud nadějném, byť příležitostně suicidálním sedmnáctiletém mládí: kdo z nás by si to ovšem pod nánosem takové vyhlídky nehodil? Proto není odsudek mládí absolutně na místě, a pomsta mohla být ještě výmluvnější. Zde bych přeci jen viděl trochu rezervy…

To není moralizování, podotýkám, to je čistý metafyzický realismus. A samozřejmě, nebyl by to Radovan, kdyby ve spodním proudu schovaném před zraky otupělých čtenářů bestsellerů a konfekčního realismu s víceméně přijatelnou zápletkou, nediskvalifikoval také onen pokrytecky milostivý postoj ke stáří, které si nezaslouží nic než kvalitní zpopelnění. Tomu, jenž nevěří, opakuji otázku: chcete se také narodit jako osmdesátiletá, devadesátiletá zřícenina a tak strávit celý život? Jistě, že ne. – Proto mi při četbě naběhla kopřivka.

2. nikdo

3. všichni ostatní

Zdenda: obrátím se tentokrát jen k tobě, neboť předpokládám, že nejsi „věšák na vagínu“, jak výborně postřehl Radovan v ostatních případech, jimiž jsem se zdržel jen jednou, a nevím, zda ne zcela marně. (samozřejmě s výjimkou Adélkalaidy, neboť ona je, jak napovídá jméno, vznešená a urozená)

nuže, milý Zdendo, tvé ostentativní odmítnutí lektýry pouze podtrhuje nevyvratitelný fakt, že povídka je napsána stylem, jenž se čte v podstatě sám. stejně jako je tomu u mnoha dalších velkých autorů, jejichž texty čtenáře nepotřebují neboť platí: nikoli oni čtenáře, nýbrž čtenáři je potřebují. a je pravda, že občas se najdou tací, kteří pod nánosem nezvládnutelných traumat z dětství (zcela objektivně, dětská traumata nelze odstranit, jak poučuje Freud), nedokáží připustit sobě ani světu, že jistý text číst potřebují, aby se neohrozili dalším ustrnutím v duševním růstu. následně – a zcela zákonitě – pociťují potřebu se s tímto neúnosným psychickým blokem svěřit, což v 99% případů též učiní. proto tě chápu, to zdůrazňuji.

vedle toho je jinou známou pravdou, že velcí autoři občas, a spíš jen mimoděk a z důvodu jakéhosi momentálního duševního uvolnění – tedy rozhodně ne z pseudohumánních, pokryteckých a maloměšťáckých pohnutek –, nezapomenou ani na zvláštní sociální skupinu, tzv. literární příživníky, k nimž patří různí editoři a redaktoři živící rodiny, různí kritici živící své koníčky, a mezi nimiž se dokonce najde několik vydavatelů živících druhořadé epigony. tak se i stane, že velký autor propašuje do textu jakoby nezáměrně křiklavou gramatickou chybu, aby tím jednak poskytl pracovní příležitost jednomu z oněch nebožáků, které já ovšem s chutí leckdy nazývám „ubožáci“, neboť bylo skutečně omylem stvořit tuto sortu bytostí – nicméně křesťanská láska nezná hranic…– a druhak, aby tím ona práce vyhovovala rozlišovací schopnosti i nejslabšího z nich. 

tak se tedy věci mají. ty, Zdendo, platíš za věcného a střízlivého glosátora, a já bych byl velmi nerad, kdybych tě v té nepopulární sociální skupině jednoho dne též objevil; ať už jako věšák, nebo jako parazita :)

Umbratica: díky za avízo, těší mě, že na mě nezapomínáte, ani když se ztratím v literárním secondhandu.

zde s tebou musím částečně souhlasit: my všichni jsme žijící klasici kráčející v Radovanových šlépějích, neobratně se pokoušejíce napodobit jeho geniální došlap. klasici imitace, klasičtí epigoni, toť úděl, za nějž jsme vděční – co víc si přát? – snad jen méně oděrků a šrámů, když se nedokážeme dohodnout, do jakého ročníku čítanky ten který z nás náleží.

a zde musím oponovat: my všichni někomu něco říkáme. :)

Vydržel jsi to s námi anonymními vozíčkáři, sedačkáři a kočárkáři nádherných a krutých, nadějeplných i suicidálních sedmnáct let, Radovane. Jako jeden z mála ses naučil používat chodidla také k otiskům do čerstvě vylitého asfaltu, pokud jde o hlavní město, nebo do rozbředlého bláta, pokud jde o zbytek provincie, a z této nenapodobitelné zkušenosti jsi vytěžil báseň, kterou ti skutečný básník musí závidět. – Například já, na znamení zoufalství, do nějž mě vrhá odrazová plocha tvého mistrovství, ještě dnes, ještě tuto půlhodinu, odstraním z pevného disku soubor svých letošních básní (včetně zálohy). A to není všechno. Zítra se nechám najmout na tu nejhůře placenou nádeničinu a koncem měsíce si zakoupím dva tvé odlitky – jeden pro levou, jeden pro pravou nohu. Potom budu v docházce do zaměstnání pokračovat, dokud si nenaspořím na dvě plasticko-ortopedické operace: jednu pro pravou, druhou pro levou nohu. Ještě než mě uspí, zapřisáhnu chirurga na zdraví jeho legálních i nelegálních dětí, aby mi nohy nepopletl, nebo aby cestou na sál odlitky nerozbil…

To je můj existenční plán. Děkuji ti, Radovane, že dáváš mému životu smysl. Děkuji, že jsi. – Ovšem, chovám jednu plíživou obavu. Jak víme, je ti nádherných i krutých, nadějných i suicidálních sedmnáct let, a v takovém věku, pokud trpíš například chronickou náměsíčností, hrozí, že podstoupíš hormonální léčbu a tvůj skeleton projde předem nepředpověditelnou změnou rozměrů – včetně předlohy pro sádrové odlitky. Já pak nebudu „up to date“, jak se říká, a co potom povím chirurgovi? Risk je zisk, anebo prohra, říkalo se ve školní družině. A já tuto moudrost v sobě pořád nechávám hnít.

Adélkalaide: item, pouze s tím rozdílem, že mířím do oblasti tvých kuloárních ňader. – Nicméně, chodidly taktéž nepohrdnu, budou-li součástí balení.

(všem ostatním: ano, já touto poznámkou balím Adélkalaidu, nicméně své alternicky si nechávám pro sebe)

Já si tvé básně recituji pořád dokola pod peřinou nejen za úplňkových nocí, Radovane. Kolikrát se mi už stalo, že jsem blaženým vyčerpáním usínal teprve při prvním kuropění! – A to byla jen špička ledovce…

Teda nechci se moc chválit, ale mám nutkání se svěřit s tím, že „Ceremioniál I“ se mi líbí čím dál víc, a to sem ho chtěl původně vyhodit. Kdybych si mohl dát tip, tak si jej s velkou pravděpodobností udělím. A vydavatele snad nějak oklamu.

i mně přímočaré odkazy ke smrti začaly vadit. zkouším tam propašovat nějaké alternativy. 

jenže jak tu morbiditu obejít, když spočívá v jádru celého podniku? – tím taky nechci říct, že je to špatně, ale jde o přiznání jejího místa.

Tedy nechápu – to jsou ale paradoxy –, jak může někdo, kdo má v oblíbených Ladislava Klímu, napsat Radovanovi komentář v onom duchu, v jakém byl napsán. Neměl to být Ivan Klíma? :)

Díy za avi, miláčku Radovane. Rád se obléknu do kůže lidojeda, která mi tak přirozeně sluší.

Sue: Milá sestro písmačko, mám podezření, že je ti buď patnáct (příp. třináct) let pod nulou, nebo jsi nepřiměřeně zpomalená v estetickém vývinu. Nebudu vysvětlovat, co je sarkasmus, černý humor nebo travestie, a co si kdo bere na paškál, pokud si vůbec potřebuje něco brát, neboť svazovat uměleckou tvorbu do předem vymezeného smyslu JE brutal.

Žijeme bohužel v demokratické společnosti, a ví Hospodin, že Písmák je demokratický až hanba, proto není možno ti za tvůj názor pořádně přitáhnout palečnici. Nicméně, bezmoc také není řešením. Doporučuji všem knihovnám, aby ti již dále nepůjčovaly knihy, které očividně masakrují tvůj čtenářský cit. Již žádná Daniella Steellová, žádná Jackie Collinsová a podobné dámy – rozluč se s nimi, prosím.

Písmák naštěstí vstřebá kdejakou počáteční úchylku, nemusíš se bát, že jsi ztracený případ. Je připravený i na tebe. Zde, prosím, zcela nezištně, pokladnice existenciálního naturalismu a černé grotesky pro dospívající slečny od bratra písmáka Měrky:

http://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=19125

Ještě teda, když zas beru do úst Umbratiku, v mých očí má s Jitkou leccos společného, je akorát naivnější co do obraznosti a těch prefabrikátů používá také mnohem víc, řečeno zhruba. Ale ve své lepší podobě by se Umbratica vedle této básně neztratila. 

Tak zrovna první strofa mi přijde přesvědčivá. Jasně, kontury svědící krajinu jsou vymyšlené hlavou, pro mě účelová ozdoba, jenže ruku na srdce, Lyryku: nedáváš právě Umbratice za takovéhle metafory (u ní bývají ovšem nejednou méně vynalézavé) výběry? :) – No nic.

Proti druhé strofě nemám nic.

Ve třetí strofě jsi, obávám se, nepobral smysl obrazu. Les je nebezpečný tím, že ti vyroste „za krkem“, že se staneš sám lesem. Je to nebezpečí pohádkové, s mrknutím oka, tudíž odlehčené, ale stále je pod ním reálný základ. A dobře to zapadá do konfliktu subjekt vs. ohrožující les, který se dialekticky táhne celou básní.

Možná, kdyby zde byly další básně z oné sbírky, bylo by téma zřejmější, a tahleta by se na jejich pozadí vyjevila zřejměji, pokud tomu tak není. Já už to neposoudím, četl jsem jich víc, vnímám to propojeně.

Akorát ve čtvrté strofě mi nefunguje logika. Proč je nutné tak rychle vystoupit do nebezpečí? Právě opak by měl být žádoucí. Vnímám metaforu s kořenem jako ne zcela funkční přídavek k analogické metafoře vysemenění a zaklíčení. Smysluplné by bylo spíš ujet než vystupovat. Ale pro čtenáře, který nepotřebuje přemýšlet, to bude dobré.

