Vida, nějaké pomluvy. Paráda. Alenakar má na mě dobrej vliv. A to, jestli se někdo tzv. umí bavit s lidmi, hodnotí podle počtu tzv. kritik zde. To je roztomilé.

K dílu - tady mi přijde, že provázanost vidím. Je to takový přepálený, dramatizující jazyk (stvůry, krvavý cáry, bezzubý chřtány zlinkovaný máminou rtěnkou, moře třpytek mezi hnáty), do kterýho vchází Evička broskvička s genderovým účesem... Taková kombinace dramatické, jakoby dekadentní básnivosti spolu s nadhledem a současnými prvky... to je oblíbený způsob... Ale tady mi to celkem funguje, je to asi dobře dynamický. Některý věci mi přijdou navíc. (třeba "Za co asi bych je platil, né? / Za ty kydy?")

Pročetl jsem si pár tvých textů, myslím si, že máš takovou rozvolněnou poetiku, trochu surreálnou, trochu naivistickou, proběhly mi hlavou nějaký asociace, jako třeba Tracyho tygr a Melounový cukr... Vypadá to spontánně, že prostě skládáš ty obrazy a už to moc neřešíš... Asi bych tam potřeboval trochu výraznější nebo zajímavější linii spojitosti, konkrétně tady je, někde jsou tvé texty víc roztříštěné.

To zasazování dialogů mi přijde fajn, ale tyhle řeči... nevím. Je to takové klišé. Vlastně i skřítci v dětství a všechny tyhle milé a pohádkové věci jako by skutečnost spíš zakrývaly. Práce s klišé je fajn, ale tady se k ničemu dál - přesahujícímu klišé - nedobírám. Vidím to jako výpověď o důvěře, blízkosti, ale kromě toho... nevím.

Nevím, nedokážu se nějak nadchnout... Některá místa jako by chtěla hlavně vypadat básnivě ... A myšlenky jako "každej z jinýho úhlu samoty" mi taky nepřijdou zrovna neběžné. Vidím to jako hezky malované obrázky, kde se trhaně tvoří nějaké "osobní" příběhy a současně obecné věci člověka, všechno prodchnuté nadhledem a jazykem ve smyslu "jen tak mimochodem to ze mě vypadne"... Nevím, aby se z toho (z té kombinace) nestala spíš manýra. Nevím.

Žádný rozbor jsem neudělal. Jenom jsem ti napsal svůj nicotný názor, který je pochopitelně taky oploštěnej. Jinak mám samozřejmě rád, když mi někdo ukáže zase svůj pohled na věc, umožní mi na chvíli vidět jakoby jinýma očima... Je snad jasný, že svůj názor neberu jako nějakou "pravdu".

Ano, čtenář si utváří vlastní kritéria, ale to neznamená, že vázne ve schématech, ta kritéria si taky čtenář v sobě reflektuje, rozšiřuje, proměňuje. Zároveň něco pevného v sobě mít musí, jinak by se ve všem rozplizl a nemohl vlastně nic číst a vnímat, nebo, jen by to kolem něj prošumělo. Utvářet si nějaká kritéria je, myslím si, běžná věc, i pokud chce člověk sám sebe posunout dál, něco si v sobě pojmenovat... (a zároveň se tím setkává s marností, naráží na nedostatky sebe a řeči)

Myslím si, že označit něco za schematické je prostě názor, každý má svoje důvody, proč mu něco připadá tak nebo jinak. Stejně jako označit něco za klišovité nebo patetické. Nebo třeba hezké. Taky můžeš říct, že slovo "hezké" je prázdné hodnocení. Jinak, já nevím - ty chceš, abych vysvětloval, co považuju za schematický, ve srovnání s čím a proč? Doufám, že ne.

Nebavilo mě to číst. Obě postavy mi jsou protivný, působí pozérsky. Ty poznámky nebo vnitřní monology toho kluka, to je zlej sen. Celé o jazyce... přitom žádný jazyk, žádný svět.

K tvé otázce - ne, zkratkovitost podle mě není vždy "plochá". Myslím, že je pozoruhodný, když s ní autor umí pracovat. Schematičnost taky může být záměrná (viz Kaurismäkiho filmy, kde ty "schematické" postavy, dialogy a nedialogy mají obrovský přesah a lidství a tak. Teda z mého pohledu). Autor může v podstatě cokoli (třeba i rozsekat lékařskou zprávu do veršů, jak to kdysi udělal Pavel Ctibor). Prostě záleží na výsledku. Tady nemám dojem fungující zkratky, respektive text jako jazyk mi přijde plný balastu a zádrhelů (čímž neshazuju texty, kde je zádrhel cílenou součástí jazyka, ale to je jiný případ), a zároveň to všechno zplošťuje. Nedokážu to asi vyjádřit čitelněji, než jak jsem zkoušel předtím.

Jinak nevím, co mi chceš říct - že schematičnost v tvém textu usuzuju podle nějakýho schématu... Nemám žádnou představu "ideálního textu", čekám, co mi text sám nabídne, jak (a jestli) se mi otevře. Samozřejmě, že jsem omezenej sám sebou - můžu se opírat jen o vlastní čtenářské zkušenosti a s tím související vlastní kritéria, brát v potaz, že každý text je samostatný, každý potřebuje "svůj přístup"... atd... to mi přijde zbytečný rozebírat.

Ha, čekal jsem, jestli přijde leknín. Jak přišlo "kveteš v mým nitru", už jsem si říkal, jen aby nepřišel leknín, a on přišel hned poté i s docházejícím dechem. To se nedělá.

Jinak mě moc nebaví, jak ten člověk mluví... Takový "nechci řešit tvůj smysl / ten totiž pravděpodobně postrádáš" nebo "neboj / už budu hodná"... Dohromady mi to přijde nesourodý, někde imaginativní a jakože osobní, někde odosobněný, působí to na mě jako adolescentní zpověď nebo snaha o tento dojem - jakože důraz na autenticitu, myšlenky, příběh, kde jazyk zůstává upozaděný.

Je otázka, jestli to funguje jako báseň, když je to takhle přehlcené... Přehlcenost může být součástí nějakého osobního jazyka, ale tady jako by se to snažilo být na jednu stranu osekané a zároveň obrazově bohaté. Ve výsledku se jazyk pere sám se sebou. Nevím. Ironický podtón je myslím zřetelný. Ať už jde o vypůjčované obrazy, nebo zdrobněliny, nebo jakési groteskní postavičky a personifikace, které si nacházím v těch básních z Vyhnálova. Což je jen ta první vrstva. Možná je to pro někoho až moc předvídatelný. Ve smyslu, že ironie tu může působit jako takové snadné... rádoby osvobození se. Vlastně nevím, jestli je ta ironie nějak "bytostná", nebo je to spíš "obrana", ale zdá se mi, že spíš to druhé. A že jazyk je takový neukotvený, může oslovovat lyriky a romantiky, a "těm druhým" zase poukáže na ironizování a vrstevnatost, a v zásadě se snaží příliš nevybočit z žádného směru... Nevím.

Já si to čtu tak, že Vyhnálov byl opuštěn - právě teď neexistuje - nebo, že on sám člověka opustil, odešel. A nějak se ozývá v paměti, zkreslené. Variace na zapomenutá nádraží - ve tvém pojetí spíš ironizující (se) pohádka. Skoro mě to táhne k nějakému pseudopsychologizování, subjekt vyžene svoje sny nebo klišé "do karantény", následně je zkoumá, ironizuje, odosobní, opouští je. Nebo pozoruje, jak si někdo jiný vytváří něco podobného. Nádraží je samozřejmě silný téma, jízdní řády, životní cesta, všudypřítomnost plynutí času... atd... ale myslím, že je taky třeba to někam posunout, ať to není jen přepírání něčeho, co už někdo jiný napsal nějak "hlouběji" nebo tak.

Ještě mě napadá Vyhnálov jako závěr cesty, kam se lze vrátit bez obav z vyhnání, není třeba mít strach a zároveň tam ty strachy chodí zhmotněné (třeba v jiných podobách, milých nebo zkarikovaných, ale daly by se odmaskovat a najít si tam třeba kus života subjektu). Ale to by byl jinej Vyhnálov.

Líbí se mi, jak říkáš "vaše básně jsou blabla... ale mé básně něco znamenají!" :) Ach ano, do kouta se mnou.

Žádný výklad jsem ti neposkytl, ani nechci. Mluvil jsem o tom, že psát poezii jako křížovku je nesmysl. Mimochodem jsem ti říkal, že v tomhle vidím přepsanou "vyloženou kartu" 8M, to nemůže být náhoda. A jsem vedle... Tak jo.

Kromě toho, ta symboličnost je tady taková univerzální až vyčpělá, přílišné potvrzování očekávání (Kdyby byly použité jinak... bylo by to jiné) Žena, spoutaná rudá, nevidění, uváznutí ve schématech, v ráciu, snaha se vymanit, přijetí překážek, přijetí cesty... ryba, voda... Klíč jako záchrana... Není naopak ten klíč jedna z věcí, které by se měla vyhnout, pokud chce (z uvěznění) projít nějakou transformací...? Takže je otázka, jestli ji báseň nevede kruhem. Zajímavě může působit pevnost, může být bezpečná i zrádná nebo jen přelud. Nebo může být zajímavý (uvězněný) ženin postoj "zemřít v boji, ale nepadnout". Takhle by se o tom dalo žvanit donekonečna, to je zbytečný. Především chci říct tohle - myslím, že skládání univerzálních symbolů je spíš redukování poezie než otvírání obzorů. Čtenář se může cítit ukolébaný hezkými obrázky a nevšimne si, že pod nimi třeba nic není, kromě konstrukce.

Další věc - sleduju ten příběh, ale nepřesvědčuje mě, že je nevyhnutelný. Vůbec to nevypadá, že žena prožívá nějaký vnitřní boj a podobně. Text je natolik sevřený v konstrukci, že mi nedovolí nic se ženou cítit a vlastně popírá jakýkoli osobní výraz, kromě vnějškového patosu. Ale zatímco jinde ti z té "bezvýraznosti" a hry s patosem vzniká nějaký svět a "vnitřní protipohyby", jak jsem ti to kdesi psal, tady mi nevzniká nic... Tím, jak je to napsané, mě nijak nezasahuje, co se vlastně se ženou stane, i když se bezbranně a odhodlaně vydává na cestu, odevzdává se "do rukou nevědomí" a tak podobně. Mám dojem, že nevystoupila z obrázku (nepřesáhla obrázek).

Ano, ty nechceš, abych to s ní vnímal, ale abych to vyložil. Jako bys říkala, že existuje jedno "jediné správné" čtení tvých básní. Budiž, v tom se míjíme.

Ještě je možný, že právě tenhle způsob psaní měl ukázat tu svázanost. Žes chtěla text, který bude od začátku do konce uvězněný, nemám na mysli jeho rytmiku, spíš tu předvídatelnou symboličnost a (kresebně) ostrou linku, jasné plochy a tak.

Whisper tu báseň četl?

Pojď taky do kouta, whispere!

No, jasan. :)

Ale vážně - ty stojíš u tohohle blábolu o "konstruktivní kritiku"? Četl jsem to víckrát a hledal, jestli je v tom divným jazyce záměr, nenašel jsem ho... Chyba jistě může být v mých očích. Nicméně, tohle mi přijde jako blábol "obsahem" i "formou" (respektive jako celek, ve kterým by tyhle dvě slova vůbec neměly odděleně existovat). Sdělení mi přijde plytký, rýmy směšný...

Ty zase jako blábol můžeš vidět můj názor, nemám nic proti.

