První tři verše jsou slibné. Jenže pak začne rozervanost, abnormálnost, kreativita, jizvy na skrytých místech, utajená touha... Oblaka, tůň zmaru, lahodná šlehačka, zkažená játra... Prostě věci, které na mě působí profláknutě v takovémto podání. Takže zbývá balakrylová nálada, což mi zní docela bezvýrazně - i když beru, že je to něco jinýho, než by byla třeba "akvarelová nálada", a že v kontextu s utajenou touhou po svědkovi tam vznikne docela zajímavý kontrast. Ten konec na mě taky moc nepůsobí, přijde mi jako snaha zakončit to něčím podvědomě znepokojivým. Barevnost v básních mám docela rád, ale zároveň si říkám, že v nich vlastně nemůže pořádně fungovat - slova na ni nemají. No ale to jsou spíš jenom nějaké osobní preference, jinak si myslím,  že napsané je to docela zručně.

Zbora: Tak vzhledem k životnosti prachovek je to spíš přestárlý ročník. Trochu mladší než Feryna.

Taky nevím, jestli se ještě někde používají ty klasické houby. Mně se při tom obrazu vybavila základka, ach jaká nostalgie. Když si představím, že se učitelky ohánějí nějakýma magnetickýma mazadlama, je to moc agresivní, zatímco takhle mi ta scéna přijde sice dramatická, ale docela bezpečně, skoro pohádkově.

To ale nic nemění na tom, že povrchnost celého textu mě spíš sere. :)

No. Je to taková hra, jestli je možný z nesouvisejících slov něco sestavit. Výsledek: Není to možné. Sice, místy mě to baví... Ale hlavně mi není jasný - přináší to něco víc než hru s nonsensem? Má to být jakože kritický, nebo naopak přitakávající? Třeba tohle "jeden den v životě člověka / jsou tři dámy / otisky růží, pomalé připojení / souznění duší / domov je svízel: / dílo přemýšlivé nálady" - to by klidně mohlo být součástí nějaké jakože "seriozní poetiky". Mně není jasný, jestli to jde s ní, nebo proti ní. Ale spíš než vytvořit nějakou ucelenost básně se to asi snaží pořád něco narušovat. Jakmile by se něco trochu začalo formovat, hned to musí něco jiného zničit nebo zpochybnit. Někde je hned vidět, že to má být prostě jenom úlet (Britský profesor psychiatrie vysvětluje, proč není pravda / soumrak zlodějko / nemá řešení / podzimní vinohradská deprese z lásky/ ztracená v minulosti 1)... Někde to zas vypadá, že chceš vytvořit něco vážnějšího (nedaleko / vydýchávám se na sklo / v hlubině vody / šťastné manželství / hlavou dolů / pravda o Srebrenici / labyrintem poezie) ...Tak já nevím, jaké to vlastně má být. Nevím nevím. A fakt si myslím, že hledat a vytvářet něco pevnějšího je důležitější než všechno narušovat, vychylovat a povrchně zpochybňovat. Jako jo, tak tě to bavilo skládat pod sebe, budiž, ale nechceš radši udělat něco pořádnýho?

Rovnováha je velké téma.

Dík za zastavení, jasně, uvědomuju si, že je to dlouhý a tak. Pro mě je v tom nějaká souvislost, tak jsem to chtěl mít pohromadě, ale nemůžu přece chtít po nikom, aby to četl - natož na jeden zátah. Prostě to tu jenom je. :)

Velké dílo. Škoda jen, že v sobě nemá ani zrnko prachu pravdy, navíc už pozbylo aktuálnosti a stává se jen unikající vzpomínkou na nervové třeštění přeprášené prachovky. Ale roztomilé to je pořád. I když taková jakože angažovaná póza ti moc nesedí. Ale aspoň je to trochu zpestření, ten tvůj sýr reál už je prošlej, zkus si toho napsat víc takhle jednoduše. Mohlo by to k něčemu být.

Neodstranitelný tumor konce podzimu. Na podobné efektní obrazy bych si dal pozor. Navíc ten obraz mi tam nedává smysl, je jen jako spojka pro vnitřnosti, ale nedává smysl. Torzo vrabce na římse neroste a neohrožuje podzim. Pak mě tam mate konec podzimu. Konec podzimu skončí. Torzo vrabce zůstane navzdory konci konce podzimu. Vrabec a podzim... prostě ve mně nevyvolávají dojem souvislosti, kromě toho, že "se to stalo na podzim". Každý den načíná další koláč věčnosti - to by mi dávalo smysl, kdyby nebyl "další", ale "koláč věčnosti" jednoho života, kdy význam věčnosti se převrací. Subjektův život jako nějaký "koláč věčnosti", ze kterého ubývá. Akorát k tomu mi pak ten závěr nesedí. Jako by byl přilepený. Chápu to jako zprávu o světě, kde jsou věci ukrývané a tím pádem "bezpečné". Subjekt se raději nedívá, nevšímá si - přesto to vidí a ten zápis budí dojem, že ho to spíš znepokojuje. Přijde mi to takové nesourodé. Jestli to má naopak být zpráva o tom, že namísto svých vnitřností se zaměřuje na okolí - jakože typ pozorující nesebestředné básně - tak taky nevím. Možná je tady problém (pro mě), že je to složené z takových momentů, které mi přijdou až moc efektní.