Myslím, že když se takovýhle text přečte v rádiu, přesně zapůsobí. Je tam od všeho kousek. Jitka Srbová balancuje na hraně líbivosti a přesvědčivosti, ale v tomhle případě převažuje to druhé. Občas musím mhouřit oči nad metaforami, u nichž nevím, zda jsou víc vykoumané nebo inspirované. Je to takový styl na hraně. Ale když míří k jádru, dávám mu rád rozhřešení. A samozřejmě, rytmus a zvuk jsou tak vychytané, že jednoho ani nenapadne se tím zabývat. A to je další dobré znamení.

… já se MUSÍM jednoho dne stát tebou! To je historicko-futuristická danost. (Bože! :D)

„Skromný vysvětluje slovní druhy / Havel po Skromném je až ten druhý“

Nejsladší medová plástvi, 

nejopylovanější pilná včeličko,

nejlíbeznější veršomlýnku,

nebude-li toto dvojverší, pro jehož estetickou kvalitu ještě nebylo vynalezeno adjektivum, tento dvojveršový protistátní pokřik – definitivní signál k hipsterské revoluci, burácení, které výstřel z Aurory mění v čmeláčí ubzuknutí; nebude-li tento rýmovaný klenot, jenž ze stanice newyorského metra vytlačuje dosud slavné, leč chabě zrýmované Poundovo „Zjevení těch tváří v davu / korunní plátky na vlhké, černé ratolesti“, nebude-li figurovat v záhlaví příští ročenky nejlepších básní, slibuji, že před bratry písmáky spořádám celý náklad takto znehodnocené publikace, i kdybych měl kvůli tomu objet všechny autory a připravit je o autorské výtisky.

Mám už jen jediné přání: být tebou.

a2a2a: snad si rozumíme v tom, že nezpochybňuji Jinovatovu erudici samu o sobě, to by bylo vzhledem k tématu irelevantní. Zpochybňuji jeho možnosti ve vztahu k zadání.

V čem je postoj 

A) vybírám nejlepší básně, přestože nemám jak je vybrat

morálnější než postoj

B) vybírám básně dle vlastní libovůle (erudice, nálady, pocitu, přátelské vazby atd.)

?

Jinovata hledá alibi pro odmítnutí prvního postoje, ale zároveň nepopírá, že hledisko dobrý/špatný bylo rozhodující. Důsledek jsem popsal výše.

Jinovata: titul knihy zdaleka není tak marginální, jak se jej pořadatelé každoročně snaží bagatelizovat. Právě pro ten titul si to lidé kupují a někteří i čtou.

Shodnu se s tebou v tom, že lze rozpoznat fungující a nefungující báseň. Dobře, dostaneš jich několik stovek. Podle čeho vybereš pár desítek? Odmítáš se hlásit k názvu knihy, ale prakticky dokládáš, že jsi směrem k názvu postupoval. A je přece jedno, jestli ses zastavil dva stupínky pod „nejlepší“, nebo jeden stupínek nad „nejhorší“, když nad vybranými básněmi žádné jiné nezbývají. – Nemám tomu přece rozumět tak, že jsi záměrně ignoroval sto „lepších“ básní? Sotva, samozřejmě. Dle tvé procedury se jedná o nejlepší básně.

Fakt, že jsi podél kvalitativně komparativní osy postupoval, nezruší ani skutečnost, že se jedná o hypotetickou osu, bez objektivní reálné opory. Podstatné je to, že tvořila základ tvé procedury.

A já se ptám, v čem je tento postoj ospravedlnitelnější než postoj „vyberu z těch stovek fungujících básní losem“? Kdyby šlo o úžeji zaměřenou antologii, tematicky apod. našly by se další klíče. Ale takhle? 

a2a2a: já to nevydávám, nemohu mluvit za vydavatele, ale tak, jak je to nastavené, jaké jsou nevyhnutelné premisy, i s tím, jaká se kolem toho vždy strhne diskuze, bych soudil, že bez té knihy by v literárním prostředí bylo skutečně lépe. A bylo by bez ní lépe i čtenářům, protože celé to zkreslení, které je obsaženo v systému této „hry“, se nutně přesouvá i do jejich vnímání. Běžný, méně informovaný čtenář, soudím, si ten odstup už vůbec nevytvoří. Nicméně, já ani ty to neovlivníme, o tom vůbec nemusíme diskutovat.

Rozvinul jsem diskuzi na téma, co mohl udělat Jinovata ve vztahu této ročenky a Písmáku, a co prakticky udělal, nebo ne. Zatím jsem se nedozvěděl víc, než že básně z Písmáku nebyly dost dobré, přestože dotyčný nevybíral ty nejlepší. :) 

Chápal bych to tak, že básně z Písmáku nebyly dost hranaté nebo modrofialové. Že jim leckdy chyběla mašlička. A že nedokáží samy chodit na toaletu, abych se alespoň pokusil nahradit ono stupňování adjektiva, které Jinovata – prý – nepoužil.

Jinovata: Nešťastný Jinovato, přípomínáš tvrdohlavého repetenta semináře „Základy logického uvažování."

Na jednom místě mi tvrdíš, že jsi nevybíral nejlepší básně. 

Na druhém místě Lyrykovi opakuješ, že básně jsi vybíral srovnávací metodou podle toho, jak byly dobré, s tím, že ty písmácké nebyly dost dobré. Z toho usuzuji, že jsi z porovnávaných básní nevybíral ty „horší“. Vybíral jsi ty „lepší“, až jsi všechny „horší“ redukoval. A jaký je logický konec? Zbyly ti v rukou ty nejlepší.

Rozumíš sám tomu, co jsi celou dobu dělal?

Rozumíš stupňování adjektiva „dobrý“?

Správná odpověď:

A) jsem fatálně nelogický; 

nebo:

B) nerozumím stupňování adjektiva „dobrý“

Vyber si :)

a2a2a: totéž v bleděmodrém. Je mi líto :) Všechny zajímavé básně se do knihy nedostanou, protože takových básní jsou stovky. Tudíž, ke slovu přichází komparatistika opřená o efemérní adjektivum, čili: ke slovu přichází doslovná aplikace titulu knihy. Je to systémová záležitost. Morální vlastnosti s tím nemají co dělat a kritické schopnosti editora posuzuje jeden člověk – buď arbitr, nebo vydavatel.

Aššurb.:To sice mohou prohlašovat, a někteří to také prohlašují, ovšem pokud to svou praxí obrátí naruby, znamená to, že všichni tuhle hru hrají docela vážně. Opakuji: Jinovata (a někteří další) argumentují, že ve své koncentrované svědomitosti jsou s to vybrat to nejlepší. Já tvrdím, že takto pojatý úkol v sobě od začátku zahrnuje institucionální klam. Prosím, kdyby ty role vycházely alespoň z nějakých, jakkoliv abstraktních a těžko postižitelných rolí v literárním světě. Jenže to je omyl, který spolu s titulem podkládá knihu. Arbitra vybírá vydavatel, editora si pak vybere sám arbitr, nebo jej dohodí taktéž vydavatel (ostatně tohle se nikde veřejně neventiluje, v žádném doslovu, nic). Visí to vskutku na dvou třech lidech. A jakkoliv mohu mít názor na tvorbu oněch básníků, nevím, na čem založit jejich autoritu ve vybírání toho nejlepšího. 

Takže o nejlepší nejde, dobře. Jde o něco jiného. A netřeba, ba nemožno se za to stydět, pokud už člověk přijme účast v takto zavádějícím projektu.

a2a2a: Jinovata se zhostil úkolu s vědomím, že on je ten pravý, kdo má rozhodovat o tom, co je nejlepší? Protože ho delegovala vyšší božská instance Stöhr? – Promiň, že jsem osobní, ale musím ptát: nejsi také jedním z těch, kteří si sedí na pupku? 

Jak lze diskutovat o tom, co je nejlepší, když pro to neexistují měřítka – pokud by existovala, není o čem diskutovat – a ZÁROVEŇ diskutovat o tom, jak se to povedlo? Ptám se co nejprostěji: JAK? Tvůj argument je čistý protimluv, který bohužel nic neznamená.

Právě proto, že titul knihy je hypnosugestivní absurdita, nemají zde řeči o nějaké upřímnosti a svědomitosti absolutně místo. Ročenka se dělá jen kvůli tomu, aby vyvolávala zlou krev, to je její hlavní poslání. A pak samozřejmě pro těch několik vybírajících a vybraných, kteří ve své zaslepenosti věří tomu, že vybrali to nejlepší / jsou těmi nejlepšími. Přestože to všelijak okecávají, že se titul nedá brát vážně a kdesi cosi, z paradoxu neuniknou – nakonec si všichni na své účasti zakládají, a editoři ještě víc. Dokazuje to i Jinovata:on skutečně věří tomu, že dokáže rozpoznat to nejlepší. A ty mu to ještě potvrzuješ.

Aššurbalit: píšu o tom, že ročenka je o něčem úplně jiném, než o honění chiméry. Petr Hruška to pochopil, a jakkoliv to pokrytecky nepřiznal, prakticky to alespoň potvrdil, když tam naházel své kamarády. Ivan Wernisch to neudělal tak okatě, a také explicitně nepřiznal, že by v adejktivum „nejlepší“ nevěřil, byť kolem jeho zpochybnění zakroužil, ale ani v jeho případě nelze hovořit o výběru nejlepších básní. Simoně Rackové pomohly okolnosti, protože A. Brousek už nebyl schopen na tom pracovat, takže zbyl alespoň nějaký průřezový výběr, který také nemohl být nejlepší a ve kterém stejně řada autorů chyběla. Petr Král přirozeně věří svému nezpochybnitelnému pohledu na věc, s ním nemá smysl o čemkoliv diskutovat, pokud s ním člověk nesouhlasí. Starší ročníky jsem nesledoval.

Závěr: VŽDYCKY šlo o výběr podle libovůle arbitra, který buď bezdůvodně uvěřil tomu, že vybírá to nejlepší, nebo tomu alespoň nevěřil, ale nepřiznal to. A pokud nebyl editor úplné tele, nebo neměl arbitra tak protivného, že se nedalo nic pořídit, někoho tam dostal i za sebe. Jinovata, jak se zdá, tuhle hru sežral i s navijákem. O tom se zde, řekl bych, diskutuje. ;)

Jaký paradox: svátek je tvůj, ale já jsem od tebe obdržel již dva dárky! A to je určitě jen začátek… Nebýt tebe, tak takový pěkný animovaný ASCII film vůbec neuvidím. Vřele doporučuji ostatním čtenářům. (P. S. Miluju ASCII. Skoro každý den se naučím nějakou novou klávesnicovou kombinaci.)

