"Takže nevíš, co to pro mě znamená, ale rozhodně si to o čtenáři nemyslíš. Inu..." - tak přesněji: nevím, co pro tebe znamená "líné psaní blízko k pylu" = tvé vzletné vyjádření. to, že je čtenář debil, si nemyslím.

tyhle texty vznikaly ve stejný době jako ostatní albertcykly, takže před víc než dvěma lety. nicméně mi přišlo vhodný je sem dát na završení těch cyklů, vzhledem k tomu, že včera měl albert svátek. můžeš uveřejnit věc jakkoli starou, pokud pro tebe bude stále něčím aktuální. s alibismem to má společného co?

mimochodem si tím i zjišťuju, jestli má tenhle způsob a výsledek "schopnost" mluvit k nějakému čtenáři mimo ten "můj" časový rámec, nebo je to jen prchavá záležitost. stejně jako mě zajímá, jestli texty o "albertovi" dokážou mluvit k nějakému čtenáři, aniž by znal jejich kontext - k čemu a komu se vztahují, kdy vznikaly a proč atd. -- mě celkem udivilo, že ty texty mě bavily i po letech. možná ale po deseti letech mě už podobný hry bavit nebudou.

"Tohle není nabourávání vlastního přístupu k psaní. Tohle je tvůj přístup k psaní." - pro mě je celá "prachovka" způsob nabourávání mýho přístupu k psaní. prachovka "pracuje" s větší spontánností, absurditou, karikaturou, hrou s blbostí (mou vlastní, samozřejmě) a dalšími "věcmi", které jsem popsala v předchozí reakci. a je (a bylo) pro mě přínosné zkoušet si vytvářet něco jinými způsoby, než jak je pro mě "běžné a zažité". něčemu se tím učit. pro čtenáře je tato informace nepodstatná, i když je možné, že i čtenář, pokud je autorem, si rozvíjí nějaký způsob psaní dlouhodobě, a do jiných "stylů/nestylů" občas "zajde na procházku" a nakonec se to může vzájemně ovlivňovat a dál jeho psaní proměňovat.

"A protože tohle je šunt, za kterým si ani ty sám nestojíš, ale přesto ho uveřejňuješ, asi teda souhlasíš, když opakuju, že máš čtenáře za debila. I když máme problém to přiznat. Je to horká kaše, kolem které chodíš na procházku, ale na bydlení to není, ne!" - může ti to připadat jako šunt, to je fajn. kdybys chtěl, můžeš mi říct svoje "výtky", pokud máš nějaké konkrétní - nebo ti vadí prostě ten způsob, střih a tak? jestli máš čas a chuť, klidně se rozepiš. mně ty texty přijdou i po letech relevantní a pořád nevidím důvod, proč považovat čtenáře za debila. původně jsem si myslela, že ti připadá k čtenáři neuctivé to sestavování textu z převzatých útržků, titulků, atd. - mně takový přístup přijde v pořádku a je relativně častý, může být zábavný a může z něj něco vzniknout. takže jsme si asi neporozuměli - ty považuješ za nevhodné uveřejnit starší text? přijde ti, že uveřejněním staršího textu jsi k čtenáři neuctivý? proč? -- poznámku o "procházce" do jinýho psaní jsem vztahovala ke všem textům, co mi tu visí. samozřejmě záměrem textu vždycky je, aby fungoval "ve svým rámci, ve svých vlastnostech", takže prachovčí text se bude lišit od jiných textů, které mají jiný přístup a jiné vlastnosti. textům, ve kterých "potřebuju bydlet", jde o jakousi pomalost, přibližování se věci, fyzickou přítomnost v prostoru, reálný prožitek a jakousi pevnou strukturu s větším důrazem na jazyk, na jeho možnosti, nenápadný vrstvy. prachovka naopak bere buď převzaté věci a "pohazuje s nimi", nebo vytváří jaksi "zrychlený", deformovaný svět, kde se "lidi mění v síť krámů a nebo to tak jenom vypadá", a který by měl stát na tom, co už jsem popisovala, zjednodušeně řečeno teda na hře. to ale neznamená, že bych ten svět považovala za šunt, jen má jiné vlastnosti, jiný "řád", v rámci něj by ale měl fungovat. snad je to srozumitelné.