Ten konec mi připomněl konec Ozuova Pozdního jara, Noriko se odstěhovala z domova a její otec v náhlém osamění pomalu a pečlivě loupal jabko.

Jinak, text mi přijde takový vlídný, skoro bych řekl mateřský. Je to takový milý obrázek.

Ještě mě napadá, když si poslední sloku odmyslím, stane se to celé jaksi zvláštní. Nenápadný drama. Adventní dny se řadí do šiku, listonoš v rukavicích, děti se těší na Vánoce... Pořád to může být milý obrázek, ale taky tam vzniká prostor pro jakési temnější nebo ironičtější tóny... Ale jasně, že taková interpretace by byla mimo, nicméně by se ten text dal rozvést trochu jiným směrem. Při tom melancholickém noblesním závěru s pomerančem vlastně ten závěrečný obraz je nejsilnější, takže tyto možnosti odpadají.

Na první pohled roztomilé miniatury. Na druhý pohled i zneklidňující myšlenkový přesah. Vznikají otázky - například: je klec pokojík, co představuje chroupání mrkvičky, co se stane s plyšovým miminkem, kdo ho rozpárá. Ta šikana to výborně uzavírá. Miniatury, kde se nenápadně potkávají nevinnost a krutost dětství. Výborně.

Nevím, v čem je problém - bylo nějaké téma "zázraky se dějí", které tě zaujalo. Ano, nikdo tě do toho nenutil. Každopádně u zpracovávání tématu zadaného zvenčí se dá pochopit, že se výsledek třeba až tak nepovede. Nebo, já to tak beru. Takže jsem k tomu chtěl přistoupit... s ohledem na to. Nemůžu ale nad tím textem jásat, promiň. Na druhou stranu od začátku nepopírám, že má i kladné stránky, například je z něj znát, že dal nějakou práci... Proti obsahu (který je podle mě rozhodně širší než pouhé "zázraky se dějí", což je dobře) nemám nic. Tu kostrbatost jsem ti chtěl nastínit už v prvním komentáři, na konkrétních úsecích. Téma je na román a tohle vypadá spíš jako skica (ale pro skicu je charakteristická lehkost a ta tady chybí). Samozřejmě záleží, jakou si sám nastavíš laťku. Pokud bych to porovnával s nějakou nucenou středoškolskou slohovkou, je to asi dobré. Je v tom znát, že tě ta situace skutečně zajímá, snažíš se vykreslit hrdinu a jeho "boj", místy se to daří víc, místy míň, je v tom nějaká kostra, jasná pointa. Zároveň ale zpracování na mě budí dojem něčeho neživotného, nebo zploštěného, což je podle mě i tím, že jsi toho chtěl říct strašně moc. Ten výsek je až moc velký, prostor pro něj příliš malý a pak to nepůsobí dobře. Na mě. Pokud ten příběh pro tebe něco znamená, tak by mi opravdu přišlo smysluplnější napsat si ho jinak, zjišťovat si jeho možnosti... Napsat si jen tak pro sebe třeba jeden den toho hrdiny, jak teda uvažuje, co zažívá... Nebo to zkusit omezit jen na obraz, děj (bez těch sebezpytných úvah), zkoušet, co se tím dá vystihnout... Nebo se naopak zaměřit na ten vztah se ženou, co je viditelné... A to podstatné, ten boj se závislostí a se sebou, nechávat částečně zastřený jako pozadí vztahu... Nebo něco úplně jiného, to je jedno. Myslím ale, že není možné tolik věcí skloubit na tak malém prostoru, je asi nutné vybrat si nějakou přesnější vizi a po té jít. Zatímco tady, zdá se mi, je spojený jak nástin jakéhosi sebezpytu, tak nástin vztahu, nástin okolí (psycholožka, terapie), zjevování "filosofické pravdy" ve spánku... Nevím, je tam toho moc a jako by nic nebylo úplně. Pak mi taky přijde, jako bys tu nedotaženost chtěl dohnat zdůrazňováním emocí a "velkými slovy". Jako by to mělo přidat autenticitu, což podle mě nepřidá. Ale můj názor je samozřejmě jen subjektivní, to už jsem ostatně taky psal, není třeba to hrotit, je to prostě jen názor, nemusíš si z něj nic vzít, je to vcelku jedno.

Láska a naděje atd... No, možná právě proto, že jsi trochu zjistil, co obnášejí, jak píšeš, bys ta slova mohl používat trochu s větším respektem. Když vidím věty jako "Znělo to silně i zoufale, ale ne bezútěšně. Byla v tom naděje. Poslední křehká naděje ženy, jež se odvážila spojit s ním celý svůj život, který jí ještě zůstával. Právě s ním! S člověkem, co ji tolik ublížil..." ... atd. (mimochodem, máš tam "ji ublížil" asi kvůli tomu, že pak je "tolikrát zklamal", ale není to dobře. Nebo: "Potřeboval k tomu, aby byl na dně?" - jasně, je to drobnost, že něco někde vypadne, ale ve mně to pak vyvolává otázku - proč si autor svůj text nepřečte pořádně?)