Lyryk: teď vidím, že zčásti opakuji tvá slova, ale to jen proto, že jsem tvoji odpověď předtím nečetl. 

Jinovata: Každý, kdo do toho trochu vidí, a kdo tu ročenku někdy četl, chápe, že nejde o žádné „nejlepší“ básně, protože nic takového v poezii neexistuje, nýbrž o výběr oblíbených autorů daného arbitra, plus nějaká ta povinná jména, aby se nestal terčem ještě ostřejší kritiky, než je běžné. Pokud není editor úplný hadr, tak tam také někoho protlačí. Tohle je literární diplomacie, na které ročenka funguje. Anebo si opravdu s Borkovcem myslíte, že máte patent na rozum, jen proto že vás vydavatel vybral? Jestli ano, tak je to ještě komičtější vysvětlení, než se zprvu zdálo. :) A já mám obavu, že to je vysvětlení odpovídající skutečnosti. Zkrátka jsi v nejlepší vůli a s nejlepším svědomím vybral to nejlepší, protože to dokážeš rozpoznat, viď? Tak to potom ano. Ale taky ses u toho hodně natrápil, měl jsi pochybnosti atd. A teď chodí lidé a něco ti vytýkají. Jaký nevděk…

Ne, Jinovato. Kdybys nebyl tak zahleděný do svých schopností, nebo tak poddajný, kdoví, co všechno v tom sehrálo roli, tak tam z principu někoho z Písmáku dostaneš. I kdyby mělo jít jen o hru – nic jiného než hra dvou tří lidí ta ročenka ostatně níkdy nebyla.

(Jakub Řehák, nic proti němu, už poměrně dlouho není aktivním autorem Písmáka, toho bych sem vůbec netahal.)

Je to super, má lásko nejsladší, ale tip ti dám, až si zasouložíme. Teď na něj nějakosi nemám náladu, ačkoliv předehra je to slibná… slibná, jářku! (Doufám, že máš dobře vybělený konečníček…) 

Tvůj Petr (s prstem chvějícím se nad tlačítkem "Dát tip".)

Jinovata: Nevím, neprocházel jsem to. Budu si myslet, že žádná z těch tisíců básní zde publikovaných nebyla do ročenky dost vhodná.

Pokud jsem měl možnost sledovat to v minulosti, nikdy se nikdo nedostal do ročenky proto, že publikoval na Písmáku. Vždy šlo o publikaci v jiném médiu. A teď, kdy má Písmák své zastoupení v tvůrčím duu, kdy je šance nechat vyniknout několik místních autorů nebo autorek (možná o to nestojí, pravda), přijdeš s odpovědí, že odsud stejně nebylo co publikovat? Přijde mi to přinejmenším divné, zvlášť když pomyslím na to, jaké „blbosti“ se tam dokázaly dostat v minulosti. Možná je v tom ale vaše kniha jiná, nemohu zatím posoudit. Počkám, až to tady Lyryk celé okomentuje. :)

Která z písmáckých básní z aktuálního období se dostala do ročenky, bratře písmáku editore Jinovato? – Kdo z nás je doslova nejlepší? Egil?

(Abychom si rozuměli, představuji si to tak, že slovo editora má na konečné uspořádání knihy minimální vliv, když tak mě oprav.)

Právě, že zas tak neblekotá, to jsem napsal hned zkraje. Vědomí, že to musí zůstat kompaktní, je ze stylu znát. Je to vcelku ostře nastříhané a kondenzované, a přitom to onen efekt protivné postavy nezruší. Skloubit to jde, jak je vidět. – Jsou to dvě věci. Týpek ať sere, ale styl textu ať nesere. V tom je právě ten fígl. Když to vyvážíš, tak ses jako autorka trefila. 

Ačkoliv, ono jde hlavně o směšnost, která se tím exponuje. Vypravěč může zůstat protivný, když je směšný. Tak jde asi hlavně o to, aby se ta směšnost navodila za co nejmenší cenu. Aby místy nepřevážilo otravné blekotání.

Vypravěč jako antihrdina. Tam se musejí skloubit dvě tendence: sympatie stejně jako antipatie. Jde o míru. Když budeš realisticky líčit jen tu odpornou stránku, tak čtenář nevydrží, protože, kdo by naslouchal nesympatickému vypravěči? Tudíž on si musí čtenáře získat, a přitom zůstat protivný. Jak jsem to psal, přišly mi ony pasáže vzhledem k ostatním únavnější. Ovšem je poznat, že ta nesympatická stránka mohla být vylíčená ještě protivněji, takže chápu, žes tu rovnováhu měla na vědomí, nebo v podvědomí. Tady stačí pracovat s náznakem coby signalizací. Potřebná negativní emoce se přenese a text navenek vypadá dobře, byť jde prakticky o projev idiota, jak píšeš.  

Konkrétně tohle:

„aby se ve svém půvabném těle cítila ještě ženštěji a netrápila se žádnými mindráky.“

To jsou myšlenky, které při psaní přijdou samy, dají se považovat za nezbytné lešení, ale pak je třeba je vyškrtat, protože text jimi rozbředává. Často to bývá součást průvodního hlasu, jímž si autor pro sebe ujasňuje, proč se děje to nebo ono, ale většinou do textu nepatří; nepočítá se totiž s tím, že je čtenář až natolik tupý, aby to potřeboval slyšet :) – samotný obraz to o nic neobohacuje, je to navíc.

Tam, kde se držíš líčení akce, je to kompaktnější. S reflexemi se musí opatrně. Scéna s vozovkou je podobně rozvolněná, spíš ještě víc. Někde ty glosy přispívají k humoru, ale zde to spíš zbytečně natahují.

„Občas se prostě přihodí nešťastná náhoda, že se i ženě něco příliš nepodaří, přesto by se k ní muž měl chovat jako k dámě. A ten nevychovanec, co během onoho incidentu havaroval, na Miriam zakřičel: „Ty slepá krávo blbá!“

Považte, takové chovaní k ženě! Bylo mou povinností jít ho srovnat lehkým proplesknutím. Ani ta zlomená žebra a natržená slezina ho neopravňovaly použít taková slova na adresu mé krásné polovičky.“

Citovaná pasáž by šla zkondenzovat určitě aspoň na polovinu. Povídka je celá napsaná kompaktním stylem, což je dobře.

Většinou mě to bavilo, ale v pasáži kolem nehody se kompaktnost vytrácí. Ještě mi vadilo souvětí s „třiceti operacemi“. Nadsázka sama je mdlý vtip a to dovysvětlování je zbytečné. – Ale to nic, autor běžně podobné nadbytečnosti nevidí. 

Vyjádřil bych se k první: tenhle způsob zobrazovaní, kdy se z téměř realistické deskripce něco vyklube, mi přijde přiměřenější, a ukazuje se, že nepostrádá atmosféru ani tajemství. V tomhle případě se celou báseň podařilo zaklenout alegorickým obrazem. Působí to na mě jinak, než když se metaforizuje. 

Narážím akorát ve 3. strofě, kde jsem vedený k tomu, abych si ony fragmenty představil jako černé a šedivé, protože po předchozích dvou verších, které úžasně otevřou obraz, mi tam naskakuje víc odstínů. Chápu racionální podstatu i záměr oné doslovnosti, ale mně byla spíš na překážku.

Bezpochyby. Jsem vlastně pořád tak nějak neposkvrněný, jako svatá Panna, matka milosrdenství.

Už to rovnou nominuju na leden.

Četl jsem od Umbratiky mnohem víc básní, než si představuješ, Lyryku. Ale to nevadí, vyjádřil jsem se k tomuto příspěvku. Fakt, že Umbratiku k něčemu nabádám, je možné brát s nadsázkou. Není mým hlavním záměrem ji vychovávat – jakkoliv bych byl raději, kdyby psala mně milejší texty –, ale vyjádřit se k působení básní. Ty jevy budou pro někoho odstrašující či varovné, pro jiného marginální a pro dalšího žádoucí.

Co myslím výrazy od sebe k básni, od básně k sobě? Myslím především to, že si nelze říct: „Tak, a teď napíšu báseň, protože a protože…“ Kdyby to tak fungovalo, tak bude každý psát každou chvíli nějakou „báseň“, protože psaní básní, jak se zdá, je to nejjednodušší na světě. Imitace nebo replikace jsou jednodušší postupy než objev, a také v nich mohou být rozdíly. Záleží na citlivosti autora nebo na čtenářské zkušenosti.

„Pokoušíme se sice určit něco v současnosti jako objevné, ale to je samozřejmě marnost nad marnost.“

 – vidím, že objevnost ti také leží na srdci, nicméně taková kognitivní marnost to rozhodně není. Literární věda si od 19. století vytvořila řadu nástrojů, kterými lze zkoumat podobu textů a jejich vztahy. Autoři také nepíší z „ničeho“. I ten největší epigon či diletant, abych byl názorný, má v sobě zažitou nějakou poetickou strukturu, která jej navádí k určitému způsobu vyjádření. Zpočátku se to děje nevědomě, s rostoucí zkušeností a ochotou překračovat svůj stín se podíl vědomé práce s těmito strukturami zvyšuje. Dotyčný je pak lépe schopen reflektovat, kde se od čeho odrazil. Dokud toho schopen není, bude ti klidně „autenticky“ tvrdit, že je nebývalý vynálezce. – A na druhou stranu, žádné mediálně společenské zkreslení není schopno redukovat reálný vliv textů.

Souhlasím s tebou v tom, že ne vždy má básník jasno v tom, k čemu došlo. Proto je dobré mít odstup i několika měsíců, občas i let. Jestliže celou dobu nepřešlapuje na místě, bude pohledu zvnějšku částečně schopen. Zcela to není možné už nikdy, natolik je s jeho vznikem spjatý. Kritik je zde pak od toho, aby s nějakým pohledem zvnějšku přišel hned, s tím, že zčásti jde o autora, zčásti – snad podstatnější – o text, který sehraje svou roli při vzniku jiných textů.