Jen teda pořád netuším, kde jsi mě zasypala jakými "protiargumenty" a otázkami v souvislosti s tvými texty, a na co jsem ti neodpověděl... Mluvíš o skutečné diskusi (nevím, co to v tvých očích je), ale ještě jsem nezaznamenal, že bys svou tvorbu nějak reflektovala a chtěla o ní mluvit. Jen zase to hraní si na oběť jako "to je úleva, nejsem v tom sama". Prosím tě, v čem? V bezbřehé aroganci a útlacích od nás zbabělých frikulínů? :)

Děkuju za polověnování! Mou radost sice trochu zmírňuje, že mi nadáváš do intelektuála a chceš, abych dešifroval poezii... (říkám to znovu: poezie není privátní šifra) no ale to jsou drobnosti.

"Tohle, řekla, je vaše karta, utonulý fénický mořeplavec. Ty perly byly jeho oči." A u tebe osm mečů. Takže whisper a já jsme psychicky spoutaní a slepí. Aspoň, že nám dáváš naději. :) (Nebo možná ne, pevnost je nepředvídatelná, nemusí být bezpečná). Ale asociace na Jonáše mě potěšila. Myslím, že se ti podařilo navodit archaičnost a zároveň "kresebnou čistotu"... přijde mi, že o něco takového v tomhle šlo.

Tady se cítím až zahlcený přívlastky a všudypřítomným lyrismem. Věřím, že je to záměr, možná i záměr vyhnout se civilismu a pomocí takovéto pitoresknosti a deformace (výpravčí datel) vytvořit vlastní verzi zmizelého (mizejícího) světa, křivit "zrcadla", ironizovat osobní mýtus, osobní i nadosobní čas (vzpomínky skal vs. už nedostupná "konečná", přeprat paměť)... Ale jako celek to zatím se mnou nic nedělá. Ještě se vrátím.

Ještě konkrétněji, pár ukázek, co kdo řekne a co mi přijde výrazně "papírové":

Víš přece, že jsem byl gynekolog a pak mě odsoudili za mravnostní delikty, protože jsem prcal pacientky a taky holky pod zákonem. - Je z toho znát, že chceš jenom vysvětlit, proč tam gynekolog dělá, a nechals ho to takhle rádoby mimochodem a nad věcí říct, přitom ten způsob řeči zní toporně, nevěrohodně. I samotný fakt, že to gynekolog vysvětluje - prostě autorská chtěnost. Podobně třeba tohle: Hned, jak jsem tě poprvé uviděla, napadlo mě, že bys stál za hřích. Myslela jsem si, že dnes budu mít příležitost tě sbalit a ty si sem přivedeš tuhle Jolanu ... A s Karlem si nemusíš dělat starosti. On to tak nebere. Hned od začátku věděl, že mi jenom on sám nemůže stačit.

Všechno, co následuje od Ty, Karle, a proč jsi byl vůbec zavřený

A například Mílovo "Bez šance." působí spíš směšně. Nebo "Když je to tak, Mílo, tak to já jsem úplně bez šance, bez naděje." Nebo "Říkám ti to, protože vím, že jste se kamarádili. Jolana spáchala sebevraždu. Zrovna mi to volala její maminka." Kromě toho, že mi to zní nereálně, schematicky až směšně - i kdyby to tak snad v reálu někdo řekl - nevím, proč to takhle psát. Jinými slovy, literatura by měla doufám přinášet něco víc než přepsané... šablony životů. Ale je to jen můj pohled... pochopitelně s ním nemusíš souhlasit.

Samozřejmě, kvaj, že je to celé můj subjektivní pocit, nevím, co jiného by to mohlo být.

Zkusím aspoň něco trochu přiblížit (můžeš to případně smazat, nerad bych ti tady zabíral místo)

Jolanina sebevražda - přijde to dřív, než by k J. (a ke komukoli jinému) čtenář získal vztah. Vyvolává mi to dojem snahy o efektní závěr. Předtím o J. nevím skoro nic, je vágně popisovaná. Lepší by bylo, kdyby se nějak odkrývala sama svým chováním... nebo, kdyby ji vypravěč popisoval nějak netriviálněji než "...seděla trochu stranou a většinou mlčela. Bylo na ni vidět, že by se ráda zapojila do hovoru, ale zjevně se ostýchala."

Hlavní problém té povídky je schematičnost, to už jsem psal.

Rozporuplnost je v pořádku, pokud se její pomocí podaří něco vytvořit (doplnit charaktery, příběhy), což se tady neděje.

Slohovkou myslím, že vidím samé vycpávkové dialogy a mezi nimi běžné popisy toho, co kdo řekne a udělá, nebo co si vypravěč pomyslí, všechno psané bez vlastního výrazu. ("Věděl jsem, že má pravdu. Připadal jsem si hnusný, ale nemohl si pomoci." atd.) Vysvětlují se zbytečnosti (např. že Jolana je vyučená kuchařka), používají se velká slova, jako naděje, zamilovanost... Lidé podezřele poslušně odpovídají na všechno, vysvětlují zkratkovitě své životy, i když to nemá pro příběh žádný význam. Sice vidím, že každý je tam se svým trápením, jenže každé je jen tak nahozeno - a tím nahazováním se nedaří vytvořit přesvědčivý svět, jen nějakou zploštěnost.

Dojmem slohovky působí i to množství uvozovacích vět, které mají snad přiblížit situaci (starala se, usmál se, chlácholil jsem ji, řekla uraženě, hartusila, ušklíbl se... atd... čtenář nemá prostor si něco domyslet, a zároveň tyhle popisy jsou mělké - a vypadá to zase jako taková školní poučka o "rozrůzněnosti")

Jako možné těžiště povídky vidím to, že Míla se snaží zapadnout do prostředí, zároveň nebýt zlý na Jolanu a zároveň je zhnusený svou "štítivostí", protože on "přece ví, že není rasista", začne o sobě pochybovat... Takže v momentě, kdy se začíná aspoň trochu nějak utvářet, je skoro konec.

Věřím, že jsi nechtěl textem poučovat, ale ten dojem mi tam vzniká, protože vidím ty šablonovitý rozhovory točící se kolem Jolanina původu a Míly, který neví, co má dělat. A taky proto, že textem prokmitne spousta velkých a "poučujících" témat - vztahy, předsudky, boj s předsudky... snaha zapadnout, zároveň se vymezit, zároveň snaha o pochopení "ztroskotání" a co to znamená atd... A na žádné téma se vypravěč nezaměří, dívá se zkratkovitě, ploše. (Osobně by mi přišlo lepší zaměřit se na jednoho, dva, nanejvýš tři lidi a zkusit blíž nahlídnout do jejich světů. Což neznamená, že bude autor všechno vysvětlovat, nicméně nějaká provázanost a tušení, že autor své postavy zná... by tam být mělo)

Pokud bylo záměrem vykreslit prostředí, tak se to z mého pohledu nepovedlo. Prostředí tam vlastně žádné není. Působí to prostě schematicky a nedotaženě. Omlouvám se.

Ahoj, díky za odpověď, já jsem se prve asi vyjádřil hloupě, neměl jsem na mysli, že by texty byly neosobní - myslel jsem tím, že stylisticky ve mně vyvolávají dojem, že se osobní tón má skrýt. V jedničce to vlastně zajišťuje její pevná konstrukce. Jazyk jako by nechtěl evokovat prožitek (který může být "vespod"), ale naopak to seškrtává do sevřenosti, vlastně odosobňuje výraz. Ten dojem slepoty, ze které není úniku, jsem měl - ale neviděl jsem v tom, že ten člověk primárně nechce vidět, hledal jsem si tam přirozenou nemožnost vidět úplně, ze všech stran, navzdory snaze. Těch černých vzpomínek jsem bral jednak jako černé svědomí, že mluvčí něco spáchal, ale i černé vzpomínky, že něco bylo spácháno na něm (nebo černých, sám jim nerozumí a nevidí je, ať už si je nechce přiznat, nebo se mu časem ztrácí). A nakonec "těch černých vzpomínek!" je takové zvolání, že velmi záleží, jak se pronese - představuju si, že to zazní jako ironizace nějakého utrpení, a přijde mi to dobré - ten fakt, že mám varianty, jak to vnímat. Ještě jsem si pohrával s myšlenkou, že by se otevřít bílé oči vnímalo doslovně, chirurgicky, aby se znásobil hororový nádech, ale upustil jsem od toho, protože se mi to s celkem nespojuje.

Dvojku jsem bral i jako vymezování se surrealismu a jeho metodám, nebo přílišným abstrakcím, takže finále jsem vnímal jako pocit, že "virtuóz" k ničemu nedospěl - i když třeba chtěl. A že ze svého pohledu to nepozná, ale ten venku, který k němu mluví, to vidí. Nebo je takové rozmlžení pro "virtuóze" cesta, zatímco ten druhý čeká jasný závěr. Neuvědomil jsem si, že finále je až potlesk, který je tady oním surreálným snem. Myslel jsem, že "virtuóz" nepřestal hrát. Měl jsem číst pozorněji.

Gora: Nemyslím, že bys cíleně kalkulovala a chtěla někoho nebo sebe dojímat. Prostě mi tam jen vzniká pocit takového dojímavého vidění a jazyka. Možná jsem měl říct jenom to, že mi to přijde, jako když někdo maluje hezká akvarelová zátiší nebo krajiny, takovým stylem "namaluju si hezký obrázek". Čímž to nechci nijak shazovat a myslím, že spoustu lidí takové psaní může oslovovat (a třeba si tam nacházejí mnohem víc)

K3: To skoro vypadá, že máš nějakou představu, co má čtenář číst a jak se k tomu má vyjádřit (pokud vůbec může). To já nevím, nevidím do toho. Prostě jsem si tohle náhodně vybral a dočetl do konce (zajímalo mě téma holky z umprumky a jak se to rozvine) a napsal pro autorku pár poznámek, jak to na mě působilo. Nic víc. Není to žádná kritika ani rozbor a netuším, jaký bych měl mít "záměr". To by mě zajímalo, tady se píšou "kritiky se záměrem"? A co to znamená?

Taky jsem nevěděl, že to bylo předtím uvedeno jako miniatura, a myslím, že na tom ani nezáleží. A když jsem si namátkou prošel pár Gořiných textů, tak mám podobný pocit jako tady. Nakonec si myslím, že jsem neřekl nic hroznýho. A hlavně nechápu, proč by jakýkoli čtenář nemohl napsat svůj názor na text. Gora má možnost si můj názor smazat, jestli chce, mně na tom nesejde. Pak taky nechápu, proč tady mluvíš o svém rozladění z nízkého zájmu o PM. Přijde mi trochu nepatřičné rozebírat tvé stesky pod Gořiným dílem.

Je to takové milé, poetizující psaní, zlehka nastiňuje prostředí a postavy, neurazí ani neřekne nic nečekaného. Ocitám se skoro v reklamním světě. Pokusím se rozepsat, jak to vidím, možná budu trochu nepříjemný, snad ne:

Pokud jde o Lucku, přijde mi, že je vykreslená ploše, nic o ní nevím, nic ve mně nevzbuzuje. Jemná dívka, budoucí malířka, celá v šedivém, bohatý vnitřní svět, slyší hlasy. Nic z toho není specifikované tak, abych to mohl skutečně vidět a s Luckou prožít / procítit. Tohle dohromady možná koresponduje s nějakou běžnou ba klišovitou představou holky z výtvarným založením. Působí to na mě jako záměrné vyvolávání soucitu. Lucka dává svou beznaděj najevo příliš zřetelně - a stejně tak je cituplné to, že onu šíři beznaděje nikdo nevidí (dokud není (možná) pozdě) - ani kamarádka, ani dobrá duše kuchařka, ani psychiatr, zřejmě ani rodina. Tohle celé na mě působí víc jako šablona (zaměřená na city) než příběh. - Jakkoli je možné, že "takhle to prostě bylo" - od literatury čekám něco víc.