Pro mě to jsou takové trochu kostrbaté reflexe, které příběh i hrdinu jaksi odživotňují, zatímco ty jsi to na nich zřejmě chtěl celé postavit. Otázka je, proč se nutit do stylu, který ti není blízký.

Nevím, podle čeho usuzuješ, že jsem změnil názor, říkám pořád totéž, což ti asi nic nepřináší, tak už jsem to chtěl uzavřít... Trochu mě zamrzelo, že ta povídka byla psaná na zadané téma... a ještě na takové téma, které mi přijde jako omleté heslo. Co se na takové téma asi dá napsat smysluplnýho. Ale beru, že když se píše povídka na zadání, tak to nese větší riziko, že výsledek nebude tak úplně oukej - protože napřed bylo zadané téma a až pak vznikala povídka. Zatímco za normálních okolností si autor vytváří to, co si potřebuje napsat, sám od sebe. I když samozřejmě i z psaní na zadání může vzniknout něco zajímavýho, nebo to může být zábavné jako cvičení... Ale každopádně je to rozdíl - jestli zadání, nebo vlastní nutnost.

Aha, myslel jsem, že sis z těch vítězných PM nějaké vybral, tak mě zajímalo, které to jsou. Nebo je to tajné?

Dík za čtení a za milý komentář. To já právě nevím, jestli vůbec můžu k někomu mluvit, jestli vůbec můžu chtít mluvit. Té nejistoty se asi nikdy nezbavím, vím, že ji potřebuju.

Jsem se schoval před egilem, stále se schovávám před egilem, hlavně když jdu kolem jeho muzea, to jsou nervy.

Z: Dík, že ses tím zabýval. Ty příklady... jde tam podle mě o stejný vzorec, něco hmatatelného (a ještě přírodního rázu) se spojí s abstraktním pojmem, působí to na mě jako snaha vyjádřit něco hluboce a vzletně a vzniká z toho buď omletý obrat, nebo obrat, který nechce být omletý, ale zase je nepřesný nebo nesmyslný. A hlavně je to pořád stejná pohodlnost takového vzorce. Nevím. Asi záleží, jestli čtenář potřebuje nějaké ozdoby. Taky je možné, že podobný obrat bude v takovým kontextu, kde získá (vytvoří) nový smysl.

Jo, tak se to dá samozřejmě taky brát, ostatně když jsem psal "síla lásky, naděje", hrdinovo prozření díky nim, jsou to věci které se mohou označit za zázračné, snad. To jen já mám strach to tak nazývat.

Podle mě je příběh v osobním boji hrdiny (se sebou, se svou nedůvěrou v sebe atd), člověk, který, když to řeknu pateticky, byl zachráněn láskou své ženy a současně nalezl lásku, svobodu, naději v sobě. Prochází nějakou transformací, aby došel k vnitřnímu klidu a závěrem nalezl krásu ve všednosti s milovanou bytostí, všednost se stává zázračnou, to ten text samozřejmě říká. Stejně jako může být zázrakem to jeho překonání závislosti a sebeklamu. Je ovšem otázka... pro mě třeba taková slova, jako zázraky i láska a naděje, jsou velmi těžká, jakože velmi váhám, než bych se k nim uchýlil, přijdou mi skoro jako nějaké tabu. Ty se jich nebojíš, to je dobře, ale asi to chce ještě trochu vypilovat, aby to bylo jaksi ucelené. Ostatně já jsem neměl nic proti tématu a obsahu (tedy tak, jak si ho čtu), jen mi přijde, že to ještě není úplně ono, jako celistvý text... Což právě souvisí s těmi konkrétními větami, s tím slohem... No, už toho nechám.

Z: No jo jsem idiot, jsem pak zjistil, že Údolí duše taky existuje... a nejenom jedno. Spíš jsem to myslel tak, když někdo v současnosti používá takovéto a podobné metafory ve snaze vyjádřit "hluboce" něco "hlubokého"... Zajímalo by mě, jak to vnímá, co pro něho ta slova vyjadřují... Mně přijde, že od současnýho člověka už taková slovní spojení neznějí "čistě", nebo jak to říct. 

Goro, vždyť vůbec nepíšu, že je na tom něco zlého, píšu, že je to milý a srdečný text... Nechtěl jsem se tě nijak dotknout... Promiň, prosím. Zastavil jsem se nad tím textem, protože mě to zaujalo - ta otázka nějakého pojmenování, jak lidí (aha, ten konec zmizel), tak skladby... Otázka nějakého jasného pojmenování, které je nutné a zároveň naráží na nemožnost být úplné... Mně to přišlo na tom textu zajímavý... Nevím, jsem prostě jen čtenář a jen si tak trochu povídám s tvým textem...  Opravdu jsem tím nemyslel nic zlého.

Ještě taky je fajn, že máš celý text provázaný takovou citlivou a přitom nesentimentální poetikou a že docela nenuceně nastiňuješ to místo, že se zobrazuje jakoby samo, zlehka, to je pěkné, není v tom nějaká křeč.

Jo a já tě přece vůbec nechci nabádat k nějakýmu "zvažování, co sem máš dávat" a kdesi cosi, to je čistě tvoje věc, mně do toho není vůbec nic. Ahoj.

