v tom se zas tak nelišíme

Správně ujetý :-). tip

Když už je každodenní téma, očekával bych aspoň sváteční formu. Je to tak suché, až je to nudné.

Díky za přízeň a komentáře! :-)

Luzz:

Miluju áčka. A moc dobře vím proč. Nejradši bych začal každý svůj verš tou spojkou.

Tady mi to "dětské" rýmování nevadí. Kruh obrazů je opsán důsledně.

Četlo se dobře, má atmosféru.

tip

džouky mňouky

příliš abstraktní. a pointa nerozhodná.

Pastě!

Samozřejmě, házet kostě od obraného kuřete a mazat si mastě na oteklá kolena jsou největší slastě života... fuj! :-)

S termíny "nevíra" a "hřích" mám trochu problém - v české společnosti, tak silně ateistické a agnostické, si dovedu představit křesťanskou poezii, ale ne spontánní křesťanské rekvizity - křesťanství v české poesii podle mě musí být vzdorné a vroucí, nebo padá do hlucha. Tady to na mě působí jako berlička, neprožité slovo.

Druhou radši než první.

Obecně upřednostňuju méně zpěvnou poesii. Snad jiní posoudí taktéž.

video vlastní?

Helen Zaurak: Děkuju moc!

Mě tam žádný rytmus v tom místě netlačí. já nevim, zkus si hned za to "pár let" doplnit 3 tečky určitého vyplynutí do ztracena, třeba to uslyšíš.

Šopinmól nemá nic společného se Chopinem, ale s nákupním střediskem, shopping mall.

díky, lidé! :-)

Ti betonoví obři na obzoru se mi líbí, to je hezká figura.

Konec je takový zoufalý, báseň nakonec není dokumentem žádného vyhraného vnitřního boje, ale je to koneckonců báseň o stereotypu.

za obry bod

tělesné*

Taky jsem provázel na zámku, znám tu atmosféru :-) .

A nakonec to vlastně není špatný námět.

Dovedl bych si to ale představit i kratší.

A s větším sjednocením polohy: začíná to starosvětským pathosem, až symbolismem, pak přichází prudká aktualizace skrze smártfoun, noční scéna má zas příchuti beatnictví (meluzína zpívá soul)... jakou náladu chceš tedy na zámku vystihnout?

Je to taková rýmovačka... první verš se mi líbí. Ale celkově to trpí malou slovní zásobou. To jsou všechno naprosto obyčejná, tuctová slova. Z tuctových slov jsou tuctové básně. A ostatně i tuctové rýmy.

Je to jako by sis vzala tempery a malovala jenom tím, co dostaneš z tuby - barvy nemíchala.

To centrování, ten obří font, tučná kurzíva, vlnovky, capslock v názvu, název ještě jednou pod názvem a taky capslock, stříkající smutek, básník, novotvary, děravá dušA, stříbrňák...

Připomíná mi to zateplený panelák vyvedený v nejkřiklavějších barvách: fialové, jedovatě zelené, chemicky oranžové a sluničkově žluté: vrchol básnického nevkusu.

Kdybych byl tvoje holka, tak tě okamžitě tahám do postele a svlíkám :-D.

Problém s drtivou většinou téhle poesie je ten, že jakmile ji vyvlečeš z intimity vztahu na světlo, tak působí strašně kýčovitě.

používat diakritiku v básni je naprostý základ. a ty novotvary tam nevytvářejí žádný zvláštní efekt, jsou to slova s rozostřeným významem. Ne, nerozumím jim. Myslím, že jim kromě tebe nerozumí nikdo.

technika dobrá*

opštovne?

k bohum?

boucnosti ublizim?

prosím, češtinu neprznit, pokud to není cílený experiment.

fouknu do peří, jo? :-)

já tyhle vázanosti moc nemusím, ale tahle metafora mě pobavila.

tip

Správně, vysvětlovat svoje básně je kravina :-).

Její obraznosti se podařilo schlamstnout veškerý význam. Ani náznak toho, že by to byla metafora něčeho nebo tak. Leda nějaký emo pocit drsňáctví tam lze vytušit, jakože to je teda to, o čem to je, a ne vietnam. Pak by se to dalo číst jakože lyrický subjekt je na dně, představuje si sám sebe jak střílí lidi ve vietnamu, vše končí, lyrický subjekt vstává a odchází. Nebo já nevim. Uvidíme, jestli z toho někdo jinej vyčte to ono, o čem to tedy je, když ne o Vietnamu.