Připouším bez mučení, že z pohledu čtenáře není záměrem vyšetřovat autora ohledně toho, jak to bylo, a není to ani možné. A především, bylo by to vcelku jedno, kdyby se to neprojevilo v básni. A to je klíč k metafoře, kterou jsem použil. Zjistil jsem, že některé vlastnosti působnost básně srážejí, a hledám, z čeho to tak mohlo vyplynout. Ve vztahu ke skutečnému tvůrčímu procesu to bude vždy spekulace, samozřejmě. Proto nelze autora přímo k ničemu nutit. Lze však opakovat, že text se jeví takto a takto a že by bylo žádoucí, aby se vyjevil jinak.

Umbratica to nazývá „dobovým klišé“, ale já bych poetické východisko, byť podmíněné literární periodou, tolik nepodceňoval. Nic jiného totiž k hodnocení neexistuje. Ta perioda může být navíc dost dlouhá, může spojovat na podhled odlišné styly napříč staletími, a některé základní prvky mohou dosahovat až k počátkům písemnictví. Jsou tedy ověřené, přestože sám bych žádný nepovažoval za definitivní.

Je také pravda, že vnímání významu formálních či obsahových klišé, tj. ustálených verbálních struktur, se proměňuje. Nebo raději, mění se těžiště v jejich poměru. Velmi zjednodušeně, jednou záleží víc na tématu, jindy na provedení. Ovšem prvek novosti a objevnosti, aby dílo nesklouzlo do kategorie „epigonská tvorba“, se vždy musí někde realizovat. To už není jen dobové kritické klišé.

Ale Milunko, ty zas žiješ v pochroumaném světě. Já hážu odpadky z okna, kde na balkoně čeká maminka a odnáší je do koše. Kdybys viděla, jak šťastně se při tom tváří, asi bys mi záviděla…

Ježiš, děcka, vy snad halucinujete! Já že napadám Edíka? Vždyť to sám o sobě napsal, a ještě doložil spoustou příkladů. Ježiš děcka, už na ty houbičky nechoďte – a nemyslete, že nevim, kde se tam u vás sbíraj… Jen to si nemyslete.

Vrána k Miluně sedá. :D

Hahahaha:

„Nepochopení umělci jsou ti umělci, kteří nízkou kvalitu svého umění maskují nepochopeností.

Mohou to být jacíkoliv umělci, ale nejvíce jich lze nalézt mezi básníky. Vznikli pravděpodobně v 19. století s ná­stu­pem dekadence a jejich společnými znaky jsou baret, šála a naprosto otřesné umění, které nikdo nechápe. Za všechny důležité můžeme jmenovat Eduarda Vránu.“

http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Liter%C3%A1rn%C3%AD_server

P. S. – jmenovka opravdu není nadsázka, sestro písmačko. Věř tomu, nebo ne, za své kritiky dostávám na jiných místech zaplaceno, byť dost málo. No ale možná tam mělo stát: „Profesionální kritik“ – jenže pochop, kdo by si nechtěl aspoň trochu zahrát na autora tam, kde o nic nejde? Holt jsem se chtěl chvíli vidět jako ten vysněný básník, snad by to šlo empaticky pochopit. :DD

Minty: Empatie s autorskou ješitností a sebestředností? Tak na to jsem opravdu zapomněl, ačkoliv už jsem si všiml, že to na Písmáku frčí. Omluv, prosím, nezkušenost bratra písmáka – začátečníka. Časem se do toho dostanu, věř tomu, sestro. :)

„Díla nemusí být objevná a originální, aby za něco stála.“ – Vnímám to jako jeden z axiomů empatické kritiky. – Něco na tom bude, opravdu. Zde mě napadají další:

1) Dílo musí hlavně být připsáno předem oblíbenému autoru. 

2) Musí přemílat dobře stravitelné a předtrávené skutečnosti, prožitky, vjemy, koncepty, myšlenky apod.

3) Je nezbytné vystavět báseň z prefabrikátů, které imitují nebo přímo replikují již zažité a poznané verbální struktury. (všimni si, jak krásně se přibližuji tvému axiomu)

4) Nejistota smyslu, paradoxy, iracionalita, neobvyklé zkřížení výrazu, konflikt v tématu a motivech, nejednoznačnost zobrazení jsou krajně nežádoucí.

5) Dílo musí být krásné, líbivé, uhlazené, harmonické, sladké, musí pohladit u srdce a přesvědčit nás o tom, že svět v podobě, jaká je nám předložena, je ten pravý a pravdivý, familierní, bezpečný, dobrý a náš.

(Netvrdím, že tohle všechno dané dílo splňuje, takhle paušálně bych se to tvrdit neodvážil, proto jsem se věnoval pečlivější analýze, ovšem jako příklad empatické kritiky je docela dobrý návrh, co myslíš?)

Holky a bratři písmáci, nenechte se mýlit. Tady se podívejte, kdo je ten slavný „Edík“:

http://necyklopedie.wikia.com/wiki/U%C5%BEivatel:EddieCrow

Kdo nemá čas klikat, tomu říkám věcně: je to lempl. A kdo je Miluna, už víme.

R. L. – Možná jsem se unáhlil, Romane. Mám teď vážné podezření, že ti ten Trabant spadne a potluče se.

Tak já dám aspoň bratrský anti-tip. A máš to, Miluno! Dojdi si k řezníkovi, ať ti narovná jazyk, cérko. Až ti tyhle blbosti někdo vydá, řekni si Romanovi Lonhertovi, nejaktivnějšímu písmáku ze všech, on si tím podloží Trabanta na dvorku.

No já myslím, že ještě horší je, když píše povídky v hanáckém dialektu. Já bych si to třeba i přečetl za první odstavec, ale ten jazyk je mi tak protivný, že to bohužel nedávám. Ale třeba to někdo přeloží do češtiny, nějaký bratr písmák, který ovládá oba jazyky.

pošlu avízo to pro změnu Janině.

Umbratica: milá sestro písmačko, mohla bys argumentačně doložit, že mé kritické názory jsou pouze dobovým klišé, nebo jde jen o nějaký zápisek z deníčku? A jak mám této charakteristice rozumět? Co to pro mě jako pro kritika znamená? 

(Holky, nezpovídejte se mi ani v komentářích!)

Tak to je jasný. Když se chceš zalíbit čtenářům, musíš vyzkoumat, co na ně působí a jak se nejlépe podbízet, sama o tom víš nejlépe. Ale chtěl jsem to nominovat alespoň kvůli hře, jakkoliv předem ztracené.

P. S. – napiš softwarový algoritmus, nasyp do něj poznané metafory, přepni na funkci „random“ a výsledek můžeš úspěšně prodávat v balení Globus korrekt.

Lyryk: bratře písmáku, v bodě 1 mi dokazuješ, že jsi nepochopil, co jsem napsal. – Pokud chci, aby Umbratica odložila metafory, je to jen proto, aby se zbavila zlozvyku, který jsem u ní identifikoval. Minimalistku z ní dělat nechci, ale vykročit jiným způsobem a jiným směrem by jí prospělo. Až pochopí, jak se metafory do básně dostávají přirozeným způsobem, začne je sama od sebe používat.

bod 2 jsem četl několikrát, avšak vedle toho, že je v něm několik zkreslujících obecných tvrzení, která tu nelze rozebírat, nevím jistě, co mi chceš tlumočit. Jestliže se odvoláváš na deskriptivní poezii, tak opakuji, že i taková poetika musí mít jiný kořen než pouhé zmetaforizování, aby rozšiřovala básnickou zkušenost. Autorů, kteří si mohli dovolit metaforizovat podle libosti a vždycky nebo skoro vždycky jim z toho vyšel neotřelý obraz, objev, zážitek, bylo v české poezii přibližně 5. Umbratica mezi nimi není. :) 

bod 3 – když sesypeš na hromadu pytel označení, metafor a symbolů, promícháš je hráběmi, také se s nimi bude něco dít. To však na poezii nestačí, stejně jako fakt, že je Nový rok a zima, viz výše. Pořád nevím, na čem by měla báseň alternativně stát. Zkus to jinak.

O citovaném obrazu lze diskutovat. Ano, zde probíhá hranice. Co bylo první? Za každou cenu vytvořit metaforu, nebo něco vyjádřit pomocí metafory, protože to jinak nešlo? A ve druhém sledu otázka: pokud se už myšlenkový koncept vtělil do metafory, jsou koncept (ale lepší je mluvit o prožitku, zkušenosti v širším slova smyslu, neboť poezie nemá primárně poznávací hodnotu jako vědecká disciplína) a metafora v něčem objevné, nebo je to jen x-té opakování zažitého? – Z hlediska čtenářské zkušenosti mohu říct, že reflexe básnického údělu jsou z 95% opakováním. Málokdo dokáže být tak ironický a nad věcí, aby do tohoto provařeného tématu vnesl něco nového. A začátečníci by se mu ze sebezáchovných pohnutek měli tím spíš vyhýbat. 

Obraz vnímám jako řemeslně funkční, vlastní tomu, co se nazývá naivistická poezie. Proti hovoří fakt, že tato póza byla již mnohokrát zpracována – a teď jak to udělat jinak? Jediné, co mě zaujalo, je zdůraznění marnosti pomocí černého ledu a vyhořelých prskavek. Tam se rýsuje přesah. Je však znehodnocen tím, v jakém kontextu se objevil. Jsou to prskavky a zmrzlý asfalt nikoliv proto, že by to tak muselo být a že to odpovídá povaze marnosti, kterou chce autorka vyjádřit, nýbrž proto, že je zrovna Nový rok a že to bylo po ruce do sběrné básně na téma Nového roku. Není to úplně mimo, ale je to nakažené. Kdybych věřil tomu, že právě pohled na prskavky a asfalt vyvolal potřebu reflektovat tuto marnost, bylo by to lepší. Mám však podezření, že postup byl opačný, tudíž účelový, pragmatický, nikoliv od básně k sobě, nýbrž od sebe k básni.  

Až bude pouť, budou to místo prskavek prasklé balónky a špelje, až bude podzim, bude to listí, až budou vedra, bude to popraskaná země a žlutá tráva atd. – Samozřejmě, něco je třeba si vybrat, ale snažím se ukázat, jak podezřele univerzální tento obraz je, jak jej lze dle příležitosti variovat, neboť za ním číhá šablona. A to už spadá do kolonky ustálených / automatizovaných spojení, neboli klišé. Klišé nemusí být pouze slovní spojení, nebo metafora. Klišé se týká i komplexních obrazů, alegorií, témat, postojů, způsobů vnímání, v podstatě jakékoliv replikace. Lze pak jen doufat, že aktuální nástroje jsou natolik nečekané, že toto tíhnutí převáží.