Dál: Vidím rozpory, které mi ale nepřijdou jako ukázka rozporuplnosti životní, ale prostě jako nedotaženost. Je nutné (pro autora, který pak svobodně odkrývá nebo zamlčuje pro čtenáře), aby věděl (nebo postupně poznával), jaký je Lucčin svět. Co její spolubydlící, jaký je mezi nimi vztah. Co rodina atd. Proč L. uvažuje o sebevraždě(odpověď jako "Protože nezvládá nemoc a život" mi nestačí). Nevidím tam žádný Lucčin vnitřní boj (ledaže si ho vymyslím) - to uvažování, co by způsobila, je shrnuté milou větou "Co mamka a tatínek, mají jen ji." Nevím, jestli to takhle stačí. Stejně třeba, proč zrovna most. (když se k tomu odhodlává, musí překonat i to, že ji tam někdo najde a jak ji tam najde, co mu tím třeba způsobí) - tj. tohle a další věci by autor myslím měl mít ujasněné a pracovat s tím, co řekne přímo, co vůbec, co naznačí, jak... To zmíněné "celé noci nespí a maluje" mi přijde na výtv. škole jako celkem běžná věc, nedával bych to hned do souvislosti s vážnými psych. problémy (sice může být, ale v povídce mi to nestačí takhle šmahem shrnout jako "ona nespí a pořád maluje, něco se asi děje, zavolám její mamince")

Nepůsobí na mě dobře, že Lucka malovala místo, kde se chce zabít, vytečkovala dráhu pádu... Nechápu její motivaci být tak explicitní. Jako by chtěla, aby ji někdo našel dřív, než se zabije - takže by to celé bylo o tom, že chce ukázat své zoufalství a dožádat se pozornosti. Jenže ten předchozí popis (zanechaný telefon, Lucčina celková nenápadnost, nechce se svěřovat atd.) mě k tomu nevede.

Malovat kříže a hroby - tak v těch šestnácti možná - ale spíš by to dělal někdo, komu jde o efekt, nebo naopak o arteterapii. Každopádně ukazovat to ve spojitosti se sebevraždou - nevím, je to zase příliš explicitní a klišovitá představa, snadno se přijímá, nepřekvapí... Jakkoli to může čerpat z reálu, v textu to na mě nefunguje. Taky je možný, že by se L. ukrývala do abstraktnějších obrazů ... nebo třeba ne, ale přišlo by mi lepší nepopisovat ji takhle předvídatelně.

Abychom si rozuměli: I kdyby to bylo (v případné skutečnosti) pro někoho právě takové nebo podobné, povídka by to měla nějak prohloubit, rozšířit nebo znejasnit... nebo cokoli, ale vytvořit přitom něco jako autonomní a živý svět - což mi tady nevzniká. Mám spíš dojem rychle nahozených skic, zkratek, všechno prodchnuté tradičním (nevybočujícím) poetizováním a lidskou dobrosrdečností. Vůbec nezpochybňuju, že se to (a třeba právě proto) čtenářům líbí... Je to snadno stravitelné a čtenář, který se chce dojmout, se dojme... a soucítí s Luckou, prožívá Janin běh... Takže záleží, jestli ti o něco takového jde, nebo ne.

Blábol.

Divný.

Milá Josephino!

Jsem rozradostněn, že zrovna u tohohle mi přistál tak citlivý názor... jaké máš ohledy k autorům a jak je pro tebe nutné zasadit básně do kontextu - pohlaví, důstojností, generací, světů... Z té záplavy radosti jsem se rozhodl napsat ti dlouhý, předlouhý dopis, abys měla aspoň trochu mé radosti.

Nejprve k tvému přání kontextu při čtení (obecně) poezie. Povím ti tajemství, za jehož vyzrazení mě stihne trest: V současnosti se to v literárních časopisech a básnických sbírkách hemží falešnými medailonky. Má to mnoho důvodů. Nejnebezpečnější z nich je tzv. skrytá hypnóza, kdy básník, často pomocí dlouhého, nijakého medailonku, plného smyšlených biografických údajů, neexistujících území (nesmím opomenout, že někdo používá opačnou metodu, nazývanou "stručně a nejasně", a jeho med. je krátkým výčtem neologismů), přivodí čtenáři hypnózu - v níž čtenář nezřízeně nakupuje básníkovy sbírky a rozdává je známým, nebo krade jiné sbírky (konkurence) a hází je do kanálu. Tato hypnóza může trvat mnoho let a je přenosná - nezřídka tak vznikají celé gangy zhypnotizovaných čtenářů. Zdá se mi, žes velmi citlivá bytost, to tě staví do velkého ohrožení! Buď tedy opatrná, prosím.

Dalším z častých důvodů falešného medailonu je tzv. "svobodně se schovat". Autor roztrousí nepravdivé, ovšem uvěřitelné informace, a pak jde přespat do ořechu. Současný postoj typu nemyslete na kontext, dílo si žije vlastním životem je samozřejmě taktický tah, který zavedli básníci, aby si navzájem pomohli - metoda psychické manipulace à la nemyslete na slony! - takže čtenář se zaměří na kontext (z falešných medail) a básník se hned cítí klidnější, svobodnější, schovanější a lépe se mu píše. Samozřejmě ani tak není jisté, že výsledek psaní bude dobrý. Navíc, vždycky je riziko, že čtenář odhalí skutečný kontext - což je noční můra většiny básníků (zejm. těch, kteří prchají před záchodem).

Pokud jde o tyhle texty - budiž, možná jsou čitelné jen pro toho, kdo se obeznámil s (nechtěným) kontextem, s komentáři pod Číňany. Viz prolog, každá věta je zkopírovaná. Mírné úpravy. Názory různých lidí tvoří jednu identitu.

Ale stejně mám pocit, že je to širší a obecnější. Prostě malá ukázka jasanofobie, názorových klišé... jasanofob je hodný, korektní, ví, jak správně respektovat pláň, kterou jde navštívit. Chce porozumět jasanům lépe... jakéhosi základu porozumění tedy už dosáhl. Což ukazuje řečmi o sobě, o tom, jak špatně se do jasanu řeže, atd.

Výsměch... nevím, jen jsem zkopíroval reakce, které se sobě vysmívají samy. Ani nemám nic proti tomu, že se samy sobě vysmívají, já se sobě taky rád vysmívám. A třeba je to pláč, Josephino, třeba nad větami jako "Snad jen, že jasany se mohou vlivem prostředí změnit a motivovat k tomu po kapkách své kořeny" ... Nebo se snažím porozumět dobrému člověku, stejně jako on se snaží porozumět jasanu, a tohle celé je jen svědectví o marnosti.

A Matka... tam je taky výsměch? Vždyť zosobňuje vstřícnost a bezbrannost, svými děkovačkami je skoro umlácena. Náš dobrý člověk to nevidí (dobrota zakryla zorné pole), bude ji mlátit dál. Matce to nevadí, matka každému i v nouzi pomůže. Věřím tomu... A věřím i tomu, že předobraz, tedy matka Gora, by mě nechala přespat ve svém zvěříně, kdybych už neměl na nájem a byl vyhozenej z bytu. Až ta chvíle nastane, můžu dostopovat do Krumlova, tam se někde skácet a Gora mě najde, utrhne kostku cukru od úst nějakého zvířete po svém boku a zachrání mě... O to víc mě rozesmutňuje fakt, že náš dobrý člověk se na ni vysere (viz jeho poslední věta). A co teprve, kdyby byla jasan.

Celkově bych řekl: Dobří lidé srší poezií nevědomky. Stačí, když někdo nicotný přijde a zapíše to. Co jsem hlavně chtěl, bylo, viz prolog, zachovat původnost myšlenek a řeči - ten zvláštní, přitom vyprázdněný, jakoby úřední jazyk, kde se s jakousi samozřejmostí a neochvějností objevují výrazy jako "naléhavé otázky", "propastné odlišnosti"... Jak jsme k tomu přišli? Co o nás taková řeč vypovídá? Čemu jsme se ztratili? V co ještě může věřit náš dobrý člověk? Ne, už ani ve lhostejnost nemůže věřit, ne ve světě dobrých lidí, kteří se bojí jetelů.

Chtěl jsem svůj předlouhý dopis zakončit tou počáteční radostí, Josephino, ale nemůžu ji najít. Snad to znamená, že k tobě doputovala všechna.

Ty dialogy jsou divný, papírový. Stylisticky je to taková slohovka, někdo něco řekne, něco udělá... Z celku mi vůbec neplyne, jaké vlastně mají ty charaktery být a proč se chovají takhle. Přijdou mi jen jako karikatury. Jolana, na kterou je spolu s vypravěčem upřena pozornost, je nejasná, papírová, chová se protichůdně... nepůsobí to dotaženě. Spíš schematicky. To, že se Jolana zabije, nedává smysl. Akorát jsem pochopil, že text mě má poučit - že někdo říká "Jasany jsou největší čubky a mrchy špinavý." a někdo říká "Vzal jsem jasan s sebou, vnutil se mi, ale nic s ním nemám." - a pak cítí, že se štítí jasanu, a zároveň se za tuto štítivost štítí sám sebe. Prostě trápení dobrého člověka.

Mě velice zajímá, jak je to s těmi kapesníky. Jako, že vejdeš do libovolného pokoje, kde přebýval libovolný Číňan, a celá podlaha (nebo celá místnost) je zavalena kapesníky? Nebo se tam válí omylem dva kapesníky? Nebo je to ještě jinak? Představuju si, že pokojská otevře dveře a ven se vyhrne hromada kapesníků, za chvíli je jich plná chodba, plné schodiště... hotové hrnečku vař. A ještě je tu taky velice zajímavá diskuse. Trochu ji proškrtat a je z ní báseň. Asi to udělám.

Lepší, než jsem čekal. I když mi některé obrazy přijdou nepřiznaně převzaté (bílé oči) a celkově je to možná příliš dovysvětlené, nenabízí mnoho místa pro fantazii čtenáře - ale asi je třeba to brát tak, že něco takového nebylo cílem. Zjišťuju, že patos v jedničce mě vlastně baví a jsem rád, že pod ním můžu vnímat nadsázku (Těch černých vzpomínek!). Dobře působí cesta od kouře k ohni a hořící kříž k benzínu, byť v tom cítím spíš koncept a zpravodajskou senzacechtivost, sázení na srozumitelné symboly, nevybočit z nastaveného řádu - tma, slepecké písmo, vlastní otisky, význam času (v historickém i osobním smyslu). Snadno dochází k představě dramatických a efektních obrazů, kde se např. symbolika a nadčasovost kříže prolíná s aktualitami hrůz jako "zapálili bezdomovce benzínem". Tento způsob ostatně uplatňuješ už nějakou dobu. Není to poezie z vytržení, spíš poezie pomalých krůčků a propočtů jednoho s druhým, se snahou zatnout se do čtenáře hotovým, uzavřeným tvarem. Ale věřím, že ta snaha není prvoplánová.

Cítím, že texty mají být neosobní, až bezvýrazné (stylisticky) a současně se tomu vymykat, mít ostré rámce, jasnou atmosféru. Nemyslím ovšem, že by chtěly být černobílé (co do vidění), naopak jako by chtěly obsáhnout mnoho nezodpovězeného v co nejpřesnějším výrazu a současně obsáhnout i nemožnost úplného vidění. Vnímám opatrné, vzájemně se peroucí pohyby někde pod textem. Ale samozřejmě je možné, že je to jinak a že tyhle pocity si jen dosazuju. Mám z obou básní pocit pečlivé konstrukce, ale stejně tak je možné, že vznikají rychle a snadno... že ti jen tak mimochodem odpadnou od prstů. Nakonec na tom nesejde. A nemůžu vyloučit, že ať pracuješ jakkoli, tyhle podtóny tam prostě jsou, což by znamenalo, že tam skutečně něco žije vlastním životem a o to přece jde.

