1. Svátek "milenců": Pěkné čtení, civilní, milé s kapkou hořkosti. Moc se mi líbilo.

2. Zívání: Výborná satira, suchý humora ironie, má to jiskru. Fakt dobré.

3. Kdyby. Možná. Asi. Syrové, přirozené, dost dobré.

Díky za dobré oko. :-) Mé rozlétané fantazijní duši přesně něco takového chybí. :-)

Ano, ano, omlouvám se. Bylo to  nemístné a v afektu. Příště si to odpustím. :-)

Achjo, inu, tak já se pokusím to trochu vysvětlit.

Zaprvé: Povídka sama o sobě má být přitažená za vlasy. Celé je to souhra tisíce nepravděpodobných, nevěrohodných a podivných náhod. Konec obou  dějových linií nedává smysl, pokud člověk nepřipustí existenci nějakého iraconálna, které oběma lidskými příběhy proplouvá.

Zadruhé: Zrovna větu z pohádek jsem zvolil přesně vzhledem k tomu v rámci peripetie Pavlova příběhu. Stejně tak další atmosférické výroky,  ostatně jako to dělávám i v dalších povídkách.

Obecně jsem tentokrát chtěl napsat něco dějovějšího, zasazeného do toho panelového světa svých vlastních  zákonitostí - ono proto taky ten úvodní  odstavec, opakující se v rámci katastrofy.

Dvě povídky vedle sebe by musely sledovat diametrálně odlišnou myšlenku - u Pavla by nejspíš šlo o odsuzování počínání režimu v padesátých letech, u Katky jakási všednědenní story ze života mileniála. Ani jedno jsem nechtěl, protože obě varianty už byly sepsány milionkrát a ani se na  takovou přímočarost necítím (necítil jsem se).

Naopak, tahle povídka je o jakémsi "tom", co všudypřítomně hraje hry s obyvateli Města na konci světa, háže  jim do cesty více či méně uvěřitelné příhody a sem tam někoho vytáhne z reality tak, jak jí vnímá. Ti lidičkové se k tomu musí stavět - a představovat si jejich vnitřní  dilemata, sledovat jejich kroky a pak přemýšlet  nad  tím, jak se k tomu postaví ono "to" pak má  dávat dohromady povídku.

Takže - prosím jen o trochu shovívavosti a fantazie. Příběh je z  pohledu naší všední reality samozřejmě blbost. Hodně kombinuje, to připouštím. Ale všechno sleduje svůj účel.

A tím není ani představit žateckou akci, ani socialistickou zákonnost, ani svět mileniála a ani psí trable.

Je  to povídka o absurditě. Nejspíš.

A sakramentsky jsem se rozepsal, tak se omlouvám. :-D

Vážené kolegyně a kolegové, chtěl bych tímto moc poděkovat, že jsem si vysloužil ve Vašich očích první místo. Velice si toho vážím a hned se zase lépe píše, když  je vidět zájem. :-)

Děkuji všem, hlavně pochopitelně zejména trojici Vigan, Fruhling a Gora, a těším se, že se snad zase někdy sejdeme u  mých pološuplíkových dílek! :-)

Ať to píše!

Díky moc za komentáře, chyby snad opraveny. :-)

Za nominaci děkuji tuplem, je mi ctí. :-)

Ach, takhle to myslíš! :-)

Jistě  -  zvědavost  člověka jako  jednotlivce zdá se mi taky svým způsobem omezovaná.  Ovšem viděl bych tam  spíš  trošku jiný náběh: Naopak myslím, že zvědaví jsme všichni. A taky chytří. Ale tím, že je člověk veden ke konformitě ve společnosti, se musí zvědavost omezit. "Nebuď  zvědavej, budeš brzo starej!" říkávala mi teta, když jsem byl menší. "To nesmíš zkoumat, to  tak prostě je," slýchávám dodnes.

Ono je to možná i tím, že zvědavost vyvolává jako jeden z  důsledků konflikt. (Zvědavost ->  zjištění -> vědomost -> závist -> nespokojenost -> konflikt).

Na stranu druhou si nemyslím, že lze  slučovat zvědavost "vědeckou" a "lidskou". Přeci jen ne všichni máme na to být  polyhistory, ale můžeme se snažit objevovat krásu světa kolem nás  i  s určitou  základní touhou  po  poznání - zvědavostí. Tam zcela souhlasím, že je smutné, že i  ta se likviduje.

Podnětný příspěvek, děkuji! :-)

Dík :-)

Díky za super názor! :-) Jsem rád, že tě povídka dovedla k formulaci téhle  myšlenky, mám za to, že je velice správný. Na druhou stranu bych možná neviděl lidskou omezenost  v tomto směru až tak černě - přeci jen je to člověk, co vymyslel celý systém, jak  popsat  chování  ostatních živočichů. A to bezesporu o zvědovasti  člověka jako druhu svědčí, ne? :-)

Inu - děkuji za gramatickou revizi. Povídka je psaná schválně "špatně".  Jde  o  zpověď  jedné z  postav z onoho fiktivního sídliště v onom fiktivním světě, co si vytvářím - k nahlédnutí zde  v  povídkách "Generace", "Lucifer/Jericho" a "Podzemí".

To, že míchám vrstvu jazyka básnického s obecnou češtinou je  typický prvek mluvy hlavní postavy a vypravěče příběhu - neúspěšného skorobásníka Viléma. Stojí někde mezi dvěma světy. Touha někam se schovat - do své vlastní říše poezie - mu klade do úst onu krásnou češtinu, a na druhou stranu tlak prostředí, kde se pohybuje, se na něm podepsal tendencí sklouzávat k jednoduchým výrazům.

Co se  týče odstupu - ten by zrovna tady měl být na straně čtenáře. Schválně se snažím psát "zaujatě", z pozice jednotlivých postav, protože potom vyvstává mnohem lépe absurdnost  jejich logiky, jejich chování, jejich pocitů. To je konec konců hlavní účel, ke kterému právě cyklus  ze sídliště směřuje.

Samozřejmě - všechny příběhy bych mohl psát coby nezávislý  pozorovatel, ale potom by se, dle mého názoru, ztratila většina poetiky.

Ve finále totiž nejde o nijak závratně přelomový příběh: standardní zápletka, kde jeden uteče od druhého a on se s tím po svém vyrovnává.

Snažil jsem se do něj ale vtělit pár myšlenek, které by přeci jen měly padnout alespoň trochu na úrodnou půdu. Touhu po naději, ďábelskost vlastního já, nepochopitelnost nutkání sebedestrukce, obviňování světa za vlastní chyby, které nejsou chybami... a nakonec smíření a vykoupení sebe sama z bolesti, co si sami působíme.

Ale chápu, že formálně to může být poněkud hůře stravitelné.

Za čárky se každopádně omlouvám, a děkuji. :-)

Zde první díl: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=481029 :-)

Zde prvnídíl: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=481029 :-)