asi psaní myslíš vážně, tak ti napíšu vážně míněnou reakci. pro mě je v textu hodně krášlení a záměrnýho mlžení, který mi vadí. obrazy mi připadají založený na něčem spíš chtěným než zažitým a pozorovaným, ale třeba se pletu. ale - proč by měla mít dětská radost tvar sušenky. proč by měla na jazyku vypouštět loďky. říkám si - loďka je jako bezpečné hranice i nejistota. odkázaná k pohybu, k vodě. domov na cestě. cukrová řeka - vlídný svět. text těží z obrazů, které působí na čtenářovu touhu po kráse a po bezpečí. po kráse z cítění. ze vzájemnosti. nezáleží na ničem, jen na tom, že ti dva jsou spolu. vlastně to na mě celé působí jako ilustrace toho pocitu pomocí obrazů, které vyvolávají představu něčeho měkkého, jemného, radostného. cukrová řeka, duhové vody, vracet se snům, bezbřehá radost, paprsky.. zní mi to uměle, deklamačně, i když to tak asi nemyslíš. to, co jsem označila jako mlžení, se pro mě děje po stránce sdělení - je to jako obrazy na pohybující se hladině. rozostřený, prolínaný klip plný odlesků. ale zároveň po stránce emocí to působí jako jasné. což by mohlo být součástí mustru "jak napsat kýč": rozostřit sdělení a navršit obrazy vyvolávající konkrétní pocit, zasahující čtenáře něčím, co by si přál. nechci být nějak agresivní, na tom textu je pro mě i mnoho dobrého a přirozeného - třeba jemnost, touha po jemnosti, která mi u tebe připadá skutečná - a jo, propisuj se tím. pro mě je v tom textu ale i mnoho umělého a snažícího se, což mi ve výsledku vytváří dojem, že je to zatěžkaný. jako bys chtěla, aby každý řádek byl nabitý krásou a jemností. jenže pak se to na sebe navrší, všechny ty přívlastky, paprsky, cukry. ale piš, co potřebuješ a jak potřebuješ. nenechávej se ovlivňovat tím, co někdo jiný považuje za poezii. dívej se na věci - jak nepotřebují být přikrášlované - prostě jsou - a nesnaž se přidávat jim něco, co se s nimi míjí. jak někdo napsal: "respektovat konkrétní přirozenost a nechtít, aby byla jiná, než je". je možný, že právě tohle je pro tebe přirozenost "toho psaného", ale mám z toho pořád pocity krášlení a připodobňování si toho, co je skutečné, něčemu, co tam chceš mít. v prvé řadě bych se (při psaní) pokusila ty dvě věci od sebe odlišit a hledala to, co je životaschopné, co nemůže být nijak změněno: takže je každé slovo nezpochybnitelné, každé má své místo, žádný obraz se nevystavuje a není jeho záměrem "být hezký", ale jeho záměrem je, že se děje a nemůže se dít jinak - má svůj smysl, sám o sobě, i v rámci celku. zároveň ale nechci, abys toto všechno vnímala jako nějaké rady. můžeš si říct, že na tom, co ti píšu, nemá smysl se ničím zabývat - a můžeš si zkusit napsat něco, co bude s mými slovy úplně v rozporu - nebo ještě něco jiného.

to si o čtenáři nemyslím, ležatá osmičko. nevím, co pro tebe znamená tvé vzletné vyjádření. můj pohled na tyto texty je zhruba takovýto: první text není napsaný, ale sestavený z kopírovaných útržků, což by mělo být zřetelné. druhý je napsaný se záměrem znejasnění postav a vytvoření rychlýho střihu. pravda (pro mě) je, že mi tyto texty (a obecně texty pod prachovkou) nezabírají moc času, beru je jako relax, hru, ironii, hledání (si) hranic etičnosti v tom kontextu, nabourávání vlastního přístupu k psaní, a tak podobně. je to způsob psaní (nebo sestavování), kam si chci občas zajít na procházku. není to způsob psaní, ve kterém potřebuju bydlet.

a dál: zobrazuje se vztah mezi starým končícím a mladým nastupujícím. babička může znamenat moudrost, která zanechá stopy. moudrost, na kterou bude navazováno. ale taky může znamenat přestárlost, přežitek. vědomí, které skomírá. poznání, které nutno nahradit, protože se objevily nové skutečnosti. babička představuje jiné pojetí světa než ten, který jí chystá oslavu. to, jestli jejich vztah je boj, nebo komunikace, nebo symbióza, nebo směs mnoha vztahů, nebo něco jiného, záleží na čtenáři. všechno záleží na čtenáři. text nic nevnucuje. je možné, že mezi vnučkou a babičkou je vztah jen jednostranný - vnučka chystá oslavu a babička třeba ani nepřijde. možná babička lpí na minulosti, kdy ještě nebyla babičkou, a od vnučky (přítomnosti, budoucnosti) se distancuje. v takovém případě by text říkal, že minulost a přítomnost jsou oddělené, a ne, že přítomnost vzniká z minulosti. text vytváří možnost, že že minulost se sice zobrazuje v přítomnosti, ale místo toho, aby byla v ní byla aktivní, nebo aby upomínala na vzájemný vztah, se projevuje jako mlčení. jako bůh. to, že babička je v textu nepřítomná (zmíněná jen názvem a příslibem "s babičkou to oslavíme"), je zároveň způsob, jak ji učinit neustále přítomnou, i kdyby nebyla. začínám se příliš zamotávat do spirituálního přesahu dásně, už toho nechám. snad tě moje dlouhé nadšení moc nenasralo, bumbrlíčku.