Obě básně mají podobné znaky, u dvojky cítím snahu vymanit se z ostrých hran do větší lehkosti a myslím, že je čitelné, proti komu a čemu se to vymezuje. :) Tady je problém, že kritika rozplizlosti pomocí rozplizlosti a zdánlivé nahodilosti není dost účinná. Zůstává mi dojem popisu. Jednička se snaží manifestovat semknutost, dvojka rozplizlost, přičemž komunikují i mezi sebou navzájem, ale u obou mi zůstává pocit chtění básně a jazyka. Tj. že báseň se ve skutečnosti neděje, že má mnohem blíž k řeči o něčem, než že by byla tím. Nicméně zmiňovaná práce s vnitřními "protipohyby", tvá básnická kázeň a koncepčnost by myslím neměla zůstat nepovšimnuta.

Ach, nejdražší Umbratico. Nevím, jestli mě tvá bohorovná vědoucnost má děsit, nebo ne. Teď jsem se rozhlížel po stropě, jestli tam někde neuvidím Umbraticu... Neviděl jsem. Ale třeba tam opravdu je a ví... Ví, co nevím... Nebo snad mám přečíst všechny ročenky NČB a dumat, koho ti připomínám? Proč jsi ke mně krutá, nejdražší Umbratico.

Ještěže tuhle trýzeň zmírňuje naděje, kterou mi přináší tvé zatím neexistující frikulínské drama. Takže ano, budu se snažit dávat pozor na nové nicky. Snad mi to neunikne... snad se dočkám.

A souhlasím s tebou, že člověk je třtina, v nespravedlnosti se klátící. Někdo se s tím setká dřív... třeba před narozením... a někdo později... to asi většina lidí. Nějakou dobu si žijeme v bublině. A když zjistíme, že je to všechno jinak, že ty schody jsou mokré a uklouzneme na nich, nebo zjistíme, že tam vůbec nikdy nebyly, tak... jim můžeme třeba poděkovat nebo mlčet nebo cokoli. A vlastně bych asi neříkal nespravedlnost života, spíš nepředvídatelnost. Ale to už jsou na mě moc filosofické úvahy. Znovu mi ovšem potvrzuješ, žes moudrá, sebevědomá žena, neboť mluvíš o své vůli. Já ani nevím, kde ji mám. A jestli je to moje vůle, nebo setrvačnost, nebo jen hledám vůli, které patřím... Co myslíš, Umbratico: Když jsme se narodili, bylo by nám asi jedno, kdyby nás hned sežral vlk. Život k nám vpadl jako vetřelec a my jsme ho chtěli zahnat křikem. A postupem času jsme začali lpět na té jeho nespravedlnosti nebo na čem, a pocítili strach... Nebo jsme se narodili už s vědomím smrti, Umbratico? Nebo jsme se vůbec nenarodili, ale zemřeli do dětství, a proto se už nebojíme?

Ach, to zase planě mluvím o věcech, o kterých nikdy nechci. Raději se vrátím k něčemu hezkému. Třeba mi můžeš povědět, jaké máš vlasy, abych se měl čeho chytit v té temné pustině, do které jsem nedopatřením uklouzl. Navíc, když ty toho o mně víš tolik a já o tobě vůbec nic - což není tak docela fér. Pojďme společnými silami bojovat proti nespravedlnosti, Umbratico!

Jo, tenhle směr čtení (myslím ten začátek dvojky) jsem bral v potaz, snad se jím něco může rozehrát... A jsem rád, když čtenář jde jakkoli podle sebe. Přál jsem si, aby bylo čitelné (nebo nalezitelné), že subjekt má sen, ve kterém je mu čtyřicet, tj. sám neví, kolik mu je v reálu, ale připadá si na čtyřicet a je tím zmatený. Současně je mu tak kolem sedmi (kupodivu ví přesně, kolik je jeho rodičům) a je si jistý, že je nějak zklamal (ztratil vysvědčení) a neví, co s tím, jeho zmatenost a bezbrannost se prohlubuje. Už ani neví, jestli je v lese nebo v dětském koutku. Ty odlišné věky se v něm přelévají, nedá se to rozložit na psychickou a fyzicku stránku. Přijde mi to dost reálný, hrozný a přitom směšný stav a mám pocit, že je běžný a že do člověka občas přijde. Ať už ve snu nebo jinde. Ideálně tehdy, kdy máš před sebou nebo děláš nějakou práci, kterou nesmíš pokazit. Celá ta dvojka by se dala shrnout jako snová logika v reálným světě.

To, co následuje po Jako by chtěl vyskočit rozcestník... Nevidím tam trpitelství, lyrického hrdinu sice stále zaplavuje neschopnost se pohnout v myšlence směrem k druhému, ale objeví se před ním jezírko, které ho soustředí víc ven, do krajiny, než do jeho patetické mizérie. Jezírko, kolem kterého a ve kterém jsou psi, matky s dětmi a kočárky a tak, je na jednu stranu záchranný kruh, na druhou stranu našeho hrdinu strašně sere. Seškrábnutí znaménka v tomhle vidím jako běžnou věc, stejně jako třeba kousnutí se do rtů. Třeba je to dětinskej vzdor vůči mateřství. Nebo se náš hrdina škrábl z nervozity z toho obrazu před sebou - a kurva, zrovna tam bylo znamínko. No a když začal pomalu krvácet, pomalu ho to uklidnilo. Znáš to: rozzrní se ti obraz, až ti úplně zešedne a zčerná před očima a se zvuky je to podobně, nakonec se všechno změní v šum - a omdlíš - byť je samozřejmě absurdní dojít k mdlobám ze ztráty krve kvůli stržení znaménka, ale bavilo mě to. No a pořád si myslím, že Kolébaly mě nezřetelné jazyky, pomalé krvácení, můžu krvácení brát (mimo jiné) jako rozšíření vlastností (zvuků) kolem jezírka. A bavila mě představa doslovného čtení, hrdina se kolébal v loďce z jazyků a to ho uspávalo. Ale hlavní je, že už mu na ničem nezáleželo, cítil se osvobozen. Jenže to netrvalo dlouho... Někdo přišel... Ještě neměl být konec... Někdo odešel... Ani to ještě neměl být konec... A konec přišel později jako neukončené "propadání se". Nic se neujasnilo, ale pro mě je tam jasný vzkaz: Náš milý hrdina celou dobu na někoho myslí, což se mu nedaří, rozptyluje se okolím, různými vjemy... a na konci má pocit, že on nic, že celou dobu ten druhý myslel na něj - a že ani tomu druhému se to nepodařilo... že to nejsem já, kdo se propadá tvými myšlenkami ... kdo tedy...) Vidím v tom i naději, že se náš hrdina na moment stal tím druhým. Že nakonec třeba došlo k setkání, byť nevědomky. :)

Tak, to jsem si zase hezky zradil vlastní zásady, že nebudu žvanit a zasahovat čtenáři do jeho vidění. Pardon. A ještě jednou dík za čtení a názor.

No jo, bylo by lepší, kdyby tvoje čtenější dílo byl třeba Molotov, nebo Beran... atd... Že zrovna tohle, to mě docela mrzí... No ale rozhodl jsem se být jednou provždy hodný a Umbratice odpovídat až do svého vyčerpání. Kdyby ti to vadilo, tak řekni (přijde mi už nepatřičný, že se takhle roztahuju na tvojí půdě) a já toho nechám.

Jinak Umbratico, líčením jsem ti chtěl udělat radost, jak ostatně mám ve zvyku. Teď jsi mě ale překvapila: Ty máš pocit, žes na mě narazila v ročence "nejlepších českých básní"? A kdo mám jako být? :) Nebo to myslíš nějak jinak?

Zatím vskutku netuším, kam se náš rozhovor ubírá, ale trochu jsem z něj usoudil, že jsi moudrá emancipovaná žena, která se už setkala s nějakou formou nespravedlnosti světa a tak preventivně zaujímá obrannou pozici... Tady třeba s utkvělou představou, že jsou tu nějací (zlí postmoderní) frikulíni, proti kterým je třeba bojovat. Chci tě ujistit, že já s tebou nebojuju, jen relaxuju. Opravdu ti přeju, abys byla šťastná, čím dál víc.

A na tvé absurdní drama z frikulínského prostředí se moc těším, doufám, že ho opravdu napíšeš!

a2: Pochopil jsem, že věříš autorovi autentický prožitek. Já si myslím, že je vedlejší, jestli je to autorská zpověď, nebo stylizace, obojí stejně musí být prožité a vytvořit přesvědčivý svět, a pořád se nemůžu zbavit dojmu, že to tady úplně nefunguje. Nevím, čtu ten text a jsem na pochybách, jestli autor rafinovaně zamlčuje, nebo se spíš dopouští nedůsledností... v jazyce, pokud ne i v pohledu.

Sice mě začátek s naléhavostí hodí do prostoru, ale už jsem se s tím spojením apokalyptické vize v banální skutečnosti (nebo jak to pojmenovat) setkal několikrát, dokonce někde přímo s ikeou, je v tom už něco symptomatického pro dnešek... a jak mám teda poznat, že konkrétně tady jsou ty obrazy původní? Zvlášť, když hned přijde střih, jiná nálada. Poslední tři verše první sloky vnímám úzce spjaté s předchozím "šťastně zbaven neklidu", zároveň ale na mě působí příliš odosobněně a zkratkovitě, spíš jako koncept, než aby to na mě opravdu zabralo. Ten pocit mám vlastně v průběhu celého textu. Dál mi připadá, že se mi subjekt mění před očima, neudrží chvíli jeden způsob pohledu a na tak malém prostoru se nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře (přiznává nejistotu a neudržitelnost všeho), nebo je to zmíněná nedůslednost a možná i prostě... vaření z vody.

Stejně pak u Viděl jsem sny kde prastaří odolali smrti / A moje nervozita je zašitá v těch nejvíc vděčných lebkách váhám, jestli je to vědomě přehnané s odkazem na velké "příběhy", nebo zase viz výše, navíc v tom vidím skoro jazykový necit... Nebo se mi to zdá? Jsem jedinej, komu jazyk té básně přijde celý šroubovaný? Ad poslední sloka... Nevím. Charakter zpovědi a osobní roviny to pro mě nese od začátku, tady hlavně přichází efektní skok do přímočarosti. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je poslední sloka odzbrojující svou přímostí, nebo spíš banální a samoúčelná. Oceňuju spíš, že se autor pustil na takový tenký led a napsal poslední sloku s tímto rizikem.

Nakonec by ta nekonzistence nebo proměnlivost vidění mohla působit silně, kdyby ve mně text nevyvolával dojem přílišné těžkopádnosti a současně, jako by celý byl nedostatečně "prochozený". Samozřejmě autor může psát náznakově, mlžit, ale pokud tohle měla být spíš skica, tak mi chybí skicovitá lehkost. Spontánní a nehraná emoce a obsah zvoucí k účasti, to mi přijde jako základ, který by v sobě snad měla mít každá báseň (zejm. takovéhoto "zpovědního typu"), takže bych to nebral jako něco víc... Nicméně si nemyslím, že tohle je špatný text - koneckonců ho za báseň považuju a to vůbec není samozřejmost - ale prostě se mi stále nedaří nad ním jásat.

Norsko, brokolice nemusí být in - buď v brokolici věříš, nebo ne. Ať se ale rozhodneš jakkoli, stále tě mám rád! :)

Ach, egile. Proč mi to říkáš, to o Kartinkách? Taková silná slova, to mi nedělej, prosím. Jinak díky, že jdeš čistě po textu a že nemusím nic vysvětlovat. A souhlasím, že dvojka funguje líp.

Díky všem za čtení a komentáře.

Bříza: Osobně mi nepřijde nic přehnanýho na tom, že lyrický vypravěč seškrábl mateřské znaménko. To není žádné "ó trhání" (je i možnost, že to udělal omylem, to se stává). A ta věta má i sekundární význam. Jinak tam patos vidím skoro všude, ale ne jako věc, která by z toho měla dělat "báseň". Spíš tam je prostě normální jako průvodní jev, aniž by ze sebe dělal něco významnýho.