Je to moc milý citlivý záznam jednoho večera. Milí, usměvaví, svobodní lidé... Nevím, co to znamená. Teda, vím, co to znamená... ale zároveň nevím, přijde mi to jako v jádru prázdné pojmy... Ale nechci to nijak narušovat, tu náladu, takovou pěknou, srdečnou.

Prosím, smím se zeptat, jen tak do prostoru... komu se líbí název "prameny svobody" - co se vám na něm líbí? A líbí se vám třeba názvy jako "kořeny lásky", "stébla smutku", "hlubiny porozumění", "údolí duše"...? A pokud jo, tak co na nich, prosím, je?

Je to taková změť pocitů a obrazů, kde se občas objeví něco konkrétnějšího, pak zase něco obecného jako "Jsi složená z tisíce barev a zvuků a nálad a prožitků a myšlenek a vzpomínek" nebo "Svoboda, nesvázanost, tělo a krajina"... Je to jako nějaká lyrická sekvence, která jakoby nikde nezačíná, nikde nekončí... Nejvíc se mi líbí část od Tenkrát v Pekingu ... po Ta panoptika.

Pak jsou tam věci, kterým nerozumím, třeba Jedinečná vteřina čirýho bláznění. - to je asi na zdůraznění okamžiku, ale je to nějaký vyseknutí vteřiny a do ní je vecpané bláznění, které musí nějakou dobu trvat... Prostě to ve mně nevyvolává ten dojem jedinečné vteřiny, spíš dojem divnýho zápisu.

Nebo - "Památka na to, jak jsi převracela svět." - "převracet svět" mi přijde nedůvěryhodné, zbytečně efektní. Stejně třeba "Pouštíš sama sebe po nebi jako papírovýho draka". A potom "Jen tak si skládáš, co tě napadne. Ze všeho, co máš v sobě...", tomu sice věřím, ale zase je to napsaný tak obecně, že to na mě nepůsobí.

Celkově mi to přijde takové rozevláté, místy zajímavé, místy míň, víceméně kupení asociací... Myslím si, že je dobré se obraznosti nebát, ale asi by do takovéhoto psaní neškodilo dostat buď něco konkrétnějšího, něco, co by to nějak spojovalo, uzavřelo... nebo aspoň nějakou výraznější "náladu", která by to nějak spojila. Tohle sice spojuje nálada jakože spontánnosti, ale to myslím si nestačí.

Navrhuju název Měsíčkové povídky.

Mimochodem, jaké povídky tam budou? Odpovídá kvalita přebalu kvalitě povídek?

Vůbec to není špatný. Akorát by to možná líp než jako psaná báseň vyznělo jako audio, kde by se třeba postupně prolínaly hlasy a nakonec by se to celý rozložilo, v takovým chaotickým rozštěkání těch slov... I když teda básník by asi měl hledat nějaké východisko ze zoufalství... Zrcadlit bordel kolem je vždycky snazší než zkoušet vytvořit nějaký pevný "kosmos". Co myslíš.

Docela se mi to líbí. Je to takové čisté, je v tom jakási naivita, zdánlivá jednoduchost, která přitom v sobě skrývá velké téma a mnoho nevysloveného citu. A právě to plynutí, melodičnost, opakování slov a zaobírání se obyčejnou činností má tady svůj smysl. Kdybys to osekal, ztratilo by se kouzlo nenuceného citlivého povídání, ztratil by se z textu jeho "hlas", který je v čemsi všední a zároveň neopakovatelný.

Téma povídky? Vážně si to chceš shazovat třemi slovy? :)

Tak třeba: Osobní boj člověka. Nebo: Lidská slabost, síla (lásky, důvěry, naděje...), osobní prozření. Podle mě je velmi nehezké tímto způsobem redukovat povídku na nějaké slovo. Mohl bys to napsat tak, aby v tom bylo něco nevýslovného... A přitom... ano, známého, lidského, bez šablon, bez klišé, bez podivných nefunkčních vět... Ale záleží na tobě.

Takže ty po mně chceš, abych ti převyprávěl tvoji převyprávěnku jen proto, že se mi nelíbí. :) A proč to nechceš i po těch, kterým se líbí? A proč to vůbec po někom chceš? No ale budiž, tak zhruba:

Je tu sebelítostivý pán závislý na chlastu, chce napravit své chyby, vyrovnat se sám se sebou, a zároveň se bojí, že toho není schopný. Přemýšlí o své ženě, jejíž "nádoba trpělivosti dávno přetekla", přesto však uvěřila, že muž se konečně změní a všechno bude dobré. On si uvědomí sílu její lásky a vidí - jak je možné, že v sobě ještě vykřesala naději a uvěřila mu - vždyť on sám má vůči sobě tolik výhrad a se sebou je mu tak těžko, a ona přesto, přes to všechno, co jí a sobě způsobil, mu ještě věří a je tady pro něj..., byť ji to ničí a "už nemá žádnou rezervu". A tato její síla ruku v ruce s křehkostí ho zasáhne a on v sobě dospěje k vnitřnímu přerodu - uvědomí si, že svůj problém musí skutečně, pravdivě, konečně! začít řešit a že pokud ho neřeší, ubližuje jim oběma. Zde text končí a otvírá možné nadějeplné a láskyplné směřování příběhu. (Předchozí text to ještě dál rozmazává.)