přeju všem babičkám dobré dásně. jsem tak nadšená, že sem musím nacpat velkou oslavnou kritiku:

na první pohled je Přání babičce "pouhá" oslavná pozdravná filosofická dáseň oslavující jídlo, mezilidské vztahy a touhu po přijetí (jíst = udržovat vztah) a touhu po poznání (co může jídlo způsobit a kam se to všechno vejde). na druhý pohled dáseň kritizuje přežíračský způsob života a lidskou úlisnost, s jakou je babička schopna přesvědčit vnučku "když nebudeš papat, nebudeme tě mít rádi. sněz pralinku." a tím jí určit směr, kterému dítě přirozeně vzdoruje, zároveň má ale strach z babičky - takže dítě nakonec přijme systém a dál ho podporuje (a kdo ho nemá rád, není kamarád). máme tu odkaz k rakovinným buňkám, které, jak říká moje babička, mají rády sladké. zásobovat buňky sladkým = rozvíjet rakovinu. v první části, kde se píše o hromadě sladkých sraček, se tedy zračí vnuččin pocit křivdy a přání zničit babičku rakovinou, případně jiným onemocněním. pak je tu kouzelná stopa "Párky, droždí, hrášek, / lepší než lecjaký prášek", což jednak ukazuje manipulaci s babičkou "bude ti líp než v rauši" a jednak vnuččinu jistotu "jídlo je nejsilnější jed" a podporuje se představa, že babička bude brzy zničena. (a taky oceňuju, že je v dásni zdrobnělina prachu. prach je můj kamarád)

zdraví a zázvor, to je pomrkávání lišky (vnučky-vražedkyně), která tím mystifikuje babičku a čtenáře, že v jídle bude něco zdravého, a tím jsme zase o kousek blíž babiččině zničení a čtenářově zmatení. dáseň nám ukazuje jednotlivá jídla jako zaostřené detaily - je to přesné, viditelné, a zároveň tušíme, že to nemůžeme všechno vidět. že v té směsi ostrosti a materiálu, který vypadá něžně (například šlehačka) se skrývá ještě něco víc. ještě něco víc než hrozba, kterou představuje vnučka a jídlo pro babičku, ještě něco víc než křivda, která byla spáchána na vnučce babičkou. nějaké odvěké mezilidské nepochopení, které zároveň je provázeno nepochopením toho nepochopení. babička přece věří, že je hodná babička. babička si přece zaslouží oslavu. vnučka možná chce s babičkou slavit a chce aby všichni byli šťastní. a přece to provazuje vidina něčeho strašného. a navíc, je tu ještě rojbos. a čtenář si může nacházet nové otázky: kdo je ten boss? co způsobí roj? odkud se vzal? jsou vnučka i babička jen figurky pro roj a bosse, pro bossí roj? bosý roj? rojvos? ale možná je to falešná stopa a rojbos je skutečně rojbos. tak či tak, je zřetelné, že pod první, oslavnou říkankovou vrstvou textu, se vytváří obludně velký podnos. kdo to všechno unese? kdo to všechno přežije? dáseň vypadá mile, vesele a hravě, schovává se za "dětskou" formu, a přitom rozvíjí vrstevnaté drama. prosím tě, já jsem tak nadšená, smím sem zavolat nějaké redaktory, ať ti dají vývěr nebo ať ti poskytnou smysluplnou zpětnou vazbu a odhalí další přesahy dásně?

dík všem za čtení. albert se včera vrátil z uspávání studentstva tak strhaný, že ani do billy nechtěl jít.

musaši, souhlasím, že ve druhé dásni je příliš mnoho slova albert, a taky souhlasím, že je to záměr. na bumbrlíčka se podívám.