Zpětně bych texty popsal zhruba tak, že první je takový ztrácení se v krajině/vzpomínce, s přeskokama vnitřní-vnější, pohybuje se odnikud nikam, nenabízí jasnej úvod ani pointu ani motivaci toho člověka, nic nevysvětluje, prostě jenom je. Takže úplně rozumím, že to nemusí nikoho bavit. Druhý je něco jako modlitba, takže zase je s tím spojená odpovídající nálada a to zase nemusí nikoho bavit. No a v neposlední řadě mi jde o jazyk samotný. A když čteš pomalé krvácení, není to obraz nějakýho trpitelství, ale spíš uklidňování, to by mohlo čtenáře trknout (z kontextu), a taky není řečeno, že subjekt (natožpak autor!) krvácí. Může krvácet třeba jezírko (otevřelo se), psi lidi kočárky... A netuším, proč by se nemohlo použít slovo krvácení. V tobě to asi vyvolává dojem hry na city a takového toho "srdce mi krvácí!". Ve mně ne. Já si myslím, že je blbost vyhýbat se některým slovům jen kvůli strachu z patosu nebo z čehokoli, naopak je dobrý snažit se to nějak posunout. Každý slovo můžeš použít dobře nebo špatně. Záleží... na mnoha faktorech. Hlavně ale žádnej text není prostě seřazení slov, je to vlastní organismus, kterej by měl jet podle svých pravidel. Nemůže být samozřejmě moc nečitelný (zamlžený), musí obsahovat průzory... Jako, nechci se chovat nějak arogantně nebo tak něco, ale myslím si, že tohle není ani zamlžený ani zaseklý v neproniknutelným světě, že je to vlastně úplně jednoduchý. A hlavně vím, proč jsem to napsal takhle. No a obrazotvornost... Mně to přijde obrazově docela suchý. Že se bude nějaký čtenář cítit přeobrazenej a že ho chci obrazama zabít (ach!), to mě nenapadlo. Každopádně pocit, že mě báseň (imaginace, jazyk) chce zabít, mám rád, ale já takový básně nepíšu. :)

Jo a v první sloce dvojky nevidím problém, ty ano? Přijde mi dost prostorná, aby čtenáře nesvazovala, zároveň dost jasná, vždyť popisuje úplně běžnou věc. Nebo ne? Zajímalo by mě, co v ní vidíš. (Teda jestli se k tomu chceš ještě vracet a mluvit o tom)

Dík za čtení.

Mě by zajímalo, jestli ženy-matky počítají s budoucností, nebo vidí jen v horizontu (maximálně) několika let. Nevím, co je horší: jestli dítě jako produkt omylu, na který partneři přistoupí a přistoupí i na to, že jsou šťastní, nebo dítě jako produkt sobeckého plánu a s tím související pocit viny dítěte (jak se necítit vinné, když se dozví, nebo cítí, že je na světě proto, aby do smrti plnilo očekávání). Pak si taky všímám změn, kterými procházejí mladé matky, jako by se jim úplně přestavěla osobnost a zúžil obzor. Možná tím chce příroda zajistit, že zůstanou u dětí, dokud to bude zapotřebí, já nevím. Každopádně mi to přijde skoro děsivé, včetně "sektářství maminek", ta jejich soukromá řeč a pocit výjimečnosti. Netuším, jestli to jejich sesterství je skutečné, nebo je to pokrytecké sondování, jak to vypadá v jakože "konkurenčních rodinách" - a jestli to nedělají s cílem ujistit se, že "jen jejich děti" jsou jedinečné a že ony jako matky plní svůj úkol dobře. Ať je to, jak chce, vidím v tom všem nějaké zoufalé volání, jak dát svému životu smysl - když to nejde jinak, pořídí se dítě. To je taky děsivé - jako by dítě bylo křeslo.

Myslím si, že hlavní nátlak na mladou nematku má její rodina (matka). Chce vnouče. A když už má odrostlejší vnouče, chce další vnouče. Není prostě žádná naděje, že dojde k porozumění. Pokud to nematka nehodí za hlavu, tak se asi bude cítit pořád provinile.

Omlouvám se za nepříliš souvislé myšlenky. Na tvých úvahách se mi líbí kultivovaný jazyk a pregnantnost vyjádření, jsou pro mě ukázkou toho, jak si zachovat odstup a současně zůstat věrný sám sobě. To není rozpor. A možná to vypadá jako samozřejmost, ale není.

No, ty ukázky mi připadají jako bláboly. Našel jsem si ten druhý text celý, zajímalo mě, kam dospěl. Aspoň se tam otvírá nějaký prostor. A důraz na jazyk a jeho znejasňování jako "tak tak že srdce nedotepe" a na zvukovou stránku, to nemusí být úplně beze smyslu - trochu mi to připomnělo Hanuse, když začínal. Stín stíná stín / s ním němé sněmy síní ... Jako na začátek to není zlé.

A třeba Řehákova rozvolněnost (přiznaně nechává místy jazyk blábolit) mi přijde funkční, je to svobodné, ale není to svoboda pro svobodu ani privátní šifra.

A taky, musím sám sobě přiznat neschopnost přesného zachycení - ve chvíli, kdy začínám mluvit, se vzdaluju pohledu, vždycky je mezi obrazem a řečí nějaká (větší nebo menší) propast. Ten Lyrykův text vnímám jako takové odkrývání nebo aspoň nezamlčování propasti. No ale možná si to idealizuju.

Myslel jsem na ty texty, když jsem šel přes Staromák a chvíli koukal na performanci v pytli (skoro jako by se mi zhmotnil ten sen o rybách) a napadlo mě, že by se k ní hodily, člověk v pytli synchronně s pohybem by přednášel ... vstoupíš do města / houpavým okem semaforu / držíš dopis mění se / v dešťovou stěnu ... No a pak jsem čekal na zastávce proti těm apokalyptickejm plyšovejm zeleninám a napadlo mě, že přesně tam je místo těchhle textů. Takže, celá zavřená v pytli, na Staroměstský, pod zeleninama, bys to přeříkávala a přitom polotančila nebo cvičila tai-ji nebo tak něco. Jdeš do toho?

Sice jsem doufal, že mi připomeneš, kde ti dlužím nějakou odpověď, ale nechám to teda plavat. Pokud jde o Zámek a Klipy, tam jsem ti svoje řekl, už se k nim nechci vracet a donekonečna nad nimi planě uvažovat. A jinak, jak jistě víš, máš pravdu: Se slovutnými výběráři si předzjednávám kdeco. Brnknu egilovi: "Čau, jak žiješ? Ruka je pořád modrá, modrá? Ale to je smůla, donesu ti mast, určitě zabere, je to nový hyperúčinný výrobek. Jo, mimochodem, hoď mi pár výběrů, dík, pak se zase stáhni, ať to nevypadá blbě." Taky řeknu: "Umbratica vykládá, že seš sebestřednej, co kdybys jí to dal sežrat - ty na to přece máš!" To je samozřejmě jen drobnost. Ve skutečnosti, jak jistě víš, je to hrozná žumpa a je do ní zapletena spousta lidí. Jinovata pravidelně nosí nůše veganských párků na srazy Bratrstva zbabělých frikulínů, ale pokaždé je ukořistí Lyryk a jeho feministky. Ovzduší se nevyhnutelně zhorší, z mnoha důvodů. My, kteří jsme o hladu, dále přežíváme pouze na egilových antidepresivech - proto si egila nesmíme rozházet, chápeš. Ty jako svobodomyslná nezávislá umělkyně jsi do žumpy nenamočena, ale věřím, žes milosrdná a soucítíš s naším slaboštvím a utrpením.

Buď šťastná.

Zatím se pro to nedokážu úplně nadchnout. Začátek s ikeou je dobrý, i když v tomhle způsobu (spojování prvků ze současnosti spolu s nadčasovými / hrůznými / snovými vizemi) vidím pomalu módní trend. Okna noci mi vadí, ale můžu to číst i jako "noci pomalu taje led", ta dvojakost mi to zachraňuje, ale třeba jdu špatným směrem. Uzavření návratem k začátku na mě v tomhle případě působí trochu násilně. Zatím mi báseň přijde náladami a vlastně i jazykem nevyrovnaná a nemůžu se rozhodnout, jestli je to dobře (sympaticky přiznává rozpory a tápání), nebo ne. Vrátím se později.

Budu z toho vzpomínat na Hlaváčka, dík.

Teď už je pozdě, autoři už si své odečetli. Mohou jen plakat, protože skutečnost zřejmě nepředčila tvůj zápis. Ach, jak velký mohl být jejich Velký Čtvrtek! Krásný i nesnesitelný, veselý i prodchnutý temnými kličkami podvědomí. Možnosti, které si odepřeli, teď zaplavují nešťastné autory. I tu silná bytost básníka se vzchopí, mohutně si odsmrkne a k zaťaté pěsti praví: "Příště to bude lepší, příště to bude větší, a když bude třeba, třeba zinscenuju i menší vraždu." Na okýnku přátelsky zabliká vycpaný drozd a hlavou básníka se znovu rozlije mír.

Ahoj Umbratico, dík za avízo. Omlouvám se, ale nepamatuju si, že bychom spolu někdy diskutovali. Je možné, že jsem zmizel z diskuse, aniž bych věděl, že je to diskuse. Teď už ale vím, že všechno s tebou je diskuse a ta končí tehdy, až budeš chtít ty. Tady u tohoto jsem myslel, že odpověď ani nečekáš, že to bylo jen tak řečnicky. Kde jsem se tu vzal, prostě jsem se zaregistroval, nejsem Miroslawek ani nikdo jiný, můžeš nebo nemusíš mi věřit, z těch tvých slov mám pocit, že se mě to netýká. Rozhořčuješ se tak vehementně, až to vypadá jako nějaká hra, takže ti ji nechci kazit. Pokud to není hra, tak je to divný. Jako by sis připadala nedoceněná a tohle prostředí považovala za vypovídající... nevím o čem, o literární hodnotě? O člověku? Nechápu. Nechci se do toho zamotávat. Taky si nepamatuju, že bych plival jedové sliny, nepamatuju si žádné argumenty, které bys mi předkládala a k jakému tématu. Netuším, čemu říkáš kritika. Netuším, o jakých přátelích mluvíš. Nezapomněl jsem na něco? Teď jsem se snažil poctivě vyjádřit k věcem, co mi tu píšeš, a dalo by se to shrnout do Nevím, nechápu, nevzpomínám. Myslím, že ke své diskusi potřebuješ někoho jiného.

Se zpožděním díky za čtení a za názory všem. Norsko, porušil jsi slib, ale odpouštím ti. Vznášedlo nejsem.

Nevím, proč bych nemoh mít rád Norsko. A proč by pro mě mělo udělat něco dobrýho. Taky mám rád sníh a nechci po něm, ať za mě zaplatí nájem. Ale fajn, můžu tě zkusit nesnášet, ať máš radost. (Už je mi jasný, že to nedokážu)

Nicméně. Ty sám jsi tajuplně začal, ať vyložím karty, přitom žádný nemám. Ani nemám ponětí, s kým si mě pleteš, ani mě to nezajímá. Mě tady zajímá literatura (což je ode mě hloupé, no jo) a je mi jedno, kdo je kdo.