No a vzhledem k tomu, jak je to napsané, mi to přijde jen jako klišovité převyprávění emotivní životní situace. Není tam moc prostoru, kde by mohlo něco vzniknout, text mi pořád (a takovým "slohovkovým" způsobem) říká, jak mám ty lidi vidět. Navíc, uvažovat ve smyslu "teď ti ještě věřím, ale jestli mě zklameš, je konec" to je takové běžné schéma buď-anebo, což nemá podle mýho názoru s pravdivým vnímáním nic společnýho. Pokud tohle žena řekne, tak mu nevěří, jen mu dává jakési ultimátum. A chce, aby on uvěřil, že ona věří, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Stejně tak je nesmysl, že jemu takové uvažování přinese naději. Je to zase jen jakési klišé.

Jinak je hezký, že přiznáváš, že s textem nijak pracovat nechceš a že ti na něm nezáleží. Protože tohle opravdu má smysl jen vyhodit, případně napsat celé znovu. Nestačilo škrtnout kus a nestačilo by ani předělat jednotlivá nešikovná místa. Je to samozřejmě jen můj názor, je možný, že mi spousta věcí uniká, nedokážu se náležitě vcítit atd.

Ach, šťastné to děti. Chtěl bych jít do muzea a dívat se na egilovy koprolity. Každý z nich by podával jedinečnou zprávu o světě, který jsem nezažil. Vidíš: Tady máš důkaz, že dlouhodobá udržitelnost skutečně existuje, protože hovno.

Moli? Jsou pořád v tahu, asi je na ně zima. Což mi rozhodilo koncept a celého mě to rozhodilo. A vůbec, ty nemáš nárok na krizi, krize je moje.

Aha. Tak nebudu říkat seškrtané, když ti vadí to slovo - ale podle mě jsi při zkracování s textem nijak výrazně nepracoval, zachoval jsi všechny nešvary původního a logicky z toho nic pořádnýho nevzniklo. Smysl by mělo celé to překopat od začátku :) pokud to rovnou nevyhodit.

Ujistit mě, že postavám rozumíš, můžeš tak, že to napíšeš dobře. Možná jim rozumíš, ale způsob, jak to vyjadřuješ, mě nepřesvědčuje. Předpokládám, že chceš vytvořit pomocí prózy nějaký svět, který bude fungovat, ale tímto způsobem se to neděje, právě kvůli tomu, jak je to celé divně sestavené, jako by každá věta byla nějakou šablonou... Což je samozřejmě velmi subjektivní... To, co na mě působí jako mrtvé nebo křečovité a klišé, může někomu jinému přijít moudré a všeříkající... A tak.

Nijak to nerozebírám... Pár vět jsem ti vypíchl, abych ti zkusil přiblížit, v čem má tvoje povídka podle mého názoru slabá místa. Takových míst je tam hodně, takže je nemůžu vypustit, dokonce bych řekl, že povídka se z nich skládá...

Líbilo se mi, že jsi chtěl hrdinu nějak pečlivěji vytvořit, vytvořit nějaký vhled, ale ta snaha mi nepřijde důsledná, prostě to spadlo do klišé a do zjednodušení, hrdina není živý a stejně tak ani celý text. Ta stylistická nejednotnost vypadá, že nemá žádný záměr a že text chce působit celkově "čistě", sourodě, jenže se mu to nedaří... To je docela běžné, myslím si. Nechci se tě tím nijak dotknout, jen mám z tohoto dojem, že větší důslednost a poctivost k tomu všemu - k postavám, příběhu, textu, jazyku, sobě - by neškodila. Nakonec to působí jen jako převyprávění životní situace a padá do jakýchsi nešvarů - jako klišé, "existenciální otázky" nefunkčně napsané, přehrávané, zjednodušované, místy působící až jako parodie a hra na city... Pokud to bylo záměrem, pak nevím, jaký smysl má psát záměrně špatný texty... O smyslu mých slov a mého čtení pochopitelně můžeš pochybovat, jak je libo...

Je na tom dobře vidět, že nestačí povídku seškrtat, že seškrtáním ty nesrovnalosti a nepřirozenosti nezmizí, spíš se zvýrazní... No, asi bys mohl svým postavám a jejich světům víc rozumět a míň vysvětlovat čtenáři. Tvoříš prózu, netvoříš vysvětlivky ani pouhé převyprávění nějaké situace...

Podle mě: "děsně dlouho" (druhá věta) se sem nehodí, to by se hodilo do hovorovější řeči. Přijde mi ale, že vypravěč se chce vyjadřovat jaksi seriozněji.

"Roky přihlížela, jak ničí sebe, svou kariéru, ji, rodinu, trhá předivo jejich vztahů a rozbíjí nádobu její trpělivosti, co už dávno přetekla" - je to nešikovný. Navíc takové věci jako předivo vztahů, nádoba trpělivosti a podobně, jsou tolik klišovitá spojení, taková si může dovolit jen autor, který s klišé umí pracovat. Stejně tak věty jako "Zahřměla v tom síla poznání", "Asi chybí ta pokora a trpělivost"... Je možné, že někteří lidi tak mluví, ale nestačí to takto zapsat.

