Člověk myslí pomocí znaků - symbolů a metafor. Musíš si představit, že je pro tebe svět nic než obrovská prdelní díra a ztopořený šulin zároveň, a pak můžeš začít psát tu pravou poezii!:))

PS pro tyto krásy se obrať spíš do tvorby onoho mistra poezie. Já jsem si dokázal vybavit jen pár, ale pan Roman jimi žije.

Jednou bych se chtěl dočkat básně, kde Roman obhájí svoji osobu, protože zatím jen parazituje:( Ale podle odhadů zaujímají parazité až 4/5 všech druhů na naší planetě, takže je to asi normální.

Nicméně, agáto, úplně si v této básni ztratila obraznost! Pro představu, co mi chybí, posílám konkrétní rastr metafor:

Implicitní: "píča/píčus, kokot, čurák/čurina, šulin, kunda, prdel, prd, hovno, sračka, smrad, ocas, kurva, děvka, šukna, mrd/mrdka, svině/prase, kráva/vůl, sedlák, buran, hajzl, hovado, dařbuján, plantážník, vidlák...";

Explicitní: "blbec/blbka, debil, idiot, kretén, retard, mentál, nána, hlupák, tupec, magor, pozér, hipík, nácek/fašista/komunista, hanebník, hříšník, blázen, ignorant, bezbožník, fanatik, pánbíčkář, postiženec...";

Doporučené přídomky: "arogantní, malomocn-, méněcenn-, uboh-, chud-, omezen-, chor-, pochcan-, posran-, namyšlen-, rozmazlen-, zaujat-,...";

A samozřejmě obohatit tyto krásné výrazy všemožnými derivacemi, které čeština umožňuje! (zmrd, pamrd, polomrd, mamomrd...)

Řečí Zákona:

Konzument kýče je přímo líný (malomyslný, nevytváří svoje pocity), nestřídmý (konzumuje sobě nevlastní pocity) a obklopuje se pýchou (věcmi, o kterých si myslí, že jsou krásné). Nepřímo to hraničí s lakomstvím (kupuje levné pocity, místo toho, aby je pracně altruisticky vytvářel), závistí (touha po ukojení krásy, kterou vidí u ostatních). Pokud bude kýč erotický, máme tu i smilstvo. Pokud se konzument ukájí z nedostatku vnitřní krásy, máme tu i hněv. 3 přímé hříchy, 2 nepřímé a 2 podmíněné.

Producent kýče na těchto hříších parazituje - nejen, že je vytváří, ale ještě z nich žije. Proto výše zmiňuji samotné peklo.

Co se týče tebe, neber desatero nadarmo, a nešiř křivé svědectví o světu.

A nelez do mé Urážky cti, když na ni nejsi připraven. Nepochopil jsi ani Bibli, ani žádného z jejich protagonistů, ani její moderní podobu v psychologii a psychoanalýze, a ani její post-moderní podobu v estetice umění a symbolice.

Postrádáš smysl pro individuální rozvoj a schováváš se za svět s "všeobecnými pravidly morálky" jako "proti gustu žádnej dišputát". Mysli si, že jsem demagog a soudce, ale odsoudil ses sám. Já jsem jen tvůj katalyzátor, alias tvůj svět, o který si tu zakopl. Miluji tě, protože miluji sebe, a ty jsi mým světem. A proto ti radím - neustále se uč a rozvíjej svého ducha. Nepotlačuj ho kýčem. Neukájej se světem - buď jím sám.

Hlavně, že má 90% národa jiné starosti.

Z té básně jsem měl pocit smíření, a pokud se nesmíříš s tím, že ptáci zpívaj a kadí... Tady máš můj pocit:

Báseň je plná sraček, nejdřív krásná nejistota "možná ti právě voda odpovídá", pak ji zruší objektivita "my toho taky sakra nakecáme a ještě k tomu divně" doprovázená neukojitelným chtíčem "na kost a když ji ohlodáme…", ignorancí, "mě se neptej já nejsem vodivá", nezodpovědností a obžerstvím "do hlavy ptáky hebkých křídel a do úst nastrouhaný jabka po kilech", naivitou "šeptej vrbě", házením zodpovědnosti na druhý "a když bude nejhůř znám jednoho felčara / zmákne tě raz dva a budeš oukej", lehkostí "já zatím skáknu pro gambáče a počkám někde v polích", zakončené sobeckým pocitem /absolutně kašlu na svět/ "kde pustím ty ptáky co poletěj do Tramtárie budou si zpívat a kadit", zakončený opět naivním a nadlehčeným /mouchy poserte mě/ "a třeba se nám nakonec ten den vyvede".

