Písmák Hvězdy probouzí se do ticha...
Proč za den noc směnit se nedáa hvězdy s ránem rodit se nemohou. Řekněte slunci, ať nocí se vydá,ať namísto měsíce putuje oblohou. V měsíční pěně vykoupe se,z vlasů zlatý lesk si smyje. Ze zlatého brokátu převlékne se,do stříbrných nití tělo své skryje.
Tři jizvy...
Na tvoji hruď dopadly tiše,
tři horké slzy těžké jak hřích.
To zemřelo přání a s ním i má duše,
co žila ze sil svých posledních.
Snítka brslenu...
Zcitů po doušcích
vyznávám se právě.
Jsem planá růže,
která vykvetla vtrávě.
Na lásku se neumírá...
Dívám se do prázdných dlaních svých,v očích místo dřívějšího žáru, čerstvý sníh. Pusto je všude kolem a prázdno taky,proč nemůžeme spolu vzlétnout nad oblaky. Chybíš mi, mé oči už to neskrývají,proč tu nejsi, se má ústa šeptem ptají. Snad měli jsme se narodit na jiné zemi,nebyli bychom natolik jiní mezi všemi.
Inkoustové slzy...
Nečekej už na nic,své srdce jsem ti dala,do rukou tvýchho zkřehlé odevzdala. Dík teplu tvých dlaní,horkosti, která z tebe dýše,srdce znovu bijea ruka verše píše. Důvodů nespočet,proč právě tys tím,kdo pasuje ke mně,jako do sloky rým. Bez tebe popsaný list,roní inkoustové slzy,v ohni vzdává boj,v prach proměním se brzy.