goro, předpokládám, že bys bertíka spíš nedala než dala, i vzhledem k tomu, že je to váš pes a ne ničí pes. jen potřebuju podotknout, kdyby to náhodou bylo nejasné, že albert je moc hodný a psovi by nikdy neublížil. chová hmyz a moc hezky se o něj stará. a taky, albert je krycí jméno. mám takovou vizi města, kde se všichni muži jmenují albert, všichni žijí na (relativně širokém) okraji a všichni se chtějí dostat do centra, kde, podle pověstí, je stále čerstvý vzduch, tráva zelená, a především tam není žádný albert.

tento text je perlový náhrdelník, složený kouzelným způsobem. například: "Kdo vnitřně vnímá lípy a vše, co s nimi souvisí, jako scestné a nezdravé, ten stojí na pozicích čistého citu a svědomí, které mu to jasně signalizují. ... Takový člověk stojí v dané, konkrétní věci zdravě a správně, protože má pevnou oporu ve svém duchu, který se v něm projevuje citem."

"...všichni ti, kteří sice sami nejsou lípami, ale podporují lipovou agendu, překrývají nesouhlasné impulzy svého čistého citu a svědomí falešným, rozumově racionálním humanismem. Jeho prostřednictvím bojují za legitimitu a legalizaci osobnostních slabostí lip, pro které by bylo stokrát lepší, kdyby se s nimi snažili bojovat a nad nimi zvítězit (a stát se břízami), než když se jim podvolují a snaží se je společensky legitimizovat."

text se snaží nesnášenlivé až agresivní postoje k druhému ospravedlňovat pomocí bludů o "čistém citu" - což je buď záměrná manipulace, nebo (pravděpodobně) vypravěčovo podlehnutí slabosti, potřebě zvyšovat si ego skrz negativitu vůči lidem, kteří vybočují z vypravěčova schématu "správného světa". text jako svědectví o potřebě vlastní pravdy. dalo by se to rozepisovat, ale teď nestíhám. každopádně dobrý materiál. musím sem poslat típ. ťáp.

ještě jsem ani nedočetla prolog a už vidím, že tu je opět výborný materiál.

laskavý (ne)čtenáři, nevíš, co dát albertovi k svátku, až se vrátí ze své každočtvrteční práce? vzít ho do billy?

dík za čtení. blbě napsané, nevím, možná spíš jo, je to celé překopírované a stojí to na míchání různých hlasů do jednoho

mimochodem, to není o "autorovi" a nějakém jeho přesvědčení, je to o subjektu, který si možná myslí, že sám tleská správně. a možná si to nemyslí. ostatně si neustále protiřečí. to, co může vypadat jako příliš silné přesvědčení, se vlastně hned obrací proti subjektu. můžu si představovat, že si to obrací sám záměrně, nebo sám neví, jak tím hlavně upozorňuje na vlastní nesrovnalosti se sebou

ani to nevidím jako míchání poezie a ideologie, spíš jako nejasný náhled do subjektu a zároveň převracení toho, co by se už blížilo reálnýmu poznání, do absurdna. prostě hra. poezie to podle mě není. na jednu stranu mě ty texty místy rozesmívají, na druhou mě děsí a rozesmutňují, a tak podobně. což může být dost málo.

krásný text, krásná zpověď, plná pravdivého zápalu*

je to moc milý, škoda že je tam plná zbroj, tři děti a úpal jako hus.. nebýt podobných drobností, mohla by to být moc hezká básnička o dvou ženách, co se mají rády. pak se mi taky líbí, že nevím, co který příměr znamená. třeba, stačilo by si doplnit, voníš mi jak ranní káva večer, a hned je to trošku jinak. nebo, vlasy jako vodopády.. nekoukám po slečně, protože si snažím zachránit krk, třeba. a verš "láska ta nás svázala" je už znepokojivý otevřeně. a tak by se dalo pokračovat. je to podle mě vrstevnatější text, než se zdá.

albert je fajn, albert má budoucnost, to jo.

Léto ve Vizovicích nevím, mám z toho textu dojem, že šlo o hlavně o to, vyvolat dojem. asi dojem apokalypsy, tajemna a konzumu, v úhledném balení. asi by to na mě mohlo líp fungovat jako pohyblivý obraz, dalo by se pracovat s tou omšelostí, snovostí a tajemstvím, i když i tak by bylo riziko že by to působilo jako jen na efekt.. ale jako text to pro mě zůstává jen ve slovech, ta slova se nepřeměnila v "něco". asi na mě působí nevěrohodně tenhle způsob popisnosti a knižnosti nebo jak to nazvat, celá ta řeč jako by příliš tlačila na nějaké "duchovno", "moudro" a zmiňované "dojmy".. jako by to bylo celé příliš stylizované, a přitom dělalo, že není. pro tebe to asi má smysl právě takhle, máš v podobným tónu víc textů. mě to moc nebere, ale naštěstí můj smutek je trochu zmírněn přítomností alberta.