Marcelo, nechala ses metaforicky posrat ptáky, které vypustil člověk, který má úplně v piči. 

Já mám svůj názor, ty máš svůj názor... Udělejme z toho náš, nebo budeme na světě navždy jen sami se sebou - jaký pocit si z té básně tedy měla ty, než přišlo ono kadění ptáků? Přišla ti krásná? Čím? 

Kučo, to ti nevyvrátím. Vím, že někdo ty sra*ky obdivovat a kupovat musí, jinak by to nebylo na trhu.

Nemluvím ale k tobě, jakožto ke konzumentovi, ale k těm, kteří tento konzum vytvářejí a žíví se jím. To, že tě fascinuje obyčejný život, je tvoje věc.

Abych to ale přiblížil tvému pohledu - představ si, že někdo prodává šutry na kamenování lidí, a ti mentálně nejzaostalejší (skoro až neandrtálci), by ty šutry kupovali, protože by věřili, že šutr, který se takto prodává, přece nejde sebrat obyčejně na zemi. Je to totiž speciální šutr ke kamenování.

Věřím, že bys na takového prodavače šutrů taky plival. Nebo bys třeba, v lepším případě, vedl ty lidi, co kupují šutry, k porozumnění, protože by ti na nich záleželo.

Horáci, kdyby věděla, že je dobrá, tak nikdy nebude psát líp;)

Marcelo, "průměrně inteligentní čtenář" je dle mého názoru šťastný, když ví, že nějací ptáci vůbec existují. Natož aby věděl, že zpívají. Natož aby věděl, že ještě k tomu kadí. Trochu poezie do toho umírání (teda, "do toho života").

Co se týče poetiky, je to teorie kontrastu.

taky mi ho bylo líto:( ale nedá se svítit, chtěl nemožné, a všehovšudy to byl celkem nepoučitelný a přesvědčený blbec...

o jeho cestě, která končí v Sužiu (díky sličné panně, kterou poznal, načež kvůli ní začal poslouchat sám sebe, protože ho upozorňovala, že je nesnesitelný) povídají paralelní reality:))

Forma mě nenadchla, ale obsah yes. Miluju restarty.

Das ist ein argument! Krásný! Smysl tam opět není, ale kdo by ho potřeboval, když je to báseň o básni. Obhajuje se sama, nemám co říct, jen tip:)

No, právě, farmář mi přijde jako celkem slabá osobnost pro výkon něčího trestu. U Dostojevskeho jsem zvyklý, že si zločinec uvědomí trest sám pomocí světa. Tady byl jen světem vytrestán. Možná si to uvědomil, ale popsáno to není:(

Babka mi přijde za hranicemi života a smrti, čekal bych nějaké šílené blábolení/moudra plus nadávky a hroucení :D Pláč mi přišel opět takový jemný.

Metabáseň. Neexistuje bez ní samotné. Báseň o básni. Co tedy čtu? Přece tamtu báseň. Nebo jinou? Byla vůbec báseň vytvořena? Je toto báseň? Přečetl jsem to vůbec? Proto tip.

nejlepší báseň o podstatě guláše, kterou jsem tu našel

Brilantní popis, brilantní metafory. Ale líčení samo o sobě trochu postrádá smysl. Doslova - není tam žádný smysl. Pokud toto zkloubíš s nějakým obsahem, bude to dílo. 

mžouráááááááááááám z toho! takové hnusy mi zpříjemňují dny, dík:) (bez ironie - jsem rád, že takto svět nevidím, i když takový je. básně tohoto typu mě pak uvolňují)

pokud chceš uvěřitelně popisovat tyto fantazie, doporučuju zlepšit styl. to, jakým způsobem píšeš, mi přijde daleko hnusnější než situaci, kterou popisuješ.

(a nejhnusnější mi přijde cenzurování sprostých slov... měl by sis srovnat, o co ti jde. co chceš říct. a komu. až to uděláš, budeš psát důvěrněji, třeba i o tom jak si lidé serou do huby).

taky doporučuju zařadit do indispozic. tam taková díla očekávám. jako "přírodní" téma to akorát někoho nasere.

Výborný popis osob, pocitů i jejich provázanost (třeba změna Tondového jednání, popis zchátralosti stařeny...)