Pozitivní podle mě je, že se snažíš proniknout do myšlení hrdiny, ale zas nějak důsledné mi to nepřijde.

"Při vizitě primář podotkl, že se ve své závislosti nevyzná." - to je zase nešikovný.

Celkově - pro mě je tam hodně věcí na sílu, zdůrazňování a divné nesourodé vyjadřování vypravěče viz třeba "Dnes mu ale naléhavě pronikla hluboko do mozku, zobrazila se v nich celá bída jeho situace, ale i naděje! A ten hlas! Byl tak monotónní, ledový, a přesto z něj zněla síla. A on se rozbrečel, jenže pouze vnitřně. Škoda, že se jeho slzy nevyvalily na povrch." - Nevím no, ale na mě takové vyjadřování působí skoro jako parodie. Taky je tam celkově hodně doslovného dopovídání a hodně obecného zjednodušování a velkých slov... A závěrečná moralita. Působí to na mě trochu jako snaživá středoškolská slohovka, takže jde o to, jestli to tak působit má, nebo ne. No a samozřejmě je to jen můj pohled.

luna! již! perné! smutky! odklapala!

Je to taková hra na odvahu, jak moc si autor dovolí být krutý ke slovům. Tedy nejprve zahltí čtenáře citlivou poezií vzlétající do nedozírných výšin melodického novátorského romantismu s kafem s hořčicí, a nezapomene se ani opřít o modlitební obraz dneška, klávesnici. Snad aby učinil velkou věc, vyvolal kontrast a vlastně dojem naprostého souladu.

Já nevím. Nejdřív zahodím svíčku a pak z ní vyjmu plamen? Protože poezie? "zatni do něj zuby / Vykousej žár a jdi se cenit do všech zim" - zní mi to hodně na sílu, ale tak jo, když to takové má být. Potom se rozvíjí jakási fyzičnost místa, dům-tělo, je to pěkné, ale pro mě asi až příliš artistní. Dost věcí mi tam přijde jako snaha zaseknout se nějakým vypjatým obrazem. I ta fraktura sama - jako by šlo hlavně o snahu o efektní a jasné zakončení. Hlavně to všechno obklopuje otázka proč - proč to musí být právě takto. Jestli to není jen nahazování obrazů a vjemů bez větší souvislosti. Jestli čtenář nemá až příliš prostoru. Protože si samozřejmě můžu všelicos dotvářet, ale zároveň si tam napasovat v podstatě cokoli, co se pak s textem pravděpodobně míjí. Je to sice celé jazykově suverénní, s osobitou poetikou, ale pro mě je to přestylizované, s převelkými gesty... Beru, že je to záměr, ale mně to připadá trochu jako hnaní se za poezií, za jakousi originalitou nebo co - přičemž věřím, že ona by mohla problesknout "tak nějak sama", zdánlivě mimoděk.

Dobře to doplňují věci jako "zkouším / jak to bude znít / v červené šále a nevzhledné hučce" takový hezky zakomponovaný odstup.

Začátek mě pravda trochu vyděsil, že to bude taková... přepoetizovaná surreálná abstrakce... Ale postupně se to scelovalo a ten jazyk je vlastně nějakému planému poetizování dost vzdálený. Abstraktní to samozřejmě je, ale to tady funguje dobře - není to pokus zamatlat prostor nějakými neurčitostmi a samoúčelnostmi, ale naopak tu neurčitost věcně vyjádřit, vlastně důsledně k realitě a ve smysluplném provázání, myslím si.

Občas je to pro mě až moc doslovné, ale... je v tom celku taková nutkavost zachytit to všechno, což tomu dává docela silnej vnitřní hlas nebo jak tomu říkat - a ten zase dává právo žít všemu v textu, i těm slabším místům (nebo pro mě slabším, možná proto, že něco podbnýho jsem už někde četl nebo si vymyslel, už nevim - mám na mysli věci jako "zápas světla a tmy o prostor v proudu / dopadajícím na vjemová pole / zobrazuje čerň / v oblastech jasu / zároveň s kontrastní bělobou v stínu / zavřené i otevřené oči / najednou znamenají totéž" - no spíš jde o to, že takhle napsáno to jednak vypadá trochu schematicky a jednak trochu přeefektně, nevim.

Jako celek je to pozoruhodný, rozhodně.

Mně se to líbí. Teda nejmíň se mi líbí ta báseň v prologu, já vím, ona tam nepatří, patří, nepatří. Jinak mi to přijde dobré celé. Je v tom jistá poezie, síla smyslových vjemů... Tučné písmo mi nevadí, mám dojem, že tomu trochu rozumím, soustředí mě na ta slova a zároveň je to hra... hra s vážností, možná. Je v tom jakási nostalgie a znepokojivost a tajemství, a taky jsou tam taková osvěžující místa třeba jako "„Ty máš problém!“ ječí Hynek. Přestal být bodrý."

Jo. Jak? Nevím. Já zapomínání nerozumím, ale děje se mi, tobě ne?