Pokud jde o kvalitu, obraz sám bezobsažný není, je přístupný bez námahy, má racionální jádro, avšak utvrzuje v tom, co jsme již zažili a téměř nevystavuje nebezpečí cesty do neznáma – pro mě to je na 4 verše málo. A chyba je myslím už v tom, že se autorka vydala na takto prošlapané pole, a teď by ji měla zachránit jedna metafora. Je to zrádné. Nicméně Umbraticu dobře vystihuje. 

bod 4 – soucítím s tebou, že to musíš číst. Pokud však chceš hledat jádro poezie v intelektuálním / tematickém / myšlenkovém sdělení / morálce / politickém postoji atd., pak s tebou brutálně nesouhlasím. Já ani nežádám, aby poezie něco sdělovala v tomto smyslu. Hledám její jádro v prostředcích, které jsou vlastní pouze jí. Nabízíš-li mi tohle jako alternativu, tak se stoprocentně míjíme.

Na závěr poměrně důležitá poznámka k objevnosti: ta se zcela logicky nastavuje podle horní hranice, tedy jako soubor dosažené poetické zkušenosti. Pokud někdo přijde s tím, že vidí něco, co už viděl, zažil, prozkoumal atd., je to nezpochybnitelná poetická zkušenost. Pro některé autory, musím říct, bohužel. :) – Pokud ti sousedka, která v životě přečetla 3 básně, bude tvrdit, že na tom místě vidí něco geniálně nového, je to omyl. To, že tuto zkušenost nosí jednotlivé lidé, neboť čtení je indiviuální akt, je nevyhnutelné. Není to však o lidech, nýbrž o poetické zkušenosti, kterou sdílejí.

Stárnoucí vlk: o snaze egilově jsem něco četl, ale že teda i další… no tak Umbratica má svou hlavu nejspíš. Nemohu soudit, ale snad to zapůsobí aspoň na Lyryka. Ačkoliv věřím, že na Umbraticu taky. To by v tom byl čert, kdyby nebyla nahlodaná… Sám se nerad naparuji, ale mám vyzkoušeno, že má slova mívají hypnosugestivní účinky. Kdo si je přečte, může je buď vytěsnit do nevědomí, kde dál podvratně účinkují, nebo si zajít na lobotomii. Pokud už je Umbratica přečetla, je ztracená – teda v tom dobrém slova smyslu. Věřme, bratře písmáku !

Ach, bože, Lyryku. :) Vždyť je to jedna metaforizace za druhou, jen proto, aby to vypadalo „básnicky“ v duchu toho, co si autorka pod básnickostí představuje. Píšu o tom, že kořen musí být jinde. Vždyť ten úmysl z toho tak čouhá, že to nemůže být ani pěkné. A k tomu návod: vezmu, co právě vidím za oknem, protože zima a Nový rok jsou přece zvláštní už tím, že jsou, a teď to všechno přeložím do metafor a dostanu poezii. Vážně?

Je to zase škoda, protože Umbratica má cit, ale často jej rozpouští ve snaze být básní a výsledek je nepřesvědčivý. V té násilné metaforizaci s množstvím klišé se pak ztrácejí okamžiky, kterým by mohla být přiznána trvalejší platnost. A pokud báseň stojí pouze na metaforizaci, klišé ji podrážejí dvojnásob účinněji. Kdyby to aspoň dělala s mrknutím oka, jenže ne, je to do sebe tak zabalené, že šance na přesah neexistuje.

Přestaň Umbraticu nekriticky chválit, zakáž jí používat metafory – na tebe aspoň dá – ať zjistí, že metafora přichází ve chvíli nezbytnosti, když si o ni poezie sama řekne, nikoliv naopak. Metafora poezii nevyvolá. A já bohužel vidím, že jedinou „poezií“ jsou zde skutečnosti, že nastala zima a Nový rok, které se autorka pokusila nějak „ozvláštnit“, ozdobit. 

Autopoetické odkazy, které usilují o satiru, v tomhle prostředí pak nutně vyzní rozpačitě; již stokrát použitá aluze na Holanovou „poézií“ to ještě podtrhne – jak může někdo předpokládat, že ten se ten vtip dá stále udržet? 

Pokud jde o klišé, jedná se buď o provařené básnické obrazy (mraky –plachty / velryby, zimomřivé slunce, pírka slovíček, lidé – pěšáci / figurky, šachovnice oken apod.), nebo o skutečnosti které do novoročních a zimních obrazů patří tak automaticky, že jejich připomínka, pokud se nenatáhne po dalším významu, vyvolává ježení vlasů (prázdné ulice, vrávorající opilci, pitka a svátky, planá předsevzetí, čerstvá odhodlání, která zase nevyjdou…).

Hlavní potíž vidím tedy v tom – a nechme nyní můj profesionální status stranou – že se autorka obrátí k tomu, co je dokonale poznané, prošlapané, zažité, s očekáváním, že vynalézavá metaforizace to převrátí v něco nového a jedinečného. Tyhle metafory však nejsou perly, nýbrž pouťové tretky a obité malované talířky. Nechal ses napálit jako tlupa Indiánů, Lyryku. :) 

Pamatujme si jednou provždy, holky a bratři písmáci: kdykoliv začnu od metafor, mám stoprocentní jistotu, že nic neobjevuji. Všechny metafory už jsou objevené; nové může být jejich užití, pokud jim nechybí objevný podklad, jenž je vyvolá – situace, prožitek, událost, jedinečná náhoda, konstelace, osudové protnutí, epifanie, okamžik poznání, uspořádání světa apod. Ten základ, který zde chybí, protože víme, že je zima a Nový rok a co všechno k tomu patří.

Existuje ovšem jiná možnost: Umbratica si je vědoma toho, že báseň nic neobjevuje a není to ani jejím záměrem.

Tolik tedy moje neplánovaná odbočka k literární kritice, ale věřte mi, osud poezie mi tolik nalehl na srdce, že jsem musel zapomenout na všechna profesní omezení, které mi pobyt v tomto vřele amatérském prostředí ukládá. (Hodina práce, kdyby to někoho zajímalo.)

P. S. zapomněl jsem dát avízo do chlívečku, činím nápravu: nominuji na PM.

musím to nominovat, zapůsobilo to na mě.

„vítězi nakreslím autoportrét“ tam mělo určitě stát. Tyhle automatické opravy, které se podařilo propašovat až do místního editoru, jsou naštěstí jen nicotným protitankovým zátarasem, který je třeba na cestě za konečným vítězstvím překonat.  

Nejsladší Radovane, tvá povídka již dávno sbírá vavříny v krajích, kde matky, ležíce poplivány, z posledních sil balí dětem svačiny. Ty jsi vítězství, remíza i prohra, ty jsi třikrát opakovaná pozice… Ani otec klečící za matkou mě nedonutí poslat nominaci ve zprávě těm, kteří v otrhaném svetru pravdy a lásky… ach, darmo chodit s utrženým uchem pro svítiplyn.

Tvůj Petr 

Dobře. Tak ještě jednou:

TPK 1,46

VPK 0,00

APK by pak mohl být průsečíkem publikovaných děl, obdržených tipů/výběrů, napsaných kritik a udělených tipů/výběrů. Nicméně logaritmus nechť navrhne nějaký matematik, na to si netroufám.

P. S. – Jinak je to super nápad, konečně něco objektivního, lepší než trefovat to pořád od oka a říkat si, kde asi tak mohu být… Aktivní bratři písmáci by si mohli sami spočítat svůj koeficient, protože naprogramované to nebude asi ještě dlouho.

Můj současný APK (aktivní písmácký koeficient) je 1.42. (Nic moc, ale zlepším se, slibuju.)

Ještě bych nesměle navrhl, aby se vedle tipů a výběrů zohledňoval také literární obsah příspěvku, ale moc jist si tím nejsem, to přiznávám. Ono to kolikrát může urážet. Raději tipy a jako pomocný ukazatel při shodném tipovém koeficientu výběry.

Ještě by mě zajímalo, jakou čokoládu dostane vítěz. O tom by se také měla rozvést diskuze, aby si to pořadatelé nevařili někde pod pokličkou. Za sebe doporučuji Lindt ze série Creation. Je to taková zlatá střední cesta, zdá se mi. Nic mimořádného, ale rozhodně neurazí. A vážně se dobře rozplývá na jazyku.

(careful: Myslím, že také nejsem dost dobrý na to, abych mohl nominovat, když své nominace nezvládám poslat ve zprávě.)

Díky za upozornění, avšak celkem přirozeně předpokládám, že když to napíšu do komentáře pod tuto vyhlášku, tak si to dotyčný přečte NAPROSTO stejným způsobem, jako kdybych to poslal ve zprávě – nebo dotyčný z principu nečte komentáře? Navíc zde je to veřejné a každý si to může překontrolovat, a potom nedochází k takovým trapasům, že někdo někomu něco nenominuje a vlastně se ani neví, co to bylo, a pak kolem toho vznikají šumy. (Já vím, že za to nemůžeš.)

careful: normálně to bojkotujme, bojkotujme to. Jestli tě nenominují, tak nehlasuju. A pak si za mnou můžou chodit s prosíkem… haha. Pošlu je za Milunou, alespoň bude jednou k něčemu užitečná, když už jí dali do pařáty místo hadice tužku.

Prosecký: v jádru s tebou souhlasím, bratře písmáku. Potíž je však v tom, že se najdou i takové výjimky, jako je např. Miluna, že když se to lidem nezakáže, tak to budou stejně číst. Když někdo objektivně prohraje, měl by být objektivně potrestán, a to je svoboda – svoboda prohrát a svoboda být potrestán.

Díky za poznámku. Je to naformátované v místním editoru, už jsem o tom psal do Oldovy diskuze; dělá to atribut "display:block" v tagu <span>, který nefunguje, následkem čehož jsou předěly odstavců takto sesypané. Jak vidíš, používám pro odstavce <span>, abych nemusel řešit řádkování mezi nimi. Dle mého to takhle není vůbec ke čtení, proto jsem to dal do konceptů. Pořád čekám, že to zas začne fungovat.  

Troufám si říct, že rozumím. Pořád je na světě tolik věcí, které si říkají o pozornost a my je spěcháme proměnit ve verš, jak před lety předpověděl náš starší bratr písmák Vladimír. Poezii se nelze ubránit, běda tomu, koho si vyhlédla. Člověk pak potřebuje několik životů k tomu, aby vyjádřil všechno, co mu zavadilo o přecitlivělé smysly. Chápu. :) A zvlášť tam, kde se neustále vznáší postmodedrní přízrak ničeho.