Nepochopil jsem ale onen trest. Po obsahové stránce mi to přišlo jako ukojení pocitu čtenáře, kdy si mu znechutila Tondu, ukázala bezmoc babičky, a k jeho očekávání jsi Tondu vytrestala.

Nevidím v tom smysl. Tondu stejně tak vůbec nemuseli najít a on mohl dál páchat zlo... Žádný trest jsem nepocítil. Popisovat ale umíš, tak jsem čekal, že třeba popíšeš Tondovy vnitřní pocity, čímž bys osvětlila, proč je takový ubožák. Toto poslání si ale přenesla na majitele farmy. Škoda.

Nevěřil jsem ti úplně onoho majitele farmy (bezděčně hodný) a babičku (na to jak uboze žila, bych čekal ostřejší vystupování [třeba "plačtivě" vyprávěla... ta stejná babka co žije pohromadě s fekáliemi, vypráví plačtivě?]. Tonda byl uvěřitelný, a právě proto bych mu rád pohlédl víc do duše, a ne jen na jeho činy)

Klidně si mysli, že je to špatné. Hlavně ať vím, co změnit ku potřebám čtenáře:)

jakože ten vulgárně-snový styl, nebo nepřetržitý monolog v polopřímé řeči, prokládaný přímou?

název je sarkastický (svým "hlavně"), ano byl jsem inspirován písmákem. báseň se snaží setřít generační rozdíl a vést k uvědomění, že jsme pořád ti stejní lidé, a jediné, co nás odlišuje od ostatních, je kvalita a kvantita uvědomění a sobectví.

pointa je - je mi 60 stejně jako je mi 8. věř mi.

Ne, četla jsem střídmo. ... A i tak dočtené rozvinulo..!

Více tu vykresluješ postavy a jejich myšlení, než fikční svět. Kdyby si byla zaměřená na to tvoření krajiny, tak je to sci-fi, ale jelikož je to víceméně jen dialog v budoucnosti, zařadil bych to pod psychologii, mysteriózní, nebo filozofii. A nebo bych přidal do povídky víc sci-fi:) (to bych osobně nejradši). Takto to připomíná třeba sen, než věrný popis vědecké budoucnosti. 

Naštěstí to ale kvalitě povídky neubírá.

to je snad jasné - plnou hubu! aby se mohl smát nepřetržitě kolem dokola jako řetízkáč! 

Přesně to, co tu popisuješ, bych nějakým způsobem dal místo slova "smutek". 

Miluji nečekané zvraty, ale nerad se ztrácím. Pak si totiž musím dávat práci, abych se hledal. U zvratu se neztratím, ale zvrátím se jinam.

Doplňuje to mlhavé údolí. Dalo by se tam stejně tak doplnit ještě třeba sloveso - mlhavým údolím / tiše a pomalu / odchází. Soustředím se spíš když je něco v rozporu nebo když je něco nápadného (třeba mlhavým údolím / zapomenutou krajinou -> 2x subst.+adj. synonymum pro jednu krajinu)

Já to chci po tobě, a ty to chceš po mě (nás/všech/čtenáři). Otázkou je, co je životu příjemnější.

Osobně vnímám poezii ve všem a nepotřebuji mapu, ve které můžu jít, kam chci. To je můj normální život, tam můžu jít, kam chci. V básních chci mapu, podle které někam dojdu. Podle člověka, který mě tam zavede a něco mi ukáže. To je pro mě poezie.

Když jsem nad tím přemýšlel, vnímal jsem to jako ono povzbuzení láskou, ale napadl mě ten stejný problém, jelikož byl můj subjekt muž, který couval z ženy ven (primárně sexuálně / sekundárně mentálně opouštěl).

Pokud je subj. žena, tak to chápu. Otázkou je co ostatní. Není moc poetické začíst číst báseň jako muž a kvůli promluvě (kohokoliv, tady konkr. lásky) změnit svůj subjekt v ženu. 

Když jsem nad tím přemýšlel, vnímal jsem to jako ono povzbuzení láskou, ale napadl mě ten stejný problém, jelikož byl můj subjekt muž, který couval z ženy ven (primárně sexuálně / sekundárně mentálně opouštěl).

Pokud je subj. žena, tak to chápu. Otázkou je co ostatní. Je totiž velmi poetické začíst číst báseň jako muž a kvůli francouzské promluvě lásky změnit svůj subjekt v ženu. 

Pěkná forma, ale netuším, proč bych u něj měl cítit smutek, krom toho, že jsi mi řekl, že jím něco zůstane omotaného. 