pro mě tohle rádoby kazatelství ubližuje poezii. asi nejsmutnější na tom cyklu je, jak se o připodobnění se poezii zoufale snaží.

je to takové poplakávání, ale to by ještě nemusel být problém

problém je to, že tohle poplakávání se (teda samozřejmě v mým omezeným pohledu) nedotýká ničeho podstatného, ničeho skutečného, jen osobních zažraných schémat, klišé. asi je přirozené mít nějaká svoje klišé, ale poezie může být způsob, jak se z nich aspoň pokusit vyvázat (mimo jiné)

nemazat, prosím, je tu tolik perel, v díle i v diskuzi

jen se nepodceňuj*

uznávám tedy, že tam není všechno, ale snad se shodneme, že je tvé dílo myšlenkově výrazné a obsáhlé.

kdybys chtěl zužitkovat i myšlenky, které se ti sem nevešly, napiš další dílo, já si ho velmi ráda přečtu.

velké a inspirativní dílo, tam je snad všechno ♥

ach ano, to je dobře

smyslem mého života je utírat prach. co nejlépe.

no jo, zajíc se prezentoval jako ublížený, kde je nicméně ještě nějaká šance na změnu, zatímco ty ses prezentoval jako ztracený případ. ale můžete jít spolu do galerie.

vidíš to, už se ti někdo snaží do tvého stylu kecat. nedej se! ty nepotřebuješ ozvláštňovat svoje slova ničím originálním, to by byl pouhý podvod, to nechej umbratice. z tvého psaní je znát, že to nejsou vylhané metafory, ale že les je skutečně temný, že noční můry subjekta skutečně svírají. "kdo by chtěl, tak jim ho můžu dát fůry" je zajímavý, tady se může čtenář zamýšlet, jestli fůry žalu, nebo fůry srdce, a jak se to počítá. je v tom celém naléhavost, která v mnohých takzvaných zručných a uhlazených básních chybí, i když se ty básně o ni snaží.

už ani nevím, kdy jsem naposledy četla něco tak průzračného. navíc tak odvážného, protože začít slovy kapky slziček, to je velká věc. to je vůbec výborné slovní spojení - jednak něžné, takže předznamenává celkový něžný hlas básně, a jednak sebeumenšující. jsou to pouhé slzičky, nikoli slzy jako hrachy. jako by se autor či subjekt sám svému utrpení vysmíval, nebo se nad ním lehce pousmíval. ostatně celá forma, kdy verše jsou v jedné kupě spolu s datem, podporuje možnost, že autor na utrpení pohlíží z nadhledu. báseň je výborně rámovaná prostorem, do nějž je zasazena, tj. literární server. jako by šlo nejen o báseň, ale i o její čtenářské odmítnutí, které může být předzvěstí toho, že subjekt bude odmítnut. bolavé srdíčko je další výborný moment podobně jako kapky slziček. závěrečná věta je palčivá otázka na téma, kam až lze dovést svůj cit. subjekt nechce jít světa kraj aby tam dostal trochu lásky, chce jít světa kraj, na němž je připraven zemřít pro svou lásku. je odhodlaný se plahočit pro smrt, zbavuje lásku její egoistické roviny. přesto ale ten podmiňovací způsob upozorňuje, že to je spíš pohádkový závěr, jaký by šel čtenáři příliš na ruku - příliš by rezonoval s čtenářovým sebeklamem altruismu - zatímco autor je odvážnější a nechá subjekta na pospas jeho nerozhodnosti a pasivitě. subjekt zůstane doma s kapkami slziček nad kusem chleba, který nemůže sníst. příběh, kde se nic nestane, a proto je tolik skutečný. nakonec se báseň vrací zpět do tělesnosti, kterou to všechno začalo. celé dílo je velmi tělesné, slzičky, tvář, žaludek, srdíčko, chůze - tělesnost jako nevyhnutelný a tragikomický prvek skutečnosti subjektu - do čehož přímo bodavě zasahuje slovo dušička, odpuštění a touha darovat život. dušička zde není umenšení subjektovy lásky, ale snaha vyjádřit ji co nejjemněji, protože autor ví, že "duše" je jako slovo příliš tvrdé a zaměnitelné. jistě by bylo možné i nevyjadřovat to nijak, ale autor se rozhodl nevyhýbat se slovům, která jsou obecně braná za patetická, klišovitá a podobně, a naopak z nich vystavil celý text a sám sebe dobrovolně vystavil velké pravděpodobnosti odmítnutí. je to myslím velmi promyšlený text, jehož další rovinou kromě samotného příběhu, citu a jeho způsobu zpracování je i způsob čtenářské percepce.