No, Lyryku, vždyť ten text ani nekritizuju, jen píšu, jak ho vnímám. Ty ho vnímáš zas po svém. To je jasný a já ti to neberu. Umbratičinu práci s klišé vidím jako vědomou, taky jsem jí to napsal. Neříkám, že to jsou halabala obrazy. Říkám, že je to promyšlená konstrukce. Že je beze smyslu a prožitku, nic takového jsem nenapsal. Vcelku ale myslím, že Umbratice o žádný prožitek nejde. A že jí jde hlavně o naplnění vlastních rámců. O navození nálady, rozměru slova, hudebnosti verše a celkového uhlazeného, líbivého dojmu. Zároveň si uvědomuje riziko kýče a proti tomu (ovšem nepříliš výrazně, aby text nebyl vyhozen z konceptu) staví ironii (kýč shodit) nebo teatrálnost (kýč zdůraznit a tím banalizovat). Pak taky vidím, že ty texty se často pohybují v jakoby magickém starobylém časoprostoru, který chce autorka narušit nebo posunout nějakými prvky ze současnosti. Spíš mi to přijde jako alibismus než jako nosný prostředek k vytvoření vlastní poetiky. Ale je to jen můj dojem a je jasné, že někomu právě takový přístup vyhovuje.

Ad první sloka. Přijde mi, že chce vyvolat dojem patosu a zahltit čtenáře. Jenže proč. Úvod do příběhu, do prostředí, důraz na tmu, obrazy jako šero čpí voskem nebo cejch tmy. Nálada až útočná, přebujele dramatická, a ve výsledku na mě taková útočnost působí spíš únavně. Text je plný klišovitých rekvizit, to by nevadilo, ale nejsou nikam posunuty. Taky je text přecpaný adjektivy a adverbii. Jako osvěžení selfíčko s posledním vlkem. Takže v momentě, kdy by se mohla autorka zdát příliš vzdálená dnešku, se do něj znovu obuje, aby to vypadalo, že tím něco sděluje něco o člověku v běhu času, a čtenáři může vznikat příběh a otázky, ale báseň sama ten příběh v sobě nemá a dokonce i myslím, že snaha jít za text a hledat něco živého (příběh, člověka) se vzdaluje autorčině snažení. Její text je prostě to, co je napsané, s prázdnými místy nepracuje. Obrazy autorka předkládá tak nějak úhledně, nemusím se ničím prodírat, prostě tam jsou, ale nemůžu se ubránit dojmu, že nemají hlubší základ, že v nich už nic jiného není kromě efektního ověřeného materiálu. A že mezi sebou nijak pevně nedrží. Napadlo mě, že možná si Umbratica vytváří vizi dneška, který zároveň z dneška prchá, a tak z toho vylézá něco poslepovaného, namixovaného z různých vlivů, a zároveň se tomu vysmívá. Nebo taky ne ne. Můžu vnímat, jak je to rozstříhané, a jestli nastane něco nečekaného nebo přirozený vývoj jinam ze vší té teatrálnosti. Nenastane. Můžu to číst jako tajemnou cestu, Zámek jako prostředí nebo Zámek jako bytost, nebo jako karikaturu a jiné. Ale nemám dojem, že by mi při čtení vznikl svět, provázený neobvyklým viděním a odpovídajícím jazykem a tak podobně. Místo toho vidím osvědčené metody, které Umbratika praktikuje už nevímjakdlouho.

Jestli bereš moje slova za zlý slint, tak jo, asi máme každý jinde hranice zlých slintů. Mně přijde, že jsem nic dehonestujícího neřekl. Řekl jsem jen subjektivní názor na Umbratičinu tvorbu. Taky nevím, v čem je můj názor nepřející. Přeju Umbratičiným básním, aby byly lepší, osobnější, osobitější, živější a ještě víc věcí, aby byly, ale myslím, že ona nic takového nechce. A že pohled na poezii je u ní zcela odlišný. No tak jo. Však jí ani tobě nic nevnucuju. Měj se.

Jo, Umbratico, že je tenhle text delší než ten pro Zdendu, to každopádně není fér. Můžeš napsat pro Zdendu jinej text, kterej bude ještě delší. Nerad bych se cítil důležitě nebo tak něco. Dík.

Protože ti odpovídám ne asi. Nakonec bych měl chtít přiznání já po tobě, o co ti jako šlo ve tvé posedlosti po nevímjakém přiznání. Nejsem ale moc v přemýšlení-schopném stavu. Takže už ti nebudu ztrpčovat noc-ráno dalšími avízy, pořád tě ale mám rád! Měj se.

Tak fajn, milé Norsko. Pořád sice nevím, co jsem ti provedl, že ses najednou začal tak angažovat, ale co je mi do toho.

Dík za věnování. Je mi jasné, že jsi chtěla stvořit text, který je mi co nejvzdálenější, abych se proti tomu nějak vymezoval. Takže pár poznámek: Jako obvykle to zahlušuješ přívlastky, rozmělňuješ sdělení, kombinuješ archaizující vznešenost s aktualitou (jakože), což mi kromě tohohle programu už nic nenabízí. Hned první sloka mi přijde jako klišé a tak to pokračuje. Sice je to vědomá práce s klišé, ale stejně z toho nic moc neleze. Rádoby neotřelé dovysvětlování (uťatá hlava nerozvitý leknínový květ), obrazy skládané na sebe jak v obrázkové knížce. Někoho třeba zasáhne nálada a zručně sestavená slova a užasne nad tím. OK. Já vidím spíš lešení ověšené barevnou vatou. Přestože hraješ na dojem hloubky a přestože to můžu brát i jako metaforu tvorby (z obrazů zbyly jen siluety) a setrvalé ironizování toho, koho vidíš. Ve výsledku u mě převažuje dojem urputnosti, skoro těžkopádnosti, dohromady bez výrazu. Není tam silnější moment, který by mě zprudka zasáhl, nějak rozečetl. Čtvrtá sloka je trochu výraznější, její těžiště - selfíčko s vycpaným vlkodlakem, tam i vidím nějaký autorský názor, ale stejně mi to přijde mělké a vlastně jen potvrzení programu. U tvé ironie je taky potíž v tom, že mi neukazuje svět jinak, jen tam prostě je, spíš jako alibi než jako jeden z nutných pohledů. Pátá sloka je taková malebná, úplňkový park probouzí představu..., ale zase mám dojem, že pod ním nic není. No a závěr sis posichrovala, aby mohl působit i magicky, i kousavě, a zároveň dává na odiv hloubku symbolů (a odkaz k Zámku). Celkově to vidím jako text, který celý vznikl jako protipól k "textům z osobní nutnosti" a který bere vatu a prázdné efekty jako funkční materiál, ze kterého je možné vystavět vše. Možná je ta myšlenka v něčem převratná. Stavitelství Umbratica, z vaty postavíme vše a bude to krásné. Ano.

Mám z tvých básní (které jsem přečetl) pocit, že jsou v zajetí formy, tvrdých kreslířských linek, které se nedokážou nebo nechtějí uvolnit. To nemyslím jako nějakou výtku, třeba to tak musí být. Ale hlavně v nich nevidím autorský vztah k básni. Chápu báseň jako osobní svět, který utváříme v jazyce a ke kterému musíme přistupovat s respektem. A ne, že jenom nasázíme vedle sebe obrazy a nějaký děj, myšlenky, odkazy, žánrová klišé, vše prodchnuté snahou o něco, o náladu, mystiku, hloubku a alibistické zironizování toho, jak mi to přijde u tebe. Možná by neškodilo vykašlat se na čtenáře a zkusit najít něco jako svůj hlas, nebo hlas toho místa, času, který píšeš. Je ale otázka, jestli o něco takového stojíš, nebo chceš prostě psát pořád stejně viz výše. Omlouvám se, že nejsem vlídnější.

Prosím tě a k čemu se mám přiznat? Jestli jsem nějaká nová nula. Aha. No tak jo, jsem. Nebo co ode mě chceš?

Předpokládám, že žádnej med by to nebyl.

Přiznávám, že tě mám rád.

Co se děje, Norsko?

No, Umbratico, to je krásná smršť afektované ublíženosti. Díky za ni. Jinak nemám pocit, že bych tady psal nějaké kritiky, a věř mi, že netoužím po žádných bojích ani pseudobojích s kýmkoli. Piš si, jak chceš. Krize je široký pojem. Setkávám se s krizemi docela často. Ale v poezii krize podle mě opravdu není. Proti patosu nic nemám, Trojka BBŘ ho dávno osvobodila. Pokud s patosem nebo i kýčem autor umí pracovat, může to mít smysl. Nebo taky ne. Záleží na básni.

Díky, že jste četli.

Zdendo, myslím, že to čtenář nemusí luštit. Ale je tam trochu inspirace Musorgským a jeho Kartinkami (Obrázky z výstavy), které se učím. V tomhle kontextu jsou ty texty úplné rouhání.

První sloka je docela zábavná. Pak už to nějak nefunguje.

Ha, Umbratice ležím v žaludku. To je rozkošné.

Umbratice pro radost - Svět podle Umbratičiny Básně (UB)

UB odmítá být básní nenáviděného pokroku, je básní návratu ke krásným kořenům. Na cestu jí svítí padající listy a blažené vědomí, že tento svět nechává daleko za sebou. Tento svět, kde jí každou chvíli padají pod nohy peníze a z nebe prší básnické sbírky, míří na UB a ona s ním šermuje deštníkem, šermuje nehtem, a zároveň neochvějně pokračuje v chůzi, stále tímtéž tempem se klestí k lepšímu světu, který nalezne v kořenech. Je to krásná cesta. Plná nástrah jako občasný poryv větru nebo úsměv okolojdoucího nebo žížala. Snadno vyhlížející nástraha je většinou mnohem nepředvídatelnější, nese váhu nezměrných symbolů. Naše hrdinka ale v cestě nepolevuje! Nástrahy ji pohánějí vpřed. S každým krokem její sebevědomí stoupá, listy jsou stále popsanější, ba i stromy a tráva, hlína, asfalt, všechno se zaplňuje rukopisem. Tak vzniká Svět UB, svět rozpínající se do nedozírných spirituálních hloubek, výšek a šířek. Zde každé souhvězdí nese Její jméno. A všechno je krásné. Všechno se řídí Jejími Pravidly planého pošťuchování a neposílání avíz. Chlapci znovu namáčejí děvčátkům copy do inkoustu. Velké romantické příběhy ožívají. Vzduchem proudí obrazy Reona Argondiana. A před východem nebo západem slunce sedí UB a šťastně dýchá: Konečně Svět.

Avízo!

Nečteš Cortázara? Jako bych v tom zlehka zaslechl...

(Ach, v dobrém)

Dobrý, jak si text hraje s pozorností čtenáře. Jak skládá opakující se motivy, posouvá je dál. Jdu s postavou a postupně spolu s ní nevím, kdo pozoruje a kdo je pozorovaný, co byla projekce a co bylo skutečné, propadám se do jinýho prostoru a vytanulo mi "Rád si pamatuju věci po svým, ne zrovna, jak se staly". Celkově mi to přijde dobře vyvážený, mix bezvýchodnosti a nadhledu, lehkost jazyka, stoupající znepokojení a pocit, že se všechno (dřív pevné) rozpadá a že závěr je nevyhnutelný. Je to takový jiskřivý text. Četl jsem i ty další, nacházím si v nich mimo jiné jakousi ironizovanou citlivost... citlivou ironii (zní to hloupě, ale snad mi rozumíš), stylistický rozpřah... Je fajn tu něco takového číst... snad literaturu nebo co.

