Písmák pro věčnou sílu ohně
Tichý zážeh
na úpatí nejprudší
strmosti
v mládí smyslů
Stále o něčem novém
Není Ti u dna už chuť plát.
Což čeřit. to jde stále,
. ale plamen
to není.
Tělo hloubky tich
V těle padlé mysli
srdce myslí srdcem
v pohybu napětí
a jeho svalu
Den poslední, Den vítězný
Do krajů tepen
krev
všechna z přístavů hlubin těla
zčeřena letí
O tom, kam moudře jít
Docenit moudré bezdůvodné ticho
samo já si maří.
Jen .
Chci se mít,
nenápadně nedůležitá trhlina
V tichém proudu
zapomění
ani slovo
neslyším
proč jsou motýli jiní než lidé
Motýlů chvějivý let
pulsuje
tu a tam
hned
Okamžikem jednou vlnou
čas mi protéká přes špičky prstů
kotníky
kolena
pas
Čert ví, jestli rozumí...
Nebudu se ti věnovat
protože tě neposlouchám
mlč
. a udělej to rád
jedna skoro jako druhá
Ticho
bez překupnic štěstí,
děvek
zahradnic nudy,
časem proměn
Jak zlomit
zářící hvězdný prach
ozvěny času
vržené bez cíle zní,
balada Země
V tichém přátelství
s těmi co nesoudí.
Děkuji
všem.
pomíjivý třpyt portrétů nevinnosti
Něco v tobě
se často zaleskne
jako diamanty
ale to celistvé a větší
Poslední horizont
Olízlá
špicí nezkrotnosti plamene
těla zpozorní
ještě víc
Napínání
opuštěné lásky
snad přijmou rozloučení,
ať
neprochládají
Společná setkámí
Jen někdy
se vracím ke štěstí
kde bylo,
jen zlehka
pusť se mě pevně
jsem v rozvodu
z rozumu
se všemi muži i ženami
ať už je to za námi,
kam až stopy vedou
Stopy z jemného popela
víří okolo života
dohořelých příběhů
všude jen prach
Trpělivě
úsvity
se rozprostíraly
a chládly
za nimi se zářivě probouzely
Na čerstvém vzduchu
Lehám
sedám
stojím
čekám tu vlídně na vlnu
Kamkoli
Rozžhaveny
silou touhy poznání
do jasu hvězd
Kuty
Neminulá
Rozhledem
v plachém neohraničení
ještě stále bez odhalení žijí
potomci vlastní důvěry
...nevlastněte cizí srdce!
Nepohlcena hladinami
sebe
směje se svým
výletům bez návratů
Odpověď
dřív než malá se lekneš a porozumíš
slovům zapovězeno,
celá zvědavost v očích
se mihotavě pase
kudy bázliví a smutní nechodí..
V ponoru krystalického zapomnění
se doteky náhle natáhnou
tepny žhnou
čirá krev
Nestálé vzpomínky
nepodobat se
obrazům,
zašeptala
zrcadlům budoucnosti
netuším, kdo jsem
Ostřeji, rychleji, bez ponětí,
nevidění
doteku
přijetí bez pomyšlení
když už, tak jen mít ráda
Vždy jsem ji měla ráda
. když tak nevinně klouzala mezi pastmi světů
a nikdo jiný snad nevěděl víc o tom,
co to je
Hladovým očím
Dávám ti moje vzpomínky
ve kterých jsem se stala
sebou
Proměnlivé kamínky,
Nejtišší
V mé
nevinnosti koncentrace
proudím.
. maximálně přesná
nejsem svá
Had se svinul
do mé níže,
. oči září
nechoď blíže.