Mé snění bloudí mezí prsty stromů / Zůstanou omotané esencí jednorožců / Jako tvé ruce mými vlasy / Za úsvitu.

Nebo cokoliv... Snadno reprodukovatelné.

Jsem tady.

Na nohou mám hovna,

na rukou hovna

na ramenou hovna

a na krku tvá hovna, lásko.

Promiň za expresi. Chtěl jsem tím vyjádřit, že fekálnost je taky dojemná a dokáže vyjádřit myšlenku. 

Jo. Má to začátek (nástřel) i konec (smysl), je to jednotný (obrazově). 

Forma asi jo, i když je to místy složité a místy jednodušší jak kdyby sis nevyjasnil, pro koho píšeš.

Obsah asi ne, protože v tom vidím jen, že subjekt jako jakž tak žije, ale je to prázdný a smutný no, protože se vzdálily city a slova. Proč? Jak? A co bude dělat? 

Když jsem se nechal unést, jakožto couvající muž "z tebe ven" jsem cítil dýchající mrchu, která mě oslovila "má milá". 

Když nad tím přemýšlím, dává to smysl, ale... Čtenářská recepce o větu výš.

ja ťa taaakto uznavam!

Dejme tomu, takže žena couvá ven, a pak dýchne muži (mi) na tvář slova: "měj odvahu, milá"? Já bych ji s radostí otáčel sem a tam, kdyby tam nebyla "něžná mrcha" a "ma chère", takhle jsem vcelku zmaten.

Dejme tomu, takže žena couvá ven, a pak dýchne muži (mi) na tvář slova: "měj odvahu, milá"? 

No právě, já to mám spojený s vatou nebo špuntama! Ta metafora dává určitě smysl, ale tím, že je tam tak objektivní sloveso "schovat" jsem si tam opravdu strčil hebokřídlé ptáky.. Chudáci :D

To je právě ono - když tančíš agresivní procítěné sexy tango, tak když pustíš ženu, necítíš stesk, ale chtíč, alespoň teda já. Stesk cítím, když déle neslyším její hlas a přemýšlím nad tím.

Beru chtíč a stesk jako to stejné, jen s jiným kabátem. 

Jde o to, kolik % lidí, kteří tu báseň uvidí, to budou mít jasný na první pohled. Já?

Jsem tak naivní když jsem na i v ní.

Skoro by se mi to i líbilo, ale buď to nechápu, nebo to má být "mon cher"?

Pro mě to začalo fungovat až napotřetí. Nejspíš kvůli tomu, že jeden obraz je otisk v písku, druhý je voda zbarvená krví u břehu. 

Pak mi to přijde víc jako hádanka, která víc zatěžuje než baví. Ale smysl to dává a spojit to jde, jen je škoda že jsi to neudělal ty. 

Mně se taky líbí, ale v tangu jsem ho ještě nepocítil, to spíš ten chtíč - stesk přetmelený agresí.

Mě se taky líbí, ale v tangu jsem ho ještě nepocítil, to spíš ten chtíč - stesk přetmelený agresí.

O můj bože, tvůj způsob obhajování absurdního každodenního života. Zmenšuješ čas, zkrásňuješ svět, a bůhví co ještě! "my toho taky sakra nakecáme a ještě k tomu divně".. To má tak krásnej nádech!

Jen "v uších schovávám ptáky hebkých křídel" se mi nelíbí to schovávání. Schovávat  něco do uší (nebo tam něco dávat nebo mít) je celkem dost objektivní metafora na to, jak krásně subjektivní jsou ptáci hebkých křídel :D Bych je tam buď neschovával, nebo ne v uších. Nestačilo by třeba "v hlavě"?

Subjekt potřebuje být pomalu bohem, aby mohl obyčejně usnout a byl spokojen sám se sebou? :( To mi taky nestačí. Co ostatní bohové? (mám na mysli ty, kteří chtějí vědět to stejné o tobě samém)

Subjekt potřebuje být pomalu bohem, aby mohl obyčejně usnout a byl spokojen sám se sebou? :( To mi taky nestačí. Co ostatní bohové? (mám na mysli ty, kteří to stejně chtějí vědět o tobě)

V momentě, kdy se subj. podvolí mříži (která ho omezuje), tím, že se jí sám stane, a tím bude věznit ostatní, a tím i sám sebe, bude.... Opět bez závěru :( Škoda. Člověk, co tento pocit nezná, nebude zasažen.