No jo, líbí se mi to. Vlastně, tím, jak je to celé ponořené do těch postav, do jejich prožívání, mi to přijde dost riskantní. A zároveň v tom asi je síla toho textu, jak se pohybuje na hraně - je v něm taková (pře)citlivost, že by se to celé mohlo snadno zhroutit. Že se to nehroutí, je asi tím, že ten jakýsi patos ze sebe nedělá něco extra, prostě existuje jako přirozená součást celku, zároveň je v něm nádech marnosti, vědomí tenké hranice mezi banalitou a "zábleskem geniální fantazie", vědomí neudržitelnosti... Mohou se navzájem jen ztratit, když už jednou byli blízko, jak ostatně najít něco stabilního, když tu stabilitu v sobě člověk nemá. "Cosi krásného skončilo dřív, než to mohlo vůbec začít." - ta nevyhnutelnost to vlastně prostupuje od začátku, a zase se mi líbí, že ze sebe nedělá něco extra, prostě jenom je. Taky se mi líbí, jak text přiznává nedostatečnost řeči - to Ratkovo snažení zaplnit prostor nějak hlubokými slovy - a později, i když víme, že je to odsozeno k marnosti, zase slovy zkusit svázat narůstající vzdálenost... A zároveň vypravěč přiznává řeči patos, klišé, jakousi slabost, a vytváří pomocí ní něco pevnějšího. Chci říct, že věty jako "Nekonečné zklamání mu svíralo hruď, zatímco její slzy štěstí usychaly na jeho rameni" a všechno to "chvění v srdci, jistry v oku, aura lásky", by mohly být jen klišé, kdyby byly vytrženy z kontextu, ale tady fungují jaksi organicky, nevím, přijde mi, že díky tomu, jak text zobrazuje klišé a patos přirozeně, tak je zbavuje nějakého stigmatu a dává jim smysl, nebo ten smysl znovunachází. Jako by to všechno bylo něco nového, čistého - a proto i ta řeč v sobě má jakýsi idealismus nebo tak.

Je to takové umělé, se mi zdá. Ten dialog. Způsob, jak se hrdinka vyjadřuje - nevěřím jí. Na mě to celé působí jako karikatura. Tak nevím, má to být karikatura? Proč psát karikatury (lidí a situací a psaní)?

*Den brysomme mannen

Na začátku jsem si říkal, že to vypadá jak motivační text pro třináctileté anorektičky - holky cizinky sedí u jídla a zaobírají se poněkud frázovitě "cestou ze tmy ke světlu". Asi v polovině jsem to přehodnotil - všechno to povídání o hrdinčině úzkosti a zavíjení se do vět jako "Bude to hezké", zoufalá snaha se vyrovnat něčemu (povrchně ideálnímu), s tím přesně koresponduje způsob psaní. Říkal jsem si, že to působí jako výpověď o zoufalé touze po kýči a že třeba v tom může být potenciál... reflexe kýče kýčem. A jak potom začala fáze příprav oslavy (jak to Katrin prožívá, jak se k tomu upíná), tak mě to automaticky vedlo k čekání nějakého zvratu nebo "ochlazení". Zajímalo mě, jestli potom styl pojede dál ve stejném způsobu (touhy po kýči), nebo se obrátí, nebo nějak nenápadně naruší... Což se teda nestalo, vlastně se nestalo nic moc, ale text pro mě funguje jako zpráva o psychickém stavu Katrin, přičemž asi nechce být nějakým "ponorem" do jejího prožívání, spíš jako by se chtěl soustředit na povrch. Katrin sama je jako dort, který připravuje, snaží se o dokonalost, které nedocílí ani na povrchu (polevě), topí se ve slabosti. Podobně funguje i text - nadhazuje informace, působí, jako by neměl pevnější strukturu (což samozřejmě nemusí být špatně). Všechno o postavách se dozvídám tím, že mi text (Katrin) řekne, jaký ten člověk je, spíš než abych se to dozvídal z jeho chování nebo z něčeho jen tušeného, co se neukáže přímo. Když mi totiž řekneš, jaký někdo je, tak zaprvé je to oploštění toho charakteru na jasné a přesto neuchopitelné slovo, a zadruhé nemám možnost, aby proces čtení byl i tvůrčí, nejen konzumující nějaké informace. No ale tady tohle všechno může být záměrem, protože to vykresluje Katrinin pohled. Možná by to celé fungovalo líp, kdyby to bylo psané rovnou očima Katrin. Nebo třeba to psát takhle a v průběhu to obohatit o Viktorovu perspektivu, nějak to prostřídat, spojit. Nebo Katrin víc oživit, víc její charakter promyslet... Jak už jsem psal, mně to docela funguje jako zpráva o člověku, který chce být "prospěšný", na začátku působí vyrovnaně, postupně se ukazuje jeho pocit selhání, nedaří se mu udržet svůj svět, ale velice se snaží... A přitom vlastně utíká sám před sebou do světa frází, do iluze nějaké pohádky, do sebeobviňování a jednoduchých psychologických pouček. Ale jako literatura mě to moc nebaví - svět toho textu je tak tísnivě odživotněný a tísnivě klišovitý, až jsem si vzpomněl na Den brysomme manner... Tam to ale mělo funkční záměr... Tady se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je podobný vnímání cílem (nebo jedním z cílů), nebo si tam jen něco nesmyslně promítám. Podle mě je totiž potenciál tohoto textu v tom, že ukazuje ztroskotanou hrdinku, která všechno řeší přes povrch a o povrch i usiluje (o jeho dokonalost) - a zároveň absurdně (a tragicky) čeká, že jakási "dokonalost" povrchu prostoupí "dovnitř" a že hrdinka, pomocí opakování stejného (kýče), dosáhne vyrovnanosti. To je nějaký výchozí bod, odkud by možný příběh mohl vznikat, jenže tento příběh v tom bodě i končí.