Ovšem, obávám se, že k poezii nestačí jen smyslově vnímavá rozprostřenost, která svou síť nechá dopadnout na cokoliv a zabalí to do příjemně zrytmovaného balíčku popisných nebo účelově zmetaforizovaných obrazů. Takovým způsobem lze pokračovat strojově a věčně. Mám podezření, že klíč číhá někde jinde, v jisté neopakovatelnosti a jedinečnosti vjemu, v neplánovaném zkřížení. Ovšem čas mezi těmito vzácnými okamžiky lze trávit tréninkem, proč ne. :)

Prosím pěkně, někteří bratři písmáci se rozplývají nad prošahanou žábou, ale nemáme snad v našem kroužku bratra Radovana, jenž vlastními chodidly prošlapal stezku až k análnímu věněčku, daleko za jakékoliv žabí vyšetření? (A samozřejmě nemohu nezmínit svůj co nejskromnější příspěvek, v němž jsem si nešťastně „ustřihl čůráčka“.) 

Nechávám-li se už strhnout k diskuzi o textu, pouze v uvozovkách ovšem, nezapomínejme, že Petr Borkovec miluje, když se v básni objeví zmínka o tom, že by někdo něco dokázal namalovat. (viz jeho heraldické: „Olga Karlíková by to nakreslila“). A vůbec básně o zvířátkách, o hmyzu, o motýlech a ještěrkách atd. Cítím až sem, jak arbitrovo poetické srdce zatlouklo, když se to všechno sešlo na několika řádcích. A k tomu vždy podmanivý motiv ruky. („Jdi s tou stříbrnou rukou k doktorovi / nebo ti budu každý den volat a říkat / jdi s tou stříbrnou rukou k doktorovi.“).

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=462289

Děcka, holky písmáci, tahle debata ujíždí. Dokonce až někam k druhému příchodu… :D. Věnujme, prosím, pečlivou pozornost hlavně prvnímu řádku. Tam tkví těžiště pozdějších diskuzí. Nikoliv co, nýbrž kdo. Vždyť básně jsou každý rok nejlepší, už jsem to říkal, ale jména se mohou změnit. Samozřejmě ne vaše jména, protože z amatérů tam nikdy nikdo nebyl, a pokud ano, tak leda pod svým profesionálním pseudonymem. Nějaká profesionální fretka, která se mezi námi pohybuje rádoby inkognito. A možná jich je víc…

No nic, chtěl jsem mluvit o něčem jiném. Chápu, že někteří z vás mají určitý pocit křivdy. Dřete rytmus, listujete slovníkem synonym a neobvyklých spojení, vypalujete do databáze svoji duši a ejhle – ono to nestačí. Udělali jste, co jste mohli, a nějaký, nějaká Elsa Aids vás předběhl/a. A proč? Protože nemáte „prsty zčernalé jak klacky“ od sahání do žáby… Vidíte, jak málo chybělo. Jenže to málo udělalo hodně. Teď si asi říkáte: no jo, kdybych věděl/a, že se tohle bude počítat, tak na to taky přijdu. Jenže jste na to nepřišli, a vono je pozdě. Neplakejme proto nad rozlitým mlékem, nerozmatlávejme kaluž vlastními slzami, slinami a kdovíčím dalším. Letos jsme prostě prohráli, ale co za rok? Zas přece budou nějaké nejlepší básně, a zase je bude muset někdo napsat. Nebo se to píše samo? Rozhodně ne. První řádek bude vždy obsazený – dívejme se proto tam, kde se jednou objeví naše nezaměnitelné jméno, a nemučme se už porovnáváním dalších řádků, které jsou s našimi tak krásně zaměnitelné. Ovšem až na ty prsty – jenže upřímně: chtěli byste vyměnit svou těžce vydobytou životní rovnováhu za zčernalé prsty? Já ne. A to vám říkám jako bratr písmák, jako holka a jako profesionál na jedné noze. Buďme rádi!

Doufám, že se budou moct dávat i záporné hlasy, měly by, rozhodně. Miluna ví, o kom mluvím. 

Naopak v kladných hlasech mi jednoznačně chybí „Radovanovo dobrodružství“, při kterém jsem se pobavil jako už dlouho, nebo snad ještě nikdy ne. A dále vzrušující „Nekorektní noir“ od careful. – Píšu to sem, aby se o mých návrzích mohlo rovnou diskutovat, hlavně možnost záporného bodování bych přivítal. Směrem dolů by se dal vyhrát publikační ban třeba na měsíc nebo na dva. Nebo i na půl roku.

careful: je potřeba rozlišovat profesionální svět od amatérského. jako profesionál se psaním realizuješ, jako amatér zabíjíš volný čas mezi pracovními směnami. Pokud zjistíš, že se realizuješ tak mizerně – ovšem jak píšu, zkušený tvůrce se do této pasti nechytí – tak mizerně, že nějaká marginální báseň je objektivně lepší než tvůj opus, potom je to jako vzpírat skálu. Nějaké okecávání, že to nic neznamená, je pouze lhaním si do očí. Musíš se proto naučit odpoutat se nikoliv od faktu vlastní snížené hodnoty – to nelze – ale od jeho účinků. To lze jedině tak, že ti to bude jedno. Tvá hodnota je snížená objektivně, což za rok může být zase jinak. Proto se ročenka dělá každý rok.

Já jsem to zobecnil na celého člověka, protože profesionál píše (realizuje svou hodnotu) celým tělem. :)

P. S. – Má to ještě další nuance, kterými bych nerad zdržoval. Především je po celý rok v literární společnosti více nebo méně otevřeně o čem hovořit. Existují všelijak propracované způsoby tzv. „vysmívání“, které tvoří souhrnný název pro různé stupně pohrdání, opovržení, falešného soucitu, svrchované lítosti, ostrakizace apod. a které se praktikuje podle toho, kteří autoři se právě sejdou. Lze to dělat i o samotě doma, ale tam to není ono. Ideální je namíchaná skupina zúčastněných a vyčlenených, kdy lze do hovoru přidávat vycizelované narážky, které mnohdy nezkušený diskutér ani nerozpozná, a je pak terčem ještě intenzivnějšího posměchu. Z opačné strany to v soukromí funguje víc než dobře. Hovořil jsem s autory-kolegy, kteří mi vzrušeně vyprávěli o tom, jak si doma živě představují, kde se jim kdo a jakou technikou právě vysmívá. Kultura rafinovaného vysmívání patří vedle publikační kultury k pilířům profesionálního života. Zapomněl jsem uvést, že zúčastnění autoři mezi sebou ještě hrají dodatkovou hru nazvanou prostě „kolikrát tam seš?“, která bývá příčinou nejednoho sladkého úrazu. Často musí rozhodovat tzv. rozstřel, při němž jeden autor druhému dává najevo, že právě jeho báseň je v knize omylem, na rozdíl od té vlastní, bez níž by se to samozřejmě neobešlo… Ale to jsou jen takové střípky pro pobavení, většiny holek a bratrů písmáků se to týkat nikdy nebude, mohou v klidu tvořit. (Ne deníčky, prosím!)

Na mě to působí spíš jako povídka než recenze.

Nicméně k tématu „Nejlepších českých básní“ (nčb – pro careful), se rozhovořím rád. Na mě titul té knihy působil vždy podezřele. Jde hlavně o to, že když tam člověk nemá svou báseň, měl by si správně myslet, že nepíše zrovna nejlíp. A potom, když tam navíc uvidí text, který nevypadá moc dobře, i když by jako autor neměl soudit své kolegy, tak si musí myslet, že píše ještě hůř… Pak má pocit, že klesl hodně hluboko a že jako člověk za moc nestojí, což někdo těžce nese. Mluvím teď o profesionálních autorech, amatérů se to netýká, ti se realizují jinak. Prakticky to vypadá tak, že každý profesionál čeká, zda mu v posledních říjnových týdnech přijde vytoužený email… Jsou však také tací, a není jich vlastně málo, kterým je jedno, za co stojí jako lidé, a ti jsou též v klidu.

Bohužel, nebo bohudík – záleží na tom, zda email přijde, nebo ne – titul knihy nelze okecat a je absolutní, přestože se jej každý rok pokouší kde kdo zpochybňovat. Básně v knize jsou nejlepší z definice, nemá význam o tom diskutovat. Probírat lze jejich povahu, interpretaci, smysl, vyznění apod., nikoliv však jejich status. Kdyby se kniha jmenovala např. „Jak šel Pepek na vandr“ a byly v ní tytéž texty, měla by snad menší hodnotu? Kupovalo by si ji (potažmo četlo) méně zájemců? Myslím, že ne, že by to dopadlo stejně. Nejde totiž o titul, nýbrž o náplň. Pořád by to byly nejlepší básně, a komu se to nelíbí, má smůlu. :)

Náklady na realizaci knihy činí 155 000 Kč, soudě podle státní dotace, která tvoří polovinu, tj. 77 000 Kč, s tím, že přepokladem pro udělení dotace je prodělečnost projektu. Za takové peníze to musí být nejlepší. Je sice pravda, že za stejnou částku by se daly udělat 4 samostatné prodělečné sbírky, ale kdo by je četl? Sbírky s nějakým usmoleným názvem se nečtou, natož aby je někdo kupoval. A navíc, každý autor dostane dva výtisky zdarma, což je při zastoupení několika desítek autorů, výjimečně i šedesáti, docela dost knih na rozdávání. Takže co lepšího si přát? Asi nic. 

Tak já jí asi koupím nějakej parfém. Nebo raději bavlněný elasťáky, ať to taky saje pot, protože kdo by chtěl spocenou holku? Trochus mě zaskočila. Aaronkovi bych mohl poslat granule, který nedělaj hovínka, vlastně.