máš unikátní styl, nenech si ho vzít!

upupa, ženy nejsou pro emancipaci mužů? a co tou emancipací mužů konkrétně myslíš?

jsem pro to, aby muž byl svobodný, emancipovaný a nenechal se ženou táhnout ke dnu! žena je temná hmota, která táhne muže ke dnu. muž je světlo, které směřuje vzhůru, přináší nové myšlenky. žena nikdy nepřináší nové myšlenky, umí se jen zavděčovat, napodobovat, roztomile se culit - žena nikdy nebyla tvůrcem velkých věcí. byla sestavena k tomu hříšnému činu, aby donosila dítě a pak se o něj starala, udržovala jeskyni, zvelebovala ji typickým ženským roztomile hloupým způsobem. žena je tvůrkyní kýče. muž je tvůrcem umění. dnešní ženy svoji schopnost, starostlivost a něhu dávno nemají. ztratily ženství. vyměnily to za pochybná lákadla doby, věčnou zábavu, touhu po mládí, touhu po zbytečnostech.

to není můj názor, to jsem ukradla. mužům. ha. ženy kradou. jen mi přijde zajímavý, že si podobné nenávistné názory pořád nacházejí nějakou cestu, někde zůstanou viset, v někom zakoření. čím to asi je? strachem? ze slabosti? ach, co mě to popadlo, takové pseudopsychologizování. promiň, milý autore.

milý zajíci, možná ty ženy, které tě odmítaly, z tebe vycítily, že je vidíš v nějakém pytli vulgárních neromantiček. nebo z tebe mají podobný strach jako máš ty (z nich, ze sebe). nebo něco jiného. každopádně pokud viníš ze svých problémů přístup žen k tobě, je něco špatně. podobný příklad je žena, která má problémy s muži a uzavře to tvrzením, že chlapi jsou hajzlové. prostě jen ukazuje, že se stala obětí vlastního předsudku, negativity a strachu. s tím se ale dá něco dělat. mimochodem neznám žádnou holku, které jde o peníze nebo o svaly. možná si zkus sám pro sebe říct, o co jde tobě. jestli tvoje nároky nejsou nerealistické. a jestli nehledáš na nesprávných místech - třeba jestli nechodíš pro chleba do electroworldu. když řekneš "dnešní ženy jsou vulgární a nemají smysl pro romantiku", je to povrchní a ublížené, takového škatulkování a ublíženosti by ses mohl i kvůli sobě zbavit. nevím co na to "ženy 21. století", ale holky v mém okolí by to asi odradilo. nejde jen o to, že zobecňuješ ženy, ale i o to, že to pak působí, že jsi schopný vytvořit si jasný názor na cokoli na základě letmé negativní zkušenosti s čímkoli. třeba ne, ale působí to tak. například názor na varné konvice na základě toho, že ses setkal s jednou kde chybělo víko a jednu jsi zničil špatným používáním a do toho slyšel názory babičky, jak jsou ty konvice všechny k ničemu, a viděl spoustu reklam na předražené konvice. takové jasno, které vzniká z ničeho, to zase trochu děsí mě. chci ti jen říct, že hodně věcí začíná od tvého přístupu. rozumím, že ty ženy odmítačky se k tobě mohly chovat krutě, ale je asi lepší zkusit něco dělat se svým přístupem, než obviňovat přístup druhé strany. nevím, vzhledem k tvému vysokému vzdělání, jestli potřebuješ aby slečna byla taktéž vysoce vzdělaná, ale jako prachovka ti radím: nepohrdej například uklízečkami, možná najdeš někde (třeba v galerii) nějakou milou a empatickou, umělecky založenou, která ocení tvé verše. navíc i uklízečka může mít avu (nemyslím avu na nádobí). hodně štěstí, zajíci! myslím na tebe v dobrém.

je to zajímavý zkoumání. máš výsek skutečnosti, ve kterém ženy hrají podle tvých pravidel. jako by měly nějaký jednotný směr, který můžeš určit a vytvořit nějakou "reprezentantku doby". vymyslel sis člověka, kterého můžeš snadno odsoudit. přiřkl jsi mu něco děsivýho, hlavně nenasytnost - a nepředvídatelnost, s jakou tvoje reprezentantka jednak přijímá společenskou roli a jednak podléhá svým rozmarům. je manipulovaná a současně manipuluje. žije v nějakém schématu skutečnosti. zábava, dítě, rozvod, zábava, deprivace dítěte, které se uvrhne časem do podobného schématu, ještě děsivějšího -- přijde mi to celé jako zplošťující pohled, protože je záměrně tragický, záměrně bezvýchodný a to je jen druhá tvář té věčné zábavy, kterou kritizuješ. docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdybys to své "ženské téma" zkusil zpracovat nějak rozměrněji, z víc úhlů. jeden problém je, že děláš z člověka (života) schéma, a druhý problém, že samotné vytvoření schématu je cílem. kritika schématu pomocí schématu. co třeba jít opačně, schématu se vyhnout, nebo mu čelit.