Konečně normálně ambivalentní, alias žena a muž! jediné, co mi nesedělo, byla zmínka "stesku", na které se v tangu přeci snaží člověk zapomenout, stejně jako čtenář, který o něm bude číst. Osobně bych použil protipól stesku, alias chtíč.

Nic víc, tipuju.

Druhá strana;) Udělej si na mě spíš čas tím stylem, že napíšeš nějakou báseň, kterou ti nebudu moct zkritizovat, jak moc mě (a kohokoliv) pohltí.

Protože jazyk umíš, obsah umíš, mám jen pocit, že si nedáváš moc záležet. Ma-ma-ma-ma-manipuluj! Umíš to, ale vypadávám ti. 

Závěr nemusí být, že to dopře/špatně dopadlo, ale subjektivní zakončení, které čtenáři ponechá ono očekávání, např. "... abych byl zase šťastný". 

Otevřené dveře pro čtenáře se používají, když chce čtenář vědět víc, než jsi řekl. Když ale nic neřekneš, ztrácí to efekt. A nemá smysl argumentovat, že něco necháváš na čtenáři, když na něm necháváš celé téma básně. 

Chybí ti oko čtenáře. Než abys argumentoval, že je tvá báseň dobrá, jen mlčky pozoruj, jak to působí na ostatní. Já nepotřebuju nic slyšet, není to přece moje báseň:) A když ano, zeptám se, neboj.

Člověk, který zabije svůj vlastní svět, zpochybní celou svou dosavadní existenci. 

Nepřipadám si velkoryse, vidím v tom smysl a zábavu. Baví mě tvorba cizích bytostí a je v mém zájmu si od tebe někdy přečíst něco, co mě opravdu dostane. Zatím totiž jen naplňuješ čtenářovo očekávání, a věř, že moc chci, aby si mi ho tvým stylem zbořil ;) Proto chci odpověď od deště, protože tu jsi zatím nenabídl.

Ano, píšeš doktorskou práci, ba ještě víc, píšeš něco, na čem ti osobně záleží.

V bitvě většinou bojuji a sílu se snažím získat před bitvou. Přemýšlej - změnila by se báseň, kdybys nahradil "jsem" za "budu"?

Samozřejmě, že nechci číst básně egocentrického zmetka, už jen kvůli tomu že na mě (na čtenáře) nemyslí. Básně o egocentrických zmetcích čtu ale rád. 

Ano, píšeš doktorskou práci, ba ještě víc, píšeš něco, na čem ti osobně záleží.

V bitvě většinou bojuji a sílu se snažím získat před bitvou. Přemýšlej - změnila by se báseň, kdybys nahradil "jsem" za "budu"?

No, to jsi popsal jak mluví déšť, ale pořád si neprozradil, co říká. Zkus ty básně využít ještě víc, je v tom potenciál. V momentě, kdy přiblížíš čtenáři, co říká déšť, ti začnu věřit.

Forma: Jsi náročný autor, který chce po čtenáři, aby za pochodu měnil svou symboliku (protože "voda" byla v tvé básni "Druhý břeh" ženou). Báseň tentokrát to graduje a utichá, takže mi to dává požitkový smysl. Vytvořil jsi obraz.

Obsah: Ano.

Právě proto radši řekněme, že jsem to nepochopil :D Opět odkážu na Austera, který ilustruje pojem "mentální sebevražda" - zabití svého schizofrenního já, zborcení jednoho světa za účelem spojení se se světy druhými. Ale myslím, že o tomhle tu nemluvíš, a fyzická sebevražda v mém světě prakticky neexistuje.

Forma: Jsi náročný autor, který chce po čtenáři, aby za pochodu měnil svou symboliku (protože "voda" byla v tvé básni "Druhý břeh" ženou). Báseň tentokrát to graduje a utichá, takže mi to dává požitkový smysl. Vytvořil jsi obraz.

Obsah: Ano.

Na motiv sebevraždy mám osobně radši absurdní atmosféru, nikoli poetickou. Řekněme, že tady jsem tě nepochopil.

Děkuju za to, že tu konečně rozpolcený subjekt nepáchá revoltu, ale obrací se za pokorou. I tak by mě ale zajímala ona odpověď deště. 

obsah: o dvojznačnosti lásky, která je ovšem dvojznačná i sama o sobě (= bereme a dáváme)

forma: jakákoliv... 5 objektivních veršů o subjektivních pocitech, pointa je otázkou, závěr opět žádný. 

