Ale naše objektivita je přeci opět subjektivní. Jediná zkušenost,kterou opravdově se světem máme je naše myšlenka. Smysly bez mysli kupodivu nevnímáme, ale stále trváme na hmotě, už je to náš úděl. Není lepší přiznat subjektivní náhled okamžitě, než se schovávat za mračna neexistující objektivity?

Jít a nemyslet nejde, jelikož nemyslet znamená nevyužít žádný ze smyslů:-) Souviset se vším lze i s myšlenkami, jen tak nějak nevědomě... Ale i takový frajer jako byl tvůrce teorie relativity (A. Einstein) popřel možnost našeho poznání absolutní pravdy, což je velká škoda...

Teda není kritériem manželství náhodou láska? A pokud to jde, co nejvíce neosobní láska, aby neubližovala ani ve zlém, ale ani v dobrém úmyslu? Opět mě napadá Dalajláma a jeho definice soucítění... Kéž bychom to uměli uvádět do praxe všude kolem sebe.

Pro mě krásné a to jak v základním sdělení, tak i v potenciálních podtextech, které jsou mi dovoleny právě pro tu ladnost. Je mi to velmi blízké ve stručnosti a šíři.

Styl vyjádření (tedy možná archaičnost) mě neruší, myslím, že dnes nemusí být poezie nutně propagací a diagnostikou jazyka (když ji vlastně čtou téměř pouze Ti, kteří ji i píší), spíše ji vidím jako prostředek pro možnost rozvíjení potenciálu vnímání a cestu k vědomí. K tomu je ale důležité umět psát pro co nejširší základnu potenciálních čtenářů. A tento text je krásně vrstevnatý;-)

Vše, co umíme, je mít zkušenost se světem myslí. Krásná iluze..., co je tedy pouze existující a co je skutečné? Jak velkou výhodu v tomhle mají básnické potenciály.

Názor na konci bych též nemusela, jinak velmi podnětné.