Mě se líbí, když humoristé mezi klaunskými škleby najednou vycení zuby.

To je otázka, jestli může báseň o padesát let staré válce, kterou jsme nevedli a známe ji akorát z filmů, něco někomu říct. Není tam žádná autenticita, je to všechno předžvýkané.

To je otázka, jestli může báseň o padesát let staré válce, kterou jsme nevedli a známe ji akorát z filmů, něco někomu říct. Není tam žádná autenticita, je to všechno přežvýkané.

Je to hezká skica, ale velmi rychle tomu došel dech. Není to dost úderné, aby se to mohlo zastavit na pátém řádku. Čekal bych deset dalších veršů, kde by se teprve něco zajímavého stalo, a ne jenom, že se introvert dívá na popelící se děcka. Jsou tam už náznaky, jakože bahno je stydlivá krev nitra apod., vůbec bych se nebál rozepisovat věci.

To dětinské rýmování s tou dospělou chlípností jsou divné. Otřepané fráze, že něco zraje jak víno, v poezii prosím ne. Taky bych ocenil, kdyby to mělo kompozici, působí to děsně nahodile.

tak to je ale téma na celou báseň, a ne to shrnout do Shiftu na klávesnici :-)

Podle mě je důležitější než hledání vlastní polohy něco jiného: Její nacházení. Umět se rozhodnout, jít s kůží na trh... jak chceš, aby kritika brala vážně ty básně, když je ani ty sám vážně nebereš a neumíš se rozhodnout pro definitivní verzi? :-)

Bez těch prostředních tří verzí už je to moc ploché, že je každý sám je přece jenom už poměrně zavedená fráze, ne-li otřepaná, takže svěřit jí roli pointy... nevím nevím.

První verze to ještě rozvíjí dalšími třemi řádky, kde se odehrává nějaká akce, ale bez nějakých většich vazeb na předchozí nebo pozdější.

Problém je ale především v pointě.

Není to škoda nahazovat dvě varianty jedné básně za sebou? Nebylo by jednodušší se pro jednu rozhodnout?

Líbí se mi tempo. Líbí se mi rytmus, ke kterému tíhneš, o to bohužel něco působí značně arytmicky "dvacet centimetrů nad zemí".

Nevím proč Oči s velkým o. Ruší to, nic to nepřináší.

"Nebuď labuť" mi přišlo jako klišé, otřepaná fráze, co nemá v tak dobré básni co dělat.

Poslední verš mi tam přijde jako pojistka, která to sice hezky uzavře, ale je to na mě moc strojený konec. Skončit to předposledním řádkem by mi přišlo zajímavější, ale to je čistě můj názor.

Jedno téma se hezky rozvíjí a ukončí. Četlo se dobře i dvakrát.

tip

Luzz:

děkuju!

O drsňáctví mi nejde, mě ta expresivita prostě jen baví a uspokojuje.

Ukecanost možná. Je pravda, že už dlouho v psaní neprořezávám. Když se na to teď zpětně dívám, tak vidím, že něco by scuknout šlo.

agáta5:

Nojo, vidíš to! Děkuju. Šotek zapracoval. Opravím.

Drží téma, a přece lze číst několikrát. Formálně zvládnuté. Upřímné. Místy zvukomalba... nemám co bych.

příliš kusé

Není to špatné. Je vidět forma.

Ty citoslovce na začátku mi nějak vzaly iniciativu brát tu báseň vážně, vyznívá to infantilně.

První sloka druhé části je na mě zas moc bombastická, nehodící se do tak civilního kontextu.

Ale jinak se to číst dá :-) .

Do haiku mi to postrádá ono zenové pnutí mezi řádky. Haiku není o rozvíjení jednoho tématu, ale o určitém kontrapunktu, pointě, paradoxu. Zde je většinou rozvíjeno jedno téma, postupně.

Kolem Prahy jsou jich celé vsi. Popis sedí skvěle.

souhlas s Luzz. A taky bych přidal, že beatnictví na konzumerismu a moralizování nad zaslechnutým nevystavíš.

Popis fotky. Není tam žádné pnutí ani krása slov. Ten pohled byl možná krásný, ale tohle nic neříká.

Kdo jsou Bob Lee a Bruce Inka? Samoúčelné.

Jako miniatura funguje.