Navíc nepopisuješ stav ve válce, ale před válkou, do které se chystáš (zpřít. bud. čas "dej mi sílu, abych udělal toto a toto")

Formu jsi díky krátkosti předal svižně a efektivně a subjektivní konec (3.4.v.) se (alespoň mně) zdá být prakticky objektivní. Obsahem popisuješ jakéhosi egocentrického zmetka, taky zajímavé. Naštval jsi mě, ale tentokrát právem, totiž slovem a subjektem, který si stvořil. Tipuju.

(jen doufám, že v těch básních nepopisuješ sebe)

Obsah: Paul Auster tyto pocity rozepisje na stovky stran, aby měl 100% jistotu, že ho čtenář pochopí. Nezasvěcený čtenář si z toho tvého odnese jen "hm, chudák" - s tím bys měl počítat.

Forma: Brilantní kloubení objektivna a subjektivna (pouta polibků, bráním se snění, končí slova začíná dění), ale přičítám to náhodě. 

Obsah: Paul Auster tyto pocity rozepisje na stovky stran, aby měl 100% jistotu, že ho čtenář pochopí. Nezasvěcený čtenář si z toho tvého odnese jen "hm, chudák" - s tím bys měl počítat.

Forma: Brilantní kloubení objektivna a subjektivna (pouta polibků, bráním se snění, končí slova začíná dění), ale přičítám to náhodě. 

Obsah: Paul Auster tyto pocity rozepisje na stovky stran, aby měl 100% jistotu, že ho čtenář pochopí. Nezasvěcený čtenář si z toho odnese jen "hm, chudák" - s tím bys měl počítat.

Forma: Brilantní kloubení objektivna a subjektivna (pouta polibků, bráním se snění, končí slova začíná dění), ale přičítám to náhodě. 

Qíčalo, pokud tohle dokážeš pospojovat, tak jsi, podle mého, složitější :D Taky mi to jde spojit, ale krapet mě rozhořčuje, že se to ani malinko nespojí - kdyby autor přidal byť jen jeden verš, který přidá spojený pocit, dal bych tomu tip, protože jazyk a snový obraz této básně se mi líbí. Bohužel mě báseň vyflusla opět uprostřed nepříjemného labyrintu duše a světa, a tak si z ní odnáším onen nijaký pocit.

Kdyby to byl alespoň nihilismus a ten pocit byl opravdu řádně nijaký a ztracený... Ale není. Je jen trochu zoufalý a trochu ztracený.

K tomu De Sadovi - nebyl to sarkasmus - pokud si ujíždíš na poezii 18. stol. o ambivalenci duše, přiostřil bych, jsi moc jemný. 

Nejedná se o vícesmyslovost ale o rozpolcenost, která je i v názvu, i v 1.v, 2.v, 3+4.v, 5,6.v.+7,8,9.v. Zatím moje nejneoblíbenější, protože ambivalentní název a ambivalentní obsah popisuje ambivalentní formou (někdy metafora, někdy ne, někdy 2 verše, někdy 1, někdy 3) ambivalentní pocit.

V mysli mám opět obraz člověka, který jen sedí u stolu a přemýšlí nad svojí rozpolceností a neví, co má dělat. Efektivnější jsou v tomto třeba romány De Sada, nechcete je zkusit? 

K básni

Obsah: Nepochopil jsem (pocit aleše-nováka to vystihuje). Pokud jsi chtěl říct, že "láska je nám oboum vzdálená", je to kýč // Pokud jsi chtěl říct, že se přes muž. subj. (mostu) dostávají lidé k lásce, která díky žen. subj. (vodě) žije, ale žádný z nich ji doopravdy nepozná, šlo to napsat lépe, protože (viz forma)...

Forma: V obraze je most, potok a šípek. Ze subjektivního hlediska z toho mám pocit osamělosti (viz obsah č.1), z objektivního nedostatečnosti (viz obsah č.2). Na to, aby to byla subjektivní báseň, je to ploché, a na to, aby to byla objektivní báseň, je to  nejasné.

Obsah: subjekt - něco ho trápí, pocit hadů pod kůží vyvolává slizkost, něco tají, a ani ke konci mu není pomoci - hm, tak jsi mi přiblížil pocit nešťastného člověka, a pevně věřím, že jsi mě mohl provést daleko dál a věrněji. 

Forma: prvních 5 veršů silný pocit, a v posledních 3 graduješ pomocí objektivity, což se mi zdá být míň efektivní než předchozí symboliky, zvlášť protože čtenáři objektivně říkáš, že přeháníš...