takhle to působí, že se text obrací proti sobě samému - kritizuje schéma, ale přitom ho sám reprezentuje. to mi přijde jako docela zajímavá věc, ale možná mi to tak přijde, protože to čtu špatně. od té chvíle jako by tématem nebyl pohled na "ženu", ale způsob pohledu - zploštění. a co ta plochost může představovat, třeba jako reflexe "obsahu" nebo že může vyvolat hledání alternativy, takže čtenáře nějak probouzí. takže by se dalo říct, že není možné napsat plochý text, nebo, že čím výraznější se zdá plochost, tím potřebnější a živější je něco za ní. hele, je to asi banalita, ale přijde mi docela dobré, že mě k tomu ten text nasměroval.

tady už to trochu zapadlo prachem, že jo. shrnutí: já jsem zagorka stříknutá žižekem, která chce, aby štěkali psi, zbora je člen spolku občasných návštěvníků, který to tu udržuje v chodu, a zdenda je zlý a škaredý a nikdo se s ním nebaví. členové redakce sice nemají čas ani náladu číst zdejší texty, přesto ale vědí, co je dobré a jak to tu udržovat v chodu. pro redakci je důležité, aby fungovala i přesto, že v ní nikdo nemá čas - protože kdyby redakce nebyla, nikdo by se do ní nemohl navážet. smyslem redakce jsou tedy dnes už jen takovéto milé drobné úvahy jako například zdendův text, proto se divím, že ho nikdo z redaktorů neocenil.

jo, to jsou albertovi kámoši, ti se cpou všude. a taky norma, nezapomínat na normu.

1) vážně si myslíš, že "oslava technologií, které povedou k emancipaci od biopartnerství", je něco víc než triviální myšlenka? zvlášť když dopředu chceš aby z textu byla vnímaná jen tahle myšlenka - je to k něčemu?

2) vážně si myslíš, že pokud chceš vytvořit text na oslavu technologií, je možné ho vytvořit z přibližných a nevěrohodných popisů? jediné co z toho textu leze trochu věrohodné, je "člověk se vzdaluje lidskému a místo toho preferuje umělé" a tomu by se dalo věřit jako smutnému povzdechu - ten ale nemá smysl, potřebuje něco víc

a beztak seš nějakej rádoby provokující alternik, kdo se má ve vás vyznat.))

to je bohužel ještě horší.) když jenom tahle rovina a jinak nic. ale samozřejmě, mně radši nic nevěř.)

to je pravda. doufám ale, že víš jak velkou věc po mně žádáš. musím si ji řádně rozmyslet.

tohle mě nebavilo. podobné jednoznačně moralizující a tragické apely na mezilidské odcizování ve světě zahlceném technologiemi - jdou mimo mě. něco jiného by bylo, kdyby to nebylo myšlenkově triviální a kdyby tam nebyly ty nesmysly nebo přibližnosti (které ti asi pomohly abys nemusel myslet na logiku, ale mně to nepomáhá k lepšímu čtení)

ach připadám si téměř kriticky.. musím toho nechat

no a ještě mi pro jistotu řekni jestli chceš abych odpověděla pravdivě, nebo nechceš, protože tím bych tě připravila o trochu zábavy trochu si zaspekulovat..

bavilo mě to.

zdendo, tak se mě zeptej ne

jo zboro, já myslím že klíčové je, jak jsi napsal, "nerealizovatelný je jakýkoli návrh na jakoukoli změnu". za vším hledej správce. takže, ono to klidně může být tak, že spolek občasných návštěvníků se všemožně snaží z redakce vystoupit nebo celou redakci zrušit, ale všechny pokusy jsou marné -- protože správce mlčí. takže třeba fouckault přijde po letech a zjistí "vždyť já jsem vlastně redaktor, měl bych tu někomu něco držet v chodu" a ocitá se pod tlakem tolika avíz, že teda sem tam někde klikne a pak je vyčerpaný na další roky. já myslím že se to dá pochopit.