„Nejmodřejší smaragdové oči“ a „krvavý od bláta“, to bude asi nějaký renonc, tam bych to ještě opravil. Ale jinak perfektní, jsem rád, že to takhle dopadlo. Ingrid mi byla protivná od první zmínky. Taky myslím, že to není pohádka, že takhle to ve světě chodí nebo by mělo by chodit. Já bych se s Ingrid taky rozešel už dávno, ale nevěděl bych, jak ji nezranit, protože je vidět, že je dost vztahovačná. Nejlepší by bylo chodit s oběma, ale Anettě bych nic neřekl, abych ji nezranil, protože bych ji miloval víc. Teda jako kdybych byl Sebastian, jasně. :) Tak jim fandím, aby to vydrželo. Ingrid je blbá nána, která nedokáže přijmout porážku. A také je vidět, že když člověk cvičí a zdravě jí, štěstí v životě jej nemine. Dobře těm, kteří vysedávají po klubech a milují víc své hulení než druhého člověka. Kdyby šli raději do fitka a udělali si svaly, aby si pak holka měla na co sáhnout, že jo, nemuseli by kňourat nad pivem… Jsem přísný, ale věřte mi, že pořádek být musí. Kdyby každý dělal jako já, měl tak silnou vůli a dokázal se dívat na svět rozumně, už dávno bysme byli před Německem. Opravdu, nepřeháním. Což mi připomíná, že Anetta, jakkoliv mě po právu okouzlila, by měla uklízet po svém psovi. Ať se na mě, nezlobí, tohle jí tolerovat nebudu. Vyřiď jí to, prosím tě. (A kdyby se náhodou rozešli, čemuž nevěřím a nechci si to ani představovat, nemáš na ni náhodou adresu? Díky.)

Hrát právě uměli, Chadima určitě, ale i další, to je pravda. Jenže si vem, co u nás tehdy v šedé zóně frčelo, vesměs všelijaké rock-artovské pokusy a podobně. Oni byli v nové vlně jedni z mála, kteří přišli s přímočařejší hudbou. O pár let později dělal Chadima s MCH bandem zase složitejší hudbu, nicméně s kouzelně jednoduchými texty Ivana Wernische –většinou teda v němčině :)

Tohle byl ještě ándroš, ale po straně jsou další alba, např. "Jaro, léto, punk". Zkus 3. track – „Každý ráno den co den“, na to bys mohla vysvětlovat pogo jako nic. :) – Oni maj občas docela vtipný texty: 

"Pod tramvají ležím tak sám / na břichu tíhu velikou mám / nohy ruce, nevím kde mám / přejely je kola, když spad sem pod tramvaj" :D

https://www.youtube.com/watch?v=2ic3J66YAoU

Tak to by vlastně šlo, vidíš. Taková klasika 19. století by se mohla trhat po odstavcích. Určitě by záleželo i na tom, jak má kdo velkej kaďák. A samozřejmě nelze přehlédnout ani styl. Někdo by dal přednost vylučování po scénách, jiný po vraždách, a někteří na to potřebují tak složitou zápletku, že rozuzlení není v jejich případě metafora… Existuje o tom píseň Azbestovej guláš od Extempore, ale to ty neznáš, tos ještě nebyla na světě :) Ovšem oni říkali, hlavně Chadima později, že jsou taky punkáči.

No jo, pogo, to věřím. :)

už se to tak v minulosti dělalo, např. surrealisté kombinovali verše s grafikou, kolážemi apod. Holan byl zase výborný kaligraf, tak prodával listy s básněmi po známých, jinak to nešlo.

na toaleťák by se měla tisknout především komerční próza, i když je pravda, že ta se v knihovnách nejvíc půjčuje. jenže ono je jedno, která z těch téměř totožných knih padne čtenářce do ruky. tak by se to mohlo vyhazovat.

v lágrech a žalářích se poezie psala, na co to jen šlo, pak se z toho vyráběly tzv. motáky, ale to asi víš.

No, jo, to já zkoušel taky! Koupil jsem si pět kilo brambor na sazbu, že si z nich jako vyrobím tiskátka, jenže jak sem byl zblblej nadšením, tak sem automaticky zabočil do kuchyně, a já vůl sem si je uvařil ve šlupce. Tak sem měl potom celej tisk nějak rozmazanej, až na hranici srozumitelnosti, řekl bych, že sem si z toho radši udělal kaši.

No jo, profi svět, to jsou hlavně dotace z MK a hithit. Letos je docela hodně žádostí, ale ekonomice se daří dobře, snad to vesměs vyjde.

http://www.mkcr.cz/cz/literatura-a-knihovny/granty-a-programy/oblast/vyberova-dotacni-rizeni-na-rok-2016---oblast-literatury---1--kolo-274361/

Děkuji za kompliment, Lyryku, ale tak zlé to naprosto nebude. Na serveru se pohybuje řada talentovaných dívek, u nichž postačí, když se naučí dělat rozdíl mezi zpovědnicí a kostelní lavicí, mezi žalmem a nářkem, mezi hymnem a mýdlovou operou, mezi Globem a Multiplexem. Písmáku se blýská na lepší časy, to nejlepší již přichází; přicházející generace je silná, sebevědomá, veršuje s otevřeným poklopcem (viz Radovan za všechny), byť ještě nezřídka hledá cestu v dekadentním kouři, mezi biedermeierovsky rozestavěným nábytkem nebo slepě oslavuje geometrii poválečného sídliště a přilehlých parků, eventuelné se projíždí pražským metrem. Nebude však dlouho trvat a nová básnická architektura (i doprava) se prosadí. (Viz Radovanův segway, za všechny dopravní prostředky.)

Pokud jde o mě, profesionální licence vydaná jedním z mnoha českých spisovatelských svazů mi nedovoluje publikovat bez nároku na honorář. Berní úřad neví, jak takovou činnost zdanit, Úřad pro hospodářskou soutěž mě obviňuje ze skryté reklamy a vydavatel mi vytýká, že jej připravuji o zisk. Připadám si jak zrní v žentouru… Jenže co mohu dělat? Odevzdat licenci a jít učit matematiku nebo přírodopis, které neovládám? Rovnat zboží v hypermarketu a riskovat nervový kolaps? Vysedávat na vrátnici v bezpředmětném stuporu? Jít kopat hroby a jakoby omylem se zaházet? Ne, to nejsou místa pro skutečného tvůrce, který patří za psací stůl s obrázky pod plexisklem, a do postele s pečlivě navrstvenými polštáři, jakkoliv si při tom ničí páteř. Jenže to mi pojišťovna neuzná, oni nechápou, že musím tvořit v poloze, v níž si ničím páteř… Ovšem o tom jsem mluvit nechtěl, to je mimo.

Zkrátka, mohl bych nanejvýš občas něco ukrást, a pak dělat, že jsem to nenapsal, pokud by se mi tím podařilo výše zmíněné instituce oklamat. Jednou za čas přijet na víkend, tak říkajíc. Samozřejmě, komentovat budu dál podle libosti, pokud nesklouznu do tvůrčí činnosti, na niž se licence vztahuje (literárně-historického bádání se naštěstí netýká, kritiky bohužel ano). Ale publikovat nesmím. Proto jsem se také snažil nasypat sem toho co nejvíc za co nejkratší dobu, a snad to do příští dovolené těm, kteří budou mojí nepřítomností trpět nejvíc (já jim vůbec nezávidím a modlím se za ně), aspoň trochu pomůže. 

Ještě jednou díky za všechno a nejvíc za Radovana, kterým je bez nadsázky rodinným stříbrem serveru :).

Holky, bratři písmáci! Píšeme pořád stejný deníček, pořád stejnou stránku. Jak dlouho ještě, jak dlouho? – Help!! Najděme v sobě poetickou vůli a zařekněme se: „Už se nebudu víckrát svěřovat. Nebudu mořit verš." A potom snad přijde ticho, nebo poezie.

Vzhledem ke kategorii předpokládám, že nemělo jít o báseň. V pořádku. Hlubší kritiku prožitku neovládám.

YEAAAAAH! – Jsem na konci první strofy a už ucvrndávám: Radovan! Radovan!

YEAAAHHH! – Knírýý!!

VÁCLAV HAVEL! VÁCLAV HAVEL!

DŽEJTÝÝÝ! – YEAAAAAHHHHH! – Děcka, já močím pod stůl…

HIP HIP HIPSTA! HIP HIP HIPSTA!

Jen poslední slovo mě zklamalo. Já tam čtu SUPER HIPSTA COOL, nebo něco takového.

Ale Bravo! Radovan pod stromeček! Už aby to vyšlo knižně, bože, to čekání je věčné… Jsem tak zvědav, co bude dřív: jestli ta kniha, nebo druhý příchod Mesiáše. Jenže co, Mesiáš jako Mesiáš, nebudu si vybírat. Nakoupím pět set kusů a budu to rozdávat cizím lidem, z nichž si nadělám tolik přátel, že rozbiju počítadlo na FB.

TIP! VÝBĚR! ORTEN!

Doporučil bych všem bratrům písmákům, aby se nenechali svádět tak zvaným „upřímným vypovídáním“. Máte pak většinou pocit, že vás někdo ošidil: dali jste svou duši v plen a on ji někdo opravdu vyplenil. Chcete-li psát básně, všímejte si víc formy, básnických prostředků a postupů, které objevili jiní autoři a které nebudete spontánně napodobovat. Učte se rozumět fungování básnického jazyka! Například když čtu dvojverší:

„Svoboda bolí a volnost spoutává, láska je nepřítel, upřímnost slepá. / Volba je nemožná, myšlenka ukrutná, vzpomínka příšerná – lichá.“

nemám pocit, že je napsal konkrétní člověk s vlastním viděním světa a vlastní zkušeností v něm, nýbrž umělohmotný poetický automat z Kauflandu . A tak je to s celou básní. Zdánlivá upřímnost, „srdce na dlani“, tak říkajíc, vychází jako jalová neosobnost, odlidštěnost. Proto je lepší se tímhle směrem vůbec nevydávat.

Nevyjadřujte „své“ pocity se vzpomínkou na to, jak je vyjádřil někdo jiný. Vyjde vám z toho „cizina“.

Působí to jako novodobý Holan. Hodně abstraktní souvislosti, na to už nemám. Jsem spíš na Krchovského a podobně. TIP.

Díky, Romane – snad Ti tak mohu říkat –, zapíšu si to do deníčku a dvakrát podtrhnu. A samozřejmě doplním datum se jménem autora, aby si někdo nemyslel, až bude bádat v mojí pozůstalosti, že jsem na to přišel sám. A vůbec, já Tě obdivuju, jak to budoucím badatelům tak ulehčuješ, píšeš jim pod text datum a místo, já bych se s nima takhle nepáral. Podívej, oni na to dostanou nějakej grant z ministerstva, tak ať se trochu snažej pátrat, co kdy vzniklo a kde, ať hledaj mezitextové souvislosti, akademici… Vždyť k čemu by tam ještě byli? Nějaké „interpretace“ si vymyslí, aniž by co četli. Myslíš, že to po nich bude někdo kontrolovat? Sotva! Hlavně dostat grant a koupit si za něj počítač… A co Ty za to máš, Romane? A co za to mám já? Nechci být sprostý. Akorát nevděk, ostrakizaci, pichlavé poznámky. Vždyť jsme na jedné lodi, bratři písmáci! A jestli se najde dost peněz, zřídíme si v Kostelci na Hané muzeum. Já ten sen pořád živím.