A nevážná kritika - "hned tak se sem nevrátím, proto sem dávám tolik básní, kolik chci ukázat" - tohle prosímtě neříkej, protože to zní, jak kdyby ses šel prostě vyblít... :D

K tvému komentáři - čtenáři, kteří nečtou víc než jednu báseň, nebyli vtaženi. Pokud básně cítíš jako já, tak bys měl mít po básni, která tě ovlivní, chuť se nechat ovlivnit znovu a znovu.

K básni - jsem tvůj modelový čtenář a byl jsem vtáhnut, a toto vidím - 5 veršů o subjektu na vážkách, který se nakonec radši obrátí s otázkou ke světu. Skvělá myšlenka, suché provedení - 1.v. osamělá metafora, 3.+4.v. jsou obrazově synonymní, 6.v. je naopak nadbytečné, stačilo "smím?", víc je pro mě vložka. Závěrečný objektivní obraz je "smím se dotknout slovy nebo rty?" - nevíme ("my" = svět), to nám řekni ty.

Co se týče vykresleného obrazu, můj subjekt představený tebou sedí u stolu a přemýšlí nad rozpolceností sebe a světa... Takže... Toť k tomuto. 

Ahoj Amale, jsem rád že ses ozval.

a) Nenudí, ale dráždí, a nikoli ambivalence, ale její opakovatelnost.

b) Dobře poznám asociační (intuitivní) myšlení, tato skupina básní je nedomyšlená. Konstruktivní kritika - obsah: ambivalence. Forma - proud. Jazyk umíš, ale rozmýšlej, mysli na nás.

c) Neměl jsem s tím problém, protože mají stejný obsah i formu, liší se pouze dynamikou.

d) Vznikla mi jedna a ta samá představa. Na vytváření světů si ujíždím, a proto ti píšu tak ostrou kritiku - vytvořil jsi jen jeden. 

Tip: Souhlasím s tebou, že dát tyto básně do jednoho svazku by nebylo produktivní, ale jelikož se v nich opakuje stejný motiv, mohl bys místo opakování vytvořit dílko, které by svou ambivalenci předalo čtenáři pod kůži. Vůbec se nesnažíš čtenáře někam dovést. Naopak počítáš, že tam už je, a bude se o tom s tebou bavit. 

Jdu si pořádně přečíst tvé další básně, abych zhodnotil, jestli jsem se nespletl.

Ten poslední verš cos napsala - takto si představuji popis vistárií! :D ("modrá, pne se šíleně nebesky, liána vznešenááá"? Nenahraditelné. Zatímco "odbočil výhonok / a obmotávaný ďalšími / ako tuhý povraz / načiahol sa k najbližším vetvám / zaplavil korunu" / a Tarzan se zhoupl do tmavých končin pralesa...)

a nevadí ti pak, zvlášť když je máš tak ráda, že jde místo vistárie použít liána, a ta báseň by fungovala stejně?

a nevadí ti pak, zvlášť když je máš tak ráda, že jde místo vistárie použít liána, a ta báseň by fungovala stejně?

skvělý pocit:) díky za něj

princt screen je cesta

Tyjo, no brát si do básní krásu vistárií... nevím, jestli jsi je vystihl. A  pokud si je vystihnout nechtěl, vzal bych si jako "přenašeče obsahu" nějakou obyčejnější kytí.

Nápady bezostyšně kradu cizím světům a barvím je do mých nálad, díky:)

Samozřejmě, d'uh! Že vůbec otvíráš "moje blbůstky" střízliv... :D

Díky:) Ano, tady opatrně, je velmi klopýtavá:)) částicí "tak" začíná každý druhý verš (hudební) ve strofě, ale "takto" nějak nahradím.

Snažil jsem se rýmovat co nejkřehčeji - axa / bxb / cxcy . Pokud to opravdu nejde vidět, jsem hrozně rád :D "nenápadný rým"

Hm, jaký to může mít obsah?... Bílá noc, černý sníh, je tu nějaká ambivalence... Rty do tmy, že by si to subjekt filtroval přes slast? Marně, nedokáže se s tím smířit... V původním znění, myslíš si že víš o co jde, světlo je tma a zase ses ztratil... Dobré skutky jsou viny, ambivalence přichází opět a stále, láska je krev už neakceptuje ani většina sadomasochistů.

Dej si to do indispozicí a prober to s někým jiným než sám se sebou.

Ambivalentní excibionismus dnes po dvacáté, děkujeme. 

Ambivalentní excibionismus dnes po desáté, děkujeme. 