redaktoři se snaží, ale snahy jsou marné. je to jako snažit se projet na druhou stranu města, kde je vzduch čerstvý a příroda zelená. přitom, v mapě se nedá vyznat, z metra tě vyhazují, stopneš si auto a ono tě vozí pořád dokola kolem bloku.. (cítím se velmi filosoficky teď)

to jo, to bude vždycky dobrej název.) si myslím

pro tebe cokoli, jaro. ale napřed musím dokončit zmíněný vysoce kvalitní film.

zdendo, toho zlozvyku se taky zkouším zbavit, zatím bez úspěchu. ještě musím uznat, že výrazný poetický potenciál je i v komentáři a2a2a, skoro se mi chce nějaké části (ne)poeticky zpracovat. jenom bych teda nechtěla (slovy a2a2a) "objektivně vytvářet konfrontační atmosféru".

zboro, tak možná by nebylo od věci přejmenovat redakci třeba na "spolek občasných návštěvníků". výběr by pak znamenal doporučení od občasného návštěvníka, případně náhodné doporučení od občasného návštěvníka. aspoň by to bylo míň matoucí. a byli byste ušetřeni takovýchto zlých a škaredých textů a "diskusí typu zdenda" (opět slova a2a2a)

přijde mi to jako takový nevinný postřeh. a přišel a2a2a a přinesl modrou konfrontaci, místo toho, aby tohle dílo zařadil do výběru.

vždyť už samotný úvod má velký poetický potenciál. například:

Z hlubin zapomnění vynořil se redaktor

poezie Fouckault

mocný a ohromný pohledem

neomylně

spočinul

na prozaickém díle kolegy a2a2a a

hbitým kliknutím zařadil je do Výběru

Pak se opět noří, černá

hladina se za ním zavře.

zkouším si představit, jaké to asi je (ten pocit že s odstupem času by se mi dílo líbilo čím dál tím víc). nevím. možná to přijde až budu vzpomínat na školku.

dík za čtení, a2a2a. jsou to jen sebrané názvy, někdy prostě jen tak, jak šly po sobě, už nevím. docela souhlasím s tím, jak to vyjádřilo zap.heslo, něco je hra s nesmyslem a něco je vážnější, a šlo o to jestli něco vznikne tímto jednoduchým seskládáním. i když občas je tam nějaké slovo, které nebylo v názvu (mělo by jich ale být co nejmíň) -- asi se to motá mezi snahou o vážný tvar a snahou o parodii na nějakou poetiku, ale zároveň ta parodie není tak jistá. navíc ani žádná jednotná poetika tam není a být nemůže, je to dílo okamžiku závislé na napsaných slovech v prostoru. vlastně to není ani tak moje dílo, jako spíš dílo písmáku.) a vzniklo to jen jako relax, což by myslím poezie být neměla - respektive je to málo. takže jen o to málo šlo.

aššurballit, dík. no jako já nevím, asi je to moc rozvleklý, ale zase nevím jak to zkrátit aby se nevytratila ta velká romantika.

zdendo, však jo, ten úvod je na hovno. a celkově, pár věcí mě na tom baví, ale možná mi to po čase přijde celé slabé a stupidní, to tak bývá. však to znáš ne

nevíte pánové co mají znamenat ti redaktoři nahoře? dělají si prdel, nebo se uklikli?

dík. ten úvod, no jo. to mělo jakože trochu navázat na "albert má budoucnost", kde "vyhlášení se blíží / albert je nervózní / před mikrofonem z banánu zkouší si děkovnou řeč" atd.

a bude to ještě povrchnější.

samozřejmě jsem nechtěla dávat učitelkám takové zbraně jako těžké houby, zranilo by mi to báseň.

je to povrchní, samozřejmě. zrcadlo ale je povrchní. přišlo mi, že tady poezie vzniká i tím, když otevřeš seznam děl a podíváš se na ty názvy. na to jak jdou po sobě. je to nějaká vyšší poezie písmáku, kterou nikdo neovlivňuje a přitom ji všichni ovlivňují tím jak to dílo pojmenují.. ano, Pravdu o Srebrenici jsem měla vynechat, jasně. na druhou stranu některé názvy jsou opravdu krásné, třeba Souznění duší nebo Dostanu jedničku z tělocviku.. ale je to nedotažený. chtělo by to přetvořit v něco kompaktnějšího, ale už mě opustila ta nervozita která měla za následek psaní blbostí.

samozřejmě. tohle je naprosto nezbytečné zrcadlo.

jinak ale sebekriticky souhlasím že je to velké dílo které ocení až příští generace (nebo dokonce žádná)

nechci žádný sýr. prach nemáš?