Jestli tvůrčí svoboda, nebo spíš slepovačka z vlivů, Allene... Nevím. Míru patosu a stylizace, aby to fungovalo, to je asi těžké vybalancovat... A kontrasty, když se jen skládají vedle sebe, tak to na mě působí míň uvěřitelně a víc jako kalkul. No, moc jsem ti toho neřek. Přemýšlím, jestli tahle poetika není už vyčerpaná. Snad ne. Vytáh jsem si z toho pár věcí, kde mi přijde, že text říká něco svého, původního

má hereze je tereza deroucí se z mramoru / má hereze jsou její ruce co / ze mě táhnou ostnatý drát orgasmu

Jistotu mít nechci, jistota mě nezajímá. Psal jsem ti jen dojem z mého čtení. A moje čtení je jen jedno z mnoha možných. K tvé odpovědi: Každý text přece vzniká po (nebo při) emotivním prožitku. Tvůrčí proces ti neberu a snad jsi v něm prožil, co jsi mohl, ale jako čtenář máš před sebou výsledek a nic jinýho. A tenhle výsledek zkrátka vypadá jako odosobněný vyvolávač emocí, psaný zaměnitelným stylem. Šablonová metaforičnost, která se snaží tvářit neotřele. Závěr je banální, ať už ho čtu jako odcizení nebo jako východisko (samota-spojovník). Chybí mi osobnější pohled, funkční jazyk, který se nesnaží být báseň, ale prostě je takový, jak ho sdělení (a skrytý subjekt) vyžaduje. A ještě k prožitku, odkud jsme začali: Prožité jsou asi i malby Reona Argondiana. To jim nedává nějakou hodnotu. A podstatná věc: Nemá smysl, aby autor říkal, že to vzniklo po silném prožitku. To musí vyjadřovat báseň sama.

Děkuji Ti za milou odpověď!

Jste zlaté! Qíčalo, rozhodl jsem se, že to klidně může být báseň, nebo třeba cestopis, nebo jízdní řád, cokoli si čtenář bude přát.

Škrty stromů, obloha se nezvedne, opeřené kostry. Jak hezky to vypadá na první pohled. Jak poeticky se to tváří a chce vyvolat pocit melancholie, nevyhnutelnosti a něčeho jako lidský rozměr - a tím skrýt, že ve skutečnosti je to jen neosobní citoždímačka složená z vyčpělých technik. No nic. Zbytečné texty je taky nutné občas vyprodukovat. Hlavně se v nich nezaseknout!

Začátek slibnej, ale hned po třech verších to padá skoro do patosu. Líbí se mi Matka / přepadnutá / hleděla si do náruče - a dvojznačnost slova přepadnutá a přitom se to dá vidět dost konkrétně. Ale to už to osekávám od druhýho a třetího způsobu čtení, který tam momentálně vidím. Je to postavený nejednoznačněji, ale nejsilnější mi přijde představa přepadnuté matky hledící si do náruče. Ale čím dýl nad tím budu uvažovat, tak se mi to líbit asi přestane. Celkově na mě text vyznívá dost lítostivě. Pointu bych tam radši neviděl, přijde mi zbytečně útočná a laciná. Ještě přemýšlím, jak to skládáš, vyvoláváš dojem vrstev, možnosti přerůstání verše do verše a dojem sekané řeči, záměrného skřípání až agrese v jazyce. To může být dobré, ale takhle mi to přijde na půli cesty. Narušování významů a vztahů mezi slovy, něco jako nový jazyk, ale opatrný a spíš postavený na hříčkách a na mlžení, nic zásadního se tam neděje... myslím si teď.

Promiň, to jsem nepochopil... k čemu se tvůj komentář vztahuje...

Jasný Umbratiko, tyhle texty jsou tak neuhlídaný patos, až je to dobré, to jo. A že vyznávám nějakou jednu poetiku, to jsi zřejmě vyvodila z toho, že nevyznávám poetiku Tvou. To je zajímavá dedukce. Taky je milé, že to čteš očima jakési neznámé poetiky, kterou prý vyznávám a kterou Ty nesnášíš. Díky za tak šlechetný přístup!

Děkuju, milé čtenářky. Ženské pasáže, nevím sice, co to znamená, ale zní to super! A že se podobám neznámé vymazané autorce - co víc si přát! S nadáváním do metafor sice nesouhlasím, žádné metafory neprovozuju, ale to je jedno, dík!

Myslím si, že u vindalovy tvorby hrozně záleží na vnějším projevu. Jako karikatura beatniků a ozvěna Bukowského potřebuje reklamní, zanícený, dechberoucí přednes. A spolu s ním takového čtenáře-posluchače, který se chce nechat strhnout, chce slyšet ó velké výstřiky poezie, ó velká nehynoucí klišé. Jakmile by ty verše zazněly nenápadným hlasem, hned se to celé rozsype. (Pokud to není rozsypané už od začátku, celé to unavující prahnutí po autenticitě) Ani jeho stylizaci a vzdor (nijak objevné) nevidím jako prostředek, jak sebe a báseň někam posunout, ale jako cíl. Něco asi život předhazovaný na odiv, pomocí převařených stylů a klišé. No. Na událost čehokoli to teda nevidím. Ale každý svého boha strůjce.

Díky všem.

Mrzí mě, že careful se urazila, odešla a nechala mě napospas zničujícímu pocitu viny. Už se nedozvím, co ji urazilo, co jí vzalo odhodlání bojovat proti blablařům. Už neplují řekou láhve, mastné papíry, hedvábné kapesníky, špačky, krabice, svědkové letních nocí. Careful odešla. Used jsem u vod Lemanu a plakal. Plyň měkce, sladká Temže, nežli dozpívám...

Lyryk: Mám radost, že moje texty nesplňují tvou představu poezie dneška, zvlášť pokud je takovou tvou představou třeba psaní Umbratiky.

Jasně, můžeš cokoli

Bříza: Reagoval sem na to, že tohle označuješ za jolovinu a za komplikovanost. Obojí mi přijde jako nesmysl. Hromady tě urazily, to jsem nechtěl. Jen si říkám, že kdybys četla nezaujatě, nebudeš to takhle divně značkovat. A co si mám vzít z řečí o šéfech, o jádru věci, k textu nic konkrétního. Ne že bych chtěl, ať řekneš něco konkrétního, ale když už to sama vyžaduješ, je to trochu zvláštní. Prostě se s tebou míjí, to je OK. Netuším, co je pro tebe jádro věci, a jestli podle tebe musí přímo zaznít. Jako aby to bylo naprosto jasné. A o žádným vidění ani o ignorantech nic neříkám. Poeticky se nevyjadřuju. A text ti pochopitelně nevnucuju, třeba je úplně špatný, nebo ne, já to nemůžu posuzovat. Jen mě zarazil tvůj postoj, že když někde nic nevidíš, tak tam nic není. Měj se.

Whispermoonlite: Dík za čtení. Zvláštní, že mi to naopak přišlo zřetelné až příliš. Až moc dovysvětlené. A spíš zmrzlé, než rozevláté, náladou i výrazem. Nějaká míra rozostření je samozřejmě záměr, těžko posoudím, jestli jí není příliš. Takhle mi psaní nabízelo východisko a úlevu v tom, že vím, co zamlčuju. Šlo mi o to, aby se text odkrýval postupně. Začátek může být matoucí, nevím. Psal jsem to tak, abych řekl co možná nejmíň a současně zachoval kontinuitu. V kontextu mi verš - Navrhl bych jiný postup... - přijde oprávněný, navazuje, má své místo v příběhu. Když se předtím mluví o rozporuplnosti situace, na jedné straně se zdá být bezpečná, ale světlo - zvýšená metabolická aktivita - tu je a na nepříznivém místě. Postup byl navržený nepříznivě, to se dá vyvodit. A subjekt nemůže navrhnout jiný postup z jednoduchého důvodu, který uvádí. Myslím, že nedořečenost může čtenáře vést dovnitř textu a třeba v něm chvíli setrvat, nebo odskočit od hlavního tématu, hledat otázky. Ty banální černé konečky prstů (začátek jinakosti, nezapadnutí, odloučení) už naznačují následný pocit selhání. Potřeboval jsem, aby obraz občas odskočil do stran, protože tím taky na chvíli odsune téma Anděly a nějak se nadechne. Ale to byl jen můj dojem, čtenáři to zas může vadit a rušit ho to. To stojí za úvahu.

Zajímalo by mě, co máš konkrétně na mysli bestsellerovými obrazy a lyricko-metaforickým staniolem. Povědomá gesta, současné filmy o mladých. Mám pocit, že se to s textem míjí.

Píšeš, že je to asi dobré pro povrchní čtení. Spíš bych rád, kdyby to čtenář, pokud nějaký, četl pořádně, vnímal souvislosti, nechal text, ať se mu otevře. Při psaní jsem se snažil hlavně usměrnit šok z nálezu Anděly. To jméno taky není jen cílený kontrast, ale i pojetí Anděla = dar. Po celý text se potom subjekt snaží přiblížit k tomu druhému, kterého už obsadila Anděla. Přiznává neschopnost přiblížení, zatímco ten druhý v důsledku Anděly rezignuje na cokoli, a pocit zbytečnosti je tak vlastně dvojí. Subjekt si to uvědomí a přechází do modlitby za přijetí neodvratného, čímž začíná druhý cyklus. Chtěl jsem, ať si celek zachová zdánlivou nezúčastněnost a chladný jazyk, právě kvůli tématu, které mi připadá jiným způsobem neúnosné. Aspoň zatím. Takže proti tomu stavím nemetaforický popis, který nechce čtenáře vůbec zasáhnout. A vůbec se nesnaží působit nějakou nejasností. Ta nejasnost byla prostě nevyhnutelný prostředek, aby to vůbec vzniklo. Zároveň nemám pocit, že by se to motalo jen v ní, aspoň doufám. A pak jsou tam místa, která se schválně obracejí do banality. Vzdorovat banalitou. Nedostatek vidění mě samozřejmě ranil, jak jinak, protože mám neustále pocit, že se musím dívat víc a to s sebou nese narážení na nemožnost skutečného pohledu. A myslím, že záměr textu čtenář nemusí nalézt a ani po něm nechci, aby ho nalezl.

Dík za holku. Báseň může mít hlubokou myšlenku, mi říkáš?

To, že nemůžeš najít v básni myšlenku, může být chyba básně (třeba přílišná kryptičnost) nebo tebe (povrchní čtení, nezkušenost nebo ztroskotanost, podobně jako kdybys celý život vařila pět stejných jídel). Báseň toho nese obyčejně mnohem víc než myšlenku. Nebo se proti myšlence i obrazu může vymezovat. Jasně, že některá báseň může být založená víc na myšlence, jiná na vizi, jiná může samu sebe dekonstruovat. A spousta jiných možností. To jsou známé věci. Dutá hlava mě potěšila.

My jsme ti dutí lidé,

vycpaní lidé,

skláníme jeden k druhému

hlavičky slámou vycpané. Ó žel!

Vyschlými hlasy

šeptáme jeden druhému

tiše a nesmyslně

jak vítr, který suchou trávu rozechvěl,

či krysí ťapky v střepech skel

po našem suchém sklepě.

careful: Taky jsem to dočetl do konce. Jenže tu vidím samé osvědčené postupy, jak vyvolat dojem dramatu, starodávnosti, noblesy, melancholie, mystiky. Samé velké výkřiky, hromada přívlastků, genitivní metafory, některé úplně strašné jako žiloví větví a tak. Občas se text chce vrátit na zem, jakože zasadit do té patetické smršti něco všedního a civilně (cyklista nebo polňačka s loužemi). To je taky provařený postup. Prostě to na mě nefunguje. Na tebe třeba jo, protože ti asi jde o dojem básnivosti. Potvrdit si očekávání. Tak jo.

Tady je to samá roztomilost.

Pro careful jsou asi všechny (současné) básně nahodilý shluk slov, to dá rozum. Pak nějaká bříza stojí světem, čte a skládá texty na tři hromady: Tak, tohle je typická jolanovina, není to o sexu a je to nějaký komplikovaný, nebo to aspoň nechápu, takže je to komplikovaný. Tak, tohle už není typická jolanovina, je to o tom, jak smažím řízek, to chápu. Tak, tohle je na hranici, smažím řízek, ale pak je tam wtf mýval. - Roztomilý obrázek, břízo, snad mi bude chvíli prosvětlovat den.

Taky je kouzelné, jak se mi snažíte vnutit, že text nemá význam ani téma. Pro mě tam má význam každý slovo. Ale rozhodně nesouhlasím s tím, že je to něco úžasnýho, ani zajímavého nebo fascinujícího, jak tady někdo napsal. Vím jenom, že co jsem musel říct, jsem řekl. Taky jsem to mohl říct co nejbanálnějšími a nejjasnějšími větami. Ach, proč jsem to asi neudělal.