Díky, že jsi mi přiblížil tvoji ambivalenci, kdy se nemůžeš rozhodnout, jestli ji máš držet nebo pustit. Je láska, když tě ona požádá, abys ji opustil, a ty ji poslechneš?

Nicméně se ti to moc promítá do erotična, a po desáté básni mi to začíná připomínat násilný excibicionismus. 

Tak či tak, stačila jedna báseň. Všechny se opakují, všechny mají stejný motiv. Dej to do sbírky "Chtěla, abych ji opustil, ale já ji přece tak miluji, že jsem ji radši držel za vlasy zatímco křičela, a dál jsem omezoval její vůli".

Jeníček je trochu extremista, ale bavilo mě to od názvu přes zařazení (horror :D ), popis postav (popis Jeníčka výborně kopnul do očekávání a změnil atmosféru), popis okolí ("smradlavá díra Jeníčků a Mařenek" :D ) až po lámovskou reformu.

Ale teda odpráskout rodiče nemusel, věřím že by se jich láma chopil, konec konců sama říkáš, že to bylo okolím:) To se teď nemůžu rozhodnout, jestli je to hodnej kluk! :D

Jediné, co mě trklo, je synonymní "prozřel" a "uviděl duši".

Nemám rád, když mi někdo explicitně říká, jak se cítí ("Cítil, jak se mu uvnitř roztéká srdce"). Takové pocity nech na čtenáři. 

Máš pěkný sloh, ale relativně obyč formu a ještě víc obyč obsah - ano, život je hra. A já osobně bych se chtěl dozvědět jaká. Vojáček prostě jen prohrál...

Na mě je to strašně neucelené - Není to ani květnaté, ani suché. Ani barevné, ani černobílé. Ani složité, ani lehké. Ani kýčovité, ani promyšlené. Ani smyslné, ani okleštěné. Ani krátké, ani dlouhé. Ani objektivní, ani subjektivní. Ani krásné, ani škaredé.

Přijde mi, že nemyslíš na čtenáře, ale na sebe. Že si píšeš něco jako deníček. Zkrátka, nepřijde mi to promyšlené a osobně mi to nejde dobře číst.

Kdybys mi k tomu něco řekla, třeba jakým způsobem tvoříš a jaký to má mít účel, smysl, budu moc rád:)

:D "mocnej" macho... (hlavně to rozmáznutí o "bílý vyšívaný ubrus" z něj dělá top burana)

:D mocnej macho obraz

jen nevím, proč je ten název objektivní, a zbytek subjektivní, kazí to ducha:)

Určitě změň žánr, sci-fi to není, a kdybych byl na sci-fi opravdu natěšený, tak mě zklameš. Ale...!

Byla to bomba a první věc, kterou jsem od tebe zhltal. Bylo to strojené, ale byl jsem ujištěn, že je to záměr ("v perfektně padnoucím obleku" atd), tak jsem četl dál, nechal se unášet marností, kýčem a absurdní krásou. Už bych se pomalu začal nudit, ale najednou Sáře nevyhovuje obraz a Robert přidává labutě do obrazovky. Absurdita je jasná a z díla jsem nadšen.

Závěr? Robert je povrchní a namyšlený, a Sára je slabounká a podbízivá, naplnila jsi mé očekávání, a obraz deště spláchl i poslední zbytky naděje, že by to mohla být funkční skutečnost.

Nenacházím jediný důvod, proč to netipnout. Je to aktuální, kritické, estetické, rozvážné... A ještě k tomu to námětem připomíná Možnosti ostrova od Houellebecqa, s daleko snesitelnější formou. Mňam!

Nad tabákem jsem taky nejvíc přemýšlel, protože je snad nejznámější a zároveň nejnenáviděnější:) Díky! 

Ahá ahá! Ono se to dá pochopit dvojtě - člověk, který neobjímá jako syn, není vůbec syn, nebo člověk, který neobjímá jako syn, je špatný syn.

A svou pyšnou náladou "jste mi lhostejní / co je mi po vás" mi to připadalo jako řeč maminky, od které utekl syn, protože s ním užnevycházela (skrz její pýchu), ale objímal ji velmi láskyplně, protože bez ní nedokázal žít.

Nebyla to pro něj maminka, ale láska - přesně opačný případ než popisuješ. Každopádně jsou naše pojetí teoreticky stejné a jde je označit jako Oidipův komplex, což je mužský problém - to, že je pak vypravěčce něco lhostejné, vnímám jako sobectví.

Byla báseň myšlena tak, že je ona postarší dáma sobec?