Myslím si, že ti jde hlavně o obsah, píšeš asi "srdcem", nebo jak se tomu říká, a myslíš, že tím se do textu otiskne nějaká pravdivost. Podle mě je to spíš tak, že pravdivost se rodí z jazyka, z fungujícího provázání toho viděného a způsobu vidění. To viděné může být v podstatě cokoli, ale způsob vidění ho činí jedinečným. Myslím si, že žádné téma by nemělo být obhajováno jen tím, jaké je... jakože některá témata v sobě mají tíhu a tím by se stala posvátnými a nedotknutelnými, ať už by byla napsána jakkoli. To je snad proti smyslu psaní.

Podle mě by ses mohla víc soustředit jednak na konkrétní (pevnější) příběh a jednak na jazyk - s vědomím, že máš velkou tvůrčí svobodu, ale zároveň i zodpovědnost a nutnost usměrnění. A že jazyk není ani ke krášlení, ani k rezonanci se čtenářem. Mně přijde, že tvoje texty (nejen tento, ale co si tak nejasně pamatuju) chtějí hlavně rezonanci se čtenářem (mají kolem sebe takovou auru typu "mí chápaví citliví čtenáři mě chápou"), jenže ony musí rezonovat hlavně samy se sebou (snad je mi rozumět) a zároveň neuváznout v příliš snadných nebo očekávaných obrazech (myšlenkách). Klišé vzniká tak, že přijmeme do našich světů něco hezky usnadňujícího, něco, co se zdá být pravdivé, a přitom není. Jak to odlišíme? Protože, pokud klišé srostlo s naším viděním (myšlením), nepoznáme ho. Takže je nutný existovat v rozporu - jednak mít svůj text (svá témata) pečlivě prochozený, skoro bych řekl být fyzicky "uvnitř", ale zároveň si neustále udržovat nadhled jak nad tématem, tak i nad způsobem psaní a vidění, což ti ostatně taky umožní nebrat žádné téma jako svaté nebo silné samo o sobě a žádného čtenáře jako někoho, kdo by s textem měl souznít, protože text žádné souznění nevyžaduje, naopak - může fungovat i jako dekonstrukce nějakých (tvých) klišé, může (tebe samotnou) překvapit (ale zase nebýt založenej jen na "překvapování", to je jasný)

Totiž, když jenom sepíšeš svoje vzpomínky a emoce, v podstatě bez větší důslednosti k sobě a k řeči, tak to sice může být třeba autentické, nebo hezké, nebo dojímavé, "blízké", "vzdálené", ale jinak nic. Takže co potom s tím.

Je to takové ženské, poeticky tradiční - vím, že to jsou stupidní označení, ale vhodnější mě nenapadá. Už jen to, že člověk je sad jako holá větev trčící do druhé půlky podzimu. Upřímně mi podobná poetika přijde dnes už vyčerpaná. Ale je to samozřejmě pěkné, pěkné, to ano.

Hovno galerie, je to pěknej bordel :)

Hele, co kdybys někdy napsala něco normálního (a nerelativizuj to slovo), prostě normálnějšího než tyhle maniodepresivní tripoviny. Tento způsob je dlouhodobě neudržitelný, chápeš? Trochu se zamysli. No.

Ta citovaná věta, Goro, je ukázku klišé a fráze. Proč tolik lidí vyhledává klišé a fráze? Z touhy zjednodušovat si "život", respektive způsob myšlení? A z čeho plyne ta touha?

Člověk, který "soucítí" s viditelnou jinakostí, tak činí především pro sebe, protože se utvrzuje ve své lidskosti a empatii, a kdybychom ta slova rozebrali, možná bychom se dostali k závěru, že jde o prázdné pojmy.

Bráníme-li člověka, na němž je viditelný handicap, bráníme slabost, kterou cítíme v sobě, a která je neviditelná. Toužíme po tom, aby tato naše slabost byla bráněna / akceptována druhými. To chování je ukázkou naší slabosti, kterou mylně vydáváme za lidství.

A nějaká "estetika povrchu" s námi mává, ať chceme nebo ne. Pokud si to někdo nepřipouští, tak lže sám sobě.

"Jedna má ústa krásná, druhá má ústa znetvořená, tato ústa se mu pletou..."

Díky všem.

Alenokar, myslím, že to není náhoda, pochopil jsem to tak, že to jméno Agátě připomnělo její mámu (to jsem samozřejmě netušil) a to potom bylo jednou z věcí, která iniciovala Agátinu báseň. Ale jinak, co píšeš - náhody, okultní jevy, společnost, rozum - to jsou na mě příliš široká slova, můžeme každý pod nimi vidět něco jiného.