Jak? Jako že každý večer usínám s obavou, abych se ráno neprobudil jako teplouš? Ne, ne, v tom můj problém netkví. A kdyby tomu tak přece bylo, vím, že na tuhle nemoc existuje lék. Stačí, když se člověk na několik hodin opakovaně ponoří do vany s hustým bílým roztokem. Takže tohle mě nestraší ani ve snu, věř mi.

Můj problém má kořeny jinde. A sice v neukončeném psychosexuálním vývoji. Šprajcnul sem se, mohu-li to tak říct, mezi orálním a análním stadiem, a vyklestit mě nedokáže ani můj psychouš. Tak mi aspoň radí, ať vybíjím napětí v literární tvorbě. Jsem na tom podobně jako třeba Umbratica nebo R. L. tady, akorát že oni jsou čistí amatéři, což jsem teda taky, ale už brzo budu profesionál se vším všudy. Asi budu platit i daně, ještě nevím.

(Seš holka, nebo kluk? Něco mezi? Jaký máš ňadra?)

Pochopil jsem dobře, že démona odnesla kometa?

Samořejmě, barokní kontrapunkt gumák – negumák, exponovaný v šerosvitu veřejného WC, kde se odehrává až naturalisticky pojatý zápas mezi dobrem a zlem hlavního města, poukazuje z větší části k tebou uvedené skladbě; ovšem co ten závěr, Mirku? Srovnej, prosím: 

„Však neteskněte lidé drazí / jsme umělci, žádní vrazi / Milan nyní v nebi šťasten / po kůrech se dvorně plazí“

se závěrem „sv. Ivana“:

„svátostmi spraven, jak sluší, / tak vypustil svatě duši. / Ivan odpočívá v Skále, / dvořanům vinšujíc vale. / Amen.“

​Nemáme-li co do činění s intertextovým paralelismem, navíc ozdobeným tak nevyzpytatelným oxymórem (padouch Milan se dvorně plazí, světec Ivan dává vale), vyzývám živnostenský úřad k odebrání mé profesionální licence.

Mě akorát trápí, že po odeslání komentáře pod dílem, který byl editován na místě v HTML, vypadnou všechny značky pro line break. Před odesláním tam jsou, a také se funkčně zobrazují. Nedají se pak citovat verše pod sebou, leda co verš to odstavec, a to je nešikovné skrz velkou spotřebu místa.

Předpokládám, že je to záměrně nastavené, ale kdyby tam byla volba, že chci line break zachovat, byl bych rád. Díky.

(tak ještě jednou, méně názorně, bohužel to nebere line break)

Bridel je přeci jen o poznání odvážnější, ale Radovan ho má přinejmenším v hledáčku. Porovnejme si metriku:

„Vikle se hlava, / vadne jako tráva, / krátí se duch, / vychází puch, / všechen ztuchlý, / kratší, opuchlý, / tvář zvraskalá, / shrbená postava, / tmělé oči / i pobočí, / sám se třese / jako v lese, / sám churavý, / nic nezdravý, / sluch se tratí, / zrak se krátí, / vzdychá člověk / na každý věk, / líný, slabý, / nejsa zdravý, / sám se vrtí / hned až k smrti.“

Mohl to být infarkt? Není vyloučeno. (Pokud je nablízku atestovaný lékař, může hypotézu potvrdit či vyvrátit.)

Bridel je přeci jen o poznání odvážnější, ale Radovan ho má přinejmenším v hledáčku. Porovnejme si metriku:

„Vikle se hlava,vadne jako tráva,krátí se duch,vychází puch,všechen ztuchlý,kratší, opuchlý,tvář zvraskalá,shrbená postava,tmělé očii pobočí,sám se třesejako v lese,sám churavý,nic nezdravý,sluch se tratí,zrak se krátí,vzdychá člověkna každý věk,líný, slabý,nejsa zdravý,sám se vrtíhned až k smrti.“

Mohl to být infarkt? Není vyloučeno. (Pokud je nablízku atestovaný lékař, může hypotézu potvrdit či vyvrátit.)

Ale Mirku, usuzovat z díla na to, co člověk – bratr – písmák – hipster – etalon postmoderní geniality a negumák Radovan prožívá, přeci nelze. V literání kritice určitě ne, s obezřetností nanejvýš ve psychologii. Jenže já kladu všem na srdce: nepsychologizujte, bratři písmáci! Skončíte u psaní dívčích deníčků…

Jinak k tvému přístupu výhrady nemám, snad jen, že ho nesdílím, protože věc vnímám opačne: takhle vesele to dopadlo! Radovan nepotřebuje pronikat k podstatě, protože on z ní vychází. Vlastně už náznak v titulu, který se během četby vypaří, aby v závěru ťal jako Břetislav při unášení Jitky, je toho dokladem. Já „Radovana“ (synekdocha) čtu jako model vzorně angažovaného postmoderního občana, jemuž nejsou trýznivé okolnosti lhostejné. To je dostatečný prožitek. A čtenář, který je trýzněn podobně, si to přečte a nechá se dovést od averze k tolik potřebné katarzi, aby si to nehodil ještě před večerními zprávami. 

Pokud jde o básnickou formu, na niž jsi vyhlášený pedant – a za jiných okolností bych se k tobě rád připojil, protože jsem také pedant – je situace ještě zjevnější. Pravidelné metrické útvary, čili démoni maloměšťácké morálky ve své strojené a pokrytecké čistotě, zasluhují rozšrotovat. Volný verš, démon levicového liberalismu, je pro Radovana taktéž tabu. Nezbývá než vydat se cestou hybridní syntézy, nechat promluvit hrboly, výmoly a zákruty neopakovatelného básnického útvaru, z nějž Radovan rozlévá nezředěnou estetickou slast.

Lepší než Dikobraz, rozhodně. Musím to tipnout. Mohlo by se to jmenovat "Dva gumáci a Radovan", abych nevěděl od začátku, jak to dopadne. Jenže já jsem na to během čtení stejně zapomněl; děj mě sebral.

Miroslawek: tu jistotu ti závidím, sám jsem neměl příležitost ověřit si to.

Pěkné, lidské, poučné, ze života dnešní pražské mládeže, zábavné, vynalézavé, originální. TIP!

Bohužel, stalo se to, co nikdo nečekal. Lumírovská tiskárna pomrvila sazbu titulní stránky a Vrchlický byl už natolik zaměstnaný prací nad další sbírkou (však jich stihl asi 80-90, včetně překladových), že nad tím mávl rukou. Od té doby se osudný omyl přenáší z generace na generaci. Čili: zjednávám nápravu. Správně se sbírka jmenuje Ekology… Jenže koho to dnes zajímá, když se každý naučí nanejvýš titul, budiž toho ty sama dokladem, a nikoho nenapadne knihu ani otevřít… Já ji otevřel a odhalil jsem, že jde o sbírku s idealizovanou ekologickou tematikou (ale to mu nevytýkám, naprosto ne. Pouze říkám, co by to znamenalo pro naši diskuzi.)

Promiň, ale tohle bylo nezbytné dodat. Promiň, Side… :)

Druhý odstavec, teď už to mohu prozradit, byl pro bratry a sestry esoteriky. Rozmístil jsem do něj několik zednářských znamení, podle nichž se poznáváme a oddělujeme tak sebe od zbytku světa. Škoda, že mezi nás nepatříš, pěvecké těleso je třeba obnovovat. My tvým zpěvem nepohrdáme.

(Ale tak složité to není, vskutku: Jaroslav Vrchlický, jehož bratrsko-písmácký původ, stejně jako výše u Petra Bezruče, rozpoznávám, napsal vizionářskou sbírku Ekology a písně (viz Wiki), v době kdy většina jeho čtenářů, aktivních spolkařů, ať už šlo o cokoliv, od stromků podél řek po ruční vyšívání, užasla nad do té doby neznámým slovem, a oněměla při četbě jeho ekologického programu. Vrchlický v úvodní básni postavil symbol ekologa na piedestal, kde jej nechal vyzpívat svůj zelený program, a do konce sbírky jej z piedestalu nenechal slézt. Z toho usuzuji, že kdyby šlo o domek Vrchlického, nikoliv Bezruče, bylo by zřejmé komu straní, a dům by již dávno nestál, protože… — viz předchozí úvaha. Byli bychom, všichni diskutéři, v jednodušší situaci. Uf. :) )

Nevěřím, že bys neuslyšela. rytmus jsem ti vysvětlil, to je jedna část. A potom jsou zde prvky, které sama při mluvení používáš; schválně se zkus do svých slov zaposlouchat: dynamika a intonace. tj. jak nahlas a na jakém tónu v jaké části věty, zde tedy verše. A verš, ve srovnání s běžnou mluvenou řečí, je používá výrazněji. s rytmem souvisí i tempo, přestože je na něm nezávislé. to už je víc než dost na hudbu. Vem si, prosím, nějakou moji rýmovánku a přečti si ji nahlas. Uslyšíš, jak je to zpěvné… a jen málo váhám tvrdit, že jazzové a místy snad až groteskní. Jak by jinak textař spojil slovo s hudbou, kdyby v textu nebyl přepoklad ke zpěvu? JAK?!! :)

Opakování je matka moudrosti. Nicméně ano, situace by byla přehlednější, kdyby byl s onín domem spjat náš slavný předchůdce písmák a lumírovec Vrchlický (my dnes máme Proseckého, o nic nepřicházíme), jenž v geniálním zření již ve 2. pol. 19. stol, zase v dobách posledního císaře, zkoprnělým spolkařům nabídl rozhodující titul Ekology a písně. Kdo by si troufl zpochybnit vizi národního klasika a překladatele? Byl sám proti sobě, ano, na jeho parcele by se dnes recyklovaly plasty, nebo by bečely eko-ovce, ale my bychom teď nemuseli zbytečně diskutovat, vyvolávat se, vyvolávat Bezručova ducha a zase ho zahánět…