S Jolanou se známe, z toho má teda plynout, že píšeme stejně, i když tu stejnost nevidím ani náhodou. Třeba mi ji careful nebo bříza vysvětlí. Už se těším.

Povahy jsou dokonale skutečné. No to je roztomilé tvrzení.

Je jasný, žes to napsala úmyslně špatně. Bylo ti řečeno, mimo jiné, že je to alibismus a že nemá smysl takhle psát. Ani když jde o záměrnou antiliteraturu. Co jsem si všiml, tak ti nevyčítáme obsah, ten ať je jaký chce. Vyčítáme ti mizerný styl. Pubertálnost a tak. Tím prostě bojovat nelze.

Ale přečtu si, co máš v modrých. Třeba je to opravdu Nová Literatura.

Poslední nejvíc. Ale i celkově to jde. Občas se rozplizne do neurčita, uvažuju, do jaké míry je to záměr.

Je to na mě příliš dramatické až patetické. Potkat tyhle texty někde na polňačce, prchám.

Dík!

Careful: Ne, P tady nikdo nepoužil. Ach, takže jemná ironie a dojemná romantika vztahů pana M. tě minula. Fiktivní pan M. (hledej předobraz)podle tebe mluví nesmyslně. Podobnost s Karen přiznáváš víc, než bych čekal. Jsem spokojen.

Nápad dosadit jako každé x-té slovo ananas je sice žblebt, ale trochu i zajímavý. I když bych preferoval pokaždé jiné rušivé slovo. Ananas by mě začal po chvíli nudit. Do experimentálnějšího a ironičtějšího stylu by se to hodilo. Sem ne.

Jol: Nejsem naštvaný, úplně mě to dojímá. Je si hezky vjeďte do vlasů, děvčata, odhoďte kultivované jazyky! Škoda, že to nemůžu vidět.

Začalo mě to bavit od posledních tří veršů první sloky, pak už to jede. Je v tom intimita a nadhled zároveň. Dobrý. Rozmáchlý.

A že zrovna dvanáctiletá dívka, ten věk začínající proměny. Mělo to pro pisatele význam, nebo to byla náhoda? Podvědomí? Nevíme.

To se odráží ve všem, co dělají a jak to dělají. - Nevím, jestli narážíš na: muž je na lovu a žena se stará o chod jeskyně. To asi zpochybnit nejde. Taky je žena obecně vnímaná jako měkčí a jemnější a současně vnitřně silnější bytost. Zároveň jsou ženy, které se proti tomuto (i svým psaním) až urputně brání. Je otázka, jestli tou obranou nejdou i proti sobě. To, že ženy mají potřebu se vymezit, a muži nikoli, je taky zajímavý fenomén. Když zůstaneme u literatury, některá žena asi má potřebu se vymezit vůči tomu, že bude vnímaná jako emotivní a intuitivní, což je pro ni možná synonymem Nemyslící Slepice, a tak proti tomu staví racionalitu a strohost. (To není případ tohoto textu, ten vidím jako jemný, něžný akvarel)  Zatímco muž nemá potřebu se vymezovat. Žádný pohled mu neuškodí. Když píše stroze nebo necitlivě, chápe se to asi jako něco přirozeného, když píše rozvolněněji, intuitivěji, je to pro někoho ukázka citlivosti a možná i přiblížení se k ženám. Zatímco žena je neustále cpaná do nějakého modelu, musí znázorňovat ženství, ladnost, jemnost, péči, něhu, a tyhlety věci. Je pořád na zvláštní pozici, buď jí to vyhovuje, nebo ji to štve, nebo to nevnímá. Pořád nejsme schopní svobodného pohledu zbaveného třeba jen náznaků stereotypu. Přiznám se, že já taky ne.

Jasně, že jsou takové trendy jako muž = tunelové vidění, žena = periferní, muž zvládne jen jednu věc, žena řídí auto, přitom se líčí a telefonuje. Ale obecně nemám rád, když vznikají takové škatulky. Můžu mít teorii, že fyziognomie implikuje i odlišnosti jednání a nazírání na sebe sama. A že ty rozdíly jsou dány od dětství, rodiče se chovají jinak k holčičce, jinak k chlapečkovi, i když to nedělají schválně. Ta nerovnost se tím pádem pěstuje. Kluk vychovávaný jen ženou může být v čemsi jiný než kluk z běžné rodiny, stejně jako holka vychovávaná mužem. Takže determinace prostředím. Žádná přirozenost se projevit snad ani nemůže. Projeví se okolní vlivy, zkušenosti - vztaženo na literaturu - autora. Ani surrealistické metody nezaručují, že se dostane autor k přirozenosti nebo k podvědomí. Ale tohle je tenký led a ani do těch úvah zabředávat nechci.

Souhlasím, že pokud si člověk jen tak píše, tak se něco projeví, ale nevím co. Když se někdo vypisuje z puberty, projeví se v textu třeba hormonální nerovnováha, to ještě není přirozenost člověka. A co vím, dost lidí začíná psát tehdy, když je v literatuře něco osloví a oni pak píšou pod vlivem třeba toho konkrétního stylu. Takže zase žádná přirozenost, ale snaha o nápodobu. Později fáze pokusů o oproštění od vlivů a ještě později možná něco jako vlastní přístup, který se může dál rozvíjet, kdy už autor může číst cokoli a obohacovat se čímkoli, ale ví, že nebude ani nechce napodobovat. Něco čistě přirozeného se projeví možná u lidí, kteří nic nečtou a žijou ve sklepě. Takových lidí asi moc není.

Raději ani nechci vědět, jestli autor žije v deštném pralese nebo pracuje v supermarketu, protože vím, že by mě to mohlo ovlivnit. A když si přiznám, že mě tohle ovlivní, tak mám dojem, že se vzdaluju od textu a soustřeďuju se na nepodstatnosti. Někdy sice může informace o autorovi text ještě víc otevřít, uvidím nové souvislosti, ale celkově nemám rád ani medailonky, všechno to žil-pracoval-(ne)umřel. Jasně, že když něco napíše třináctiletý kluk, musím na to koukat s tím, že má všechno před sebou (snad), a na texty osmdesátileté babičky asi podobně vlídně, ať už jsou jakékoli. Jenže já to beru tak, že lidi píšou, protože musí, a ne, aby zabili čas. A v takovém kontextu je jedno, kolik je komu let. Ani neexistuje tematika pro kontrétní věk, každý může psát cokoli. Ale uznávám, že je vhodné nebo obohacující mít povědomí o časovém zařazení, dobový kontext. Jinak mi ale přijde, že informace o věku a o pohlaví zbytečně odvádí pozornost od vnímání textu v jeho možných rozměrech. Ale vlastně si i protiřečím, když o kus výš píšu, že někdy ta informace rozšíří možné čtení. Jednoznačného závěru se nedoberu. Oba ty pohledy nějak koexistují.

Omlouvám se za rozvláčnost, když tak si to může autorka smazat, ať to tady nezabírá místo.

Názor ženy na tohle téma by mě zajímal, avizuji vrchní feministku careful!

Navrhuju tuto povídku do PM jako studijní materiál a pro případné další analýzy!

Navrhuju glorifikovat návody na kotel. Můj návod na kotel je někde ztracený.

Zbora a Whitesnake: Omlouvám se za vyrušení, ale nemyslím, že by vnímání textu mělo ovlivnit, jestli ho napsal muž nebo žena. Navíc pojetí žena = volnost a emotivnost, vs. muž = strohost a skrývání emocí, to mi přijde jako uvíznutí ve stereotypech. Jsou autoři, kteří píšou rozmáchle a imaginativně, a jsou autorky, kterým jde o strohost a úspornost. Mimo jiné. A samozřejmě se přístupy můžou i mísit. V zásadě je úplně jedno, kdo báseň napsal. Víme přece, že v básni vzniká jiný subjekt a svět, který je čtenářem ještě dál proměňován. Označení ženská nebo mužská poezie mi přijde jako zobecňující a vytvářející nějaké zkreslené atributy žen a mužů. 

Docela fajn. Možná trochu tlačí na pilu, vyvolat pocit něčeho zvláštního a znepokojivého tím, že to jednoduše řekne. Jsem spíš pro to, ať znepokojení vznikne, aniž by bylo přímo řečené. Nebo pro stopu nadhledu.

Myslím, že můžeš být spokojená: záměr napsat blbost bez vnitřní logiky se podařil. Všechno je schéma, postavy nežijou, jsou to jen karikatury, jasně, je srozumitelné, že právě tím chceš zasáhnout čtenáře.

Jenže ten potenciál zasáhnout tam není, natož zasáhnout skutečné předobrazy, pokud jsou. Právě proto, že se o ten zásah moc snažíš a moc prvoplánově. Nějaký orální sex, koho to tak asi může urazit. Chození po bytech a každý sám sebe shazuje. No a co. Chybí tomu autorské zaujetí a oživení něčeho v postavách a v příběhu, trocha věrohodnosti. Zas můžeš argumentovat, že to přece má být blbost a neliteratura, takže si s tím přece nebudeš dávat práci. Jenže tím pádem je to jen slabý pokus o kritiku některých věcí. Čím víc takového oplošťování (s alibistickým Dělám si prdel), tím menší efekt.

Na psychologizující čtení se necítím, ale třeba to zkusí lama. Posílám aviváž.

Všem dík za čtení a za reakce.

Josephina: To označení mě zaujalo, něco takového musím někdy zkusit napsat. Zatím nevím, jaký by styl Bezcitový techno vůbec mohl být a co by mohl nést.

careful: pro tebe je ten předchozí text, v tomhle se pochopitelně nenajdeš. Tohle se tvého nedozírného štěstí netýká, alespoň doufám.

Země Mlátičky

Už ano. Recenze mi přijde podobně plochá jako básně. Jestli lze nějak charakterizovat hlavní linii této knížky, jsou to emoce. No to je věc. Ukaž mi prosím báseň, kde je tomu jinak. Autorka naslouchá svému „já“ – a je ráda, že stále něco slyší –  Naslouchat čemukoli je přece základ. Proč to psát jako přednost. Pak taky nezaměňovat autora a subjekt v básni. A že má jasnou snahu oprostit se od daných mantinelů? Ty si vytváří každý sám a tohle se nějakých mantinelů ani zlehka nedotýká, natož aby by je překračovalo. A vnitřní energie, erupce chutě do života, gejzír citu? To je možné, ale v textech to projeveno není. Ty spíš ukazují uvíznutí v bezpečném postupu práce. Názvy ostatních ze sbírky ve mně taky moc důvěry nevyvolávají.

Docela běžné metody, instantní záhadomilnost. První text opakuje provařený postřeh. Druhý operuje s velkými slovy a ve své vágnosti a současně ve zdůrazňování významnosti svých objevů působí banálně. Třetí je děs. Na čtvrtém docela jdou první tři verše. Poslední pro mě nefunguje vůbec. Dohromady je to přehlídka velkých slov a nekonkrétností, žádné osobité vidění, žádný žitý svět. Texty jako vyrábění kvazispirituality. Recenzi jsem raději ani nečet.

Díky všem za čtení. Brutnákovou polívku musím na sebe vyzkoušet.

To je ale rozmilá kousavost.

Inspirativní, vyvolalo mi námět.

Je to tak dobré, že si to musím uložit.

Prostě jsem to nečekal. Vypadala jako vyhozená studentka medicíny, která ve volném čase škrábe brambory nebo zajde převzít mrtvolu. A byla krásná.

Tím nenápadným oblečením se snažila učinit neviditelnou, protože v jakémkoli jiném modelu by zářila jako radioaktivní látka.

Text je plný vágních popisů a stereotypizace.